O nemravném pohledu

Nikdy předtím jsem tu slečnu neviděl, na chodníku jsem ji potkal zcela náhodou. Nemůžu říct, že by se mi nelíbila, naopak - zaujala mne. Když jsem se k ní blížil, podvědomě jsem zvolnil, abych si ji mohl lépe prohlédnout. Od zajímavého celku přes slibný polocelek zamířil jsem k fascinujícím detailům. Napřed jsem pohledem polaskal její dlouhé havraní vlasy a nakoukl do jejích jakoby nepřítomných ale přesto krásných a tajuplných zelenohnědých očí obrněných nenápadnými brýlemi. Po hřebeni mile tvarovaného nosu přes svůdně pootevřená ústa a drobnou bradu sjel jsem po šíji, která by mohla zdatně konkurovat šíji labutí, pokračoval jsem po křivce polokruhového výstřihu ještě trochu níž k místům krásného tajemství, jehož vysvětlení bylo - jako v dobrých detektivkách - v nejspodnějším koutě výstřihu naznačeno, ale nikoli vyřčeno, takže ho ještě notně zbylo. Zrovna když jsem byl v dolní úvrati této cesty očí a spočinul jsem zrakem na zlomek vteřiny na těch místech, kam by se veřejně hledět nejspíš nemělo, leč člověk by musel překonat podivuhodné síly jarního magnetismu, řekla to. Řekla to nahlas, nekompromisně, skoro vykřikla.

Křižovatka - jindy rušná a plná houkajících aut, byla shodou okolností prázdná. Tedy prázdná pokud jde o auta. Jinak byla napěchovaná lidmi, kterým zabránila ve spěchu dlouhá červená na přechodu. Všichni byli zamlklí a podvědomě toužili po rozptýlení, které pohříchu přišlo. Slečna mi to řekla naprosto natvrdo a bezoklikatě, jak to dnešní mladí mají ve zvyku. Zahulákala na mne od podlahy: "Ty seš ale prase!" Všichni, co stáli na přechodu (v obou směrech), se na nás podívali. Napřed se zvědavostí na ni, pak s údivem na mne. Potom opět - tentokrát s politováním - na ni. Nakonec definitivně s opovržením na mne.

Na místě jsem zrudnul jako zaskočený pubescent a nebyl jsem schopen slova a krátce ani pohybu. Jen jsem pohlédl do očí mnohahlavému draku kolemjdoucích, kterým stálo za to vynechat několikrát za sebou zeleného panáčka a zajímavou situaci si náležitě vychutnat: Ano, byli tu skoro všichni: Lékaři z polikliniky, kam chodím, učitelé ze školy, kde jsem pracoval, kolegové z úřadů, místní politici, honorace, kterou jinak potkáte jen v automobilech s odklápěcí střechou a nákladem golfových holí, prodavačky z našeho obchodu, městští strážníci, trafikant, hospodský, pan farář, který k nám (do té doby) občas chodíval na víkendový oběd, místní nejvýkonnější drbny včetně mé vzdálené tety, aby se o mně nahou pravdu dozvěděla i moje nic zlého netušící rodina. Nikdo důležitý nechyběl. Připadal jsem si jako na křečovité děkovačce divadelního představení, které se nepovedlo, jako neschopný herec těsně před definitivním usmažením v zářící peci reflektorů.

Pro všechny z nich jsem od té doby nemrava a již navěky budu (kdyby u nás došlo k mravnostnímu deliktu, policie půjde najisto). Nikdo z nich na rozdíl ode mne neviděl drátek vylézající krásné slečně z ucha jako had po úspěšném dokonání své našeptavačské mise. Nikdo už neslyšel pokračování jejího mobilního rozhovoru s někým, koho před chvílí tak roztomile oslovila, bohužel dívajíc se přitom (byť krásně nepřítomně) na mne. Už jsem ji nikdy neviděl, odvlnila se zpět do svého libě zakřiveného vesmíru. Až ji opět potkám, slibuji si, že se již bez výčitek podívám všude tam, kam to bude mým očím milé. Domnívám se, že to mám jaksi předplaceno.