sobota 30. května 2009

Stokrát nic

Stokrát nic
a černá díra zeje,
nevím, kde je,
a mlčím z plných plic.

Stokrát nic,
snad možná postoprvé
hlasem krve
a zpustlých zpovědnic.

Stokrát nic
tak bloudí ulicemi.
Prázdno je mi
i z plných popelnic.

Stokrát nic
i vítr přestal vát.
Budeme losovat,
vyhrajem stokrát víc.

O drsném májovém únoru

To jsou ty paradoxy: Ještě předevčírem vrcholil srpen a dnes je sotva půlka února. Zatímco v úterý nakukovala rtuť v teploměrech nad tropickou třicítku, stačily dvě studené fronty a dnes odpoledne je pěkných osm podmračených Celsiových stupňů. Kdekterý kopeček nad 250 metrů nadmořské výšky má vrcholek zahalený mraky jako kdyby to byl nějaký šumavský nebo krkonošský kolos. Lije jako z konve a voda v Berounce vypadá, jako když přilijete do černé kávy smetanu.

Přitom ráno bylo záludné: Za okny jasno, slunce v rozpuku - co na tom, že ne v plné síle. Ano, sice bylo asi jen pět nad nulou, ale tvrdší nátury si přes triko s krátkým rukávem jen přehodili lehkou mikinu, ti ještě drsnější vrátili mikinu sebevědomě do skříně. Kampak na nás! Chladnější ráno se nějak vydrží a pak už to bude přes den - na sluníčku - jen lepší. Když se ale stydlivé nebe obléklo do těžké huňaté oblačnosti, z otevřené oblohy se spustil ledový prudký a vytrvalý déšť a vichr začal vyvracet lidi z jejich svislé osy, většina hledala útěchu ve svých kancelářích, veřejných budovách, obchodech nebo aspoň v dopravních prostředcích.

Na hory se vrátil po pár týdnech sníh, my dole v nížině musíme - po přechodném stadiu padajících ledových kuliček a golfových míčků - vzít zavděk vodou kapalnou, i když pěkně vychlazenou v nebeských ledárnách. A možná to není úplně špatný nápad trochu zchladit už dost horké předvolební hlavy. Zejména kroupy ve tvaru holubích vajec by mohly na současnou zjitřenou vajíčkovou scénu působit jako nezbytný chladivý balzám.

Třeba vajíčka obalená přírodní jinovatkou pocházející z přirozených přízemních mrazíků (představuji si Marfušku, jak laje dědu Mrazíkovi: "Dědku, ty seš tak nemožně přízemní!!!") chytnou při házení po papaláších jinou faleš než obvykle a netrefí progresivního a dominantního levičáka ale celkem nezaslouženě jen nějakou tu jeho šedou "pravou ruku", což bývá politicky korektní název pro pucfleka alébrž podržtašku. Anebo - ještě hůř - omylem trefíte hlídkujícího policistu v civilu nebo tomu, co v civilu není, upatláte mimoděk žloutkem parádní uniformu. Zatímco trefa do často neútlého těla politikova bývá stále oceňována maximálně přestupkovým řízením, trefíte-li stejným vejcem policistu, máte před sebou najednou více paragrafů trestního zákona než roků strávených do konce života na svobodě. Snad i to trochu zmírní plamenné vášně posledních dní a bude to asi dobře.

Stačily dvě studené fronty a teploty klesly o víc než 20 stupňů. Kdybychom ještě jednu frontu přidali, mohli bychom se jít třeba v uspořeném čase klouzat. Ale nejdřív si někteří z nás dají pěkně horký čaj s citrónem, aby zaplašili vzpomínku na to, jak byli ráno drsní jako Eastwoodovic Harry, vyrazili do půlky února jen v tričku, kraťasech a sandálech naboso a pak - marně skrývající zimniční třas neotužilého těla - se snažili vypadat přirozeně a vítězněúnorovou ledovou sprchu před dívkami - potajmu pokašlávajíce - blahosklonně vydávali za pouhý májový deštíček.

Do zítřka jim z toho zbyde jenom pěkně drsný hlas, který si mohou schovat do eurovoleb o příštím víkendu.

čtvrtek 28. května 2009

O dětinštění

Dnes jsem šel kolem výlohy Fotografie a uviděl jsem v ní nádherného velkého plyšového medvěda. Když se fotí malé děti, mohou si vzít hračky podle svého gusta, aby byly spokojené a usměvavé a ten plyšový óbrmedvěd byl největším kouskem zdejší sbírky. Jak jsem tak obdivoval plyšového medvěda za sklem, zastavil se u mne malý chlapeček jedoucí na plastovém šlapadle. Unesený byl stejně jako já, a tak jsme tam společně fascinovaně zírali do osvětlených útrob fotografické manufaktury a oči nám zářily okouzlením a fantazií, co by se všechno s takovým krásným medvědem dalo dělat.

Zatímco malého chlapečka odtáhla po chvíli (zjevně proti jeho vůli) maminka, mne neměl kdo odtáhnout a zíral jsem tak do té fotografické říše za zrcadlem dál. Tehdy mne to napadlo: Půjdu dovnitř a nechám se s velemedvědem vyfotit. Představil jsem si, co to bude za šok pro obsluhu, a určitě ani běžné kolemjdoucí nenechá mé pózování s plyšákem skoro lidské velikosti chladnými, protože bude možné mne pozorovat přes stejné sklo, kterým já teď pozoruji dobrosrdečně se usmívajícího medvídka. Ano, člověk mého věku by se nejspíš měl chovat rozumně a tohle je v očích většiny dospělých úlet. Já jsem byl ale přesvědčen, že to je teď to nejlepší, co mohu udělat - nejen sám za sebe, ale i za nepřítomného hrubou silou odvlečeného chlapečka, který by tak rád byl teď v mé kůži, v kůži člověka, který je sám pánem svých činů, není závislý na rozhodnutí nikoho jiného. Kdyby byl opravdu nezávislý, neváhal by jistě ani minutu a vešel by dovnitř.

Vůbec na sobě poslední dobou pozoruji zjevné známky dětinštění. Závidím například okolojedoucím dětem jejich maličké bi(i více)cykly. Když mne míjejí, můj vlídný úsměv se mění na závistivý škleb. Jsem puzem amorální touhou na chvilku je z kola - v případě nouze i za pomoci chvatů a hmatů - sesadit a zajezdit si. Zatím jsem vždycky odolal, ale puzení se s věkem zvyšuje. Jednou bude dozajista překročena křehká hranice a já opustím standardní svět, kde se od dospělých očekává dospělé chování, a vrhnu se střemhlav do světa dětí, lákajícího bezbřehou fantazií a sympatickou nepoznamenaností "dospělými" pravidly a odpovědností.

Skoro každý den chodím kolem obrovské nafukovací žirafy, v jejíchž gumových útrobách skáčou a dovádějí desítky dětí. Vždycky, bez výjimky, zatoužím se k nim přidat. Nevím, co by si říkali kolemjdoucí, kdyby mne třeba v kravatě a obleku viděli dovádět s rozjívenými mrňousy. Ale myslím, že kdybych dováděl opravdu upřímně a od srdce, že by mi to minimálně ty děti neměly nijak za zlé. Vždyť je to tak přirozené, aspoň očima dětí, chovat se jako dítě! Dodneška jsem zatím vždy odolal. Ale jak ještě dlouho?

A tak jem se rozhodl. Překročil jsem svůj Rubikon a šel za roh ke dveřím fotolaboratoře. Vejdu a nechám se vyfotit s tím nádherně velikým medvědem. Kašlu na to, co si bude myslet obsluha, i na to, že mne budou lidé spěchající kolem prosklené provozovny za svým domnělým štěstím považovat za blouda. "Vyfotit!" rozkážu stručně. A obsluha se mi podívá do očí , uvidí tam mou touhu, všechna má přání a řekne sama: "Určitě to bude s tím naším krásným medvědem, že? U lidí vašeho typu má ten medvěd fantastický úspěch!" Ano. u lidí mého typu. U lidí, kteří právě překonali drátěný plot republiky dospělosti a vrátili se zpět do království svého dětství.

Vzal jsem za kliku, ale bylo už zavřeno. Ale to nic - to hlavní rozhodnutí jsem učinil a ode dneška už se mi bude dětinštět vyrovnaněji. Rozhlédl jsem se kolem sebe, jestli mne v tomto zvláštním odhodlaném rozpoložení neosloví něco jiného. Asi sto metrů odtud jsem zahlédl, jak se řáděním dětí natřásá dlouhý nafukovací žirafí krk.

úterý 26. května 2009

O politické omeletě

Do politiky vtrhla vejce. Nezaklepala, vešla bez vyzvání. Vlastně nevešla, ale vlétla. Vlétla, aby neublížila, ale aby trefila. Je teď celkem jedno, komu jsou vejce určena. Dá se předpokládat, že největší efekt budou mít u lidí, kteří se dusí vnitřním vztekem z bezmoci proti vpádu anarchie do tak krásně od stolu všemi těmi sexy mozky naplánované kampaně. U lidí bez dostatečného nadhledu a smyslu pro humor. Jasně, není to nic příjemného být terčem pro vajíčkové teroristy, ale s každou arogantní reakcí kouzlo vtipu stoupá, opakovaný vtip nejen že vtipem být nepřestává, ale naopak získává stále lepší pointu.

Krásně se přitom odhaluje černobílé vidění politického světa: Volič, který se mnou souhlasí, je moudrý. Ten, kdo je proti mně, musí být nutně navedený a zmanipulovaný. Kdo ho zmanipuloval, je nasnadě - přece můj politický soupeř. Volič sám o sobě je přece jen hovádko bez vlastního názoru, pouze prázdný prostor vhodný k zaplnění právě mými slovy a mými sliby. Kdyby někdo hodil vejce po mém protivníkovi, byl by to projev jeho odpovědného politického postoje. Když ale vejce hodí po mně, je to odsouzeníhodný čin zaprodance a gaunera nebo alespoň nesvéprávného nedospělce, kterého někdo řídí. A ten, kdo za tím vždy stojí, je snad sám doktor Moriarty, ono ztělesnění zla. Moje nažehlené sako naopak div že nešustí bílými andělskými pery.

Trochu mne děsí, že jednou nějaký silák místo vejce slepičího metne vejce pštrosí. Nebo se někdo splete jako podle legendy o stavbě Karlova mostu a místo standardních rozbitných vajec přinese vejce vařená natvrdo. V souboji tvrdosti vejce a politika těžko hledat favorita stejně jako při střetu váhy pštrosího vejce s vahou osobnosti. Ergo - určité riziko újmy na životě a zdraví tady v takovém případě bezesporu je.

Proto navrhuji přestat vejce házet a místo jejich bezúčelného rozbíjení k tomu přistoupit tvořivě - udělejme z nich omeletu a tu rozdávejme ochutnat lidem místo volebního guláše. Mohlo by se to pak v našem případě jmenovat Omeleta z politikových (dosaď příslušné jméno) vajec. Efekt by byl možná podobný, vtip by zůstal a ještě by z toho demonstrující spoluobčané něco měli. Někdy holt i láska k politikovi prochází žaludkem a to si vůbec netroufám domyslet, jak to nakonec s takovou láskou prošlou trávicím traktem končí.

