Na břehu Hnědého moře

Když jsem byl v říjnu na dovolené u nádherného Iónského moře, chtěl jsem udělat jednu konkrétní fotku, kvůli které jsem jel napříč celou Lefkadou do vesničky Agios Nikitas. Odtud totiž stačí přejít kopec a ocitnete se vysoko nad nádhernou pláží Milos. No a já jsem si chtěl udělat záběr této pláže v mé oblíbené infračervené oblasti spektra z nadhledu a při pomalu klesajícím podvečerním slunci, téměř v protisvětle. Scénář, světelné podmínky a jejich kýžený projev na výsledném obrázku jsem měl tedy předem vymyšlené, veškeré nutné vybavení včetně stativu a nezbytných filtrů jsem měl s sebou. Dokonce jsem už tehdy předčasně koketoval s názvem Na břehu Hnědého moře. Ano, takový název by se mi pro novou fotku ve svérázné barevnosti moc líbil.Teď už jen fotku doopravdy vyfotit!

 

Nedělní miniglosy č.380

Nově zvolený americký prezident Donald Trump se veřejně omluvil svému předchůdci v úřadu a manželovi demokratické protikandidátky Billu Clintonovi, že mu svým nečekaným volebním vítězstvím znemožnil zastávat vytouženou pozici "první dámy". Trump však projevil přesvědčení, že se Bill může při troše snahy vzhledem ke svým nesporným schopnostem vrátit do Bílého domu alespoň jako šikovná stážistka.

----------------------

Premiér Sobotka konečně ohlásil konkrétní změny ve své vládě a Nedělním miniglosám ke svému rozhodnutí vystřídat dva ministry ze své strany řekl: "Změny v mé vládě kopírují trend české společnosti k vlastenectví. Proto jsem se rozhodl vyměnit právě ministry, kteří jsou z tohoto pohledu problematičtější - tedy Jiřího Dienstbiera, který má americké občanství, a Svatopluka Němečka, který opravdové české vlastence provokuje už svým příjmením." Podle našich důvěrných informací se Sobotka neúspěšně snažil k ministerské práci přemluvit fotbalového brankáře Petra Čecha a - aby byla dodržena genderová rovnost - i bývalého šéfa Fondu národního majetku Romana Češku.

 

Bloger roku 2016 - FINÁLE

Dnešní článek není ani tak článkem, ale spíš upozorněním: I když se mi to zdá být neuvěřitelné, vypadá to, že jsem díky hlasům těch, kterým se můj blog líbí, postoupil do desetičlenného finále v anketě Bloger roku 2016. Moc děkuji za vaši podporu v semifinálovém kole a pokud byste mne chtěli podpořit i ve finále, hlasování probíhá pouze do 18.11. na stránce Bloger roku 2016, kde se můžete rozhodnout buď pro mne nebo pro někoho z mých devíti ctěných pánů soupeřů (a konkurence je to věru pořádná a motivující).

No a protože se po vyhlášení nominací objevilo dost nových návštěvníků, kteří to u mne na blogu vůbec neznají, rád bych je všechny přivítal: Těší mě, že jste se přišli podívat, a můžu vám ve velké zkratce prozradit, že tu najdete kromě cestopisných reportáží z Japonska, Řecka a dalších míst i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, povídání o knížkách a filmech i pravidelné nedělní společensko-politické glosy. No a samozřejmě spoustu fotek včetně těch, které se objevily na mých fotografických výstavách. Nakoukněte a věřím, že najdete něco, co potěší vás i případné další vaše známé, kterým byste můj blog mohli doporučit.

Co mne na situaci pranic netěší, je skutečnost, že finálový večer bude na mne až příliš oficiální společenskou akcí, pro což zrovna nehořím, ale co se dá dělat! S vaší podporou v zádech se rád vyrazím "historicky znemožnit" i do Karlínského divadla, kde se večer 23. listopadu bude konat slavnostní vyhlášení finálových výsledků. Damned, jestli by nebývalo bylo lepší skončit jedenáctý! :-)

Ještě jednou díky za podporu a těším se na zajímavou novou zkušenost! :-)

P.S.: Další zážitky spojené s finálovou nominací jsem popsal v článcích O oskarovém poděkování a Večer blogerů roku 2016 aneb Eskymákem v Ekvádoru.

Kostelík Analipsis u vesnice Poros

Když jsem si předem vytipovával místa na Lefkadě, která jsem ještě nikdy nenavštívil, a za návštěvu nejspíš stojí, narazil jsem na informace o malém kostelíku Analipsis poblíž vesničky Poros. Tato vesnice leží vysoko nad východním pobřežím (na její poloze je mimochodem velmi dobře vidět dávná strategie nebýt pokud možno vidět od moře, protože právě z moře nepřicházelo dlouhá staletí nic dobrého, nanejvýš tak další dobyvatelé nebo piráti) a hluboko pod vesnicí leží i nádherná a turisty hojně vyhledávaná zátoka s dlouhou oblázkovou pláží Mikros Gialos.

