Infračervený den - lázně Lipová a Bílá Opava

Dnešní poslední den dovolené v Jeseníkách jsem věnoval celkem poctivému focení. Materiálu mám dost, jen potřebuji trochu času na zpracování. Ale abyste nepřišli zkrátka, mám pro vás aspoň malou ochutnávku.

Fotit v infračervené, to znamená pracovat s několikaminutovými expozice - dokonce i v tak horkém dni, jako byl ten dnešní. Je zajímavé, jak dlouhý čas pro expozici jsou pouhé tři minuty. Co všechno se během těch dlouhých tří minut může odehrát, co má podstatný vliv na výslednou fotku a vy jako fotograf jste proti tomu bezbranní:

 

O čarodějnictví a nepopsaném papíru

V Jeseníkách pozoruji, že lidé jsou tu srdečnější a družnější, než jsem zvyklý: Často se mi tu stává, že mě někdo osloví, prostě jen proto, že čekáme ve stejné frontě, jedeme stejným autobusem nebo obědváme ve stejné restauraci. Jedna věta na formální navázání rozhovoru a pak už se coby improvizovaná vrba (zřejmě vypadám dostatečně empaticky) nestačím divit: Vnučka, která bude mít na vysvědčení samé jedničky, potvora soused, který důchodci otrávil kohouta, všichni papaláši, co prý kradou, nebo jen tak, jestli se zamračená obloha vpodvečer protrhá nebo spustí bouřka. Většinou nestíhám ani odpovídat natož povídat něco svého. Stačí, když přikyvuji, říkám své oblíbené neutrální "copavoto" a "jojo, to je tak…" a "hmmm, rozumím" a podobně. Pravda je taková, že rozumím málokdy. Třeba skoro devadesátiletý stařík s otráveným kohoutem na mě mluvil takovým nářečím, že jsem stíhal stěží domýšlet aspoň kostru děje, naštěstí mi na to dával dost času, protože svou promluvu prokládal desítkami vulgarismů takového kalibru, že jsem je nevyslovil za celý svůj život, a to na rozdíl od typických slušňáků pro nějaké to silnější slovo nejdu daleko.

 

O Pradědově ohni, Mrtvém moři a pravdomluvnosti

Když jsem přijel do lázní Lipová a vešel na recepci, kde se každý musí ohlásit, ještě jsem se ani nestačil nadechnout a paní recepční se usmála a pravila nadšeně: "Pan Vápeník, že ano?" Ano, takto si představuji uvítání. Karel Gott je na něco podobného možná zvyklý a považuje to za normální, ale mě to docela potěšilo. "Víte, jste jediný, kdo měl dnes přijet. Běžní pacienti totiž jezdí v jiné dny," doplnila informaci recepční a mně se zdálo, že to už dodávat snad ani nemusela. Aspoň že nejsem běžný pacient.

Z lázní Lipová na hřeben Hrubého Jeseníku

"Opravdu se chceš trmácet takovou dálku a ještě k tomu do kopce?" řeklo mi moje břicho. "Samozřejmě, že chci," odpověděl jsem neutrálně. Proto tady taky holenku jsme, pomyslel jsem si ještě, ale to už jsem břichu neřekl. Doteď si myslí, že jsem si týdenní pobyt v Jeseníkách a speciálně v lázních Lipová, vybral náhodou. Kdepak! Rozhodl jsem se chodit týden po zdejších velkých kopcích a trochu tělo šidit na přijímaných kaloriích právě proto, aby se moje břicho přestalo poživačně roztahovat. "Ach jo," hleslo nešťastně. "A tak sympaticky to začalo!"

Ano, začalo to snídaní, protože tu jedinou jsem si z lázeňského menu vybral. Vůbec jsem takový divný lázeňák. Ráno se nasnídám a vyrazím se svým břichem do přírody, ze které se jako zpráskaní psi vracíme k večeru. Dnes byla v plánu část hlavní hřebenovky Hrubého Jeseníku. Jak velká část, to nebylo předem jasné a záleželo to na tom, jak dlouho mi bude trvat překonání cca 1000 výškových metrů, které dělí lázeňský areál a nejvyšší partie Jeseníků. Samozřejmě že by se dalo popojet autobusem a nějaký ten metr stoupání ušetřit. Ale rozhodl jsem se jít z údolí. "Blbé nápady," postesklo si tiše břicho a mně bylo jasné, že to byla dobrá volba.