Ale buďme optimisti: Třeba jednou takový politik napíše úspěšnou vzpomínkovou knihu Vejce a já. Nebo spíš - jak tak tipuji naše politiky - Já a vejce.

neděle 24. května 2009

Nedělní miniglosy č.14

Česká sociální demokracie začala být z neznámých důvodů alergická na vejce. Kdykoli se v dohledu některého z jejích funkcionářů objeví vejce, dotyčný nabývá v obličeji temně rudé barvy. První skupina vědců je názoru, že jde o klasickou alergii na bílkovinu ovomukoid, druhá skupina tvrdí, že vejce mají v tomto případě roli katalyzátoru: Zatímco bez použití vajec by k této pozoruhodné barevné proměně došlo nejspíš až po volbách, po vejcích se politici vybarví prakticky okamžitě.
-------------------------
Nejmenovaný poradce prezidenta republiky se po dlouhých výsleších přiznal, že nepochází z opice, ale byl stvořen v době, kdy Bůh stvořil v šesti dnech svět a pak sedmý den odpočíval. Odborníci na útrpné právo ale pochybují o dobrovolnosti jeho doznání. "Podle našich matematických modelů vychází, že kdyby Bůh musel stvořit zvlášť každého takového nejmenovaného poradce, bylo by to tolik práce, že by musel odpočívat nejméně dva dny. Je proto pravděpodobné, že při výsleších byly použity nestandardní postupy a informace takto získané nepovažujeme za věrohodné." Vyšetřovatelé se ostře ohradili proti podezření, že by při výsleších použili waterboarding, připouštějí však, že celé svědectví je trochu na vodě.
---------------------------
Paradoxně větší tržby hlásí i v době hospodářské krize krejčovské podniky. Roste totiž počet lidí, kterým se při vyslovení slova KULTURA otevírá samovolně nůž v kapse, takže roste počet zakázek na drobné krejčovské opravy. "Myslím, že obyčejným lidem v době krize můžeme pomoci více než celé šrotovné: Není divu, že lidé mají hlouběji do kapsy, když mají v kapse díru," řekl nám zvesela mluvčí krejčovského cechu. "Každopádně předpokládáme, že část nadstandardních zisků do kultury vrátíme. Jsme připraveni podpořit řadu velice kontroverzních projektů, které by nám zpětně měly přinést velké množství dalších zakázek ze strany návštěvníků takových akcí."
----------------------------
Další ročník putovního open-air festivalu Prašné jaro se koná letos opět v Praze. "Tentokrát máme hlavní stan akce na Letné, kde se bouřlivě staví a množství prachu a popílku v ovzduší tu dosahuje extrémních hodnot," prohlásil ředitel stále oblíbenější akce. "Myslím, že si milovníci prachu letos přijdou obzvlášť na své, zejména bude-li sucho a bude foukat silný vítr, jak to zatím podle předpovědi počasí vypadá." Vypadá to tedy, že i letos se naplní hlavní slogan této akce: "Festival za všechny prachy!"
----------------------------
K velkému překvapení došlo při vyhlašování letošních gurmánských michelinovských hvězd: Rovnou dvěma hvězdičkami byla jako první v České republice oceněna mobilní kuchyně nejmenované významné české politické strany, kde se vždy před volbami vaří volební guláš. "Něco tak dobrého jsem už dlouho nejedl. Je to typicky české, z výhradně čerstvých surovin a cena je vzhledem ke kvalitě neuvěřitelná," řekl nám jeden z utajených zahraničních hodnotitelů. "Je to pro nás velká pocta," prohlásil vedoucí příslušné volební kampaně. "A zároveň je to velký závazek do budoucna. Rádi bychom v dalším vydání průvodce Michelin toto ocenění minimálně obhájili. Jsme proto v zájmu zachování prestiže České republiky připraveni vyvolávat předčasné volby každý rok, protože jinak bychom o hvězdičky automaticky přišli."

sobota 23. května 2009

Všemi smysly




Očima křičí,
rukama s chutí popadají dechu
mávají voňavými vlasy
a pláčí klečícími koleny.

Ústy tápají ve ztichlé tmě
a dlaně přikládají k vůním světa
s touhou
uslyšet.

čtvrtek 21. května 2009

O nechutné evoluci

"Lidi sou hnusný!" řekl zlomeným hlasem a přihnul si z pivní lahve. Byl tady na lavičce zjevně doma a já mu právě přes obývák i ložnici (a nechtěl jsem ani domýšlet, co ještě jiného) spěchal na vlak. Zaskočen tak hutným odsudkem, rozhlédl jsem se kolem sebe. Ve vlně teplého vzduchu od jihu rozkvétaly především ženy do nečekané krásy, neměl jsem tedy na první pohled důvod s velmi nedbale elegantním mužem na lavičce souhlasit.
"Lidi sou nechutný!" dodal muž tónem, který nepotřeboval pro takové tvrzení důkazů. Byl přesvědčen a měl pro to jistě své dobré důvody. A dodal ještě do třetice poslední charakteristiku lidí, poslední, ale nejsilnější, nejvyhraněnější a před dvaadvacátou hodinou těžko publikovatelnou. Ta tři tvrzení byla jak tři kříže, které nad lidstvem udělal. Co dělat - jeho zkušenosti asi nebyly nejlepší. Ale ta tři slova mi celou cestu zněla v uších: Hnusný, nechutný a pak ještě to třetí, které jako podstatné jméno s těmi předchozími dvěma adjektivy utvořilo pěkně rozvitý větný člen.

I já jsem si vzpomněl na několik lidí, které jsem považoval za nechutné. Kupodivu - všichni byli na vyšších postech. Je to proto, že pro vyšší posty mají nechutní lidé lepší předpoklady? Nebo nechutnost u níže postavených lidí jen doutná, protože zatím neměla ty správné podmínky, jak se projevit, což ale neznamená, že by jí bylo méně, jen je na ni hůř vidět.

A pak jsem se začetl do novin. Vida, podle názorů některých archeologů měli naši předci prsty (nebo možná ještě lépe - zuby) ve vyhynutí neandrtálců. Prý se našly důkazy, že naši předci své neandrtálské příbuzné zabíjeli (což není v dějinách zas až taková zvláštnost) a poté pojídali (což na západ od Nové Guineje už docela zvláštnost je). Co je k tomu vedlo? Proč to nebylo obráceně? Snad proto, že byli neandrtálci slabší? Snad proto, že byli na nižším stupni rozvoje duševních schopností? Asi ani jedno. Ale třeba to bylo proto - svitlo mi - že byli prostě chutnější. To je ono! Byli chutnější než naši nechutní předci!

Pokud je to tedy celé pravda (odborníci totiž opatrně připouštějí, že to celé mohlo být i obráceně a naopak neandrtálci mohli pojídat lidi moderního typu, anebo oba typy hominidů uzavřely "pakt o nepojídání" a spásaly z nouze jen trávu a praobilniny, takže nakonec málem vyhynuli všichni), je, myslím, docela dobře, když naši prapradědečkové vyjedli neandrtálce včas. Neumím si totiž představit, jak bychom si dnes chodili do obchodů třeba pro neandrtálské marinované řízečky nebo pro neandrtálského uzenáče a občas bychom - jen tak pro potěchu hostů na naší garden party, opekli nějaký pěkný exemplář vcelku jen tak nad otevřeným ohněm, zatímco v televizi by nám erudovaní ekonomové vysvětlovali, kolik neandrtálců bychom měli "vyrobit", porazit a zpracovat, abychom odvrátili hospodářskou krizi. Děkuji pěkně!

Nechutní lidé jsou tedy něco jako importovaní jižní slimáci, o které rozmazlený český ježek nezavadí jazykem. Před predátory a soupeři v bezpečí, vyvíjejí se klidně, mírně, dlouhodobě - na rozdíl od turbulencí postihujících chutnější druhy. Nechutnost jako evoluční výhoda, jako způsob přežití! Kdo chce přežít, měl by být co nejnechutnější. Pěkně to do sebe zapadá!

Nadšen z holmesovsky vydedukovaných souvislostí jsem se vítězoslavně podíval po spolucestujících. Proč jen se ten statný muž na protější sedačce na mne tak upřeně dívá? Je ve tváři dost podobný muži z lavičky. Ano i jeho nadočnicové oblouky jsou oproti průměru populace nadměrně vyvinuté a teď... Teď jsem měl dojem, jako by se při pohledu na mne trošičku olízl!

úterý 19. května 2009

O nepatřičné duze

Jednou, cestou z práce, spatřil jsem duhu. Byla krásně standardně vybarvená, klenula se nad řekou a přilehlými kopci a zespodu se její malebný oblouk snažil propíchnout vysílač Cukrák. Nebylo by to nic neobvyklého, kdyby nebylo téměř jasno a v širokém okolí (kam oko dohlédlo) nebylo stopy po dešti. Ta duha tam neměla být, leč byla, neměla se klenout, leč klenula se, hrdá a plná jasných barev, nezávislá na slunci i na dešti, prostě chtěla být, tak byla - přírodním zákonům navzdory.

Je zajímavé, že když někde něco má být a není, většinou nás to příliš nevyvádí z míry - jako bychom to čekali a byli na to zvyklí, prostě zase obyčejný nepořádek, se kterým se tak nějak počítá. Zatímco nemá-li někde něco být a je to tam, dokáže nás to často vykolejit. Mého známého takto vykolejila obyčejná značka Jiné nebezpečí umístěná v prostoru, kterým projížděl na kole z kopce, často dost rychle a často bez držení. Můj známý, který do té doby nevěděl, co Jiné nebezpečí vlastně znamená, se o značku zastavil, zatímco jeho kolo ještě samospádem pokračovalo. Když kamarád zase po několika týdnech mohl začít mluvit, všem nám Jiné nebezpečí vysvětlil a od té doby viděl věci i tam, kde podle mínění většiny nejsou. "Co je mi do mínění většiny? Já tam ty věci vidím, tak co?" No a já tam tak viděl duhu na jasném nebi. Byla pro mne nezpochybnitelná, ale něco mi bránilo zeptat se pro jistotu kolemjdoucích, zda ji vidí právě tak jasně jako já. Co kdyby ne? Co bych si s darem vidět duhu tam, kde není, počal?

A od té doby se kolem mne začaly dít divné věci. Dříve tak jednoznačné přírodní zákonitosti začaly selhávat. Někdy, když jsem se koupal, nebyl jsem nadlehčován ani polovinou tíhy vody mým tělem vytlačené, jak mi měl zajišťovat zákon Archimédův. Anebo jsem se naopak plácal bezmocně na hladině neschopen se ponořit aspoň o kousek, když vztlaková síla z neznámých příčin triumfovala. Když jsem hrál s přáteli kulečník, úhly odrazu se od úhlů dopadu značně lišily, ač se podle učebnic měly rovnat. U mých soupeřů ale bylo vše v pořádku a já jim pak v té nerovné soutěži nemohl konkurovat. Působil-li jsem na jakékoli těleso (třeba na pytel cementu) stálou silou, ani v nejmenším se nesnažilo pohybovat rovnoměrně zrychleně, většinou se sotva pohnulo. Ženy s velkou hmotností, i když měly být podle gravitačního zákona výrazně přitažlivější než ženy - s prominutím - lehké, mne nepřitahovaly (a nutno říct, že ani já je). A tak dále, mohl bych vyjmenovat prakticky všechny zákonitosti, co jich ve fyzice je, všechny v mé přítomnosti selhávaly, snad kromě zákonů relativity, ale u těch člověk stejně nikdy neví.

Tehdy jsem zjistil, že i když u nás na různé zákony dozírá kdekdo, nemáme žádný orgán, který by dohlížel na dodržování přírodních zákonů. Zkoušel jsem policii, státní zastupitelství, ombudsmana i prezidentskou kancelář, ale nikde to nemají v popisu práce. Všichni se domnívají, že přírodní zákony platí jaksi samovolně, bez dohledu a vynucování. Proto všechny vyzývám: Využijme toho, dokud to jde. Přestaňme být vazaly fyzikálních pouček a dopřejme si duhu ne tehdy, kdy je to milé přírodním silám, ale tehdy, kdy je to milé nám. Uvidíme, kdy to úřady přestanou tolerovat a Ministerstvo spravedlnosti vytvoří příslušný zákoník. Za nepatřičnou duhu pak třeba budete moct dostat dva roky natvrdo.

Zítra plánuji spatřit v pravé poledne polární záři. Dokud je ještě čas!

