Objetí

Objetí,

dvě srdce hladová

a jeden krevní tlak,

dech, co blízkostí se úží.

Dva sny propletené

ve společné kůži,

hebké na omak.

Objetí,

lehký dotek tváří,

maličké smítko na tvém očním víčku,

labyrint rukou a dvou těl,

z kterého anděl na chviličku

uletěl

i se svatozáří.

Objetí,

dva světy v jednom těle,

upřímné a bez obvyklých pletich,

v těle, které je

konečně po staletích

celé.

Pozn.: Když připočteme i jedny ukradené Nedělní miniglosy, je tahle básnička jubilejním 750. článkem, který jsem publikoval na tomto blogu. Dobrá příležitost poděkovat všem čtenářům za neutuchající zájem a za všechny pravidelné, občasné i jednorázové návštěvy. Takže velké díky a věřím, že aspoň jednu padesátku ještě společně urazíme.

Po západu řeckého slunce

Už jsem se několikrát zmiňoval o tom, že u mořských zátok na Lefkadě slunce zapadá velmi brzy a ještě v plné síle, což je dáno tím, že se skryje za vysokým pásmem hor. Konkrétně v místě, kde jsem pobýval já, ve Vassiliki, zapadalo slunce už před šestou hodinou, protože se převalilo přes okolní kopce vysoké přes 700 m. Den normálně pokračuje, jen slunce už nesvítí a není z něj vidět ani kousek. Trvá mu pak ještě více než hodinu, než zapadne skutečně a dopřeje si pravidelnou večerní koupel v moři.

Říkal jsem, že ze slunce už není nic vidět. Napadlo mě ale zkusit se podívat, jestli po slunci nezůstalo aspoň něco, co není pouhýma očima vidět. A pravidelní návštěvníci již vědí, že když chci vidět aspoň kousek neviditelného, zkusím se kouknout přes infračervený filtr. Tak se teď spolu můžeme podívat, co ze slunce sice už dávno není vidět, ale co i nadále září a hřeje, až se řecké hory zelenají.

 

Nedělní miniglosy č.190

Podle zdrojů z Ústavu pro jazyk český se po přejmenování ruzyňského letiště na Letiště Václava Havla snížil jazykový rating slova Ruzyně natolik, že toto slovo bude nejspíš v dohledné době vyřazeno z tzv. vyjmenovaných (dříve vybraných nebo vyňatých) slov. Podle mluvčího specializované a vlivné ratingové agentury Y-Words Agency však další dlouhodobý vývoj může být přesně obrácený: "Vzhledem k rostoucímu počtu zatčených českých politiků, o kterých se v médiích hodně píše, je pravděpodobné, že se slovo Ruzyně bude zase více citovat i v jiných souvislostech, než ve spojitosti s létáním, a do vyjmenovaných slov po Z by se po nějaké době zase mělo vrátit."

-----------------------

Hlavní hygienik Michael Vít uvedl, že ho výsledky víkendových voleb do krajských zastupitelstev na rozdíl od mnoha politologů a politických komentátorů nepřekvapily: "Vždycky jsem říkal, že medializované případy otrav metanolem jsou jen viditelnou špičkou ledovce. Volby potvrdily moji obavu, že počet lidí s čerstvými poruchami vidění je aktuálně v populaci mnohem větší, než jsme původně očekávali."

 

O mé Nobelově ceně

Pozn.: Tématem týdne je tentokrát "To je moje!" Popravdě, nechtěl jsem na toto téma původně nic psát, zdálo se mi ( a pořád zdá) být divné a nemotivující. Ještěže občas přijdou ze světa zprávy, které tou správnou motivací k článku být umějí a ještě se s nimi nepříliš štěpné téma týdne sveze. Jen se bojím, že když bude podobných zpráv pro milovníky absurdního humoru víc, budu moct své tradiční Nedělní miniglosy dočista zabalit, protože k nim už nebudu muset nikdy nic domýšlet. Bude stačit jen holé agenturní sdělení a čtenáři se budou válet smíchy. Nějak je mi jako v této kauze několikrát potrefené huse z takového humoru smutno.

Konečně to přišlo! Čas se naplnil, spravedlnost zvítězila a cena je moje!! Podobně jako si jeden z našich sportovců již v dětství předsevzal stát se olympijským vítězem a letos v Londýně se mu to podařilo, já jsem se jako dítě rozhodl, že jednou dostanu Nobelovu cenu. Bylo mi celkem jedno za co, ale tušil jsem, že laureáti této ceny požívají v celém světě velké vážnosti, což - jak jsem si představoval - musí být docela fajn. Kromě toho v mé rodině ještě tou dobou nikdo Nobelovu cenu neměl a já jsem si říkal, že by nebylo od věci být první. No a taky jsem velmi rád jezdil vlakem a říkal jsem si, že jet vlakem až do Stockholmu na slavnostní předávání by mohl být zážitek skoro srovnatelný s tím, když jsme onehdy s rodiči jeli rychlíkem z Plzně do Prahy do zoo. Tušil jsem, že se Nobelova cena dává nějakým vědátorům, což mě vedlo k zájmu o přírodní vědy. Samozřejmě, nejraději bych tehdy dostal Nobelovu cenu za znalosti historie světových šampionátů ve fotbale, ale nebyl jsem si jistý, zda švédské akademiky přesvědčím, aby pro mne tuto dost specializovanou kategorii otevřeli, když i taková věda, jakou je ekonomika, si musela pěkných pár let počkat ve frontě.

