Normálně chodím do práce od metra asi deset minut rušnou ulicí. Užívám si přitom zážitků velkoměsta, jezdí kolem mne proudy aut bafajících obláčky štiplavého kouře, potkávám spousty podmračených spěchajících lidí s pohledy upřenými do asfaltové země a kličkuji mezi stíny okolních nepřátelsky se tvářících nabroušeně hranatých budov. Jednou jsem měl trochu více času a uhnul jsem ze své pravidelné cesty. A kupodivu jsem zjistil, že asi 50 metrů od rušné hlavní ulice vede ulice skoro stejně široká, rovnoběžná s tou hlavní, přitom jako by byla zkratkou do jiného světa. Světa, ve kterém je klid, existují tu usměvaví lidé, kteří nikam nespěchají a venčí tu své děti a psy. Když se s nimi potkáte, je to jako na malém městě, nemůžete se jen tak minout - pozdravíte se, popřejete si hezký den, ostatně jarní sluníčko, kterého je tu po ránu nepoměrně víc než na hlavní zakouřené ulici, takový den dozajista předurčuje. Kolem jsou domky s upravenými zahrádkami, na trávě zahrádek raší pestrobarevné jarní květy. Bojím se, že jsem se ocitl ve světě reklamy, zkusím sáhnout na dřevěný plot a ukáže se, že je to jen papírová kulisa a nějaký rejža zařve STOP!!! a produkce to všechno sbalí a odveze tam, kam takový svět patří - do depozitářů, do fundusu. Pak si na ten plot opravdu sáhnu a zadřu si o něj do dlaně nefalšovanou třísku. Ne, že bych byl masochista a skákal díky tomu radostí, ale je mi jasné, že to není žádná kulisa anebo když už, tak aspoň poctivě a fortelně udělaná.
Sem tam už je někdo z obyvatel na zahrádce a něco pleje nebo prořezává stromky. Ptáci, kteří se po dlouhé zimě probudili, neobyčejně krásně zpívají, ale možná zpívají stejně jako všude jinde v Praze, jenom jsou tu o něco lépe slyšet. Není to ale hra na vesnici. Město, které je všude kolem, nejde vypnout a vymazat. Pulsuje nepravidelným rychlým tepem, hučí a halasí, ale jakoby z dálky, jakoby jenom ze sousedství, z jiného města, z jiné země. Občas se z něho ozve siréna záchranky snažící se proplést šňůrami aut směrem k životu, občas se ozve klakson netrpělivce, který už měl někde být a zřejmě není. Oáza, kterou procházím, je sice obklíčena velkoměstem, ale zatím kupodivu odolává. Není obkroužena barikádami ani vozovou hradbou, přesto se - díky fyzice dosud neznámým silám - drží při životě.
Když se nabažím a nedechnu do zásoby na dlouhý den, projdu další spojovací uličkou a jsem zpátky uvnitř. Uvnitř všeho, co se nám na civilizaci líbí i nelíbí, uprostřed burácivého velkoměstského rána, které - ač slunečné - inklinuje ke standardní šedi. Kouknu se na hodinky a zjišťuji, že jsem se deset minut zdržel. Ne proto, že by cesta byla delší nebo pomalejší, ale protože byla o deset minut bohatší. Možná podobně jako Einstein přišel na vztah mezi energií a hmotou, jednou dokážeme naformulovat exaktní vztah mezi časem a bohatstvím. Zatím, zdá se mi, jsme na to neměli dost času.
Přicházím do práce o deset minut později než v zimě a zatím se mi nezdá, že by mi těch pár minut někde chybělo. Relativita času v praxi.
No nevím, nevím, jestli se zákonitost mezi časem a bohatstvím dá naformulovat do rovnice. Ono bohatství přichází (nebo odchází) ve velice různých formách. Například já se teď probírám bohatstvím tvých zápisků a připadá mi, že čas tomu věnovaný je strávený užitečně a pro mě výhodně. :-)
OdpovědětVymazatTak pokud je to tak, je to pro mě zároveň radost i čest, děkuji :-).
Vymazat