O ponoukadlech

Mezi mnoha boji, které je člověk čas od času nucen ve svém životě vést, možná ty nejvleklejší, nejnudnější a na pohled nejbezvýchodnější jsou průběžné šarvátky s vlastní slabou vůlí. Mám v tomto ohledu bohaté zkušenosti, protože se slabou vůlí se normálně potýkám denně a jedná se o souboje plíživé, neefektní, nezajímavé pro případné diváky, a tudíž i zcela nezpeněžitelné, asi jako šachy pro dynamickou televizní stanici specializující se na sportovní přenosy a prodej reklamního času. A dost často se mi stává, že jsem na souboj se svou slabou vůlí rezignoval, mávnul nad ním rukou, nevedl ho. Inu, kdo je v tomto ohledu sám bez viny, nechť po mně ráčí metnout žulového placáka.

Myslel jsem si, že je to dáno nějakou mou vnitřní nedostatečností, třeba tím, že jsem v jádru pacifističtějšího ražení, které mi souboje jakéhokoli typu přísně zapovídá. Co by člověk neudělal, aby se sám před sebou dobře obhájil! Jenže je to úplně jinak, jak už teď vím. Pevná vůle totiž i v napohled životem poněkud obroušeném člověku dříme jako magma v napohled vyhaslé sopce a dokáže neuvěřitelné věci. Stačí jen málo: Dokázat ji aktivovat. Samozřejmě je možné si na to sehnat specializované školení, kde vám milí, chytří a dobře oblečení lidé poradí především to, že se máte mít víc rádi a více si věřit. Máte-li dost peněz, je možné svoji nepříliš pevnou vůli povzbudit různými drahými mentálními afrodisiaky, ze kterých má ovšem skutečně pořádná slabá vůle jen legraci. Co tedy s tím, když sami nemáte na boj se svou slabou vůlí dost pevnou vůli? Recept je pozoruhodně jednoduchý: Sežeňte si ponoukadlo!

 

Jaro u Berounky

Víkendové počasí asi nešlo nevyužít k prosluněné jarní procházce. Vzal jsem si tedy po dlouhé době s sebou i fotoaparát, po zimě musí - podobně jako já - dost provětrat. Je těžké nefotit v takovou chvíli již stokrát viděné a stokrát focené. Obrázky tedy nejsou nic objevného, ale ubránit se zmáčknutí spouště někdy nešlo.

Jeden z prvních pozdravů jara, už v pěkně rozčepýřeném stavu

 

 

 

Nedělní miniglosy č.110

Levicové kruhy v Evropské unii chystají zavedení tzv. inteligenčních povolenek. Podobně jako u emisních povolenek platí státy produkující více emisí těm zemím, které mají emisí relativně méně, počítá se s tím, že inteligentní lidé budou v novém celosvětovém projektu platit formou povolenek těm méně inteligentním, takže bude konečně dosaženo kýžené sociální spravedlnosti. "Domníváme se, že jde o velkou příležitost pro tuto zemi, zvlášť pokud bude vláda nadále cílevědomě podporovat odchod těch nejinteligentnějších občanů do zahraničí," řekl nám k tomu regionální koordinátor akce pro východní Evropu a Asii. "Podle našich předběžných průzkumů jsou sice zdejší lidé vychytralí, ale když bude pro potřeby projektu použita standardní definice inteligence, dá se předpokládat, že do vaší země poplynou po rozjezdu projektu obrovské prostředky."

-----------------------

První soukromou činnou sopku v České republice se chystá v příštím roce zprovoznit nově vzniklá akciová společnost Magma CZ. "Průzkumem jsme zjistili, že je tady citelná díra na trhu a že by činná sopka mohla výrazně přispět ke zvýšení počtu zahraničních turistů," řekl nám ředitel společnosti Jiří Sopouch. "Vzhledem k nerovnoměrné návštěvnosti jednotlivých oblastí České republiky nicméně nechceme podnikatelsky riskovat, a plánujeme proto umístit sopku do některé z turisticky atraktivních oblastí. Chápeme, že původně zvažovaná Letenská pláň asi kvůli rigidním pražským památkářům neprojde, ale hodně nadějně se jeví výstavba sopky v bezprostředním okolí hradu Karlštejn."

 

Pražský půlmaratón 2011

Od října, kdy jsem podnikl nevydařený "maratónský" výlet do Amsterodamu (články jsou pro případné zájemce k dispozici v rubrice Reportáže), jsem se na blogu ani jednou nezmínil o tréninku nebo chystané účasti na některých bězích. Bylo to především proto, že jsem si od října až do poloviny února nařídil úplný klid od běhání a navíc jsem se pustil do redukce váhy. V únoru jsem párkrát zkusmo vyběhl na kratší zkoušku, v březnu na několik delších a minulý týden na jednu zatěžkávací patnáctikilometrovou, která mi měla naznačit, zda je koleno po odlehčovací klidové kúře ochotné se zúčastnit dnešního Mezinárodního pražského půlmaratónu. No a protože koleno mlčelo, vyhodnotil jsem si to pro sebe optimisticky jako tichý souhlas a dnes ráno jsem bez většího tréninku (a také větších ambicí) nastoupil na start.