 

Na křídlech haiku

Občas mám tendenci napsat článek velmi dlouhý a velmi osobní. Většinou tehdy, když se mi podaří nějak výrazně emocionálně vybudit, třeba když se rozčílím kvůli něčemu, co stejně nedokážu ovlivnit, nebo třeba pocítím intenzivní stesk po něčem, co považuji za doopravdy důležité (podotýkám, že takových věcí není moc). V takové chvíli napíšu "na první dobrou" dlouhatánský článek, přečtu si ho po sobě a zjistím, že jednak je osobní příliš a překračuje tím křehkou vnitřní hranici, kterou jsem si sice nijak nestanovil, ale dobře ji cítím, jednak naprosto postrádá aspoň částečný odstup a nadhled, který by měl podle mého názoru být vždy finálním korektorem textu. A protože takový článek bývá opravdu předlouhý, užvaněný a neskonale nudný - tolik, že z něj musí jít na případného čtenáře zívání, není lepší řešení, než papírový několikastránkový otisk pochodující emoce zmuchlat a zahodit, nakouknout na úplně opačnou stranu literárního spektra a zvolit asi tu nejstručnější možnou formu, formu haiku. Možná se do těch sedmnácti slabik původní článek nepodaří úplně zkoncentrovat, možná se nepovede vyhmátnout ani hlavní téma, ale kdyby nic jiného - vám, čtenářům, čtení takového textu nezabere tolik drahocenného času :-).

 

James Thurber: Muž ve středním věku na létající hrazdě (The Middle-Aged Man on the Flying Trapeze)

Není-li člověku zrovna do skoku, dělává roztodivné věci. Já kupříkladu, není-li právě do skoku mé duši, utíkám ke knížkám, které dobře znám a rád se k nim vracím, ke knížkám, které mě dokážou potěšit a dokážou na chvíli vyžehlit varhánkovité chmury na tváři. Jednou z nich je určitě povídková knížka Jamese Thurbera Muž ve středním věku na létající hrazdě. Vezmu-li to přesně podle názvu, opravdu nevím, s jakou knihou bych se měl v tomto období lépe identifikovat.

James Thurber byl ve své době velmi uznávaným americkým humoristou, mluvilo se o něm jako o nástupci Marka Twaina. Kdysi mě na něj ve své hře Malá noční inventura upozornil můj další oblíbenec, Miroslav Horníček. A opravdu nelituji, protože se ukázalo, že styl Thurberova humoru je mi velmi blízký a chvěje se často na stejné vlnové délce jako moje bránice. Trochu mne mrzí, že jde dnes už o pozapomenutého autora. Nevím, že by se o něm učilo v literatuře (možná mě vyvedete z omylu) a když to srovnám třeba s Williamem Saroyanem (jehož Odvážný mladý muž na létající hrazdě se v názvu povídkové knihy odráží), který má v českém prostředí až neuvěřitelně a možná i neúměrně silnou pozici, James Thurber se krčí daleko v koutě a podle jména ho zná málokdo. Ale možná si jen většina z vás poťuká na čelo a řekne mi, že žiju v bludu. Osobně bych byl jedině rád, protože knížku Muž ve středním věku na létající hrazdě mám moc rád, a to už dávno - od doby, kdy jsem měl do středního věku daleko.

 

Nedělní miniglosy č.189

Politologové i angažovaní zástupci veřejnosti se stále přou, zda incident, kdy byl prezident republiky Václav Klaus v Chrastavě ohrožován útočníkem s airsoftovou pistolí, byl nebo nebyl atentátem. Rozptyl názorů je pozoruhodný: Zatímco jedno extrémní křídlo tvrdí, že o atentátu se vůbec nedá mluvit, naopak útok plastovými kuličkami je možné považovat za tělu velmi prospěšnou masáž, která způsobuje žádoucí místní prokrvení, podle druhého extrémního názoru se jedná o nejzásadnější ovlivnění českých dějin od bitvy na Bílé Hoře, a proto je nutné vložit do trestního zákoníku nový trestný čin "Popírání atentátu".