Jak je možné se ke kostelíku Analipsis dostat? Když odbočíte od hlavní silnice Lefkada - Vassiliki směrem na Poros, přijedete po pár kilometrech na křižovatku, kde se silnice rozděluje, jedna cesta pokračuje rovně do vesnice a druhá zatáčí doprava a dolů do četných serpentýn k pláži Mikros Gialos. Hned malý kousek za touto "rozdvojkou" odbočuje z cesty směrem k vesnici doleva kamenitá pěšina, která vás asi po deseti minutách chůze dovede ke kostelu (je dokonce i označený informační tabulí).

Nedělní miniglosy č.379

Prezidentská kancelář oznámila, že na základě osobní prezidentovy iniciativy uzavřela Česká republika strategické partnerství s Grónskem, takže byli všichni ministři (a specálně ministr kultury Daniel Herman) okamžitě vyzváni, aby se vyvarovali ve svých oficiálních projevech jakýchkoli negativních poznámek o rybím tuku, protože takové poznámky jsou pro grónskou stranu nepřijatelné. Česká strana rovněž potvdila, že kromě Řádu Bílého lva bude kvůli zachování dobrých česko-grónských vztahů propříště udělovat i Řád Bílého medvěda. Naopak zatím bude odloženo připravované zavedení Řádu Bílého koně za celoživotní zásluhy v oblasti praktické ekonomiky, stejně jako - obzvlášť po nedávné protiprezidentské rebelii kardinála a emeritního pražského arcibiskupa - udělování Řádu Bílého Vlka.

----------------------

Premiér Sobotka se v reakci na snižující se sociálně-demokratické preference rozhodl udělat několik změn na místech ministrů své vlády. "Podle mého názoru je na některých z mých ministerských kolegů již příliš vidět únava," řekl Nedělním miniglosám předseda vlády. "Bodejť by ministři nebyli unaveni," glosoval tento výrok bodře Karel Schwarzenberg. "Jsou stále v takovém stresu, že se během svých jednání snad vůbec nevyspí!"

Dušičkový čas

Styx v podhradí

.....už nocí ztich.

Všem živým

.....žehná Svatý Vít

.....a do tmy smrti

...............září celý Hrad.

Na hodinkách

.....mám dušičkový čas.

V duši zemřelých

.....i v nás

..........je klid.

Snad...

Výlet za kamennými "volty" do vnitrozemí Lefkady

Dnes se spolu vypravíme přímo do horského srdce ostrova Lefkada a uděláme si výlet do takové malé "kamenné chatové osady". Navštívíme totiž oblast tzv. voltů, což jsou starodávná malá stavení z všudypřítomných kamenů.

Nejprve se ale musíme do horského vnitrozemí ostrova dostat. Když se chcete vypravit od mořského pobřeží ve Vassiliki nejkratší cestou do vnitrozemí ostrova, cesta se na pouhých pár kilometrech výrazně proměňuje a během pár desítek minut poznáte vlastně všechny hlavní podoby zdejší krajiny. Nejzajímavější je asi vyrazit směrem na Sivros, což znamená, že prvních 5 km pojedete úrodnou přímořskou rovinou plnou zahrad a olivových hájů. Pak začne cesta stoupat v ostrých serpentýnách, které vás nejprve dovedou právě do vesničky Sivros. Přímo v centru vesnice pak odbočíte doleva na Agios Ilias. Pak teprve začíná opravdové stoupání, které si, myslím, v ničem nezadá s pověstnými stoupáními na Tour de France. Šněrujete desítkami zatáček stále vzhůru, přičemž v každé z nich se otevírá nový nádherný výhled do údolí směrem k moři.

Nedělní miniglosy č.378

Na základě podnětu odborového svazu pracovníků v pohostinství bude jako speciální modul Elektronické evidence tržeb (EET) pro hostinské vytvořeno tzv. Elektronické futro (EF), na které by se hospodským štamgastům měly psát virtuální čárky za reálná vypitá piva. Proti použití zkratky oficiálně protestovali dědicové E.F. Buriana, protože se obávají, že Elektronické futro by mohlo poškodit dobré jméno jejich významného předka. Podle právníků však není možné pohlížet na pouhé iniciály jako na jméno, takže s podáním žaloby bude nejspíš potřeba počkat až na zavedení nového paragrafu o "poškození dobrých iniciál", který hodlá včlenit do zákona nejmenovaný ministr A.B.

----------------------

Prezident Zeman odmítl navštívit Zrcadlový sál pražského Klementina, protože se obává, že by - na rozdíl od své oficiální prezidentské fotografie, která byla výrazně retušována - viděl po aféře s předáváním státních vyznamenání i v zrcadlech všude jen Brady.

O zápočtu z republiky

Když jsem studoval na vysoké škole, dostávali jsme kromě zápočtů, na které bylo třeba něco umět a své znalosti i prokázat, v některých předmětech i zápočty za pouhou účast. Stačilo tedy být dostatečně často přítomen v příslušných hodinách a získat definovaný počet "čárek", u těch nejzbytečnějších předmětů a zároveň nejmírnějších kantorů - kteří dobře chápali, že chození do školy je jen jednou z mnoha forem získávání pro život důležitých znalostí a dovedností - pak stačilo mít účast aspoň poloviční. V takových šťastných předmětech tedy stačilo být na správném místě třeba osmkrát ze šestnácti hodin a zápočet byl náš, což se ke konci semestru nezřídka zvrhlo, protože většina lidí už měla "splněno" a závěr výuky tak sabotovala.

