Velikášské delirium

Místo Dobřichovic

ocitám se v Riu

neskromný

ve svém deliriu

a za rozbřesku

v tmavém baru

namísto myšek

vidím

bílou kapybaru.

Proč je to u nás,

dámy, páni,

všechno tak strašně maličký?!

Vracím se domů

ke snídani

s King Kongem

místo opičky :-) .

Zámek Kačina - letmé nakouknutí

Dva dny jsem teď nestíhal nic pořádného psát, protože jsem byl trochu zaneprázdněn v Třeboni, takže posledním "pořádně napsaným" článkem i nadále zůstává fejeton U Heydrichů v koupelně, který měl na blogu i na facebooku neobyčejně kladný ohlas. Během ne zcela přímé cesty z Třeboně zpět do Prahy jsem ale měl možnost projet se i oblastí, která pro mne osobně hodně znamená, byť tam bohužel nejezdím ani zdaleka tak často, jak bych si sám přál. Nejdelší zastávku jsem měl na zámku Kačina, empírovém skvostu poblíž Kutné Hory a Čáslavi, a dnes se obejdu bez velkého průvodního slova, nejde o žádnou "recenzi", ale jen o několik "namlsávkových" fotografií, které jsem pořídil během odpolední asi dvouhodinové zastávky.

I sám pro sebe beru tuhle rychlou návštěvu víceméně jen jako zkoušku na opravdu pořádnou výpravu, která by měla být celodenní, s dobrou fotovýbavou (jak jsem zjistil, čím širokoúhlejší objektiv si s sebou vezmu, tím lépe) a s dostatkem odhodlání projít si více prohlídkových okruhů a taky nádherný a rozsáhlý zámecký park. Tentokrát jsem vyzkoušel jen jediný okruh, který sestával ze zámecké knihovny, divadla, skleníku a bylinkové zahrady. I tak si ale mohu dovolit, myslím, ukázat pár ilustračních fotek, abyste - pokud zámek, který byl sídlem rodu Chotků, neznáte - si mohli udělat aspoň základní představu.

 

Nedělní miniglosy č.405

Nedávno jsme společně oslavili vydání jubilejního 400. čísla tohoto svérázného týdeníku speciálním výběrem 60 nejlepších glos z poslední stovky čísel. Dnes už popáté nakukujeme do páté stovky vydání Nedělních miniglos, ve kterých se každou neděli společně vracíme s notnou dávkou nadhledu k vybraným událostem uplynulého týdne. Které události to budou tentokrát? Mohu napovědět jedině to, že se už v dnešním obsahu nebudeme vracet k výročí atentátu na Reinharda Heydricha, protože tomu jsem věnoval speciální - a pro mne překvapivě čtenáři neobyčejně dobře přijatý článek U Heydrichů v koupelně, který jsem publikoval předevčírem a který je založený na mé osobní dávné zkušenosti.

P.S.: Upozornění pro žáky a studenty: Využití Nedělních miniglos pro referáty z politického a společenského dění v České republice i ve světě je možné výhradně na vlastní riziko, redakce propříště odmítá odpovědnost za všechny obdržené pětky a snížené známky z chování. Ale - mezi námi - stejně mě pořád moc těší, že si mé glosy i po více než osmi letech od jejich prvního vydání chodíte sem na blog číst :-).

U Heydrichů v koupelně

Někdy se říká, že když si vyberete libovolného člověka a pořádně se zamyslíte, určitě zjistíte, že - ač na pohled zcela nesrovnatelní, přece jen máte něco společného: společné zážitky, zkušenosti, společné známé, společná oblíbená místa, případně ještě něco jiného. Když jsem v poslední době sledoval akce k připomenutí atentátu na nechvalně proslulého zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, napadlo mě mimoděk, že přece jen jsou z tohoto pravidla výjimky, protože s takovým zlosynem, žijícím navíc v jiném čase a povětšinou i jiném prostoru, nemohu mít společného opravdu nic. Ale pak z mé paměti vybublala jedna dávná vzpomínka, která mě přesvědčila, že příslovečnou výjimku z pravidla jsem ani tentokrát neodhalil. Pravda je doslova syrová: Využívali jsme totiž s Heydrichem společnou koupelnu!

