Baader Meinhof Komplex

Němečtí filmaři se poslední dobou vyrovnávají s nepříjemnými obdobími své historie. Už to není jen období nacismu, ale i období prošpikované špicly Stasi, nyní - dá se říct logicky - přichází na řadu období vzmachu mohutného levicového hnutí, které vyústilo ve vznik teroristické Frakce Rudé armády (RAF). Film mapuje od samotného začátku kořeny a základy první generace RAF, přes její první idealistické akce až ke standardnímu fungování teroristické organizace a následnému zatčení všech špiček RAF. Jejich osobní osudy jsou docela dobře rozpracované, zejména pokud jde o hlavní "trojku", tj. agresivního "květinového" rebela Andrease Baadera, jeho přítelkyně Gudrun Enslinové a novinářky Ulrike Meinhofové. Zejména Meinhofová asi tvůrce lákala nejvíc jako nejkomplikovanější z revolucionářů, původně respektovaná levicová novinářka, která se stala programovým a ideologickým vůdcem RAF, zdůvodňovala a komentovala veškeré konání podzemní organizace.

Film vůbec ukazuje, jak může vést cesta od vznešených ideálů, ke kterým logicky tíhnou víceméně všichni mladí lidé (a samozřejmě taky řada starších), až k prostému zločinu. Je natočený líbivě jako thriller, zejména při dobrém ozvučení si v akčních scénách můžete připadat jako přímo v centru dění, kulky vám létají kolem uší a jako byste přímo na sobě cítili tlakovou vlnu z výbuchů nastražených náloží. Z filmu doslova srší energie, zpočátku jako by šlo o zhmotnění energie davu při demonstraci proti íránskému šáhovi nebo při projevu Rudi Dutschkeho na konferenci o Vietnamu (jakou sílu má takový dav a jak je paradoxně snadno ovlivnitelný!). Jen si myslím, že si tvůrci ukousli moc velký krajíc, chtějí být dokumentárně popisní, ale popsat by toho bylo třeba mnohem, mnohem víc. Nebo by divák musel přijít do kina perfektně faktograficky připraven, aby pochopil všechny souvislosti, které film uvádí, třeba jen v náznacích, protože většina provedených akcí je pouze "nahozena" - často jen několika záběry s dynamickým střihem. Divák může mít rovněž snadno guláš ve vedlejších postavách, které se v příběhu objevují a zase mizí do neznáma, třeba do legálního reálného světa, který je hlavním postavám zapovězen, a taky někdy v důvodech jednání postav: Jak obrovská a pevná musí např.být fanatická víra Meinhofové, že je ochotna vzdát se dětí, které miluje?

Autoři se snaží být nestranní, mezi řádky ale decentně probleskuje pochopení pro "hrdiny", kteří se od salónních levicových pseudorevolucionářů chtěli distancovat reálnými činy, byť nezákonnými. Řemeslně je film natočený skvěle, perfektně klape aspoň tak do dvou třetin, pak už to začíná skřípat - zejména nástup druhé generace na myšlenkovém podhoubí "otců a matek" zakladatelů je už dost nepřehledný a zkratkovitý. Jako kdyby film ztrácel postupně energii společně se svými hérostratovskými "hrdiny", rovněž úplný konec bych si dokázal představit méně rozpačitý. Každopádně ale nejde o film, který by vám umožnil bez problémů se vrátit do skutečného světa a určitě vám nějakou dobu bude ležet v hlavě. Můžete přemýšlet o příčinách, o vině, o analogiích s dneškem (může se něco podobného na podobném principu snadno zopakovat?), o vlastních sympatiích a antipatiích, o tom, k čemu to vlastně všechno bylo. A otázek je spousta: Jak velký musí být fanatismus, když je někdo ochoten obětovat jak sebe, tak i život kohokoli z ostatních. A jak je třeba vysvětlitelné, že významný podíl na akcích teroristické organizace měly právě v Německu ženy?

Drobnosti, které mne zaujaly:

- Rozhodování Ulriky Meinhofové, zda se připojí k ilegální činnosti svých přátel nebo zůstane nezúčastněná, mimo hlavní dění (váhání nad otevřeným oknem při útěku Andrease Baadera vypadá sice trošku hollywoodsky, ale co z opravdové reality trošku hollywoodské není?).

- Zážitky z letního výcvikového tábora v Jordánsku, kam přinášejí němečtí soudruzi zcela jinou kulturu a přinášejí mezi náboženské asketické revolucionáře trochu revoluce "městské" a taky sexuální.

- Rozčilení protřelého zloděje Andrease Baadera, když mu "špagetožrouti" v Římě ukradnou auto.

- Konflikty ve stammheimské věznici mezi Meinhofovou a Enslinovou (nemá to trochu prvky Sartrova Pekla?)

- Vizionářství Baadera těsně před jeho dobrovolnou smrtí ("My jsme byli ještě mírní, po nás přijdou horší").

- Martina Gedecková, která hraje Ulriku Meinhofovou, o RAF řekla: "RAF bylo hysterické hnutí, které narazilo na společnost, která rovněž reagovala hystericky".

RAF oficiálně ukončila činnost až v roce 1998. Celkem při jejích akcích přišlo o život 30 lidí a víc než stovka byla zraněna. Ve srovnání s dnešním terorismem fundamentalisticko-islamistickým se to může zdát jako něco méně významného, na druhou stranu jde o dědictví, na které při určité koincidenci společenských podmínek může kdykoli kdokoli navázat. Několik přeživších "ikon" RFA (např.Brigitte Mohnhauptová, která "vystupuje" jako pojítko mezi první a druhou generací organizace i ve filmu) bylo v roce 2007 propuštěno po více než čtvrtstoletí na svobodu. Co asi dnes dělají a jak přemýšlejí tito lidé, jak zpětně posuzují vše, co udělali kdysi? Každopádně mne to popohnalo k tomu načíst si podrobnosti a dost o tom všem popřemýšlet. A co by měl film dokázat víc, než přimět "své" diváky přemýšlet?