Kromě toho, že jsem neměl naběhaný dostatečný počet kilometrů, rozhodl jsem se situaci si ještě trochu ztížit a vpředvečer běhu jsem se v Plzni (a moc rád) zúčastnil výročního plesu k 20.výročí založení gymnázia, kde jsem měl tu čest a potěšení kdysi čtyři roky učit a dodnes na to v moc dobrém vzpomínám. Pravda, vyhlídka dnešních jednadvaceti jarních pražských kilometrů poněkud ubrala na mé chuti zmítat se na tanečním parketu v překotných rytmech 20.let minulého století (vida, teď mne napadá, že tu zanedlouho budeme mít zase dvacátá léta! Jestlipak zase přijde do módy charleston?) a stejně tak drasticky omezila počet přípitků s lidmi, se kterými jsem se do včerejšího večera často řadu let neviděl. Ač nerad, rozloučil jsem se nedlouho po půlnoci, protože jsem musel ráno velmi brzy vstávat, abych se ještě stihl vrátit domů a připravit se na běh. Výsledkem byl lehký a povrchní spánek v délce cca dvou a půl hodiny, což - jak se ukázalo - před tak náročným během určitě není dostatečné. Je zřejmé, že pokud to jen trochu půjde, propříště si podobný "dvojboj", takovou konjunkci Jupitera se Saturnem, raději odpustím.

 

Bílá a černá

Bílá a černá

pod prsty na klávesách,

na nich a v nich,

na rtech tančící

smutek i smích

a v hlavě Pátá přes Devátou.

Bílá a černá.

V očích jiskřící

oheň a sníh,

co každou šedou zmatou.

Bílá a černá

a mezi těmi tóny

obrazy černobílé

ne nepodobné víle.

Bílá a černá.

Svět nakloněný

a podepřený slony.

Kolem nás šikmé stěny

a šikmé krásné chvíle.

Nedělní miniglosy č.109

Největší význam právě probíhajícího sčítání obyvatel je podle mluvčího Českého statistického úřadu v rovině civilizační: "Právě sčítání je to, co člověka odděluje od nižších organismů. Zatímco lidé se díky akci našeho úřadu naštěstí sčítají, třeba takové kvasinky se dokážou jen dělit."

-----------------------

Vzhledem k ukončení platnosti padesátikorunových bankovek ke konci března se předpokládá další výrazný pokles cen akcií Anežky Přemyslovny. "Naši investoři zažívají jednu ránu za druhou," řekl nám zástupce makléřské firmy specializující se na investice do Přemyslovců. "Napřed byly kvůli spekulantům z Lucemburska částečně znehodnoceny akcie Elišky Přemyslovny, pak kvůli dlouhé zimě nemohl včas vyjet na pole Přemysl Oráč, a teď ještě tohle." Ekonomičtí experti tak doporučují co nejrychleji se zbavit akcií a utržené peníze opět obratem investovat do fondů spekulujících na další pokles pražského groše vůči uherskému dukátu.

 

Odcházení

Když je to jen trošku možné, rád vidím film v prostředí pro něj určeném, tj. v kině. Jednak proto, že je primárně stavěný pro velké plátno a nikoli pro malou obrazovku, jednak proto, abych byl při sledování filmu součástí větší skupiny, která na film nějak reaguje. To první se mi dnes dopoledne podařilo, plátno bylo opravdu velké a dojem přiměřený, to druhé moc ne, protož kromě mne dorazil už jen jediný divák. I když v sobotu v deset dopoledne se do kina moc nechodí, přesto jsem si myslel, že by dva dny po premiéře aspoň několik diváků přijít mohlo.

Z Havlova Odcházení ve filmové podobě se stalo během pár dní téměř politikum. Kdo má u nás ústa (mozek není podmínkou), cítí se být oprávněn o filmu pronést ve veřejném prostoru nějaké zásadní stanovisko a pokud možno přitom pozurážet co nejvíce lidí. Staří odulí lháři se přitom občas legračně převtělují do rolí pravdomluvných a šikanovaných rebelů, názoroví odpůrci se pokoušejí pobavené pozorovatele přesvědčit, že za jejich striktním odsudkem filmu je vše jiné, jen ne názorový odpor. No a protože prostředí je nepřehledné, měl bych asi na začátek povídání o filmu (ano, pořád si myslím, že v případě Odcházení jde jen o film) uvést, že je mi Václav Havel svými názory - byť s nimi málokdy plně souhlasím - sympatický. No a taky se asi sluší říct, že pravdu a lásku, v souvislosti s Havlem (i Havlem) tolikrát zmiňovanou, považuji za kategorii, které by se mělo dostat spíš úcty a poděkování než ataků a posměchu, který z tábora fundamentalistických "antihavlovců" tak často slýchám.

O pětnících a pětnicích

Čas od času se vám jistě stává, že potkáte na ulici člověka, který je někomu, koho znáte, podobný jako vejce vejci. Hle, jako kdyby mému známému z oka vypadl a ani si přitom příliš nenatloukl, řeknete si možná, a když pak někdy s dotyčným známým máte možnost promluvit, zvěstujete mu radostnou novinu, že po světě běhá jeho dvojník. Dokonce se říká, že dvojníka má na světě každý, protože prostě není možné, aby každý člověk vypadal jinak. Co když ale takových dvojníků běhá po světě víc? Když je takový exemplář pouze jeden, jde o dvojníka, v tom panuje shoda. Když jsou ale dvojníci dva, je ještě každý z nich obyčejným dvojníkem anebo už je možné hovořit dokonce o trojnících? A co když je dvojníků (resp.trojníků, kdo se v tom má vyznat!) ještě víc? Jedná se pak o pětníky? Desetníky? Může snad jít v případě nahloučení velkého množství vejcovejčitých osob na jednom místě (v této souvislosti si např. vzpomínám na jakýsi obskurní sraz Elvisů) dokonce o setníky, přestože se nepohybujeme v prostředí starořímských legií?

