Nemám moc rád své narozeniny. Zdá se mi, že člověk slavící své narozeniny slaví to, co se událo prakticky bez jeho zásluhy a přičinění, a navíc si ani význam tohoto okamžiku nebyl schopen uvědomit. No řekněte sami, je na tom něco k oslavě? Ano, nechť naše narozeniny slaví naši rodiče, pro které bylo naše narození vyvrcholením dlouhého čekání a příprav. Ale proč bychom je měli slavit my sami, kteří o něm většinou máme jen pár informací z doslechu a kteří často proti svému narození v té chvíli hlasitě protestovali, protože nás ten okamžik náhle zbavil všech dosavadních životních jistot a vykopl do prostoru, který se nezdál být na pohled nijak přátelsky naladěný (posléze se navíc často ukáže, že to tenkrát nebylo jen zdání).
Někdy se doporučuje místo svých skutečných narozenin slavit náhradní narozeniny, nejlépe jako připomenutí chvíle, kdy jsme se tzv. "podruhé narodili" - třeba nás štípla včela do jazyka vyplazeného na spolužačku, přežili jsme bez úhony blízké setkání s medvědem, dostali jsme křeč do nohy při plavání na volném moři, spadlo letadlo, do kterého jsme nestihli včas přestoupit, budova, ve které jsme právě dleli, přečkala bez úhony silné zemětřesení, nebo jsme byli přistiženi v choulostivé situaci mužem, který se mohl právem cítit ukřivděn, a navíc se ukázalo, že je to boxer.
