Ten, který každého zdravil

Těžko říct, jaké jméno bych dostal od svých soukmenovců, kdybych byl indiánem. Vzhledem k mé vášni pro fotografování bych mohl být třeba Ten, který kouká cizím okem, jako zarytému neplavci by mi mohli říkat Ten, který se koupe jen tam, kde stačí, jako nekuřák bych možná proslul jako permanentní válečník Ten, který odmítá i dýmku míru, a raději ani nezkouším pomyslet na to, jakého jména by se mi dostalo za můj specifický vztah k ženám. Kdyby ale anketa na téma mého indiánského jména neprobíhala mezi vzdálenými rudochy, ale mezi mými dobřichovickými sousedy, možná by se nabízel jiný favorit.

"Není to ten blázen, kterej každýho na potkání zdraví"? pojal by podezření soused zleva, kterého jsem právě včera večer na ulici vytrhl svým hlasitým zahlaholením ze zamyšlení, až narazil hlavou do dopravní značky příhodně pojmenované "Jiné nebezpečí".

E-katalogy mých dvou letních fotovýstav

Jak místní blogoví štamgasti dobře vědí, právě probíhají dvě výstavy mých fotek. První je k vidění v Divadle Horní Počernice a jmenuje se Třicet tváří světla, druhá je pro změnu v Plzni, v ČSOB na Americké třídě, a její název je Exploze, reflexe a víry. Samozřejmě, úplně nejlepší pro návštěvníky (a největší potěšení pro mě jako autora :-)) je prohlédnout si obrazy přímo na výstavě, protože mají výrazně větší formát, než může ukázat standardní počítačový monitor (většinou 70 x 50 cm, ale několik vystavených kousků je i větších). Pro spoustu lidí, kteří by si třeba expozice rádi prohlédli, jsou ale výstavy příliš "z ruky", a proto jsem se rozhodl - jako už v případě několika předchozích výstav - zveřejnit k oběma výstavám tzv. "e-katalogy". V nich najdete všechny vystavené fotografie se stejnými popiskami, jaké mají na výstavě, i s uvedením výstavního formátu. Prohlídka e-katalogu tedy sice nemůže nahradit osobní návštěvu, ale může dát každému aspoň základní představu, jak výstava vypadá. Zvu vás tedy dnes rovnou na dvě pohlídky a - řekněme si to upřímně - kdy se vám poštěstí vidět během chvilky hned dvě fotovýstavy, které jsou od sebe fyzicky vzdálené víc než 100 km? :-)

Nedělní miniglosy č.551

Stačilo pár dní a v čase od minulého "normálního čísla" Nedělních miniglos došlo na blogu doslova k zemětřesení: Platforma blog.cz totiž oznámila ukončení činnosti k 16. srpnu, takže co má ruce a nohy, prchá teď se svými blogy co nejdál od epicentra všemi směry. Jak už abonenti Nedělních miniglos vědí, zakotvil jsem nakonec na adrese www.petrvapenik.blogspot.com, ale do ukončení provozu budou kopie článků vycházet i na starém blogu. A samozřejmě nenechám si ujít vydání závěrečného článku těsně před definitivní likvidací blogu, i když to podle aktuálního vývoje vypadá, že už si ho ani nikdo nepřečte, protože kdysi hrdý, úspěšný a oblíbený blog je dopuštěním neumětelů, kteří ho obchodně řídili asi tak dobře, jako já bych bez zaškolení řídil raketoplán, už dnes prakticky v troskách. Tou pozitivní zprávou ovšem je, že Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", svůj rodný blog přežijí, což už jsem naznačil minulým jubilejním 550. číslem, které obsahuje výběr 40 nejlepších miniglos z posledního roku, a potvrzuji to i dnešním vydáním s číslem 551. Uvidíme, o kolik se nám podaří zatím 11 a půl roku dlouhou historii značky NMg na novém blogu prodloužit.

Dvě bonusové tváře světla

Jak většina z vás z mých předcházejících článků či z příspěvků na sociálních sítích dobře ví, v Divadle Horní Počernice je až do pátku 7. srpna k vidění moje výstava fotografií s názvem Třicet tváří světla. Když to na mě nikomu neřeknete, přiznám se, že ve foyeru divadla nakonec nevisí jen avizovaných 30 fotek, ale dokonce o dvě víc, protože se prostě do tohoto zajímavého a různorodého prostoru taky vešly a mně bylo líto nechat příležitost nevyužitou a místo na zdi prázdné jen kvůli tomu, abych přesně dostál titulu výstavy, který jsem si ausgerechnet sám vymyslel. Pokud by se někdo ze zdejších milých čtenářů chtěl na celou expozici podívat v mém doprovodu, poslední příležitost bude mít ve středu 5. srpna, kdy bych měl být odpoledne i večer přítomný na místě a rád bych udělal dvě komentované prohlídky - od 16:00 a od 18:00 hodin. Jste samozřejmě srdečně zváni, některé dodatečné informace najdete na speciální informační stránce mého fotowebu.