Letos mě to napadlo v souvislosti s oslavami výročí založení Československa v roce 1918. Už na tomhle světě straším docela dlouho, ale měl bych vlastně šanci dostat podobný zápočet "z republiky" za alespoň 50% účast na výročních oslavách jejího vzniku? Pomiňme teď takovou historickou drobnost, že Československo už nějaký ten pátek neexistuje; pro Českou republiku bereme pořád jako významnější "zakladatelské" datum 28. říjen (1918) než 1. leden (1993), kdy ostatně po Silvestru mívá člověk často úplně jiné starosti než připomínat si se slzou v oku státoprávní akty.

 

Pláže pod Kalamitsi - Kavalikefta a Megali Petra

Myslím, že se o mně nedá říct, že bych byl zrovna plážový typ. Ano, rád se v moři ráchám, co mi moje neschopnost plavat dovolí, ale že by třeba zrovna nějaké pláže byly hlavním cílem mého celodenního výletu, to se nestává moc často. Tentokrát jsem ale udělal výjimku, protože jsem chtěl poznat konečně pláže, o kterých jsem během svých předchozích devíti návštěv ostrova mnohokrát slyšel, ale které jsem ani jednou nenavštívil, a když už jsem se k návštěvě odhodlal, špatně jsem odbočil a dojel jsem někam úplně jinam.

Pláže Kavalikefta a Megali Petra jsou pláže, na které turista s hlavním táborem ve Vassiliki asi nezavítá až tak často. Ten, kdo nemá k dispozici auto nebo motorku, nejspíš vezme zavděk plážemi přímo ve městě nebo si udělá asi čtyřicetiminutovou procházku na překrásnou pláž Agiofili. Kdo nějaké motorové přibližovadlo má a chce vyrazit za koupáním na fascinující západní pobřeží, nejspíš si vybere nějakou "slavnější" pláž, třeba Porto Katsiki. Kdo chce spojit koupání se zábavou, nejspíš dá přednost "nejprůmyslovější" lefkadské pláži Kathisma. Menší a nenápadnější západní pláže pod vesničkou Kalamitsi si turisté zase za běžných podmínek nevybírají tak často. Ale jak už jsme si vysvětlili v článku Když se země zatřese..., letos byla situace trochu jiná: Veliká a populární pláž Egremni nebyla přístupná, nefungovala ani přístupová cesta na dlouhatánskou pláž Ghialos, částečně byl narušený i běžný provoz pláže Porto Katsiki, takže někteří turisté z nouze hledali náhradu. A musím říct, že pláže Kavalikefta a Megali Petra jsou vskutku malebnou náhradou.

 

Nedělní miniglosy č.377

Pozn.: Po dovolenkové přestávce se opět vracejí Nedělní miniglosy. Rozhodl jsem se, že do konce roku ponechám NMg v tradiční podobě týdeníku a případné změny (úprava formátu, změna frekvence vydávání nebo úplné zrušení) připravím až pro rok 2017. A ještě zjistím, co na to Jan Tleskač :-).

Česká armáda podle prohlášení Ministerstva obrany pokračuje v plánovaném dovybavování svých útvarů v souladu s dlouhodobou vojenskou strategií České republiky, a vyhlásila proto další miliardový tendr na dodávku bílých vlajek.

----------------------

V Turecku bylo zakázáno promítání animovaného seriálu Včelka Mája, protože nezávislá lidová islámská komise pro vyšetřování pozadí nedávného vojenského puče jednoznačně prokázala, že Vilík se účastnil zločinného spolčení s prezidentovým odpůrcem, v USA žijícím Fethullahem Gülenem, a Aťkou Janouškovou.

Tajuplný ostrov

I letos jsem na Lefkadě občas zkoušel vyfotit něco ve své oblíbené infračervené části spektra. Tentokrát jsem si řekl, že by takový obraz měl obsahovat takové prvky, které dovede právě infrapodání představit v úplně jiném "světle", tedy oblaka (která jsou v říjnu na ostrově velmi četná a různorodá) i okolní moře. Vystoupal jsem proto pro takový záběr až do úplně nejvyšší oblasti vnitrozemí, kde už se vrstva mraků prolínala s pevnou zemí, aniž by ovšem neustále zastiňovala odpolední středomořské slunce, a zároveň bylo vidět na okolní ostrovy, napohled oproti skutečnosti hodně vzdálené perspektivou širokoúhlého objektivu. Zároveň jsem si přál, aby vlastní ostrovní krajina (v obrázku by nejspíš žádný ze zdejších turistů právě Lefkadu nehledal) v sobě měla aspoň část ze své reálné plastičnosti a "trojrozměrnosti", což dokáže zachovat pouze hra světel a stínů.

 

Když se země zatřese...

I když to cestovní kanceláře ve svých barevných katalozích moc nezdůrazňují, ostrov Lefkada leží v seismicky velmi aktivní oblasti. Slabší otřesy si tu můžete vyzkoušet poměrně často, ale ti, co touží po vzrušujícím adrenalinovém zážitku, budou naštěstí nejspíš zklamáni: Většinou si totiž podobných drobných záchvěvů ani nevšimnete.