neděle 17. května 2009

Nedělní miniglosy č.13

V pražském metru překvapením zkolabovala mladá žena v okamžiku, kdy ji v ranní špičce pustil sednout dvaatřicetiletý V.V., přestože není těhotná. Na místě musela zasahovat záchranná služba. "Akce nebyla vůbec jednoduchá, protože jsme nemohli nasadit vrtulník. Vše ale nakonec dobře dopadlo, šlo jen o malou srdeční slabost, kterou je možné považovat za přirozenou odezvu organismu na tak šokující jednání," řekl nám mluvčí Záchranné služby Praha. Viník je zatím vyšetřován na svobodě, nicméně hrozí mu nepodmíněný trest za ublížení na zdraví z nedbalosti, který by mohl být ještě navýšen, pokud by se ukázalo, že muž jednal v rámci organizované skupiny. Trestní oznámení za nabádání k trestnému činu může být navíc podáno i na viníkovy rodiče, pokud by bylo prokázáno, že muže k takovému jednání vychovali.
--------------------------------------------
Jednomu z poslanců se podařilo vysoudit omluvu a finanční kompenzaci na nejmenovaném celostátním deníku za tvrzení, že je charakterově pevný a pravdomluvný. "Uvedené tvrzení poškodilo důvěryhodnost pana poslance v jeho pracovním kolektivu," řekl tisku obhájce poškozeného. "Jeho kolegové si z něho od té doby dělají legraci a parlamentní lobbisté se mu obloukem vyhýbají. S puncem pravdomluvného člověka se prostě nedá plnohodnotně žít. Zatím není jasné, jak bude přesně text omluvy formulován, mělo by z něho ovšem jasně vyplynout, že můj mandant je poslanec jako každý jiný."
---------------------------------------------
Více než stovka srn a laní se sešla na pokojné demonstraci za odstranění plotu kolem brdského prostoru určenému pro výstavbu amerického radaru. "Akce proběhla zcela bez výstřelků, demonstranti dokonce nevykřikovali žádná hesla. Proto naše pořádkové síly situaci pouze monitorovaly, zásahu nebylo zapotřebí," prohlásila mluvčí Policie ČR. Nezávislým pozorovatelům bylo pouze podezřelé, kolik docela vtipných transparentů si zvířata na demonstraci přinesla. Jeden z pracovníků Akademie věd, který se dlouhá léta zabývá studiem chování zvířat, nám dokonce řekl, že je to vůbec první doložený příklad verbálního humoru s politickým podtextem u srn a laní, jejichž smysl pro humor byl doposud vědci spíše zpochybňován. "Někteří kolegové sice podezírají členy tvrdého jádra protiradarových hnutí, že zvířatům s výrobou transparentů pomáhali. Já si naopak myslím, že to tak být nemůže, protože smysl pro humor je u této skupiny lidí v průměru ještě slabší, než u demonstrující zvěře."
--------------------------------------------
Nejmenovaná politická uprchlice byla deportována zpět do Iráku poté, co v testu, jehož absolvování je nutné pro získání dočasného pobytu v České republice, odpověděla na otázku: "Jak moc máte ráda hlavní představitele ČR," slovy "Jako sůl!" Žadatelka o azyl tak chtěla dokumentovat znalost základní dětské literatury, kterou po nocích studovala kvůli jazyku. Ukázalo se ovšem, že hodnotitelé považovali tuto odpověď za urážlivou. Mluvčí Cechu hlavních představitelů ČR se hodnocení nediví: "Jde jednoznačně o urážku. Sůl, jak ví každé malé dítě, je jeden z nejlevnějších a nejméně chutných produktů na trhu. Navíc naši představitelé se od malička připravovali na odpovědné státnické úkoly. Na pohádky tedy neměli čas, protože četli hlavně politologické, ekonomické a marketingové studie. A ani já sám nevím, proč do tohoto celkem jasného případu pletete nějaké pohádky."
---------------------------------------------
Společnost za rovnost pohlaví požaduje, aby do kalendáře byly kromě ledových mužů nově zařazeny i ledové ženy. Předseda České komise pro kalendář oprávněnost žádosti připustil a přislíbil zjednat nápravu hned, jak zaprší.

sobota 16. května 2009

O vlakovém umělci

Přišel jsem na nástupiště právě ve chvíli, kdy on - spokojen se svou prací - nástupiště opouštěl. Zatímco já přišel nudně oficiální cestou podchodem, on přehopkal s grácií provazochodce přes rozvětvené kolejiště na vedlejší nástupiště, aby se jako v galerii mohl pokochat z odstupu. Vláček - donedávna standardně šedý, teď vypadal jako indiánská včelka Mája na válečné stezce po několika dávkách LSD. Barevný dojem byl ohromující. O existenci některých z použitých barev jsem dodnes neměl tušení - a to jich displej mého mobilního telefonu prý podle reklamy dokáže rozlišit 16 miliónů.

Telepatie! Jen jsem pomyslel na mobilní telefon, umělec uchopil pevně ten svůj a zaměřil čerstvě obarvený čumák vlaku v hledáčku, aby si udělal fotku. V ten okamžik jsem mu vlezl do záběru a zvědavě očumoval detaily. Vždycky když přijelo něco takto vyzdobeného, přemýšlel jsem, jak asi dílo vzniká. Jestli se performer opatrně vkrádá do potemnělého depa někdy za jasné měsíční noci nebo naopak za letního časného rozbřesku, kdy už je na barvy lépe vidět, ale ostraha má ještě půlnoc. Bral jsem to obojace - jako projev nespoutaného výtvarného názoru (pravda, hranice mezi prostým neumětelským vandalstvím a opravdovým výtvarným počinem není zcela zřetelná a každý z nedobrovolných diváků ji může mít posunutou jinam) i jako neúctu k výtvarnému názoru někoho jiného - v tomto případě autorů celkem povedeného designu lokomotivy.

Umělec mi dal šanci pokochat se a odejít. Já se ovšem pokochal a zůstal jsem. Znervózněl. "Nemoh bys jít kousek stranou?" zavolal na mne přes kolejový příkop jako obránce hradu na dobyvatele.
"Nevadí mi, když si mne někdo fotí," odvětil jsem a napózoval jsem mu. Bylo vidět, že svádí vnitřní boj s pokušením přehopkal přes pavučinu kolejí zpátky a přesvědčit mne k odchodu ze záběru neverbálně, protože takto jsem vypadal jako autor grandiózního díla já. Počet lidí na nástupišti ale postupně stoupal a on se zjevně byl ochoten k autorství hlásit jen na dálku.
"Vypadni, chci si udělat fotku!"
"A proč?" zeptal jsem se. K autorství díla se ale veřejně nehlásil ani na dálku.
"Prostě se mi to třeba líbí!"
I já jsem si tedy vzal na pomoc mobil a namířil jsem pro změnu na něj.
"Co to děláš?" vyděsil se, že bych mohl být policista v civilu.
"Fotím si tě," odvětil jsem klidně.
"A proč?" Do odjezdu vlaku chyběla už jen chvilka.
"Prostě se mi třeba taky líbíš," snažil jsem se zachovat jeho logiku. Vyděsil se, že bych mohl nebýt policista v civilu.

Na nástupiště přišel výpravčí, podíval se na hodinky jako fotbalový rozhodčí v okamžiku, kdy už končí hrací doba. Stále nervóznější umělec měl poslední šanci. Přece musím do vlaku nastoupit! Přece kvůli tomu, abych mu zkazil fotku, nebudu čekat celou hodinu na další vlak. Musel jsem naskočit a přestat bránit dílo před tím, aby jeho autor zaplavil večer internet barevně nepovedenými kopiemi tak krásného originálu. Stáli jsme proti sobě jak při archaickém souboji na pistole s namířenými mobilními telefony. Rozhodl jsem se ustoupit a na poslední chvíli nastoupit do vlaku. Hodina je dost času, který se dá užít lépe než zevlováním na nástupišti plném holubího trusu.

"Franto, to seš zase ty? No počkej, až tě dostanu do ruky!" ozval se zvonivý bas pana výpravčího. Franta si ho teď poprvé všiml, dosud se plně soustředil na mne a na včelku Máju. Dal se na vyděšený útěk. Přeskákal ještě přes několik nástupišť a za chvíli zmizel ve Vinohradském tunelu. Podíval jsem se na výpravčího s otazníky v očích.
"To je můj syn," prohlásil výpravčí pyšně. "Miluje vlaky jako já!"
Nastoupil jsem a výpravčí foukl do píšťalky. Doufám, že jeho potomka v tunelu nepřejedem. Byla by to škoda, protože jednou z něj bude velký umělec. Nebo výpravčí.

pátek 15. května 2009

O unaveném slunci

Uděláme sluníčku
malý flíček na líčku,
malou skvrnku na tváři,
která tolik nezáří.

(Fyzika pro mateřské školy)

Eskymáci již řadu týdnů vyhlížejí marně polární záři. Slunce se totiž letos ještě nestihlo probudit ze zimního spánku a astronomové, kteří svůj život jinak zasvěcují pozorování slunečních skvrn, jsou bez práce (v planetáriu jim řekli, že kvůli krizi došly skvrny, a poslali je na nucenou dovolenou) a zoufale se snaží najít v inzertní části novin jinou životní náplň. Jediná skvrnka, která se v poslední době na slunci objevila, se prý těsně po přistižení astronomickými dalekohledy stydlivě rozplynula jako ženský akt z cigaretového dýmu. Od té doby nic!

Zvláštní! Jinak se Slunce tváří celkem nenápadně. Ze zemského povrchu vypadá jako obyčejně: Přibližně stejně svítí, přibližně stejně hřeje, stejně snadno vám spálí vzdorně nastavenou kůži, opisuje sice dynamicky proměnnou ale k uzoufání nudně předurčitelnou trajektorii. Zatímco tváře lidí jsou v době Velké Mediální Hospodářské Krize skvrn a vrásek plné, sluneční tváře jsou jak vycíděné sidolem. No, možná je to i tím, že kolem lidí ekonomika zuří, kdežto slunce je nad ni povzneseno a v klidu čeká, až k němu doputují Bzuk a Ťuk.

Co se asi mohlo stát, že nám slunce už tak dlouho upírá naše nezadatelné právo na jeho skvrny?
Inspektor Colombo například tvrdí, že skvrny byly sprostě ukradeny, a když se potřetí vrátil zpoza rohu, stihnul se ještě zeptat, kde byl v době krádeže Měsíc. Liberálové se domnívají, že to zapříčinila neviditelná ruka trhu, protože sluneční skvrny v supermarketech prakticky nikdo nekupuje. Mnozí lidé mají podezření, že se z toho ještě vyklube nějaká reklamní akce na univerzální čistič. Ne tak prakticky zaměření teologové se snaží využít situaci alespoň jako důkaz, že neposkvrněnost nemusí být chimérou.

Včera média vydala varování, že sice na Slunci právě žádné skvrny nejsou, dokonce tam nejsou už neobyčejně dlouho, to ovšem nic nemění na tom, že musíme být ostražití, protože co není, může být. A protože co není už dlouho, toho může být najednou tolik, co nikdy předtím. Škody, které to prý napáchá, půjdou do miliard. Jedinou výhodou bude, že nastane polární záře tak silná, že si při ní budeme moci číst noviny (při kvalitě našich novin je to výhoda dost sporná). Prostě - agenturní etuda na téma "Co všechno se nestane, nebude-li pršet."

Osobně si myslím, že je Slunce jen unavené. To jednoho prostě musí unavit - být stále ve středu dění, být tím, kolem koho se všechno točí a pořád jen tak zářit na všechny strany. Udělejme to tedy opačně: Zkusme si Slunce chvíli nevšímat. Tvařme se, že tu není, že ho nevidíme, že na sobě necítíme jeho paprsky. Pak si odpočine a s chutí a (doufejme) ještě dlouho nevyčerpatelnou energií, se pustí do tvorby krásných, žhavých a dynamikou překypujících skvrn.

neděle 10. května 2009

Nedělní miniglosy č.12

Poslední dobou se množí případy napadení rodičů českých školáků agresivními učiteli. "Již téměř polovina rodičů zažila útok agresivního pedagoga na svou osobu," prohlásil předseda nově vzniklého SoRPŠ (sdružení na ochranu rodičů a přátel školy). "Slovní agresivitu do těchto čísel nepočítáme, to je něco, na co jsme si už dávno zvykli, ale množí se případy přímého fyzického napadení rodičů. Od té doby, co každý pedagog musí absolvovat výcvik v základních bojových uměních, žáci a studenti jsou mírní jako beránci. Učitelé mají tedy jedinou možnost cvičit si své získané dovednosti na rodičích. Myslíme si, že tomuto trendu je možné se bránit už jen tím, že všichni rodiče dostanou zákonem přiznaný status veřejného činitele."
-----------------------------
Nejmenovaná manželka bývalého fotbalového reprezentanta, jehož občas postihují tzv. blikance, jednoznačně popřela, že by spor na fotbalovém zápase jejího nezletilého syna vyprovokovala její poznámka o barvě a pachu jednoho z protihráčů. "Náš spor s dalšími diváky měl povahu navýsost odbornou. Já jsem tvrdila, že pokles HDP České republiky letos nepřesáhne 2,4%, zatímco protistrana toto číslo se smíchem zpochybňovala a říkala, že pod 2,8% to nebude. Manžel se mne jenom zastal, jemu čísla s desetinnou čárkou moc neříkají, protože góly se počítají jen na celá čísla."
-----------------------------
Na poslední chvíli došlo ke změně nominace českého zástupce na soutěži o cenu Eurovize - Eurosong 2009. Místo původně nominované skupiny Gipsy.cz bude nakonec v populární evropské soutěži reprezentovat Českou republiku Mirek Topolánek s písní "Neublížil som, neublížil som, žiadnému z vás."
-----------------------------
Ke skandálu došlo letos při tradičním Mezinárodním pražském maratónu. Mezi vedoucí keňské běžce se přimíchalo několik neznámých českých vytrvalců a vytrvalkyň a dva z nich dokonce vybojovali místa na stupních vítězů. Ukázalo se ovšem, že šlo o osoby, které vůbec nebyly do závodu přihlášeny, takže proti výsledkům podala keňská výprava protest. Dotyční vytrvalci se tuto skutečnost ani nepokoušejí vyvracet. Jeden z nich uvedl dokonce i skutečný důvod svého zapojení do závodu: "Když běželo tolik lidí stejným směrem, zdálo se mi jako nejlogičtější vysvětlení, že se někde otevírá nový supermarket. Tak jsem se přidal a teď jsem dost nemile překvapený, když jsem místo očekávané akční slevy dostal jenom věnec pro vítěze. To jsem nemusel běžet takovou dálku!" Keňský protest byl nakonec přijat, takže už je možné definitivně potvrdit, že i letos keňští vytrvalci obsadili prvních osmdesát pět míst.
------------------------------
Rychlý průzkum veřejného mínění ukázal, že čeští voliči vnímají negativně snahu některých politických stran vylepšit image parlamentních kandidátek účastí atraktivních blondýnek typu Kateřiny Brožové. "Myslím, že jde o jasný důkaz faktu, že naši voliči nejsou jen tupé ovce, které bez přemýšlení souhlasí se vším, co se jim předloží," uvedl autor studie. "Průzkum jasně prokázal, že čeští voliči chtějí mít na volebních kandidátkách hlavně atraktivní tmavovlásky."

sobota 9. května 2009

O dívce, která maratónskou polévku solila

Hned první sousto jsem skousl velmi opatrně. Přece jen - rybí polévka, co kdyby v ní byly kosti? A byly! Tedy myslel jsem si, že byly. Ta první byla opravdu velká a ostrá na všech stranách. Opatrně jsem ji vyplivl, abych si nepropíchl jazyk, a zjistil jsem, že nešlo o kost, ale o kus odlomeného průhledného tvarovaného plastu. Zakuckal jsem se. Čím dál tím jasněji zjišťuju, že moje zítřejší účast na pražském maratónu je při současném stavu mého organismu riziko hraničící s hazardem. Jsem hazardér? Určitě ne takový, abych si k obědu chroupal plastové kousky a zapíjel je rybí polévkou.

