Tak nám prý zabili Ferdinanda!

Blog.cz prý končí, řekl dnes ráno kdosi na už řadu let vynechávajícím a všemi možnými šelesty rachotícím a nedomykavém Srdci blogu a poděkoval za pochopení. Jasně, nebylo by to žádné velké překvapení: Staré funkčnosti se v případě rozsypání neopravují, protože "starej pecař není doma a mladý to neumí". Nové funkčnosti pro jistotu vůbec nevznikají. Blog.cz připomíná kdysi honosný barokní zámek, který sice ještě ze setrvačnosti dál pronajímá pokoje plné zaprášeného staromódního plyše tomu, kdo je ochoten za ně z nějakých zvláštních pohnutek zaplatit, a občas - když už je syrová zima opravdu nesnesitelná - trochu zatopí v krbu. Ale omítka už neopadává jen proto, že je jí většina sesypaná pod vrávoravými zdmi, z děravých okapů crčí po každém dešti voda, protože na nové nejsou peníze ani zájem, kdysi s nadšením opečovávaná okrasná zahrada je zarostlá býlím a keříčky angreštů během letních veder uschly. Co se s takovým starým zámkem dá udělat, myslím, každý tuší: Buď ho vezme někdo do parády a udělá z něj tím, že do něj vrazí spoustu peněz a námahy, zase krásné reprezentativní místo (nejméně pravděpodobná varianta u starých blogových platforem i u starých zámků) nebo se prodá někomu, kdo s ním má nějaké - často s původním účelem nesouvisející úmysly, nebo se prostě zboří a na jeho místě se postaví supermarket na zboží z reklamních letáků. Všechno je možné a všechno je přirozené a mockrát už tu bylo. Ten, kdo má ke starému zámku nějaký srdeční vztah, bude nějakou dobu smutný a zklamaný, ten, komu byl zámek lhostejný, jen pokrčí rameny a půjde si nakoupit.

 

Neviditelné řecké slunce

Mám takový zvyk: Vždycky, když připravuji novou fotografickou výstavu, snažím se v archivu starších fotek najít nějakou, která právě živoří v zapomenutí a vypadá to, že se ze svého vejminku "na dožití" už nikdy nemůže dostat do centra zájmu; buď jde o fotku, kterou zatím kromě mne nikdy nikdo neviděl, nebo o fotku, která si sice kdysi dávno užila svou "čtvrthodinku relativní slávy", ale pak u mne z nějakého důvodu upadla do nemilosti. Po vzoru sportovních klání říkám, že taková fotka ode mne dostala "divokou kartu" a opravdu s jedním nebo dvěma takovými volnými místy ve výstavním scénáři předem počítám a jako fotograf tím sám sebe nutím, abych zpětně procházel zaprášené archivy a depozitáře, do kterých bych už jinak stěží nakoukl, protože ať chceme nebo ne, každý má prostě nějaké svoje oblíbence, které má tendenci v takových okamžicích protežovat, své favority, kteří mají - podobně jako je tomu třeba u tenistů - mnohem lepší postavení na aktuálním žebříčku. Někdy fotka svou nenadálou šanci využije a zazáří, jindy propadne, to je stejné jako u lidí.

 

Nedělní miniglosy č.526

První měsíc nového roku máme za sebou, takže náš nový rok už není zas až tak úplně nový, ale ještě pořád je čerstvý, nestihl ztratit chuť do života a nedělá přitom ještě chytrého, že už všechno ví a všechno zažil, jako tomu někdy bývá na konci. V únoru, do kterého právě vstupujeme, oslavíme společně 11. narozeniny Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", ve kterém se každou neděli s notnou dávkou nezbytného nadhledu ohlížíme za vybranými událostmi uplynulého týdne. Je mi potěšením přivítat vás u dnešního 526. čísla

V uplynulém týdnu jsem na blogu publikoval dva nové články: Prvním byl drobný fotočlánek Šábes v Praze, ve kterém jsme nejspíš zklamali všechny ty, kteří chtěli k sobotním zážitkům z pražského Židovského města zakusovat košer trdelník, a druhým článkem byla zevrubná analýza Komentářů a komentátorů na mém blogu v roce 2019 , ve které se odrážejí i všechny vaše komentáře u Nedělních miniglos. Mimochodem, hned čtyři z vás okomentovali všech 48 NMg z minulého roku: TlusŤjoch, Miloš, Janinka a Marie Veronika. A i protože mám právě za sebou malý výlet po západočeských matrikách, připomenu ještě z minulého týdne trochu vážnější básničku Mlýny času.

Komentáře a komentátoři na mém blogu v roce 2019

Dnes završíme tradiční ohlédnutí za ukončeným rokem poslední částí "bilanční trilogie". Po informacích o tom, co se u mne loni odehrálo mimo blog, v článku Co mi také přinesl rok 2019, a po nakouknutí do podrobnějších blogových statistik v článku Rok 2019 na mém blogu dnes zaostříme pro změnu na blogové komentáře a komentátory, tedy téma, jehož součástí je většina z vás - ať už komentáře sami aktivně píšete anebo si je jen občas pročítáte. I letos jsem tedy pokračoval v dlouhodobé statistice mapující všechny komentáře, které mi zde různí návštěvníci v historii zanechali.

