O tom, v co věřím

Nedávno jsem byl nepřímo vyzván, abych se zamyslel nad tím, v co vlastně věřím. Jak už to tak bývá, ty nejjednodušší otázky mají nejkomplikovanější odpovědi. Napřed jsem to proto chtěl odbýt nějakým chutným bonmotem, ale ukrotil jsem se, protože jsem si uvědomil, že šlo o vážně míněné otázky (a i kdyby ne, stojí za to je jako vážně míněné brát) a s těmi by se mělo zacházet jako s darem a ne jen jako s vítanou nahrávkou na smeč. Přemýšlel jsem tedy, přemýšlel, a uzrála ve mně následující odpověď (předkládám ji rychle, stroze a bez velkého cizelování, aby byla pěkně zralá a nestihla začít zahnívat):

Přestože mám moc rád nesmysl, věřím ve smysl veškerého dění, byť by se navenek zdálo být nejnesmyslnější. Věřím ve smysl stále nových začátků i ve smysl konce. Věřím, že je mimo nás i v nás cosi většího, co svou velikost nepotřebuje uměle zvětšovat tím, že by nás nutilo cítit se malými. Potřebuje-li tomu někdo dávat jméno (já tu potřebu nemám), může si to pro sebe nazývat třeba Bohem. Vykladače víry se ale snažím držet na distanc, protože věřím, že poznávání a pochopení - přes značné množství již existujících faktů a názorů - je nakonec vždy ryze individuálním procesem.

Věřím v rozmanitost a jeho přirozenou převahu nad uniformitou. Věřím ve sny a v chuť je naplňovat nebo alespoň labužnicky snít. Věřím v očistnou schopnost žasnout přede vším, co nás přesahuje. Věřím, že duch nevznikl s člověkem a ani s ním nezanikne. Věřím v dar svědomí, i když je někdy uloženo velmi, velmi hluboko a cesta k němu je dlouhá. Nejsem zastáncem jediné zjevené Pravdy, přesto věřím ve smysl pravdy, vnitřní svobody a - chcete-li - lásky - ať už jde o pojmy jakkoli subjektivní a nafukovací, aťsi mají jak chtějí patetickou příchuť a ať se jim kdo chce vysmívá.

I když považuji možnosti poznání světa lidmi za ohraničené, přesto věřím ve věčnou snahu pochopit, v poznání a jeho nekonečný (byť přetržitý) vývoj. A nadto ještě naivně věřím, že i když to může na pohled vypadat jako nesnesitelně vážná nuda, může to všechno být naopak děsně napínavé a zábavné a plné tajemství, dobrodružství a humoru.

A taky věřím, že mi tenhle úkrok do zamlženého intimního vážna odpustíte, propříště se opět pokusím být odlehčenější. A těm, co mne svými "poznámkami na okraj" k zamyšlení přiměli, posílám dík, protože i když to vše každý z nás tak nějak mezi hejny neposedně rejdících myšlenek cítí, neškodí si občas vše zkusit pěkně natvrdo písemně naformulovat. Všem vřele doporučuju!

Teď si text ještě jednou přečtu, jestli s ním vydržím rámcově souhlasit aspoň deset minut, pak se sám se sebou pohádám a pak se zase budu muset sám se sebou udobřit a s vlastními názory se nějak vyrovnat. Protože sám se sebou je lepší být zadobře.