Myslel jsem teď před pár dny ve vlaku celkem intenzivně na jednoho člověka, když tu jsem ho nečekaně spatřil, jak prochází uličkou; aspoň jsem si to tedy myslel. Správně odhadujete, že šlo pouze o dvojníka, lépe řečeno v tomto případě o dvojnici. Zavolal jsem na dvojnici předpokládaným jménem, na které - i když jí nepatřilo - zareagovala podmračeným pohledem směrem ke mně. Hned jsem se gestem omluvil za zvolání i za nejapně natěšený pohled, a zklamaně jsem se duchem vrátil k originálu, který si mezitím udělal v mé hlavě pohodlí a rozhodl se bivakovat. Další dvojnice na sebe proto nenechaly dlouho čekat: Druhou jsem potkal na přechodu pro chodce (a jejich dvojníky) a byl jsem zaskočen natolik, že jsem (než mne překvapení přešlo) málem přechod nepřešel a jen náhodou mne při tom nic nepřejelo. Druhá dvojnice - to už se dá vážně mluvit o trojnicích! A protože nevím, jak se správně říká situaci, kdy dvojnice jsou tři (což je např.typický příklad dvouvaječných trojčat), začal jsem trojčit, jako bych neměl všech pět pohromadě.

Josefský úplněk

Když jsem v sobotu večer vyrazil na setkání s kamarádem, právě vycházel nad kopci okolo Dobřichovic Měsíc. Ano, i kdyby to jazykově nebylo úplně košér, tentokrát by si stejně zasloužil velké eM. Pokusil se k nám totiž dostat tak blízko, jak to jen zákony pohybu nebeských těles umožňují, a narostl do pořádné velikosti. Byl krásný, nažloutlé barvy a fotil by se jedna radost, kdybych měl ovšem při ruce foťák. Vracet se? Už tak jsem měl zpoždění. A tak jsem se rozhodl, že si tuhle jedinečnou příležitost protentokrát nechám ujít. Jsem přece optimista a pořád ještě věřím, že se podobného úkazu ještě dožiju.

Vrátil jsem se domů kolem půlnoci a Měsíc zářil úžasným bílým světlem vysoko na obloze. Už nebyl zdaleka tak vhodný k focení jako před pár hodinami, ale já jsem si řekl, že to přece jen zkusím. Mám ještě schovaný jeden stařičký objektiv s max.ohniskem 300 mm, objektiv, kterým jsem už asi pět let nic nenafotil, a mám ho doma jen proto, že je prakticky neprodejný (patřil k těm méně kvalitním již ve chvíli koupě, natož teď) a taky se mi trošku zajídá jen tak vyhazovat věci, které ještě fungují, i když to už po nich nikdo nevyžaduje.

 

Nedělní miniglosy č.108

Desetitisíce shromážděných příznivců sociální demokracie s nadšením přivítaly, když z volebního komínu Lidového domu začal stoupat bílý dým na znamení, že konkláve sociálně demokratických přátel konečně zvolilo předsedu strany. Nyní všichni očekávají, jaké jméno si pro sebe nový předseda zvolí. Zatímco pesimisté se obávají, že by v nejhorším případě mohlo jít i o jméno Klementa II., pragmatici tvrdí, že na jméně nezáleží, ale důležité je, který z obou hlavních představitelů sjednocené sociální demokracie bude vládnout z Říma a který z Avignonu.

-----------------------

V soutěži o nejvlivnější přirozenou družici Země vyhrál nečekaně již potřetí za sebou Měsíc. Vítězství bylo překvapivě jednoznačné, přestože se tentokrát nerozhodovalo aklamací, ale v tajné volbě. Nejvíc se u nás letos vliv Měsíce projevil v přílivu nelegálních imigrantů a v odlivu zahraničních investic.

 

Svět je jen velká osika

I když se to moc neříká

a každý to neunese,

svět je jen velká osika,

co ve větru se třese.

Když pánbůh do ní pošpitá,

co má právě na jazyku,

osika listy rozkmitá

a nezbývá, než mít kliku.

I když se to moc neříká

zástupu věřícímu,

svět je jen velká osika,

co občas chytne rýmu.

Když už to věda nesvedla,

snad aspoň tenhle svět ví,

koho vyhodit ze sedla

a koho skrýt do svých větví.

I když se to moc neříká

mravencům bez nadhledu,

svět je úžasná osika

v krajině plné ledu.