Jsem pořád na pochybách. Rozum ví, že bych se měl napřed doléčit a teprve pak běhat. Připadám si jako horolezec, který před sebou vidí vrchol vytoužené osmitisícovky a dobře ví, že když půjde dál, nejspíš nebude mít sílu se vrátit. Rozum velí obrátit se a šupem dolů. Srdce chce dál, byť sotva tluče. Kdyby tak někdo zrušil mou účast místo mne! Já bych pak mohl být naoko naštvaný, ale nebylo by to na mně. A konečně bych si mohl klidně lehnout a pořádně se vypotit.

Mám rád pohádky, takže dobře vím, že - je-li v polévce něco, co do ní nepatří - je třeba pátrat po dívce, co polévku solila. Bývá to milé usměvavé děvče, často královského rodu, které si vás kdysi vyhlédlo na plese. Přemýšlím, kdy jsem byl naposled na plese a vyšlo mi, že má-li jít o dívku přijatelného ročníku, musela mne na plese spatřit tak v pěti šesti letech. Pokud mne celou tu dobu hledala, její zaujetí pro věc musí být značné, jistě zažila mnohá dobrodružství a bude to tedy zkušené děvče do nepohody. Zvedl jsem se od stydnoucí polévky a s kouskem plastu jako s Popelčiným střevíčkem v ruce jsem vyrazil do kuchyně.

"Bohužel, místa v letošním závodě už jsou obsazena, ale zapíšu si vás na seznam čekatelů a pokud si někdo nevyzvedne své startovní číslo, bude nahrazen čekatelem podle pořadníku." Zapsal jsem se tedy coby čekatel číslo 57. V pátek večer se uvidí, kolik lidí nepřijelo a přijde řada na nás, náhradníky. Odkašlal jsem na slečnu pořadatelku své nacionále, protože jsem zatím ještě nebyl schopen normální řeči. Ano, dnes mám podle plánu podléhat záchvatům dávivého kašle, to souhlasí. "Ale přijďte hned v sobotu ráno! Čím dřív, tím lépe." Přijdu, samozřejmě, co bych pro svou účast neudělal! Starej Masoch hadr.

Přestože mi obsluha naznačovala, že bych jako nepovolaný neměl, vstoupil jsem odhodlaně do kuchyně. "Kde je dívka, která polévku solila?" zeptal jsem se zostra a panovačně jako zasloužilý feudál. V polévce sice nebyl zlatý prstýnek s briliantem, ale šlechta už dnes není, co bývala, a chudoba, jak známo, cti netratí, zvlášť když je člověk hrabě. Bude to tedy chudá dívka, která se v době, již budou archeologové budoucnosti jednou nazývat starší dobou plastovou, nemohla vyjádřit jinak než plastem. Rozhlédl jsem se po kuchyni, ale žádnou milou dívku jsem nespatřil. Kdepak ji asi v jejím čisťounkém myším kožíšku schovávají? Určitě tu dělá načerno!

Přišel jsem tedy hned v sobotu ráno. Kašlal jsem pořád stejně a nemohl jsem se pořádně nadechnout, což jistě při maratónu stejně nebude potřeba. "Musíte ještě počkat. Zatím se nám vrátilo 40 registrací, takže ještě 17 a máte to i vy. Když přijdete tak za tři hodiny..." řekla mi včerejší pořadatelka. No, je to komplikovanější, než jsem očekával. Mám tedy ještě tři hodiny na to, abych dospěl k logickému rozhodnutí, že letos prostě nepoběžím. Zkusil jsem se proběhnout. Nohy těžké, plíce zurčí jako meluzína. Po pár rychlejších krocích další záchvat kašle. Mám se tam ještě vrátit? Hodím si padesátikorunou (kovovou). Když padne lev, půjdu se přihlásit. Když Pražský hrad, jedu domů! Není nad to alibisticky své rozhodování přesunout na někoho jiného. Padlo mi šest lvů za sebou. Tři hodiny uplynuly, jdu se tedy přihlásit.

Ukázalo se, že polévku nesolila usměvavá štíhlá dívka feudálního původu. Na mou otázku se zvednul chlap veliký asi 220 centimetrů, v kilech asi to samé. Jak se ukázalo, ukrajinský jaderný fyzik, který se shodou okolností - jak jsem správně odhadl, načerno - živí jako kuchař, tedy něco podobného jako když se já jako chemik živím prací v bance. Myší kožíšek v jeho velikosti by musel být ze stovek, tisíců myší. Postrach zelených celé střední Evropy! Byl naštěstí přátelštější než se jeho kilogramy, centimetry a národnost zdály být. Já jsem také zapřel drobné plastové nedopatření a svedl jsem svou nečekanou návštěvu restauračního zázemí na to, že mně dnes chutnalo opravdu neobyčejně. Protože v mezidobí kdosi moji polévku dojedl, vypadalo to docela věrohodně. Šli jsme pak dokonce spolu s přátelským kuchařem na večeři a pěkně jsme si popovídali o teorii velkého třesku.

"Zatím ještě chybí sedm vrácených startovních čísel. Ale přijďte večer, uvidíme, třeba to ještě vyjde. Čím později, tím lépe," děla pořadatelka. "Ale vždyť jsme měli mít jasno už dnes ráno, co to máte za pravidla?" naštval jsem se. Konečně jsem měl jiný důvod, proč se závodu nezúčastnit, než vlastní fyzickou nemohoucnost. "Večer už nepřijdu, nebaví mne dělat vám tu šaška. Pěkně si mne škrtněte, doprošovat se nebudu!" prohlásil jsem s obličejem vážným jako předávání cen Thálie. Pořadatelka byla sice zaskočena mým tónem, ale nelenila, škrtla si můj řádek č.57, takže se číslo 58 zatetelilo blahem, protože jeho šance na účast v závodě se výrazně zvýšila.

Vyšel jsem z maratónského pavilónu jako jiný člověk. No, nedá se nic dělat, prostě mi protentokrát nebylo přáno. Konečně si můžu zakašlat, jak se mi zlíbí, a taky se trošku najíst. Co třeba si zajít na nějakou dobrou rybí polévku?

O noční bouřce a převratných vynálezech

A Pán řekl: "Budiž občas světlo i v noci." A tak se začalo všude kolem blýskat, nevím, jestli na časy lepší, horší či srovnatelné. Zhasl jsem a pozoroval jsem to světelné představení v pokorném údivu před silami přírody, které chtějí-li, mohou si do nás kdykoli bouchnout, a to, že do nás moc nebouchají, je podle mne spíše známkou toho, že se jim moc nechce. Okna mám z největšího pokoje na tři světové strany, takže jsem to měl v projekci pěkně panoramatické. To byl panečku koumák, ten kdo vymyslel okna, bylo to ale bohužel ještě před Nobelem, jinak by ho ta Alfredova cena nemohla minout.

Pak se otevřelo nebe a vychrstlo na nás nebeský kýbl vody. A protože nebeský kýbl je velká dutá míra, tekla voda proudem skoro celou půlhodinu. A já seděl v největším pokoji s okny do tří světových stran, pozoroval jsem v občasném světle záblesků ty proudy vody, které do sebe lačně nasávala tráva a zem a květiny a stromy a kanalizace a říkal jsem si: To musel být panečku koumák, ten, co vymyslel střechu, ale protože i to bylo ještě dost dávno před Nobelem, i on si mohl o ceně Alfredova jména jen zdát. Zdálo se mu o ní aspoň v suchu, jako mně teď, protože díky jeho vynálezu jsem mohl sledovat tuhle sprchu beztoho, že bych se jí musel nutně účastnit.

A třeba to byl jeden a tentýž člověk, nějaký starověký Edison, který si postupně nechal patentovat okna, abychom se mohli rozhlížet a větrat, dveře, aby bylo čím vstupovat a vycházet, střechu, abychom se měli pod co uchylovat a zdi, abychom se pod střechu nemuseli nepohodlně soukat a okna a dveře měli do čeho vsadit. Škoda že se na něj v průběhu staletí dočista zapomnělo, protože vedle něj by i sám Alfred vypadal jako trpaslík vedle Sněhurky.

Představoval jsem si, jak asi vypadal, když tu se mi zazdálo, že z jedné strany je hukot deště jakoby o něco silnější než ze všech ostatních. Ano, byla to ta čtvrtá světová strana, co už do ní okna největšího pokoje nevedou, protože je tam menší pokoj se zavřenými dveřmi. Jsou-li ovšem dveře zavřené a déšť je odtud přesto lépe slyšet, znamená to - Hercule Poirote….?
Ano, je to tak. Okno, otevřené dokořán hned po ránu a poctivě zajištěné klínem, aby se samovolně nezavřelo, se bohužel samovolně nezavřelo. Z této čtvrté světové strany přišlo pochopitelně nejvíc vody. Takže teď do stále slabších ozvěn vzdalujícího se
hromobití - vybaven hadrem a kýblem, vytírám příděl vody nechtěně uzmutý trávě a zemi a květinám a stromům a (byť jen dočasně) i kanalizaci.

A přemýšlím, který mizera vymyslel ta okna!

pátek 8. května 2009

O dobře načasovaném nastuzení

Tak už tuto neděli! Tuto neděli se běží pražský maratón, jehož jsem se chtěl po loňské pauze opět zúčastnit. Jak je ale už poslední dobou mým zvykem, mám-li nastydnout, nastydnu přesně týden před během. Optimální čas na to, aby přišly vniveč všechny naběhané kilometry (no, budu-li upřímný, tolik jich zase nebylo, ale něco přece). Mám to ale teď pěkně rozplánované: V neděli jsem měl kýchavici, v pondělí třeskutou rýmu, v úterý jsem si připadal jak po požití bolehlavu. Ve středu zase jako bych spolkl ježka. Ve čtvrtek jsem ztratil hlas, což mí kolegové uvítali. Na dnešní večer plánuji malou horečku, zítřek hodlám strávit v záchvatech dávivého kašle. V sobotu celou přípravu doladím všeobecnou ochablostí a bolestí kloubů a v noci mne čeká autogenní trénink, kdy si vleže v mrákotách projdu v duchu trať a zkusím si vybavit, jak bych ji býval byl běžel, kdyby to bývalo bylo šlo. No a v neděli tak budu připraven nastoupit na start v plné formě!

Odolal jsem všudypřítomné reklamě na homeopatické přípravky a jako léčbu jsem si vybral pravý opak homeopatie. Zatímco homeopatie totiž pracuje s nekonečným zředěním a sází na paměť vody, já jsem dal přednost kloktání silně koncentrované slivovice a z toho vyplývající ztrátě paměti vlastní. Buď to zabere a já budu spokojený nebo to nezabere a mně to po několika dávkách silného alkoholu bude celkem jedno.

Není divu, že má očekávání od nedělního závodu se postupně snižují. Jako obyčejně jsem začal s vizí svého nejlepšího osobního výkonu. Od toho jsem postupně přešel k cíli trať absolvovat v pohodě a v limitu tedy bez velkých výkonnostních ambicí. Po několika průběžných testech jsem usoudil, že sice odstartuji, ale nejspíš doběhnu jen na půlku, kde spoluběžcům - vydrží-li ovšem se mnou někdo běžet tak pomalu - popřeju šťastnou cestu a odeberu se na nejbližší tramvaj nebo relaxovat do bazénu v Podolí, když už v těch místech jednou budu. Teď jsem své cíle opět přehodnotil a mou hlavní metou je z našeho seřadiště doběhnout aspoň na startovní čáru. Budu-li chtít po vzoru stachanovců plán překročit, proběhnu se Pařížskou ulicí, zamávám do fotoaparátů a pokynu nadšeným jásajícím davům. A až poběžíme kolem nemocnice Na Františku, kde si vždy službu konající lékaři jdou po startu před vchod vytipovat běžce, pro které budou muset po nějaké době dojet sanitkou, zaběhnu dovnitř a nechám se vyšetřit, jestli jsem nechytil tu novou, mexickou, prasečí chorobu, když jsem včera večer v atlasu hledal, kde leží Mexiko.

