Nedělní miniglosy č.794

Poznámka: Jako poslední dobou již obvykle, dopolední úvodník píšu doma v Dobřichovicích. Pak se přesouvám do Prahy, kde dopisuji hlavní miniglosový text v době cca mezi 14:00 a 17:00 hod., kdy zase "úřaduji", ve své "kavárenské kanceláři" naproti Bílé labuti.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Tento týden byl pro mě velmi netradiční, protože dovolenkový. Nejel jsem nikam k moři ani do hor, na to je podle mě týden příliš málo času. Pustil jsem se ale do věcí, které jsem dlouhodobě odkládal, a taky jsem si udělal pár výletů po našich tuzemských luzích a hájích, byť jim chladné a deštivé počasí, které velmi hbitě vystřídalo letní vedra, zrovna moc nepřálo. Původně jsem plánoval dovolenkovou přestávku i v případě Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Nakonec jsem si ale řekl, že kombinaci neděle a státního svátku oslavím nejlépe tak, že vás dnes přivítám už u 794. vydání. Ano, další velké jubilejní vydání NMg už začíná být vidět na obzoru :-).

Během týdne jsem zveřejnil dva nové články: Nejdříve jsem v článku Tradiční pařížský konec léta ohlásil zajímavé ocenění, kterého se pěti mým fotkách dostalo na velké pařížské fotografické soutěži Prix de la Photographie Paris (Px3). V Článku, který vlastně vůbec není o hadech, jsem pak dokumentoval zvláštnosti naší doby na komentářích jednoho malého obyčejného příspěvku na sociální síti, který se postupně stal mediálním Otesánkem. Z předchozího období ještě jednou připomenu varování Pozor, ať se vám něco nestane při cestování vlakem, fotočlánek Červánková řeka, který, věřím, ukazuje Berounku u Dobřichovic zase trochu jinak, než jak už jsem ji fotil - v rámci svého dlouhodobého cyklu Říční variace - mnohokrát, a snad ne úplně tradiční "předvolební" textík Půjdete volit v pátek nebo v sobotu? 

Článek, který vlastně vůbec není o hadech

Jsem dalek toho nadávat na současnost a nostalgicky vzdychat při vzpomínce, kterak to kdysi bylo vše ještě normální; z pohledu dřívějška žádná současnost normální není a je to úplně normální, protože jde o princip, na kterém je založen vývoj. Občas mě samozřejmě současnost štve a občas mi připadne úsměvná. Jako když se např. začtu do diskuse k některému zcela nenápadnému příspěvku na facebooku. Už jsem pochopil, že prostor sociálních sítí je především rejdištěm těch, kteří sice o věci samé nic nevědí, natožpak o její podstatě, ale o to silnější je jejich nutkání se nějak projevit, protože jinak by to nebyla ta pravá svoboda a demokracie. Čím více o daném tématu sám vím, tím otevřenější údivem bývají moje ústa při čtení, protože 95 % připojených komentářů bývá z pohledu faktů úplně mimo (to si užívám třeba pokud jde o numismatiku, o jejíž některých oblastech určitou povědomost mám a nad "dobrými radami", kterými se to v komentářích jen hemží, mi zůstává rozum stát).

Nedávno jsem na facebooku zaregistroval fotku hada, kterého kdosi vyfotil na své zahradě a obrázek zveřejnil, protože se chtěl dozvědět, cože se mu to potuluje po jeho pozemku a jestli to náhodou není nebezpečné. Položil tedy jednoduchou otázku, jestli by mu některý hadů znalý čtenář neporadil. Následoval stručný komentář jakéhosi herpetologa, který věcně odpověděl, že jde o užovku hladkou, a z osvětových důvodů doplnil i několik stručných informací, jak se k takovému závěru dá jednoduše dobrat. Potud vše v pohodě, jedna otázka, jedna fotka, jeden fundovaný komentář, dalo by se tedy očekávat, že se za tímto mediálně obtížně využitelným příspěvkem brzy zavře voda sociálních sítí, maximálně si pár lidí vezme ponaučení, jak se dá tahle užovka rozeznat od zmije, což může být pro případné setkání s tímto tvorem v přírodě celkem užitečná informace. Jaké bylo moje překvapení, když jsem tentýž příspěvek uviděl o pár dní později: Stejná fotka, stejný dotaz, stejná první (a správná) odpověď. Navrch však k tomu přibylo několik set nových komentářů. Nuže, neodolal jsem a nakoukl do diskuse a za chvíli jsem nevěděl, jestli mám propadat záchvatům smíchu nebo beznaděje.

Tradiční pařížský konec léta

V minulých letech to bývalo na konci srpna, letos se to celé trochu opozdilo, tak správný čas nastal až v půlce září, ale přicházívá to nakonec dříve či později každý rok: Konec léta je pro mě už tradičně spojený i s prezentací nejlepších fotografií z velké mezinárodní soutěže v Paříži, která - jak už jsem kdysi blíže vysvětlil v článku Prix de la photographie Paris aneb Berounku mají v Paříži rádi - má pro mě i velmi osobní význam, takže ji už od roku 2020 pravidelně obesílám. I když jsem si letos naordinoval fotografickou soutěžní dietku, dvě světové "štace", ke kterým mám těsný soukromý vztah, přece jenom nevynechám - Paříž a Tokio. Tokijská světová soutěž většinou vrcholí až v období kolem Vánoc, ale Paříž přichází na řadu právě koncem léta.   

Tentokrát jsem se rozhodl udělat soutěžní kolekci z osmi fotek, které jsem ještě nikdy nikam neposlal; ostatně všechny vznikly až v roce roku 2024, některé dokonce v samotném jeho závěru, tak jsem to ani nestihl, protože od té doby jsem se žádné větší soutěže nezúčastnil. No a přestože to tentokrát po třech "medailových" letech v Paříži přímo necinklo, kolekce pobrala hned pět čestných uznání ve čtyřech navzájem hodně odlišných kategoriích (Architektura, Krajina, Noční foto, Abstrakce), což mě blaží, protože to snad něco vypovídá o celkové slušné úrovni toho, co jsem vybral.

Nedělní miniglosy č.793

Poznámka: Protože jsem měl včera milé setkání se svými bývalými studenty, dopolední úvodník tentokrát píšu v Plzni. Pokud nějak zásadně neselžou České dráhy, hlavní miniglosový text bych měl už ale opět dopsat jako obvykle mezi 14:00 a 17:00 hod., kdy budu zase "úřadovat", ve své "kavárenské kanceláři" naproti Bílé labuti.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Tento týden byl pro mě hodně pracovní, domů jsem jezdil až za tmy, takže nebylo moc času na jiné aktivity, ale částečně to souvisí s faktem, že budu mít celý příští týden dovolenou, tak jsem nechtěl kolegům nechat víc rozpracovaných věcí, než je slušné. V sobotu jsem si odskočil do Plzně na sraz svých bývalých studentů, z nichž část jsem neviděl poctivých 28 let, ale v neděli, která - jak se zdá - bude tentokrát posledním letním dnem, už jsem zase připravený pokračovat ve více než 16 let dlouhé tradici psaní Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Jsem moc rád, že vás dnes mohu přivítat už u 793. vydání. 