I letos jsem jeden podobný otřes zaregistroval, ale ze všech lidí, se kterými jsem mluvil, jsem byl jediný. Při první ze svých dvou cest ranním autobusem do hlavního města, jsem po půl sedmé ráno - tedy v době, kdy slušní turisté povětšinou ještě tvrdě spí - vyšel na balkón, abych si vzal s sebou usušené plavky. Zrovna v ten okamžik začalo lehce drnčet kovové zábradlí. Je pravda, že poté, co jsem si v roce 2003 vyzkoušel na Lefkadě silné zemětřesení a pak dva týdny plné postupně slábnoucích dotřesů, takže jsem měl možnost poznat různé druhy a intenzitu otřesů a jejich rozličné projevy, jsem na třesení země možná trochu citlivější. Byl to ale tentokrát opravdu jen lehký záchvěv a musel jsem si večer po příjezdu z výletu potvrdit svůj dojem ve výpisu světových zemětřesení na internetu. Bylo tam, čas přesně odpovídal, ale lidé, se kterými jsem o tom mluvil, si o mně stejně nejspíš mysleli, že se jen snažím být zajímavý, přeháním nebo jen docela obyčejně kecám.

Snídaně v přístavu aneb Umění zevlovat

Dodržuji na Lefkadě takovou tradici, že vždycky poslední ráno svého pobytu zajdu ve Vassiliki k jednomu známému a k jeho manželce do přístavní taverny na snídani. Je to moje první a poslední "oficiální" snídaně na ostrově, jinak si každé ráno připravuji nějaký zeleninový salát (za těch 14 dní spotřebuji v Řecku tolik zeleniny a tolik olivového oleje jako za celý zbytek roku v Čechách) a k tomu si dám ovoce a řecký jogurt s medem, což je mimochodem úplně mimořádná dobrota, kterou kulinářskými kreacemi s českými jogurty nejde ani vzdáleně napodobit. Poslední snídaně je ale víceméně společenská záležitost; zajdu do města, s pár lidmi se pozdravím, s některými (když opravdu nedají jinak) se vyfotím. A protože v půlce října na snídani do taverny moc lidí nechodí, většinou onu obligátní slaninu s vejcem pojídám u jinak zcela prázdných stolů. Dříve - nejsa ještě naladěný na tu správnou řeckou notu - jsem se snažil být se snídaní rychle hotov, zaplatit a jít balit. To je ale něco, co řečtí domorodci moc nechápou, protože podobnou "rychlovku" přece můžete zvládnout doma, na to nemusíte chodit do přístavu. Tam se naopak předpokládá, že budete snídat dlouho; když u toho máte nějakou společnost, můžete afektovaně a zdlouhavě rozprávět, co je právě nového, co politika a jaké bude počasí, nebo se hádat o to, jaký byl včera večer fotbal nebo basket v televizi. No a když nemáte zrovna po ruce partnera k takové intelektuální rozpravě, tedy zevlujete.

Kontrasty Lefkady z výletu za kulturou

Samozřejmě vím, že při troše dobré vůle by se dalo totéž říct skoro o všech místech, ale mám pocit, že o Lefkadě to platí o dost víc než třeba o Berouně: Lefkada je totiž místo kontrastů! V něčem s postupujícím časem méně a méně, v jiné oblasti se ale kontrasty spíš prohlubují. Dobře jsem si to uvědomil při své - letos už druhé časněranní cestě autobusem do hlavního města.

Na Lefkadu totiž přišlo období zhoršeného počasí. Teď se krátce pokusím vysvětlit do Čech, kde nedávno zapadaly horské hřebeny sněhem, čemu tady v Řecku říkají mizerné počasí: Teplota prudce klesne skoro až někam ke 22 stupňům přes den a k 16 nebo 17 stupňům v noci. Do toho leje a leje (Josef Kemr by to možná řekl i jinak) a od moře fouká docela silný vytrvalý vítr. Po krásném víkendu proto přišlo pondělí a úterý, kdy se nedal skoro vystrčit nos - i když já jsem se odradit nenechal a ve svém novém protidešťovém ponču jsem se postavil živlům čelem, no a protože jsem byl evidentně jediným turistou, který se - navíc v tak šik igelitovém oblečku pařížského střihu - promenádoval po břehu, místní, kteří byli většinou v práci nebo posedaní po kavárnách - si mne dobře zapamatovali, protože jsem byl v té deštivé nudě jejich jediné povyražení.

Barevná kytička z podzimní Lefkady

Když tak chodím a jezdím po podzimní Lefkadě, potkávám spoustu různých květů rozličných barev a podob. Je až neuvěřitelné, jak se po prvních podzimních deštích umí ostrov po dlouhém vysilujícím suchém létě rychle zazelenat a dokáže rozkvést nejúžasnějšími barvami, květy maličkými i velkými, jednotlivými i "hromadnými", s ohromující vůní i zcela nenápadnými.