Jako obyčejně u tohoto typu článků začnu jednou důležitou metodologickou poznámkou: Hlavní část statistiky tvoří komentáře všech článků publikovaných během roku 2019. Sice jsem si zaznamenal i komentáře ke starším článkům, ale těch bývá výrazně méně (tentokrát asi 3 % z celkového počtu komentářů), takže tyto starší komentáře se v roční statistice u konkrétních komentátorů neobjeví. Zahrnul jsem je ale do úvodních celkových čísel a zmíním se o nich ve speciálním odstavci.

V loňském roce se u mých článků objevilo celkem 4653 komentářů, což je číslo dobře srovnatelné s 4745 komentáři z roku 2018, zvlášť škrtnu-li si z nich v duchu cca 250 komentářů prvního a zatím i posledního komentátora, kterého jsem nakonec na jaře 2018 zablokoval, takže se loni už na statistice komentářů nijak nepodílel. Z uvedeného počtu bylo 2740 komentářů od vás - návštěvníků dalších 1913 byly mé odpovědi. Do statistiky nezapočítávám komentáře, které jsem během roku vymazal, což byly tentokrát výhradně komentáře reklamní povahy.

 

Šábes v Praze

Mám rád, když fotka je o něco víc než jen pouhé zaznamenání skutečnosti, když obsahuje i nějaký jiný vklad fotografa než pouhé triviální zmáčknutí spouště. V optimálním případě krásu, pohyb a aspoň náznak příběhu, který se může spustit v mysli toho, kdo se na fotku dívá. Ale co si budeme povídat, něco takového se nepodaří zdaleka vždycky a v takovém případě občas vezmeme zavděk i fotkou bez dynamiky, nápadité kompozice a zvláštních výtvarných kvalit. Pak je ovšem otázkou, proč taková fotografie vůbec vznikla a jaký je její smysl, což je věc, na kterou se nad každou pořízenou fotkou snažím sám sebe ptát. Když si nedokážu odpovědět, můžu většinou fotku s klidem vyhodit.

Dnešní fotka vznikla při nedávné sobotní procházce pražským Starým Městem. Procházel jsem se místy, kam zas tak často nechodím a mrzí mě to. Tep těch míst určují většinou proudy turistů a to je na mě za normálních okolností příliš rušná diskotéka, je ale pravda, že v lednu to bývá z tohoto pohledu o něco lepší. Ulice Haštalská, U Obecního dvora, Kozí, Dušní, U staré školy ... všude kolem je k vidění spoustu zajímavostí, pokud jdete pomalu a máte čas na rozhlížení, ne když prcháte před davy a spěcháte na schůzku, kde jste měli být už před půlhodinou. A najednou se objeví nepříliš rozsáhlé ale velmi malebné a historií prodchnuté zbytky Židovského města. Španělská synagoga, Staronová synagoga, Starý židovský hřbitov - i zde je sice rušno, ale přece jen méně a hlavně JINAK než obvykle. A pak vám dojde, že je to vlastně logické, protože je právě sobota a všechno kolem je zavřené; obchody, stánky, muzea...

Nedělní miniglosy č.525

Právě včera bych oslavil (kdybych slavil) přesně 11 let od okamžiku, kdy na tomto blogu vyšel první článek, fejeton O chřipce a psím blogu, a předznamenal tak (jako "blogový praotec") všech dalších 1836 vydaných článků včetně toho dnešního, 525. čísla Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a ve kterém se skoro od samotného začátku fungování blogu každou neděli s notnou dávkou nezbytného nadhledu ohlížíme za vybranými událostmi uplynulého týdne.

V týdnu jsem na blogu zveřejnil dva články: Prvním byla drobná, ale myslím, že tentokrát nijak zvlášť odlehčená básnička Mlýny času, a ve druhém jsem se pak detailně vrátil k tomu, jaký byl Rok 2019 na mém blogu. A protože tentokrát nepřibyl žádný nový fotočlánek, aspoň připomenu z minulého týdne ukázku, jak taky může postupně z nenápadného zárodku vznikat trochu netradiční finální podoba fotografie v článku Návrat z výletu do černobílého světa.

Můj blog v roce 2019

Jak už se stalo v posledních letech tradicí, v lednu se vždy v podobné trojici článků ohlížím za minulým rokem. První díl už máme za sebou, jmenoval se Co mi také přinesl rok 2019 a věnoval se různým událostem a zážitkům mimo blogový svět. Dnes přichází prostřední z těchto "blogových Tří králů", který se naopak věnuje výhradně dění na blogu; podíváme se na některá statistická data (jako obyčejně je zdrojem většiny z nich Google Analytics), v některých případech se možná trochu zamyslíme nad jejich interpretací a připomeneme si i několik konkrétních článků, o kterých bude ve statistikách řeč. Věřím tedy, že to nebude jen suchá a nudná "datová otročina", ale naopak hlavně připomenutí a odhalení některých zajímavostí, u kterých budeme mít třeba příležitost se i občas pousmát.