Uznejte sami, že když se to napíše takto zkratkovitě a natvrdo, rozhodně to nevypadá jako nějaká extra pozitivní položka do profesního životopisu. A přitom s mou zamýšlenou profesí to kdysi bezprostředně souviselo, byť se nakonec události vyvinuly jinak, než jsem původně zamýšlel a dodnes pracuji v úplně jiném oboru, než jsem si tehdy myslel a plánoval. Jak jsem ale měl možnost si v uplynulých dnech v souvislosti se 75. výročím atentátu připomenout, Heydrich i ve svůj poslední den vyjížděl do úřadu ze svého sídla v zámečku v Panenských Břežanech. Před třičtvrtě stoletím, 27. května 1942, do práce přičiněním odvážných československých výsadkářů nedojel a domů do zámečku už se nikdy nevrátil. A v témže zámečku, který po Heydrichově smrti až do konce války obývala vdova Lina se svými dětmi, jsem se souhrou okolností mnohem později ocitl.

 

Plastika v Petrské ulici

Když jsem na Poříčí nedávno poprvé testoval svůj nový objektiv (viz článek Na Poříčí poprvé s novým objektivem), všímal jsem si zajímavých drobností kolem sebe přece jen trochu víc, než když stejnými místy jen občas proběhnu, třeba ve snaze dostat se tudy co nejdřív na metro. Snad proto jsem si v Petrské ulici všiml dříve mnou jen nevšímavě míjené ale zajímavé plastiky na stěně jednoho z domů a nakonec z toho bylo docela dlouhé zastavení s cílem udělat aspoň pár neodfáknutých fotek pro tenhle článek. O plastice se mi bohužel nepovedla dohledat žádná rozumná fakta, jen pár fotek bez bližšího popisu, tedy něco takového, jako je tento článek :-).

Můžu si vytvářet jen hypotetické scénáře. Plastika je totiž na fasádě docela velké budovy, která, myslím patří do komplexu bývalé Automatické telefonní ústředny Těšnov. Nevím, jestli něco takového v objektu ještě funguje, spíš se domnívám, že se původní centrální organizace rozpadla na spoustu "pozůstalých" firem a firmiček. Ale - ač nemám žádného spojařského vzdělání - řekl bych, že plastika mohla v uměleckých náznacích odkazovat právě na nějakou starší spojařskou techniku.

 

Nedělní miniglosy č.404

Nedávno jsme společně oslavili vydání jubilejního 400. čísla tohoto svérázného týdeníku speciálním výběrem 60 nejlepších glos z poslední stovky čísel. Dnes - po krátkém lázeňském intermezzu - už počtvrté nakusujeme pátou stovku a jak jsem slíbil, dnes si za pauzu z minulé neděle nadělíme o něco větší porci než obvykle. Děje se toho u nás věru dost: Ministři jsou odvoláváni i jmenováni, doživotní vězňové jsou oslavováni jako celebrity, parlamentní strany si volí své staronové vedení. Sám jsem zvědav, které události se dnes kvalifikovaly do 404. vydání Nedělních miniglos :-). A moc mě těší, že si mé glosy i po více než osmi letech od jejich prvního vydání chodíte sem na blog číst.

F.L. vůně

Vůně jara, pramenů,

hebké kůže,

a objímání,

vůně, která není

jinde a s jinými k mání.

Svět kolem

občas naměkko

a občas na hniličku

přežít se dá,

když tvůj obraz nosím

ve svém očním víčku,

stačí přivřít

a hned cítím to chvění:

Obraz je živý,

krásný,

žádoucí

a v HD rozlišení.

Vůně, co tu po staletí

čeká,

není jinde a s jinými k mání,

vůně hebké kůže

F.L.Věka,

vůně jara, pramenů

a vůně objímání.

