Moje odpovědi na vlastní neodbytné otázky

Jak většina z místních čtenářů dobře ví, už pět měsíců se marně pokouším vydolovat nějaké stanovisko k mému tichému lednovému vyřazení z Autorského klubu. Správce klubu jsem oslovil celkem pětkrát e-mailem a dvakrát ve veřejných blogových článcích: Únorovém otevřeném dopisu Tři jednoduché otázky pro správce Autorského klubu a květnovém textu Opravdu si mám na své otázky odpovědět sám?

Jak jsem ve svém posledním článku na toto téma avizoval, pokud žádné vyjádření nedostanu, budu nucen si na své otázky odpovědět sám, o což se dnešním článkem pokusím. Jen pro připomenutí: O jaké otázky šlo? Myslím, že nebyly nijak komplikované a šlo na ně odpovědět během pár vteřin a jasně několika slovy hned na začátku, pokud by ovšem měl správce AK nějakou přijatelnou odpověď k dispozici.

1. Jaký je důvod mého lednového vyřazení z Autorského klubu?

2. Která pravidla jsem při svém blogování porušil?

3. a pro mě osobně ze všech nejdůležitější: Proč jsem se o této změně a o důvodech, které k ní vedly, nedozvěděl od Vás, jak by se při férovém jednání slušelo?

Vzhledem k tomu, že otázky se mi zdají celkem srozumitelné a že správce klubu považuji na základě dřívějších zkušeností za schopného porozumět takto jednoduše formulovanému textu, z jeho mlčení je jasné, že žádnou rozumnou odpověď, kterou by byl schopný si vůči mně veřejně a přitom bez ostudy obhájit, ve skutečnosti nemá, a proto mu nezbývá nic jiného, než být tiše a čekat, až mě celá věc přestane bavit. Nu, je vidět, že ještě tak docela nepřestala, to by milému správci jeho neomalené jednání prošlo příliš hladce.

 

V televizním Videostopu

Pozn.: Tenhle článek obsahuje kromě vzpomínek tak starých, že vedle nich jsou "zápisky z války galské" modernou, i docela obyčejné přáníčko k svátku. To bude ale až na konci, tak chci požádat milé děti o trochu trpělivosti :-).

Odehrálo se to přesně před 30 lety: 1.června 1986 odpoledne se sešla čtyřicítka spolužáků z Vysoké školy chemicko - technologické před hlavním vchodem pražské "televizní centrály" na Kavčích Horách a vyrazila vstříc zajímavému zážitku: Natáčení tehdy zcela nového (a pak po řadu let velmi úspěšného) zábavného pořadu Videostop. A při vší skromnosti musím říct, že nebýt čerfí zarputilosti (byť ještě tehdy nebyla zdaleka taková, jako dnes :-)), tuhle zkušenost bychom asi neudělali.

Hned po Novém roce 1986 mi řekl jeden spolužák, že viděl ve vánočním programu zajímavý "pilotní" díl nové zábavné soutěže. Prý je to něco o znalostech z oblasti televize a filmu a je to soutěž pro docela široké kolektivy, protože tři soutěžící se na úvod pořadu losují náhodně z velké skupiny třiceti až čtyřiceti lidí. Soutěž se mu prý líbila, měla šmrnc a mohl by to být dobrý zážitek. Ten večer jsme trochu popili vína, slovo dalo slovo a v návalu zaujetí pro novou věc jsme se rozhodli napsat do televize. Sepsal jsem dopis, ve kterém jsem barvitě popsal, jak je soutěž skvělá a my jsme pro ni jako stvoření, protože už máme připravený tým čtyřicet lidí, vybavených skvělými znalostmi z oblasti televizní a fimové tvorby, a tudíž se do nového programu hlásíme. Že jsme byli zatím jen dva, jsme takticky zamlčeli a čekali jsme, jestli se něco stane. Kupodivu stalo.

 

Kouzelná zahrada - jaro 2016

O víkendu jsem po velmi dlouhé době, vlastně poprvé pořádně od Vánoc, navštívil svou rodinu ve Staňkově a dostal se tak zase i na tamější "kouzelnou zahradu", kterou se snažím už sedmým rokem průběžně fotit sjednocující "explozionalistickou technikou". Výsledkem je postupně profilovaný cyklus s názvem Kouzelná zahrada, který průběžně publikuji tady na blogu a měl své zastoupení na třech ze čtyř fotovýstav, které jsem v posledních třech letech uspořádal (jedna výstava v Poličce byla speciálně jen na toto téma), a byl diváky vždycky velmi dobře přijatý. No a nezapírám, že některé fotky z tohoto cyklu jsou pro mne i komerčně zajímavé, protože originály už zdobí několik bytů (včetně toho mého :-)) i firemních prostor. Místní blogoví štamgasti už tento typ fotek velmi dobře znají, nepřináším tedy nic moc nového. Přesto si myslím, že dvě až tři letošní fotky se do užšího výběru z tohoto cyklu dostanou.