Jak jsem zapomněl na svou Sklerózu

Stěhování na nový blog je v mém případě zároveň i celkem rozsáhlou inventurou. Ne, neodstraňuji při ní mizerné články s prošlou dobou minimální trvanlivosti, tolik času, abych si po sobě všech těch více než 1900 kousků přečetl a odpovědně zhodnotil, zase nemám; přece jen - dvě fotografické výstavy mi stále ještě běží (POZOR, už jen do 7. srpna!!) a s přípravou třetí, nejrozsáhlejší, právě finišuji (podrobnosti najdete na mé speciální informační webové stránce). Ale chci aspoň omezit počet odkazů, které po smazání starého blogu přestanou fungovat, protože budou směřovat do prázdna, do náhle vzniklého blogového vakua. Během červencových večerů tedy procházím postupně po jednotlivých rubrikách svoje články a vyměňuji staré prokliky za nové, ano, dokonce i u tak starých článků, že je pravděpodobně v jejich novém domově nikdo z návštěvníků nikdy nenavštíví. Ano, souhlasím, je to prakticky bez efektu, ale zase na druhou stranu kdybychom dělali ve svém životě jen to, co má smysl, nebyla by to, myslím, zdaleka taková zábava, a stačilo by nám na něj tedy i výrazně méně času, takže kdoví, jak by se s tím evoluce vyrovnala.

Nedělní miniglosy č.550 - výběrové číslo

Ani taková informační pecka, jakou je chystaná likvidace platformy blog.cz, by, myslím, neměla způsobit vykolejení dobrých tradic. Proto dnes jako tradičně každé padesáté číslo Nedělních miniglos, blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", je i č.550 číslem výběrovým. Z čísel 501 až 549 (tedy asi z jednoho celého roku vydávání NMg) jsem pro vás totiž vybral 40 miniglos, v nichž se více či méně odráží často velmi neobyčejné dění uplynulých 12 měsíců. Věřím, že jsem vybral glosy, které jsou i s odstupem času pochopitelné, a fyzikálně-chemická analýza, provedená špičkovým pracovištěm Kriminalistického ústavu, by v nich i s časovým odstupem potvrdila zřetelné stopy humoru.

Přeji tedy všem milým čtenářům, ať už se přišli podívat na původní blog nebo už si otevřeli nový blog petrvapenik.blogspot.com, příjemnou zábavu, krásné letní dny, pokud možno žádné střety s nebezpečnými mikroorganismy, a těším se na shledanou u příštího, již opět zcela standardního vydání č.551.

Ani blog netrvá věčně

Zrovna jsem přemýšlel, co za článek tento týden napsat, když tu přišlo cosi jako osvícení: Zpráva, že blog.cz za měsíc definitivně končí svůj provoz. On tedy mezi námi - aspoň podle toho, jak se klopotně vyvíjel - končí už několik let, jen dlouho nikdo neměl tu odvahu prásknout pěstí do stolu a říct to na rovinu. Tak teď konečně dlouho očekávaná pěst furiantsky udeřila o desku a dala zřetelně všem na srozuměnou, že do potopení našeho blogového Titanicu zbývá přesně jeden měsíc. Sice jsem si u tak velkého projektu myslel na poněkud delší přechodnou dobu, ale i ten jeden měsíc si umím velmi dobře představit - právě proto, že nikdo nemůže říct, že by tato zpráva byla bleskem z čistého nebe. Nebe nad touto platformou bylo dávno zatažené černými mraky a blesk této brizance se dal už dlouho čekat.

Nedělní miniglosy č.549

Protože blog.cz už opět prakticky nekomunikuje a servery si dělají dál, co chtějí ony samy, a rozhodně ne to, co chceme my blogeři, rozhodl jsem se publikovat Nedělní miniglosy v kompletní podobě, tedy i s odkazy. Co se stane, netuším, ale začíná mi to být jako zasloužilému členovi DSBM, tedy Dobrovolného sdružení blogových masochistů, skoro jedno. Přinejhorším se dnes na hlavním blogu Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", čtenáři nedočkají, a Nedělní miniglosy zde na blogspotu budou mít zasloužené sólo. Ale svět je plný rizika a nebezpečí, a zdaleka ne vždy všechny jeho komponenty fungují správně, tak proč by tomu právě na blogu mělo být jinak. Pokud se publikace podaří, 549. číslo našeho již déle než 11 let vycházejícího nedělníku se značkou NMg se i na tradičním místě opět pokusí potěšit a snad občas i rozesmát tamější pravidelné, občasné i náhodné návštěvníky.

