Byl
to před dvěma lety, když jsem připravoval druhou dobřichovickou výstavu
svých fotek, tuším, právě nápad někoho z komentátorů na tomto blogu:
Mohl bys přece ke každé vystavené fotce napsat haiku! Lidi by si
prohlédli obrazy, každý z nich by zakousli malým básnickým soustem a z
výstavy by odcházeli dvojnásob obohaceni. Nad tím nápadem, přiznávám
dnes s odstupem, jsem přemýšlel. Slova přece dokážou mít obrovskou sílu;
slovy je možné vyznat lásku i vyhlásit válku, rozčílit do běla i
dojmout k slzám. A v naší kultuře jsou slova značně oblíbená, určitě o
dost oblíbenější než činy. Jen si vezměte, jak se slova a věty
nesmazatelně zapsaly do naší historie: Třeba manifest Dva tisíce slov nadělal na konci šedesátých let pěknou paseku nejen mezi tehdejšími komunisty a o dvě dekády později jiný dokument Několik vět
dal jednu z posledních ran skomírajícímu státu, kde - rovněž ovšem
především podle prázdných slov - "veškerá moc patřila pracujícímu lidu".
Jak bych se svými slovy otesanými do formy padesáti haiku k padesáti
fotografiím v takovém unfair srovnání obstál? Jak by si vedle
Vaculíkových 2000 slov a Havlových a Křižanových Několika vět stálo Vápeníkových 850 slabik?
Asi nijak zvlášť, protože zatímco přirozeností manifestů je burcovat,
přirozeností japonské poezie je opěvovat neobyčejnost obyčejné krásy,
což žádné velké emocionální vzedmutí mezi návštěvníky neslibuje.
Maximálně pokrčení ramen, což asi není výslovný cíl žádného autora,
maximálně - je-li cvik dělán poctivě - pokud se autor ve skutečnosti
živí jako fyzioterapeut.
Žádná
haiku tedy před dvěma lety nakonec moje snímky nedoprovázela. Ale
původní myšlenka uvízla kdesi hluboko v organismu a odmítla se úplně
vstřebat. A když jsem promýšlel koncept letošní dobřichovické výstavy,
připadlo mi nějaké spojení obrazů s psaným slovem jako dobrý rozlišovací
nástroj ve srovnání se dvěma dalšími výstavami, které v Horních
Počernicích a v Plzni probíhají právě teď (viz P.S. pod článkem).
Vymýšlet ke každé fotce speciální haiku by asi nebylo úplně efektivní,
ale kdyby místo haiku byla třeba jen jedna obyčejná mírně rozvitá věta,
to by se snad přece udělat dalo. Jedna jediná věta, ta se snad dá
vymyslet úplně ke všemu, myslel jsem si tehdy. Nápad - zatím jen ve
velmi mlhavých konturách - jsem hlouběji nepromýšlel a rovnou jsem ho
marketingově využil: Nahlásil jsem, že připravím výstavu s názvem Jedním obrazem, jednou větou,
kde každou vystavenou fotografii bude doprovázet jedna věta. Jaká? To
jsem neuměl ani naznačit. Ale abych sám sebe uklidnil, vybral jsem si
jednu hodně výraznou fotku a svou větu k ní zkusil vymyslet. Zdála se mi
být slušná a dobře vystihující kontext, tak jsem letmo nahozený koncept
výstavy pořadateli potvrdil s tím, že "se to nějak vystříbří".
Dalších
několik měsíců jsem měl ovšem úplně jinou práci než stříbřit a vymýšlet
nějaké věty. Přece jen, když je něco prezentováno jako fotografická
výstava, mohlo by být trochu na závadu, kdyby se pro ni nestihly udělat
fotky, to bych nejspíš neokecal ani těmi nejvznešenějšími slovy; výběr a
příprava fotografií tedy byly prioritní. Jenže tahle část už je teď
hotová a přicházejí na řadu "výstavní věty", které se postupně z
příjemného partnera, který v autorových snech žije s obrazy v příkladné
symbióze, proměnily spíš ve strašáka. Zkusil jsem totiž začít ony věty
vymýšlet a narazil jsem hned u té druhé. A u třetí, u páté, šesté, a
bylo jich do poslední - padesáté - takových ještě moc. Po prvním večeru
jsem měl k padesáti fotkám definitivně vymyšlené tři věty, pár dalších
nahozených nepoužitelných pokusů jsem hned nevymazal jen proto, abych
měl šalebný pocit, že toho mám hotovo víc. Další večery to nešlo o moc
lépe.
Ono
je to totiž něco podobného, jako když jsem před lety jako učitel psal
slovní hodnocení na své studenty: Těch několik kladných i záporných
extrémů se napíše lehounce, samo se to jaksi "dere do pera", výraznější
typy ještě ujdou, ale nakonec se samozřejmě dostanete k nepříjemně
početné skupině těch, o kterých jde jen těžko napsat něco výrazně
specifického, takže pokud má hodnocení za něco stát a být navíc k užitku
(legendární věty typu "Alena se stále mile usmívá" mezi taková
hodnocení nepočítám), vyžaduje notnou práci a čas. A s mými "výstavními
větami" to bylo podobné.
Nakonec
- po mnoha vyzkoušených a posléze zamítnutých variantách a po dlouhých
propřemýšlených večerech - jsem postupně svých padesát vět k padesáti
fotkám přece jen zkompletoval. Některé jsou obyčejné, jiné lehce
připatetičtělé, některé mají snad trochu vtipu, jiné počítají s tím, že
si jejich čtenář chybějící dílek informace domyslí. Některé jsou
obyčejné a podobně jako haiku možná vyvolají jen pokrčení ramen, co to
má s fotkou společného, jiné budou možná pro někoho k zamyšlení. Jsem
zvědav, jestli se v praxi potvrdí důvody, kvůli kterým tuhle spolupráci
obrazu a slova zkouším, a taky jestli někdo vůbec bude mít náladu na
"ukecaného fotografa". Protože výhodou fotografů bývá často právě
skutečnost, že moc nemluví, takže jejich slova nemůžou u nikoho vyvolat
zlou krev. A to, bohužel, slova umějí v naší společnosti mnohem
spolehlivěji než obrazy. Skoro jakákoli slova.
Těch
padesát připravených vět má podle počitadla ve Wordu dohromady 1024
slov. Hrůza! Takové práce - a dá to dohromady stěží půlku Vaculíka! :-)
P.S.: Výstava s názvem Jedním obrazem, jednou větou
se bude konat na dobřichovickém zámku od 20. srpna (kdy bude večer i
vernisáž) do 30. září. Aktuálně běží dvě moje fotografické výstavy,
které můžete obě navštívit až do pátku 7. srpna:
1. V Divadle Horní Počernice je k vidění výstava Třicet tváří světla. POZOR, ve
středu 15. července vpodvečer a večer budu osobně na místě a případné
zájemce o komentovanou prohlídku po výstavě moc rád provedu,
první - méně oficiální prohlídka začne už v 16:00 a druhá - nejspíš s
větší účastí (pokud tedy někdo dorazí :-)) začne cca v 18:15.
2. V ČSOB Plzeň na Americké třídě č.60 můžete pro změnu vidět mou výstavu Exploze, reflexe a víry, která je přístupná kdykoli v otevírací době pobočky (tedy v pracovních dnech, nikoli o víkendu).
Nové desatero. Máš již koncept.
OdpovědětVymazat