Přes pracovně velmi nabitý týden se mi i tentokrát nakonec podařilo zveřejnit dva nové články: Nejdříve jsem v článku Pozor, ať se vám něco nestane při cestování vlakem, ukázal, že dnes už v ranním příměstském osobním vláčku na doktora jen tak běžně nenarazíte. Až v sobotu ráno jsem pak stihl dodělat článek Červánková řeka, který, věřím, ukazuje Berounku u Dobřichovic zase trochu jinak, než jak už jsem ji fotil - v rámci svého dlouhodobého cyklu Říční variace - mnohokrát. Z předchozího období mohu ještě připomenout třeba fotočlánek "z ulice" Kolik barvy si pustíme do obrázku, text popisující mou nechuť k finančním investicím téměř všeho druhu O výnosné investici do alkoholu nebo snad ne úplně tradiční "předvolební" textík Půjdete volit v pátek nebo v sobotu? 

Červánková řeka

Minulý pátek jsem pracoval z dobřichovického domova a protože se toho sešlo teď, před mou nedlouhou dovolenou, víc, byl jsem zavalený prací až tak do půl šesté. Venku bylo celý den celkem hnusně, bylo zataženo oblačností tak nízkou, že se i okolní nevysoké kopce ztrácely v mracích, a do toho co chvíli hustě zapršelo. Když jsem ale vpodvečer zvedl hlavu od pracovního notebooku, zdálo se mi, že se hustý oblačný příkrov začíná trochu trhat. S takovými večery mám celkem dobré zkušenosti, protože když slunce vykoukne těsně před svým západem a může napřít své poslední barevné paprsky do potrhaných mraků, bývají z toho zajímavá oblačná červánková představení. Co když se takové představení chystá právě dnes?, pomyslel jsem si a i když se mi pro samou lenost ven k řece moc nechtělo, nakonec jsem se přesvědčil. Stejně jsem posedával celý den doma, tak mi malá procházka na mé oblíbené místo na levém břehu Berounky, kde už deset let fotím své různorodé "Říční variace", jedině prospěje.

 

Než jsem sám sebe přesvědčil, že na lenost mám ještě dost času, uplynula půlhodinka. Z domova to mám na zmíněné místo mezi Dobřichovicemi a Mokropsy asi další půl hodiny, cestu už mám za ty roky nacvičenou, že bych mohl jít poslepu. V půl sedmé jsem tedy mohl postavit na břehu řeky stativ, vše správně namontovat a začít snímat. Přesně tak jsem i učinil, jen to očekávané zajímavé světlo se jaksi nedostavilo. Fotil jsem tedy jako obyčejně na dlouhou expozici s různými filtry, člověk si může vypomoci slušnou kompozicí a netradičními postupy při snímání, ale mezi námi - bez pořádného světla to prostě nikdy není úplně ono. 

Pozor, ať se vám něco nestane při cestování vlakem

První zářijový den, po prázdninách, kdy každé ráno jezdil náš přípražský vlak pěkně dlouhý, se šesti vagóny, tedy celkem pohodlně poloprázdný, přijel na dobřichovické nádraží, přecpané žáky a studenty, natěšenými na to, až jim bude opět konečně dovoleno zasednout do škamen, jen vláček poloviční délky. Pravda, vecpali jsme se nakonec všichni (tedy všichni z Dobřichovic, za Černošice nemohu ručit), ale hned nám bylo jasné, že dnes k sobě budeme mít o dost blíž, když už ne názorově, což, myslím, před volbami nehrozí, tak aspoň fyzicky. My, kteří jsme ukořistili jen lístek k stání, jsme temně mručeli svou okamžitou nepřízeň vůči našemu národnímu dopravci a navzájem jsme se častovali povzbudivými pohledy, že tu půlhodinku ve stoji na cizí noze přece bez problémů vydržíme. Po chvilce, když jsme zastavili na mezi, naše představy upřesnil pan strojvůdce, který nám oznámil, že budeme muset vydržet ještě asi o čtvrthodinku déle, neb na rekonstruovaném Smíchovském nádraží - právem silnějšího - staví jako první stavaři a pak teprve vlaky. "Dneska je tu k padnutí," ulevila si paní visící jako gibon na tyči kousek ode mne, natěsno mezi námi ostatními gibony. A taky že ano!

Nedělní miniglosy č.792

Poznámka: I dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, který píšu tradičně doma v Dobřichovicích, abych hlavní miniglosový text dopsal jako obvykle mezi 14:00 a 17:00 hod., kdy budu opět "úřadovat", ve své "kavárenské kanceláři" naproti Bílé labuti.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Tento týden už byl po drobném vykolejení celkem tradiční a trávil jsem ho většinou mezi svým zaměstnáním a bydlištěm. No a každý "normální" týden uzavírám už víc než 16 let Nedělními miniglosami, naším svérázným blogovým týdeníkem, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Jsem moc rád, že vás dnes mohu přivítat už u 792. vydání. 

I tento týden se mi nakonec podařilo zveřejnit dva nové články: Nejprve jsme si na chvilku zašli do naší Fotolaboratoře, kde je v rámci testování dovoleno i mnohé z toho, co normálně neděláme, abychom si z různých předložených variant vybrali, Kolik barvy si pustíme do obrázku.  V pátek jsem se vám přiznal ke své nechuti k investicím skoro všeho druhu (o těch citových to samozřejmě neplatí ;-)) v článku O výnosné investici do alkoholu. Z o něco starších článků ještě jednou připomenu např. text Zapomeňte na uřknutí, v němž jsem představil malý dárek, který mi známí přivezli z ostrova Thassos, snad ne úplně tradiční "předvolební" textík Půjdete volit v pátek nebo v sobotu? a svůj nedávný nový překlad básničky Christiana Morgensterna Dva oslové. 

O výnosné investici do alkoholu

Zase mi nedávno volal nějaký dobrý člověk, jemuž leží na srdci moje finanční situace, se kterou se rozhodl mi pomoci. "Jak chráníte své úspory proti inflaci?" ptal se mě poradcův sametový hlas. "Než mi z nich stihne inflace ukousnout, rozfofruju je," odpovídám po pravdě. Bere to jako vtip. Klade mi další otázky a opět mým pravdivým odpovědím sice nevěří, ale nenechá se jimi zaplašit. Teprve až poprvé zalžu a řeknu mu, že si jeho výklad o úžasných možnostech investice do kryptoměn moc rád vyslechnu, protože tyhle zkazky sbírám, abych je jednou po vzoru Němcových a Jirásků vydal jako Investiční pohádky nebo třeba jako Staré pověsti investiční, sametový hlas pochopil, přeskočil dalších několik odstavců komplexního telefonního skriptu a rozloučil se. 

Moje chuť nějaké prostředky investovat s myšlenkou na budoucí výnos byla vždycky omezena, i když jsem míval před sebou zářivou a zdánlivě nekonečnou budoucnost, natožpak teď. Šavlovačku desetin procent ve srovnávacích tabulkách výnosnosti termínovaných vkladů jsem nedokázal přejít s vážnou tváří a svého regulérního finančního poradce jsem zaskočil dotazem jestli si myslí, že ten jeho v úžasných optimistických barvách vyvedený graf nepřetržitého a bezproblémového růstu majetku v penzijním fondu používali i jeho předchůdci v roce 1947. Nikterak mě prostě nikdy neohromovala představa, že když dám každý měsíc stranou stovku, za pouhých 148 let budu mít na kontě milióny a budu za vodou nebo, budu-li tou dobou zrovna někde jinde, se slzou vděčnosti na mě vzpomenou aspoň moji potomci.