Františkolázeňské fotostřípky

Sice v předchozích třech článcích stále píšu o tom, jak právě pobývám ve Františkových Lázních, ale ze skutečných Františkových Lázní jsem vám toho zatím moc neukázal, protože jsem pořád chodil spíš jen po okolí (viz odkazy na konci článku). A tak vás tentokrát zvu na malou fotografickou procházku lázněmi, ve kterých se mi líbí a které pro mne hodně znamenají. Nečekejte žádné velké umění, jen malé střípky františkolázeňské skutečnosti, a půjdeme samozřejmě volným lázeňským krokem, protože je radost se jen tak beze spěchu procházet místními parky, usrkávat některý z více než dvaceti místních léčivých pramenů, na chvíli se zklidnit v dnešní uspěchané době.

 

Lázeňský pěšák dobývá hrad Seeberg

Je hodně lidí, kteří rádi přijíždějí do lázní na slavnostní otevření lázeňské sezóny. Někteří by třeba přijet moc chtěli a nemůžou, zatímco já se u podobných akcí přichomýtnu zcela neplánovaně, protože před nimi za normálních okolností prchám. I tentokrát jsem se nechtěně trefil do toho nejslavnostnějšího dne. Celé Františkovy Lázně byly od rána na nohou, všude hrála hudba, pochodovaly mažoretky, jindy prostorné ulice byly zastavěné pouťovými stánky. A všude davy lidí.

Přímo pod okny hotelu mi od časného rána do pozdního večera vyhrávala jakási peruánská kapela, jejíž rytmy se míchaly s oficiálnějšími tóny přicházejícími z boku - tu s českou státní hymnou, tu s pochodujícími dechovkáři, tu zas s Ódou na radost. Nějakou dobu jsem se domníval, že udělám fotoreportáž z takového slavnostního dne, ale když mi dělalo pořád větší problémy se ulicemi odněkud někam protlačit, pochopil jsem, že bude pro mne i pro Františkovy Lázně lepší, když si od sebe na den odpočineme a já někam poodejdu. Celkem jedno kam, ale určitě mimo město. Snad to mé milé lázně, oblečené do slavnostního šatu, který mi moc neříká, nebudou ode mne brát jako zradu.

 

Rezervace SOOS jako abstraktní umělec

Druhý den svého pobytu ve Františkových Lázních jsem si udělal fotovýlet do rezervace SOOS, která je úžasným pozůstatkem sopečné činnosti v této oblasti (viz článek O Komorní hůrce a hokeji s "Rusákama"). Vzal jsem si s sebou všechny nepodstatné propriety k focení (totéž se nedá tak docela říct o těch podstatných, ale to popíšu s malým odstupem v dalším článku věnovaném některým praktickým potížím fotografa s postupující sklerózou ;-)). Dnes se zaměřím na to, jak zbytky sopečné činnosti dokážou vytvářet krásná abstraktní díla, která jsou při příjemné procházce pozoruhodnou přírodní oblastí po dřevěných chodnících vlastně všude kolem. Stačí se dívat a žasnout, co všechno je tu k vidění.

O Komorní hůrce a hokeji s "Rusákama"

Prvním mým krokem na františkolázeňské dovolenkové půdě byl nešikovný krok z Pendolina a zvrtnutý kotník. Začíná to dobře. Ale - jak praví parafráze českého přísloví: První prohrání do kapsy vhání! Zavazadlo mám, jako bych sem jel na měsíc (ale jen do tohohle velkého kufru se mi vejde fotostativ), ale nikdo se nad tím nepozastavuje, protože kulhám tak, že na ten měsíc pobytu rozhodně vypadám.

Konečně jsem zase tu! Františkovy Lázně mám moc rád, bodejť by ne, když právě tady jsem zažil své vůbec nejšťastnější životní chvíle. Tak se sem moc rád vracím, tentokrát na čtyři dny, z nichž první půlden je už podle všech meteorologických pravidel letní. Slunce sálá jako v půlce srpna a já jsem rád, že jsem si nezapomněl doma sluneční brýle. Ubytoval jsem se a je odpoledne, centrum města je plné lidí. Vyprázdní se ulice, až za chvíli začne v televizi čtvrtfinále hokejového mistrovství světa s Ruskem? Řekl bych, že ne, protože většina osazenstva jsou německé důchodkyně. A Němci hrajou až večer s Kanadou :-).

