neděle 5. dubna 2009

O jménech domů

Rozhlížím se kolem sebe a jsem nadšený: Štíty domů, které potkávám podél cesty a se kterými se vždy vzájemně zdravíme úklonou, na sobě totiž často nesou svou vizitku v podobě jména. Ženského jména!

Vila Amálka, vila Luisa, vila Mařenka, vila Rozárka. Vida, čemu všemu se dříve říkávalo vila! A další, další, další jména, Boženka, Pavla, Anička... I když vilky mají víceméně hranaté tvary odpovídající prvorepublikové době vzniku, mají samá krásná ženská jména. A proč vlastně? Protože muži stavěli své domy, domky, domečky a vily pro své milované protějšky, pro své múzy? Protože věřili, že pod štítem ozdobeným ženským jménem bude navěky přebývat štěstí? Proč se tam neobjevují jména mužská? Třeba vila Adolf (no, to by byla možná spíš druhá republika) nebo vila Robert (to by se zase sousedi vyptávali: Copak ten váš nový Robertek, jakpak vám vyhovuje? to přece zní dost hloupě, ne?) vila Zdeněček nebo vila Arnošt. Je to jen pro ten ženský rod slova vila?

Fakt, že u nás nestojí spousty vil z oné doby se jménem Greta nebo Marlen zase napovídají tomu, že naši mužští předci byli realisté a dávali přednost holubům v hrsti před krocany na střeše. Zase si neidealizujme naše předkyně z té doby: Myslím, že i něžná a milující Mařenka by svým slaviččím hrdélkem ztropila pěkný kravál, kdyby chtěl ten její blouznivec pojmenovat jejich společné hnízdečko po nějaké hollywoodské fuchtli.

Napadá mne, jak by se asi jmenovala vila, kterou by postavila žena stavitelka pro svého milovaného muže? Ale to v tehdejší - byť pokrokové společnosti určitě nebylo běžné a myslím, že by se jejich tehdejší sousedi dívali úkosem na oba dva. Škoda, že už se teď moc často domům jména nedávají, snad jedině když tančí. Ale já teď jmény myslím jména lidská a křestní. A ona je to taky věc celkem nebezpečná, zvlášť pro ty, co nevládnou úplně pevným názorem, protože konkrétní křestní jméno vyvedené hrdě na štítu se špatně utají a - v případě názorového odklonu - i obtížně přetesává, ať už jde o změnu z Aničky na Bětulinku nebo třeba z Adolfa na Klementa.

Možná ale jen muži mají větší tendenci svá vnitřní hnutí nebo aspoň to, co za ně vydávají, vykřikovat do světa. Žijeme v jednadvacátém století a technologie už dnes určitě umožňují udělat plochu pro jméno domu digitálně, aby ji šlo pružně měnit podle aktuální podoby rodinných či společenských vztahů. Kouknete jeden večer, bude svítit Sabinka, druhý večer Nikolka a vševědoucí elektronický display již bude ohlašovat: "…Nikolka, příští stanice Denisa". Budeme pak na sebe navzájem, my muži, svými dočasnými múzami pomrkávat do noci. A budeme věřit, že múzy jednou vše neuvedou na pravou míru.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.