 

O svatojánské noci a ztraceném měšci

Letos jsem se snažil být na svatojánskou noc plnou zázraků dobře připravený. Skály by měly otvírat ze soboty na neděli, přesně o půlnoci (kruciš - jde o půlnoc letní, středoevropskou nebo snad dokonce greenwichskou?) a na poklady se bude jistě stát fronta: Když jsou lidé ochotni stát přes celou noc frontu na zelené dotace na topení, co s nimi asi udělá vidina truhel plných zlata a drahých kamenů? Minimálně tradiční hledači štěchovického pokladu jsou určitě v pohotovosti. Žmoulám v kapse čelovku s náhradními baterkami; je prověřená, na Fudži mi udělala dobrou službu a dobré osvětlení je třeba, protože nikdy nevíte, kdy za vámi pohádkový Sezam zavře svůj dočasný vchod a vy se ocitnete v temných pohádkových útrobách o samotě a potmě. "Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají!"

Hmmm, to je zajímavé, ještě před chvílí jsem měl v ruce kožený měšeček s namamoněnými kovovými padesátikorunami, které si dávám během roku stranou a na konci roku se za vytrvalost při jejich sběru odměním tím, že s měšcem u pasu dojdu do nějakého obchodu a nechápající prodavačce za výrobek přiměřené ceny položím měšec na stůl. "Odpočítej, kolik je třeba a jeden zlaťák si vezmi pro sebe, ženštino!" řeknu třeba hlubokým hlasem s příměsí divadelního patosu a s potěšením se dívám, co středověké móresy dokážou udělat s člověkem 21. století (naposledy mě vyprovodili pozdravem "spánembohem"). Ještě před chvílí jsem ten měšeček měl v rukou a teď je pryč!

 

Krypta kostela sv.Cyrila a Metoděje

Uplynulo už 70 let od atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha a od událostí, kterými tato krypta vstoupila do československých dějin. Dosud jsem se dotknul tohoto tématu jen velmi velmi vzdáleně, v době, kdy jsem pobýval měsíc na stáži na zámku v Panenských Břežanech, kde kdysi sídlil Výzkumný ústav kovů. Mlhavě si pamatuji, že v koupelně paní Heydrichové (i s původními kachličkami) byla snad aparatura na výrobu superčistého india nebo něčeho podobného, a v zahradním bazénku se výzkumníci za horkých letních nocí osvěžovali. Na zámku v Panenských Břežanech to na konci května roku 1942 všechno začalo a v kryptě pravoslavného kostela v Resslově ulici o necelý měsíc později skončila první etapa jednoho z nejhorších období v našich dějinách.

 

Nedělní miniglosy č.174

Úsporná opatření se dotknou i provozu Českého hydrometeorologického ústavu, který bude muset na řadě stanic zrušit noční služby a některé stanice dokonce zrušit úplně. "Jsme schopni se s tím vypořádat," řekl nám tiskový mluvčí úřadu, "protože se nám pro uvedené lokality podařilo sehnat levnější předpověď počasí z Číny."

-----------------------

Ukazuje se, že největší komplikací při vydávání dětských pasů, které musí mít děti při cestách do zahraničí, je zákaz usmívat se na fotografiích. "Děti jsou ještě nezodpovědné a na fotografiích se často smějí, což je jednoznačně zlozvyk, který si na úřad přinášejí z rodin," řekl nám ředitel odboru odpovědného za pasy a víza. "Naši úředníci již ale mají jasné pokyny, jak se mají na děti tvářit, aby riziko, že se dítě bude při focení usmívat, bylo co nejmenší." Vyhráno ale není, ani když se fotka podaří. "Samozřejmě, bude-li dítě veselé při přechodu hranice, nebude logicky odpovídat jeho tvář fotografii v pasu a cestující mohou mít problémy. Proto apeluji na rodiče, aby svým dětem s plnou vážností vysvětlili, že cestování prostě není žádná sranda!"