O padesáti výstavních větách

Byl to před dvěma lety, když jsem připravoval druhou dobřichovickou výstavu svých fotek, tuším, právě nápad někoho z komentátorů na tomto blogu: Mohl bys přece ke každé vystavené fotce napsat haiku! Lidi by si prohlédli obrazy, každý z nich by zakousli malým básnickým soustem a z výstavy by odcházeli dvojnásob obohaceni. Nad tím nápadem, přiznávám dnes s odstupem, jsem přemýšlel. Slova přece dokážou mít obrovskou sílu; slovy je možné vyznat lásku i vyhlásit válku, rozčílit do běla i dojmout k slzám. A v naší kultuře jsou slova značně oblíbená, určitě o dost oblíbenější než činy. Jen si vezměte, jak se slova a věty nesmazatelně zapsaly do naší historie: Třeba manifest Dva tisíce slov nadělal na konci šedesátých let pěknou paseku nejen mezi tehdejšími komunisty a o dvě dekády později jiný dokument Několik vět dal jednu z posledních ran skomírajícímu státu, kde - rovněž ovšem především podle prázdných slov - "veškerá moc patřila pracujícímu lidu". Jak bych se svými slovy otesanými do formy padesáti haiku k padesáti fotografiím v takovém unfair srovnání obstál? Jak by si vedle Vaculíkových 2000 slov a Havlových a Křižanových Několika vět stálo Vápeníkových 850 slabik? Asi nijak zvlášť, protože zatímco přirozeností manifestů je burcovat, přirozeností japonské poezie je opěvovat neobyčejnost obyčejné krásy, což žádné velké emocionální vzedmutí mezi návštěvníky neslibuje. Maximálně pokrčení ramen, což asi není výslovný cíl žádného autora, maximálně - je-li cvik dělán poctivě - pokud se autor ve skutečnosti živí jako fyzioterapeut.

Tři žánrové fotoextrémy z Prahy

Děje se mi docela často, že se vypravím do Prahy na výlet se spoustou fotografických propriet, které jsou mi pak na cestě jen přítěží, protože buď nefotím vůbec nebo si jen lehce "skicuji" místa, která se mi zdají být něčím zajímavá, abych se k nim pak vydal někdy na speciální výpravu, za dobrých světelných podmínek. Během uplynulého cyrilometodějsky-husitského prodlouženého víkendu jsem takto Prahu navštívil hned dvakrát: V sobotu jsem vyrazil na toulky rovnou i se stativem v domnění, že bych mohl něco zajímavého vyfotit na dlouhou expozici u Vltavy, protože bylo docela pěkně beránkovité nebe, vpodvečer se ale skoro vyjasnilo, takže se rozplynuly i mé fantazie o podobě výrazného nebe nad Prahou. Na pondělí mě pro změnu na delší fotografickou procházku po Praze vytáhla blogerka Vendy W. Měl jsem tedy na focení svého oblíbeného města dohromady spoustu času, ale netěšte se, že vás tu teď zahltím spoustou zajímavých pražských zákoutí; po tradiční přísné eliminaci obrázků, které nestojí za pozornost, natož za zveřejnění, mi zbyly z obou výletů dohromady pouhé tři fotky. Fotky, které žánrově asi už nemůžou být dál od sebe, protože každá je uplácaná z úplně jiného fotografického těsta jak obsahem tak i formou zpracování.

Nedělní miniglosy č.548

Zatím se stále - bohužel jako obyčejně - na blog.cz nikdo nenamáhal minulý týden vyhlášený zákaz vkládání odkazů odvolat ani naznačit, jestli byl vůbec k něčemu dobrý. Neptej se autore, pěkně drž hubu a krok, a když budeš hodnej, třeba ti tvůj blog za odměnu nesmažeme. Zdá se vám to ve 21. století jako divný a ošklivě neklientský postup? Bohužel, na platformě blog.cz se to zjevně bere jako etalon optimální komunikace. Když to takhle půjde dál, brzy se přejmenujeme na DSBM - Dobrovolné sdružení blogových masochistů. Proto se dnes sice vrátím ke standardní formě úvodníku, jen ho v originální verzi uvedu bez odkazů. Na tomto blogspotovém blogu samozřejmě uvádím text i s odkazy. Je sice neefektivní psát dvě verze textů, ale to mám za to, že chci i v těžkých dobách udržet tradiční týdenní rytmus Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Nedělník ze značkou NMg vychází už déle než 11 let a i dnešní 548. číslo se pokusí potěšit a snad občas i rozesmát pravidelné, občasné i náhodné návštěvníky mého blogu, amatérismu a přezíravosti správců platformy blog.cz navzdory.

O zbytečném zábradlí

Jedna tramvaj číslo 2 ujela a druhá pojede až za osm minut, takže kromě zkontrolování nových esemesek je chvilka i na rozhlédnutí kolem sebe.

"Nevíš, proč to tu je?" zeptal se první klučina.

"Netušim, tenhle nesmysl je tu, co pamatuju," odvětil druhý, taky asi desetiletý pamětník.

