Slepeckým písmem rosy - Nedorozumění

Takhle nějak si představuji, že by mohl ve "slepeckém písmu rosy" vypadat znak pro nedorozumění: Původně přehledný a jednoduchý obraz se zahustí četnými spojkami a křižovatkami; jako by se schoval za neprostupné mříže jiné skutečnosti. Na rovné cestě vystaví bludiště tisíců možných výkladů, ze kterého vede místo té jedné původní mnoho různých cest.

Čím jsem starší, tím hůř nedorozumění snáším, především ta, která se svým pochybným architektonickým vkusem sám vytvořím. Kéž by byla všechna tak snadno řešitelná, jako tenhle na pohled komplikovaný znak z pozoruhodně zorganizované rosy, kterému stačí jediný dotyk a veškerá jeho spletitá vnitřní struktura rázem zmizí, aby zpoza rozestupující se mříže mohla vystoupit do růžova vyspaná osvobozená skutečnost v podobě jediné kapky koncentrující v sobě vše, co pro nás má doopravdy smysl.

 

Kateřina Krejčová, Petr Ptáčník: Pozpátku kolem zeměkoule

Když jsem dostal na začátku roku 2014 od svého kamaráda a kolegy Petra Ptáčníka pozvánku na setkání před odjezdem do zahraničí, moc se mi to nezdálo. Vždyť do zahraničí na různé cesty odjíždíme každou chvíli někdo, a kdybychom to vždycky měli speciálně slavit, nedělali bychom nejspíš nic jiného. Až později jsem se dozvěděl, že tentokrát bylo setkání (na které jsem pohříchu nedorazil) úplně namístě, protože Petr odjel se svou přítelkyní Katkou na cestu kolem světa. Takhle napsané to zní skoro obyčejně, ale dnes už naštěstí nikoli nedostupně. Ovšem ukázalo se, že tentokrát nejde o žádnou "kašírovanou" cestu, kterou můžete najít v nabídkách některých cestovek ("Cesta kolem světa - to nejlepší z celého světa za pouhých deset dní, veškerý servis zajištěn!!"), ale cestu poctivou, takovou, během které si na vlastní kůži vyzkoušíte nejen to, o čem jste zatím jen slyšeli vyprávět, ale i to, o čem jste doposud neměli ani potuchy. Cestu, které se účastníte nejen jako pozorovatelé, ale jako bezprostřední aktéři a hybatelé děje, a hýbat bylo bezesporu čím, protože celá cesta trvala 484 dní. Jeden rok celý a ještě třetina z toho dalšího. Pěkný kus života.

 

Nedělní miniglosy č.376

Pozn.: Dnešní Nedělní miniglosy jsou na nějakou dobu poslední, čeká je minimálně třítýdenní "prázdninová" přestávka, během které se s o něco čistší hlavou rozhodnu, jestli budou pravidelné glosy v tomto formátu ještě nějakou dobu pokračovat, provedu v nich nějaké významnější změny nebo už se k jejich vydávání vůbec nevrátím. I proto i k dnešnímu vydání přikládám prokliky na jubilejní výběry z celé více než sedm a půl roku dlouhé historie tohoto specifického týdeníku, který - aspoň pokud vím - je jediným tak dlouho a pravidelně vycházejícím blogovým titulem ve svém žánru. Celá jednomužná redakce všem čtenářům děkuje za dlouhodobou přízeň a sama je zvědava, jestli se v neděli 23. října opět sejdeme a společně se podíváme s nadhledem na vybrané události uplynulého týdne, jako to děláme skoro každou neděli již od února 2009.

Potenciální kandidát za ČSSD na prezidenta a fantóm sociálních sítí Zdeněk Škromach kvůli nízkým ranním teplotám definitivně ukončil letní poradenskou koupací sezónu a vyvrátil tak letitou politologickou poučku, že kapři si bazének nevypustí.

Nekompletní

Dnes jsem se pokusil vzít k srdci radu pana Jana Zábrany, kterou jsem citoval už kdysi v článku o báječné knize jeho deníkových záznamů Celý život: "Nedopusť se té chyby a neintervenuj mozkem do práce na básni, která v tobě "probíhá" sama." Tak jsem pod svou ruku opatřenou propiskou odpoledne jednoduše podložil čistý papír a nechal jsem ji nějakou dobu dělat její práci, zatímco hlava si volně přemýšlela o souvisejících věcech. Asi po hodině jsem papír "sebral" podobně jako chodila moje babička sbírat vejce a se zájmem jsem si přečetl, co vzniklo, upravil jsem jenom hrubky (doufám, že všechny). Nečekejte tedy dnes nic komplikovaného, cizelovaného a konstruovaného, žádný kámen s briliantovým brusem, ale jen surový kousek s přirozenou nevyumělkovanou jiskrou (místy dost podobný hlušině), pouhý obyčejný a prostý záznam toho, co si samo uvnitř už pěkných pár let "probíhá" a rubrika V řeči mírně vázané z toho dlouhodobě žije. Nezasahuji do toho, přesně podle rady zkušeného barda; neintervenuji. A i když si u toho občas nechápavě kroutím hlavou, jsem pořád stejně rád, že se mi to děje :-).