Tak jsem si řekl, že je sice hezké představovat vám různá zákoutí ostrova - jeho historii, kostelíky, horské vesničky, majáky a pláže, ale měl bych si udělat prostor a čas i na docela obyčejný pugét z toho, co tu taky kvete. Tak jsem vzal různé kytičky, které se mi aspoň trošku povedly na mých letošních toulkách ostrovem vyfotit; většinou je to jen ilustrační foto, nic do výstavní síně ani do atlasu. No a udělal jsem z vybraných třiadvaceti fotek květinou koláž, která se snad dá aspoň trošičku brát jako malá kytice, která se dává nejen k narozeninám nebo k svátku, k významným výročím, k velkolepým úspěchům nebo když člověk něco nepěkného provede a chce se omluvit, ale třeba jenom tak, z prostého důvodu, že někomu chcete udělat radost.

 

Po stopách Sapfó - maják na mysu Doukato

Kdyby Saturnin s dědečkem vytrvale pokračovali v činnosti své Kanceláře pro uvádění románových příběhů na pravou míru, možná by je historka o básnířce Sapfó skákající z nešťastné lásky ke krásnému mladíkovi Faónovi z lefkadského bílého útesu na mysu Doukato do příbojových do běla zpěněných vln nenechala chladnými. Bez ohledu na skutečnost, která nejspíš nebyla zdaleka tak romantická, jak se nám snaží od římských dob namluvit tlučhubovitou fantazií nadaní básníci a dramatici, jsem se i já vypravil na nejjižnější cípeček lefkadské souše, abych se podíval zblízka na tamější krásný maják, na pověstmi opředený "vstup do Hádovy říše" (pravda, jen jeden z mnoha), no a při té příležitosti - jaksi rekonstrukcí "na místě činu" - se kouknul, jestli se zde nedochovaly nějaké dozvuky legendárního skoku slavné ženy starověku, skoku, o kterém samozřejmě píší úplně všechny turistické průvodce a vše se často bere jako dávno prokázaný fakt. Ó Saturnine, jestli existuješ, pomoz!

Ostrovem každou hodinu aneb jak si udobřit partyzána

Článek je pokračováním celodenního výletu na severní okraj ostrova Lefkada. V první části jsme společně navštívili nejstarší kostelík na ostrově, Agios Ioannis Antzousis, jehož historie sahá až k začátku našeho letopočtu, a maličkou "utajenou" pláž Krioneri. Dnes se zaměříme na filosoficko-geografickou otázku, je-li Lefkada vůbec ostrovem (ne, že by jí to tedy nějak přidávalo nebo ubíralo na půvabu) a ukážeme si několik obrázků z jejích rozsáhlých severních pláží. Obrázky budou spíš ilustrační než výtvarně zdařilé, ale snad mi to protentokrát prominete.

V minulém článku jsem vás zavedl až ke zdem Stavrosova statku na skále, kterou končí rozsáhlá pláž Agios Ioannis. První dnešní fotka je už z navazující pláže Myli (v překladu Mlýny) a ukazuje v dálce (nad prvním "deštníkem" vlevo) Stavrosův statek, abyste měli představu, jak jsme se kolem moře posunuli.

Nejstarší kostel na Lefkadě (Agios Ioannis Antzousis) a utajená pláž Krioneri

V pondělí jsem se rozhodl udělat velký celodenní výlet na severní stranu ostrova, což je oblast, která zatím zůstávala hodně stranou mého zájmu. Předpokládalo to ale vstát dostatečně časně (za tmy, brrrr, smí se to na dovolené v Řecku vůbec?) a přesunout se ranním autobusem do hlavního města Lefkady. Kupodivu, autobus jel na minutu přesně, byl narvaný podobně jako jsou narvané pondělní ranní spoje svážející Středočechy do Prahy, jeli s námi studenti, lidé, co jeli na úřady; no, pokud mohu odhadovat, byl jsem jediný turista. Sice jediný, ale zato jsem stál za to: Měl jsem totiž "plnou fotografickou polní" včetně stativu a všech objektivů, a navíc věci na koupání, protože severní strana ostrova je prakticky nepřerušovaná mnohakilometrová šňůra pláží, byť se průběžně mění jejich názvy. Nejde sice o žádné turistické perly jako některé jiné lefkadské pláže, ale jednak jsou některé z těchto nejvyhlášenějších perel po loňském silném zemětřesení "v poruše" a jednak je tu spoustu - autem navíc okružní cestou kolem laguny dobře dostupného - místa pro všechny zájemce o příjemné pokoupání.

O Pyrrhově melounu

V posledních letech jezdím na svůj oblíbených ostrov Lefkada skoro výhradně až na podzim. Turisté, kteří o prázdninách ostrovu vládnou, kvapem ubývají, obchody a taverny postupně zavírají, hotýlky a apartmánové domy začínají vyklízet pokoje, opravovat to, co se během sezóny pokazilo, a ostrov se pomalu začíná chystat na zdejší vlezlou středomořskou zimu, před kterou se, kdo může, zachrání útěkem na řeckou pevninu, nejlépe do Athén. I začátkem října je ale moře ještě dostatečně teplé, odpoledne bývá kolem 26 stupňů a nedáte-li si pozor, umí i takové řecké slunce "na vejminku" udělat na vaší kůži dostatečnou paseku, a přitom ostrov už je občas zaléván hustým podzimním deštěm, takže rázem vykvete tolik květů, že byste si to třeba ve vyprahlém srpnu neuměli ani představit. A v městečku, ve kterém přebývám, mají tradičně jeden až dva poslední vodní melouny, takové ty uvnitř červené, které tady mají nesrovnatelně sladší chuť než u nás. I melouny mají zjevně na přelomu září a října po sezóně.