Tři kousky oprýskaného kovového zábradlí, ne úplně pevného v kramflecích, zdánlivě nelogicky oddělují asfaltový chodníček pro chodce i cyklisty od travnatého pruhu, za kterým teprve je silnice a tramvajové koleje. Kdyby je aspoň oddělovaly pořádně po celé délce, možná by to dávalo nějaký smysl jako produkt útlocitného bezpečáka, ale zábradlí je dohromady dlouhé jen nějakých pět metrů, takže lidé pospíchající na tramvaj ho jednoduše obejdou. Zábradlí, které sice nijak nechrání, ale taky ničemu nepřekáží, a proto nikomu nestojí ani za opravu ani za likvidaci.

O mé plzeňské vernisáži a kovářově fotokobyle

Když se Jan Werich poprvé po devíti letech od odchodu Jiřího Voskovce z Československa mohl s tímto svým celoživotním přítelem konečně potkat, řekl prý na svou omluvu: "Já se kapánek vopozdil!" Na devět let jsem to nedotáhl, ale sedm let zpoždění je taky dost. Sedm let mi totiž trvalo, než jsem sebral pár fotek a vyrazil je vystavit do svého dávného bydliště - do Plzně. Do té doby jsem naopak tahal Plzeňáky a příplzeňáky, aby se přijeli podívat tu do Dobřichovic, tu na pražské Staré Město, tu do Vršovic, nedávno zase do Horních Počernic. Někteří k mému překvapení na výstavy jezdili, prohlíželi si, nefrflali. Kdoví, říkali si možná, jestli ten plzeňský odrodilec vůbec někdy zavítá do míst, ze kterých vzešel, kde chodil do školy jako žák, student a posléze nějakou dobu i jako učitel, do města, ve kterém se kdysi učil fotit, ještě v dobách, kdy fotografie uměla vonět po chemii a kdy celý proces její výroby byl jedno velké tajemství, protože když z bílého papíru začal ve vývojce vylézat obraz, nutilo to vždycky k zatajení dechu, tak to vypadalo zázračně. Ano, kapánek jsem se vopozdil, ale

Nedělní miniglosy č.547

Dneska pojmeme tradiční úvodník trochu jinak, než bývá zvykem, protože se na blog.cz opět nesmí kvůli spamovým vlnám (nebo přesněji řečeno kvůli neschopnosti zdejších adminů se s nimi vyrovnat jinak) přidávat odkazy. (Pozn.: toto omezení pro článek na blogspotu neplatí, tak aspoň proklik na fotoweb a závěrečné odkazy na jubilejní výběry NMg a vybrané rubriky zde na rozdíl od permanentně nefungujícího blog.cz uvádím). Pravidelné shrnutí nových článků ani nahlédnutí do blogového archivu v takovém případě nedává smysl. Ale jinak bylo toto omezení paradoxně rozhodujícím důvodem, proč jsem tentokrát i přes spoustu jiné rozdělané práce Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", připravil. Samozřejmě, první reakce byla logicky přesně opačná: Když věci pořádně nefungují, proč bych se tím měl nechat vytáčet? Dám si raději pauzu, stejně je teď spousta jiných aktivit, a vrátím se, až systém zase jakžtakž poběží. Nu, to bychom tu taky ovšem mohli na další číslo čekat dlouhé týdny a měsíce. A tak si vezmu příklad z Johna Kennedyho a řeknu si, že přece věci se nemají dělat proto, že jsou snadné, ale naopak právě

Třicet tváří světla

Chcete nakouknout, jak to vypadá na mé výstavě Třicet tváří světla v Divadle Horní Počernice a ještě si přečíst haiku? Nabízím aspoň pár fotek z času těsně před vernisáží (protože jsem celou vernisáž propovídal, bohužel jsem už pak nestíhal sám fotit), abyste si mohli udělat obrázek, jak to na výstavě vypadá. I když je podle názvu výstavy představených tváří světla třicet, ve skutečnosti je vystaveno dvaatřicet fotografií, ale zatím si nikdo z návštěvníků nestěžoval, že dostal víc, než bylo slíbené v reklamě :-).

Za normálních okolností bych doplnil přiložené záběry několika odkazy na praktické informace, které průběžně udržuji na svém fotowebu, ale bohužel, zdejší blogoví admini se opět rozhodli bojovat s přílivem spamových komentářů tím, že plošně zakázali VŠECHNY odkazy, VŠUDE (nejen v komentářích, ale i v textu článků, což považuji za pitomost non plus ultra, která, myslím, nemá žádný obsahový smysl, ale jde jen o to, že zdejší systém se k oběma druhům odkazů chová stejně) a VŠEM. Kdyby se tady k tomuto mimořádnému opatření sáhlo poprvé, řekl bych si, že jde o sympatický projev snahy jednoduše a účinně odvrátit nebezpečnou situaci, abychom se na ni mohli propříště připravit a vyřešit ji lépe. Protože ale správci blog.cz k tomuto opatření sahají opakovaně už několik měsíců a zjevně nedokážou najít jiný způsob, jak se s nevítanými návštěvníky efektivně vypořádat, nezbývá mi než to považovat za ostudu a projev profesionální neschopnosti problém opravdu řešit i jako doklad zdejšího pohrdání autory i jejich čtenáři. Místo informačního odkazu tak aspoň svým milým čtenářům na konec dnešního článku přilípnu malé tematické haiku, které prozatím kupodivu nikdo nezakázal, tak si toho važme.