Zemětřesení na Lefkadě

Jednu informaci se v pestrobarevných katalozích cestovních kanceláří většinou (čest výjimkám, které ji uvádějí aspoň na okraj jako celkem bezvýznamnou poznámku) nedočtete. Lefkada leží v seizmicky velmi aktivní oblasti a čas od času se tu prostě zatřese země. Jak tvrdí místní - asi jednou za dvacet let se země zatřese pořádně. Měl jsem to štěstí, že jsem jeden takový silnější zemětřas na vlastní kůži zažil a ještě větší štěstí bylo, že šlo o zemětřesení nekrvelačné. Kdyby totiž bylo jen o něco málo sadističtější, mohlo spustit v jinou dobu, než spustilo a možná by se nám na něj nevzpomínalo tak lehce a s celkem snesitelnými pocity.

Poprvé jsem na Lefkadu přijel vpodvečer 13. srpna 2003. Dozvěděl jsem se spoustu zajímavých informací o tom, jak je Lefkada krásná a malebná (opravdu je), jaké jsou tu skvělé pláže i vnitrozemské hory (obojí je pravda), jací tu žijí skvělí lidé (smekám před nimi) a jak je to tu celkově báječné. Ale nedozvěděli jsme se třeba takovou zajímavost, že den předtím uplynulo 50 let od velkého zemětřesení, které prakticky srovnalo se zemí nedalekou Kefalonii. Dozvěděli jsme se praktické rady, co máme, nemáme nebo dokonce nesmíme v Řecku dělat, ale nikoho samozřejmě ani nenapadlo říct nám základní pravidla, jak se chovat při zemětřesení. Ano, myslím, že bychom tomu tehdy věnovali pozornost asi jako v letadle postupu navlékání záchranné vesty. To se nám přece nemůže stát! Tak proč milé turisty zbytečně stresovat - ještě si to rozmyslí a příště už s námi na dovolenou nepojedou, protože pohodu dovolené přece nesmí nic narušit.

Nedělní miniglosy č.107

Drobná chyba v příslušném zákoně pravděpodobně povede k tomu, že se Česká republika stane světovou velmocí v produkci mléka. Podle nových předpisů musí být totiž každý automobil vybaven příruční mlékárničkou.

-----------------------

Kromě České televize se v tomto týdnu podařilo ozbrojenému komandu Vojenské policie obsadit bez jediného výstřelu i veřejné záchodky na Masarykově nádraží. "Máme důvodné podezření, že na zajištěném místě se může skrývat část z toho, co někteří naši zaměstnanci bez povolení vynášejí z objektu Vojenské policie, přestože by se toho z důvodů utajení měli zbavit na našich vlastních zabezpečených záchodcích," řekl nám k překvapivé akci mluvčí Vojenské policie. "Není přece přípustné, aby někdo nepovolaný mohl zjistit, co našim zaměstnancům leží v žaludku nebo dokonce jak tráví svůj pracovní čas."

 

Strážný jelen

Pozn.: Když bylo vyhlášeno jako téma týdne Vegetariánství, napadlo mne, že bych mohl využít jednu z povídek ještě z "předblogového" období. I když povídky se jinak zveřejňovat zdráhám, protože rytmu blogového světa, myslím, nevyhovuje jejich větší rozsah, zkusím protentokrát udělat výjimku, abych vyzkoušel trpělivost ctěného čtenářstva :-). Povídka je oproti originálu trochu zkrácená, aby ji bylo možné zveřejnit vcelku.

------------------------

Dlouho to vypadalo, že dnešek bude obyčejným dnem, jichž je vždycky po ruce plno. Celé dopoledne i část odpoledne mi vyplňovalo školení, kde jsem se měl dozvědět, jak se stát ještě lepším, než jsem dosud byl. V přestávce byl vklíněn oběd, na který se všichni celé dopoledne těšili a na který celé odpoledne v blaženém zasnění vzpomínali. Obklopeni zdí s nalepenými motivačními nápisy typu Chci se stále zlepšovat! jsme se naučili rozbíjet úvodní mrazivou atmosféru při jednání a naučili jsme se tomu říkat icebreaking. Nemožné je jen to, co nechci!

Na obědě jsme si mohli vybrat ze čtyř jídel, z nichž ani jedno nevypadalo špatně, jedno jsem ještě nikdy neokusil. Nebojte se podniknout netradiční kroky! Nebál jsem se proto a poručil jsem si jelení guláš s bramborovým knedlíkem. Což o to, krmě to byla skvěle připravená: Temná, hustá, přiměřeně kořeněná omáčka s jemnými špalíčky tmavého šťavnatého masa, prostě chuťová symfonie z dob, kdy ještě melodie vládla hudebnímu světu. Přesto jsem z jídla neměl dobrý pocit, do myšlenek se mi totiž vloudil obraz jelena. Nevýrazný ale neodbytný, bez afektu, žádný horor, jelen v mé mysli obyčejně stál a koukal. Občas žvýkl. Nenechte se odradit prvním neúspěchem! Dojedl jsem podle svého zvyku vše do posledního sousta a přemýšlel jsem, zda se kolegům podobně vkrádají do myslí jejich kuřata nebo filé. Možná ne a je to jen jelení specialita. Jelen se ostatně hned po jídle rozplynul a myšlenky se pročistily. Buďte otevření novým podnětům!

 

Vesmírné haiku

O haiku jsem se zatím pokusil pouze jednou (Půlnoční haiku), nicméně tato forma určitě láká k návratům a novým pokusům. To dnešní je určené především všem vesmířanům a těm, kteří mají neobyčejnou moc komunikovat s hvězdami. No a některým z nich pak samozřejmě zvlášt.