 

Na Poříčí poprvé s novým objektivem

Inu, udělal jsem si nedávno radost a rozšířil jsem si "portfolio" svých objektivů. Tentokrát nejde o zoom, ale o slušně světelný objektiv s pevným 50 mm ohniskem. Zjistil jsem totiž, že jsem v posledních letech trochu zpohodlněl, s čímž je třeba něco dělat: Totiž místo toho, abych vždycky hledal správné místo a vzdálenost, spoléhám na to, že zoomem jde vše přiblížit i oddálit. No a s objektivem, který má pevné ohnisko, sice můžete taky "zoomovat", ale trošku se přitom našlapete, protože jinak než "nohama" zoomovat nejde :-).

Nízká minimální clona (1.4) by mi měla umožnit víc si hrát s hloubkou ostrosti a navíc je objektiv o dost menší a lehčí než můj klasický zoom, což se hodí pro bloumání ulicemi města, kdy se každých deset deka navrch snadno pronese. Proto jsem hned druhý den vyrazil udělat si pár testovacích fotek v podmračeném a místy krápavém počasí. Dvě z těch úplně prvních fotek vám tu dnes ukážu.

 

Nedělní miniglosy č.403

Nedávno jsme společně oslavili vydání jubilejního 400. čísla tohoto svérázného týdeníku speciálním výběrem 60 nejlepších glos z poslední stovky čísel. Postupně se teď vracíme ke standardnímu režimu a dnes nás čeká již 403. vydání. Takže vítejte, milí čtenáři, ať už jste "štamgasty" nebo jen náhodnými kolemjdoucími, a pusťme se do toho; nabídka událostí byla i v uplynulém týdnu přepestrá :-).

Cesty za vysněnou fotkou

Někdy se mi stává, že si vysním fotku a pak mnohokrát chodím na stejné místo, čekám, jestli nastanou ty správné podmínky a jestli budu umět zachytit na obrázek to, co jsem si zatím jen vyfantazíroval ve své hlavě, případně dokonce ještě něco lepšího. Takhle jsem si letos v zimě vymyslel obrázek s pracovním názvem Dotýkání, na kterém by podle mé bujaré představivosti měly být větve pobřežních stromů, kterak se sklánějí nad řeku a svými konečky se lehce dotýkají říční hladiny, až po nich při dlouhé expozici na hladině zůstanou zpočátku jasně patrné, posléze postupně mizející rýhy.

 

Nedělní miniglosy č.402

Nedávno jsem společně oslavili vydání jubilejního 400. čísla tohoto svérázného týdeníku speciálním výběrem 60 nejlepších glos z poslední stovky čísel. Postupně se teď vracíme ke standardnímu režimu a dnes nás čeká již 402. vydání. Než se ale dostaneme k samotným novým glosám vybraných událostí z politického a společenského dění trochu bláznivého uplynulého týdne, ještě bych rád připomněl dvě výstavy, o kterých jsem psal v posledním týdnu:

Na dobřichovickém zámku je do neděle 14. května k vidění malá ale velmi zajímavá výstava připomínající spisovatele Ludvíka Vaculíka. Byl jsem se na zámku podívat včera a výstava mne zaujala natolik, že jsem o ní hned "zatepla" napsal článek Cesta Ludvíka Vaculíka z Řehonůřky do Prahy a zpět.