 

Mlýny času

Na mlýny zšeřelé

svítím si světlem tmářů

a s vírou Quijotů

minulost beru ztečí,

bez kopí,

věštbami z tarotu.

Vzpomínky slisované

vkládá do herbářů

čas bez hlavy a paty,

co bez zbytečných řečí

od věčných mlýnů vane,

z kamene dělá prach,

ze soků přátele

a ze lvů surikaty.

V zrcadle

prázdné dračí sluje,

kolem níž tuhne

kdysi snad žhavá láva,

i dnes

obraz lva přetrvává,

jen před mlynářem

trochu víc panáčkuje.

Nedělní miniglosy č.524

Slyšel jsem poplašnou zprávu, že teď, v lednu, prý na některých místech naší země sněží! Brrrr, myslel jsem si, že s takovými přežitky minulosti jsme se už v aktuálním tisíciletí vypořádali, a on se ten strašák minulosti pořád vrací! No řekněte, není lepší si v takovém počasí sednout "ke kamnům" s něčím dobrým ke čtení? Třeba - nechci ovšem napovídat - s dnešním 524. číslem Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a ve kterém se už více než 10 let s notnou dávkou nezbytného nadhledu pravidelně ohlížíme za vybranými událostmi uplynulého týdne.

V týdnu jsem na blogu zveřejnil dva články: V prvních jsem představil celkem podrobný popis, jak postupně vznikala jedna z mých posledních fotek, která nakonec dostala šalamounský název Návrat z výletu do černobílého světa. Druhý článek je prvním z tradiční trojice lednových bilančních příspěvků, které se ohlížejí za loňským rokem: Co mi taky přinesl rok 2019. Z předešlého týdne pak ještě připomenu článek o další "pražské drobnůstce" - O sovičce z Platýzu.

Co mi taky přinesl rok 2019

Ani letos si neodpustím tradiční lednový bilanční trojlístek článků shrnujících v notné zkratce a bez pevnější struktury nebo významové hierarchie, co se u mne (mimo mnohé jiné) odehrálo v loňském roce. Jak už je z minulých let zvykem, první článek se bude věnovat dění mimo blogový svět, i když se samozřejmě často jedná o aktivity, které se na blogu nějak projevily; však co by to bylo za blog, kdyby byl odtržený od toho, co se děje v reálném světě. Někde si vypomůžu fotkou, jinde zase odkazem, aby to nebyl jen fádní textový výčet. Připraveni? Tak vás tedy vítám na krátké exkurzi do roku 2019 a startujeme!

Návrat z výletu do černobílého světa

Vzhledem k nástrojům, které má dnes k dispozici prakticky každý, kdo se chce trochu důkladněji věnovat fotografii, potýká se snad každý fotograf kromě hledání odpovídajícího způsobu vyjádření i s hledáním vlastních hranic, co je pro něj ve fotografii a především v postprodukci ještě únosné a co už ne. Jak moc je přijatelné pozměnit realitu, aby člověk nepřekročil křehkou hranici mezi tvůrcem a podvodníkem? Samozřejmě, o tomto tématu se dá donekonečna teoretizovat a hlasité debaty mezi různými fotografy málokdy vedou k něčemu smysluplnějšímu než k jednoduchému závěru, na kterém se skoro všichni dokážou shodnout, nejsou-li ovšem právě pospolu: To, co dělám já, je ještě OK, ale to, co dělají druzí, už je často trochu moc!

Přiznávám, patřím k fotografům, kteří rádi pracují především se skutečností, a když vidím na fotce krásné panorama města v bouřce a zjistím, že nádherně rozkošatělý blesk je do fotky vpreparovaný dodatečně ve Photoshopu, stejně jako často Měsíc v úplňku, nebo rozzářená hvězdná obloha s Mléčnou dráhou, nebo když si autor fotí oblohu "do foroty", aby ji pak použil v úplně jiném čase, na jiném místě a v jiných souvislostech, bývám docela obyčejně zklamaný a cítím se podvedeně, protože nemám rád, když mě nenápadně tahá za nos a vydává - jakkoli vizuálně okouzlující - lživou fantazii za skutečnost. Ale v principu nemám nic proti různým tvůrčím vylepšením obrazu, která ostatně prováděly všechny generace fotografů a vždy k tomu využívaly ty nejlepší techniky, které byly v dané době k dispozici, takže podle mě není důvod vyhýbat se tomu ani dnes, stejně jako nad tím ohrnovat nos. Vše je jen otázka míry - přesně podle základního postulátu kvantové teorie, který - přetlumočen kdysi do úsporně srozumitelné řeči Janem Werichem - říká víceméně: "VOCAĎ POCAĎ!" Jen v tomto oboru neexistuje žádná univerzální a obecně akceptovaná "Planckova konstanta", ale pro popis tohoto světa má každý svou vlastní individuální konstantu, která se ještě navrch - což je od "konstanty" obzvlášť záludné - nezřídka proměňuje v čase :-).