Nekompletní

Jak jaderný fyzik bez atomu

jak majordomus bez slušného domu

jako výročí bez kalendáře

jak bez slunce silná polární záře

jak tyrkysové moře bez pobřeží

jako Praha bez stovky svých věží

jak bludiště beze slepých cest

jako vesmír bez myriád hvězd

jak divadelní sálek bez jeviště

jako dnešek, kterému chybí "příště"

jak bez hmoty oddělený čas

jak bez epicentra silný zemětřas

jak peněženka bez jediné stovky

jako Paříž bez své Eiffelovky

jak muniční sklad, kterému chybí stráž.

I když se mi na něm zatraceně líbí

tak i můj svět - zimní jako letní

bez tebe je prostě nekompletní,

ať se zrovna čilíš nebo usmíváš

a to podstatné mu - aspoň pro mě - chybí.

Jak pařezová chaloupka bez Vochomůrky

jak Lázně Františkovy bez Komorní Hůrky

jak sedm trpaslíků bez Sněhurky.

Jako bez Boha upřímná lidská víra

jako činka bez toho, kdo vzpírá,

jak alžbětinská doba bez Shakespeara.

Jak dětská ukolébavka bez líbezného zpěvu

jako můj sen s tvou tváří bez úsměvu.

Ne ne, dnes se nic brousit nebude. Pěkně to nechám, jak se to vylouplo z éteru, i když s problematickým rytmem, rýmem, obsahem i pointou; však nemusí být vše úplně správně a dokonale, ale důležité je, že to je. Milý pane Zábrano, díky za radu! Ještě jednou si to po mně přečtěte a pak možná usoudíte, že občas trochu té intervence nemusí být na škodu :-).

Nedělní miniglosy č.375

Tentokrát jsem zcela výjimečně připravil Nedělní miniglosy už v sobotu pro brzké popůlnoční vydání. Neděli chci mít totiž až do večera - aspoň z pohledu miniglos - volnou a s čistou hlavou, protože mám zítra takové malé a tiché soukromé výročí, během kterého bych rád myslel na úplně jiné věci než na absurdní politické a společenské dění a na mnohem lepší a milejší (tedy když je zrovna sám něčím hloupým nevytočím) lidi než ty, co mám možnost denodenně vídat v různých médiích. Tak věřím, že zítra ze mne v mé tradiční nedělní kavárně snad vypadne něco lepšího než jen cosi s podivnou - byť tradiční - zkratkou NMg.

Jubilejní třísté pětasedmdesáté vydání Nedělních miniglos je tentokrát výběrové. Z poslední pětadvacítky vydání - tedy z období cca posledního půl roku jsem vybral dvacet glos, které mi i s určitým odstupem připadly slušné. Ve čtyřstém vydání by pak podle tradice měl být "velký výběr" z poslední stovky čísel, ale - znáte to - čtyřstovka je ještě daleko, odehrát se může leccos a co když NMg po čtyřsté vůbec nevyjdou, což se zcela vyloučit nedá. Takže zatím bude výběr sice menší, ale jistý :-).

Trychtýře pana Morgensterna

Dnes bude příspěvek do rubriky V řeči mírně vázané trochu netradiční. Nepůjde totiž o vlastní básničku, ostatně - ať bych dělal cokoli, stejně by mi vyšla zase básnička o stejné ženě a pro stejnou ženu jako vždycky, protože jiné pořádné básničky vlastně ani neumím a ani nemám důvod psát. Dnes to bude jen pokus o drobný překlad, a aby to bylo dostatečně motivující a nesnadné, půjde o básničku, která už svůj vynikající překlad má (osobně ho považuji za tzv. definitivní, tedy že lépe to asi už nejde), zkouší ji přeložit skoro každý, kdo se setká s originálem a sám se snaží občas vyloudit nějaký ten vlastní verš, a navíc je původem psaná v jazyce, který ke své vlastní škodě ani trochu neovládám.

Mám už dlouho rád jednu básničku od Christiana Morgensterna. Je o trychtýřích, které se z neznámých důvodů poflakují za svitu měsíce v lese, ale Morgensternova nonsensová poezie pochopitelně žádné důvody nepotřebuje. Vlastně až donedávna jsem znal pouze úžasnou českou verzi od Josefa Hiršala a k jeho českému překladu jsem tak přilnul, že jsem ani nepátral po snadno dohledatelném německém originálu, zvlášť když němčinou nevládnu (byť jedna moje babička byla rodem Němka), takže jsem se domníval, že bych si zrovna na originální verzi moc nesmlsnul. Náhoda tomu ale chtěla a já jsem se kdesi na webu dostal k článku, který se zabýval právě různými českými překlady - od těch ještě téměř archaických a víceméně úsměvných až po úplně novodobé a často docela provokativní - Morgensternovy trychtýřovité lesní procházky. Ono to totiž není vůbec nic snadného vymyslet překlad něčeho, co má dost formálních omezení - především trychtýřovitý tvar výsledných veršů, pokud možno i rytmus původní básně a rovněž obsahově by měla do češtiny převedená verze do značné míry odpovídat, i když naprosto přesné přetlumočení pochopitelně není účelné, a proto se lehký obsahový posun snese.