Cesta Ludvíka Vaculíka z Řehonůřky do Prahy a zpět

Dnes mám jeden původně zcela neplánovaný příspěvek. Dopoledne jsem se ale jako správný kulturní barbar ještě s nákupem v batohu zastavil na dobřichovickém zámku, protože jsem se v týdnu v novinách dočetl, že se tam koná jakási zajímavá akce. Samozřejmě v novinách psali, jaká akce to je, ale to jsem při své děravé hlavě obratem zapomněl a hned nato jsem zapomněl i to, v jakých novinách to bylo. Jediné, co jsem si pamatoval, bylo to, že když jsem si upoutávku přečetl, shledal jsem tu akci tak zajímavou, že se rozhodně musím na zámek jít co nejdřív podívat. Vyrazil jsem tedy v domnění, že do sálu, na který mám tak pěkné vzpomínky z už čtyři roky staré výstavy vlastních fotografií (kupodivu, původní webové stránky, které jsem k výstavě vytvořil, stále fungují: Výstava Obrazy ze zásvětlí), nakouknu, během dvou minut si vystavené věci letmo prohlédnu a půjdu si po svých. Jak už asi tušíte, tenhle záměr se mi naplnit nepodařilo, protože jsem na výstavě nakonec byl skoro půldruhé hodiny, abych si stihl všechno přečíst, prohlédnout a taky maličko poválet v hlavě a zavzpomínat.

 

O padlém andělu (a padající vládě)

Jak napovídá historická i zcela současná zkušenost, ve vládách po celém světě většinou žádní andělé nesedávají. Proto je v okamžiku, kdy za poněkud chaotických okolností a tradičně ostudných projevů zdejší politické pakultury padá naše česká vláda, možná zmatečné psát článek o padlém andělovi. Ten anděl, o kterém dnes budu psát, ale nemá s českou vládou moc společného, snad jen to, že na vládě do určité míry závisí, jestli padlým být jednou přestane. Ale mnohem bezprostřednější souvislost než s padající českou vládou má tentokrát kupodivu padlý anděl se mnou, a to se nepovažuji ani za padlého, natožpak za anděla.

Není to tak dávno, co jsem v jednom speciálním fotografickém článku zde na blogu představoval nádherný a běžně veřejnosti nepřístupný Nový matematický sál pražského Klementina a přilehlé prostory. Měl jsem kdysi z toho focení různorodé pocity: Jednak jsem byl moc rád, že jsem měl tuhle příležitost; i nakouknutí do těch krásných míst pro mě bylo svátkem, natož když jsem mohl skoro hodinu fotit (stihl jsem udělat cca 150 fotek, z nichž asi čtvrtina se dala rozumně použít pro představení zajímavého místa, 16 jsem jich skutečně v článku zveřejnil). Na druhou stranu jsem ale měl i pocit určitého provinění, protože akce byla dost partyzánská a - i když normálně publikuji reportáže co nejdřív, aby byl přenášený zážitek co nejčerstvější - tentokrát jsem z čistě praktických důvodů s článkem docela dlouho počkal, abych nějak neohrozil své "spolupartyzány" :-).

 

Adolf Born: Jedinečný svět (Muzeum Kampa)

Poslední dobou na sobě cítím lehké kulturní krnění. Na výstavy moc často nechodím (aspoň že na ty vlastní ano! :-)), v pořádném divadle už jsem nebyl ani nepamatuju, jednu středně tlustou knížku čtu po kouskách několik měsíců. Když jsem se ale dozvěděl, že bude mít v Muzeu Kampa výstavu Adolf Born, bylo mi jasné, že tentokrát u toho chybět nebudu. Bornovy obrazy, grafiky i ilustrace mě prostě baví, je v nich spousta barev, fantazie i specifického humoru. No a protože na prvního máje se neúčastním žádných demonstrací ani nehledám ty nejkrásněji rozkvetlé stromy jako krásné pódium pro májové polibky, měl jsem čas zajít se podívat na Kampu - tentokrát výjimečně nikoli až poslední den, jak je mým špatným zvykem, ale hned po zahájení výstavy.

 

Nedělní miniglosy č.401

Po minulém víkendu, kdy jsme společně oslavili vydání jubilejního 400. čísla tohoto týdeníku speciálním výběrem 60 nejlepších glos z poslední stovky čísel (tedy cca z posledních dvou let pravidelného vydávání), se dnes vracíme ke standardnímu režimu. Tak věřím, že i dnešní nesmělé nakouknutí do páté stovky vás zaujme a třeba místy i rozesměje, protože to je hlavní smysl tohoto zvláštního blogového formátu. Vítejte u čísla 401! :-)

Zrcadlová řeka

V jizvách údolí

zrcadla zatopených cest

nastavují náruč

............těžkým mrakům.