 

Nedělní miniglosy č.361

S Nedělními miniglosami se teď na dvě neděle rozloučíme, protože redakce vyhlašuje dvoutýdenní prázdninovou přestávku. Červen je totiž můj oblíbený čas na vyjížďku po vlastech českých a moravských, takže příští neděli jedu na týden do Jeseníků, tentokrát pro změnu do Loučné nad Desnou. Věřím, že se podaří cestou po kopcích Hrubého Jeseníku udělat i nějakou zajímavou reportáž, abyste z mé cesty taky něco měli, no a hlavně se budu snažit pořádně fotit. Celé jaro jsem poměrně dost času věnoval prezentaci svých fotek, tak teď to pro změnu chce zase chvilku usilovně pracovat na něčem novém, aby bylo co prezentovat příště. Navíc přiznávám, že mám obrovskou a za poslední "krušně absťákovité" období nastřádanou chuť udělat něco hodně pěkného, co by se třeba líbilo jedné krásné a pro mne zcela nenahraditelné múze natolik, že ji potěší být pro něco takového monopolní inspirací. ÚOHS snad promine! :-)

 

Z mých soukromých zápisníků - 2.díl

Začátkem dubna jsem tu publikoval pár záznamů, které si průběžně zapisuji do svých již známých malých zápisníků formátu A6 s pevnými deskami, v článku s názvem Z mých soukromých zápisníků. Dnes přidávám druhý díl, tedy další zápisky z různých dob (část je z let 2006-2007, část naopak zasahuje až do roku 2014): někdy myšlenky, které mě zaujaly při čtení nebo poslouchání natolik, že jsem si je vypsal, jindy pár slov, která mě napadla, nebo třeba citát, který se mi líbil. Je to takový mix z let 2006 - 2014) do kterých si průběžně zapisuji zajímavé věci, které si přečtu, slyším, zahlédnu nebo mne třeba jen tak napadnou. Samozřejmě se snažím vybrat úryvky, které se mi líbí i teď s odstupem, a říkám si, že by třeba některé z vás mohly zaujmout nebo potěšit. Vždy se snažím uvést autora případně přesnější zdroj, u zápisků, které autora uvedeného nemají, si ho snadno domyslíte :-).

Dnes jsem viděl rudozlatý západ slunce a pomyslel jsem si: "Ó jak jsem bezvýznamný!" To jsem si ovšem myslel i včera, a to pršelo. (Woody Allen)

 

Nedělní miniglosy č.360

Nevím, nevím jestli dnes budou NMg k přílišnému zasmání, protože "ptakopysčí chřipka" od čtvrtka zcela vyřadila z provozu celou mou jednomužnou redakci. Tak uvidíme, snad vás svými dnešními zavirovanými glosami nenakazím; jestli náhodou ano, pak své stížnosti a žádosti o kompenzace můžete napsat přímo na mou osvědčenou adresu pvapenik@centrum.cz, která kupodivu zároveň platí i za adresu na "tiskového mluvku NMg" :-). Tak tedy - všem přeji hodně (nejen) nedělního zdraví a krásný konec víkendu.

Podle nejnovějších amerických výzkumů může hlavičkování u dětí způsobovat demenci. Prezident Miloš Zeman ovšem jako obyčejně prohlásil, že když někdo začne - jako on - s hlavičkováním až ve 27 letech, kdy je mozek už dostatečně vyvinutý, vůbec nic mu nehrozí. Proslýchá se navíc, že český prezident nikdy nehlavičkoval tak jako běžní lidé s fotbalovým míčem, ale jeho hlavičkování se vždy omezovalo výhradně na práci s hlavičkovými papíry.

Ptakopysk na pražském sídlišti

Konečně se zase po nějaké době vracím k sérii miniaturních básniček "pro přemýšlivé děti a hravé dospělé", které pod zcela neveřejným pracovním názvem už víc než rok postupně přikládám do rubriky Miniatury. Už jsme v této sérii měli mimo jiné i koaly, lenochody i mývaly, takže bylo jasné, že časem musí nutně dojít i na ptakopysky. Dnes je to tady! Myslím ovšem, že pro děti bude lepší používat skutečný název miniaturky a "anebem" bych je prozatím nezatěžoval, ten bude spíš pro dospěláky.

Ptakopysk na pražském sídlišti

(aneb Frustrace nadšeného zoologického experimentátora ze zoufale malých českých poměrů)

Zkusil jsem, zda mléka miska

nepřiláká ptakopyska.

Nevyšlo to, možná příště.

Nejspíš proto, že dnes žiji

v Praze a ne v Austrálii.

Když si vyjdu za sídliště,

přilákám tak leda klíště

nebo zmiji!

Z návštěvní knihy fotovýstavy Pod Lipami

Včera jsem ukončil po deseti týdnech svou fotovýstavu v restauraci/galerii Pod Lipami v Praze-Vršovicích. Moje fotografie tekoucí vody a "kouzelné zahrady" byly nahrazeny zajímavými obrázky z putování africkým vnitrozemím kolegy- fotografa, který - jak jsem včera zjistil - je také domažlickým rodákem jako já :-). Teď obrázky odpočívají ve velikých transportních deskách a čekají na to, až se začnu domlouvat s několika zájemci o fotky. Je totiž možné, že některé z vystavených fotografií změní působiště a přestěhují se do docela jiného domova :-).