Vesmírné haiku

S hvězdami v očích,

ukrytá v mlhovině

rodíš nový den.

John Kennedy Toole: Spolčení hlupců (A Confederacy of Dunces)

Podle doporučení pana Horníčka mám i já ve své knihovně speciální oddělení, kde jsou knížky, o kterých vím, že je mohu kdykoli otevřít na jakémkoli místě a začtu se. Znám je, každou jsem už nejméně jednou (ale spíše víckrát) přečetl , můžu se k nim vždycky vrátit a ony mne nezklamou. Většinou tuto polici využívám v okamžiku, kdy potřebuji trochu spravit chuť po nějakém "kulturním" zážitku anebo prostě chci z nějakého důvodu nabýt lepší nálady, než právě ve skutečnosti mám.

Jednou z takových knih je i Spolčení hlupců. Četl jsem ji kdysi dávno, když poprvé vyšla v češtině a líbila se mi tehdy natolik, že si nadlouho zajistila místo ve zmíněné polici. Ale znáte to, počet pěkných knížek roste se čtvercem času a tlak na místo mezi knižní elitou roste, a tak mě napadlo, že bych mohl ohmataný román nahradit něčím současnějším. Jen se ještě do knížky podívám, jestli bude přeřazení "ze zrn do plev" bezbolestné. Knížku jsem si četl celý týden při cestě do práce a z práce a znovu - jako kdysi - se mi stávalo, že jsem se při četbě nejenom usmíval, ale musel jsem se i nahlas smát, takže jsem svému veskrze podmračenému okolí musel připadat jako podivín. Možná bych se mezi podivnými románovými postavami bláznivého a přesto uvěřitelného příběhu z New Orleans docela dobře vyjímal.

 

Nedělní miniglosy č.106

Ochranný svaz autorský (OSA) upozornil na to, že filmové výroční ceny Český lev nemají právo používat svůj název, protože organizátoři letos nezaplatili svazu poplatek za použití značky, vymyšlené kdysi Přemyslovci, které OSA ve sporu zastupuje. Organizátoři soutěže do vyřešení sporu dočasně zobecnili název ceny na "Lev", ale ani to nebude - jak se ukazuje - zcela bezproblémové řešení, protože svou nespokojenost již vyjádřili potomci spisovatele Tolstého, město Rožmitál a Bulharská národní banka.

-----------------------

Podle navrhované novely zákona o lidském štěstí budou všichni občané České republiky povinni si aspoň jednou ročně sáhnout na knoflík v přítomnosti živého kominíka. Opozici se podařilo do návrhu dostat alespoň tzv. modernizační doložku, díky které bude ve výjimečných případech možné si kromě knoflíku sáhnout i na suchý zip nebo - v případně nevhodného nebo dokonce zcela chybějícího oblečení - aspoň na dno svých sil.

 

O privátním blanickém rytíři

Kdysi jsem dospěl k rozhodnutí, že bych do bytu potřeboval knihovnu. Velkou, pokud možno nepravidelných tvarů, s mnoha fochy. Kaštanově hnědou, nebo béžovou, křiklavě oranžovou anebo čistě bílou, na tom tolik nezáleží, hlavně aby se v ní moje knížky cítily dobře. Ještěže u nás už máme vyspělou konzumní společnost a na všechno existují moderní supermarkety! Zašel jsem tedy do specializované Velkoprodejny knihoven nepravidelných tvarů s mnoha fochy.

Před vchodem postával mladík s nepřítomným pohledem a sluchátky na uších a rozdával letáky; i mně jeden vtisknul do dlaně. Akční nabídka, která platí jen dnes: pravil leták. Koupíte-li si svou nepravidelnou knihovnu právě u nás a právě dnes, dostanete k ní blanického rytíře zdarma. S koněm, samozřejmě. Nabídka se nebude opakovat, protože blanických rytířů je na skladě omezený počet. Svatováclavská armáda nikdy nebyla příliš početná a - jak to v Čechách bývá - něco se ztratilo i při její divoké privatizaci.

 

O poblázněném teploměru

Kdysi jsem dostal jako vánoční dárek elektronický teploměr, kterému se taky někdy říká vznešeně meteostanice. Je chytrý, korejsky strohý; i když s omezenou mimikou, přesto na mne spiklenecky pomrkává. Za normálních okolností ukazuje čas, teplotu uvnitř místnosti a teplotu venku. Dokáže ještě víc věcí, ale ty pro mne nejsou tak zajímavé. Zda je jasno, pošmourno nebo rovnou sibérie, to například vidím lépe přímo z okna a nevyužívám ani zabudovaný budík. Navzájem si děláme v našem bytě společnost, jeho po celodenní nudě baví pozorovat mé chaotické večery, on mne na oplátku zase občas svými omezenými prostředky kamarádsky ponoukne, že už bych měl konečně vyrazit, jinak mi ujede vlak, nebo že bych měl protentokrát ještě k zimní bundě přidat i čepici, protože do české kotliny právě zavítala na dovolenou doba ledová. Taky mi někdy dává nekompromisně objektivními čísly najevo, že teď už by mi měla být v bytě zima a bylo by záhodno maličko přitopit.