Nedělní miniglosy č.374

Pozn.: Možná se vám taky někdy stává, že zažijete pěkných pár "dnů - blbců" za sebou, takže na co sáhnete, to hoří, cokoli vytvoříte, stojí za starou belu, nechtěně rozžhavíte doběla člověka, kterému byste nejradši nosili z nějaké zázračné studny jedno vědro radosti za druhým, cokoli můžete zapomenout, zapomenete, takže nemůžete dělat nic z toho, co jste si naplánovali, prostě kolem vás všechno drhne, skřípe, klepe, vaklá a k čemukoli se odhodláte, zní už předem po rozbitém porcelánu rozšlapaném přemnoženými sloními stády v kráteru Ngorongoro. Popravdě, moc se mi do těchto Nedělních miniglos v takovém rozpoložení nechtělo, ale nakonec jsem si řekl, že člověk by se měl do nadhledu trochu nutit, když už mu z nějakého důvodu právě moc nejde sám od sebe, měl by na sebe do zrcadla udělat dlouhý nos a nejlíp se za něj hned chytit. A hrdlička, která zrovna v tu chvíli nahlíží oknem do bytu to ohodnotí slovy: "Dobrej pokus, ale přála bych ti vidět na Národním toho, kterýmu říkají Cyrano!" Inu, jsou to dnes předposlední původní miniglosy před dovolenkovou přestávkou, tak jsem je nakonec s trochou skřípění zubů dal v netradičním zářijovém vedru po návratu z víkendových cest dohromady. Snad jimi v dobré víře, že se jim třeba může někdo zasmát, nezpůsobím pozdvižení v Parlamentu nebo v OSN... No a už tradičně k NMg přidávám odkazy na pár historických článků z jednotlivých let fungování tohoto blogu.

Mušketýr Čerf po (více než) dvaceti letech - třetí část: Hrad Klenová

Dnes zakončíme závěrečnou částí trojdílnou reportáž z mého nedávného výletu do míst, kde jsem před více než čtvrtstoletím byl na vojně. V prvním díle jsme se společně podívali do Janovic nad Úhlavou, ve druhé části jsme se zaměřili přímo na objekt bývalé janovické vojenské posádky, která měla tu čest mě téměř rok hostit (co pamětní deska? nebude? :-)), dnes se podíváme o kousek výš, na hrad Klenovou.

Hrad Klenová byl vystavěn již ve 13. století na stejnojmenném vrchu nad dnešními Janovicemi. Jak už jsem se zmínil v minulém dílu, pro nás dole v kasárnách byl hrad zvláštním a docela obtížně dostupným symbolem svobody, ke kterému jsem se sice mohli za normálních okolností přiblížit, ale ne ho navštívit (na to už bylo zapotřebí mít aspoň řádnou povolenou vycházku). Přiblížit jsme se mu mohli jednoduše: na svahu pod hradem totiž bylo velké vojenské cvičiště, tzv. tankáč, kam jsme se dostali docela často.Z cvičiště jsme pak viděli nahoře na hradě chodit normální návštěvníky, což v nás vzbuzovalo animální touhy vykašlat se na nucené hraní na vojáky, zradit vlast a lidovou armádu a dezertovat směrem ke kulturní památce. Za celých jedenáct měsíců vojenské služby jsem se na hrad vypravil jen jednou, když mi přijela první a taky zároveň poslední návštěva, které nebylo v širokém dalekém okolí co jiného ukázat.

 

Nedělní miniglosy č.373

Čeští lobbisté si stěžují na to, že poté, co Marek Dalík nastoupil do vazební věznice v Ruzyni, aby si zde odpykal svůj čtyřletý nepodmíněný trest odnětí svobody za podvod, šly razantně dolů ceny na trhu lobbistických služeb. "Dalík, který doposud držel tržní ceny poměrně vysoko, takže náš obor prožíval dlouholetou konjunkturu, nás teď snad chce všechny ožebračit," ozvalo se několik nejmenovaných osob z lobbistické branže. "Představte si, že podle posledních informací z ceníku na jeho e-shopu, je prý dnes Dalík schopný zařídit novou několikamiliardovou zakázku pro armádu za stovku cigaret a celu s výhledem na letohrádek Hvězda!"

 

Holohlavá vlasatice

Vlasy jsou velmi dobrý vynález. Umějí neodolatelně padat do očí, umějí hřát, ale umějí i pozvednout a dotvořit lidskou krásu. Pár mi jich ještě zbylo, spíš na důkaz, že kdysi nějaké byly, dokonce jich zbylo o něco málo víc, než dědu Vševědovi, i když nemají zdaleka tolik karátů. Ne, opravdu nejsem normálním člověkem podle Švejka, protože ten přece "má mít na hlavě šedesát až sedmdesát tisíc vlasů", takže jsem se svým počtem nejspíš obětí "duševního pohnutí v šestinedělí". Rozhodně to nejsou mé nejoblíbenější vlasy, ty jsou totiž mnohem krásnější na pohled a jemnější na dotek a v mé soukromé představě ráje je možné se jimi prohrabovat a cuchat je skoro bez ustání; kam se v tomhle srovnání hrabou představy radikálních islamistů se všemi jejich pannami!

 

Pojedeme do Tróje na návštěvu do zóje?

Možná někdo z vás viděl stařičkou Werichovu a Horníčkovu scénu z Těžké Barbory, kde si oba skvělí improvizátoři hrají se slovíčky, říkají, kdo rád popíjí suchóje nebo polosuchóje a někdy taky logicky obóje a pak po několika dalších podobných slovech na -óje míří náhle dotyčný do Tróje na návštěvu do zóje. Chechtám se tomu, mám tuhle inteligentní vtipnou klasiku s úžasnými forbínami moc rád, ale ta zóje se mi nějak uchytila v hlavě a časem mi došlo, že zatímco u zoologické zahrady je gramaticky všechno snadné a jasné, zkrácená forma zoo je - i když obsahově totožná - z jazykového pohledu mnohem zajímavější a napínavější.