Kolik barvy si pustíme do obrázku?

Je docela zajímavé zjišťovat, kdo dává přednost fotkám barevným a kdo černobílým, a ještě zajímavější by mohlo být PROČ. Někdo bere fotky ve stupnici šedi jako klasiku, která ho stále inspiruje, někdo nad černou a bílou zase mávne rukou a řekne: Vždyť svět je tak krásně přirozeně barevný, proč mu stavět černobílé mantinely? Někdo se v černobílém podání našel natolik, že jiné fotky prakticky nedělá, a možná si dokonce pořídí speciální drahý foťák, který ani barevnou fotku vyfotit neumí. Jiného naproti tomu barvy přitahují natolik, že neodolá příležitosti si v počítačové postprodukci trochu barev přidat, navzdory tomu, že zádumčivá podvečerní krajina se v jeho podání doslova převtělí v exotického papouška.

Když už jsem si pro dnešek vybral tohle téma, nezbývá mi nic jiného, než se taky zamyslet, jak to vlastně mám s barvami a šedým spektrem na svých fotkách. Asi vás nepřekvapí, že se nechci cíleně zbavit ani barev ani klasického převodu do stupňů šedé. Fotím obojí a opravdu často výsledek zkouším zpracovat v obou podobách a teprve pak se rozhoduji, které variantě dám přednost. Myslím si totiž, že každému obrázku to nejlépe sluší jinak. Samozřejmě, pokud mě nějaká scéna naláká svou barevností, abych stiskl spoušť, nejspíš černobílá v tomto případě nebude mít moc šancí (i když, popravdě, taky se mi už párkrát stalo, že nakonec nečekaně vyhrála; i napohled jasné barevné případy není špatné vyzkoušet, jestli v nich nedříme správný černobílý duch :-)). Naopak, jsou někdy úplně jasné situace, že jsem si finálním černobílým podáním už při zaostřování úplně jistý a ani nemá cenu se obtěžovat zkoumáním barevnosti.

Nedělní miniglosy č.791

Poznámka: I dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, který už opět - po minulém vykolejení z tradičního řádu - píšu doma v Dobřichovicích. A dnes odpoledne nejméně mezi 14:00 a 17:00 hod. budu už opět "úřadovat", tzn. i dopisovat hlavní miniglosový text, jako obvykle v kavárně naproti Bílé labuti.

--------------------------------------------------------------------------------------------

V pondělí jsem oficiálně předal ve správném počtu všechna zvířata, která jsem měl v předchozím týdnu na starosti, zpět jejich rodině, která se navrátila z dovolené v Řecku, takže tento týden už byl pro mě zase o něco "normálnější" než ten předchozí. No a je-li týden "normální", končívá standardně Nedělními miniglosami, naším svérázným blogovým týdeníkem, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už více než šestnáct let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Jsem moc rád, že vás dnes mohu přivítat už u 791. vydání. 

Po návratu do normálního rytmu se mi v týdnu podařilo zde na blogu publikovat opět dva nové články: Nejprve jsem v článku Zapomeňte na uřknutí představil malý dárek, který mi známí přivezli z ostrova Thassos. Ve druhém článku jsem pak ukázal pracovní verzi letáčku/pozvánky k příležitosti  své nové malé fotografické výstavy v Divadle KÁMEN na pražské Invalidovně. Z minulého období mohu ještě jednou připomenout Úmrtí Zdeny Salivarové - Škvorecké, neobyčejné ženy, která se zasloužila o vydání více než dvou stovek knih, jež měly původně být kvůli svým autorům nebo zpracovávaným tématům odsouzeny k zapomenutí, dále snad ne úplně tradiční předvolební textík Půjdete volit v pátek nebo v sobotu? a svůj nový překlad básničky Christiana Morgensterna Dva oslové. 

Moje nová výstava na pražském sídlišti Invalidovna

Už jsem to tu jednou ohlásil minulý týden v jen naoko politicky zaměřeném článku Půjdete volit v pátek nebo v sobotu? Kdo si článek přečetl, dozvěděl se v textu, že šlo vlastně o způsob, jak ne úplně tradičně ohlásit mou novou, už dvanáctou výstavu fotografií, kterou se vracím na místo, kde už jsem jednou (před pěti lety) vystavoval, totiž do prostoru kavárny Divadla KÁMEN na pražském sídlišti Invalidovna, jen kousek od stejnojmenné rozsáhlé barokní památky.

Potěšilo mě, že lidé z divadla mě sami oslovili, jestli se nechci ucházet o podzimní termín. Ono slovo "ucházet se" v tomto případě znamenalo připravit návrh konceptu výstavy, který pak posuzuje místní kurátorka, Lucie Váchová. A protože mě znáte, že jsem ve věcech fotografických pro každou špatnost, opravdu jsem koncept vytvořil, přihlásil jsem se s ním a klaplo to. No a ještě větší radost mi udělalo, že jsem vlastně vůbec prvním vystavujícím, který v tomto prostoru bude mít výstavu podruhé. Ta první výstava byla v lecčem specifická a pro mě jako vystavujícího mimořádně zajímavá (spíš společensky než umělecky) protože "slízla" druhou, pokročilou fázi covidu, takže to celé mělo některé obtížně zapomenutelné undergroundové prvky, které jsem si v demokratické společnosti vůbec neuměl představit a domníval jsem se, že už jsme jim listopadem 89 dali definitivní vale. Teď bude, věřím, situace normálnější; však výstava taky nepotrvá mimořádných 11 měsíců jako před pěti lety, ale v daném místě standardní čtvrtrok. 

Zapomeňte na uřknutí!

Jak už jsem se zmiňoval v úvodníku k minulým Nedělním miniglosám, uplynulý týden jsem měl trochu rozježděný, protože jsem pendloval mezi Bulovkou, kde pracuji, Dobřichovicemi, kde bydlím, a Jílovým u Prahy, kde jsem pečoval dovolenkujícímu se kamarádovi a jeho rodině o trochu té domácí zvěře. Hezky jsem si to plánoval, že ve vlaku a pak po večerech v cizím domě stihnu spoustu věcí, ale nic nevycházelo ani zdaleka podle plánu, naopak, všechno rozdělané jsem odložil ještě na později a nové aktivity jsem většinou odpískal ještě před startem, takže množství restů mi spíš narostlo, než aby se vlídně umenšilo. Menší komplikací pro mě tentokrát byly Dobřichovické vinařské slavnosti, na které jsem měl pozvané své milé přátele - fotografy, se kterými budeme mít na dobřichovickém zámku v příštím létě společnou výstavu, a ještě pár dalších známých, stejně tak situaci mírně zauzlila i výluka vlaků mezi pražským Hlavním nádražím a Smíchovem, takže když jsem chtěl přejet hromadnou dopravou z Jílového do celkem nedalekých (ovšem, pohříchu, jen vzdušnou čarou) Dobřichovic, zabralo mi to tři a půl hodiny, za které bych byl Concordem skoro v New Yorku.