Nedělní miniglosy č.523

Vánoční stromy už po Třech králích zmizely spolu s další vánoční výzdobou z našich náměstí a nastává krátké období, ve kterém se dá kupříkladu Staroměstské náměstí v Praze projít úplně normálně napříč, aniž by se člověk musel prodírat "tělo na tělo" skrze těsné davy návštěvníků z celého světa a sešikované pluky stovek stánků. Konečně trochu relativního klidu, který se dá využít např. k přečtení dnešního 523. čísla Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", nedělníku, ve kterém se už více než 10 let s notnou dávkou nezbytného nadhledu pravidelně ohlížíme za vybranými událostmi uplynulého týdne.

V minulém týdnu jsem publikoval opět dva články: V prvních z nich jsem zdejší čtenáře varoval před e-mailovými podvodníky vydávajícími se za advokáty či exekutory: Nenechte se napálit e-mailovými šmejdy. Druhý článek je z oblíbené rubriky Pražské drobnůstky a ukazuje jednu zajímavost historického paláce Platýz mezi Národní třídou a Uhelným trhem: O sovičce z Platýzu. Z minulého týdne můžu ještě připomenout mírně paranoický fejeton O matraci s pamětí, který jasně ukazuje rizika moderní technologie, okupující nenápadně naše postele :-).

O sovičce z Platýzu

Rubrika Pražské drobnůstky má na tomto blogu dlouhodobě velmi dobrou odezvu mezi čtenáři. Když si uvědomím, kolik zajímavého už jsem díky článkům z této rubriky v Praze viděl a zažil, až mě překvapilo, že těch článků je za víc než 7 let fungování rubriky jenom 16. Mimochodem, za minulý rok přibyly dva: Mohli jste si tu přečíst o speciálních románských reproduktorech v rotundě Nalezení svatého Kříže na pražském Starém Městě a taky o nezvyklé plastice na dveřích budovy Tabákové režie (dnes v budově sídlí Městský soud) na Vinohradech. Vždycky mě mile překvapí, když se mi ozve některý ze čtenářů, který mi k publikovaným informacím a fotkám doplní nějakou zajímavou historku nebo drbík :-).

Nenechte se napálit e-mailovými šmejdy

Vypadá to, že internetoví podvodníci vstoupili do nového roku se spoustou předsevzetí, ambiciózních cílů a nové energie v žilách, tak třeba nebude na škodu malé varování na základě vlastních zkušeností z posledních dnů.

Na přelomu roku mi totiž začaly o překot chodit dva typy podvodných e-mailů, na které bych rád své milé blogové čtenáře upozornil. Tyto maily jsou totiž přece jen o něco málo chytřejší než pitoreskní, překladačovou češtinou psané tradiční informace o pohádkových dědictvích po ministrech a bankéřích z rovníkové Afriky nebo nabídky sňatku od falešných amerických generálů, toho času se nudících na nějaké bohulibé mírové misi. Vycházejí totiž z celkem dobré znalosti místního prostředí i ze základního povědomí o psychologii.

 

Nedělní miniglosy č.522

Myslel jsem, že i čas by ve vánočním období mohl trochu zpomalit, ale nestalo se; naopak, zdálo se mi, jako kdyby do cíle starého roku finišoval ze svých posledních sil, takže najednou je po Vánocích i po oslavě Nového roku a zbývá nám jen "obyčejný" leden. Ještěže i v novém roce máme kolem sebe takové jistoty jako jsou třeba Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", nedělník, ve kterém se už více než 10 let s notnou dávkou nezbytného nadhledu pravidelně ohlížíme za vybranými událostmi uplynulého týdne. Vítám vás u 522. čísla, kterým vstupujeme do roku 2020.

V minulém týdnu na přelomu dvou roků jsem zveřejnil dva články: Prvním byl poslední a zároveň jubilejní 150. článek roku 2019 - novoroční Přání pro štamgasty i kolemjdoucí. A protože na bilanci roku 2019 bude ještě dost času, rozhodl jsem se, že první článek nového roku by měl být nový a pokud možno veselý, z čehož vyšel fejeton O matraci s pamětí, pojednávající o výhodách i nezanedbatelných rizicích lákavé moderní technologie :-). Z vánočního týdne mohu ještě připomenout fotočlánek Malostranské lampy, který vznikl při mé tradiční těsně předvánoční noční procházce po Malé Straně, kterou každý rok (tentokrát to bylo už podeváté) slavím den, kdy se "narodil" podstatný kus toho, co mě v současné době dělá takovým člověkem, jakým jsem.