Například jsem vlastně ještě nikoho neslyšel, aby slovo zoo poctivě skloňoval. "Jdeme do zoo," říká se a já vlastně nevím proč; vždyť zoo je jen zkrácenou formou sousloví zoologická zahrada, asi jako když podobnou "zkráceninou" automobilu je auto nebo u fotografie foto. A říká snad někdo třeba "Tak nasedni už konečně do toho auto!" nebo "Na těch foto ti to neuvěřitelně sluší..." Proč má v tomhle směru zrovna zoo své nesklonné extrabuřty? No a protože rád skloňuji - možná proto, že jak se postupně zhoršuje ohebnost mého těla, snažím se ji nahradit alespoň ohebností jazykovou - řekl jsem si, že bych se měl (podobně jako v jedné své staré blogové básničce, ve které jsem si tak trochu nezávazně "zaskloňoval" v případě "koky koly" - viz článek Pověděla koka kole) zasadit o skloňovací osvětu a vrátit zoům jejich původní a celkem pozoruhodnou jazykovou ohebnost. Slovo zoo hned přestane vypadat jako tupě na zadku sedící pecka, se kterou nic jen tak snadno nepohne. No jo, ale chci-li začít o zoech hovořit košatou ohebnou řečí, měl bych si napřed ujasnit, podle jakého vzoru slovíčko ohýbat. Jakéhopak ono je vlastně rodu?

Nedělní miniglosy č.372

Německá kancléřka Angela Merkelová po návštěvě České republiky potvrdila, že bude i dál trvat na zavedení systému automatického přerozdělování těch českých politiků, kteří jsou proti uplatnění automatického přerozdělování běženců ze zemí třetího světa. Očekává se ale, že proti přerozdělení většiny českých politiků podle již dříve určených a víceméně vynucených kvót se postaví skoro všechny země Evropské unie. "Kdybychom si mohli aspoň vybrat, kdo do naší země přijde; umím si ještě možná přijetí několika českých politiků představit," řekl nám inkognito představitel jedné z evropských zemí, "ale obávám se, že někteří čeští politici jsou českými politiky jen podle zfalšovaného pasu, někteří z nich mohou naši společnost svým příchodem naprosto morálně i ekonomicky destabilizovat a úplně nejstrašnější je pro mne představa, že na nás vyjde Zdeněk Škromach, který si bude nárokovat erární bazének, odkud by mohl dál oslovovat své příznivce na facebooku.

Biblické haiku - Stvoření světa

Dnes to na skutečné pravověrné haiku moc nevypadá: To mé dnešní "biblické" má totiž do klasického slabičného tvaru 5 - 7 - 5 opravdu daleko; i když při počítání sebevíc švindluji a polykám písmena jako pouliční polykač mečů, nevychází mi to lépe než 4 - 10 - 7. Pravověrní Japonci otáčejí oči v sloup a myslí si něco o neslušných místech, kam by se slušelo mne za takovou jazykovou svévoli poslat. Ale moje haiku prostě občas rytmicky vykolejí, jako občas vykolejím i já sám. Občas například neudělám z přepjaté obavy, abych nenadělal lidem, které mám rád, nějakou drobnou škodu, to, co bych udělat chtěl a měl, což pak většinou nadělá škodu větší, než tu, které jsem se chtěl původně vyhnout. Kdybych to udělal jednou a ze své pitomosti se poučil, jak bývá u adaptabilních lidí zvykem, dalo by se to pochopit a omluvit dobrou vírou. Nepoučitelným však opakovaný dobrý úmysl a víru, přestože z nich u mne, věřte - nevěřte, podobná vykolejení bez výjimky vycházejí, jako rozumný důvod málokdo uvěří. A pak - místo abych potěšil, což je moje hlavní - byť někdy, chápu, stěží uvěřitelná motivace - dokážu spíš svým navenek nepochopitelným jednáním vytočit a dotknout se. Prostě 4 - 10 - 7 v místech, kde má správně být 5 - 7 - 5.

 

Všichni dobří rodáci

Když jsem začal chodit na gympl, objevil jsem v domě svých prarodičů doslova poklad: Staré ročníky časopisu Kino, zrovna z druhé poloviny šedesátých let, kdy se stala československá kinematografie světově uznávanou (kdeže jsou ty doby…) a kdy se objevila úplně nová generace skvělých filmařů a najednou i staří rutinéři začali točit pozoruhodné věci. Nejenže v těch časopisech byly moc pěkné obrázky vnadných hereček, což mne tehdy právě začínalo dost zajímat, ale dočetl jsem se i spoustu informací o filmech, které jsem podle názvu vůbec neznal, v televizi je nedávali a nebyly na programu ani těch nejlepších kin včetně filmových klubů. Postupně jsem se mimoděk vypracoval skoro na experta na trezorové filmy. Znal jsem jejich názvy, děj, herecké obsazení, měl jsem načtené dobové recenze, takže jsem tušil, v čem jsou asi dobré a v čem ne, a postupně jsem zjišťoval, že je pravděpodobně vzhledem k jejich obsahu nikdy neuvidím, a začal taky postupně chápat, proč.