Ale všechno dobře dopadlo, rodina se v pondělí - odpočinuta a nadšena z krásného moře - vrátila z Řecka, já předal všechny svěřené tvory živé a v rámci možností v dobré náladě, dům nikdo nevykradl ani do něj při pátečních bouřích neudeřil blesk a nenatekla voda, ani na opečovávanou zahradu neudeřily kobylky, takže jsem se na tento týden mohl vrátit domů celkem spokojen. Pravda, s břemenem mnoha nedodělků a zpoždění, což mi zvlášť v časově napnutém zářijovém čase, kdy mám kompletně připravit svou - byť jen malou, ale i s tou jsou starosti - podzimní fotografickou výstavu (pevné termíny a místa instalace a vernisáže už jsem oznámil v jen naoko politicky zaměřeném článku Půjdete volit v pátek nebo v sobotu?), ještě nejspíš přidělá pár vrásek, ale však ty se ještě na mou tvář jistě vejdou.

Nedělní miniglosy č.790

Poznámka: I dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, který ovšem nepíšu jako obyčejně v Dobřichovicích, ale ve vlaku do Jílového u Prahy, kde musím ještě dva dny pečovat o svěřená zvířátka, což jsem slíbil kamarádovi, který odjel na dovolenou do Řecka. Trochu mu ten pobyt v mém milovaném Řecku závidím, ale co, však na mě snad Řecko taky ještě pár měsíců počká. Všechno nasvědčuje tomu, že tentokrát se do tradičního místa mého nedělního psaní - do kavárny naproti Bílé labuti, kde jinak bývám v neděli k zastižení pravidelně nejméně mezi 14:00 a 17:00 hod., asi nedostanu, ale budu psát mimořádně právě z Jílového. V celém týdnu jsem hodně pendloval a pořád jsem odněkud někam jezdil, tak bych si aspoň v neděli odpoledne a vpodvečer mohl dát pokoj :-). 

--------------------------------------------------------------------------------------------

Na závěr týdne, jehož podstatnou část jsem strávil na cestách mezi Dobřichovicemi, Bulovkou a Jílovým u Prahy, a který v pátek a v sobotu okořenily tradiční Dobřichovické vinařské slavnosti, při nichž jsem měl báječnou příležitost potkat se s řadou známých a ochutnat spoustu vzorků výborných vín, se mi přece jen podařilo vyšetřit si trochu času i na Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už více než šestnáct let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Jsem moc rád, že vás dnes mohu přivítat u "mírně jubilejního" vydání s číslem 790. 

I když - jak už jsem uvedl - byl tento týden opravdu netradiční a rušný, takže doma jsem strávil vlastně jen několik efektivních hodin, podařilo se mi zde na blogu publikovat dva články: Malou připomínku Úmrtí Zdeny Salivarové - Škvorecké, neobyčejné ženy, která se zasloužila o vydání více než dvou stovek knih, jež měly být odsouzeny k úplnému zapomenutí, a která nám zanechala mimo jiné i jeden svůj významný román s nenápadným a z čistě marketingového pohledu asi ne úplně šťastným názvem Honzlová. Druhým článkem pak byla vlastně první upoutávka na mou příští fotografickou výstavu, která se ovšem nakonec stala i malou předvolební úvahou, Půjdete volit v pátek nebo v sobotu? Z předchozího období ještě jednou připomenu svůj nový překlad básničky Christiana Morgensterna Dva oslové, což už je zdejší jedenáctý morgensternovský textík, článek Jak jsem si koupil obraz a co z toho vzešlo a protože tento týden tu nemám žádné nové fotky, přidám i fotočlánek  Malování velmi krátce zapadajícím sluncem,  ve kterém jsem představil několik nových experimentů se svou originální fototechnikou.

Půjdete volit v pátek nebo v sobotu?

Zdeněk Podskalský říkával jednu anekdotu, která je sice vtipná, ale má i dnes po mnoha letech poněkud smutný nádech: V každé zemi je možné si u voleb vybrat ze dvou základních alternativ: V Anglii buď konzervativce nebo labouristy, v USA buď republikány nebo demokraty a u nás buď v pátek nebo v sobotu. A je tomu tak i letos, pan prezident vyhlásil termín voleb do Poslanecké sněmovny na 3. a 4. října. Škoda, že se velké průzkumy trapně soustřeďují na celkem nezajímavou skutečnost, koho budou respondenti volit, a ne na to, který den pro svou volbu upřednostní. Všichni by tak mohli průběžně sledovat, o kolik procentních bodů právě vedou "pátečníci" před "sobotníky", jestli mají šanci jedni druhé ještě dohnat a jak se na výsledcích projevila poslední předpověď počasí, která tvrdí, že v pátek bude přes volební místnosti přecházet zvlněná studená fronta, za kterou by měl v sobotu do České kotliny proniknout výběžek vyššího tlaku vzduchu, jestli se tedy nad Azory do té doby ještě něco nezauzluje nebo neucpe a nebude to pak všechno o něco dřív, o něco později nebo úplně jinak. Lidé by o tom vzrušeně debatovali, příslušníci obou táborů by se - jak je v kraji zvykem - navzájem uráželi na sociálních sítích a kdoví, třeba by se po pár panácích chlapi u nás v hospodě navzájem změřili krvavýma očima a na chvilku po sobě vyjeli i pěstičkami. Protože jestli v pátek nebo v sobotu, to je setsakramentsky vážná věc, kam se hrabe dilema - politologové a politoložky prominou - jestli nás ke světlým zítřkům povede Fiala s Rakušanem nebo Babiš s Okamurou!

K úmrtí Zdeny Salivarové - Škvorecké

Už několikrát jsem se zamýšlel nad tím, že bych jako obdobu svých "TOP českých filmů" napsal o knížkách, které jsou pro mě pro změnu "TOP českými knihami". Zatím jsem se k tomu neodhodlal, nejspíš proto, že v české literatuře mám ještě o moc větší mezery ve vzdělání a v "nakoukání" než v oblasti filmu. Ale několikrát jsem jen tak cvičně přemýšlel nad kandidáty, kteří by se v mých očích mohli do takového výběru kvalifikovat. Ano, přiznávám, nemohl jsem pominout jeden z pilířů československé literatury, Josefa Škvoreckého, a vážil jsem, jestli by se do takové vybrané společnosti hodili víc vynikající Zbabělci, kteří tématem i formou do značné míry předběhli svou dobu, nebo časově i tematicky široce rozkročený Mirákl. Jenže jestliže v případě Josefa Škvoreckého by to pro mě znamenalo přemýšlení, zvažování a pečlivé poměřování a srovnávání, jednoho pro mě zcela nepochybného člena zmíněné "TOP literární společnosti" už od Škvoreckých mám. Jen to není žádný Josefův opus, ale dílo Josefovy manželky, neobyčejné ženy Zdeny Salivarové - Škvorecké, skvělý román Honzlová. Vynikající kniha, která, myslím, pořád stojí ve stínu známějších děl, ač je s nimi kvalitativně přinejmenším srovnatelná.