O matraci s pamětí

Vánoce, ty tolik vzývané svátky pokoje a klidu, s sebou pravidelně přinášejí soustředěný hlasitý útok reklam všeho druhu na naše srdce a hlavně naše peněženky. Jednou z reklam, která se ve vánočním období obzvlášť neodbytně domáhala mé pozornosti, skoro bych řekl, že si na mě zasedla, byla reklama na jakousi speciální matraci z paměťové pěny. Zpočátku jsem nad takovou nabídkou jen mával rukou, protože můj starý japonský futon mi pořád ještě dobře slouží, spí se mi na něm skvěle, a nemám tedy jediný důvod pořizovat si nějakou technologickou novinku. Protože se ale "matrace s pamětí" připomínala znovu a znovu, postupně jsem o možnosti změny přece jen začal uvažovat. Ostatně nic proti pěně: Pěna umí, jak vím odedávna, docela zajímavé kousky, dokáže hasit věci, na které si ani voda netroufá, umí velmi svůdně naoko zakrýt ženu ve vaně a pěna mořská, příbojová, dokonce kdysi zrodila samu esenci krásy, božskou Afroditu. Marketeři pěnové matrace ve spolupráci s pátou kolonou v podobě viru umělé inteligence, nasazeného do mého počítače, vyhodnotili míru mikrotěkání mých zorniček při prohlížení reklamy jako nadějnou pro potenciální obchod.

Sociální sítě jim proto hned přispěchaly na pomoc a nabídly mi k přečtení recenzi na Vianovu Pěnu dní. Instagram mi místo uměleckých fotek potoků a řek začal nabízet fotografie různých druhů izolačních pěn a ve facebookovém zábavném testu "Jakému ptáku nejlépe odpovídá vaše křestní jméno" mi s převahou vyšla pěnice. Po několika dnech nenápadného zpracovávání a vemlouvání jsem konečně usoudil, že mé jinak celkem nemoderní domácnosti by špetka nové kvalitní inteligentní pěny mohla jedině prospět. Tím spíš, má-li jít o pěnu s pamětí.

Přání pro štamgasty i kolemjdoucí

Den před silvestrem jsem si udělal "rozesílací den" pro svá péefka. Mám totiž zvyk - nevím, jestli je dobrý nebo špatný, každopádně funguje jako skvělý žrout času - že přání posílám převážně individuálně, abych každého mohl oslovit s úctou jeho jménem a mohl text aspoň do určité míry individualizovat. Každý rok pak čekám, kdy udělám ve frmolu několika stovek zásilek citelnou chybu (přijde vždycky aspoň jedna, o které vím, tak kolik asi musí být těch, kterých si nevšimnu?), takže zaměním jméno v oslovení (to se pak někdy, uznávám, vysvětluje těžko), nechtě zatykám někomu, s kým jsme se ještě do takové společenské fáze nestihli dostat, a už se mi před lety stalo i to, že jsem omylem v textu ponechal rozvernou připomínku společného zážitku, který v reálu v souvislosti s danou osobou nikdy nenastal, čímž jsem dotyčnému vnuknul vtíravou myšlenku, že se mu věkem zhoršuje paměť, což je ostatně stejně vědecky potvrzeno jako přirozený proces, tak jaképak copak!

Do oslovení jsem zařadil i mnohé ze zdejších návštěvníků a komentátorů, na které mám z dřívějška nějaký kontakt, a věřím, že to snad nikdo z nich nepovažuje za nepřípustné zneužití osobních dat. Ale když se podívám na čitače návštěvnosti blogu (nemyslím teď ty zdejší na blog.cz, které jsou už drahnou dobu vynulované a jejich zaoblené, čarou v pasti uzavřené prázdno zcela rezignovalo na obsah a zůstává jen u své okoukané a zdánlivě nezničitelné formy), je mi jasné, že si sem chodí číst i mnoho těch, na které e-mailovou adresu nemám. Proto, myslím, je správné vložit kolportované péefko i sem na blogové stránky, tím spíš, že výsledkem je tak letošní jubilejní článek číslo 150, což je číslo, kterého se mi v příštích letech podaří dosáhnout jen stěží, tak si ho ještě pro letošek chci užít :-).

Nedělní miniglosy č.521

Vánoční svátky jsou za námi a teď se pro změnu nadechujeme k oslavě příchodu nového roku. Dnes tu tedy máme poslední letošní vydání Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", nedělníku, ve kterém se už více než 10 let s notnou dávkou nezbytného nadhledu pravidelně ohlížíme za vybranými událostmi uplynulého týdne.

I ve vánočním týdnu jsem publikoval dva články: Na Štědrý den jste si mohli přečíst, kterak se o Vánocích proměňuji v usedlého tradicionalistu, v textu O konzervativních Vánocích, a hned po skončení svátků jsem se vrátil ke své tradiční těsně předvánoční malostranské procházce, kterou jsem si připomněl 22. prosince už své deváté "volitelné narozeniny", a přidal jsem fotočlánek Malostranské lampy. Z předvánočního období si pak ještě jednou dovolím připomenout skvělého klavíristu Vladimira Horowitze v článku s řadou historických ukázek (a zajímavou názorovou výměnou v komentářích :-)) Vladimir Horowitz - velký romantický trémista.