-----------------------

Do České republiky přiletěl speciál srílanské armády se slonicemi Tamarou a Janitou, které doplní chov těchto zvířat v pražské zoo. Proti transportu protestovali jednak ochránci zvířat, kteří pro slonice marně požadovali vyrobení speciálních záchranných plovoucích vest pro případ nouzového přistání na moři, jednak zástupci Evropské komise pro dohled nad odzbrojováním, kteří vzhledem k transportu slonic vojenským letadlem považují úředně Tamaru i Janitu za bojové slony.

 

Řecká fotosměska

Určitě to znáte: Vrátíte se odněkud z dovolené a máte spousty fotek, které se na pohled nedají pro nic rozumného použít. Vlastně v tu chvíli už ani přesně nevíte, proč jste právě tohle vůbec fotili. A přesto je vám z nějakého zvláštního důvodu líto ty fotky - často nepříliš technicky vyvedené - jen tak vyhodit. Co kdyby se opatřily krátkým popiskem, který by je zasadit do maličko jiných souvislostí? Třeba by z nich mohla vzniknout zajímavá fotosměska.

Tak to tentokrát zkusím i já. Berte následující řeckou fotosměsku jako malé intermezzo mezi řeckými dovolenkovými reportážemi a standardním blogovým podzimem. A taky je prosím berte s nadhledem - jako je beru i já.

Dva roky prázdnin v nebarevném světě

Dvouslovný esej,

román v jedné větě,

dva roky prázdnin

v zamlklém nebarevném světě.

Malířům bez palety

jde jejich malba ztuha

a přes obzor se klene

dvojitá šedočerná duha.

I když je celkem teplo,

na kůži trochu zebe

místo modrého

jen nízké olověné nebe.

Pobledlá je barva

opálených lící,

když na nebi září

jen černé díry a bílí trpaslíci.

Naštěstí mám však dost indicií,

že i v nebarevném světě žijí

lidé s pestrobarevnou fantazií.

Po starém chodníčku k hoře Skaros

I když už jsem z lefkadské dovolené doma, ještě jsem vám zůstal dlužen pár fotek z posledního dne a z mého posledního výletu.

Naplánoval jsem si totiž výlet čtyřkolkou skoro kolem celého ostrova - s tím, že hlavním bodem programu bude procházka z vnitroostrovní vesničky Kolyvata po původním starém kamenném chodníku (jedním z mála vůbec dochovaných), kterému se říká monopathi a vede do vrcholové oblasti hory Skaros, do míst, kde se dochovaly zbytky starého dubového lesa. Po hlavní silnici jsem tedy dojel do Nikiany, ve které se odbočuje na křižovatce vtipně značené jen z jedné strany, takže je dobré odbočku hledat ve zpětném zrcátku :-).

 

Nedělní miniglosy č.188

Proti vysokým cenám ryb chtějí zasáhnout někteří úspěšní podnikatelé ze severu Moravy. První rybí druh, u kterého se podařilo výrazně snížit cenu pro koncové spotřebitele, jsou tzv. pančovičky.

-----------------------

Medvěd, který byl v minulých dnech několikrát spatřen ve vinicích na Břeclavsku, je pravděpodobně jen předvojem větší migrační vlny medvědů ze Slovenska. "Slovenští medvědi se doslechli, že na Moravě jsou dobré podmínky k životu a menší konkurence na pracovním trhu, pokud se chtějí bez náročných rekvalifikací uplatnit jako skuteční medvědi," řekl nám mluvčí cizinecké policie. "Muzikálnější kusy by se navíc mohly uplatnit v tradiční české opeře Prodaná nevěsta, která se dnes ve slovenských divadlech prakticky nehraje." Se zájmem sledují integrační snahy i medvědoprávní mezinárodní organizace, které dosud Českou republiku ve vztahu k medvědům spíše kritizovaly - zejména kvůli tradiční české kulinářské specialitě Šest medvědů s cibulkou.

 

Fotohádanka č.12

Protože jsem dnes neměl moc času na zpracování posledního většího článku z lefkadské série, napadlo mne, že přidám aspoň malou víkendovou fotohádanku. Co myslíte, že je na následujícím obrázku?

 

 

 