Jako obyčejně po výstavě otevírám popsané stránky návštěvní knihy a vybírám ze zápisů, které tentokrát byly bez výjimky potěšující - nejspíš proto, že většinu z nich učinili moji známí a přátelé, kteří nelitovali času a přišli se na výstavu osobně podívat. Velmi všem děkuji za to, že se o výstavu zajímali a přišli si fotky prohlédnout. Věřím, že kromě zajímavého srovnání velkoformátových originálů s malými obrázky na webu byli spokojeni i s místní kuchyní.

 

Nedělní miniglosy č.359

Předsedou českých komunistů byl znovu zvolen Vojtěch Filip. Podle staronového předsedy je komunistická strana bohužel podle průzkumů veřejného mínění vnímaná jako strana, která se nedokáže razantně postavit světovému kapitalismu a také má málo smyslu pro humor. Navrhl proto předsednictvu strany, aby byly ze stranických prostor odstraněny všechny obrazy Bedřicha Engelse. "Jednak to byl, jak všichni dobře víme, hnusný kapitalista, a jednak tím získáme dostatek prostoru na vyvěšení obrazů i dalších bratří Marxů".

----------------------

Na just všem euroškarohlídům, kteří tvrdí, že sjednocená Evropa dokáže produkovat pouze bezzubé rezoluce a administrativní zákazy a nemá žádnou vizi, proběhl další ročník tradiční hudební soutěže Cena Eurovize. Názory na tuto soutěž jsou ale rozporuplné: Zatímco moderněji smýšlející politologové jsou přesvědčeni, že Cena Eurovize nemá žádnou eurovizi, milovníci kvalitní hudby jsou naopak již dlouhá léta přesvědčeni, že Cena Eurovize nemá žádnou cenu.

Několik fotek z vycházky do Emauz

Jak už jsem se zmiňoval v neděli ve svém přání těm nejmilejším maminkám na světě, o víkendu jsem měl příležitost nakouknout do míst, kde jsem ještě nikdy nebyl a ani jsem nevěděl, že je možné se tam dostat. Se skupinou zájemců o zajímavé pražské domy jsme totiž navštívili Emauzský klášter v Praze, kde jsme se mohli odchýlit od standardní trasy a jít se podívat do míst, která nejsou turistům běžně přístupná. Abyste z toho taky něco měli, připravil jsem pro vás aspoň pár fotek a na závěr jedno malé tradiční haiku.

 

 

Malý hokejový princ

Přisedli si k vedlejšímu stolu: Se stejnýma očima v rozdílných tvářích, jeden velký a hřmotný, druhý droboučký a jako pěna. Pod větším se málem rozlomila židle, když dosedl, menší se musel povytáhnout na sedátko a opuštěné nožky se bez opory zatřepotaly v prostoru.

"Co se mrskáš," okřikl tatínek synka, který radostně kopal volnýma nožičkama, až jeho celé malé tělo ve značkovém sportovním oblečení kmitalo do všech stran. "Viděl jsi někdy reprezentanty, aby takhle blbli? Co?" Chlapec, asi osmi nebo devítiletý, s brašnou, ze které vykukovala zpoza nedovřeného zipu špička brusle, neodpověděl a jeho mlčení působilo jako stížnost: Ještě nikdy žádného reprezentanta na obědě neviděl! Nožičky pod stolem se zastavily a tělo nad hladinou se přestalo klátit.

"Dneska to byla prostě hrůza, vždyť ses pořád jenom válel po ledě. Každej, kdo do tebe ťuknul, tě porazil, to přece nejde!" Chlapec se upřeně díval kamsi pod stůl, jen aby se nepotkal s káravě podmračeným čelem: "No jo…"

"Vůbec nejseš zpevněnej, to přece musíš čekat, že do tebe občas někdo vrazí," pokračuje otec s naléhavostí Jana Husa. Hokej je hra pro pořádné chlapy, kolikrát mu tuhle pravdu každý den opakuje?

 

Nedělní miniglosy č.358

Pozn.: To už je druhá neděle po sobě, kdy začínám poznámkou připomínající svátek, dnes dokonce hned dva najednou: Pominu v dané konkurenci svátek státní, ten ponechám ke komentářům standardním médiím, a zmíním se speciálně o tom druhém, niternějším svátku, o svátku matek: Rád bych proto speciálně pozdravil dvě maminky, které jsou pro mě nejdůležitejší ze všech, co znám. Bez té jedné bych tu vůbec nebyl, což by, myslím, byla nuda, protože bych se už půlstoletí flákal kdovíkde na houbách, navíc bez jistoty, že právě rostou. Bez té druhé báječné maminky by zase můj svět neměl ani polovinu těch barev, které má, a já bych v jejich existenci buď nevěřil anebo - ještě hůř - myslel bych si bláhově, že už je znám. Bez nich už by byl můj svět podobně nudný jako ten zmíněný svět hub bez hub :-). No a zdejší čtenáři by si sice třeba mohli přečíst Nedělní miniglosy jako dnes, ale docela jistě by si nepřečetli většinu zdejších básniček a ani jedno jediné haiku. Tak děkuju mockrát západním i východním směrem a užijte si pěkně ten sváteční dnešek.