 

O fotbale a laciném chlebu

Ten den si pamatuju jako dnes. Venku drobně ale hustě pršelo a já - tehdy teenager v rozpuku - jsem se už nemohl dočkat další porce zápasů fotbalového mistrovství světa. Nezajímalo mě, že jsou právě prázdniny, ale jenom a jenom to, jak bude hrát odpoledne tým Peru a jestli postoupí do dalších bojů domácí Španělé. Každý den jsem si zapisoval své postřehy i zajímavosti ze zákulisí fotbalového svátku, které jsem dával dohromady ze všech možných informačních zdrojů, internet tehdy ještě pohříchu nemaje. Fotbalem jsem tehdy doslova žil, polovinu sestav zúčastněných týmů jsem znal nazpaměť a upřímně jsem se styděl za výkon našeho tehdejšího týmu, který nedokázal dát na frak ani slaboučkému Kuvajtu. Všechny výsledky svých "odborných" rozborů jsem zapisoval do velké a tlusté rukopisné knihy, která nejspíš ještě bude ležet někde tady ve skříni.

A tehdy - s myšlenkami přímo v centru fotbalového veškerenstva - jsem dostal ránu, ze které jsem se dlouho nemohl vzpamatovat. Když jsem se pustil do řeči se svým tátou, abych zjistil jeho názory na formu dvou týmů, které byly ve fotbalovém kolotoči ten den právě na řadě, a obohatil je mými myšlenkami velkolepého fotbalového odborníka, táta na mě vzhlédl od své práce a řekl mi šokující větu: "Vždyť je to přece jedno. Chleba stejně lacinější nebude!!" Zůstal jsem úplně opařený. Takhle mluví muž, kterého jsem vždycky bral jako celkem poučeného sportovního fanouška? Jak může jen tak v klidu naklepávat svou kosu, když kdesi daleko jde právě o tak osudové věci, jako jestli bude vyřazeno Alžírsko a kolik nádherných gólů nasázejí svému dalšímu soupeři kanárkoví míčoví kouzelníci z Brazílie? Nechápal jsem, jak může takový člověk, který nesdílí mé celoprázdninové fotbalové opojení, a místo toho ho nesmyslně zajímá, jak posekat obyčejnou zahradu, být vůbec mým otcem!!

 

O zápecnickém světoběžnictví

Protože jsem byl nedávno na blogu několikrát zmíněn v souvislosti se světoběžníky, musel jsem se zamyslet, jak si vlastně takového správného světoběžníka představuji, a zda mám s tou představou něco společného. Považuji se totiž spíš za zápecníka, který pouze čas od času vystrčí neochotně nos do cizího povětří a po krátkém cestovatelském intermezzu se zase vrací pod svou pruhovanou českou duchnu. Správného světoběžníka si ale představuji jako osobu, která dnem i nocí přemýšlí o dálkách a cizích krajích, jako člověka, který je možná donucen čas od času se vrátit "domů", ale jen proto, aby si co nejrychleji vydělal trochu peněz na další dobrodružství na cestách a ještě lépe necestách, protože ony cizí kraje by měly být pokud možno hodně obtížně dostupné. Správný světoběžník má jistě ten pravý požitek z cesty samotné, těší se z nástrah, které mu cesta přináší, a nejlépe je, může-li cestou prožívat nepřetržitá dobrodružství - bojovat s aligátory či se lvy, prožívat malarické stavy a zapadat do pohyblivých písků či do bažin. Jeho tvář je pak bezpochyby ošlehána větrem cestovatelského nekonečna, útroby provrtané exotickými cizopasníky a v očích se mu zrcadlí faty morgány všech kontinentů.

 

Nedělní miniglosy č.173

Je tady slunečné nedělní ráno a s ním další vydání tradičních Nedělních miniglos, které si znovu můžete přečíst již k nedělní snídani. Doufám, že vás tento týdeník nenaladí do horkého dne špatně. Ale i kdyby, díky snídaňovému časování je možné případné chmury v zárodku rozehnat dobrou kávou nebo kakaem. Dobrou chuť.