Výstup na nejvyšší body Lefkady

Výstup na oba nejvyšší body ostrova Lefkada - dvojvrchol Stavrota s jedním vrcholem ve výšce 1182 metry (pro zjednodušení jsem si ho pro sebe neoficiálně nazval Stavrota I) a s druhým ve výšce 1167 metrů (pro mne Stavrota II) je určitě pro běžného a možná i pro mírně partiového horolezce zívačka, ale pro turistu mých parametrů, jehož těžiště je už velmi obtížné přitisknout těsně ke svahu, jde o celkem adrenalinovou záležitost. A to jsem se do dobrých 850 metrů vyvezl čtyřkolkou po nové silnici hornatým centrem ostrova, takže mi vlastně zbýval jen malý kousek. Ale i ten malý kousek je tak nepodobný tomu, co turistický ruch nabízí na pobřeží, že jde - je-li navíc dobrá viditelnost a to byl tentokrát ten případ - o zážitek opravdu mimořádný, aspoň tedy pro mne. Již při své první návštěvě ostrova jsem na nejvyšší bod vylezl. Tehdy jsem šel pěšky poctivě až od moře, ona ta dnešní moderní asfaltka byla tehdy jen kamenitou pěšinou, byla to výprava na padesát kilometrů, kdy jsem za tmy vyrážel a za tmy jsem se vracel. Ale tehdy jsem nestihl oba vrcholy a mrzelo mne to: Ten nejvyšší nemá tak kouzelný rozhled směrem k jihu, protože mu cloní jeho o pár metrů nižší bratříček. Dnes budou mít v eportáži hlavní slovo fotky, v článku se soustředím jen na vlastní výstup, i když den to byl dlouhý a zážitky pokračovaly i po návratu, tzn. po asi třech a půl hodinách v docela náročném a zrádném terénu. Proto nebudu psát ani o vesničce Sivros, kudy jsem projížděl (blíže třeba v článku Prameny u vesničky Sívros) ani o mém oblíbeném klášteru Agia Paraskevi, kde jsem se těsně před výstupem zastavil (viz článek Klášter Agia Paraskevi).

Lefkadou na čtyřech vachrlatých kolech

Doprava tentokrát v dovolenkovém Řecku vyvádí i nadále mírná alotria: Po zmeškaném letadle (ale to pochopitelně nebyla alotria dopravy, v tomto případě by mi drobné, asi dvouhodinové zpoždění docela pomohlo) a po mírném praní s autobusovými spoji, jsem sáhl k nejhoršímu - k zapůjčení čtyřkolky. Jak ti, kteří na tento blog zavítají častěji, vědí, jsem nemotorista. Nikdy jsem nevlastnil automobil, kamion ani motokolo. Ano, mám už vybranou značku, kdybych náhodou v budoucnu podlehl nutkání jezdit si svobodně tam, kam mne teď v potu tváře a s různými úskalími dovážejí (anebo taky ne) prostředky hromadnější dopravy. Pak bych ovšem musel obnovit dávno zašlý lesk svého řidičského průkazu, který normálně dlí mezi dávno vybranými vkladními knížkami a podobnými nepotřebnostmi a ani by chudák nepoznal denní světlo, kdybych čas od času nejel do Řecka.

Dovolenkový režim

Postupně jsem tady na Lefkadě najel na celkem ustálený denní režim, tolik nepodobný mému pohříchu ustálenému režimu českému. Vstávám kolem půl osmé, kdy dole v zahradách je ještě stín, ale nejvyšší vrcholky hor kolem už nasvěcuje sluníčko. Mezi osmou a desátou v zahradách běhám nebo "lovím hady" :-) a pak se z toho vždycky musím aspoň krátce vzpamatovat. Kolem desáté na balkóně mezi pomerančovníky, citroníky, fíkovníky a olivovníky snídám. Pomalu a klidně, tedy opět naprostý opak situace v běžný pracovní den. Pak si většinou tak do půl dvanácté čtu, většinou se snažím v různých průvodcích, v knížkách o Lefkadě (je jich pořád překvapivě málo) a v podrobných mapách najít něco zajímavého, na co se budu chtít vyptat nebo co budu chtít vidět na vlastní oči. Pak sbalím věci na den a vyrážím do města do přístavu, kde už v jedné z místních kaváren vědí, že si dám frappé a šťávu z pomerančů a na tenhle "pohon" budu asi hodinku a půl túrovat jejich připojení k internetu, abych stihl napsat a publikovat texty, které si pak vy můžete přečíst.

Ostatní kontakty dost opomíjím, nestíhám chodit si číst své oblíbené blogy, nestíhám mailovat, jak jsem běžně zvyklý. Jestli nepociťuji abstinenční příznaky? To si tedy pište, že pociťuji! Už mockrát jsem měl rozepsáno to, co jsem si moc přál napsat, ale zatím se mi nakonec vždy podařilo vše vymazat a nic neposlat. Přesvědčuju se, že je to snad pro dobro věci, ale jde mi to sakra těžko, to přiznávám. Jedno frappé a jeden "fresh orange juice", to je dohromady sedm padesát, s dýškem osm za necelé dvě hodinky; takhle drahé připojení k internetu jsem ještě nikdy neměl. Ale taky ne takhle chutné. A je příjemné po vzoru Řeků o siestě jen tak ve stínu zevlovat z kavárny, co se v ulici v přístavu děje.

Na lovu hadů

Hned na začátku se musím omluvit nadšeným herpetologům i vyděšeným ochráncům přírody za trochu matoucí a přehánějící nadpis. Na tomto lovu hadů nebude ani žádnému hadovi ublíženo, dokonce ani žádný nebude spatřen. Což nic nemění na tom, že hlavním bodem dnešního ranního programu byl opravdu lov hadů; určitě nebylo záměrem v zájmu sledovanosti použít jen zajímavý marketingový titulek, podobně jako když se pod mnohé slibujícím nadpisem "32 nových sexuálních poloh" skrývá zásadní informace, že při poslední hodině matiky byla jako obyčejně děsná nuda.