Idylická symbióza trvala donedávna. Pak mému elektronickému kamarádovi došly baterky. Chápu to, i mně se to někdy stává, i když v mém případě je nepříjemné, že v našem supermarketu pro mne nemají ten správný typ baterií na skladě; prý že by ho museli objednat. Do teploměru však postačují obyčejné tužkové, které jsem mu po pár dnech, kdy jeho segmenty pomaličku vyhasínaly jako uhlíky v dohořívajícím ohništi, dokoupil. Segmenty všech displejů se zabarvily čerstvou sytou černí připomínající vlasy havraních žen.

 

Nedělní miniglosy č.105

Český stát prohrál komplikovanou mezinárodní arbitráž, ve které se snažil dokázat, že slavný agent 007 má předobraz v české policii, takže část zisků z používání zavedené značky by měla plynout do policejního rozpočtu. Arbitráž zároveň odmítla i požadavek českého Ministerstva vnitra, aby se propříště Mr. Bond nejmenoval James, ale John.

-----------------------

Čeští komunisté oslavili u hrobu Klementa Gottwalda výročí komunistického převratu v roce 1948, tzv.vítězný únor. Tiskový mluvčí zesnulého politika jeho jménem účastníkům poděkoval za podporu a informoval je, že prezident Gottwald všechny jejich návrhy přijal.

 

O nostalgickém tiketu

Místo mrtvičného zářivkového světla ho dnes přivítala jen líně polehávající tma. Vzal zbytečně za kliku. "Z důvodu uzavření dnes zavřeno!" hlásal tlustým fixem vyvedený nápis přilepený již jen posledním cípem našišato na skle jako vlajka na půl žerdi. Ano, dnešní tah už může jen oplakat, za pět minut končí příjem sázek a žádné další místo, kam by to od zamřížovaných skleněných dveří nádražní trafiky bylo méně než pět minut, ho nenapadlo. Dnes se snad všechny živly spikly proti němu, aby ho zdržely, teď už jen zbývá, aby právě dnes večer jeho čísla konečně vyhrála tolika očima toužebně vyhlížený mnohamiliónový jackpot. "Nebudu se na losování dívat," pomyslel si vzpurně, aby všechny živelní spiklence přísně potrestal. Jako odpověď mu mile automatický ženský hlas z reproduktoru ohlásil zpoždění vlaku.

.

Měl teď víc než půl hodiny času do odjezdu a v ruce ještě ze setrvačnosti žmoulal zbytečně vyplněný tiket. Ani noviny si nemůže koupit! Jako kdyby byl unavený sám přemýšlet, hartusil v duchu na spiklenecké síly, které nejenže ho pro dnešek zbavily zcela reálné možnosti stát se multimilionářem, ale nechtějí mu dopřát ani drobné rozptýlení nad zbytečně potištěnými stránkami. Je to k vzteku, taková závislost na naději, pomyslel si. Teď aby se klepal strachy, aby jeho čísla nevyšla po třiceti letech právě dnes večer. Kdyby se dnes nezdržel na návštěvě a kdyby mu nebyl ujel příměstský autobus... Přitom tiket už stíhá vyplnit automaticky za necelou minutu. Zálibně se podíval na šestice modrých křížků. Úplně automaticky…

 

Ernst Jünger: Na mramorových útesech

Útlá novela Na mramorových útesech je asi nejznámějším literárním dílem německého autora Ernsta Jüngera. Její vydání bylo velice odvážným činem, protože vyšla v Německu v období největšího vzmachu nacistické říše v roce 1939 a kdo chce, může ji brát jako alegorickou kritiku třetí říše včetně Adolfa Hitlera (symbolická postava Nadlesního).

V zemi Velká Marina žijí a pracují v domku na úpatí mramorových útesů, vzpínajících se nad hladinou velkého jezera, dva bratři, kteří se zabývají studiem květin. Jejich země je však obklopena hlubokými lesy, kde postupně roste moc Nadlesního a jeho věrných. Zatímco život v Marině zdánlivě pokračuje bez velkých změn, zlo z okolních lesů postupně zatemňuje kraj. Starodávný řád země se pod tlakem temných sil postupně bortí a zlověstná atmosféra přechází v otevřené násilí, zprvu pouze místní, ale nakonec propukající s plnou silou. Kniha je prodchnuta halucinačními obrazy (autor ve svém životě notně experimentoval s halucinogeny) i mystikou:

"Teprve když stoupáme do výšky, blížíme se tajemství, které skrývá prach. Na horské cestě mizí s každým krokem vzhůru nahodilost obzoru, který je zrovna vidět, a když vystoupíme dostatečně vysoko, obklopuje nás na kterémkoli místě čistý kruh, který nás spojuje s věčností."

 

Nedělní miniglosy č.104

Po nečekaném prudkém ochlazení, ke kterému došlo o víkendu, znovu usnul Zlatý medvěd, který měl být původně hlavní cenou mezinárodního filmového festivalu Berlinale.

-----------------------

Ministr financí Miroslav Kalousek potvrdil, že důchod ze soukromého fondu, do kterého si lidé budou povinně spořit, bude možné dědit. Připustil však, že tomu tak bude nejspíš jen v tom případě, když pojištěnec odkáže svůj majetek ve fondu přímo českému státu.