 

Nedělní miniglosy č.371

Činovníci Mezinárodního olympijského výboru si při letošní olympiádě v Rio de Janeiru pochvalují, že dopingové aféry mají velmi příznivý vliv na bojovnost sportovců, dokonce i těch, kteří zdaleka nepatří k těm nejlepším. "Zatímco dříve poražení sportovci často dojížděli nebo dobíhali do cíle bez velkého úsilí a již smířeni s pořážkou, dnes se třeba i o šestnácté místo rvou jako o život, protože to v budoucnu - po postupné eliminaci všech dopingových hříšníků - může znamenat zlatou olympijskou medaili."

----------------------

Na Pražském hradě byla spuštěna rozsáhlá bezpečnostní opatření, vyvolávající dlouhé fronty, které musí návštěvníci Hradu vystát. "Ti, kterým je náš prezident opravdu drahý, uvedená opatření plně chápou," řekl Nedělním miniglosám hradní mluvčí Jiří Ovčáček. "Ostatně, zběžným průzkumem mezi čekajícími jsme zjistili, že českým návštěvníkům se retro fronty před hradními branami docela líbí, protože jim připomínají fronty na banány z doby, kdy u nás byl ještě pořádek, bezpečí a životní jistoty." Na námitku NMg, že ve frontách čekají především zahraniční turisté, protože mnoho Pražanů se teď Pražskému hradu obloukem vyhýbá, odpověděl přímo český prezident: "Podívejte se, pane redaktore, když lidé chtějí vidět zblízka a přitom bezpečně takovou nádheru, jakou je náš Hrad se mnou v čele, rádi si chvilku počkají. Kromě toho si musí být dobře vědomi toho, že jsou všichni - Cimrmanovými slovy, která byste znal, kdybyste nebyl takový analfabetický hnůj, ale sečtělý intelektuál jako já - "sprostí podezřelí", protože podobnost slov "turista" a "terorista" podle mne jistě není náhodná. Proto také - jak často neobyčejně vtipně dodávám - možná není úplně každý muslim turista, ale prakticky každý turista je muslim."

Mušketýr Čerf po (více než) dvaceti letech - druhá část: Janovická kasárna

V prvním dílu třídílné reportáže o mém výletu do míst, ve kterých jsem z donucení strávil skoro rok života na vojně (Mušketýr Čerf po (více než) dvaceti letech - první část) jsme se dostali do Janovic nad Úhlavou, pošumavského městečka - v minulosti s velkou vojenskou posádkou, do které se člověk kdysi rozhodně nedostával za odměnu. Kolem rozpadajícího se zámečku poblíž nádraží a přes centrum města a podél frekventované silnice na Nýrsko a (dnes už) dál do Německa jsem se dostal až k potoku Jelenka, který protéká kolem rozsáhlého areálu bývalých kasáren. Je zvláštní, že tohle jméno si vůbec nepamatuji, zřejmě jsem při svém zdejším pobytu měl úplně jiné starosti než zjišťovat jména přírodních krás, byť byly jen pár desítek metrů od mého "přechodného bydliště". Překvapilo mne, jak je příjezdová cesta světlá, protože ve svých vzpomínkách ji mám tmavou a sevřenou, asi proto, že jsem se po ní vracel do kasáren skoro vždycky za tmy a úplně vždy nerad.

Přiznávám, vůbec jsem se nesnažil zjistit třeba na internetu, co na místě kasáren je, ani jestli mě tam pustí. Neprahnul jsem po vstupu za každou cenu. Prostě se někoho zeptám. Nejlépe hned na bráně, kde jsem taky párkrát jako voják musel sloužit a jednou jsem dokonce odtud - jako malou odměnu za nekonečnou buzeraci a těsně před svým odchodem do civilu - vyhlásil všem důstojníkům v neděli poplach, takže museli přijet ze svých janovických a klatovských zahrádek a s obavami z nějakého velkého průšvihu. Tehdy jsem samozřejmě skromně pominul, že to byl čistě můj nápad a provedení, ale dnes už je to promlčené, tak se tedy přiznávám...

 

Mušketýr Čerf po (více než) dvaceti letech - první část

Když jsem 1. září 1990 ráno v mírně opojeném stavu opouštěl bránu kasáren nepříliš chvalně proslulého motostřeleckého pluku v Janovicích nad Úhlavou, čerstvě povýšený z četaře - absolventa na podporučíka bývalé lidové armády, vracel jsem se do úplně jiného světa, než ze kterého jsem před jedenácti měsíci nedobrovolně přišel. "Venku" se změnilo skoro všechno: Vláda komunistické strany v mezidobí zaplaťpánbůh padla, postupně se razantně měnila většina podmínek života, jen lidé - kupodivu - zůstali stejní. Vůbec jsem nevěděl, co mne po návratu do normálního světa (protože ten "za branou a za zdí s ostnatým drátem" měl věru do normálního daleko) čeká a kudy se bude ubírat můj život. Budu dělat výzkumnou práci, do které jsem před vojnou stihl pouze nastoupit? Kde budu bydlet? Budu umět naložit s čerstvě nabytou svobodou (v obecném i velmi konkrétním smyslu, protože nejenže jsem se vracel do nesrovnatelně svobodnějšího způsobu života, ale také jsem byl po delší době docela čerstvě nezadaný)? Co vlastně od života chci a co jsem připravený mu dát? A jen úplně vzadu v koutku duše jsem si říkal i to, jestli se sem ještě někdy v budoucnu podívám: do místa, které jsem byl nucen skoro rok považovat za svůj náhradní domov. Místo za lidi v něm žijící sice tak docela nemůže, na druhou stranu je i částečně formuje. Co bych tu po návratu v budoucnu asi našel?