Já jsem totiž dnes ráno opravdu vyrazil do lefkadských zahrad na fotografický lov hadů. Aktuální počasí je tady nádherné, odpolední teploty se šplhají znovu ke třicítce a mají jít ještě výš, nicméně na zdejší poměry už začínají být docela chladné noci - považte, včera klesly nejnižší ranní teploty až někam k šestnácti stupňům, což je tedy - zvlášť když občas mrknu na aktuální počasí v Čechách - opravdu pobuřující. Ráno se vytváří z vlhkého přímořského vzduchu chladivá rosa a slunce vychází zpoza okolních kopců rovnou v plné síle (nezdržuje se žádnými červánky) a jako první začne ohřívat východní stráně kopců nad městečkem Ponti.

Nedělní miniglosy č.187

Není to už jen metanolová aféra, která bouří dlouho stojaté vody kolem českého alkoholu. České obchody totiž v týdnu obsadila zásahová jednotka Evropské unie, která hodlá vynutit svůj dřívější zákaz používat slovo RUM pro jiné výrobky než alkohol z cukrové třtiny. Obsazeny byly obchody s hudebními nástroji, odkud byly staženy veškeré trumpety, z obchodů s prostředky pro dům a zahradu zase zmizely krumpáče. V knihkupectví byl zabaven celý dosud neprodaný náklad Werichových pohádek Fimfárum. Čeští politici se snaží aspoň vyjednat, aby se v učebnicích dějepisu mohlo nadále používat sousloví Občanské fórum, a ve výjimku doufají též učitelé i studenti pražské UMPRUM. Odpovědní činitelé o celém zásahu hovoří jen neradi. Náš dobře informovaný zdroj uvedl jen: "Kdybych se to slovo nebál použít, řekl bych, že to byl pěkný šrumec!"

-----------------------

Profesionální chovatelka psů podala na jednoho z českých telekomunikačních operátorů trestní oznámení pro klamavou reklamu, protože v ní nabízel levně kvalitní pokrytí, ke kterému se pak podle oznamovatelky nechtěl znát.

 

Kláštery Faneromeni a Odigitria

Na Lefkadě se nachází přibližně deset klášterů. To je věta jako vystřižená z učebnice nesprávné češtiny: Je-li něco vyjádřitelné v kusech, nehodí se v jazyce takto zaokrouhlovat. Přibližně deset lidí by pak mohlo být interpretováno i tak, že je jich přesně 9,8, protože jeden z nich nemá hlavu. Ale v případě lefkadských klášterů je určitá nejistota na místě, protože situace se v průběhu času mění.

Při každé návštěvě si kupuji novou podrobnou mapu ostrova. Mohlo by se to zdát jako vyhazování peněz, zvlášť když podrobná mapa, která jediná za to asi opravdu stojí, protože s těmi obyčejnými za euro či za dvě se dá v méně přehledném terénu a ve spleti oficiálních a neoficiálních cest docela snadno zabloudit (ale samozřejmě máte-li zájem jen o hlavní pláže, i obyčejná mapa bohatě postačí). Podrobná mapa se však rok od roku proměňuje: Jednak se postupně dostavují zpevněné silnice místo původních kamenitých cest, nad čímž sice jako romantický turista nejásám, protože to zbavuje cestování ostrovem původního půvabu, ale dobře vím, že v tomhle směru se pokrok nedá zastavit. Jednak se v nových vydáních mapy překvapivě objevují nová místa, která původně zahrnuta nebyla. Ne, že by neexistovala, ale na mapu se z neznámých důvodů nekvalifikovala a konstruktéři mapy podlehli až soustředěnému nátlaku turistů, kteří o taková místa měli zájem.

O tom, proč je moudré věřit ve víly

Téma týdne se tentokrát týká víry ve víly, takže těm, co na moje stránky chodí častěji a vědí, že se vílám věnuji dlouhodobě a nedám na ně dopustit (viz např. nedávná povídka O ztracené víle), musí být jasné, že se na takové téma jsem schopen krátce ozvat i z Řecka.