 

O emotivních dokumentech

Přistihuji se při tom, že čím jsem starší, tím méně mě zajímají vymyšlené příběhy (o těch, které jsou navíc vycucané z prstu, mnohokrát na pokračování vyvařené a přesto z nějakého nejasného důvodu na řadě kurzů tvůrčího psaní vydávané za vzor scénáristické práce, ani nemluvím) a dávám přednost dílům, ve kterých se pracuje se skutečností a s fakty a které rozšiřují naše obzory. S úlevou tedy v televizi přepínám překombinovanou detektivku na dokument o tichém životě mlžů, a dozvídám se tak i o mnohem zajímavějších věcech, než že lidmi cloumají pořád stejně neovladatelné pravěké vášně, ale naši sympatičtí kriminalisté jejich složitému propletenci jistě opět přijdou na kloub. Místo toho mohu obdivovat životní zarputilost glochidia a překvapeně se dozvídám, že slávka je i něco jiného než fotbalový klub či herečka Budínová.

Nedělní miniglosy č.546

Hlavní události tohoto týdne pro mě byly instalace a vernisáž mé fotovýstavy Třicet tváří světla v Divadle Horní Počernice. Instalace spolkla celé pondělí, vernisáž zase středu. Teď o víkendu je ale ten pravý čas se trochu nadechnout před brzkým rozjezdem druhé výstavy v Plzni, chvíli nemyslet na fotky, na popisky, rámování či scénáře vernisáží, a vrátit se pokorně k tomu, co zde na blogu dělá neděli nedělí už více než 11 let: k Nedělním miniglosám - svéráznému blogovému týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", který se dnes již po pětisté šestačtyřicáté pokusí potěšit a snad občas i rozesmát zdejší pravidelné, občasné i náhodné návštěvníky. Pojďme tedy na to!

O čase sklízení

Zná to určitě každý z nás: Období, kdy na něčem delší dobu pracujete, vydáváte energii, a vlastně netušíte, jestli to v praxi bude někdy dobré i k něčemu jinému, než jen pro prostou - ale nesmírně důležitou - vnitřní radost z toho, že člověk dělá, co považuje za správné, a dělá to nejlíp, jak umí, i když to třeba v širším srovnání nemusí být napohled nic moc. No a pak - máme-li kliku - občas přijde krátké období, kdy se podaří sklidit nějaké výsledky takové práce. Je úplně jedno, jestli se staráme o višňový sad, chováme poštovní holuby, píšeme knížky, zastřiháváme bonzaje, malujeme obrazy nebo hrajeme tenis. Všechno je to - v různém čase různě naplňující - práce, s krásnými chvílemi opravdového zaujetí a zápalu, i s okamžiky nespokojenosti, beznaděje a opakovaného pronásledování kličkujícího smyslu. Ale ať už je to cokoli, jednou za čas - jsem přesvědčený - vždycky nastane cosi jako doba sklízení: Duše se zatetelí radostí nad višňovým sadem v květu nebo později nad sladkou chutí temně červeného plodu, fešácký holub donese životně důležitou zprávu včas na správnou adresu, naše knížka ve čtenáři vyvolá nebývalou vlnu fantazie, soused uznale pokývá hlavou nad libým tvarem naší bonzaje, někdo naším obrazem ozdobí nadšeně svůj byt, diváci zatleskají našemu nechytatelnému obouručnému beckendu. Neděláme to všechno zdaleka jen pro ten okamžik "sklizně", ale - přijde-li - neměli bychom nad ním ze skutečné nebo předstírané skromnosti jen mávnout rukou jako nad bezcennou cetkou. Bez občasné sklizně drhne příští setba.

Nedělní miniglosy č.545

Tento týden jsem si udělal první jakžtakž pokoronavirovou cestu do Plzně a do Staňkova, tentokrát bez focení, protože skoro celou dobu Medardova kápě nekapala, ale pěkně vytrvale lila. Teď už jsem ale zpět doma, protože v pondělí budu instalovat svou první letošní fotovýstavu Třicet tváří světla v Divadle Horní Počernice, aby mohla ve středu večer vypuknout vernisáž. Od nutných posledních příprav jsem si ale samozřejmě v pravý čas odskočil do redakce Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", aby i tuto neděli - stejně jako se to děje už více než 11 let - mohlo vyjít další číslo, které se pokusí zdejší pravidelné, občasné i náhodné návštěvníky potěšit a snad občas i rozesmát.

Exploze budou!!