První přečtení románu Honzlová pro mě bylo těsně po listopadu 1989 doslova šokem: Opus magnum ženy, která vykonala pro svou vlast obrovskou porci práce z kanadského exilu navazujícího bezprostředně na okupaci armádami tak řečené Varšavské smlouvy. Román, který vznikl až v cizině, ale v ostře ohraničeném mezidobí, kdy autorka byla sice tělem již v novém domově, ale myšlenkami a vzpomínkami stále ještě doma ve středu Evropy. Pokud se pamatuji, v žádné ze školních čítanek nebylo k dispozici nic tak mnohovrstevnatého, jako příběh mladé dívky, kterou s sebou jako jedinou z "kádrových důvodů" nevzali na zahraniční zájezd tanečního souboru, jehož je členkou. O knize Honzlová jsem kdysi v blogovém pravěku napsal článek a trochu mě mrzí, že jsem tak učinil už v té době; kdybych psal článek dnes, vypadal by úplně jinak, ale tehdy - v začátcích mého blogu - jsem textu nedal potřebný čas, článek je odfláklý a zjevně jsem s ním chtěl být co nejdříve hotov.

Nedělní miniglosy č.789

Poznámka: I dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, který píšu v Dobřichovicích. Vlastní obsah článku pak přidám jako obvykle v průběhu dne - odpoledne nebo večer - opět v kavárně naproti Bílé labuti, kde bývám v neděli k zastižení pravidelně nejméně mezi 14:00 a 17:00 hod. :-).

--------------------------------------------------------------------------------------------

Po minulé neděli, kdy vyšly ke zvláštní soukromé příležitosti poprvé v blogové historii se speciálním svátečním dovětkem, jsou dnes Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti, opět ve standardním formátu. Jsem moc rád, že vás dnes mohu přivítat u vydání s číslem 789. 

Uplynulý týden byl o dost rušnější, než jsem si ho původně naplánoval, takže se mi v něm podařilo zveřejnit jediný nový článek: Po deseti měsících jsem si přeložil další, celkově už jedenáctou básničku Christiana Morgensterna Dva oslové, do které se mi původně moc nechtělo (důvody jsem popsal v článku), ale nakonec se čas naplnil a nové nekomplikované morgensternovské šestiverší přece jen vzniklo. Jako obyčejně jsem přiložil i několik dalších zajímavých českých překladů na ukázku. Z předchozího období ještě připomenu článek Jak jsem si koupil obraz a co z toho vzešlo, fotočlánek  Malování velmi krátce zapadajícím sluncem,  ve kterém jsem představil několik nových experimentů se svou originální fototechnikou, a fotoreportáž Večer pro klášter v Chotěšově z míst, kde jsem loni touto dobou ukazoval veřejnosti svoje fotky během samostatné výstavy s názvem Povznášení. 

Dva oslové (Christian Morgenstern)

Je vůbec možné, že od mého posledního pokusu o překlad některé z básniček Christiana Morngensterna už zase uplynulo deset měsíců? Měl jsem pocit, že poslední - už desátý! - kousek, básničku Dvě flašky, jsem tu zveřejnil před pouhými pár týdny, a ono to už bylo, koukám, před Vánoci... Nu, nejvyšší čas zase něco přidat.

Je pár Morgensternových básniček, do jejichž překladu se nehrnu. Zcela jistě nebudu překládat "Košilelu", která je v mých očích definitivní v překladu Josefa Hiršala, především díky stejnojmenné písni skupiny Stromboli, která patří mezi mé životní "TOP", a podobné je to pro mě s písní Veliké Lalulá.

 Protože jsem už na blogu původní klip "Košilely" jednou měl, dnes sem dám živou nahrávku z televizního pořadu Na kloboučku

 

 

 

Nedělní miniglosy č.788, dnes s netradičním svátečním dovětkem

Poznámka: I dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, který píšu v Dobřichovicích, a protože dnešní den je pro mě dnem svátečním, doplnil jsem ho o mimořádný sváteční hudební dovětek. Vlastní obsah článku pak přidám jako obvykle v průběhu dne - odpoledne nebo večer - opět v kavárně naproti Bílé labuti, kde bývám v neděli k zastižení pravidelně nejméně mezi 14:00 a 17:00 hod. :-).

--------------------------------------------------------------------------------------------

Po týdnu, který byl pro mě do značné míry vykolejený kvůli vyšetření, jemuž jsem se několik let úspěšně vyhýbal, aby mě nakonec přece jen k mé nelibosti dostihlo, obklíčilo a přemohlo, jsem zase nabral celkem normální směr a rytmus, takže s nastávající nedělí opět přicházejí tradiční Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Jsem moc rád, že vás dnes mohu přivítat u vydání s číslem 788. 

V uplynulém týdnu jsem zveřejnil dva nové články: Napřed jsem pro své čtenáře popsal, Jak jsem si koupil obraz a co z toho vzešlo (ostatně nově pořízený obraz, o kterém v článku byla řeč, mám i teď při psaní úvodníku na dohled a i po týdnu se mi pořád líbí :-)). Druhým článkem byl fotočlánek Malování velmi krátce zapadajícím sluncem,  ve kterém jsem představil několik nových experimentů se svou originální fototechnikou, na které bylo při mé poslední návštěvě na staňkovské zahradě opravdu jen pár chvilek času, než se obloha zatáhla. Z předchozího období ještě jednou připomenu fotoreportáž Večer pro klášter v Chotěšově a zprávu o moc zajímavém nálezu v dobřichovické knihobudce Svérázné knižní vzpomínky na Šimka s Grossmannem. No a na závěr tohoto bilančního odstavce připomenu, že rozsáhlá fotografická Výstava Tona Stana v Městské knihovně v Praze byla prodloužena až do 5. října 2025.

Malování velmi krátce zapadajícím sluncem

O víkendu, během kterého jsem se zúčastnil již zde nedávno komentovaného Večera pro klášter v prostorách kláštera v Chotěšově, jsem měl "hlavní stan" ve Staňkově, kde - když to jen trochu jde - fotím dlouhodobé cykly Kouzelná zahrada a Malování zapadajícím sluncem. Na takové focení však nestačí jen  dobře se připravit z pohledu fotovybavení a být ve správný čas na správném místě. Pro fotky z obou zmíněných cyklů je totiž klíčové právě zapadající slunce, takže když se nebe vzepře a zatáhne se, mám se svým experimentováním "po ptákách". Tentokrát mnohé nasvědčovalo právě takovému scénáři. Do Staňkova jsem přijel v pátek vpodvečer a během celé cesty vlakem z Dobřichovic vydatně pršelo, takže to vypadalo, že tentokrát foťák ani nevybalím. Večer se ale stal malý zázrak a nebe se zčistajasna v některých místech na chvilku roztáhlo, dokonce i těsně nad západním obzorem, což je pro focení pochopitelně právě to klíčové místo. Netrvalo ani tři minuty a projasněný pás těsně nad obzorem se zase pevně zatáhl, byl jsem tedy ve své snaze udělal nějaké nové fotky časově značně limitován, ještě víc než obvykle; západ slunce i za optimálních podmínek probíhá překvapivě rychle. O to rychleji jsem se musel se svým foťákem ohánět a výsledek, tentokrát hodnotný spíš opravdu jen z pohledu experimentu (do své širší kolekce jsem si nakonec vybral jenom jeden obrázek (ten poslední v článku) a to ještě s přimhouřením obou očí a spíš jako zajímavost na téma práce s barvami), vám tu dnes bez obšírnějších řečí předvedu.