 

Jak vypadají moje fotky Pod Lipami?

Jak už jsem tady na blogu několikrát psal a na pár fotkách ukazoval, již od března je 18 mých fotek k vidění na malé výstavě ve vršovické restauraci Pod Lipami. V průměru jednou týdně jsem se zatím vypravil do Vršovic i já, abych zde poseděl s různými skupinami přátel, známých, kolegů nebo blogerů, a trochu jim o svých fotkách popovídal. Včera poprvé jsem byl na návštěvě sám, abych si dal páteční pozdní oběd a abych využil odpoledního času, kdy bývá v restauraci skoro prázdno, a udělal pár záběrů, jak to ve třech "podlipních" místnostech s fotografiemi vypadá. Nejedná se rozhodně o žádné vymazlené fotky: I když byl provoz minimální, přece jen tu pár hostů bylo, takže jsem si s přípravou fotek nemohl moc hrát a vyrovnávat se s velmi různorodým osvětlením (fotky mají každá svou lampičku, svítí běžné elektrické osvětlení a navíc šlo včera do některých částí místností prudké sluneční světlo okny). Beru to ale tak, že fotky mám jen pro připomenutí akce, abych měl malou památku, jak fotky visely. A říkám si, že společně s podrobným E-katalogem výstavy mohou záběry zevnitř restaurace dát i zdejším návštěvníkům docela konkrétní představu, jak to na výstavě vypadalo, protože i prodloužený termín výstavy v pondělí 16. května odpoledne skončí.

 

Opravdu si mám na své otázky odpovědět sám?

V polovině února jsem zde publikoval článek s názvem Tři jednoduché otázky pro správce Autorského klubu. Ohlas ze strany čtenářů mě opravdu překvapil, protože z textu se stal s velkou převahou nejkomentovanější článek ve více než sedmileté historii mého blogu. Je až překvapivé, kolik blogerů se k článku vyjádřilo, a je, myslím, dost smutné, kolik z nich mělo i vlastní obdobné špatné zkušenosti. Dostávám teď od vás průběžně různé dotazy, jak se celá situace vyvíjí a jestli už jsem odpovědi na své otázky dostal. Proto chci všem zájemcům tímto článkem alespoň částečně odpovědět, abyste si nemysleli, že jsem se zarputilým mlčením kolem dění v Autorském klubu nějak nakazil :-).

Nebojte, svou bláhovou snahu dobrat se odpovědí na své jednoduché otázky ze začátku roku jsem samozřejmě nevzdal, nejsem zvyklý se vzdávat tak snadno. Chtěl jsem dát správci AK dostatek času na uvážlivou odpověď nebo aspoň na nějaký viditelný klubový krok. Podle očekávání se ovšem nestalo vůbec nic, když pominu skutečnost, že mne Standa kvůli mé neodbytnosti zjevně začal vnímat jako "prudiče hyenovitého", takže mi začal aktivně mazat moje komentáře na Srdci blogu a žádný z mých komentářů k novějším článkům už do éteru vůbec nepustil. Nu, musím říct, že vyzkoušet si na své vlastní kůži legendární praktiky kafkovského Zámku je mimořádně zajímavá zkušenost! Myslíte, že se to dá považovat i za náznak odpovědi? :-)

Já jsem ale na rozdíl od Standy zvyklý nemlčet a své kroky před ostatními netajím. Proto vám mohu říct, že jsem se před dvěma týdny pokusil znovu oslovit Standu mailem, ve kterém jsem ho znovu požádal o odpovědi nebo alespoň nějaké koncepční vyjádření v rámci AK, a předestřel jsem mu své další plánované kroky, když bude zaťaté mlčení pokračovat. V dopise jsem Standu upozornil i na to, že s malým časovým odstupem na svém blogu zveřejním kompletní text tohoto dopisu, aby moji čtenáři byli informováni, jak se věc vyvíjí, takže dnešní článek pro něj nemůže být žádným překvapením.

 

Nedělní miniglosy č.357

Poté, co původní zákaz zpěvu české hymny na Pražském hradě vyvolal mohutnou vlnu zájmu o zpívání na Hradě nejen mezi skauty a členy recesistické umělecké skupiny Ztohoven, ale u mnoha dalších organizací a soukromých osob, vlna nebývalého zájmu okamžitě opadla, když se ukázalo, že ke zpívajícím se může beztrestně přidat prezidentův mluvčí Jiří Ovčáček, se kterým si pak pod laskavým dohledem české policie musí každý zpěvák udělat povinně selfíčko.