Anebo to taky může dopadnout tak, že budu v neděli vše sledovat pouze jako horizontálně zanícený divák. A budu si říkat, proč se ti lidé v té televizi tak honí. Kdyby alespoň běželi odněkud někam, to by snad mohlo dávat jistý smysl. Ale běžet takovou dálku, aby se člověk po všech štrapácích zase dostal tam, odkud původně vyběhl, to je opravdová zvrácenost. Na druhou stranu je to podobně zvrácené jako v životě, akorát že v něm většinou nevíte ani odkud ani kam. Zato já vím, že v neděli začínám (a měl bych končit) na Staroměstském náměstí a že nás při startu zase odstřelí prezident Klaus, jestli nebude mít moc práce s vyhýbáním se Lisabonu. Docela velký kus jistoty ve veskrze nejistém dnešku.

A já se pak v davu běžců potkám s nějakým Mexičanem, kýchnu na něj, nakazím ho a on si řekne, že je to hrůza, protože prasata jsou už dneska v našem globalizovaném světě všude.

úterý 5. května 2009

O tom, co jsme všechno nezavinili

Populismus je cesta k srdcím občanů jejich řitním otvorem. (V.Renčín)

"Krize nesmí dopadnout na ty, kteří ji nezavinili." Zvykejme si na tu větu. V permanentní volební kampani, která už začala a potrvá nejméně do podzimu, ji ještě uslyšíme mockrát. Skvělé heslo, většina lidí se jistě bude cítit oslovena, i když na ně samotné často krize nijak nedopadla a nebýt novin a televize, neměli by o ní dodnes ani tušení. Teď, přesvědčeni nekonečným opakováním, že se jim má vést špatně, ve všeobecné nejistotě a obav z budoucnosti, vykrystalizovala jediná jistota: "My jsme přece tu hrůzu nezavinili. To Voni!" Kdo je v tomto případě "Voni" se i mezi nejučenějšími ekonomy a politology vedou spory. Malý člověk má ale jasno: "Voni jsou všichni, který se maj líp než já. A to sou skoro všichni, protože já se mám blbě!"

Když se podívám do historie, těžko se zbavuji dojmu, že se nám nadmíru dobře daří vecpat se do pozice obětí: Trpěli jsme za Habsburků, pak jsme byli obětí Němců, pak přišli únoroví komunisti, pak nás zašlápli Rusové, pak zase normalizační komunisti, pak ekonomičtí kovbojové (a kdoví, čí obětí jsme vlastně teď, ale on se jistě taky někdo najde). Ale v mluvě lidí jsou to vždycky tajuplní "Voni", tj. někdo, před kým naoko ohýbám hřbet, abych na něj za to na oplátku kromě jeho chyb mohl hodit i ty své vlastní. My nic, to Voni! My jsme nic nezavinili, tak na tom přece nebudeme škodní!

Jak pěkně se to poslouchá: "Milí voliči: Jste hodní. Jste rozumní. Jste nevinní. Ó jak jste chytří!" Tedy vychytralí. Ale proč by se to mělo vztahovat jen na krizi? Co všechny ty ostatní věci, které jsme nezavinili a doplácíme na ně: Proč mají na špatné počasí doplácet ti, kteří ho nezavinili! Proč máme vlastním duševním vypětím doplácet na náladovost našich fotbalistů, kterou jsme nezavinili. Zavinili jste snad někdy zpoždění vlaku? No vidíte, a přesto jste to byli vy, kdo přišel pozdě, to je přece nepřípustné! To by si všechno měli odnést Voni. A že si to odnesou Voni a ne Vy, o to se už My postaráme. Stačí nás jenom zvolit, a to přece tak rozumní lidé, jako jste Vy, musíte nutně udělat.

Risknu to a zkusím tyhle mezi lidem oblíbené rektální přičinlivce opět nevolit. A budu doufat, že až se zase jednou budu před televizní obrazovkou stydět za svou vládu, budu si moct říct: Já jsem to nezavinil, takže za to přece nemůžu pykat!

Jen jestli mi to bude něco platné!

neděle 3. května 2009

Nedělní miniglosy č.11

Počet domácností, které na státní svátek vyvěšují českou vlajku, nedosahuje podle průzkumů ani 1%. Vyvěšování českých vlajek je dokonce méně četné než vyvěšování vlajek tibetských. Nejčastěji byly letos na prvního máje vyvěšené vlajky supermarketu Lídl, které majitelům zajišťují při nákupu v tomto řetězci 1% slevu. Přesto v řadě domácností jsou lidé na sounáležitost s českým státem hrdí a českou vlajku vlastní. Šetří si ji ovšem pro případ, že bychom se zase stali mistry světa v hokeji.
-----------------------------------
Odborníci upozorňují na to, že Český statistický úřad se může dostat do nepříjemné situace díky angažmá svého šéfa jako premiéra úřednické vlády. Existuje totiž nebezpečí, že Český statistický úřad bude podezříván z účelového zkreslování údajů ve prospěch nové vlády, a statistická data tak budou znevěrohodněna. Naštěstí do kauzy vstoupil Úřad na ochranu hospodářské soutěže. Jeho šéf Martin Pecina zveřejnil výsledky analýzy úřadu, která takový střet zájmů jednoznačně vylučuje. "Ještěže máme náš nezávislý antimonopolní úřad, který dokáže i tak složitou kauzu rozplést," řekl Pecina.
------------------------------------
Kaplického Chobotnice nakonec nebude stát v Praze na Letné, ale překvapivě v hlavním městě Arménie, v Jerevanu. Projekt od Kaplického firmy Future Systems odkoupila jerevanská radnice. "Ano, je to pravda ," potvrdil jerevanský primátor. "Stavba se ovšem nebude stavět přesně podle Kaplického projektu, nebude ve tvaru chobotnice ale langusty, nebude stát, ale bude ležet na boku, a nebude v ní knihovna, ale sídlo zdejšího rozhlasu."
------------------------------------
Nejčtenější český deník zveřejnil šokující zprávu, že Václav Klaus nevyloučil svou kandidaturu do Evropského parlamentu. Tuto zprávu hned okomentovalo několik desítek českých politologů, kteří - jak se zpětně ukazuje - tuto pro laiky překvapující skutečnost již dlouho očekávali. "Od toho jsme politologové - tedy studovaní odborníci, abychom se v té spleti názorů správně orientovali. Václav Klaus samozřejmě o tento post stojí již dávno. Ne nadarmo se říká, že co se škádlívá, rádo se mívá," řekl nám sám rektor Politologické univerzity v Zásmukách. I podle našeho dobře informovaného hradního zdroje je zveřejněná informace pravdivá. "Pan prezident svou kandidaturu skutečně nevyloučil, protože se ho na to novináři neptali."
------------------------------------
Recesistická Balbínova poetická strana navrhla jako svého kandidáta do nové úřednické vlády Spejbla. Premiér Fischer Spejblovu kandidaturu vážně zvažuje. "Chtěli jsme jen s humorem zdůraznit loutkovou povahu této vlády, vůbec jsme netušili, že to premiér Fischer vezme vážně," komentoval konání designovaného předsedy vlády překvapeně jeden ze tří členů Balbínovy strany. Názory na Spejblovy šance se různí: Jeho zastánci poukazují na to, že Spejbl je odborníkem v řadě oblastí, není dnes spojen s žádnou politickou stranou a má dlouholeté zkušenosti s tím, jak se nechat ovládat, což některým jiným ministrům může zpočátku dělat potíže. Pesimisté ale uvádějí, že jsou dva hlavní důvody, proč Spejbl nakonec ministrem nebude: Nikdy nebyl v komunistické straně a znají ho i obyčejní lidé.

sobota 2. května 2009

Nebezpečně rudé růže

Koupil jsem té slečně
nebezpečně
rudé
růže.
Či snad bude
či snad může
odolávat věčně?

Co to dalo
práce!
Žádná láce,
pravý opak.
Když se to pak
stalo,
štěstím němý
povídám jí:
Slečno,
je mi
vděčno.


Poznámka: Inu - nepodařilo se mi přesvědčit publikační nástroj, aby zařadil jednotlivé verše do těch míst, kde by měly být, resp. kde bych si je přál. Ať to napíšu, jak to napíšu, stejně se všechny řádky zarovnají vždycky pěkně vojensky doleva. Takže holt to máte jenom tak, jak to editor a moje omezené publikační schopnosti dovolí :-(

pátek 1. května 2009

O zamilované panně Lidušce

Škoda, že jsi to Lído nemohla vidět: Ta atmosféra, vlajky vlály, zpívalo se, spousta lidí, skoro vyprodáno." Mladému muži plály oči vášní. "Pravda, naši se dlouho nemohli trefit, i když byli lepší, o moc lepší než soupeři." "Ano?" špitla dívka a podívala se na mladíka zamilovanýma očima. "Teď, co zase hrajeme v Edenu, je to úplně jiný kafe. Zatímco na Strahov jsem se dostal jednou za čas, teď v Edenu, jsem ještě ani jednou nechyběl," vypnul mladík pyšně svou slávistickou hruď. "Ano?" vzdychla dívka a pomyslela si, jak je obdivuhodně zásadový. "Pak teda náš brankář udělal chybu a dostali jsme gól, ale to se nedá nic dělat, to se prostě někdy stane. Ty taky určitě nemáš vždycky dobrej den, no ne?" "Ano," připustila dívka, protože si představila dny, kdy nebyli spolu. "Pak jsme krásně srovnali, ale voni dali zase takovej ušmachťanej gól, to by snad ani nemělo platit, na to by se měl přijmout nějakej zákon, aby takovýhle góly nesměly platit." "Ano," souhlasila dívka rozhodně a prolétlo jí hlavou, jak by to bylo krásné, kdyby mu takový zákon mohla pořídit k vánocům. "Dokonce jsme potom dostali třetího fíka, to už to s náma vypadalo dost špatně," zasmušil se mladík. "Ano?" polekala se dívka, protože to vypadalo na špatný konec a navíc ji překvapilo, odkud se tam najednou vzal fík. "A navíc jsme neproměnili penaltu, to byla smůla smůlovatá." "Ano," pípla dívka a její oči svítily nehranou obavou, protože taková smůla, ta se jen tak nevidí.

"Ale neboj Lído, pak se zase jednou ukázalo, jaký jsou naši kluci borci," promluvil mladík znatelně optimističtějším hlasem. "Ano?" nadechla se dívka v očekávání pozitivního zvratu. Mohl by mne někdy třeba oslovit panno Liduško, představila si své oblíbené oslovení z jednoho starého románu. "Vstřelili dvě nádherné branky," pokračoval nemilosrdně, "těsně před koncem vyrovnali a chybělo málo a mohli ještě vyhrát. Ten konec, to byla úplná smršť. Stáli jsme a tleskali a křičeli a byla to nádhera!" skoro mu stouply do očí slzy, když si vzpomněl na tu vroucí atmosféru. "Ano," kývla vesele nad tím happy endem a skoro i jí stouply slzy do očí, když si ho představila, jak s rukou přiloženou k srdci zpívá oslavný chorál. Pak oba chvilku mlčeli a opájeli se svými představami.

"Nechtěl bys přijít příští neděli k nám domů?" změnila rázem téma a zůstala zavěšená na jeho rtech. Zarazil se. "Jako do rodiny?" ubezpečil se rozpačitě a ucítil závan něčeho ne zcela příjemného. Jen závan! Lída se jemně zapýřila a sklopila cudně zrak, jak si to taky nacvičila při četbě zmíněného románu. Takhle to přece přesně udělala panna Liduška, když se ocitla poprvé o samotě s inženýrem Volákem. Pak pohled zase koketně zvedla a zašveholila: "Naši nebudou v neděli doma. Přijdeš?"
Proletělo mu hlavou, že příští neděli se bude zase hrát na Slavii a on přece v letošní sezóně nevynechal jediný zápas! Intuice mu správně napověděla, že by s odpovědí neměl dlouho otálet. Lída na něj upřela své mandlové oči. Jak jen vypadá rozvážně, řekla si, když přemýšlí!