Prší.

Déšť stvrdil

............náš jarní křest.

Nedělní miniglosy č.400

Dnes to budou trochu delší Nedělní miniglosy, protože slavíme jubilejní 400. vydání tohoto svérázného týdeníku. Jak jsem slíbil, dnes si můžete přečíst celkem 60 glos, které jsem z 524 publikovaných v poslední stovce čísel vybral jako ty, které snad úplně časem nevyšeptaly a zůstalo v nich trochu šťávy a vtipu. Děkuji všem čtenářům za úžasnou dlouhodobou přízeň a zkusíme společně nakročit ještě do páté stovky. Jestli dojdeme k dalším "kulatinám" to se teprve ukáže a není to, myslím, zas až tak důležité. Děkuji všem a přeji příjemné počtení.

 

Podivné rovnoběžky

Nedávám sem často ke kouknutí fotky pořízené mobilem, i když paradoxně typ mobilu, který mám, se chlubí právě výborným foťákem. Jenže, znáte mě, u fotek mám o tom, co je výborné, své vlastní představy, a popravdě, mám-li volit mezi fotkou pořízenou svým fotoaparátem a mobilem, jednoznačně vyhrává foťák, ať si mobilní reklamní mágové říkají na bilboardech cokoli.

Tím samozřejmě neříkám, že se foťák na mobilu nedá použít, dnes už je to pro dost lidí pomalu důležitější součást mobilů než ta, kterou se telefonuje :-), nastavit se na něm dá už opravdu leccos, ale já mobilem fotím jen v případě, že mi na udělaných fotkách zas až tolik nezáleží, když nemám běžnou fotovýbavu při ruce, nebo v prostoru, kde se docela velkým a těžkým foťákem fotit nedá. A právě poslední dva důvody hrály roli při pořízení následujících fotografií.

 

Kouzelná zahrada - jaro 2017 a Mezinárodní den haiku

Letošní velikonoční pondělí není zdaleka jen velikonočním pondělím. Jak mi v sobotu napsal jeden milý a vážený zahraniční čtenář tohoto blogu (díky, Pavle! :-)), 17. duben je i Mezinárodním dnem haiku. No a uznejte - když už se haiku občas věnuji i v naprosto všedních a nemezinárodních dnech, bylo by podezřelé, kdybych sem právě dnes jedno malé sváteční haiku nepřidal. Sice jsem vám chtěl původně k velikonočnímu pondělí nabídnout jen malou fotografickou pomlázku, ale myslím, že se do dnešního článku vejdou jak fotky, tak i haiku - oslavenec. Použiju proto osvědčenou taktiku reportáží z cest po Japonsku (především z roku 2014), kdy jsem se věnoval krásným japonským místům, která jsem měl to štěstí navštívit, a na závěr jsem přidával i haiku. Když tedy poctivě projdete celý článek a nebudete nic přeskakovat, centrální blogová inteligence vám na závěr vyjeví dnešní sváteční haiku. Obávám se ovšem, že i když přeskakovat budete, haiku na konci najdete tak jako tak, ona zas ta blogová inteligence... Však to znáte!

 

Glenn Gould - výstřední puritán klasického klavíru

Přemýšlel jsem, co zdejším návštěvníkům předložit k příležitosti letošních Velikonoc, aby to mělo něco společného s kulturou, křesťanstvím a ještě to šlo zařadit do některé ze zdejších existujících blogových rubrik, nejlépe do takové, kterou už delší dobu opomíjím, aby to možná trochu rozšířilo vaše obzory a aby to bylo něčím docela obyčejně zajímavé a taky krásné. A stojí za to vůbec na Velký pátek něco psát na blog? Neodletěly snad i servery společně se zvony do Říma a neměli bychom držet s tradičním předsvátečním půstem i půst internetový?

Nakonec jsem se docela náhodou při hledání úplně jiné skladby, našel jeden starý záznam klasické Bachovy hudby, který jsem měl kdysi docela poctivě "naposlouchaný", záznam z dnešního pohledu už stařičký, ale pro mne pořád fascinující mimořádně vydařeným spojením dvou velkých uměleckých osobností, klavíristy Glenna Goulda a dirigenta Leonarda Bernsteina.