Policie se rozhodla začít kvůli předraženému nákupu letadel Casa stíhat bývalou ministryni obrany Vlastu Parkanovou. Postoj veřejnosti je ale v jejím případě jiný, než tomu je v případě hejmana Davida Ratha. Zatímco u Ratha se většina oslovených lidí shoduje v tom, že v jeho případě je odpovídající nepodmíněný trest, v případě Vlasty Parkanové převažuje názor, že by bylo postačující, kdyby jí soud za korupční jednání minimálně na deset let zakázal zpívat.

 

Maličká splátka květinového dluhu

Jak vyplývá ze statistik, počet zadlužených lidí roste. Není divu, lidé si půjčují na kdeco - na novou televizi, na auto, na byty a domy, na dovolené a zážitky, dokonce na splácení dluhů... No a teď mi nezbývá, než se přiznat: I já jsem dlužníkem! Nedlužím ovšem peníze, ale sedmašedesát růžových květů jistiny a k tomu ne zcela zanedbatelné úroky, které neustále nabíhají. Co je horší - svůj dluh neumazávám a vymlouvám se na nedostatek příležitosti. Hmmm, kdyby aspoň ta moje výmluva byla o něco originálnější!

S takovým dluhem je člověk pořád jako na trní: Co když mi bude obstaven květinový účet? Co když přijde květinový exekutor? Co když mě na ulici osloví svalnatí květinoví vymahači? A tak jsem se rozhodl využít malé nejednoznačnosti ve smlouvě, a přestože původní smysl "růžových květů" byl ten, že jde o květy růží, zkusím snížit svůj dluh květem růžové barvy. To by mi mohlo projít, co myslíte?

 

O dobře připravených odposleších

Možná se vám to děje taky - vždycky, když si přečtu v novinách nějaký přepis odposlechů (a že jich je poslední dobou k dispozici dost), vždycky si říkám: Takhle že mluví studovaní lidé? A jsou to většinou lidé opravdu studovaní, ať už studovali v nějaké oficiální škole, jsou školenými specialisty na lidské chování nebo získali aspoň neoficiální titul MBA na univerzitě života. Proboha, takhle mluví mezi sebou dva lékaři, právníci nebo inženýři ekonomie či chemie? Kam dali jejich pedagogové uši, když někomu takovému umožnili opustit brány ústavu se ctí? Ale stačí zauvažovat a být k sobě upřímní, příznivci Věcí veřejných si navíc mohou cvičně navzájem nahrát několik telefonátů nebo uvolněných rozhovorů s přáteli. Netušíme-li, že jsme odposloucháváni, formální vytříbenost i obsahová hodnota našich sdělení strmě klesá.

 

Nedělní miniglosy č.172

Dnešní Nedělní miniglosy se mi mimořádně podařilo připravit tak, abyste je měli k dispozici již k nedělní snídani. Přeji vám tedy dobrou chuť, ať jsou vaše nedělní rohlíčky obzvláště vypečené, kakao obzvláště lahodné, jogurty smetanové a musli křupavé. No a tomu, kdo už má dávno po snídani, přeji aspoň obzvlášt (ale opravdu obzvlášť) vypečený den :-).

Některá média přinesla zprávu, že Řecko již nemá v rozpočtu žádné prostředky na provoz svých moří. Hrozí proto, že budou předčasně ukončeny příslušné nájemní smlouvy a moře by měla být bezodkladně vypuštěna. Řecký ministr pro cestovní ruch zatím informaci nepotvrdil, uvedl ovšem, že aspoň vyhlášené řecké pláže by každopádně měly zůstat v původním stavu, protože leasingové splátky se v tomto případě podařilo odložit na zimu.