"Ano!" přeskočil mu maličko hlas.
To asi z toho nadšeného křiku, když jsme vyrovnali, pomyslel si. To asi z toho, že je na rozpacích, pomyslela si ona. Přesně jako inženýr Volák.
Vzali se za ruce a vyšli do romantického večera. Možná budou v neděli ten zápas vysílat v televizi, přemítal v duchu on.

Vypadá zaskočeně, přemítala ona. Měla z toho nelíčenou radost a zároveň její tvář znovu navštívil neskrytelný nach. Na copak ten můj Rómeo asi právě myslí?

středa 29. dubna 2009

O trestání poezií

Mimochodem, v tom nadpisu jde o trestání poezií jako kým čím, nikoli koho čeho v množném čísle. Trestat poezii bych si nikdy netroufl, bál bych se, že mi to vrátí - zvlášť kdyby jich na mne dokonce bylo víc.

Bylo - nebylo, jednou jsem se účastnil jakési literární soutěže. Pominu teď zamyšlení nad smyslem soutěží v takovém oboru, jako je literatura, tedy myslím opravdovou literaturu. To, co jsme za literaturu vydávali tehdy my, soutěžící, s tím se celkem vesele soutěžit dalo, protože to skutečnou literaturu připomínalo jako opilecké potácení v ringu profesionální box. Ovládán skřítky pyšníky a s hypertrofovaným lalokem sebevědomí jsem se účastnil soutěžní sekce nazvané vznešeně "poezie", protože za prózu šly mé příspěvky považovat stěží a pod rozlehlou střechu poezie jde při troše dobré vůle nacpat kdeco. Dokonce jsem snad tehdy dostal nějakou cenu, ostatně jako většina zúčastněných, a při předávání cen jsem se už už chystal definitivně prasknout, jak se mi dmula líčka pýchou. Prostě Uko Ješita! Stojím přesně uprostřed povrchu zeměkoule, nalevo uctivě se uklánějící poledníky a polednice a přímo přede mnou pod nohama se mi devótně plazící rovnoběžky. Někde hluboko dole ve stínu mého génia se krčil maličký zbytek světa.

Již jsme si my, ocenění - tušíce podle zkušeností ze šampionátů v krasobruslení na závěr nějakou formu exhibice - připravovali pasáže svých poém, které jsme považovali za nejlepší (šlo to těžko, protože všechny části byly naprosto skvělé!) a před zrcadlem jsme trénovali správný intelektuální dotek čela třemi prsty, naznačující, jak nedozírné myšlenky v našich hlavách již proudí, aniž by zatím byly navenek znát, ale propukne to jistě každou chvíli! Pár minut zbylo i na to, abychom se rozmysleli, komu při přebírání glejtu veřejně poděkujeme (...kteří nám věřili ... podporovali ... inspirovali ...). Ale večer nabral jiný směr.

Dostavil se nejmenovaný profesionální herec, který vyjmul tlustý fascikl plný básní, nasadil brýle a hluboký hlas a začal recitovat. Občas jsme každý z nás zaslechli povědomý úryvek (vida, jsme schopni poznal i vlastní verše), ale než jsme stihli zdvihnout intelektuální tři prsty až k čelu, vždy přišly verše, které se nám nezdály být tak úplně naše vlastní. A co bylo horší - zdály se být o dost lepší, než ty naše. Po nějaké době nám to došlo:
Buď v dobré víře, že nás to jako perspektivní básníky potěší, nebo - a to je podle mého názoru pravděpodobnější - jako trest za nevýslovné duševní utrpení při povinném čtení všech našich děl soutěžní porotou byly naše básně napřeskáčku zahrnuty do velkolepé koláže veršů mnoha autorů: Seifert, Nezval, Vomáčka, Kainar, Vápeník, Hrubín, Skácel, Skočdopole, verše mistrů české poezie se střídaly s našimi soutěžními verši, vše bylo umně pospojované do jednoho nevyváženého celku. Naše soutěžní básně připomínaly zbytnělé tmavé pahýly v kvetoucím prosluněném lese, každá hranice mezi autory byla zatraceně citelná. A v té unfair konfrontaci pralesního přeboru s extraligou, seděli jsme my tři - tedy Vomáčka, Vápeník i Skočdopole - sice oceněni - leč stále hlouběji zabořeni ve svých křeslech a po vzoru dalšího básníka jsme se chtěli stát nejmenšími na celém světě. Kdyby to už přestalo! Ale fascikl byl objemný, básní bylo hodně a herec deklamoval pomalu a zřetelně.

Ještě dnes, když opět začnou skřítci pyšníci škádlit mé hrdé já, vzpomenu si na to "pásmo poezie", na ten třeskutý rozdíl, který musel být zřejmý i Neználkovi právě spadlému z Měsíce, a na ten neodbytný pocit studu z toho srovnání. Na ten pocit, že desetiminutová "koláž" se nám spolu s kolegy Vomáčkou a Skočdopole zdála být dlouhá celé týdny a měsíce. Hořký pocit, který jsme pak spolu při večerní "tvůrčí dílně" převtělili do hořkého alkoholu.

Beru tohe povídání jako úvod k plánovanému vytvoření nové rubriky. Těšte se, připravuji pro vás pár "kusů v řeči mírně vázané" v této nové rubrice zveřejnit. Budete-li z toho naštvaní, kritizujte. Budete-li potěšení, chvalte. Jen prosím už nečiňte podobných koláží. V zájmu zachování světlé památky našich opravdových mistrů, v zájmu jejich posmrtného klidu.

pondělí 27. dubna 2009

O tom, v co věřím

Nedávno jsem byl nepřímo vyzván, abych se zamyslel nad tím, v co vlastně věřím. Jak už to tak bývá, ty nejjednodušší otázky mají nejkomplikovanější odpovědi. Napřed jsem to proto chtěl odbýt nějakým chutným bonmotem, ale ukrotil jsem se, protože jsem si uvědomil, že šlo o vážně míněné otázky (a i kdyby ne, stojí za to je jako vážně míněné brát) a s těmi by se mělo zacházet jako s darem a ne jen jako s vítanou nahrávkou na smeč. Přemýšlel jsem tedy, přemýšlel, a uzrála ve mně následující odpověď (předkládám ji rychle, stroze a bez velkého cizelování, aby byla pěkně zralá a nestihla začít zahnívat):

Přestože mám moc rád nesmysl, věřím ve smysl veškerého dění, byť by se navenek zdálo být nejnesmyslnější. Věřím ve smysl stále nových začátků i ve smysl konce. Věřím, že je mimo nás i v nás cosi většího, co svou velikost nepotřebuje uměle zvětšovat tím, že by nás nutilo cítit se malými. Potřebuje-li tomu někdo dávat jméno (já tu potřebu nemám), může si to pro sebe nazývat třeba Bohem. Vykladače víry se ale snažím držet na distanc, protože věřím, že poznávání a pochopení - přes značné množství již existujících faktů a názorů - je nakonec vždy ryze individuálním procesem.

Věřím v rozmanitost a jeho přirozenou převahu nad uniformitou. Věřím ve sny a v chuť je naplňovat nebo alespoň labužnicky snít. Věřím v očistnou schopnost žasnout přede vším, co nás přesahuje. Věřím, že duch nevznikl s člověkem a ani s ním nezanikne. Věřím v dar svědomí, i když je někdy uloženo velmi, velmi hluboko a cesta k němu je dlouhá. Nejsem zastáncem jediné zjevené Pravdy, přesto věřím ve smysl pravdy, vnitřní svobody a - chcete-li - lásky - ať už jde o pojmy jakkoli subjektivní a nafukovací, aťsi mají jak chtějí patetickou příchuť a ať se jim kdo chce vysmívá.

I když považuji možnosti poznání světa lidmi za ohraničené, přesto věřím ve věčnou snahu pochopit, v poznání a jeho nekonečný (byť přetržitý) vývoj. A nadto ještě naivně věřím, že i když to může na pohled vypadat jako nesnesitelně vážná nuda, může to všechno být naopak děsně napínavé a zábavné a plné tajemství, dobrodružství a humoru.

A taky věřím, že mi tenhle úkrok do zamlženého intimního vážna odpustíte, propříště se opět pokusím být odlehčenější. A těm, co mne svými "poznámkami na okraj" k zamyšlení přiměli, posílám dík, protože i když to vše každý z nás tak nějak mezi hejny neposedně rejdících myšlenek cítí, neškodí si občas vše zkusit pěkně natvrdo písemně naformulovat. Všem vřele doporučuju!

Teď si text ještě jednou přečtu, jestli s ním vydržím rámcově souhlasit aspoň deset minut, pak se sám se sebou pohádám a pak se zase budu muset sám se sebou udobřit a s vlastními názory se nějak vyrovnat. Protože sám se sebou je lepší být zadobře.

neděle 26. dubna 2009

Nedělní miniglosy č.10

Podle zdroje blízkého Hradu se měli během návštěvy prezidenta Obamy sejít na Hradě držitelé klíčů ke komoře s korunovačními klenoty, aby se prezidentovi pochlubili něčím, co Amerika nemá. Bohužel, vysocí státní a církevní hodnostáři se na Hrad vůbec nedostali, protože s klíčem neprošli bezpečnostními rámy. Šéf Obamovy ochranky k tomu řekl: "Naším zájmem bylo, abychom zabránili radikalizaci davu. Dobře víme, co Češi dovedou, když se nechají cinkat klíči."
-------------------------
Ukazuje se, že již nikdo z Evropské unie nebere české předsednictví vážně. Na setkání ministrů pro místní rozvoj EU dorazilo jen sedm skutečných ministrů, přičemž se dá předpokládat, že větší část z nich byli jen dvojníci. Většinou přijeli jen nižší úředníci ministerstev, které je možné v denní práci úřadu bez problémů postrádat. "Do Mariánských Lázní dorazili hlavně ti, co to nejvíc potřebují, tzn. úředníci, kteří mají potíže s ledvinami," vysvětloval trpělivě hostitel, ministr Svoboda. "Hlavním tématem jednání měly být stejně procedurální otázky, takže to, že každý z nás stihl alespoň pět, šest lázeňských procedur, je možné hodnotit jako úspěch."
--------------------------
Předzvěstí parlamentních voleb jsou rozjíždějící se sliby, kterými jednotlivé strany častují voliče. Lidovci vytáhli do boje za zlevněnou elektřinu a dalších dvacet šest státních svátků.
Sociální demokrati jako obyčejně přislíbili zdravotnictví, školství a myslivost zdarma, pracovní den trvající pouhé dvě hodiny a dvacet týdnů placené dovolené v roce. Občanští demokraté přišli s líbivým heslem: "Nadprůměrnou mzdu pro každého!" Zelení zase slibují dotace na nákup zařízení, na kterém si bude moci (resp. budete muset) kdokoli vyrobit "zdravou" elektřinu tím, že budete šlapat na rotopedu. S největším překvapením ale přišli komunisté: "Když ve volbách zvítězíme, slibujeme, že konečně změníme název své strany. Budeme si to moci dovolit, protože ostatní strany budou krátce po našem vítězství zrušeny, takže budeme mít jistotu, že si nás nikdo s nikým nesplete."
---------------------------
Do konkursu na pozici veřejnoprávního janečka České televize se přihlásilo 22 osob včetně dosavadního janečka, Jiřího Janečka. O tom, jaká je pravá náplň práce veřejnoprávního janečka, veřejnost moc neví, jediné, co se ví, že práce vyžaduje schopnost koordinovat, implementovat, nacházet synergie a spolupracovat s Helenou Fibingerovou. Komentátoři se většinou shodují, že největší šance má dosavadní janeček: "Dá se říci, že během svého funkčního období neudělal pan Janeček zásadnější chybu. Navíc má práce janečka v jeho rodě, jak je vidět, dlouholetou tradici."
----------------------------
I letos řada zámořských hokejových hvězd odmítla reprezentovat český hokej na mistrovství světa ve Švýcarsku. Přibližně polovina hokejistů se omluvila proto, že nemá formu. Druhá polovina se omluvila proto, že formu má a nerada by o ni přišla.

sobota 25. dubna 2009

O tučné globální metle

Tak se na obézní lidi našel konečně nový bič: Ti tlustější z nás prý více přispívají ke globálnímu oteplování! Tato zpráva mne zaujala - nejen proto, že sám nejsem úplně šlang, ale hlavně jsem byl zvědavý, na co to "nejlepší světoví vědci" svedou. Nějaké podezření jsem měl: například jsem se domníval, že lidé více při těle mohou produkovat více střevních plynů, přičemž díky specifickému složení stravy se bude jednat především o plyny skleníkové. Ukázalo se ale, že moje představa byla k uzoufání prvoplánová.

Skutečnost je prý taková, že nasedne-li tlusťoch do dopravního prostředku, ten má hned větší spotřebu pohonných hmot a zeměkoule se zase o něco víc ohřeje, ledovců ubude a hladina oceánů se zvýší. Taky toho takoví lidí více snědí a na vyprodukování většího množství potravy je třeba větší množství energie, spálí se větší množství fosilních paliv. A zas ty ošklivé plyny!Damned!!!