Myslím si totiž, že víra ve víly je velmi, velmi užitečná. Kdyby pro nic jiného, tak proto, že je na ní dobře vidět, kolik taková báječná nebo aspoň celkem neškodná víra dokáže zplodit nechápavců, kteří si neumějí představit, že by mohlo existovat i něco mimo jejich svět. V jejich světě přece víly nejsou, tak nemohou jaksi existovat vůbec, to přece dá rozum; dá se to vysvětlit a dokázat! Ale přitom je to podobně stupidní závěr, jako kdybych popřel existenci cigaret jen proto, že právě já nekouřím, a začal bych hlásat, že člověk nedokáže plavat, protože mně to z nějakého podivného důvodu nejde. Víly jsou podle mne moc důležité právě pro své vyznavače, mezi něž se počítám, hlavně proto, že nám ukazují naši vlastní nechápavost na příkladu, kterému rozumíme: Dokážeme vždycky připustit cizí víru podobně jako bychom rádi, aby ostatní připustili naši víru ve víly? Nevím, jak vy, ale já se každou chvíli přistihnu, jak odmítám to, v co jiné lidé věří, pod různými - hlavně rozumovými - záminkami. A v ten okamžik stojí za to si říct: Teď se právě chováš jako klasický vílotepec, jen tepeš shodou okolností něco jiného než víly; měl bys chvíli nemluvit a nekázat, ale spíš poslouchat a představovat si. Třeba objevíš další krásná stvoření podobná vílám, o kterých jsi doposud neměl ani ponětí.

 

O cyklistickém výletu a andělu strážném

Je čtvrteční odpoledne a venku právě podle slovníku Josefa Hlinomaze padají ševci a sem ta i nějaká ta švadlena. Zatím každý den spadlo aspoň symbolicky pár kapek, no a dnes se počasí po dlouhém váhání rozhodlo odstoupit od symbolismu a spustilo bandurskou. Dlouho tomu nic nenasvědčovalo a já se připravoval na celodenní cyklistický výlet do hor. Možná si říkáte, kde je vůbec možné na poměrně malém ostrově nastřádat trasu na celodenní cyklistický výlet. Proto budu přesnější: Mělo jít o můj celodenní cyklistický výlet do hor. Už je vám to jasnější?

Kdysi jsem na kole docela jezdil. Je to ovšem moc dávno, v době kdy klasickým kostitřasům sice už odzvonilo, ale horská kola ještě neexistovala. Tehdy jsem absolvoval jako vrchol svého cyklistického období několkadenní přejezd Slovenska a dodnes si pamatuji lopotné zdolávání hřbetu Nízkých Tater přes Donovaly. Tehdy - mlád a v plné formě - jsem měl co dělat s převýšením 600 metrů. Dnes, po mnoho let bez jediné stopy tréninku a s kolem půjčeným z půjčovny, jsem si naplánoval výjezd do lefkadských kopců s převýšením něco přes 1100 metrů. Ještě se divíte, že mluvím o celodenním výletu? Tím spíš, že nerad jezdím do kopce.

Obrazy z mořské pěny

Slunce se večer koupe v moři,

pomalu do něj tělo noří

a já jen zírám udiveně,

co vše je vidět v mořské pěně.

Sny se mě drží jako klíště:

V příboji z jemné vodní tříště

nejčastěji ze všech místních druhů

ve vlnách vídám slanou duhu.

Věda dnes pro to nemá vysvětlení,

skeptici lžou, že nic takového není;

v učených knihách chybí popis přesný.

Obrazy v pěně cizím očím skryté,

podobou blízké bájné Afrodité

stejně zas v noci promění se ve sny.

Kulinářské okénko

Když jedu do Řecka, nikdy si předem nezařizuji žádné stravování. Každý den si podle aktuální nálady a kondice vybírám, jestli zůstanu na broskvích a melounu, něco si spíchnu doma v kuchyňce nebo si zajdu na nějakou dobrotu do taverny nebo do grillbaru. Nechci svůj dovolenkový čas marnit dlouhým vyvářením jako jeden z mých bývalých sousedů, který vždy chodil za kuropění vítat v přístavu rybáře a kupoval od nich část úlovku, který pak celý den na různé způsoby připravoval tak, že pavlovsky slinili všichni bez ohledu na národnost do vzdálenosti tří kilometrů od epicentra.

Když už, dělám si rychlý řecký "šéfův salát". Nevím jak vy, ale já mám celkem rád maso; nelibuji si sice v různých zabijačkových hodech, ale na maso jsem zvyklý a neprojevuji velké nadšení z dušené čekanky nebo naklíčené pšenice. Proto mě zpočátku moc nelákal ani klasický řecký salát. Byli jsme kdysi s mou bývalou manželkou v jedné taverně nad pláží Porto Katsiki, ona si dávala svůj oblíbený řecký salát a vysvětlovala obsluze, že mě tím asi neuctí a že si budu muset dát něco z masa. Pán se zamyslel a podotkl, že mi tedy připraví šéfův salát, který prý je přesně pro takové masožravce, jako jsem já. Nedíval jsem se na to optimisticky, ale nakonec mě výsledek mile překvapil. V šéfově salátu byl navíc drcený tuňák a vajíčko natvrdo, jinak vše jako v řeckém salátu. A tehdy jsem téhle variantě salátu přišel na chuť a při svém pobytu v Řecku si ho vždy aspoň dvakrát, třikrát připravím.