Jak jsem si koupil obraz a co z toho vzešlo

Návštěvníci mého blogu dobře vědí, jak mám rád neobvyklé řetězce náhod, které občas dokážou vykouzlit takové příběhy, se kterými by si těžko poradila i naše fantazie, jakkoli zrovna puštěná na volno. Myslím, že příběh o tom, kterak jsem poprvé v životě kupoval obraz od malíře, kterého jsem prakticky neznal, do této řady dobře zapadá a zaslouží si vlastní článek. Přiznávám, že tentokrát jsem šel náhodě cíleně naproti, aby náhodou nesešla z pevné cesty někam do mokřadů, nebo si naopak neřekla, že tentokrát se to bez ní celé obejde a nedala si někde na gauči šlofíčka. 

Musím zdůraznit, že nejsem žádný sběratel obrazů. Docela mi stačí moje vlastní fotky, které mám doma, protože se mi vrátily z různých výstav, a taky pár cizích fotek, které jsou pro mě z nějakého důvodu důležité. Našlo by se u mě i pár maleb a grafik, které jsem si pořídil od svých přátel. Abych ale šel někam na výstavu, tam se mi nějaký obraz docela prostě zalíbil a já si ho koupil domů, to se mi ještě nikdy nestalo, byť jsem měl už několikrát podstatně nakročeno. Nikdy se mi ale nepoštěstilo mít zároveň chuť něco takového udělat, najít obraz, o který bych stál, a ještě na něj ve stejné době mít peníze.

Nedělní miniglosy č.787

Poznámka: I dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, který píšu v Dobřichovicích, vlastní obsah článku pak doplním jako obvykle v průběhu dne - odpoledne nebo večer - opět v kavárně naproti Bílé labuti, kde bývám v neděli k zastižení pravidelně nejméně mezi 14:00 a 17:00 hod. :-).

--------------------------------------------------------------------------------------------

Minulou neděli měly Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti, přestávku a jsem moc rád, že vás dnes mohu přivítat u vydání s číslem 787. Musím připustit, že jsem se minulý víkend opravdu nenudil a na psaní blogu bych býval nenašel ani čtvrthodinku, takže se ohlášená přestávka ukázala být optimálním řešením dané situace.

V mezidobí od posledních vydaných Nedělních miniglos jsem zveřejnil čtyři nové články: Po druhé polovině poznámek z nedávno dopopsaného zápisníku formátu A6 s tvrdými deskami následovala malá úvaha Vrací se pachatel na místo svých činů?, která je odrazem toho, že se přede mnou ukázalo hned několik událostí s návratem na různá místa činu počítajících. Podělil jsem se s vámi o fotoreportáž Večer pro klášter v Chotěšově i o moc zajímavý nález Svérázné knižní vzpomínky na Šimka s Grossmannem  v dobřichovické knihobudce. Z předchozího období ještě jednou připomenu článek Pěkně velké kukátko do vesmíru aneb Jak šel rok o své dosud největší vyrobené fotografii a mohu ještě doplnit, že rozsáhlá fotografická Výstava Tona Stana v Městské knihovně v Praze byla prodloužena až do 5. října 2025.

Svérázná knižní vzpomínka na Šimka s Grossmannem

Čas od času se podaří v dobřichovické knihobudce najít drobný poklad. Před nějakou dobou tam ležela velmi nenápadná a trochu zašlá brožurka. Dokonce byla zřejmě použita k tomu, aby si na její obálku někdo poznamenal to, co si měl nejspíš zapamatovat: Telefonní číslo - z doby, kdy číslic bylo ještě pouze šest, takže už to bude pěkně dávno (bohužel už na ně nemůžu zavolat, abych se doptal na kontext), a ještě se tu objevuje poznámka Jana - Lvíče (Škvorecký). Že by nějaký vánoční dárek? Kdoví...

Co je ale nejdůležitější, je to, že jde o vzácný dochovaný Magazín klubu Olympik č.1, obsahující improvizovanou formou sepsané texty Miloslava Šimka a Jiřího Grossmanna, kteří měli dlouho v pražském bigbeatovém klubu Olympik domovskou scénu a v roce 1967 přesídlili do Semaforu, byť se do Olympiku nadále věrně vraceli. Tenhle sešitek byl jakýmsi závdavkem na připravovanou řádnou knihu, která měla ale zpoždění a vyšla nakonec na podzim roku 1969 pod názvem Besídka zvláštní školy.  Dá se tedy říct, že jde o vůbec první "knižně" vydané texty proslulé dvojice Š+G, které nevyšly v žádném normálním nakladatelství, ale opravdu přímo v klubu Olympik v sešitovém vydání a v nákladu 1000 výtisků., což na tehdejší dobu a na míru popularity dvojice Š+G bylo opravdu minimum.

  

Večer pro klášter v Chotěšově

Jak už jsem předeslal v minulém článku Vrací se pachatel na místa svých činů? o víkendu jsem opět po deseti měsících od okamžiku, kdy jsem ukončil svou tamější loňskou výstavu Povznášení, zavítal do areálu kláštera v Chotěšově, abych se tentokrát zúčastnil tradičního Večera pro klášter, velké akce, během které jsou přístupná i ta místa klášterního komplexu, kam se člověk jindy nedostane. Poctivě vzato, už loni jsem se Večera pro klášter zúčastnil, tehdy jsem ale dal přednost tomu, že jsem byl skoro šest hodin v kuse ve "svém" výstavním sále, protože jím za tu dobu prošly stovky lidí a s mnohými z nich jsem se mohl pustit do řeči, něco jim o svých fotkách říct, odpovědět na jejich zvídavé otázky aneb je aspoň tiše sledovat a poslouchat, jak na fotky reagují. Opravdu neobyčejná a velmi smysluplná škola.

Letos jsem přijel ze Staňkova vlakem už tři čtvrtě hodiny před otevřením kláštera veřejnosti, takže jsem byl nakonec úplně prvním návštěvníkem, kterého pořadatelé pustili do areálu. Bohužel, za hustého deště, který sice po nějaké době téměř ustal, ale večer opět nabral na síle a zhoustl. Počasí tentokrát akci opravdu nepřálo a návštěvnost byla s loňskem nesrovnatelná. Milým překvapením pro mě ale bylo, jak se ke mně i dnes hlásili místní lidé, se kterými jsem se loni při výstavě setkal nebo setkával - od ředitele kláštera, přes chodící chotěšovskou encyklopedii a bývalého kastelána (ale také výborného grafika a básníka), pana Posledního, až po všechny ty báječné starší dámy, které třeba loni při vernisáži připravovaly občerstvení a tentokrát pro změnu zase fungovaly jako velmi informované průvodkyně, každá ve svém vyčleněném prostoru. Jako kdybych si jen na chvilku odskočil...

Vrací se pachatel na místa svých činů?