Proto bychom měli konečně stanovit zákon, který určí, kdo přesně a do jaké míry je tlustý a vypracovat systém "tloušťkových povolenek". Kdo bude chtít být tlustý, bude muset platit, aby ti uvědomělejší (a většinou i hubenější) mohli lépe a radostněji bojovat s globálním oteplováním. Povolenky budou tím dražší, čím je jejich majitel těžší, systém tedy bude pěkně sociálně demokraticky progresivní, protože když se obézním lidem utne přísun peněz, budou muset zůstat o hladu a situace se vyřeší po dobrém a efektivně. Pro horší případy budou samozřejmě vytvořeny speciální soudy, které budou moci odsoudit obézní výtečníky kvůli obecnému ohrožení k nucené ztrátě hmotnosti pobytem v hladomorně. V rozsudcích tedy nebude řečeno, na jak dlouho bude dotyčný odsouzen, ale na kolik kilogramů musí zhubnout. Až dosáhne požadované hmotnosti, bude propuštěn a příroda, které již konečně nebude škodit, se na něj bude usmívat.

Ale myslím, že bychom neměli zůstat jen u toho. Uvědomme si, že tlustí lidé rovněž více poškozují chodníky, silnice, sedadla v tramvajích a ve vlacích (nejhorší jsou obézní sprejeři a fotbaloví fanoušci). Tím, že jsou těžší, snižují životnost výtahů a eskalátorů a více sešlapávají trávu v parcích a zahradách. Mají těžší nákupy, takže potrhají více igelitových tašek (naprostá ekologická hrůza). Potřebují více látky na šaty a taky širší zrcadla. Zároveň musí mít širší dveře do domu (nebo aspoň ty užší dveře musí více otevírat), takže pak z takového domu uniká více tepla a musí se víc topit. A to nemluvím o tom, že některá chráněná zvířata se jich (protože vypadají mohutněji) více bojí a mají potom vyšší krevní tlak.

Proto si myslím, že je nejvyšší čas proti nám, obézním, účinně zasáhnout, dokud je ještě naše modrá planeta zelená. Když si představím, že kvůli mé nadváze vymírají celé živočišné a rostlinné druhy a potápějí se Benátky, stydím se tolik, že až vznikne "nadváhová policie", půjdu se sám udat. Doufám, že vyfasuju aspoň deset kilo.

pátek 24. dubna 2009

Ivan Blatný: Texty a dokumenty 1930-1948

Chtěl jsem si v knihovně vypůjčit nějaké verše (ano, jsem natolik staromódní, že občas čtu verše) od Ivana Blatného. Jde o básníka, jehož existence a dílo byly až do roku 1990 systematicky zatajovány. Jeden z předních českých básníků třicátých a čtyřicátých let byl vymazán historie naší literatury. Paradoxně až v tomto roce, který je zároveň rokem básníkovy smrti, se o něm opět začíná opatrně mluvit a opět se začínají objevovat jeho krásné a zapomenuté verše. Jen málo lidí si mohlo přečíst aspoň sbírky vydané Škvoreckými v Torontu nebo samizdatově dokonce v Praze.
Žádnou sbírku veršů v knihovně neměli, ale vypůjčil jsem si alespoň knihu obsahující různé texty a dokumenty z období před Blatného odchodem do exilu v roce 1948 a reakce na něj.

Na začátku jsou ukázky Blatného prózy, drobné texty silně básnické a plné obrazů. Ve druhé části jsou záznamy jeho přednášek a projevů k různým příležitostem. Ani próza ani přednášky mi - přiznávám - moc neříkaly. Nicméně hlavní částí je korespondence - pečlivě zpracovaná a opatřenápodrobnými vysvětlivkami. Dopisy vyměňované s přáteli, ale i s obchodními partnery, vydavateli, rodinnými příslušníky i čtenáři. Poslední část pak tvoří reakce na odchod Blatného do exilu a vzpomínky jeho známých.

Dopisy představují z "nečítankového" úhlu pohledu přední osoby literatury a obecně kultury doby meziválečné, především pak ale nové generace, první generace nového československého státu, ke které Blatný patřil. Prvním vrcholem knihy jsou dopisy Blatného jeho blízkému příteli Jiřímu Ortenovi. Jejich zvláštní vztah, přátelství, místy - zejména z Blatného strany přetékající snad až k opravdové lásce, přátelství, které původně mělo být završeno domluvenou společnou sebevraždou, bylo nakonec prozaicky ukončeno Ortenovou
smrtí po střetu s německou sanitkou.

"Ono to nelze říci slovy,
tím tichem mezi nimi snad,
už zvoní rondel básníkovi
a říká mu, že mám ho rád."

Dopisy plné citu, plné nadšení pro literaturu nám dávají díky stálému kritickému hodnocení přátel nahlédnout do tehdejšího generačního literárního panoptika.

Blatný ale také často propadal depresím a odráželo se to i v chmurném a bezvýchodném zabarvení některých dopisů.
"Zatím Trapnost obklopuje naše obydlí svými hrnci a náš zředěný pohřeb okázale drkotá za zpěvu písně."

Druhým vrcholem knihy jsou reakce na Blatného odchod do exilu. Reakce různé povahou, občas rozezlené reakce zhrzených přátel (Kainar, Chalupecký, Kolář), ale občas i hysterické zpolitizované výkřiky (Taufer, Drda, Pujmanová, Kloboučník). Odchod Ivana Blatného do Anglie byl jeho hvězdnou hodinou a zároveň i tragédií. Nebyl připraven na roli emigranta a opozičníka, byl duševně křehký i za standardních podmínek, natož v takto vyhrocené situaci. Během půl roku se dostal poprvé do psychiatrické léčebny, k nemalé radosti všech nepřejících v Československu. A že jich bylo!

Blatný neustále píše, potřebuje psát každý den tak nezbytně, jako jiní lidé potřebují dýchat. Píše česky, aspoň takto spojený s domovem. A každý den zřízenci léčebny tyhle - podle jejich názoru čmáranice psané divným jazykem - vyhazovali. Strašná představa! Kdyby Edison propadl hazardu a nevěnoval se vynalézání, žárovku by určitě zkonstruoval někdo jiný. Ty zničené Blatného verše už ale nikdy nikdo nenapíše, v tom je umění nenahraditelné. Až v roce 1977 se ho ujímá pečovatelka, která - přestože těm veršům nerozumí, začne je schraňovat a postará se nakonec i o jejich vydání v Kanadě. Ještě chvíli před smrtí Blatný píše svá tradiční čtyřverší. Rukopis už selhává, síly ho opouštějí, ale duch stále tvoří.

Inu, musím se poohlédnout po nějaké sbírce, pro začátek to asi nejspíš budou Melancholické procházky.

čtvrtek 23. dubna 2009

O panu Bublinovi

Ten pán vypadal - popravdě a nekorektně - dočista jako bublina. Lépe řečeno - dvě bubliny na sobě. Uprostřed obrovská bublina těla, na které seděla malá bublina hlavy, ze všech stran zcela holá. Menší bublina žvýkala a co chvíli vyfoukla velkou narůžovělou bublinu ze žvýkací gumy. Pak gumová bublina praskla a pokryla okolí úst velkým růžovým škraloupem. Možná by to nebylo tak divné, kdyby pán už nebyl důchodového věku.

Kromě nás dvou byl už v čekárně zubařské ordinace jen jeden podřimující muž, u kterého nebylo jisté, jestli je tu kvůli zubům nebo kvůli tomu, že v čekárně bylo celkem teplo a nepršelo tu jako venku. Zevnitř ordinace se ozývalo nepříjemné hvízdání zubní vrtačky a občas nějaký ten sten. Čím vyššími obrátkami zpívala vrtačka, tím usilovněji pan Bublina žvýkal a tím častěji vyfukoval. Zachytil můj překvapený pohled, přestal mlít ústy a řekl: "Asi to vypadá divně, já vím." Což o to, divné to je, ale nic mi do toho není, pomyslel jsem si a zamumlal na odpověď něco neutrálního. "U zubaře jsem vždycky strašně nervózní a pak dělám bubliny." "To je jasné..." řekl jsem chápavě. Většina lidí to tak jistě dělá.

"Víte, já bubliny miluju," usmál se při tom pomyšlení. "Tyhle žvýkačky..." vyndal z kapsy velkou růžovou krabičku, "...jsou na bubliny nejlepší. Taky máte rád bubliny?"
"Těžko odolat," odpověděl jsem rozpačitě, protože nad touto skutečností jsem se nikdy vážněji nezamýšlel.
"Bubliny jsou prostě skvělé," pokračoval pán. "Snažím se na veřejnosti držet zpátky, abych nevypadal jako blázen, ale tady v čekárně..." opatrně se rozhlédl, "...s vámi..." pohlédnul na podřimujícího zarostlého muže, "...tedy s vámi dvěma, to není žádná opravdová veřejnost." Přemýšlel jsem, čím se asi pan Bublina na penzi zabývá. Jistě sbírá žvýkačky. Zkusil jsem se zeptat.
"Samozřejmě," potvrdil nadšeně, "a taky sbírám bublifuky, mám jich několik desítek druhů." Zatvářil se jako právě přistižený záškolák: "Všechny jsou prázdné! Vyfoukal jsem je!" Představil jsem si starého pána, jak sedí doma v houpacím křesle, fouká si rozverně bubliny z bublifuku a zapíjí je šampaňským, přinejhoším, dojdou-li peníze, perlivou vodou. Bubliny, kam se podíváš!
"Někdo se dívá večer na televizi, já si dělám bubliny. Ale nejradši ze všeho si bublifuk míchám sám, ty kupované, z fabriky, nejsou nic moc. To víte, speciální receptura!" Mlaskl.

"Televizi nemám, maximálně si někdy přečtu noviny. Jsou tam někdy moc zajímavé články: To máte každou chvíli nějaká mediální bublina, akciová bublina, finanční bublina, internetová bublina, teď naposled zase hypotéční bublina, prostě všude samá bublina. A bubliny jsou i kolem většiny lidí, proto se na sebe tak neradi mačkají v tramvaji, protože by ty jejich jemné bubliny popraskaly. I Měsíc na nebi vypadá jako velká vesmírná bublina a i naše Země, pane, je vlastně jen obrovská nafouknutá barevná bublina, ze které až jednou Rusové vyčerpají všechen zemní plyn, tak prostě splaskne." Při té představě se zasmušil.
"Je to smutné, že každá bublina jednou splaskne. Nebo praskne... Škoda, nejradši bych, kdyby žily věčně. Byly by všude... a lidi by si s nimi mohli hrát." Za dveřmi ordinace už bylo delší dobu ticho, u nás v čekárně taky. Pán byl duchem ve svém světě bublin a i já jsem do něj trochu nakukoval. Ale - upřímně - není to asi úplně svět pro mne. Bojím se, že do něčeho drcnu a celý ten křehký svět praskne jako velká přefouknutá bublina a rozprskne se do maličkých kapiček, maličkých světů, ve kterých se nedá žít.

Otevřely se dveře ordinace a vyšla dáma s výrazem velkého přestálého napětí ve tváři. Za ní vykoukla sestra, rozhlédla se po čekárně a usmála se na kulatého pána, který obavami ani nedýchal. "Tak pojďte další," zašveholila sestra. "Pak doktor Bublina! Pojďte dál, nebojte se nás!"
Málem jsem spadl ze židle. Doktor Bublina, no to už je vrchol! Nomen omen, jak se říkávalo za starých Římanů. To musí být už nějaká úchylka! Podíval jsem se na něj, ale připadal mi zaskočený ještě víc než já. Jako kdyby sestřička prozradila nějaké jeho soukromé tajemství.

