Když jsem se dozvěděl, že tématem týdne je tentokrát smysl života, byl jsem pevně rozhodnutý k němu nic nenapsat, už jen proto, že jde o téma zoufale široké a obtížně uchopitelné. Mám snad psát o obecném smyslu života, o kterém vedou již stovky let spory filosofové celého světa tak učenými slovy, že se smyslem života některých čtenářů stává snaha něčemu takovému proboha nikdy neporozumět? Nebo mám napsat o tom, co osobně považuji za smysl právě toho svého života? Obojí je zatroleně těžká věc.
Mám vás přesvědčovat, že zase jednou po dlouhé době cítím ve vzduchu smysl života jako pomalu a s vyhlídkovými oklikami přicházející jaro? Mám zkoušet rozdělovat lidi do kast podle toho, zda je pro ně smyslem života způsobovat radost sobě nebo druhým? Nebo že existuje superkasta, pro níž se zdá být smyslem života nepůsobit radost nikomu (včetně sebe)? To by jistě nebylo nic zajímavého, nic originálního, nic, co by takovému obecnému životnímu smyslu dokázalo přispět.
Baví mě ovšem představa, že si jednou pustím v televizi zprávy a moderátor s koženým obličejem mi slavnostním hlasem oznámí, že nejlepší vědci světa konečně rozluštili smysl života. Bude následovat přímý přenos z tiskové konference mezinárodního výzkumného týmu, jehož šéf dešifrovaný smysl života podá v mediálně zhuštěné podobě: "Po mnoha letech útrap a tvrdé týmové práce jsme došli k definitivnímu a nevyvratitelnému závěru, že smysl života je následující:…". A my jako diváci se při tom následujícím prozření plácneme do čela a vykřikneme: "…Tak to tedy je! Ó jak jednoduché!! Že nás to hned nenapadlo!" Objev bude publikován v mnohamiliónovém nákladu, aby si skutečný smysl života shrnutý v několika jednoduchých a srozumitelných bodech mohl každý koupit a vyvěsit si ho doma na zeď. Určitě neuškodí, budeme-li mít vědeckými autoritami posvěcený závěr ve vkusné zalaminované podobě doma stále na očích, nejlépe ve všech pokojích i v trvale neobývaném příslušenství, abychom, propadneme-li náhodou pochybnostem, mohli kdykoli jediným pohledem na zeď opět nabýt původní jistoty. No řekněte sami, není tahle zalaminovaná podoba štěstí praktičtější než nějaká zběsile poletující a obtížně polapitelná "muška jenom zlatá"?
Samozřejmě, lidé jsou slabí a mohou občas propadnout trudnomyslnosti, i když pro ni po takovém objevu už na světě nebude žádný reálný důvod. Proto bude praktické zabudovat oficiální smysl života do ústav států celého světa, aby se nikdo nikdy nemohl vymlouvat, že se o tomto převratném a fascinujícím objevu nedozvěděl, protože třeba v inkriminovaný den přišel domů pozdě z práce a zprávy nestihl. No a samozřejmě - má-li být něco v ústavě, bude zapotřebí do příslušných zákonů naformulovat i případné sankce vyplývající z nedodržení tak skvělých a obecně přijímaných pravidel. V zákoně tedy bude definována skutková podstata nového trestného činu "Odmítání objektivně stanoveného smyslu života", za což bude možné podle míry provinění a pravděpodobnosti nápravy jedince být odměněn dvěma až deseti lety bezplatné převýchovy, nepočínáte-li si ovšem při odmítání zvlášť zavrženíhodným způsobem. A mezi nejhorší myslitelné prohřešky proti společnosti pak bude pochopitelně zařazeno negativistické popírání jakéhokoli životního smyslu, protože skuteční popírači jsou na rozdíl od odmítačů většinou zcela nenapravitelní, dokonce i těmi nejúčinnějšími převýchovnými metodami, a jistě nebude smyslem života souhlasičů taková bezesmyslná individua, jakými popírači budou, z pseudohumanistických důvodů do konce jejich dnů v nápravném zařízení živit.
Dá se předpokládat, že v takové úžasné budoucnosti nebude zapotřebí tolika psychologů, psychiatrů a léčitelů, protože u většiny lidí zcela vymizí pochybnosti a úzkostné stavy, o depresích nemluvě; . Místo náročné návštěvy u někoho, kdo nám s našimi nejistotami a slabostmi pomůže, bude stačit jediný pohled na laminované Nové desatero, což bude pro všechny budoucí souhlasiče asi nejvhodnější marketingová podoba výsledků velkolepého objevu. Přece jen - ve vývoji společnosti bychom se měli snažit alespoň o zdání kontinuity. A uspoření dušeznalci mohou nastoupit třeba k plně vytíženým laminovacím strojům, kde jich bude určitě více zapotřebí.
Možná tento článek tak docela neodpověděl na vaši nevyslovenou otázku, co já považuji za smysl života a jestli doopravdy nějaký mám, byť je zatím z dlouhodobého pohledu tak málo průkazný jako nastupující jaro. Myslím ale, že si můžu ještě před zveřejněním oficiálních laminováníhodných výstupů dovolit nezávazně říct aspoň to, že podle mého názoru až tolik nezáleží na tom, jestli smysl života známe; možná stačí jen věřit, že existuje, i když ho právě - jistě jen dočasně a shodou okolností - nedokážeme přesně zaměřit. Až k nám zalaminované Nové desatero doputuje, přestaneme konečně tápat a naše předběžně rezervovaná víra se definitivně naplní.
Těšíte se? Já moc!
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.