Pachatel se prý vrací na místo činu. Někdo z lítosti, někdo ze zvědavosti, někdo proto, že se snaží mít vše pod kontrolou, někdo z nostalgie. Jiný pak proto, že si nemůže pomoct, protože je - jak to jen říci korektně - psychicky porušen. Budu se muset zamyslet, jaké příčiny převažují u mě, protože v posledních dnech se ve svém konání i plánech podezřele často vracím na místa svých dřívějších činů, takže přemítám, zda není možné mě za pachatele považovat, byť se domnívám, že žiju celkem nevýstředně, konání přečinů a trestných činů (pokud to naše zbytnělé zákony jen trochu umožňují) se snažím vyhýbat a byl bych docela rád, kdyby se i ony vyhýbaly mně. Přesto podle tradičního kriminalistického úsloví budu nejspíš pachatelem. Posuďte sami:

Po necelém roce od skončení své výstavy Povznášení se dnes vrátím do chotěšovského kláštera, kde bych se chtěl zúčastnit tradičního Večera pro klášter, probíhajícího od časného odpoledne do pozdní noci. Rád bych si užil statutu obyčejného návštěvníka, protože loni jsem celé odpoledne a večer provázel nekončící proudy návštěvníků po své výstavě a po pěti hodinách intenzivního provozu, neustálého kontaktu a povídání jsem z posledních sil slupnul na nádvoří jednu klobásu a taktak došel na nedaleké nádraží. Právě během tohoto jediného dne v roce se v klášteře otevírají některá jindy zcela nepřístupná místa rozsáhlého areálu a já bych byl rád u toho.

Tohle "předsálí" chotěšovského klášterního kostela je ovšem běžnou součástí prohlídkové trasy.

Další popsaný zápisník formátu A6 s tvrdými deskami (2/2)

Minulý týden jsem zveřejnil první část výpisků, poznámek, citátů, nápadů a přípodotků ze svého dalšího čerstvě zaplněného zápisníku formátu A6 s tvrdými deskami, který byl "v provozu" od srpna 2022 do března 2025. Dnes připojuji druhou část obsahující vybrané záznamy z druhé poloviny zápisníku, většinou tedy z roku 2024.

----------------------------------------- 

Na úspěchu je nejlepší vědomí, že nepotrvá dlouho (Liv Ullmannová, Proměny)

Když píšu cokoli, mám na mysli všecko, ale moje všecko prostě není všecko a nikdy být nemůže. Je to jen malá částečka z malé částečky všeho. (William Saroyan)

Smích musí být probuzen jemně a nenásilně jako spící dítě. Probuzen. V každém z nás spí, je přítomen. Pozoruji někdy diváka, který se nesměje. Jeho smích spí i nadále. Nu, je nutno trpělivě čekat. (Miroslav Horníček, Poznámky o divadle) 

Kdy rostou stromy? V nocích, když se lidé milují nebo pláčou, když se opíjejí radostí a rozkoší nebo se trýzní opuštěností. Tehdy stromy, poslušné svého poslání, volají do kořenů o sílu a dospívají, mohutní, stárnou. (František Kožík, Na křídlech větrného mlýna). 

Jsem mu vděčný jako byl abbé Scarron Mazarinovi, když mu vzal penzi: Děkuji, řekl, že si Vaše Eminence ráčila na mě vzpomenout. (František Kožík cituje Eduarda Konráda, Neklidné babí léto).

Nedělní miniglosy č.786

Poznámka: I dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, který píšu v Dobřichovicích, vlastní obsah článku pak doplním jako obvykle v průběhu dne - odpoledne nebo večer - opět v kavárně naproti Bílé labuti, kde bývám k zastižení pravidelně nejméně mezi 14:00 a 17:00 hod. :-).

--------------------------------------------------------------------------------------------

Oproti předchozímu týdnu se ten právě uplynulý celkem stabilizoval v práci i v soukromí. V pondělí jsem odvezl jedné známé obrázek z berounské výstavy, ve čtvrtek se nám podařilo přenést hotový velký obraz formátu 160x110 cm z tiskárny do bytu, kde bude definitivně umístěn (viz dále odkaz na jeden z nových blogových článků), a v sobotu jsem se dozvěděl, že můj koncept pro malou podzimní výstavu v Divadle Kámen byl přijatý, takže se těším, že se třeba s některými z vás v době od října do prosince uvidím v tamní malé kavárně vybavené dočasně mými obrazy, tentokrát striktně černobílými.

Tato neděle je ještě "normální", aspoň tedy v tom smyslu, že opět vycházejí Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Jsem moc rád, že vás dnes mohu přivítat u vydání s číslem 786. Zato příští víkend bude trochu náročnější a skoupější na čas, vypravím se totiž na cestu do Chotěšova (na tradiční Večer pro klášter, kterého jsem se loni zúčastnil na své tamější výstavě jako aktér a letos bych si to taky rád užil jako obyčejný návštěvník) a do Staňkova (třeba se zase podaří něco nového nafotit na tamější kouzelné zahradě). Obávám se tedy, že na Nedělní miniglosy se tentokrát nedostane, ale věřím, že mi to místní štamgasti prominou. Rovněž tímto hlásím, že příští neděli (3.8.) určitě nebudu k zastižení ve své "kavárenské kanceláři" naproti Bílé labuti, to jen pro případ, že by se mě někdo ze zdejších milých čtenářů rozhodl překvapit a přijít pozdravit. Jak to tam beze mě v neděli vydrží, bůh suď...

V uplynulém týdnu jsem nakonec opět zveřejnil dva nové články: Ve středu jsem vybral pár poznámek ze svého dalšího - po dvou a půl roce nedávno definitivně popsaného - příručního sešitku a vyšel z toho článek Další popsaný zápisník formátu A6 s tvrdými deskami, zatím tedy jeho první část. V pátek jsem pak článkem Pěkně velké kukátko do vesmíru aneb Jak šel rok uzavřel skoro přesně jeden rok dlouhou cestu vedoucí k mé zatím největší vyrobené fotografii, o které jsem se zmínil již v prvním odstavci. Z předchozí doby si dovolím ještě jednou připomenout stále probíhající rozsáhlou fotografickou Výstavu Tona Stana v Městské knihovně v Praze, rýmovanou miniaturku Zasloužilý umělec a text  O starém prázdninovém vzkazu, odkazujícím na mé velmi netradiční "prázdniny" roku 1997, kdy jsem opustil místo učitele přírodních věd a vstoupil jsem ze dne na den do úplně jiného oboru. 

Pěkně velké kukátko do vesmíru aneb Jak šel rok

Rok je na něco příliš dlouhá doba, na něco velmi krátká doba a na to ostatní je to něco mezi. Jak jsem zjistil na základě čerstvé praktické zkušenosti, na pořádnou fotku je, zdá se, rok právě tak akorát. Když tedy celkem poctivou přípravu fotky zkombinujete se spoustou aktivit, do kterých se vám tak docela nechce, protože vyžadují výlet mimo vaši komfortní zónu toho, co máte vyzkoušené, mimo pevnou půdu, po které se už pohybujete víceméně s jistotou, do zrádného močaliska, kde se může stát cokoli a kde to nejmenší, co se vám může přihodit, je to, že si nejspíš pořádně naberete do bot. Dnes to vezmu formou jednoduchého kalendária, aby přesně podle názvu článku bylo dobře vidět, "jak rok šel". 