 

Slepeckým písmem rosy - Nedorozumění

Takhle nějak si představuji, že by mohl ve "slepeckém písmu rosy" vypadat znak pro nedorozumění: Původně přehledný a jednoduchý obraz se zahustí četnými spojkami a křižovatkami; jako by se schoval za neprostupné mříže jiné skutečnosti. Na rovné cestě vystaví bludiště tisíců možných výkladů, ze kterého vede místo té jedné původní mnoho různých cest.

Čím jsem starší, tím hůř nedorozumění snáším, především ta, která se svým pochybným architektonickým vkusem sám vytvořím. Kéž by byla všechna tak snadno řešitelná, jako tenhle na pohled komplikovaný znak z pozoruhodně zorganizované rosy, kterému stačí jediný dotyk a veškerá jeho spletitá vnitřní struktura rázem zmizí, aby zpoza rozestupující se mříže mohla vystoupit do růžova vyspaná osvobozená skutečnost v podobě jediné kapky koncentrující v sobě vše, co pro nás má doopravdy smysl.

 

Kateřina Krejčová, Petr Ptáčník: Pozpátku kolem zeměkoule

Když jsem dostal na začátku roku 2014 od svého kamaráda a kolegy Petra Ptáčníka pozvánku na setkání před odjezdem do zahraničí, moc se mi to nezdálo. Vždyť do zahraničí na různé cesty odjíždíme každou chvíli někdo, a kdybychom to vždycky měli speciálně slavit, nedělali bychom nejspíš nic jiného. Až později jsem se dozvěděl, že tentokrát bylo setkání (na které jsem pohříchu nedorazil) úplně namístě, protože Petr odjel se svou přítelkyní Katkou na cestu kolem světa. Takhle napsané to zní skoro obyčejně, ale dnes už naštěstí nikoli nedostupně. Ovšem ukázalo se, že tentokrát nejde o žádnou "kašírovanou" cestu, kterou můžete najít v nabídkách některých cestovek ("Cesta kolem světa - to nejlepší z celého světa za pouhých deset dní, veškerý servis zajištěn!!"), ale cestu poctivou, takovou, během které si na vlastní kůži vyzkoušíte nejen to, o čem jste zatím jen slyšeli vyprávět, ale i to, o čem jste doposud neměli ani potuchy. Cestu, které se účastníte nejen jako pozorovatelé, ale jako bezprostřední aktéři a hybatelé děje, a hýbat bylo bezesporu čím, protože celá cesta trvala 484 dní. Jeden rok celý a ještě třetina z toho dalšího. Pěkný kus života.

 

Nedělní miniglosy č.376

Pozn.: Dnešní Nedělní miniglosy jsou na nějakou dobu poslední, čeká je minimálně třítýdenní "prázdninová" přestávka, během které se s o něco čistší hlavou rozhodnu, jestli budou pravidelné glosy v tomto formátu ještě nějakou dobu pokračovat, provedu v nich nějaké významnější změny nebo už se k jejich vydávání vůbec nevrátím. I proto i k dnešnímu vydání přikládám prokliky na jubilejní výběry z celé více než sedm a půl roku dlouhé historie tohoto specifického týdeníku, který - aspoň pokud vím - je jediným tak dlouho a pravidelně vycházejícím blogovým titulem ve svém žánru. Celá jednomužná redakce všem čtenářům děkuje za dlouhodobou přízeň a sama je zvědava, jestli se v neděli 23. října opět sejdeme a společně se podíváme s nadhledem na vybrané události uplynulého týdne, jako to děláme skoro každou neděli již od února 2009.

Potenciální kandidát za ČSSD na prezidenta a fantóm sociálních sítí Zdeněk Škromach kvůli nízkým ranním teplotám definitivně ukončil letní poradenskou koupací sezónu a vyvrátil tak letitou politologickou poučku, že kapři si bazének nevypustí.

Nekompletní

Dnes jsem se pokusil vzít k srdci radu pana Jana Zábrany, kterou jsem citoval už kdysi v článku o báječné knize jeho deníkových záznamů Celý život: "Nedopusť se té chyby a neintervenuj mozkem do práce na básni, která v tobě "probíhá" sama." Tak jsem pod svou ruku opatřenou propiskou odpoledne jednoduše podložil čistý papír a nechal jsem ji nějakou dobu dělat její práci, zatímco hlava si volně přemýšlela o souvisejících věcech. Asi po hodině jsem papír "sebral" podobně jako chodila moje babička sbírat vejce a se zájmem jsem si přečetl, co vzniklo, upravil jsem jenom hrubky (doufám, že všechny). Nečekejte tedy dnes nic komplikovaného, cizelovaného a konstruovaného, žádný kámen s briliantovým brusem, ale jen surový kousek s přirozenou nevyumělkovanou jiskrou (místy dost podobný hlušině), pouhý obyčejný a prostý záznam toho, co si samo uvnitř už pěkných pár let "probíhá" a rubrika V řeči mírně vázané z toho dlouhodobě žije. Nezasahuji do toho, přesně podle rady zkušeného barda; neintervenuji. A i když si u toho občas nechápavě kroutím hlavou, jsem pořád stejně rád, že se mi to děje :-).