Nevím, jestli vám jméno Glenna Goulda něco říká; pokud jste někdy hráli na klavír, divil bych se, kdyby ne. Jde totiž o jednoho z nejzajímavějších a nejosobitějších klavíristů 20. století, přestože se v hudbě vždy považoval za puritána, pro kterého i dávno již klasická romantická díla Chopinova, Lisztova či Schumannova byla přílišnou modernou. Nakonec - přestože měl v repertoáru i mnoho skladeb od jiných autorů - se Glenn Gould stal známým především jako geniální interpret Bachových skladeb a posléze i jako vlivný hudební teoretik a filosof, který dokázal pro prezentaci svých názorů velmi dobře využívat možnosti rozhlasových a televizních pořadů.

 

Jarní vzkříšení

Tělo světa

v rubáši z květů magnolie

pod tíhou krásy klesá.

Zemřelo

a přece dále žije.

Naděje zla

jsou plané.

Jarní dny

větrem ukřižované

stejně jako loni

v slunci procitnou

a vstoupí na nebesa.

Veliká noc

a jaro ve tvých vlasech

i z dálky

omamně mi voní.

Nedělní miniglosy č.399

Pozn.: Příští týden čeká Nedělní miniglosy velikonoční přestávka, no a hned o první povelikonoční neděli vyjde "velké" jubilejní číslo, které podle zdejší tradice bude opět výběrové. V Nedělních miniglosách č.400 najdete 50 vybraných glos z čísel 301 - 399, přičemž výběr udělám jako obyčejně sám čistě podle svého názoru a pokusím se vybrat nejlepší kousky, které nebyly "krátkodeché" a vypadá to, že fungují i s odstupem. Pokud ale máte vy sami nějakou miniglosu, která by podle vašeho názoru neměla ve výběru chybět, dejte mi vědět. A za 14 dní si určitě přijďte přečíst výběr toho, co se v Nedělních miniglosách objevilo za poslední cca dva roky. Jste srdečně zváni, ať už jste u mého nedělníku pravidelnými hosty, přijdete se podívat jednou za čas anebo právě dnes jdete poprvé náhodou kolem :-).

Česká národní banka ukončila po více než třech letech své intervence udržující českou korunu na úrovni 27 Kč za euro. "Další pokračování intervencí by už podle našich analýz nebylo efektivní," uvedl pro Nedělní miniglosy guvernér ČNB, "zvlášť poté, co soud rozhodl, že ve slově "intervence" je patrný slovní základ hovorové podoby křestního jména bývalého prezidenta Havla. V případě pokračování intervencí bychom proto museli platit poplatek za použití exprezidentova jména, což by celou akci, v jejímž průběhu jsme nakoupili eura za bezmála 2 bilióny korun, zbytečně prodražilo."

O pětkách a Búrech

Dneska přidám netradičně i malé motto z legendárního představení divadla Semafor, aby bylo zřejmé, že téma dnešního článku je pozoruhodně živé, proměnné a stále se utvářející, podobně jako se během desetiletí pozoruhodně mění vstupné do divadla či šantánu :-):

..............................................................................................Koukejte, už se blejská na časy,

..............................................................................................rozplyne se i nejčernější chmura,

..............................................................................................jestli se nerozplyne, tak vám u kasy

..............................................................................................mademoiselle vrátí zpátky toho bůra.

