středa 23. února 2011

Ernst Jünger: Na mramorových útesech

Útlá novela Na mramorových útesech je asi nejznámějším literárním dílem německého autora Ernsta Jüngera. Její vydání bylo velice odvážným činem, protože vyšla v Německu v období největšího vzmachu nacistické říše v roce 1939 a kdo chce, může ji brát jako alegorickou kritiku třetí říše včetně Adolfa Hitlera (symbolická postava Nadlesního).

V zemi Velká Marina žijí a pracují v domku na úpatí mramorových útesů, vzpínajících se nad hladinou velkého jezera, dva bratři, kteří se zabývají studiem květin. Jejich země je však obklopena hlubokými lesy, kde postupně roste moc Nadlesního a jeho věrných. Zatímco život v Marině zdánlivě pokračuje bez velkých změn, zlo z okolních lesů postupně zatemňuje kraj. Starodávný řád země se pod tlakem temných sil postupně bortí a zlověstná atmosféra přechází v otevřené násilí, zprvu pouze místní, ale nakonec propukající s plnou silou. Kniha je prodchnuta halucinačními obrazy (autor ve svém životě notně experimentoval s halucinogeny) i mystikou:

"Teprve když stoupáme do výšky, blížíme se tajemství, které skrývá prach. Na horské cestě mizí s každým krokem vzhůru nahodilost obzoru, který je zrovna vidět, a když vystoupíme dostatečně vysoko, obklopuje nás na kterémkoli místě čistý kruh, který nás spojuje s věčností."
 
Děj knihy se odehrává v blíže neurčeném místě i čase a může se samozřejmě vztáhnout na dění v předválečném Německu. Znalci tehdejších reálií mohou odhadovat, jaký kraj, skupina lidí nebo jaký konkrétní člověk byl předobrazem pro popisovaná místa a v novele vystupující osoby. Ale postupem času začíná být zřejmé, že stejnými etapami asi prochází vznik jakékoli války, ať už jde o celosvětové inferno nebo lokální konflikt. Podle autora je hlavním průvodním jevem a zároveň hlavním viníkem dalších událostí zborcení dávného řádu. Nadlesní tak krůček po krůčku získává větší a větší moc, tak velkou, až už ho nikdo nedokáže zastavit:

"Co ale dělat, když slabí neuznávají zákon a v zaslepení vlastní rukou otvírají závoru, která byla zavřena k jejich ochraně?"

"Právě v tom byl mistrovský tah Nadlesního; odměřoval děs v malých dávkách, jež pozvolna zvyšoval a jejichž cílem bylo ochromení odporu. Ve zmatcích, které důmyslně spřádal ve svých lesích, hrál roli moci, chránící řád, neboť zatímco jeho nižší agenti, kteří působili v družinách pastýřů, rozdmýchávali anarchii, pronikali zasvěcení do úřadů a do magistrátů, dokonce i do klášterů, kde se na ně všude dívali jako na silné duchy, kteří jsou s to zkrotit lůzu. Nadlesní jednal jako zlý lékař, který nejdříve podporuje bolest, aby pak mohl vést řez, který měl v úmyslu vykonat."

Beztoho, že by Jünger opustil svůj magicky obrazový a jazykově opulentní způsob vyprávění, postupně přechází z počáteční fascinace přírodní krásou do popisu dusivé atmosféry a nastávajících hrůz:

"Tak durman, mák a blín vystřídá ušlechtilé plody, když nepřítel zpustoší zahrady. Pak by byla namísto bohů, kteří jsou dárci vína a chleba, na podstavce vyzdvižena jiná božstva - jako Diana, jež byla v močálech znetvořena k obrazu divoké plodnosti a pyšnila se tam hrozny zlatých prsů, a jako byly hrůzné sochy, vyvolávající děs svými drápy, rohy a zuby a vyžadující oběti, jež nejsou hodny člověka."