Když jsem se loni na podzim v Plzni domluvil na možnosti vystavit svoje fotky v jedné z tamějších bank, domníval jsem se, že pořadatel bude mít nějaké svoje představy, jak by výstava měla být udělaná, aby se mu podařilo naplnit konkrétní marketingové záměry. Zjistil jsem ovšem, že banka mi chce ponechat úplnou volnost; dostal jsem prostě termín, popis prostoru, který můžu využít, a to bylo vše. I když mám samozřejmě svobodu v rozhodování rád, jsou okamžiky, kdy bych nějaký počáteční impuls nebo aspoň nástin základních mantinelů docela uvítal - jednak jako dobrý základ pro přemýšlení (asi jako když se tady na blogu určí "téma týdne"), jednak jako důkaz, že i pořadatel má nějaké svoje vize, které cílevědomě naplňuje. Žádný impuls ale nepřišel. Udělej si výstavu, jakou chceš, dozvěděl jsem se. To je samozřejmě skvělé, dostat takovou důvěru. Aspoň tedy na první pohled.

Mám zkušenost, že když někdo poskytne vystavujícímu podobnou volnost, nemusí to vždy vést k výsledku, se kterým jsou všichni spokojeni. Může se totiž stát, že pořadatel se pak podívá na to, s čím nakonec autor přišel, na pořadatelském čele naskočí přemýšlivá vráska a zazní nelítostný verdikt: Takhle jsme si to tedy nepředstavovali! Samozřejmě, volnost máš naprostou, to pořád platí, ale ten výsledek by měl být trochu jiný, takový... vždyť víš, co myslíme, že? Jednu výstavu,

Dívka s oranžovým deštníkem

Dnes nabízím malé praktické cvičení pro ty, kdo fotí, i ty, kdo se na fotky jen rádi dívají a rádi o nich přemýšlí. Podíváme se společně na jedinou fotku čtverým různým pohledem (i když by se jich jistě našlo mnohem víc), zkusíme najít výhody a nevýhody každého z nich a kdoví, možná zjistíme, že i když samozřejmě každému z nás vyhovuje trochu něco jiného, třeba i ty ostatní pohledy můžou mít něco do sebe. Jestli něco jako fotograf nesnáším, jsou to virtuální výlevy všeználků, kteří v úsměvném domnění, že sami jsou výhradními vlastníky objektivní pravdy a vesmírné moudrosti, neváhají každý jen trochu odlišný pohled znevážit, pohanět, zadupat do země, což je kupodivu velmi rozšířená praxe právě na řadě fórech zabývajících se fotografií. Jak pošetilá je hluboce zakořeněná představa trpaslíků, že když druhého umenším, sám tím vyrostu.

Minulý týden jsem měl v Praze sraz s přáteli poblíž Karlova náměstí. A protože počasí kolem Medarda je tradičně nestabilní (konspirátoři mají jasno: prší jen proto, že kvůli koronaviru nelétají letadla!), během jediného odpoledne a večera přišly hned čtyři dešťové přeháňky. Ta nejvydatnější mě zastihla přímo v parku na Karláku a uvěznila mě asi na 5 minut pod jedním místním vzrostlým stromem, který mě (aspoň tedy zpočátku) trochu skryl před vodou svými větvemi. Když byly přívaly nebeské vody

Nedělní miniglosy č.544

Nedávno poztrácené blogové obrázky už jsou naštěstí zpátky na svých místech a zdá se, že i s vkládáním odkazů se situace zlepšila. Špatná funkčnost serverů ale trvá, takže vyhráno ještě zdaleka není. To Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", zatím fungují spolehlivě a bez výpadků, takže vycházejí už více než 11 let a dnes přidávají do početné série své 544. číslo, které se opět pokusí zdejší pravidelné, občasné i náhodné návštěvníky potěšit a snad občas i rozesmát. Vítejte u prvního červnového čísla.

I v uplynulém týdnu zde na blogu vyšly dva články. V tom prvním jsem představil pátou barevnou fotokoláž z koronavirového období s názvem Na prameni, tentokrát laděnou ponejvíce do zelena. Poté jsem se vrátil k nedávno znovu důkladně pročtené korespondenci mezi Janem Werichem a Jiřím Voskovcem v článku Výpisky z korespondence V+W. No a z předešlého týdne ještě jednou připomenu skoro půlstoletí starou předškolní vzpomínku, Jak jsem se stal poprvé mistrem světa.

Výpisky z korespondence V+W

Během karantény jsem toho přečetl dost, ale to hlavní pro mě byla rozsáhlá korespondence Jiřího Voskovce a Jana Wericha, ke které jsem se vrátil s několikaletým odstupem. Při prvním čtení před 9 lety u mě převládala touha dozvědět se to, co jsem o těchto pozoruhodných lidech z jiných dostupných zdrojů nevěděl (a že toho bylo!), a to pak člověk překotně hltá další a další informace (mimochodem, krátký článek o této trilogii se objevil v úplných začátcích tohoto blogu, dnes bych ho nejspíš napsal jinak, podrobněji a s mnohem větším osobním zaujetím). Tentokrát to bylo úplně jiné, pomalejší a důkladnější čtení; mnohem víc jsem přemýšlel o souvislostech, dohledával jsem si informace o konkrétních lidech i událostech, o nichž je v dopise řeč, odbíhal jsem od stránek korespondence ke knížkám, o kterých se oba autoři zmiňují, četl jsem paralelně jejich vzpomínkové knihy, a dokonce jsem se vracel i k původním textům her Osvobozeného divadla. I když díky tomu, myslím, postupně vyvstal docela plastický obraz obou osobností, čím víc člověk v tomto směru odhalí, tím víc je mu jasné, že mnoho zajímavého i podstatného mu stále uniká.