 

Nedělní miniglosy č.370

Na Českém svazu cyklistiky se tento týden místní úředníci zabarikádovali v obavě, že si naštvaná Martina Sáblíková po návratu z Rio de Janeira, kde nakonec kvůli jejich pochybení nestartovala v cyklistické časovce, skočí domů pro brusle a rozpoutá v sídle svazu "noc dlouhých nožů".

----------------------

Jihomoravský hejtman Michal Hašek má podle psychiatrů blízkých redakci Nedělních miniglos zjevný problém s rozeznáváním neexistujících představ od skutečnosti: "Napřed doplatil na svou zcela reálnou účast na schůzce s prezidentem, o které tvrdil, že se neuskutečnila, a nyní má problém s činností tiskové mluvčí, která podle jeho slov nikdy neexistovala, přestože jde o zcela reálnou lobbistku Janu Mrencovou. Je možné, že se pan Hašek vzhledem k těmto okolnostem domnívá, že neexistujícím lidem za jejich fiktivní činnost platí neexistujícími penězi, a není si schopen uvědomit, že jde o skutečné peníze od skutečných daňových poplatníků."

O krátkém nástupišti

Vždycky nemá člověk náladu psát. V noci mizerně spal, z přemítání nad smysly a nesmysly života ho bolí hlava, pokecal si kečupem novou košili, naši olympionici jdou od porážky k porážce a vlak má navrch zpoždění, takže přijede domů skoro až za tmy. V takové dny by mělo být zakázáno psát na blog veselé historky. Přinejmenším ty dlouhé. Povoleny mohou být za určitých okolností krátké veselé historky. Krátké jako.... jako nástupiště, napadlo mne automaticky. Zdá se vám to jako podivné přirovnání? Mně by se ještě nedávno taky zdálo. Ale tohle pondělí jsem změnil názor.

V pondělí jsem jako každé ráno jel vlakem do práce. Dopřávám si ten luxus hromadného cestování, abych se mohl bezstarostně pohroužit ve snění a neriskoval přitom náraz do svůdných svodidel. A ke snění mívám každé léto mnohem větší prostor než normálně, protože na naší železniční trati probíhají tradiční české letní výluky, takže vlaky jezdí méně často, kratší a pomaleji. Jsem na to už zvyklý a snažím se kvůli takové malichernosti nerozčilovat. Pak mne ovšem dokáže ,ile překvapit, když vlak ráno bez varování přijede na minutu přesně, má standardní délku, takže se uvnitř netísní davy zívačů navzájem si narušujících intimní zónu, a pokračuje tempem, připomínajícím nejméně allegretto.

Nedělní miniglosy č.369

Česká vláda, která nedávno aplikovala jednotná evropská pravidla pro domácí zabijačky, jejichž součástí byl i přísný zákaz výslužky, se rozhodla regule uvolnit a umožnit oficiálně výslužku alespoň pro blízké příbuzné. "Ukázalo se, že diskuse o legalizaci výslužky je v českém prostředí minimálně stejně důležitá jako diskuse o legalizaci marihuany," řekl nám vládní mluvčí. "Poté, co průzkumy potvrdily, že je v České republice víc lidí závislých na ovaru než na lehkých drogách, rozhodli jsme se pro jisté změkčení původně přísných pravidel. V současné době již zbývá vyřešit jen poslední otázka - totiž zda na výslužku má kromě potomků a předků v přímé linii, vlastních i nevlastních strýců, tet, bratranců, setřenic, švagrů či neteří, právo i registrovaný partner, tchyně, případně zasahující policista, pokud by se rodina nemohla na nárocích na výslužku dohodnout po dobrém."

Olympijské osobní doteky

Dnes v noci byly zahájeny olympijské hry v brazilském Rio de Janeiru a přiznávám, že jsem se na noční slavnostní zahájení nedíval, protože mne úvodní a závěrečné ceremoniály podobných monsterakcí zajímají čím dál tím méně. Ale k olympiádám mám odmalička velmi blízký vztah jako člověk, který sport docela pozorně a dlouhodobě sleduje.

Asi v osmi letech jsem dostal jako dárek obrazovou publikaci o olympiádě v Mnichově v roce 1972. Kupodivu mi byly úplně ukradené krásné dynamické fotky ze sportovních klání, ale nejvíc ze všeho mě zaujala výsledková příloha. Odtud jsem poznal jména tehdejších velkých sportovců a postupně jsem si k nim kompletoval jejich příběhy. Na olympiádu v Montrealu v roce 1976 už jsem byl - jako desetiletý - připravený s plnou vážností oddaného malého sportovního fanouška, sháněl jsem v tehdejších časopisech co nejvíc obrázků a informací a vlastní sledování her jsem si moc užíval. V roce 1980 jsem slzel, když při ukončení moskevských her odlétal do dáli maskot her - Míša, i když mě štvalo zpolitizování téhle akce, kterou jsem ve své tehdejší naivitě sám považoval především za sportovní. Ostatně, politické souvislosti mě k mému obrovskému vzteku zbavily možnosti sledovat detailně hry v Los Angeles v roce 1984 (tehdejší socialistické země se úporně tvářily, že se vůbec žádné hry nekonají), jen čas od času jsem se mohl dívat alespoň na německou televizi, takže si z té doby dodnes pamatuji některé německé sportovní termíny. No a pak už šly jedny hry za druhými, některé hry jsem sledoval intenzivně, jiné ke mně spíš jakoby doléhaly zdaleka, divácké zážitky mi trochu splývají a nevím, jestli bych je vždy dokázal přiřadit správné olympiádě. Soul, Barcelona, Atlanta, Sydney, Athény, Peking, Londýn, Rio...