Jazyk přibližně stostránkového textu je vůbec neuvěřitelný. Na své si rozhodně nepřijdou čtenáři, kteří vyznávají rychle ubíhající děj, akci a zápletku. O něčem takovém se totiž vůbec nedá mluvit. I když se situace samozřejmě vyvíjí, jde spíš o vývoj atmosféry a akční scény se odehrávají spíš zprostředkovaně v hlavě čtenáře než přímo na papíře. Kdo má ale rád košatá souvětí, kouzelné obrazy, které je možné převalovat v hlavě a kochat se jejich jazykovou vytříbeností (někdy možná hraničící až s exhibicí - nikoli však samoúčelnou), knížka ho jistě nezklame.

"Když jsme opustili pastviny, začali jsme brzy pozorovat, že násilí se přiblížilo a vzrostlo. Mlha se válela v křovinách a rákosí syčelo ve větru. Dokonce i půda, po níž jsme šli, nám připadala cizí a neznámá. Především ale bylo znepokojivé, že se vytrácely vzpomínky. Potom země začala být klamná a rozkolísaná, podobná pláním, jaké vídáme ve snech. Zůstávala sice stále místa, která jsme s jistotou rozpoznávali, ale hned vedle jak ostrovy, které se vynořují z moře, vyrůstala nová a záhadná území."

"Taková jsou sklepení, nad nimiž tyrannis zvedá své pyšné zámky, kde se linou libé vůně jejich slavností: strašlivé páchnoucí brlohy, v nichž se na věčnost zavržená chátra děsivě baví
hanobením lidské důstojnosti a svobody."

Bratři berou jako svou povinnost nasadit své síly na obranu původního řádu proti silám temnoty, tím spíš, že vnímají svou částečnou spoluzodpovědnost za to, co se děje, protože kdysi bojovali na stejné straně jako dnešní uzurpátoři (jistě se zde projevuje i fakt, že sám autor v období před nástupem fašismu (1925 - 1933) zastával výrazně nacionalistické a protidemokratické názory).
Moc Nadlesního je již ale natolik pevná, že odpor je marný.

"Tak jsme pili na staré a vzdálené přátele a na krajiny tohoto světa. Nás všech se zmocňuje stísněnost, když vanou vánky smrti. Potom jíme a pijeme v zamyšlení, dokud je ještě u stolu pro nás připraveno místo. Neboť země je krásná."

Marina postupně podléhá v nerovném zápase hrubé síle, přičemž města, vsi, usedlosti, kláštery (a nakonec i dům obou bratří včetně jejich celoživotního díla) jsou ničeny a vypalovány, což je však pro oba bratry nejen ztělesněním hrůz, ale zároveň i zárodkem nového lepšího světa, protože zánik je podle autora přirozeným mezistavem jak v říši květin, tam i ve světě lidí.

"A přece na této zemi nesmíme počítat s dokončením své práce, a je třeba šťastně velebit toho, jehož vůle netkví příliš bolestně v jeho úsilí. Nebyl postaven žádný dům, vymyšlen žádný plán, do něhož by nebyl položen jako základní kámen zánik, a to nepomíjející, co v nás žije, nespočívá v našem díle."

Já osobně jsem byl textem v pozitivním smyslu slova ohromen a knížka pro mne byla velmi milým překvapením. Je v ní přítomné tajemství, úžasná odstíněná atmosféra a vnímal jsem i silné humanistické poselství, které je o to obdivuhodnější, že kniha vyšla právě v Německu a právě v devětatřicátém roce. Určitě můžu doporučit, ale - jak říkám - opatrně a jen těm, kteří snesou hodně slov, symbolů (kterým není vždy možné s odstupem mnoha let porozumět a které nejspíš často ani k porozumění nebyly autorem určeny) a kteří si dokáží náležitě vychutnat bohatý jazyk (v prý výborném překladu Michala Ajvaze).

A na závěr přidávám jako bonus tři kraťoučké citáty, které jsem při četbě nemohl jen tak přejít (ostatně tužka a zápisník byly tentokrát při čtení opravdu v permanenci):

"Hluboká je nenávist vůči kráse, která plane v nízkých srdcích."

"A přece vše cenné k nám přichází bez našeho úsilí, toho nejlepšího se nám dostává zdarma."

"…slovo je zázračnou čepelí, před jejíž září bledne moc tyranů."

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.