 

Malostranské lampy

"Tak doufáme, že se 22. prosince večer zase zastavíte," řekli mi už dávno před Vánoci moji známí z domu U obrázku Panny Marie na Kampě, o jehož neobyčejném balkónku jsem už na blogu několikrát psal. Mé "volitelné narozeniny", na jejichž oslavu jsem letos podnikl už podeváté fotografickou předvánoční procházku nočními uličkami Malé Strany, už začínají být známé. Samozřejmě jsem neodolal a zastavil jsem se, protože tahle návštěva u moc milých lidí přímo vedle Karlova mostu už se pro mne stala tradičním startovním bodem malostranského předvánočního toulání s foťákem. Tentokrát jsem byl v Praze už od dopoledne, protože letos připadl 22. prosinec na neděli a chtěl jsem ještě před procházkou stihnout napsat a publikovat Nedělní miniglosy a procházku jsem končil až těsně před desátou v noci, kdy už hlavní pouliční ruch přece jen ustal. Místo davů lidí zůstaly v ulicích krásné lampy dotvářející svým světlem kouzelnou atmosféru mých Vánoc.

 

O konzervativních Vánocích

Za normálních okolností se trochu vzpírám dělat věci tak, jak je dělají skoro všichni ostatní. Ne, nejsem - aspoň doufám - žádný přerostlý rebel, pro kterého je důležité hlavně to, jak ho vnímají ostatní a cílevědomě si pěstuje nonkonformní image, vyznačující se nezřídka pocitem nadřazenosti nad "těmi obyčejnými ostatními". Snažím se taky nebýt člověkem, který při každé příležitosti verbálně ujišťuje, že on je úplně jiný než ti druzí, aniž by pro takové tvrzení jeho jednání a výsledky jeho činů poskytovaly náležitou oporu. Ale těší mě dívat se na chod světa z netradičních úhlů, pohybovat se aspoň občas v protisměru (ještěže nejsem automobilistou!) a nepotřebuji ke štěstí souznění s většinou, které pokud nějakou shodou okolností nastane, bývá mi spíš podnětem - milá většina snad promine - zamyslet se nad tím, jestli právě nedělám něco špatně.

Jestli ale pro mne existuje nějaký ostrůvek konzervativismu, který narušuje základy uvedeného přístupu, jsou to asi právě Vánoce. I když mě k tomu nenutí žádná potřeba hrát před někým divadlo spořádanosti a tradice, protože Štědrý večer trávím tradičně sám doma zcela mimo oči, které by něco podobného mohly ocenit, přesto vykonávám mnohé z toho, co je ve vánoční spořádanosti a tradici obsaženo, a ještě si k tomu některé dodatečné dobrovolné tradice přidávám:

 

Nedělní miniglosy č.520

Ještě dvakrát se vyspíme a budeme mít další Štědrý den. Tak co třeba maličko potrénovat a nadělit si napřed na zkoušku 520. vydání Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", nedělníku, ve kterém se už více než 10 let s notnou dávkou nezbytného nadhledu pravidelně ohlížíme za vybranými událostmi uplynulého týdne?

V předvánočním týdnu jsem publikoval dva články: Nejprve to bylo připomenutí skvělého klavíristy Vladimira Horowitze i s řadou historických ukázek v článku Vladimir Horowitz - velký romantický trémista. Druhým článkem pak byl fotočlánek s možná trochu podivným názvem Úprk před mluvící hlavou, ale předpokládám, že jste tady na blogu na podivné fantazijní názvy už docela zvyklí :-). A protože ani jeden ze zmíněných článků neměl moc společného s Vánocemi, ještě připomenu v předešlém týdnu publikovanou a pro změnu čistě vánoční povídku O sotva stihnutých Vánocích.

 

Úprk před mluvící hlavou

Jak už jsem se tady opakovaně zmiňoval - když právě nemám žádný lepší program, jednou měsíčně trávím jedno sobotní odpoledne (a následně pak nezřídka při velmi zajímavé hospodské diskusi i večer :-)) v Praze na pravidelné procházce po Novém Městě v rámci neobyčejného a hodně dlouhodobého projektu Pražské domy (koho by zajímaly podrobnosti, přikládám odkaz na základní informace o tomto projektu, které nedávno zazněly v rozhlase).

Samozřejmě se vždy snažím sledovat co nejpozorněji poutavý a zasvěcený výklad kunsthistorika Jakuba Syneckého, ale zároveň taky zkouším najít si nějaký prostor na focení, takže občas moje soustředění na výklad klesá a já pobíhám jako poblázněná družice po velmi excentrické dráze kolem skupiny čítající většinou kolem 30 lidí. Výsledek bývá paradoxně ten, že slyším jen část výkladu, ale o to víc si přináším domů poznámek, o čem si chci ještě dohledat podrobnosti a kontext (kdybych tak býval kdysi dával v hodinách dějepisu lepší pozor!), aby informační puzzle pěkně zaklaplo a drželo tvar. No a pokud jde o fotky, většinou sice přímo na vycházce žádné slušné fotky nepořídím, ale často aspoň získám přesnou představu, kam se chci vrátit - třeba v jinou denní dobu a za jiných světelných podmínek nebo s jiným objektivem, takže nakonec přece jen nějaké fotky inspirované vycházkami posléze vzniknou.