 

Haiku na pětku ze zeměpisu

V dnešním popleteném světě se občas lidé ocitají v místech, která dokážou překvapit i je samotné. Každý z nás se nejspíš už někdy ocitl tam, kde se ocitnout nechtěl, na místě, které pro něj bylo překvapením. Já jsem například nedávno po více než třech letech denního dojíždění poprvé přejel svou stanici a ocitl jsem se v noci, překvapený, ve vedlejším městečku. Samozřejmě, jsme lidé omylní, u nás se občas nějaká ta chybka v navigaci ve skutečném i přeneseném smyslu slova dá snad tolerovat. Ale považte, co kdyby taková místní nevyhraněnost potkala i věci jinak nepohyblivé - domy, stromy, jezera nebo hory? Proč by si někdy také nemohly vyrazit na výlet nebo jen tak ztratit orientaci. Proč by jen lidé měli mít právo na bloudění a občasnou špatnou orientaci? Posílám vám tedy nové haiku a přeji vám všem hodně pevných bodů v prostoru, co nejméně bloudění, a ať vždy neochvějně víte, kam doopravdy patříte. No a nám ostatním, kteří svůj orientační smysl teprve pilují, nebo z nějakých důvodů tam, kam bychom rádi patřili, právě nemůžeme být, přeji aspoň to, abychom šťastlivcům, jejichž směr je jasný, co nejméně záviděli :-).

Haiku na pětku ze zeměpisu

V českém rybníce

s údivem zrcadlí se

krásná Fudžisan.

Od ultrazvukového vrnění k Winternitzově vile

Za normálních okolností si návštěvu zajímavých míst plánuji a občas mi pár měsíců či let trvá, než ji uskutečním. Dnes jsem ale navštívil místo, u kterého od okamžiku, kdy jsem se dozvěděl o jeho existenci, až po návštěvu, uplynula jen půlhodina a sehrálo tu roli hned několik náhod:

Náhoda první: Dnes jsem absolvoval svou první dávku ultrazvuku. Ne, neotěhotněl jsem, ale začínám podnikat určité kroky proti své krásné ostruze na patě, kterou jsem si vysloužil v zimě. Musel jsem jít z práce už ve čtyři, což je oproti jindy nehorázně brzy.

Náhoda druhá: Měl jsem s sebou kousek sobotních Lidovek, kdybych musel na ošetření čekat. Nakonec jsem měl právě jen čas na to, abych si prohlédl obrázek k jedinému článku. To vypadá jako nějaký interiér z myšlenkové dílny známého architekta Adolfa Loose! Podobně členěný prostor je přece v jeho Mullerově vile ve Střešovicích...

 

Nedělní miniglosy č.171

Odborníci na populační vývoj v Evropě se domnívají, že je sice záslužné 1.června slavit Den dětí a Noc kostelů, ale ještě lepší z hlediska dalšího vývoje Evropy by to bylo obráceně.

-----------------------

Advokáti dr.Ratha jsou přesvědčeni, že nejsou žádné důvody pro další pobyt jejich mandanta ve vazbě: "Myslíme si, že například vůbec nehrozí nebezpečí, že by pan poslanec opustil Českou republiku, protože tu má zázemí a svou rodinu, lepe řečeno - dokonce hned několik rodin."

 

O fyzice a lidské přitažlivosti

Kdybychom ve všem dali jen na fyziku, museli bychom se při zkoumání přitažlivosti mezi lidmi zřejmě smířit se strohým faktem, že přitažlivost mezi tělesy roste s hmotností obou těles a naopak klesá se čtvercem vzdálenosti (podle některých méně mravných fyziků dokonce s kosočtvercem) mezi nimi. No a samozřejmě do toho správný fyzik vrazí ještě jakousi konstantu, podobně jako Magdalena Dobromila vejce, aby to celé správně vyšlo a chutnalo. Okem fyziky se tedy zdá být potěšující, když jsem v poslední době přibral pár nadbytečných kil; matematicky se dá totiž snadno prokázat, že moje přitažlivost vůči všem ostatním lidem tím vzrostla. Nemůžu si ale pomoci, zdá se mi že v tomto případě teoretické předpoklady nevyvolaly náležitou odezvu ve skutečnosti. A k čemu pak je fyzikální teorie, když důsledně odporuje každodenní praktické zkušenosti? S každým kilem navíc by se podle učebnic měla logicky fronta nápadnic okouzlených mou rostoucí přitažlivostí a podupávajících pod mým balkónem prodlužovat a zkracování fronty by měli podle principů relativity zachytit výhradně pozorovatelé projíždějící kolem příměstským vlakem rychlostí blízkou rychlosti světla. Ale ve skutečnosti tomu tak není, možná proto, že balkóny bývají tradičně konstruovány spíše na parametry útlých Julií, zatímco mně by účast ve slavné balkónové scéně mohl překazit místní statik.