..............................................................................................................(Jiří Suchý - Jonáš a tingltangl)

Když jsem chodil do školy, pětek jsem si moc neužil. Učení mi docela šlo a přistihnout mě při nějaké fatální neznalosti nebylo (tehdy!) tak snadné, i když si pamatuji, že jsem obdržel pětku s krásně vykrouženým těhotenským bříškem z mého neoblíbeného plavání a taky jednou z písemky z dějepisu, protože prý ode mne soused opisoval (jedna z mých prvních lekcí praktické spravedlnosti). Kdybych dostal za každou svou školní pětku desetikorunu (tedy hovorově "pětku") - nenašetřil bych si ani na svezení na kolotoči o staňkovské pouti, takže jsem velmi rád, že uvedené dva významy slova pětka spolu přímo nesouvisí. No dobře, ale proč se tedy desetikoruně říká pětka? Ta historie je celkem známá, na webu ji najdete popsanou mnohokrát (většinou navíc skoro stejnými slovy, jak od sebe jednotlivé články opisují), tak abych byl aspoň v něčem originální, pokusím se zde skutečnost nejen slovně popsat, ale taky doprovodit "fotodůkazem".

Z až příliš učesaného Střeleckého ostrova

Při své nedávné "multinarozeninové" vycházce centrem Prahy jsem zavítal i na Střelecký ostrov. Po nedávné revitalizaci ostrova se, přiznávám, na ostrově necítím úplně nejlépe, nedaří se mi vstřebat všudypřítomné pokyny, co všechno se tu smí a co už ne, takže si s fotografickým stativem a foťákem připadám jako nepříliš vítaný host, ne-li rovnou cimrmanovský "sprostý podezřelý". Kdysi jsem tu fotíval velmi rád, scházel jsem vždy až dolů, co nejblíž k vltavské hladině, fotil jsem různé průhledy křovím a větvemi. Dnes jsou v zájmu "učesanosti" křoviska porubaná, větve zdejších stromů si taky asi nemůžou růst úplně, jak by chtěly, k vodě se oficiálně po trávě nesmí (a většina návštěvníků to porušuje). Park je upravený, ale tak nějak nevěrohodně, jako by dostala původní rebelská ostrovní mánička kraťoučký úhledný sestřih, a mně tahle přeměna nevyzpytatelného uličníka s potrhaným trikem v pokorného ulízaného hocha v nažehleném námořnickém oblečku moc nesedí. Ale možná to jiní návštěvníci vidí přesně obráceně a jsou rádi, jak je to teď na ostrově všechno úhledné, bezpečné a pod kontrolou...

 

Nedělní miniglosy č.398

Pozn.: Na blogové dveře už ťuká další "velké" jubilejní číslo, které podle zdejší tradice bude opět výběrové. V Nedělních miniglosách č.400 najdete opět 50 vybraných glos z čísel 301 - 399. Výběr udělám jako obyčejně sám čistě podle svého názoru (filmaři tomu říkají "režisérská verze" :-)). Pokud ale máte vy sami nějakou miniglosu, která by podle vašeho názoru neměla ve výběru chybět, dejte mi vědět. Času je na to ještě dost, nejméně dva týdny, a jestli si uděláme ve vydávání NMg velikonoční přestávku, což je velmi pravděpodobné, možná dokonce tři.

Hradní mluvčí Jiří Ovčáček podle svých slov i nadále naprosto ctí férovost nastávající prezidentské kampaně a zásadně se k jednotlivým soupeřům Miloše Zemana nevyjadřuje osobně. Ani ve svém zatím posledním pětaosmdesátém ostrém vyjádření na twitteru nepřestal být korektní, takže opět nikoho nejmenoval, jen upozornil, že už jméno některých prezidentských kandidátů budí předem podezření z budoucího nehospodárného vedení prezidentského úřadu, takže má-li zůstat naše země krásná a prosperující, drtivá většina občanů musí opět zvolit Miloše Zemana, který je ve všem svém konání natolik šetřivý, že by klidně mohl kandidovat pod přezdívkou Levnoš.

 

Haiku dvou svíček

Haiku dvou svíček

Pár svíček hoří.

Světem nejtajnějších snů

dál hýbou zázraky.

Když už tu dnes máme jedno aktuální haiku, na jednoho jeho staršího bratříčka (jestli se to tak u haiku, které je středního rodu, vůbec dá říct :-)) se můžeme podívat i do zdejší blogové historie. Třeba na haiku (a fotografii) s názvem Náhrdelník, která se zde na blogu objevila jednoho nenápadného ale pro mě moc krásného listopadového dne roku 2014.