 

Vladimir Horowitz - velký romantický trémista

Listopad byl plný vzpomínání na 30 let od listopadových událostí roku 1989, ale v neustálých politicko-historických diskusích prakticky zaniklo úplně jiné 30. výročí: 6. listopadu 1989 totiž zemřel jeden z nejpozoruhodnějších klavíristů historie - Vladimir Horowitz. Hudebník, který prakticky po celou svou dlouhou uměleckou kariéru dokázal při svých koncertech nadchnout své publikum jako málokterý z jeho kolegů. Muž mnoha paradoxů: Málokdo měl tak vynikající předpoklady pro hru na klavír: Jeho technika brala dech, v hudbě dokázal posluchačům předat neuvěřitelné množství různých druhů emocí, měl fenomenální paměť (prý měl v "pohotovém repertoáru" kolem stovky velkých skladeb a i skladbu, kterou hrál naposledy před 20 lety, dokázal zahrát prakticky bez velkých příprav), byl jedním z posledních pianistů slavného meziválečného klavírního věku, který přímo navazoval na éru velkých romantiků 19. století a byl některými lidmi považován divže ne za reinkarnaci samotného Liszta. A přesto se tento velikán celý život potýkal s trémou a malou sebedůvěrou, z nichž vyplynulo několik dlouhých období, kdy kvůli psychickým problémům vůbec nemohl koncertovat a hudbu provozoval jen sám v ústraní nebo v úzkém kruhu blízkých ve svém domě v New Yorku.

 

Nedělní miniglosy č.519

Máme před sebou třetí zapálenou svíčku na letošním adventním věnci a teď už taky pětistou devatenáctou zapálenou svíčku na pomyslném velikém věnci Nedělních miniglos. Ano, právě vychází 519. vydání Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", nedělníku, ve kterém se už více než 10 let s notnou dávkou nezbytného nadhledu pravidelně ohlížíme za vybranými událostmi uplynulého týdne.

V právě končícím týdnu se na tomto blogu objevily další dva nové články: Nejprve jste se spolu se mnou podívali na rušné pražské hlavní nádraží, které se v úterý večer zaplnilo nejen běžnými cestujícími, ale i demonstranty z akce Milionu chvilek pro demokracii, ve fotočlánku Expresní dáreček z hlavního nádraží. A protože Vánoce jsou za rohem, mohli jste si přečíst i úplně novou vánoční povídku O sotva stihnutých Vánocích. Z minulého týdne pak mohu ještě jednou připomenout článek Hráči shogi, který oživil jednu v archivu odloženou fotku pořízenou před lety v Japonsku.

O sotva stihnutých Vánocích

Josef se pokojně procházel okrajovou částí malého města, které se teprve před nedávnem stalo jeho novým domovem. Dřív o Štědrém dnu prchával z domu před frmolem vánoční domácnosti, dnes se - inspirován tím, že někteří zpěváci z desky koled se právě chystali jít spolu do Betléma - také vyrazil na chvíli projít, aby se ještě více těšil na její klid. Vzpomínal na rušné sídlištní Štědré dny svého dětství, kdy ještě na poslední chvíli bylo vždy nutné všechno uklidit, načepit, nazdobit a stihnout, kdy by z tolika okolních bytů tehdy moderního panelového věžáku, který svým třináctým patrem už snad trochu zasahoval do Ježíškovy tradiční letové hladiny, bylo slyšet místo zpívání koled spíš hlasité funění vysavačů, kdyby ho ovšem nepřehlušovaly zvuky úklidu vlastního bytu. Ještě vytřít lino v kuchyni, sakra, proč to dneska tak pomalu schne, vždyť je ještě třeba uklidit koupelnu a umýt vanu a už teď má náš denní plán zpoždění; kdoví, kdy se dostaneme ke štědrovečernímu stolu! Proboha, my jsme snad nekoupili okurky… A co ta majonéza ze včerejška? Jestli jsme ji zapomněli dát do chladu, můžeme ji tak akorát vyhodit! A kde jsou vánoční vizitky na dárky? Úplně jsme zapomněli, že jsme loni dobrali poslední, tak rychle, v obchodě mají otevřeno do dvanácti, třeba to ještě stihneme!

 

Expresní dáreček z hlavního nádraží

Dnes nebudu o své fotce pořízené včera večer na pražském hlavním nádraží zbytečně rozvláčně psát, ani k ní nebudu doplňovat žádné haiku. Prostě se mi líbilo vtipné spojení hlavního motivu s reklamním vánočním pozadím. Nevím, jestli bylo ze strany slečny s transparentem uvědomělé, spíš bych řekl, že moc ne, protože slečna svou pozici průběžně měnila a během asi hodiny, kterou jsem focení v nádražní hale věnoval, jsme se potkali nesčíslněkrát na různých místech. O svolení fotit jsem ji výslovně nežádal, ale myslím, že si byla dobře vědoma toho, že bude na mnoha fotkách různých fotografů - těch amatérských jako jsem já i protřelých reportážních profíků, kteří se v nádražní hale také rojili.