 

Pavla Smetanová: Pod cypřišem se sklenkou ouza

Mám rád knihy s příběhem. Nemyslím teď s příběhem uvnitř, v obsahu knihy, ten samozřejmě také není na škodu, jde mi teď ale spíš o příběh vnější, s knihou spojený. Občas ho ukrývají věnování, ze kterých se můžete dozvědět, kdo a k jaké příležitosti knihu daroval, a taková darovaná kniha, ať už je o čemkoli, ten příběh - třeba pozapomenutý - nese už provždy. Knížku Pavly Smetanové mám také spojenou s příběhem, a proto se přiznávám, že nejsem a nechci být žádným "objektivním" hodnotitelem nebo dokonce - nedej bože - recenzentem, to slovo se mi trochu příčí v krku, když chci psát o knížce, ke které mám vztah, o knížce, kterou otevírám a čtu rád. Vždyť každá knížka na vztahu se čtenářem stojí a četba knihy, ke které se vám kladný vztah nepodaří navázat, je víceméně k ničemu, i kdyby byla "recenzenty" stokrát přímo zbožštěna.

Rok 2009 byl pro mne v mnoha ohledech přelomový. Kromě mnoha jiných důležitých věcí jsem se také přestěhoval a založil si na zralá kolena vlastní blog. Ještě naposled jsem zašel do knihovny v Rokycanech, vrátit knížky a doplatit nemalou částku na pokutách. Jenže to bych se nesměl podívat do jednoho z regálů. Jako by tam na mě ta knížka čekala. Voněla novotou a vzdáleně mořem a jmenovala se Příběhy z olivového ostrova aneb Když na Korfu kvetou mandloně. 

 

Nedělní miniglosy č.170

Rakouské úřady si stěžují u Evropského soudu, že čeští divočáci, kteří nedbají na povinnost překračovat státní hranice výhradně na hraničních přechodech, nekontrolovatelně drancují rakouské příhraniční oblasti. Drobní zemědělci z toho důvodu opět opatřili svá políčka starými cedulemi s oprýskanými nápisy: "Česi, prosíme, nekraďte!" a rakouský ministr kultury již varoval, že kvůli nájezdům českých divočáků na příhraniční kukuřičná pole pravděpodobně zdraží popcorn v rakouských kinech. Česká policie navíc s taktem sobě vlastním upřesnila, že na rozdíl od jiných míst na jižní Moravě jsou na Břeclavsku jako už tradičně problémy především s divočáky snědší pleti.

-----------------------

Při jednání ukrajinského parlamentu se za nerozhodného stavu mezi sebou poprali poslanci znesvářených politických týmů. Samozřejmě, souboj nevedli běžní poslanci, ale po vzoru kanadsko-americké NHL se do sebe pustili specializovaní bitkaři, kteří nakonec šli do sprch předčasně, protože za hrubost a odhození rukaviček byli oba vyloučeni na pět minut plus do konce parlamentní schůze.

 

Auto v květ(n)u

Jsem poslední dobou trošku v časovém presu, tak mi nevychází napsat rozsáhlejší článek. Ale řekl jsem si, že se s vámi podělím aspoň o jednu drobnou fotoanekdůtku. Jak většina z vás dobře ví z mých dřívějších článků, jsem "nemotorista". I když znám některé báječné lidi, kteří o autech vědí první poslední, pro mne automobil zůstává složitým strojem plným tajemství, který sice vypadá celkem kompaktně, ale do kterého se vejde několik lidí a prý uvnitř dokonce žijí jacísi koně. Ano, slyšel jsem kdysi, jak někdo říká o svém starém autě, že trochu kvete, ale donedávna jsem si neuměl představit, co to může doopravdy znamenat. Domníval jsem se naivně, že karosérie ani útroby auta nemohou rostlinám poskytnout dost živin, a podezíral jsem své známé, pro které je auto skvělým kamarádem, kterého umějí vyfešákovat, opravit a ti nejúctyhodnější dokonce i vyrobit, že slova o "kvetení" auta jsou jen přeháněním, že auta nekvetou ve skutečnosti, ale jen v přeneseném smyslu slova. Teď už ale konečně vím pravdu: Auta skutečně kvetou! A právě je zřejmě jejich sezóna, podobně jako před nedávnem kvetly nádherné sakury nebo jabloně.