Na prameni

Včera byl svátek dětí a to, uznejte, vysloveně láká stát se zase nejmíň na jeden den dítětem a svátek si pořádně užít. Anebo si aspoň vzpomenout, kdy jste tím dítětem byli naposledy. Jak už místní štamgasti vědí, v době karanténové jsem ani negruntoval byt, ani nestavěl zahradní pergolu, dokonce se ani neučil číst hieroglyfy, ale skládal jsem si trochu mimoňovité barevné koláže, které jsem postupně představil i na tomhle blogu. Čtyři barevné čtvrtky jsem proměnil ve čtyři fantazijní obrázky, které měly vždy jednu barvu dominantní: červenou, modrou, černou a žlutou. No a pak - bylo to v půlce dubna, kdy měli ještě v papírnictvích dávno zavřeno - jsem se rozhodl jít se k našemu obchodu s papírem a kancelářskými věcmi podívat a představte si, vstupní dveře nebyly zamčené. Paní majitelka v krámě právě něco upravovala a protože jsem na ni udělal ve dveřích smutný psí kukuč, prodala mi trochu nejistě (co kdybych byl jen provokatér z hygieny?) za čtyři koruny jednu zelenou čtvrtku, kterou jsem zaplatil čerstvě vydezinfikovanou pětikorunou, takže paní za svou ochotu dostala celou korunu od cesty, a to si ještě mohla být jistá, že nešlo o žádné špinavé peníze.

Nedělní miniglosy č.543

Poslední dobou se stále častěji zdejší debata stáčí k tématu, jak někdo může být tak hloupý a setrvávat nadále na tak bídné blogové adrese, jako je blog.cz, když tam stále víc věcí nefunguje. Naposledy začaly mizet obrázky a když se podíváte na původní stránce do levého menu, zjistíte, že zmizel i obrázek pro rubriku Jazykové hrádky. Ano, je to k vzteku, ale na druhou stranu jsou mnohem důležitější věci na světě než nějaký blog, dokonce i pro mě, který bere blogování celkem vážně. A když není všechno přesně podle našich představ, je to sice občas k vzteku, ale zase je to dobrý trénink na to, že tomu tak bývá celkem přirozeně i v životě, ve věcech, které naopak důležité jsou. A tak dál zůstávám tady, kde je to sice občas k nevydržení, ale zase to tady člověka věru nerozmazluje, takže pak bude zocelenější ve věcech podstatnějších :-). I dnes tedy vycházejí Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", primárně na stejném místě jako tomu je skoro každou neděli už více než 11 let, kdy se touhle specifickou formou snažím zdejší návštěvníky trochu potěšit a třeba občas i rozesmát. Vítejte u dnešního 543. čísla.

Fotohádanka č.28

Víc než dva dlouhé roky u mě na blogu nepřibyla nová fotohádanka, až dnes. I v té dnešní, osmadvacáté, položím všem zájemcům o hádání a odhadování tradiční a velice jednoduchou fotohádankovou otázku:

Co je podle vás zachycené na následujícím obrázku?

Samozřejmě i tentokrát uvedu hned za obrázkem několik indicií. V křížovkách se něčemu podobnému říkalo "pomůcky" nebo "nápověda", ale kdo už někdy v minulosti na některou ze zdejších fotohádanek narazil, dobře ví, že nikdy není úplně jasné, jestli ty moje fouratovské indicie správnou odpověď přiblíží nebo naopak zamlží :-).

Jak jsem se stal poprvé mistrem světa

Původně nic nenasvědčovalo tomu, že by ten čtvrtek měl být něčím významný, naopak až do podvečera se zdál být úplně obyčejným dubnovým čtvrtkem. Nijak zvláštní teplo, to víte - teprve duben, ale nepršelo, takže velká staňkovská zahrada mých prarodičů, kde už se všechno schylovalo k rozhodujícímu útoku všech barev jara, nabízela těsně předškolnímu prckovi, kterým jsem byl, celodenní eldorádo. Ale odpoledne se ukázalo, že ten den bude v lecčem jiný než jeho obyčejní předchůdci a bezbarví následovníci. Dokonce i dědeček s babičkou, kteří byli zvyklí celý den něco dělat - v kuchyni, v domě, ve sklepě nebo na zahradě - totiž veškerou svou jinak nikdy nekončící práci přerušili a něco před pátou se sešli v kuchyni u televize. Je vůbec možné, že by se tihle antisportovní lidé, na které bych si rozhodně nevsadil, že tuší, co v hokeji znamená zakázané uvolnění (pssst, nikomu to neříkejte, ale já to tehdy ještě taky úplně přesně nevěděl), dívali oba dobrovolně na hokej?

