úterý 6. listopadu 2012

O (ne)slavné revoluci

Když jsem byl ještě školou nepovinný prcek, pobýval jsem skoro pořád v klidné oáze u dědečka a babičky ve Staňkově, kde jsem trávil svůj dlouhý čas většinou čtením encyklopedií a literatury faktu, protože na cvrnkání kuliček jsem si připadal příliš malý a navíc mi to přišlo jako ztráta času. Ve škole, od které si moje rodina mylně slibovala, že mě tam naučí to, co už jsem tou dobou většinou znal, mě ještě nechtěli a internet tenkrát ještě - nebudete tomu věřit - neexistoval. A tak se moji rodiče rozhodli, že mi celkem fádní dětství zpestří výletem do Plzně na velký ohňostroj. Vypadalo to velmi slibně, ale nakonec se to neukázalo jako dobrý nápad.

Nejlepší - a vlastně i jedinou - příležitostí ke sledování ohňostroje býval v Plzni tradiční lampiónový průvod na počest tzv. Velké říjnové socialistické revoluce, která tehdy byla slavena a vzývána coby nejsvětější svátek ateistického komunistického světa. A tak jsme jednoho dušičkového dne nasedli do vlaku a já se cestou moc těšil na slibovaná barevně se blýskající světýlka a velkolepé ohňové představení. Je to jeden z mých prvních vjemů, který se mi uchoval až dodneška, a je uložen hluboko v mé paměti. Jakmile ohňostroj začal, zjistil jsem totiž, že světla se blýskají přespříliš, všude čpí hnusný pekelný kouř a hlavně - byl to ten největší rachot, který jsem dosud ve svém kraťoučkém životě slyšel, rachot mnohem horší, než jsem si ho uměl představit. A já - i když jsem jinak byl vždy klidné, rozvážné a do samostatného poznávání zahloubané dítě - jsem od první barevné rachejtličky řval jako túr a řval a řval a cítil jsem se podvedený nejapnými sliby dospělých, že to bude krásné a že se mi to určitě bude moc líbit. Řval jsem ještě dlouho poté, co rachot barevné oblohy umlkl a my jsme opět odjížděli zpátky do Staňkova, kde jsem nad knížkami o pravěkých ještěrech ještě celé týdny poznenáhlu nabýval poztrácenou duševní rovnováhu.
 
Od té doby jsem měl ale v hlavě neurčitý podvědomý pocit, že s tou slavnou revolucí, o které všichni tolik mluví, je spojený pěkný brajgl, rámus a pláč.

Když jsem se po nějaké době zúčastnil povinných oslav na stejném místě už v roli malého školáka, nesl jsem si v tradičním lampiónovém průvodu s nábožnou úctou vlastní rozsvícený lampión; byl krásný, bílý a nádherně svítil do sychravého večera spolu s dalšími tisíci světýlky rozsvíceného průvodu a já byl na svůj lampión náležitě hrdý. Aspoň tedy do té doby, než mi ho netolerantní starší spolužáci pěkně soudružsky rozstříleli svými skobičáky a zbytek ožehli zapalovačem.
Od té doby jsem k rámusu a pláči ve spojitosti s ruskou revolucí v duchu přidal i střelbu a intenzivní pocit nespravedlnosti.

Když jsem byl zase o něco málo starší, našel jsem doma v knihovně starou knížku z padesátých let, která se jmenovala Nej, nej, nej… No to si umíte představit, jak jsem po ní v touze po nových informacích skočil. Dozvěděl jsem se, že nejvyšší živočich je žirafa, jak je vysoká Eiffelova věž nebo Velká pyramida, jaká je nejdelší řeka a mnoho dalších nepraktických zajímavostí, díky kterým dodnes dokážu klamavě vyhlížet jako bůhvíjaký vzdělanec, a bylo to všechno skvělé a čtivé, dokonce s barevnými obrázky, jen na úplně posledním, závěrečném obrázku byla divná vousatá postava a já se dozvěděl, že největším člověkem v historii byl Lenin, což mě ovšem naštvalo, protože nikde nepsali, kolik měřil. Jenže brzy nato, opět to bylo začátkem listopadu, kdy se začalo ve škole mluvit o té slavné revoluci, přijel spolužák z výletu do Moskvy a všem nám řekl, že Lenina viděl "naživo" v mauzoleu a že to byl ve skutečnosti prcek.

Od té doby mám s říjnovou revolucí (tím spíš, že navíc proběhla až v listopadu) spojený pocit, že mi někdo zatraceně lže.

No a asi v sedmé třídě jsme při hodině kreslení dostali za úkol nakreslit něco k dalšímu listopadovému výročí. Já kreslit nikdy moc neuměl a vyšlo z toho cosi nepoužitelného, ale jeden můj spolužák byl výtvarně nadán a namaloval podle pohlednice nádherné Rudé náměstí i s Kremelskou věží a chrámem Vasila Blaženého, a nad ním stála naše rozechvělá učitelka, která už se v duchu viděla, jak s tím milým hochem přebírají nějakou soutěžní cenu, možná dokonce mezinárodní, která by i jí přinesla chvilku slávy, protože ten obraz mého spolužáka byl opravdu moc povedený. Ale spolužák byl nejen talentovaný, ale i svérázný, protože rozdělal do kalíšku hustou černou barvu, vzal ten nejtlustší štětec, který měl při ruce, a svůj nádherný výkres před očima konsternované učitelky vmžiku přetřel intenzivní černí se slovy: "A je tma!!!"

Od té doby mám říjnovou revoluci spojenou s tmou a temnem. A taky s hysterickým křikem, protože učitelka tak náhlé rozplynutí svého snu o mezinárodním pedagogickém úspěchu, uznání a slávě psychicky neunesla.

Dá se tedy říct, že s tou slavnou říjnovou revolucí, která se odehrála ve skutečnosti v listopadu, mám spojeno dost negativních dětských vjemů, přibližně takových, jaké bych třeba býval mohl mít, kdybych se tehdejších pohnutých událostí v Rusku před 95 lety osobně zúčastnil a nějakou náhodou je přežil. Tento balík podivuhodných a často jen nevědomých spojení, podporovaný tiše nenápadnou podvratnou činností mého staňkovského dědečka, který věru neměl důvod k velkému říjnově-listopadovému slavení, nakonec možná způsobil, že jsem docela brzy nabyl dojmu, že slavného bylo na ruských revolučních začátcích máloco, a to ani nemluvím o neslavných koncích.

Tak jsem už nějakou dobu docela rád, že ohňostroje a akce s lampióny dnes většinou doprovází mnohem normálnější akce, než kdysi.

Tedy aspoň zatím.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.