 

Barevné květinové exploze

O víkendu jsem opět po dlouhé době navštívil svou oblíbenou zahradu ve Staňkově u Domažlic. Pravidelní a dlouhodobí čtenáři vědí, že na této zahradě rád fotím, a úplně nejvíc ze všeho mě baví zkoušet zachytit barvy zdejších květů ve "výbušné" podobě zoomových explozí (není to nic složitého, stačí zoomovat při dlouhé expoziční době, vyzkoušet si to může každý, kdo fotí se zoomem). A protože se za docela dlouhou dobu, která uplynula od poslední várky podobných fotek, stihla "narodit" další generace čtenářů tohoto blogu, rozhodl jsem se, že záslužnější, než vlastním rozzlobeným článkem přikládat další polínko pod kotel kauzy Davida Ratha, bude uveřejnit pár obyčejných fotek, které by třeba mohly někomu udělat aspoň trošku radosti, což není zrovna silná stránka jakékoli korupční aféry. Byť jsou fotky dělané jen z ruky, a tedy ostře řezané tvary v nich budete hledat marně. Ale téma je minimálně stejně výbušné jako zmíněný korupční případ a výprava po zahrádce není nic pro strašpytly, protože to kolem nás bude dneska pěkně bouchat. Takže pozor: Malá sedmidílná přehlídka jarních barevných květinových explozí začíná!

 

Nedělní miniglosy č.169

Podle nových poznatků o vývoji nákupních zvyklostí v České republice je pro české zákazníky rozhodující cena výrobků, takže např. dávají přednost potravinových náhražkám před skutečnými potravinami. Protože ani čeští voliči nejsou příliš nároční na kvalitu svých volených zástupců, začínají se analogicky k trendům v potravinářství v Poslanecké sněmovně připravovat také poslanecké náhražky, které by mohly být o dost levnější než skuteční poslanci. Poslanecké náhražky budou mít místo skutečných mozků jen sojový granulát, tělo by mělo být vyrobeno z rozemletých kostí a kuřecích pařátů a tvar by mělo držet díky notnému přídavku anorganických pojiv. Odborníci navíc soudí, že ani rozdíl v kvalitě produkovaných zákonů téměř nebude patrný. Vedoucí projektového týmu nám k tomu řekl: "Zkusmo jsme před půl rokem nahradili několik poslanců poslaneckými náhražkami, a kdybychom si příslušná jména nepoznamenali, dnes bychom náhražku od skutečného poslance stěží rozeznali."

 

Sen a skutečnost

Čím dál víc zjišťuji, že život není děsný,

i díky skutečnosti proměněné ve sny.

I díky skutečnosti proměněné v sen

dokážu žasnout a být unesen

a kabát reality je mi občas těsný.

Překonávám snadno drobná příkoří,

když skutečnost ve snu voní po moři,

a v mihotavém světle solných lamp

můj sen je prostoduchý jako Forrest Gump

a v ohni skutečnosti nejspíš neshoří.

Skutečný snílek má svých snů plnou krosnu,

jen díky nim nakonec najde klid

a sílu ze skutečnosti se jednou probudit.

Kam? No přece do snu! :-)

Kdo doopravdy vyhrál letošní pražský maratón?

Protože jsem se tentokrát bohužel nemohl do pražského maratónského víkendu zapojit tak aktivně, jak bych si sám přál, rozhodl jsem se, že vám aspoň zprostředkuji své netradiční divácké zážitky. Vlastně jsem ještě nikdy neměl příležitost vidět dobíhat ty nejlepší závodníky do cíle - tou dobou totiž tradičně bývám někde v Podolí a zbývá mi do cíle ještě něco kolem 25 kilometrů. Tak jsem si letos řekl, že speciálně pro vás vyfotím vítěze Mezinárodního pražského maratónu. Ale nějak se mi ty včerejší fotografie pomíchaly a já zapomněl, kdo tím vítězem vlastně byl...