O hlavním městě Lefkadě a cestování autobusem

Budete se možná smát, ale ani jednou během svých předchozích pobytů na Lefkadě jsem nenavštívil hlavní město. Každý průvodce po ostrově začíná představením hlavního města, tak by se asi malá návštěva slušela, ale mne do města kupodivu nic netáhlo. Ale dnes, kdy už jsem (z donucení) zkušený cestovatel řeckou hromadnou dopravou, nechám se převézt do hlavního města autobusem, je to za půl darma a já si budu moci škrtnout jeden z mnoha restů.

O běhání v zahradách a japonštině s řeckým přízvukem

Ve Vassiliki právě lije, zatímco já na internetu čtu informace o počasí, které pro Lefkadu hlásí slunečno a teplo. Centrální horský masív Stavrota je celý v černých mracích, takže jsou z něj vidět jenom nižší partie. "Horňáci" si dneska na své nepřijdou. Pak věřte internetu! Mimochodem, je pěkné sledovat z kavárny, jak na ulici prší, určitě lepší než moknout venku a sledovat, jak lidi v kavárně sledují, jak moknete.

 

 

Aklimatizace a popříjezdové rituály

Pozn.: Tato reportáž navazuje na články Jak se při cestování vyhnout nudě a Ne vždy je zpoždění nepříjemné.

Když jsem kolem čtvrt na tři dorazil taxíkem z hlavního města Lefkada do svého přechodného přímořského bydliště, lilo zrovna jako z konve. Prý už druhý den po sobě, považte! Na polovinu září na Lefkadě hodně netradiční počasí. V říčce poblíž mého apartmánu, kterou jsem vždycky viděl jen jako vyschlou, dokonce tekla skutečná nekašírovaná voda! Klíč byl v zámku a já se mohl pokojně nastěhovat. Praštil jsem sebou o postel a v těch několika vteřinách, než jsem usnul, jsem si ještě stihl uvědomit, že jsem vlastně zmeškáním svého letadla přišel jen o jedinou noc, přičemž náhradou mi byla spousta netradičních zážitků. Pravda, přišel jsem i o něco peněz za letenku, autobus, taxík… Když to spojím s penězi, které jsem musel zaplatit za volné lůžko jinak dvoumístného apartmánu, napadlo mne, že jsem mohl udělat dobrý skutek a dát si inzerát, že zaplatím kompletní čtrnáctidenní pobyt na Lefkadě tomu, kdo mne ve správný čas probudí, abych stihnul letadlo, a bude ochoten mne snášet jako spolubydlícího na jednom pokoji. Kdybych to udělal (a byl bych na rozdíl od skutečnosti ochoten hodnotu věcí vnímat jen jako odraz jejich ceny) ještě bych něco ušetřil. Ale vysvětlujte někomu, že si takovým inzerátem neděláte z lidí legraci a zároveň že nejste zvrhlík Bartákova kalibru!

Nedělní miniglosy č.186

Sociální demokracie ústy svého předsedy oficiálně protestovala proti tomu, že jedovatý metanol hoří oranžovým plamenem, zatímco běžný a v malých dávkách neškodný etanol hoří modře. "Tuhle barevnou symboliku považujeme za politicky nekorektní a budeme se dožadovat nápravy soudní cestou," řekl nám Bohuslav Sobotka. "Je mimochodem velmi zajímavé, že něco takového se objevuje právě v období před volbami, takže bychom se vůbec nedivili, kdyby i za touto diskreditační kampaní oranžové barvy stál ministr vnitra Kubice." Poslanci dotčené strany připravují pro příští schůzi Poslanecké sněmovny návrh společného usnesení: "Myslím, že pro všechny strany kromě ODS, která z neslýchaného protěžování modré bary profituje, by mohlo být přijatelným kompromisem, kdybychom se dohodli, že metanol bude propříště hořet zeleně."

 

Ne vždy je zpoždění nepříjemné

Ne vždy je zpoždění nepříjemné. Kupříkladu včera mi zpoždění letadla do Athén napovědělo, zda mám jet z letiště taxíkem, mířit při tom na řidiče laserově zaměřovanou špuntovkou a křičet na něj "rychleji, no tak rychleji!!!", abych stihnul spoj na Lefkadu v 16:30, nebo v klidu počkat na místní letištní rychlíkový autobus a jet za desetinovou cenu a bez nervů na athénské autobusové nádraží. Stejně - jak se ukázalo - bych se na nádraží hned nezorientoval, protože místní způsob prodeje jízdenek pro mě byl dost překvapující. Není tu totiž jedna velká centrální pokladna, ale desítky maličkých lokálních pokladniček. Každá trasa má svou zakouřenou kancelář, svou pokladnu, svého zaměstnance. Podobné, jako kdyby na Florenci byla speciální kukaň pro autobusy do Prostějova, zatímco do Liberce by se lístky prodávaly na druhém konci nádraží.