----------------------

Český ministr zahraničí Lubomír Zaorálek musel v týdnu odpovídat na ostré protestní nóty ze strany tureckého a ruského velvyslanectví v Praze. V odpovědi potvrdil, že sporné české úsloví "poturčenec horší turka" není ani projevem nenávisti vůči tureckému národu a jeho vztahovačnému prezidentovi, ani odsouzením morálních kvalit Čecha, který jako letitý přítel Sovětského svazu a Ruska požádal v Moskvě o politický azyl. "Jde jen o nedorozumění; ve skutečnosti výrok s politikou nijak nesouvisí a proradná a rádobyintelektuálská pražská kavárna jím jen dává najevo, že ke svým bezvýznamným tlachům preferuje kávu překapávanou před kávou tureckou a jejími nekvalitními náhražkami."

Denní menu

K snídani

ticho východního vánku

duní

a kouzlí za oknem

................s tvou vůní

.........................vzdušných zámků.

K obědu

tiché soustředění

cit v mezerách, když ne ve slovech,

nechtěná sázka na mlčení,

obyčejné,

..........jak krásou zatajený dech.

K večeři

tichý blesk

..............vzdoru

přiložil pažbu k líci.

Jen prosím, pozor na komoru:

Jsi uvnitř,

...........královno nevěřící.

Nedělní miniglosy č.356

Pozn.: Popravdě, nemám dnes ani nejmenší náladu na to spisovat obvyklé vtipné Nedělní miniglosy, hrát si s formulacemi, jemně dolaďovat decentní dvojsmysly a pilovat či obrušovat ty správné hrany jemných narážek. Kdybyste mne potkali, poznali byste mě snadno: Jsem dnes nerudný, podmračený chlapík se sklonem k tomu kolem sebe dštít dračí sarkastické ohně, jsem uštěpačný a odmlouvám i rádiu. No a zároveň dobře vím, že jestli něco dnes smím napsat, tak jsou to právě jen Nedělní miniglosy, i když se mi tužka kroutí v ruce dychtivostí psát, komentovat a vysvětlovat úplně jiné a pro mne mnohem důležitější věci. Jestli budou miniglosy vtipné, natožpak laskavé, o tom, se, myslím, dá dnes s úspěchem pochybovat, tak můj úvod berte jako malou omluvu. Ale na rozdíl od jiných témat snad momentální nedostatek nadhledu snesou právě NMg bez větší úhony.

E-katalog výstavy Pod Lipami

Stalo se už, myslím, dobrou tradicí v poslední fázi probíhající fotovýstavy zveřejnit její podrobný e-katalog. Pro ty, kteří fotky vidět chtěli, ale výstava pro ně byla příliš "z ruky" nebo jim něco v osobní účasti zabránilo, to bude přehled všech vystavených fotografií - sice ne v takové kvalitě, jako jsou velké originální zvětšeniny, ale přesto je možné si určitý obrázek udělat. Pro někoho to třeba bude ještě dobrá a včasná inspirace k tomu, že se půjde na výstavu osobně podívat, kdo ví? No a pro toho, kdo už se na výstavě podívat byl (a bylo vás k mé neobyčejné radosti hodně, děkuji všem), to může být zajímavé připomenutí, z jakých fotek byla výstava složena.

 

Edvard Grieg: Berceuse (Lyrické kusy, op.38)

Potřetí se dnes pokouším vypublikovat podomácku nahraný klavírní kousek. Dnes je to poprvé, kdy nepřikládám úplně čerstvou a "ještě teplou" nahrávku. Postupně se totiž vracím k některým Griegovým Lyrickým kusům, které jsem zkoušel hrát před pár lety a které jsem tehdy na cédéčkách vyrobených na koleně rozdal několika pro mne důležitým lidem. I když teď s odstupem louskám vždy zpočátku každou notu, kupodivu se ten návrat docela daří, protože vždycky po nějaké době se ruce k mému překvapení upamatují, že něco podobného už kdysi hrávaly. Teď si momentálně sice opakuji jiné skladby (výběr v kolekci Lyrických kusů je věru přebohatý), ale pro dnešek jsem se rozhodl dát na blogu šanci jedné skladbičce, která se nejlépe hodí k mému aktuálnímu rozpoložení a k tomu, o čem a o kom v poslední době nejvíc přemýšlím: Berceuse - tedy Ukolébavku.

Ukolébavky se mi vždycky líbily, už jen univerzálností použití. Ano, nejlépe se sice asi hodí k uspávání dětí, ale řekněte sami - kdyby vám někdo zahrál láskyplnou ukolébavku, nedali byste si to taky líbit? A nenechali byste svou unavenou hlavu spočinout na polštáři při cestě do ukolébavkou pootevřených dvěří snové říše? Já tedy ano, zejména v posledních pár dnech. Ale dobře vím, že tahle ukolébavka není určená pro mne, ale především pro milé lidi, na které myslívám, kudy chodím, sedím, ležím, stojím či frčím :-).

