Výbuch ve třinácté komnatě

Zaslechl jsem včera zprávy v televizi:

říkali, že kromě hospodářských krizí

a všech konců světa, které klepou na vrata,

vybouchla teď navíc má třináctá komnata.

Snad to bylo z vedra; příčiny se ještě šetří

a různí odborníci jsou kvůli nim ve při;

sousedy ta zpráva oprávněně děsí:

Kdoví, co tam bylo za výbušné směsi!

Piju z nervozity třetí, čtvrtou sklenku

a přemýšlím o tom, co je všechno venku:

Přísně tajné složky včetně nejskrytějších přání

jsou už ode dneška pro zájemce volně k mání.

Pikantní fotky snů, které upíral jsem světu

plují bez cenzury po moři internetu

a čerstvý úpis krví, o nějž si kdysi řeklo,

trochu dřív, než chtěl jsem, dychtivě spolklo peklo.

Vystavil jsem slunci slova uvyklá jen šeru,

i situace, kdy se sám se sebou peru.

S verši uvyklými pobývat jen mezi svými

mi v blescích pozornosti docházejí rýmy.

Noc stoupá vzhůru, zatímco den se krčí u dna,

rozpaků plný vak a studu plná studna;

jak dobří holubi se některá přání vrací

a u vyvrácených veřejí je loví paparazzi.

Dnes přijdou lidé z firmy, kteří přesně změří

zbytky vyražených pancéřových dveří,

nasadí pak do nich pěkně na míru

nové lehké dveře z hedvábného papíru.

Skrytý jenom jemným průsvitným paravánem

přebírám zbytky snů a brodím se novým ránem.

Skutečnost balancuje na hranici kýče:

Je to jen tvá dlaň, do které vtisknu klíče.