Úterý 16.7.2024: Dnes jsem v chotěšovském klášteře instaloval první část své fotografické výstavy Povznášení, zítra ráno budu pokračovat. Na večer a na noc jsem se přesunul do Staňkova, kde dlouhodobě fotím svůj fotocyklus Kouzelná zahrada a poslední dobou také experimentuji s "malováním zapadajícím sluncem". Večer se docela vyvedl a zapadající slunce opravdu malovalo, tak jsem zkusil na samotném okraji zahrady vyrobit improvizované kukátko do vesmíru a vyšla z toho série tří "vesmírných" fotek pořízených během jediné minuty. Fotky se mi docela líbí, ale nemám žádný plán na jejich využití. Nejspíš zůstanou jen v počítači, myslel jsem si.

Pátek 26.7.2024: Publikoval jsem na blogu článek Okno vesmíru dokořán, kde jsem ukázal celou třídílnou sérii minulý týden pořízených "vesmírných" snímků. O dvou ze tří fotek jsem napsal, že nemají žádný pracovní název a kdoví, jestli kdy nějaký budou mít. No a o jedné z těch dvou původně bezejmenných je celý tento článek :-). 

 

Další popsaný zápisník formátu A6 s tvrdými deskami (1/2)

Nedávno jsem zaplnil poznámkami, výpisky, citáty či různými přípodotky další za svých tradičních zápisníků formátu A6 s tvrdými deskami, který byl "v provozu" od srpna 2022 do března 2025. Dnes připojuji bez delších úvodních řečí pár vybraných záznamů, které jsem při listování první polovinou zápisníku našel a připadly mi hodné připomenutí. Mimochodem, neznáte nějaké papírnictví, kde mají takové zápisníky s pětimilimetrovými řádkami (a ne osmimilimetrovými, do těch se houby vejde)? Ten nový, co jsem před nedávnem rozepsal, je bohužel poslední z mých skrovných zásob :-).

Perla z křivých slov nejde vyleštit. (japonské přísloví).

 

Postupný zánik mozkových buněk se dá možná přibrzdit, ale ztráta rozumu se zastavit nedá, protože je to moudré opatření přírody jak zpříjemnit stáří. (Zdeněk Podskalský)

 

Mě osobně uklidňuje pomyšlení, v jaké je svět prdeli, protože moje problémy jsou proti tomu jen drobnosti. (Tereza Nvotová, Artzóna)

 

Pokud bychom mohli vždy dělat jen to, co zamýšlíme a co si přejeme, byl by náš život mnohem chudší, než ve skutečnosti je. 

 

Lidé si uvědomují dobro pomaleji než zlo. (Livius)

 

Poutník, jenž prázdnou má kapsu, 

i lupiče vida si zpívá. (Iuvenalis)

 

Pamatuji si určité věci, které se možná nikdy nestaly, ale které se tím, jak si je připomínám, stávají. (Petr Motýl cituje H.Pintera)

 

Lidi, který používají takový slova jako "poněvadž" a "jelikož", by se měli střílet. (vojín Chovánek, vojna Janovice nad Úhlavou, 1989)

Nedělní miniglosy č.785

Poznámka: I dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, který píšu v Dobřichovicích, vlastní obsah článku pak doplním jako obvykle v průběhu dne - odpoledne nebo večer - opět v kavárně naproti Bílé labuti, kde bývám k zastižení pravidelně nejméně mezi 14:00 a 17:00 hod. :-).

--------------------------------------------------------------------------------------------

Ufff, tak jsem byt jakžtakž stihl připravit na první návštěvu zákazníků, kteří si v pátek přijeli pro fotky vybrané na nedávné berounské výstavě. Tam, kde dříve byla prostá ložnice, je dnes přes den ateliér se spoustou obrazů, fotografických knih a časopisů a všeho, co k focení patří. Zázemí ateliéru dělá nově zprovozněný pokoj/knihovna, kde je taky možné na pár obrazů narazit. Obě místnosti pak propojuje rovněž nově přeorganizovaná hala, kde jsou na stěnách další obrazy. Mám radost, že se to vše podařilo zvládnout a teď už jen přivítat ty správné návštěvy :-). 

Tento týden byl jako na houpačce: Po celkem slušném začátku se vlivem určitých pracovních komplikací zhoupl ve své polovině do výrazného záporu, ze kterého doslova vylétl v pátek, kdy jsem měl jeden den volna, abych stihl všechny aktivity, které se mi nastřádaly - domlouvám totiž dvě nové výstavy, úspěšná přátelská návštěva v "ateliéru" taky udělala své a tiskárna mi oznámila, že je k osazení na stěnu klienta připraven můj zatím největší fotoobraz, Okno do vesmíru v rozměru 160x110 cm. V sobotu jsem navrch na velmi příjemné japonské slavnosti Tanabata v zámeckém parku v Dolních Počernicích potkal spoustu svých známých - "japanofilů" a zúčastnil jsem se workshopu na téma "Co je to haiku a jak ho psát". Vypadá to skoro jako otřepané "samá pozitiva a sociální jistoty", ale vám se přiznám, že největší radost z celého týdne mi stejně udělala jedna nečekaná prchavá drobnost, kterou kdybych se vám pokusil popsat, zčásti by se tomu nedalo rozumět a z té druhé části byste mě nejspíš považovali za blázna.

Proto by neděle mohla do toho všestranně rozbouřeného týdne vnést aspoň špetku řádu a tradice, takže přišla opět řada na Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Jsem moc rád, že vás dnes mohu přivítat u "půlkulatého" vydání s číslem 785.

V uplynulém týdnu jsem opět zveřejnil dva nové články: Nejprve jsem zdejší čtenáře pozval speciální fotoreportáží na výbornou a neobyčejně rozsáhlou fotografickou Výstavu Tona Stana v Městské knihovně v Praze. V pátek jsem naopak přidal jen drobnost - rýmovanou miniaturu Zasloužilý umělec. Z předešlého období se vrátím k článku O soužití s černou obrazovkou, které mimochodem praktikuji i nadále, takže moje večery získaly nový rozměr :-), a k textu  O starém prázdninovém vzkazu, odkazujícím na mé velmi netradiční "prázdniny" roku 1997, kdy jsem opustil místo učitele přírodních věd a vstoupil jsem ze dne na den do úplně jiného oboru. No a na závěr ještě jednou připomenu hodně osobní reportáž Jak jsme na sebe opět po létech kápli s Lacem Déczim - zčásti z veřejného vystoupení tohoto legendárního jazzového trumpetisty u nás v Dobřichovicích, zčásti pak z polosoukromé akce, na které se Laco Déczi prezentoval nejen jako hudebník ale i jako malíř.

Zasloužilý umělec

Zjistil jsem, že poslední příspěvek z rubriky Miniatury je z loňského září, což je třeba promptně napraviti novou útlou a krátkou rýmovačkou:

 

Zasloužilý umělec

Tři domy, 

tři domy,

má za svoje svědomí.

 

Za svůj um 

čtvrtý dům,

spát však chodí 

k sousedům.