 

Nedělní miniglosy č.355

Ministerstvo dopravy se po prosazení zásadních změn pravidel pro vodáky rozhodlo vytvořit nový zákon, který by měl upravit a zregulovat i jednání vodníků. Hasicím přístrojem teď proto kromě raftů musí být vybaveny i vrbičky, na kterých vodníci u rybníků sedávají, a vodníci musí rovněž podle vzoru vodáků povinně nosit záchrannou vestu. Vodní stráž může také podrobit vodníky testu na požití alkoholu a vypadá to, že nově přijímaný protikuřácký zákon zakáže vodníkům i tradiční pobafávání z dýmky. Obdobou kontroverzních žádostí o povolení proplutí jezem pak bude pro vodníky povolení ke sbírání porcelánových hrníčků, které bude vystavovat Ministerstvo kultury a oddechu. Původně se předpokládalo, že kromě historické hodnoty starodávných hrníčků budou někoho zajímat i v nich uzavřené dušičky, jejichž útisk spolu s tradičním útiskem Romů a muslimů opět v pravidelné roční zprávě zkritizovalo americké ministerstvo zahraničí; bohužel české křesťanské autority jsou v současnosti příliš zaneprázdněny restitucí svých majetků, takže se o duše utopených příliš nestarají. Podle mluvčího Biskupské konference by to však měla být pouze dočasná komplikace, takže vzhledem k nesmrtelnosti duše by nemělo hrozit žádné nebezpečí z prodlení.

Obyčejný jarní kvítek

Přiznávám se, že na jaře pro mne bývá procházení fotografických článků často náročnější, protože v okouzlení znovu se probouzející přírodou se logicky objevuje úplné tsunami fotek s náměty nastávajícího jara. Člověku to prostě nedá, aby si nevzal na procházku fotoaparát a najednou zjistí, že námětů je všude kolem nepřeberné množství, protože po sychravé šedi, která vládla našim zeměpisným šířkám od listopadu, převzaly vládu čerstvě otevřené květy, praskající pupeny a čerstvá zářivě zelená barva nových listů, čerstvě vykukujících a sondujících, co všechno se v okolí během zimy změnilo.

Ano, jako člověk, který se fotografií ve volných chvílích trochu zabývá, mám v tu chvíli občas tendence vzdychat nad "inflací obrazů". Když vidím článek s padesáti obyčejnými záběry (paměťová karta to přece snese), říkám si, jak by bylo krásné vybrat z nich jen tři nejpovedenější a nejneobyčejnější. Kytičky, kvítky, listy, rostlinky, stromy, les... A po dlouhé době i životadárné teplé slunce. Stovky, tisíce, statisíce, možná milióny záběrů. A každý rok ve mně doutná jakási revolta vůči té jarní obrazové přílivové vlně. Proč bych se i já svou kapkou měl na vlně podílet, když je už tak dost silná? Proč bych měl do těchto jarních Athén přinášet i já svou sovu, když by bylo vhodnější donést vzácnější zboží, protože slavné Athény již mají své vlastní soví moudrosti na rozdávání?

 

Haiku počínajícího jara

Mám rád období, kdy se začíná klubat jaro v podobě čerstvé zeleně stromů. Období, kdy znovu s úlevou zjistíme, že příroda to s námi tedy ještě jeden rok zkusí. Období, kdy keře obraší decentními bílými kvítky a kromě toho obyčejného aprílového prší z vybraných větví dokonce zlatý déšť. Období, kdy se slunečné teplé dny schovávají za své předskokany v dresech chladných zamlžených rán. Období, kdy moje nádherně živé sny, plné vymodlené křehké krásy, nad ránem podupávají do rytmu prvních slunečních paprsků, aby rozproudily krev na její nejkratší cestě k srdci a setřásly bílý mech jinovatky. Mám rád počínající jaro, předzvěst teplejších a voňavějších dnů, ve kterých se zkracují stíny čekání a prodlužují dny i úsměvy.

Haiku počínajícího jara

V horečnatých snech

přikryt ranními mrazy

těším se z jara.

Nedělní miniglosy č.354

Mluvčí prezidenta Zemana Jiří Ovčáček přirovnal - nejspíš na základě svých vlastních zkušeností z práce pro komunistický tisk - protizemanovské vystoupení umělců během předávání cen Akademie populární hudby k Antichartě z roku 1977. Zároveň pohrozil zpěvákům, že jestli s útoky na národem milovaného prezidenta a jeho pragmatickou provýchodní politickou orientaci nepřestanou, postará se o to, aby se cenám Akademie přestalo říkat "Anděl" a vrátil se jim jejich původní název "Moskevská".

----------------------

Polsko oznámilo, že bude více než půlstoletí po podepsání smlouvy o změně hranic mezi Československem a Polskem nárokovat územní vyrovnání a náhradu 368 hektarů území, o které v roce 1958 přišlo. Zároveň chce Polsko iniciovat vznik odborné komise pro vyrovnání kvality půdy. "Je všeobecně známo, že od padesátých let kvalita půdy výrazně poklesla," řekl nám předseda týmu polských diplomatů, kteří budou o požadavku s českou stranou vyjednávat. "Nedáme se proto odbýt libovolným územím, ale vzhledem k popularitě rybaření v Polsku budeme požadovat nejen vyrovnání podle rozlohy území, ale i narovnání historických křivd v počtu žížal, který je pro kvalitu půdy určující. Ostatně především díky po územních úpravách neoprávněně počeštěným polským žížalám se v minulém století stala z českých zemí žížalová velmoc a mohl se i v zahraničí proslavit polskými žížalami vykrmený animovaný Krteček, za což jsme nikdy nebyli dostatečně odškodněni."