 

O dni, kdy květiny ráno vyrazily do práce

Půlka února, to ještě bývá venku pořádná zima. Místy sněží, fouká ledový vítr a za jasných nocí (a často i mimo ně) nás pravidelně navštěvuje děd Mrazík se slušivou berlou Mrazilkou. Ale i když se po pořádné zimě notně zesláblá rtuť teploměru zadýchaně vyšplhá nad nulu, nebývá to žádná sláva: Mrholí, občas padají vločky, občas kapky, jindy krupičky, chodníky obrušují naše podrážky protiskluzovou drtí, která se znuděně povaluje v místech, kde ještě nedávno hrdinně bojovala s náledím, a polní cesty jsou neprůchodné, protože připomínají čerstvě vypuštěné bahnité rybníky, jen bez těch kaprů. Podivné intermezzo mezi dobou ledovou a jarem.

Normálně jsem nemíval tohle období moc rád, protože - zejména po ránu při cestě do práce - mne v tuto dobu sužují mnohé obavy: Zazelená se ještě letos příroda? Objeví se na rozmoklých neučesaných trávnících barevné květy? Rozevřou se pupeny na stromech? Rozpomenou se kořínky a cibulky v zemi, že podle starodávných nepsaných pravidel přichází čas nového života? Objeví se zase usměvaví a rozkvetlí lidé? A vždycky mám strach, že si příroda jednou položí logickou otázku, má-li tohle hektické soužití se svým nevděčným dítětem zapotřebí, a konečně se na nás vykašle! Zvlášť letos, kdy všude hřadují lékařští tažní práci po vzoru královny Koloběžky před odletem-neodletem do západních krajin, nabraly mé obavy vyššího stupně. Co když si příroda po vzoru doktorů taky založí svou odborovou organizaci, profesní komoru, najme si prestižní marketingovou agenturu, vymyslí nějaký netradiční amorální slogan, podá výpověď a bude čekat, jestli jí naše vláda za to povedené vydíráníčko přisype něco zobu. Tím samozřejmě nepopírám, že by nejspíš naší přírodě v cizině mohlo být líp, ale zase si nejsem jistý, jestli se česká příroda domluví dobře finsky.

 

Virtuální Valentýna

Pozn.: Uznejte, k tak specifickému dni, jakým je v marketingových tenatech polapený svatý Valentýn, se nedá napsat normální báseň, aspoň ne veřejně. Když už tedy dnes nenabízím poezii, vezměte prozatím zavděk aspoň rýmovačkou :-).

I když píár všude hřímá,

Valentýn mě nezajímá.

Mě zajímá paní jiná:

Virtuální Valentýna!

Prý má srdce plné citu,

žije ale raději v skrytu;

i když zkouším všechny triky,

schovává se za smajlíky.

V euforii ba i v splínu

myslím na svou Valentýnu,

řekl bych, že je už léta

epicentrem mého světa.

Jiné ženy dávám k ledu,

virtuální nitě předu,

díky tomu možná padnu

na reálnou Ariadnu.

I když je nit sakra dlouhá

je to víc než šalba pouhá.

Do té doby levným vínem

opiju se

s Valentýnem.

Nedělní miniglosy č.103

Mistrovství světa ve skromnosti vyvrcholilo o víkendu v Praze. Podle očekávání triumfoval český reprezentant, který tak znovu obhájil titul a prodloužil tak období své neporazitelnosti na neuvěřitelných šest let. Vítěz komentoval na tiskové konferenci výsledky turnaje stručně: "Moc mi pomáhá, že se během roku účastním bojů v profesionálních soutěžích v cizině. Česká Gambrinus extraliga skromnosti má zatím dost špatnou kvalitu, které nepřispělo ani sloučení s konkurenční Marlboro ligou pokory. Pokud jde o mistrovský turnaj, přijel jsem ovšem výborně připraven a myslím, že hned od začátku našeho zápolení bylo zcela zřejmé, že skromnějšího nade mne není!"

-----------------------

Podle údajů Českého statistického úřadu, které byly uveřejněny ku příležitosti svátku svatého Valentýna, vzrostl počet zamilovaných v České republice meziročně o 8,6%, což je nejvyšší číslo od konjunktury související s posledním ohlášeným koncem světa. Mluvčí úřadu ale trochu mírní nadšení, které okamžitě vedlo k výraznému růstu ceny akcií seznamovacích kanceláří, velkoobchodů s květinami a také firmy Pfizer: "Celkové číslo sice vypadá optimisticky a napovídá, že nedávná hluboká celosvětová krize mezilidských vztahů konečně přechází v oživení, ale když se podíváme na podrobnější čísla, zjistíme, že k největšímu růstu došlo v kategoriích "zamilovaný sám do sebe", "zamilovaný do svého automobilu" a "zamilovaná do svých nehtů", zatímco zamilovanost do osob opačného pohlaví vzrostla jen nepatrně a je fakticky tažena pouze překotným nárůstem u několika jedinců."

 

O zalaminovaném smyslu života

Když jsem se dozvěděl, že tématem týdne je tentokrát smysl života, byl jsem pevně rozhodnutý k němu nic nenapsat, už jen proto, že jde o téma zoufale široké a obtížně uchopitelné. Mám snad psát o obecném smyslu života, o kterém vedou již stovky let spory filosofové celého světa tak učenými slovy, že se smyslem života některých čtenářů stává snaha něčemu takovému proboha nikdy neporozumět? Nebo mám napsat o tom, co osobně považuji za smysl právě toho svého života? Obojí je zatroleně těžká věc.