Nekompletní

Jak jaderný fyzik bez atomu

jak majordomus bez slušného domu

jako výročí bez kalendáře

jak bez slunce silná polární záře

jak tyrkysové moře bez pobřeží

jako Praha bez stovky svých věží

jak bludiště beze slepých cest

jako vesmír bez myriád hvězd

jak divadelní sálek bez jeviště

jako dnešek, kterému chybí "příště"

jak bez hmoty oddělený čas

jak bez epicentra silný zemětřas

jak peněženka bez jediné stovky

jako Paříž bez své Eiffelovky

jak muniční sklad, kterému chybí stráž.

I když se mi na něm zatraceně líbí

tak i můj svět - zimní jako letní

bez tebe je prostě nekompletní,

ať se zrovna čilíš nebo usmíváš

a to podstatné mu - aspoň pro mě - chybí.

Jak pařezová chaloupka bez Vochomůrky

jak Lázně Františkovy bez Komorní Hůrky

jak sedm trpaslíků bez Sněhurky.

Jako bez Boha upřímná lidská víra

jako činka bez toho, kdo vzpírá,

jak alžbětinská doba bez Shakespeara.

Jak dětská ukolébavka bez líbezného zpěvu

jako můj sen s tvou tváří bez úsměvu.

Ne ne, dnes se nic brousit nebude. Pěkně to nechám, jak se to vylouplo z éteru, i když s problematickým rytmem, rýmem, obsahem i pointou; však nemusí být vše úplně správně a dokonale, ale důležité je, že to je. Milý pane Zábrano, díky za radu! Ještě jednou si to po mně přečtěte a pak možná usoudíte, že občas trochu té intervence nemusí být na škodu :-).

Nedělní miniglosy č.375

Tentokrát jsem zcela výjimečně připravil Nedělní miniglosy už v sobotu pro brzké popůlnoční vydání. Neděli chci mít totiž až do večera - aspoň z pohledu miniglos - volnou a s čistou hlavou, protože mám zítra takové malé a tiché soukromé výročí, během kterého bych rád myslel na úplně jiné věci než na absurdní politické a společenské dění a na mnohem lepší a milejší (tedy když je zrovna sám něčím hloupým nevytočím) lidi než ty, co mám možnost denodenně vídat v různých médiích. Tak věřím, že zítra ze mne v mé tradiční nedělní kavárně snad vypadne něco lepšího než jen cosi s podivnou - byť tradiční - zkratkou NMg.

Jubilejní třísté pětasedmdesáté vydání Nedělních miniglos je tentokrát výběrové. Z poslední pětadvacítky vydání - tedy z období cca posledního půl roku jsem vybral dvacet glos, které mi i s určitým odstupem připadly slušné. Ve čtyřstém vydání by pak podle tradice měl být "velký výběr" z poslední stovky čísel, ale - znáte to - čtyřstovka je ještě daleko, odehrát se může leccos a co když NMg po čtyřsté vůbec nevyjdou, což se zcela vyloučit nedá. Takže zatím bude výběr sice menší, ale jistý :-).

Trychtýře pana Morgensterna

Dnes bude příspěvek do rubriky V řeči mírně vázané trochu netradiční. Nepůjde totiž o vlastní básničku, ostatně - ať bych dělal cokoli, stejně by mi vyšla zase básnička o stejné ženě a pro stejnou ženu jako vždycky, protože jiné pořádné básničky vlastně ani neumím a ani nemám důvod psát. Dnes to bude jen pokus o drobný překlad, a aby to bylo dostatečně motivující a nesnadné, půjde o básničku, která už svůj vynikající překlad má (osobně ho považuji za tzv. definitivní, tedy že lépe to asi už nejde), zkouší ji přeložit skoro každý, kdo se setká s originálem a sám se snaží občas vyloudit nějaký ten vlastní verš, a navíc je původem psaná v jazyce, který ke své vlastní škodě ani trochu neovládám.

Mám už dlouho rád jednu básničku od Christiana Morgensterna. Je o trychtýřích, které se z neznámých důvodů poflakují za svitu měsíce v lese, ale Morgensternova nonsensová poezie pochopitelně žádné důvody nepotřebuje. Vlastně až donedávna jsem znal pouze úžasnou českou verzi od Josefa Hiršala a k jeho českému překladu jsem tak přilnul, že jsem ani nepátral po snadno dohledatelném německém originálu, zvlášť když němčinou nevládnu (byť jedna moje babička byla rodem Němka), takže jsem se domníval, že bych si zrovna na originální verzi moc nesmlsnul. Náhoda tomu ale chtěla a já jsem se kdesi na webu dostal k článku, který se zabýval právě různými českými překlady - od těch ještě téměř archaických a víceméně úsměvných až po úplně novodobé a často docela provokativní - Morgensternovy trychtýřovité lesní procházky. Ono to totiž není vůbec nic snadného vymyslet překlad něčeho, co má dost formálních omezení - především trychtýřovitý tvar výsledných veršů, pokud možno i rytmus původní básně a rovněž obsahově by měla do češtiny převedená verze do značné míry odpovídat, i když naprosto přesné přetlumočení pochopitelně není účelné, a proto se lehký obsahový posun snese.