 

Z mých soukromých zápisníků

Jak už jsem kdysi na blogu psal, neustále s sebou nosím malý zápisník formátu A6 s pevnými deskami, do kterého si zapisuju zajímavé věci, které si přečtu, slyším, zahlédnu nebo mne jen tak napadnou. Někdy se k nim vracím a stanou se základem něčeho rozsáhlejšího, třeba blogového článku, jindy poznámky zůstanou ležet bez využití ve tmě namačkaných listů ve skřínce v obýváku a znuděně čekají, jestli ještě někdy někdo vezme zápisník do ruky a nalistuje příslušnou stránku. Před několika lety jsem už jednou udělal takový malý průlet jedním ze zachovaných zápisníků a vybral jsem pár kousků z toho, co jsem si chtěl aspoň tímhle způsobem uchovat. Dnes jsem otevřel hned dva zápisníky - jeden poměrně čerstvý a naopak druhý, který obsahuje zápisky staré už víc než deset let. Nebudu psát, které poznámky jsou starší a které novější, myslím ostatně, že na tom až tolik nezáleží. Některé jsou víc k pobavení, některé možná k "připozamyšlení", většinou jsem si je vypsal z knížek, které jsem četl, a jen máloco, myslím, patří mezi takové ty klasické a často omílané citáty kolující po internetu. Něco z nich spáchali moudří a někdy i známí lidé (v tom případě uvádím autora), něco je obyčejnější a z mé hlavy, tam autora neuvádím :-).

 

Velikonoční Karlův most

S malým zpožděním se ještě vracím k velikonočnímu víkendu, kdy přišla první vlna doopravdy jarního počasí, takže jsem poprvé od října odložil bundu a jako obyčejně mě to v těchto dnech přilákalo do Prahy, kam jsem si tentokrát vzal "plnou fotografickou polní". Ze všech koutů se přivalily davy turistů, před kterými jsem zprvu prchnul na břeh Vltavy pod Hergetovu cihelnu. Po břehu totiž nejde projít dál, do cesty se příchozím postaví koryto Čertovky, takže suchou nohou pokračovat nelze, a ani cesta po příkrém nábřeží omývaném vlnami po každém proplouvajícím parníku není úplně komfortní. Bývá tu proto minimum lidí, pěkný výhled na most a je možné si celkem v klidu rozložit fotografické propriety.

Nedělní miniglosy č.353

Předseda České hospodářské komory prohlásil, že čeští průmyslníci stojí plně za vstřícnými kroky českého prezidenta vůči Číně, zejména poté, co průzkum na čínském trhu potvrdil mimořádný zájem o to, co může česká ekonomika čínskému obrovi nabídnout. Například šéf gigantu PPF potvrdil, že zatímco spotřebitelské úvěry si podle výsledků průzkumu touží vzít asi miliarda Číňanů, z tibetských mnichů na nabídku vstřícně reagovali jen dva a u obou se nakonec navíc ukázalo, že si úvěr spletli s darem.

----------------------

Light director Eiffelovy věže v rozhovoru pro Nedělní miniglosy potvrdil, že si do své světelné show doplnil všechny chybějící barvy, a díky nejmodernějšímu technickému zařízení je proto schopen prakticky obratem nasvítit věž v barvách jakékoli státní vlajky podle toho, kde právě zaútočí terorističtí fanatici. Zároveň ale přiznal, že v rychlosti reakce Eiffelova věž bude nejspíš i nadále zaostávat za některými moderními stavbami arabského světa, které z dosud neznámých důvodů dokážou použít příslušnou vlajku dokonce ještě dříve, než k atentátu dojde.

Beránčí

Je to jen pár dní, kdy jsme o Velikonocích oslavovali vzkříšení jednoho celosvětově velmi proslulého "beránka". Přiznávám se ale k tomu, že osobně mám mnohem větší radost z jiného, prozatím o dost méně známého, ale o nic méně zázračného beránka, pro kterého je moje dnešní "miniatura". Původně byla básnička o dost delší, propracovanější a s několika vzájemně se prolínajícími motivy, docela vymazlená, ale pak jsem si ji po sobě přečetl a musel jsem se sám sobě vysmát. Začal jsem znovu a nakonec je z básničky něco úplně jiného, jen pár slov, textík kratší, lehčí a jednodušší, prostě miniaturka. To by mi beránek nejspíš na dálku svými kopýtky moc nezatleskal, kdybych z maličkého a odlehčeného jarního přání pro něj udělal těžkotonážní komplikovaný epos! :-)

Beránčí

Nádherný den

s krásnou novou

první svíčkou

na svíčkovou

Usměvavé

jiskry v očku

v těle žádnou

streptokočku

Hodně místa

na polibky

a nejmíň tři

zlaté rybky

Nejhezčí z nich

vše ti poví

beránku náš

aprílový :-)

Jako obyčejně přidávám k "miniatuře" něco rozsáhlejšího jako dobře uleželý bonus. Dnes nepůjde v pravém slova smyslu o cestu do blogového pravěku, ale minimálně středověk je to určitě. Ve čtyři roky staré povídce O ztracené víle se dozvíte, že není nic neobvyklého potkat opravdové víly třeba na tramvajové zastávce. A co teprve, když se taková víla ocitne na policejní stanici!

