O výnosné investici do alkoholu

Zase mi nedávno volal nějaký dobrý člověk, jemuž leží na srdci moje finanční situace, se kterou se rozhodl mi pomoci. "Jak chráníte své úspory proti inflaci?" ptal se mě poradcův sametový hlas. "Než mi z nich stihne inflace ukousnout, rozfofruju je," odpovídám po pravdě. Bere to jako vtip. Klade mi další otázky a opět mým pravdivým odpovědím sice nevěří, ale nenechá se jimi zaplašit. Teprve až poprvé zalžu a řeknu mu, že si jeho výklad o úžasných možnostech investice do kryptoměn moc rád vyslechnu, protože tyhle zkazky sbírám, abych je jednou po vzoru Němcových a Jirásků vydal jako Investiční pohádky nebo třeba jako Staré pověsti investiční, sametový hlas pochopil, přeskočil dalších několik odstavců komplexního telefonního skriptu a rozloučil se. 

Moje chuť nějaké prostředky investovat s myšlenkou na budoucí výnos byla vždycky omezena, i když jsem míval před sebou zářivou a zdánlivě nekonečnou budoucnost, natožpak teď. Šavlovačku desetin procent ve srovnávacích tabulkách výnosnosti termínovaných vkladů jsem nedokázal přejít s vážnou tváří a svého regulérního finančního poradce jsem zaskočil dotazem jestli si myslí, že ten jeho v úžasných optimistických barvách vyvedený graf nepřetržitého a bezproblémového růstu majetku v penzijním fondu používali i jeho předchůdci v roce 1947. Nikterak mě prostě nikdy neohromovala představa, že když dám každý měsíc stranou stovku, za pouhých 148 let budu mít na kontě milióny a budu za vodou nebo, budu-li tou dobou zrovna někde jinde, se slzou vděčnosti na mě vzpomenou aspoň moji potomci.

Své první úspory jsem utratil za měsíční putování po Francii. Ty další padly na tak nemožně nepraktický kus nábytku, jako je vestavěná knihovna. A tak to šlo dál, roky, desetiletí. Když už si lidé z mého okolí snad mohli myslet, že jsem k stáru konečně dostal rozum, všechny své úspory, které přežily i moje dvě cesty do Japonska, jsem vložil do svého lákavého projektu "Dva roky prázdnin", což jsou dodnes prostředky, které považuji za vůbec nejlépe investované ve svém životě, tím spíš, že skoro přesně v době, kdy už zase byly všechny moje účty vybrané až na dno (a některé dokonce hlouběji), přišel covid a s ním nehorázné ekonomické kroky, takže když k nám všem následně logicky vtrhla natěšená inflace s naolejovanými svaly, našla v mé kasičce jen průvan, úlomky záporných čísel a zbytky pavučin. Jak prý chráním své úspory proti inflaci...

Zároveň netrpím lítostivostí a nehoním různé "bychy" typu "Kdyby vyšla ve sportce místo patnáctky šestnáctka a místo dvacítky sedmačtyřicítka..." nebo "Kdybych tak před 15 lety za půl svého platu nakoupil bitcoiny..." Takové "ohledávání mrtvol" může sice být zajímavý myšlenkový pokus, ale jestli nemáte v kapse příruční stroj času, nebývá to moc praktické. Nehledě na to, že svět je dynamický systém a věřte tomu, že kdybyste si právě vy namamonili dostatek bitcoinů s pevnou vírou v jejich kurzový boom, za půl roku by ten projekt zkrachoval; vždyť kdoví, který motýl by kde mávnul křídlem a přehodil děj současnosti na úplně jinou kolej. 

Snad jediná forma investice se mi celkem daří, a to je paradoxně investice do alkoholu. Kdysi v práci jsem ke každým narozeninám od jednoho kolegy z Moravy dostával pravidelně jeho domácí slivovici, pěkně zatavenou, v luxusní "nevyčichnutelné" úpravě. Protože tvrdý alkohol piju minimálně, skoro vůbec, i po skoro dvaceti letech mi pár těchhle narozeninových flašek zůstalo. Když jsme se s tím kolegou náhodou po létech potkali, nemohl uvěřit, že tu slivovicu ještě opravdu mám, skoro na kolenou mě prosil, abych mu aspoň jednu starou láhev za naprosto nehorázné peníze prodal zpátky, protože tyhle ročníky už nikdo nemá, protože byly prostě skvělé a všichni experti i pěstitelé už se u všech svých lahví dávno propili na dno. Ale to přece ví každý zkušený investor, že na opravdu dlouhodobou investici se nesmí sahat předčasně.  

  

 

Ke slavnostně inzerovaným deseti letům tohoto portského, které jsem kdysi taky dostal darem, jsem taky už nejmíň jednou tolik přidal. Doufám, že ceny "mého ročníku" na alkoholové burze trhají rekordy. 

 

 

Jedinou již načatou lahví, kterou je u mě možné najít, je tenhle výborný guatemalský rum. Ten už absolvoval nemálo drobných přípitků třeba k mým volitelným narozeninám, k nějaké speciální příležitosti či úspěchu nebo (nejradši ovšem s decentním třídenním předstihem) k mým narozeninám skutečným.   

Když se pokouším extrapolovat dobu života elixíru z poslední předvedené lahve, domnívám se, že mi ještě pěkných pár let vydrží. Předpokládám, tedy, že na otevření prvních dvou nejspíš vůbec nedojde, pokud se tedy frekvence speciálních příležitostí či úspěchů, podstatně nezvýší.

 

A už teď se usmívám nad tím, jak jednou notář svolá mé právoplatné dědice a pronese mnohoslibně: Tedy, žádné vkladní knížky, zlaté cihly, akcie, podílové listy ani kryptoměny po něm sice nezůstaly, ale přece jen tu máme několik opravdu cenných kousků... :-)