 

Nedělní miniglosy č.518

Advent po startu z minulého víkendu už docela nabral rychlost a zapaluje dnes svou druhou svíčku. Jenom dobře: Aspoň bude ve světle jejího plamínku lépe vidět na další, už 518. vydání Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", nedělníku, ve kterém se už více než 10 let s notnou dávkou nezbytného nadhledu pravidelně ohlížíme za vybranými událostmi uplynulého týdne.

V uplynulém týdnu jsem na tomto blogu publikoval dva nové články. Nejprve jsem pozval zdejší čtenáře na zajímavou výstavu Objektivem fotografa Jovana Dezorta do Muzea hlavního města Prahy. Pak jsem přispěchal s jednou vlastní fotografií pořízenou před pěti lety v Japonsku, kterou jsem při stěhování dat ze starého do nového počítače vytáhl z pozapomenuté archivní přihrádky, trochu jsem ji oprášil a oživil, takže se mohla stát základem pro článek Hráči shogi a možná i pro některé mé další fotoaktivity. Z minulého týdne si pak ještě dovolím připomenout článek o trezorovém filmu režiséra Karla Kachyni a scénáristy Jana Procházky UCHO.

 

Hráči shogi

Podobně jako pro zdejší návštěvníky pravidelně pořádám malé poznávací výlety do blogového archivu, podnikám někdy výpravy i do svého docela bohatého archivu fotografického, k čemuž jsem měl nedávno díky kolapsu starého počítače a nutnosti přenést část fotoarchivu do nového stroje jedinečnou příležitost. Kapacita nového paměťového ústrojí samozřejmě není nekonečná, takže není možné přenést úplně všechno, ale je nutné si odpovědně vybírat, což sice stojí nějaký ten čas při selekci (no dobře - tedy hodně času, máte pravdu, však šlo o všechny mé fotky za posledních 12 let), ale je to i skvělá šance objevit záběry, které mne sice kdysi na první pohled zas tak moc neupoutaly, ale zůstalo v nich něco, co je v mých očích dělá docela zajímavými i s odstupem několika let, takže jejich uchování přímo v paměti nového počítače dává smysl.

Takovýmto způsobem jsem si uchoval i jeden starý snímek z Japonska, který jsem si docela logicky pojmenoval Hráči shogi (shogi je tradiční japonská hra podobná šachům) a pořídil jsem ji v srpnu 2014 při své druhé japonské výpravě nedaleko od města Kóbe, přímo pod obrovitým dálničním mostem přes mořskou úžinu u Akashi.

Objektivem fotografa Jovana Dezorta

Když jsem viděl reklamu lákající na velkou výstavu fotografa Jovana Dezorta, napřed mě uchlácholilo, že je k vidění celého půl roku - až do 26. dubna 2020. Pak jsem si ale uvědomil, že stojím právě na Poříčí, tedy jen kousek od budovy Muzea hlavního města Prahy, kde se výstava koná. A proč se vlastně nezajít na výstavu podívat hned a nedodržet tak dobré české přísloví o tom, co vše by se nemělo odkládat na zítřek?

Přiznávám se, že přestože jsem si docela zvláštní jméno pana Jovana Dezorta pamatoval (ono je dost těžké si ho nezapamatovat :-)) především z jeho fotek staré Prahy (fotil např. často na mé oblíbené Kampě), moc dalších informací jsem o něm nevěděl, i když jsem samozřejmě zaregistroval, že obdržel od Asociace profesionálních fotografů cenu Osobnost české fotografie za rok 2014. Nejspíš je to zčásti úděl reportážních a agenturních fotografů, že jejich práce bývají rozeseté na mnoha místech, ale netvoří na první pohled viditelný celek, který je možné si spojit s konkrétní tváří autora. A proto jsem uvítal velkou průřezovou výstavu, kterou Muzeum hlavního města Prahy uspořádalo k fotografovým 85. narozeninám.

Nedělní miniglosy č.517

Ani jsme se nenadáli a je tu opět prosinec a s ním adventní čas. Ale k adventním nedělím už od roku 2009 nepatří jen adventní věnec se zapálenými svíčkami, ale i Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", nedělník, ve kterém se už více než 10 let s notnou dávkou nezbytného nadhledu pravidelně ohlížíme za vybranými událostmi uplynulého týdne. Dnes mám to potěšení vás tu přivítat už u 517. vydání.

V uplynulém týdnu jsem na tomto blogu publikoval dva nové články. Nejprve jsem využil zajímavého televizního projektu k 30. výročí zrušení cenzury a po shlédnutí řady - dnes už naštěstí promítaných a dobře známých - trezorových filmů jsem napsal o jednom z nich - o filmu režiséra Karla Kachyni a scénáristy Jana Procházky UCHO. V pátek jsem pak spojil jednu čerstvou fotografii z vánočně vyzdobeného centra Prahy s malou rýmovačkou a vznikl článek Po barevném dešti. No a z minulého týdne bych ještě rád připomenul pár postřehů a fototipů, z festivalu FotoŠKodaFest, které snad mohou posloužit jako inspirace i pro ty z vás, kteří sami fotí.