Abstraktní svět kůry - znovu za borovicemi do Stupna

Před čtyřmi lety jsem poprvé fotil makroobjektivem své oblíbené čyři veliké borovice na hřbitově ve Stupně a výsledky jsem publikoval v článku Detaily borové kůry - Stupno u Rokycan. Tehdejší fotky se staly základem pro postupně vznikající fotocyklus Abstraktní svět kůry, který jsem si usmyslel v tomto a v příštím roce doplnit a výrazně rozšířit. A tak jsem se s odstupem vrátil znovu na stejné místo, abych se podíval, jak se situace na stupenském hřbitůvku změnila. Ano, borovice jsou pořád na svém místě, za šternberskou hrobkou a trochu stranou běžného hřbitovního provozu. A tak jsem si rozestavil fotografické propriety a skoro tři hodiny fotil - makroobjektivem, ze stativu, s častými prodlevami, když právě vyšlo ostré odpolední slunce, které vůbec fotkám nesvědčí. Snažil jsem se vždycky počkat na světlo rozptýlené oblaky, aby obrazce na výsledných fotkách neměly příliš ostré stíny, ale právě takové, které co nejlépe zvýrazní kresbu na borové kůře.

Kůra se postupem času po šupinkách i po větších plátech odlupuje a já si říkal, jak se asi stejné místo na kůře vyvíjí v čase. Proměňuje se tvar linií nebo i barva ploch? Jenže - jak takové místo, které jsem fotil před čtyřmi lety najít? Podle čeho? Objektiv vždy při detailu zabírá pouhých pár čtverečních centimetrů, to by byla opravdu mimořádná náhoda, kdybych dokázal najít na veliké ploše silných borových kmenů přesně stejné místo, které jsem už kdysi fotil, abychom mohli takové jednoduché srovnání udělat. No, náhoda umí být děvče neosedlatelné, jak ještě uvidíme na konci článku :-).

Nedělní miniglosy č.368

Většina českých ministrů by měla na začátku srpna odjet na zaslouženou dovolenou. Na Úřadu vlády bude držet službu osobně premiér Sobotka, který doufá, že nebude muset řešit žádné zásadnější vnitřní ani zahraniční problémy, protože by během srpna v prázdninově opuštěných prostorách úřadu rád nerušeně vychytal vládní pokémony.

----------------------

Dvaačtyřicetiletý americký parašutista uskutečnil rekordní seskok bez padáku z téměř osmikilometrové výšky do speciální záchranné sítě. Česká ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová v této souvislosti důrazně varovala všechny české dobrodruhy, aby je ani nenapadlo něco podobného zkoušet na českém území, protože záchranná sociální síť v České republice ještě zdaleka není tak rozsáhlá a účinná, jak by měla podle sociální demokracie být, takže by se zdejším kaskadérům mohlo snadno stát, že se do ní netrefí.

Oblačná dobřichovická lávka (s příchutí dada lanýžů)

Když jsem opravdu líný - a to je často - nechce se mi vypravit za fotkami nikam daleko, ale popojdu jen pár minut k Berounce, přes kterou vede v Dobřichovicích lávka pro pěší. Na rozdíl od některých starousedlíků se mi moderní konstrukce lávky líbí, ostatně už jsem ji tu kdysi několikrát ukazoval, např. na čtyři roky starém zimním obrázku s vycházejícím sluncem "v zádech" (udělám dnes fotku trochu menší, aby bylo zřejmé, že obrázek je tu jen pro celkovou ilustraci):

O dnešních tunguzských meteoritech

Jako zvídavé dítě jsem se jednou dostal k jakési knížce o tunguzském meteoritu. Přečetl jsem ji s příjemnou husí kůží a mrazením v zádech, natolik mi ta záhada připadla sympaticky tajuplná, a celá ta historie se mi tak moc líbila, až jsem svému staňkovskému dědečkovi záviděl, že se narodil ve stejném roce, ve kterém k té ohromující události došlo, zatímco rok mého narození byl - v mých tehdejších dětských měřítkách ovšem - ztělesněním děsuplné nudy.

Ve svém náhlém zápalu pro věc jsem vůbec nedokázal pochopit, jak mohlo trvat skoro dvacet let, než se někdo poprvé dokodrcal na odlehlé sibiřské místo, aby se na vlastní oči podíval na následky tajemné katastrofy a spočítal a nafotil milióny popadaných ohořelých stromů. To já - říkal jsem si - kdybych tehdy žil, bych dal okamžitě rodičům vale a vypravil bych se na dalekou cestu hned druhý den ráno (a to jen proto, že večer už nic nejelo), tím spíš že úderem meteoritu právě začínaly prázdniny. Nic, vůbec nic by mne - odkojeného verneovkami a s neodbytnou chutí přicházet věcem na kloub - dozajista nemohlo od takového dobrodružství odradit. A to si pište, že i kdybych snad cestou párkrát zabloudil, jako se mi to občas dělo i jen při výletu do vedlejší vesnice, pořád bych se do oblasti obrovitého výbuchu dostal o dost dřív než výprava profesora Kulika. 