Nedělní miniglosy č.374

Pozn.: Možná se vám taky někdy stává, že zažijete pěkných pár "dnů - blbců" za sebou, takže na co sáhnete, to hoří, cokoli vytvoříte, stojí za starou belu, nechtěně rozžhavíte doběla člověka, kterému byste nejradši nosili z nějaké zázračné studny jedno vědro radosti za druhým, cokoli můžete zapomenout, zapomenete, takže nemůžete dělat nic z toho, co jste si naplánovali, prostě kolem vás všechno drhne, skřípe, klepe, vaklá a k čemukoli se odhodláte, zní už předem po rozbitém porcelánu rozšlapaném přemnoženými sloními stády v kráteru Ngorongoro. Popravdě, moc se mi do těchto Nedělních miniglos v takovém rozpoložení nechtělo, ale nakonec jsem si řekl, že člověk by se měl do nadhledu trochu nutit, když už mu z nějakého důvodu právě moc nejde sám od sebe, měl by na sebe do zrcadla udělat dlouhý nos a nejlíp se za něj hned chytit. A hrdlička, která zrovna v tu chvíli nahlíží oknem do bytu to ohodnotí slovy: "Dobrej pokus, ale přála bych ti vidět na Národním toho, kterýmu říkají Cyrano!" Inu, jsou to dnes předposlední původní miniglosy před dovolenkovou přestávkou, tak jsem je nakonec s trochou skřípění zubů dal v netradičním zářijovém vedru po návratu z víkendových cest dohromady. Snad jimi v dobré víře, že se jim třeba může někdo zasmát, nezpůsobím pozdvižení v Parlamentu nebo v OSN... No a už tradičně k NMg přidávám odkazy na pár historických článků z jednotlivých let fungování tohoto blogu.

Mušketýr Čerf po (více než) dvaceti letech - třetí část: Hrad Klenová

Dnes zakončíme závěrečnou částí trojdílnou reportáž z mého nedávného výletu do míst, kde jsem před více než čtvrtstoletím byl na vojně. V prvním díle jsme se společně podívali do Janovic nad Úhlavou, ve druhé části jsme se zaměřili přímo na objekt bývalé janovické vojenské posádky, která měla tu čest mě téměř rok hostit (co pamětní deska? nebude? :-)), dnes se podíváme o kousek výš, na hrad Klenovou.

Hrad Klenová byl vystavěn již ve 13. století na stejnojmenném vrchu nad dnešními Janovicemi. Jak už jsem se zmínil v minulém dílu, pro nás dole v kasárnách byl hrad zvláštním a docela obtížně dostupným symbolem svobody, ke kterému jsem se sice mohli za normálních okolností přiblížit, ale ne ho navštívit (na to už bylo zapotřebí mít aspoň řádnou povolenou vycházku). Přiblížit jsme se mu mohli jednoduše: na svahu pod hradem totiž bylo velké vojenské cvičiště, tzv. tankáč, kam jsme se dostali docela často.Z cvičiště jsme pak viděli nahoře na hradě chodit normální návštěvníky, což v nás vzbuzovalo animální touhy vykašlat se na nucené hraní na vojáky, zradit vlast a lidovou armádu a dezertovat směrem ke kulturní památce. Za celých jedenáct měsíců vojenské služby jsem se na hrad vypravil jen jednou, když mi přijela první a taky zároveň poslední návštěva, které nebylo v širokém dalekém okolí co jiného ukázat.

 

Nedělní miniglosy č.373

Čeští lobbisté si stěžují na to, že poté, co Marek Dalík nastoupil do vazební věznice v Ruzyni, aby si zde odpykal svůj čtyřletý nepodmíněný trest odnětí svobody za podvod, šly razantně dolů ceny na trhu lobbistických služeb. "Dalík, který doposud držel tržní ceny poměrně vysoko, takže náš obor prožíval dlouholetou konjunkturu, nás teď snad chce všechny ožebračit," ozvalo se několik nejmenovaných osob z lobbistické branže. "Představte si, že podle posledních informací z ceníku na jeho e-shopu, je prý dnes Dalík schopný zařídit novou několikamiliardovou zakázku pro armádu za stovku cigaret a celu s výhledem na letohrádek Hvězda!"

 

Holohlavá vlasatice

Vlasy jsou velmi dobrý vynález. Umějí neodolatelně padat do očí, umějí hřát, ale umějí i pozvednout a dotvořit lidskou krásu. Pár mi jich ještě zbylo, spíš na důkaz, že kdysi nějaké byly, dokonce jich zbylo o něco málo víc, než dědu Vševědovi, i když nemají zdaleka tolik karátů. Ne, opravdu nejsem normálním člověkem podle Švejka, protože ten přece "má mít na hlavě šedesát až sedmdesát tisíc vlasů", takže jsem se svým počtem nejspíš obětí "duševního pohnutí v šestinedělí". Rozhodně to nejsou mé nejoblíbenější vlasy, ty jsou totiž mnohem krásnější na pohled a jemnější na dotek a v mé soukromé představě ráje je možné se jimi prohrabovat a cuchat je skoro bez ustání; kam se v tomhle srovnání hrabou představy radikálních islamistů se všemi jejich pannami!