"Jenže dneska hrajeme s Rusákama!" prohlásila nezvykle odhodlaně babička, od které bych sportovní zápal nečekal, byť jsem občas slýchal její vášnivé vypravování o tom, jak hrávala před svatbou v Sokole házenou, dokonce snad župní přebor, a jak ráda dávala góly odrazem o podlahu, protože proti něčemu takovému byla soupeřova brankářka skoro bezmocná. Moc mi tohle plamenné vzpomínání k tehdy pětašedesátileté důchodkyni nepasovalo, protože jsem si ještě neuměl představit, jak jednou budu sám vzpomínat na své absolvované maratóny, které by do mě lidé (tím spíš ti teprve čerstvě šestiletí) asi řekli ještě o dost méně než do mé babičky její házenou.

Nedělní miniglosy č.542

Servery platformy blog.cz v sobotu zřejmě držely šábes, protože od večerních hodin nebyly vůbec přístupné. A protože jsem zvyklý poslední dobou psát tento úvodník v sobotu večer, tentokrát poprvé jsem ho psal přímo v administraci svého blogspotového webu. Byla to pro mě premiéra; myslel jsem si, že Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", budou primárně vycházet na mém hlavním blogu, ale pokud ten odmítá spolupracovat, opravdu se necítím být mu povinován autorskou věrností. Uvidíme tedy, kdo ze zdejších milých stálých, občasných či náhodných čtenářů si nakonec bude moct náš týdeník přečíst, aby se jím mohl v současné nejisté době potěšit. Na původním blogu se to dělo více než 11 let a na blogspotu máme za sebou už 5 měsíců paralelního provozu, takže by už těm, co se nám snaží házet nejrůznější technické klacky pod nohy, mohlo být jasné, že se já ani naše "miniglosová redakce" jen tak lehce nevzdáme! :-)

 

Starý židovský hřbitov v Praze

V Praze je spousta krásných míst, kam za normálních okolností nechodím, protože jsou přímo v centru zájmu turistů. Když je takovým rušným místem tržiště, centrální náměstí nebo ulice se spoustou obchodů, jaksi to patří k věci, ale když se rušným Babylónem, zaplavovaným nekončícím proudem lidí, stává hřbitov, místo jinak zasvěcené klidu, vzpomínkám a tichému rozjímání, k takové návštěvě mě nic neláká. Protože ale virová epidemie z centra Prahy prozatím odfiltrovala skoro všechny zahraniční turisty, řekl jsem si, že tu krátkou dobu do obnovení běžného turistického provozu věnuji právě takovým jindy zapovězeným místům.

Jedním z takových míst je pražský Starý židovský hřbitov, tajuplná perla staré Prahy a jeden z nemnoha pozůstatků po starodávném Židovském ghettu, jehož většina byla asanována koncem 19. století (pro zájemce o původní podobu se naštěstí dochoval aspoň bohatý fotodokumentační materiál a také původní podoba čtvrti na Langweilově modelu Prahy). Za normálních okolností a v turistické sezóně mě úplně vyřídí už narvané sousedící ulice, takže k dlouhé frontě u pokladny Židovského muzea už ani nedojdu. Tentokrát jsem si ale pečlivě vytipoval optimální čas pro návštěvu: Musí to být pracovní den dopoledne ještě před hlavním uvolněním epidemických restrikcí (do muzea už se tedy smí, ale podniky

Krajina po bitvě

Kdyby zeměkouli navštívili mimozemšťani a nějakým nedopatřením se na pocity a novinky ze života nezeptali lidí, ale třeba zajíců, srnek nebo divokých včel, dozvěděli by se nejspíš, že se neděje nic zvláštního, dost sucho, pravda, ale to může 40 dní soustředěného deště spravit, jako už se to před lety jednou stalo. Že by kvůli tomu měly zrovnat končit čtvrtohory a nastat zcela nová budoucnost, tomu zatím nic nenasvědčuje. Jaro přineslo celkem normální teploty, v několika dnech i celkem normální déšť, stromy obrazily čerstvými světle zelenými listy, slunce pokojně svítí jako už miliardy let, ptáci švitoří, květiny kvetou. A kdyby informacíchtiví mimozemšťani kápli na kůrovce, možná by jim dokonce řekl, že takhle dobře už na světě dlouho nebylo. To jen našima lidskýma očima zesílenýma zprávami z domova i ze světa to vypadá skoro jako kdyby si svět prohodil polární čepičky a vše, co nás potkalo v předjaří před pouhými dvěma měsíci, se zdá být velmi dávno, kdysi, "před válkou".