 

Nedělní miniglosy č.367

Kromě vojáků, úředníků, učitelů, soudců, prokurátorů, ekonomů a zeměměřičů bylo v Turecku v souvislosti s nedávným armádním pučem zatčeno i 6300 provozovatelů veřejných záchodů. "U hlídačů veřejného WC evropského typu je možné nad jejich morálním kreditem do určité míry přimhouřit oko," řekl nám nejmenovaný dobře informovaný zdroj z prostředí podporujícího současnou vládu, který osobně již déle než rok připravoval seznamy nežádoucích osob pro případ, že by náhodou někoho napadlo zosnovat převrat. "Velmi přísné nároky na loajalitu však musíme mít vůči těm, kteří hlídají tradiční záchody turecké!"

Josef Sudek - V šeru chrámu

Chcete-li se v letošním létě vypravit za fotkami klasika české a světové fotografie Josefa Sudka, máte dvě zajímavé možnosti: Jedna krásná a velkolepá výstava se koná v Paříži, kde v Míčovně poblíž Place de la Concorde (před otevřením Musée d´Orsay zde byly vystaveny obrazy impresionistů, teď je pověstný výstavní prostor zasvěcen fotografii, filmu a video umění) probíhá velká retrospektivní výstava Josef Sudek - Svět z mého okna (podrobnosti jsem našel i na jednom zajímavém blogu o Paříži v článku Josef Sudek v Musée du Jeu de Paume. Druhá výstava (nepoměrně skromnější, ale o nic méně Sudkova) je instalována přímo v místě, kde legendární český fotograf vlastně celý svůj "fotografický život" pobýval a pracoval - v Ateliéru Josefa Sudka v Praze na Újezdě. Tam je skoro celé prázdniny k vidění výstava V šeru chrámu, na které můžete vidět fotografie z chrámu Svatého Víta.

 

Ranní přeháňka v horkém létě

Diona pokynula

svou čarovnou berlí

a za oknem rozšuměl se svět.

Vlahý déšť rozsypal ti perly

po rtech i po vlasech

a já jsem ve snu bez deštníku!

Jako gentleman

ti všechny perly slíbám

ústy plnými díků,

modlím se

malou násobilku,

ať pršet nepřestává

a sen

provoněný tvou provlhlou vůní

trvá ještě aspoň malou chvilku!

Déšť zvolna usíná,

pokojem voní ranní káva

a ze snů probouzí se

ohňová země,

ohňová krajina.

Nedělní miniglosy č.366

Ve španělské Pamploně se uskutečnil tradiční běh s býky, který se bohužel ani letos neobešel bez zraněných. Pražská primátorka chce podobnou tradici zavést i v Praze, aby se ještě zvýšilo renomé města mezi zahraničními turisty. "Rádi bychom od příštího roku pořádali v pitoreskních uličkách Starého města podobnou akci," řekla Nedělním miniglosám paní primátorka. "Nechceme se ale po Pamploně opičit a přesazovat do našeho prostředí cizorodé španělské zvyky, naopak chceme navázat na nejlepší tradice českého národa a poskytnout zájemcům relativně bezpečnou, ale přesto dostatečně adrenalinovou zábavu. Proto začneme ve spolupráci s Ministerstvem kultury, sportu a rodinného stříbra pořádat Pražský běh s voly." Podle odborníků na dobytek by měla být nová pražská akce v porovnání s během s býky výrazně bezpečnější, alespoň pokud jde o fyzická poranění. Co ovšem nadělá s psychikou nepřipraveného západního turisty případná srážka s originálním českým volem, to zatím nelze ani odhadnout.

Jan Zábrana: Celý život

Obecná poznámka: Kurzívou psané části následujícího textu jsou citáty z knihy.

Říká vám něco jméno Jan Zábrana? Věřím, že dnes už ano. Ale přiznávám, že mně dlouho neříkalo vůbec nic, když pominu fakt, že moji rodiče měli doma jeho detektivku (Vražda se zárukou). Až v devadesátých létech jsem v rokycanské knihovně čirou náhodou narazil na dvoudílný výběr jeho deníkových záznamů, který mě ovšem naprosto ohromil; nepamatuji si jinou knihu, která by mne v té době tak zásadním způsobem zasáhla. A přitom vlastně nejde o žádné ucelené literární dílo, ale "jenom" o velmi rozsáhlý soubor každodenních poznámek, nápadů, úvah, pocitů, vzpomínek a obav. Možná ale o to lépe podává kniha svědectví o atmosféře doby a o jednom životním osudu, který byl tou dobou doslova fatálně ovlivněn. Když jsem nedávno zjistil, že kniha vyšla v novém vydání (tentokrát v jediném svazku), bylo mi jasné, že si ji musím pořídit do své knihovny, i když jsem si vůbec nebyl jistý, jestli ji budu celou podruhé číst (ale jsou knihy, o kterých prostě víte, že je v knihovně mít musíte). Přece jen, kniha má přes tisíc hustě popsaných stran a přitom jde vlastně jen o výběr z ještě mnohem rozsáhlejšího základu, kterým byly desítky popsaných různobarevných sešitů, ve kterých je zachycený - přesně podle názvu knihy - doslova celý život. Ale stačilo poprvé otevřít a už jsem ji na polici nevrátil a postupně po kouscích jsem se i podruhé s nadšeným zájmem pročetl stránkami autorova života.