Mám vás přesvědčovat, že zase jednou po dlouhé době cítím ve vzduchu smysl života jako pomalu a s vyhlídkovými oklikami přicházející jaro? Mám zkoušet rozdělovat lidi do kast podle toho, zda je pro ně smyslem života způsobovat radost sobě nebo druhým? Nebo že existuje superkasta, pro níž se zdá být smyslem života nepůsobit radost nikomu (včetně sebe)? To by jistě nebylo nic zajímavého, nic originálního, nic, co by takovému obecnému životnímu smyslu dokázalo přispět.

 

E-mailový blues

Pozn.: Bluesrockový doprovodný rytmus a případně i nějakou tu odpovídající improvizovanou melodii ponechávám na vaší ctěné představivosti :-)

Do světa co je plnej barev, snů a krás,

ze světla do tmy a pod jiný hvězdný nebe,

do světa co je plnej barev, snů a krás,

ze světla do tmy a pod jiný hvězdný nebe,

i když jenom hořím, po zádech mi běhá mráz

i když jenom hořím, na zádech mě krásně zebe.

Vlaštovkou z umně složenýho papíru

se snažím trefit ještě po paměti,

vlaštovkou z umně složenýho papíru

se snažím trefit ještě po paměti

do otevřenýho okna pěkně na míru,

jde to se mnou poslední dny od mínus dvou k pěti.

Vědět dává

nová zpráva,

hned ji přečtu v spěchu,

zbytek dechu

už mi zase vynechává.

 

Nedělní miniglosy č.102

Středočeská ČSSD navrhla na nového předsedu strany úřadujícího místopředsedu Bohuslava Sobotku, který se tak v počtu krajských nominací dotáhl na svého soka Michala Haška a vyrovnal stav utkání na 7:7. Podle stanov sociální demokracie bude následovat prodloužení 2x15 minut, které se ovšem uskuteční v Bavorsku, protože v České republice došly kraje. Oba kandidáti podle očekávání oznámili, že již delší dobu o nedělích tajně navštěvují katolické bohoslužby a obědy většinou zapíjejí tuplákem výborné bavorské třináctky. Větší šance se všeobecně dávají Haškovi, protože Sobotka se před několik lety v rozhovoru pro časopis "Dietně a zdravě" necitlivě vyjádřil o kalorické hodnotě bavorských vdolečků.

-----------------------

V letošním roce se výrazně snížily tržby stěhovacích firem. Ekologové i členové komory stěhováků to dávají především do souvislosti se snižováním populace sokola stěhovavého. Vzhledem k tomu, že poslední holub stěhovavý byl vyhuben již začátkem minulého století a sokolů stále ubývá, naše tržby už závisejí téměř výhradně na stěhovavých sarančatech," uvedl prezident komory stěhováků, "a to vůbec nemluvím o tom, že Jindřich Stěhovavý z Písku byl donedávna v pracovní neschopnosti."

 

O báječných vrbách

Jak potvrzují veškeré soudobé výzkumy, množství podnětů, které den co den útočí na naše smysly, se neustále zvyšuje. I když filtrujeme, seč nám naše sebezáchovné pudy stačí, pořád toho ještě spousta projde až dovnitř našeho těla, do hlav, srdcí, žlučníků i jater. Není divu, že v tak turbulentním prostředí i zmíněná filtrace probíhá překotně a nepříliš organizovaně. Dost z toho, co se posléze ukáže jako důležité, odmítneme vpustit dovnitř, a naopak s úklonou vpouštíme mnohé nesmysly, pošetilosti a látky škodlivé. Ty se po vzoru kukaček v našem těle uhnízdí a nejen, že na své místo nechtějí pustit své užitečnější příbuzné, ale dokonce se snaží z hnízda vyštípat i ty, kteří víceméně náhodnou selekcí již jednou úspěšně prošli. Ti se samozřejmě brání a výsledkem nemůže být v omezeném prostoru nic jiného než přetlak, který se - podle příslušných fyzikálních pouček - nejlépe snižuje pomalým řízeným upouštěním. V takovou chvíli je dobré se poohlédnout po nějakém rozumném místě, kam je možné přebytky upustit a kde něco takového nenadělá větší škody. Podle místní kulturní tradice byly - jako obětní beránci - vybrány vrby.

Těžko říct, jak k této roli rychle rostoucí dřeviny rodu Salix přišly, jestli je tím vinen pouze onen poustevník z irské pověsti, který jistému pohádkovému královskému stylistovi poradil, komu se bezpečně svěřit s bizarním zážitkem. V dnešní době by se jistě holič Kukulín vyzbrojený zajímavou informací z VIP společnosti neobtěžoval až bůhvíkam k rybníku, aby své tajemství pošeptal do staré nedoslýchavé vrby. Spíš by si možná zašel do redakce bulvárního časopisu, aby bylo co nejrychleji na nové nůžky. Ale už zmíněný poustevník byl přesvědčen, že právě vrba je tím správným adresátem, který umí zpracovat i informaci větší brizance, jejíž případné dopady dokáže utlumit v košaté náruči svých pružných větví a nadbytečnou tíhu umí rozložit ve svém masivnímu kořenovému systému.