Jak se díky blogu zbavit nočních můr

Po velmi dlouhé době se svým textem připojuji k tzv. tématu týdne, jímž je tentokrát "Temnota ve světle". Řekl jsem si totiž, že by třeba moje malé vyprávění, jak jsem si "srovnal" některé své noční můry, mohlo být pro někoho inspirativní, ať už za temnotu a za světlo pro sebe považujeme cokoli.

Měl jsem kdysi dost dlouhé období, kdy jsem si zrovna neutíkal do říše spánku odpočinout. Na to, až se na lůžku rozžehnám s bdělým stavem, čekávalo několik výkonných nočních můr, které mě sice neohrožovaly přímo na životě, jako noční můry z filmových hororů, ale svou práci vykonávaly celkem poctivě, takže jsem často bral ranní probuzení a odchod do práce jako docela fajn věc. Kdo tehdy měl na starosti moje sny jako dispečer, to netuším, ale bylo vidět, že svou práci vykonává svědomitě a považuje za svou povinnost mne alespoň ve spánku připravovat na některé potenciální nepříjemné situace, abych je pak - vystaven jim v reálném životě - snáze překonal. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti, říkal jsem si tehdy - asi to tak má být. Až se dostanu v reálném životě do přestřelky mezi mafiánskými gangy, až potkám chlupatého pavouka velikosti menšího paneláku, až mne napadnou krvelační obyvatelé záhrobí, až se ocitnu nahý na jevišti vyprodaného Národního divadla v hlavní roli německé avantgardní opery, přičemž neumím německy ani slovo, nebo až objevím v úložním prostoru svého gauče "uležené" lidské ostatky, budu již mít ze svých dřívějších snů tolik zkušeností a budu tak otrlý, že něco takového se mnou vůbec nehne. Proto jsem bral občasné noční můry jako něco, co prostě do spánku občas patří a s čím se asi nedá dělat o moc víc, než se s tím smířit.

 

Koupel peřejové víly

Dnes blíže představím fotografii, kterou jsem kdysi na tomto blogu už publikoval (bylo to ve dva roky starém článku Fotovýlet za Vydrou - test nového filtru).

Tehdy ještě neměla název, ale čím déle jsem se na obraz díval, tím výrazněji z něho - aspoň pro moje oči - vystupovala postava víly, která se právě koupe v říční peřeji. Odhlédněme teď od toho, že jde zjevně o vílu z místního klubu otužilců, protože tehdejší počasí odpovídalo tomu, které je právě teď: Vzduch kolem pěti stupňů, voda stékající z vrcholových partií, kde byla ještě před chvílí těžkým jarním sněhem. Ale víla se naštěstí nenechala zastrašit téměř arktickými podmínkami ani se nestyděla před objektivem fotoaparátu (kdoví, možná to bylo právě tím nasazeným černým filtrem :-)). Můžete sami posoudit, jak je krásná; s ušlechtilou hlavou, k něžné masáži vybízejícími bílými rameny, pravou rukou objímající jeden z balvanů, štíhlým pasem, sexy boky, dlouhýma nohama, no a ... ehm... mohli bychom v popisu pokračovat, ale taky nemusíme vyslepičit na první nadechnutí úplně všechno a můžeme zachovat drobné tajemství, ne?

Nedělní miniglosy č.352

Bývalý ředitel dotačního úřadu Severozápad, odsouzený za podvody s dotacemi, začal po ukončení svého trestu a propuštění na svobodu nečekaně vypovídat proti svým bývalým obchodním a politickým partnerům z Ústí nad Labem. Po návratu z vězení totiž nebyl z jejich strany nijak finančně odškodněný, s čímž po celou dobu svého trestu jednoznačně počítal, protože to kdysi viděl v jednom italském filmu.

----------------------

Ukázalo se, že poslední dobou tolik propíraná farma Čapí hnízdo nemá problémy s eurodotacemi jen kvůli podezřelým operacím mezi jejími fiktivními a skutečnými vlastníky, ale především proto, že odporuje korektní rasové europolitice. "Podle soudních znalců z oboru zoologie je tvar tzv. Čapího hnízda inspirovaný hnízdy čápa bílého," řekl nám speciální evropský pověřenec pro otázky rasové rovnoprávnosti čápů, "protože čáp černý staví svá hnízda v ústraní a podle našich zkušeností by nikdy nedal souhlas s tak okázalým architektonickým provedením." Podle průzkumů výzkumných agentur doposud přetrvává nerovný přístup k různým druhům čápů - jak u lidí, tak i u většiny české zvěře. Jediným tvorem, který podle výzkumu nedělá skoro žádné rozdíly podle barvy čápů, jsou totiž české žáby.