Navštívit athénské autobusové nádraží je proti aseptickému modernímu letišti docela živý a mírně orientální zážitek. Jakmile vystoupíte z letištního autobusu a máte dokonce zavazadlo, obklopí vás několik taxíkářů a prodejců ubytování, stejně jako houf žebrajících dětí. Celé nádraží je oplechované z boků i shora a připomíná mi jednu velkou vietnamskou tržnici, jen místo Vietnamců jsou tu autobusy. Spousta nemalebných zákoutí, která bych rád vyfotil, ale trochu jsem se bál upoutávat pozornost na svůj foťák; navíc tu sem tam postává mračící se bdělý policista a já se nechtěl dostat do situace, kdy zarputilému majorovi posunčinou vysvětluji, že nejsem turecký špión a nádraží podle nejlepších švejkových tradic fotím jen proto, že se nehejbá a nemusí se mu říkat, aby se tvářilo příjemně.

 

Jak se při cestování vyhnout nudě?

Přátelé se mě občas ptají, zda jezdit opakovaně na dovolenou do míst, která už znám, není tak trochu nuda. Není, samozřejmě, odpovídám. Ale znáte to, ta otázka se vám dostane pod kůži a vy sami začnete uvažovat, zda něco jako nudu opravdu nepociťujete, když by se to asi podle mínění ostatních slušelo. A tak podobně jako v dlouholetém partnerství neškodí kvůli oživení občas narušit zaběhnuté stereotypy, zauvažoval jsem, zda bych něco podobného neměl udělat ve svém dlouholetém vztahu s Lefkadou. Ale kudy do toho, když cesta letadlem je bezproblémová a celkem krátká, cestovka všechno důležité zařídí a vy jedete do míst, která už důvěrně znáte? Věřte mi nebo ne, přišel jsem na to a mohu teď každému poradit podle vlastního experimentu: Chcete narušit zaběhnutý stereotyp v cestování na dovolenou? Nechte si uletět letadlo!

Samozřejmě vůbec nepomáhá, když zmeškáte letadlo na trase, kde spoje létají každé dvě hodiny. Ale zmeškat charterový let, který vás má dopravit na celkem odlehlé a v jádru spíš vojenské letiště, navíc v zemi, která je sice podle mapy a podle politiků v Evropě, ale již podle ekonomů a lidí, kteří z nějakého důvodu nemohou létat letadly, od Evropy odděluje nemalá řada překážek - třeba moře nebo země mimo Evropskou unii, to přináší skutečnému světoběžníkovi to pravé vzrušení. Když tohle vzpružovadlo vyzkoušíte a mastňáckému přímému spoji jen zamáváte na pozdrav, otevře se před vámi konečně krásná říše cestovatelského dobrodružství, improvizace a adrenalinu. Prostě SVĚT NENUDY.

 

Haiku s pozdravy moře

V posledních létech se mým cestovatelským měsícem stává září. Možná je to tím, že jsem byl dlouhá léta s dovolenou odkázaný na prázdninové měsíce, možná mne jen děsí davy prázdninových turistů zakousnutých den co den do masa mořského pobřeží a přímořských městeček.

Mám rád září na řeckých ostrovech. Počasí je tu stále krásně letní, mořská voda vyhřátá a ulice a pláže rozhodně nejsou přecpané. Za pár hodin, stejně jako už šestkrát před tím, odletím na iónský ostrov Lefkada. Ti, co na můj blog chodí pravidelně, už vědí, že se ke svým zážitkům z Lefkady postupně vracím v textech a občas i ve fotografiích ve speciální rubrice Črty z Lefkady. Už jsem tu zažil a viděl mnohé, ale mnohé jsem ještě vidět nestačil. Poznal jsem tu spoustu místních lidí a je to tak zajímavé, že mne to láká k poznávání dalších. Už jsem okusil mnoho zdejších chutí a vůní, ale čím víc jich je, tím víc poznávám, co všechno mi ještě k poznávání zbývá. Snad i proto se znovu vracím.

 

Nedělní miniglosy č.185

Evropská unie doporučila Řecku zavést kvůli řeckému dluhu šestidenní pracovní týden. Ekonomičtí experti připouštějí, že prodloužení pracovní doby by mohlo mít na vývoj situace pozitivní vliv. Z matematického modelu vývoje zadlužení však vyplývá, že aby tento postup byl úspěšný, Řekové by museli pracovat minimálně osmnáct dnů v týdnu.

-----------------------

Poslanec David Rath se ve svém dalším "vazebním vystoupení" v Poslanecké sněmovně se skromností sobě vlastní přirovnal k Ježíšovi. Pozorovatelé proto předpokládají, že bývalý hejtman chce svou obhajobu postavit na skutečnosti, že v krabici nesl původně jen minerální vodu, která se mu díky zázraku proměnila cestou ve víno a všechno ostatní. Vyšetřovatel tuto verzi zatím nekomentoval, pouze vyjádřil přesvědčení, že pokud v Rathově případu zasáhla boží ruka, při podrobném vyhodnocení stop se najdou její otisky prstů.