"A....Ano, už jdu, děkuji," ozvalo se z rohu místnosti. Zarostlý, vytáhlý a kostnatý muž, který připomínal vše jiné, jen ne bublinu, se zvedl ze své dosavadní polohy dřímajícího střelce a přerázoval napříč čekárnou kolem dvou šokovaných obličejů. Když se za skutečným panem Bublinou zavřely dveře. Kulatý starý pán nahlas vzdychl a zasněně zamumlal jen sám pro sebe: "To by byla teprve krása!" Zevnitř se ozvalo bolestné víření bezbolestné vrtačky a pán se znovu nervózně rozžvýkal.

středa 22. dubna 2009

O nechuti vysvětlovat

Čím jsem starší, tím menší u sebe pozoruji chuť vysvětlovat. Dřív jsem měl puzení vše řádně zdůvodnit, přesvědčit ostatní o své pravdě a pokud možno je pro ni nadchnout - a když to nevyšlo, tak je aspoň "uargumentovat". Chtěl jsem vždy umět odpovědět na jakoukoli otázku začínající slovem PROČ a navíc jsem požadoval po ostatních, aby chtěli totéž. Jen když mi došly argumenty, odsekl jsem na další otázku po důvodu zlobnými slovy: "Protože to tak chci!" což považuji za odpověď absolutní, která vylučuje další disputaci, na druhé straně také za odpověď zbabělou, kterou jsem volíval především tehdy, kdy už jsem visel v provazech diskusního ringu a byl jsem poněkolikáté ostudně počítán.
A pak jsem jednou slyšel nějakého moudrého člověka, kterak na jakousi otázku po důvodu svého konání, nevím už, kdo to byl, ani co to bylo za konání, odpověděl: "Protože jsem chtěl a mohl."
No to je mi odpověď! řekl jsem si tehdy. Proč to asi řekl? Nejspíš se chtěl pravdivé odpovědi vyhnout - snažil jsem se opět tzv. přijít věci "na kloub". Co ale bylo na té odpovědi podezřelé, byl fakt, že nešlo o zlobnou odpověď člověka zahnaného do kouta. Byla to odpověď plná nadhledu a rozmyslu, odpověď přemýšlivá. Teď začínám pomalu a postupně chápat její pravdivost a moudrost.

Když se teď dozvím o nějakém podivném lidském jednání, snažím se nehledat rychle jeho "pravé" příčiny a účel. Stejně jde často jen o zpětně vykonstruované důvody, které mají provedené kroky v očích ostatních racionalizovat a ospravedlnit nebo naopak znesmyslnit a vysmát se jim. Snažím se tedy vždy říct si, že se to stalo jen proto, že dotyčný právě "chtěl a mohl". Diskutuje se např. o tom, proč u nás padla vláda. Co asi bylo na pozadí? Kdo s kým uzavřel alianci a kdo koho nemohl vystát? Kdo se proti komu spikl a kdo komu s gustem nožku nastavil? Ale ono je to občas těžké: Když je někdo PRO, hledáme pro to důvody. Když je někdo PROTI, rovněž hledáme důvody. A co když ten dotyčný žádné opravdové důvody nemá, pouze se po něm chce, aby se přiklonil na jednu stranu. Udělá to, protože právě chce a může.

Chceme-li a můžeme, jsme většinou přesvědčeni, že činíme správně a pravda je na naší straně. I já si to o sobě a svém konání myslívám. Jen už nemívám potřebu o tom ještě někoho přesvědčovat.

pondělí 20. dubna 2009

Nedělní miniglosy č.9

Zajímavý experiment podnikly vědecké týmy v areálu urychlovače částic CERN. Ve směru hodinových ručiček vyslali skupinu pravicových nacionalistů a v protisměru skupinu radikálních anarchistů. Mluvčí urychlovače nám k tomu řekl: "Došlo k řízené srážce, kterou jsme podrobně monitorovali. Máme podezření, že během srážky došlo ke vzniku zcela nových částic hmoty. Bohužel, pak se obě skupiny spojily a společně nám rozmlátily veškeré vybavení sektoru A9, takže další experimenty bude třeba znovu o několik let odložit."
----------------
Skvělého úspěchu dosáhli naši reprezentanti na mistrovství světa v házení botou na cíl, který se pod záštitou Evropské unie konal v irácké Basře. Tým tvořený výhradně členy hnutí NE základnám ze tří set pokusů jen jedinkrát minul cíl v podobě figuríny bývalého amerického prezidenta Bushe a překonal tak světový rekord. Favorizované domácí družstvo se tentokrát neprosadilo, i když je třeba uvést, že jeho největší hvězdy se letos bohužel nemohly klání zúčastnit. "Nečekali jsme, že se tento původně okrajový sport stane ve světě tak populárním," řekl nám jeden z organizátorů mistrovství. "Málem nám došly veškeré připravené figuríny. Nemohli jsme bohužel nasadit figuríny nového amerického prezidenta, protože letos jsme se ještě obávali, že by tyto nové terče nebyly pro soutěžící dostatečně motivující. Předpokládáme však, že na příštím šampionátu za dva roky již i nový prezident bude zárukou dosažení vrcholných výkonů."
-----------------
"Je neuvěřitelné, jak jsou Češi pohotoví, když jde o jejich funkční požitky," uvádějí svorně ministři ze zemí evropské sedmadvacítky, kteří přilétají na jednání do Prahy na staré ruzyňské letiště. Nový premiér prý ještě ani není pořádně ve funkci a již má na letišti připravená letadla se svým jménem. "Pro některé méně zkušené kolegy je to příliš silná káva. My ostřílenější to bereme s nadhledem a nezbývá nám, než závidět," uvedl bývalý spolkový ministr zahraničí Joska Fischer.
------------------
Novým soutěžním pořadem České televize se inspirovaly české finanční instituce a vyhlásily všelidovou anketu Vkladní knížka mého srdce. Pravidla jsou jednoduchá: Do soutěže jsou připuštěny pouze vkladní knížky na jméno a nikoli knížky anonymní, protože by na závěr nebylo koho vyfotografovat. Rovněž nesmí vyhrát mezi lidmi populární vkladní knížka Járy Cimrmana.
------------------
Šokující výsledek přinesl průzkum nejmenované agentury na výzkum veřejného mínění: Mezi českou mládeží ve věku 15-18 let jsou nejoblíbenější hudbou písničky Yvety Simonové a Milana Chladila. Ředitel agentury tvrdí, že výsledky jsou nezpochybnitelné, protože byly dělané stejnou metodou jako poslední výzkum volebních preferencí. "Vypadá to, že naše mládež je konzervativnější, než si myslíme." Zároveň odmítá nařčení, že výsledek odráží víc názory tazatelů - většinou v seniorském věku - než skutečné preference respondentů. "Kdyby tomu tak bylo, jak myslíte, že by mohla v našem průzkumu volebních preferencí zvítězit Unie svobody?"

sobota 18. dubna 2009

O tom, jak umíme být krásní

Když se ozval ten zvuk, vybavil se mi zážitek z loňského začínajícího jara. Na konci dubna přišla najednou velká tepla, takže dívky překotně odložily všechny zimní doplňky a rozkvetly tak rychle jako šeříky kolem. Na chodníku u frekventované silnice mne předešla dvojice hodně mladých dívek, tipoval bych je tak na čtrnáct, možná necelých. Šatečky lehké a krátké opravdu extrémně, takže i z mého pohledu shora to byla docela síla, natož z podhledu nízkých sportovních vozů, které se rojily okolo jako včely rozjívené vůněmi čerstvě vylíhnutých pestrobarevných květů. Není divu, že to u nás na malém městě vypadalo trochu jako v jižní Evropě a mladí řidiči na dívky troubili jak na lesy. Jedna z dívek v tu chvíli povídá rozpačitě té druhé: "To je zvláštní, jak na nás ty auta celej den troubí!" A druhá - asi zkušenější - odvětila s nehraným sebevědomím: "Ty vole, to sme tak krásný!!!"

Až pak jsem si uvědomil, že zvuk, který mi navodil tuhle rok starou vzpomínku, se týkal mne. Ano, stál jsem totiž na kraji přechodu pro chodce a vypadal jsem, že chci přecházet. Projíždějící řidič slušně přibrzdil, ale protože si nebyl jistý, zda chci přejít silnici nebo ne, tak na mne zatroubil. Místo toho, abych zareagoval, propadl jsem se do vzpomínky na ty dvě nastávající slečny. Řidič úplně zastavil a začal nerudně stahovat okénko. Jeden kolemjdoucí pán mi přičinlivě připomněl, že řidič troubil na mne. A já jsem si představil, jaké by to bylo, kdybych tu čtrnáctiletou větu řekl jim oběma v těchto úplně jiných souvislostech: "Ty vole, to jsem tak krásnej!" Myslím, že by tam - šokovaní - stáli oba možná ještě teď a troubili by na ně další a další krásní řidiči. Jenže jsem vyměkl a mávnul rukou, nudně poděkoval a silnici přešel, i když jsem to původně vůbec neměl v úmyslu.

V noci se mi pak zdálo, že mi bylo čtrnáct a kolem mne kroužily tehdejší mladé slečny ve svých vytuněných trabantech, troubily na mne a já si naivně připadal roztomile krásný, tak moc, že jsem se doma po večerech provokativně ptal zrcadla, kdo je na světě nejkrásnější. A moudré pravdomluvné zrcadlo mi - jako obyčejně - raději neodpovědělo. Ale to už by byla jiná pohádka.

pátek 17. dubna 2009

O pleonasmech

Při své velikonoční cestě do Kutné Hory jsem chtěl vidět především muzeum v místě středověké mincovny. Moc jsem se těšil na vystavené exponáty. Nervozitou se mi třásly ruce jako závislému gamblerovi. Dlouho jsem o tom snil a najednou to nebyl žádný sen, nýbrž skutečná realita. Což o to, vystavených exponátů tam bylo několik plných skleněných vitrín. Ale nastalo nečekané překvapení: Málokdy šlo totiž o jedinečné unikáty, mnohem častěji pouze o falešné napodobeniny. A to ani nemluvím o tom, že ceny vstupného neustále rostou nahoru. Výklad nestál za moc, průvodkyně - ač obdařena jakýms takýms osobním magickým kouzlem - nám řekla jen několik ustálených frází. Pár informací byl dokonce naprosto nesmyslný lapsus.

Paradoxně nejinteresantnější zajímavostí byla zdejší restaurace, kde jsem poobědval hovězí biftek a zapil ho pomerančovou oranžádou. Dokonce tu měli i pokus o jakousi kulturní vložku. Bohužel, hlavní protagonista byl exemplárním příkladem vlezlé kultury. Chtěl jsem ho vyhodit, ale pak jsem si řekl: Co kdyby spadl dolů ze schodů a musel být třeba hospitalizovaný v nemocnici? Jeho bude vyšetřovat lékař, mne vyšetřovatel - a to by úplně narušilo můj časový harmonogram.

středa 15. dubna 2009

O alergické Jarmile

Byla to příjemná změna. Zatímco ostatní na mne většinou kašlou, ona na mne kýchla. Kýchla na mne s takovou brizancí, že to musel zaznamenat nejbližší seismograf. Kýchla na mne z metru a přesně. Díky tomu si mne konečně všimla. Přisedávám k ní ve vlaku nesměle leč vytrvale už dobrý měsíc, ale vždy byla zabraná do svého mobilu nebo do své knížky nabo do své kabelky, ale nikdy do mne.
"Pardod," řekla omluvně a vysmrkala se po hornickém způsobu do decentního papírového kapesníčku s vůní borovice.

"Nesnáším jaro!" řekla nekompromisně. "Vždycky, když se to zlomí a začne svítit sluníčko, všechno začne kvést a já jsem z toho úplně vyřízená. Alergie, víte?" Přikývl jsem a byl připraven naslouchat všemu, co - zdá se - muselo ven. "A to se ke všemu ještě jmenuju Jarmila. Chápete? Jako že bych měla jaro milovat!" Třeba rodiče nemysleli na jaro ale na mytí nádobí. "Rodiče by si na něco takového měli dávat pozor," podotkla podmračeně. "Ale tehdy ještě žádné alergie nebyly, mávla znechuceně rukou, jako by mluvila o době husitské.

"Mám kamaráda, vášnivého ateistu. Jmenuje se Bohumil," řekl jsem zasvěceně. Neznám sice žádného Bohumila, ale znělo to chápavě. Projevila zájem: "Chudák!" Pábil jsem tedy dál: "Je z toho nešťastný. Teď se chce nechat přejmenovat na Džejára, protože u toho jména má člověk jedině jistotu, že není po nějakém světci." Mile se usmála. Ano, přesně tak jsem si ji poslední měsíc představoval.

"Jinak by to jméno bylo docela sympatické, mně jsou všichni ti různí milové docela milí: Třeba pískomil, ten svůj písek má opravdu rád."
"Nebo lidumil," přidal jsem. Příkladně Hannibal Lecter.
"Nebo vodomil," přistoupila na hru. "Toho z vody jen tak nedostanete."
"Nebo knihomil," povídám. Na chvilku se zarazila, a tak jsem dodal: "To jsou většinou smutné případy, tak to dostalo molovou koncovku." Ještě mne napadl Solamyl, ale to mi jako vtip přišlo příliš škrobené.
"Octomil, jako sameček od octomilky," řekla rozverně po krátkém přemýšlení.
"Nebo čumil."

"Jedeš zítra taky?" zapomněla na vykání.
"Kamarádi mi říkají Slávku."
"Pěkné jméno," povzdechla si, protože si vzpomněla na Jarmilu.

Pěkně jsme si popovídali a budeme v tom, doufám, zítra pokračovat. Ale že se vlastně jmenuju Jaroslav, to jí raději přiznám až v létě. Oslavit to spolu můžeme i zpětně.