 

 

 

 

Nedělní miniglosy č.168

Úsporná opatření zasahují stále širší oblasti působnosti českého státu. V minulém týdnu například vyšlo nařízení Ministerstva zemědělství, podle kterého budou moci od příštího roku všechny české křepelky štěbetat jen "tři peníze, tři peníze". Předseda KKK (Komory křepelek a koroptví) poukázal na alarmující skutečnost, že stále více kvalitních křepelek odchází do soukromého sektoru, kde si šikovná křepelka může přijít na osm i více peněz.

-----------------------

Zástupci Ministerstva školství připustili, že náročnější verze maturity z matematiky byla opravdu příliš složitá a že to jejím tvůrcům spočítají, budou-li na to ovšem mít ministerští úředníci tentokrát dost času.

 

Fotohádanka č.9

Je vůbec možné, že od poslední fotohádanky na tomto blogu uteklo už skoro tři čtvrtě roku? Od té doby se toho odehrálo tolik, že nebýt o tom záznamy na těchto stránkách, skoro by se zdálo, že to není možné. A za celou tu dobu ani jedna fotohádanka, takže se dá předpokládat, že pro zdejší nejnovější čtenářskou "generaci" to dnes může být premiéra. Ale premiéra to věru není, kdepak, vždyť už jde o devátou hádanku, která má pořád jedno a totéž znění:

 

O velké e-mailové inventuře

Počítač je pozoruhodný organismus, o kterém jen ti nejsušší suchaři dokážou říct, že nemá žádnou vlastní nezávislou inteligenci, žádné vlastní záměry a cíle a vlastní vůli. Snažím se svůj počítač respektovat coby nezávislou osobnost s vlastními potřebami, choutkami i zálibami, s vlastními trucy a obdobími depresí, kdy je dobré kolem něj chodit v tak velkých kruzích, jak to jen omezené prostory bytu dovolí. A zase naopak s obdobími tvůrčího vzmachu, které jsou srovnatelné s euforickými obdobími u lidí. Některé z výsledků takových počítačových manických stavů možná my, počítačoví laici, ani nepoznáme. Jiné ovšem mají tak fatální následky, že i naše neodborné oči dokážou ocenit morbidní krásu vzniklých spálenišť.

Občas ve vypjatých situacích svůj počítač oslovuji jménem. Protože je často schopen pracovat samostatně, říkám mu jednoduše: Sam. Sam se čas od času připomene, že je zapotřebí něco upravit, něco vylepšit, něco smazat, něco obnovit a já to přesně podle jeho pokynů udělám, nepřemýšleje zbytečně o tom, zda jde o krok nezbytný, žádoucí nebo tím Samovi jen udělám radost. Provedení Samových nápadů jen málokdy končí viditelnou katastrofou, což se ovšem nedá říct o mých vlastních nápadech. Určitě znáte takové ty záblesky lidského génia, kdy je člověk pevně rozhodnutý učinit něco dobrého a užitečného, jenže původní záměr relizací postupně degraduje, až se promění v noční můru a skončí to tak, že se horkotěžko snažíme alespoň přiblížit k výchozímu stavu. A přesně takový nápad jsem dostal o víkendu: Konečně si po letech vyčistím e-mailovou schránku. Jednoznačně skvělá myšlenka!!!

 

Nedělní miniglosy č.167

Stranické primárky ODS o kandidáta strany do prezidentských voleb skončily v Královéhradeckém a Pardubickém kraji velkým překvapením. Voleb se totiž zúčastnilo více kandidátů než plánovaní Přemysl Sobotka a Evžen Tošenovský, protože některé - ve světě politiky méně zkušené - osobnosti si netradiční české slovo "primárky" vysvětlily mylně, většinou jako soutěž primářů. Díky tomuto nedorozumění vyhrál v primárkách jednoznačně primář Sova před šimpanzím samcem Olafem, který v soutěži zastupoval pro změnu primáty.

----------------------

Myšlenku dočasného odkladu finančního vyrovnání státu s církvemi, se kterou přišel kardinál Vlk, považuje většina pozorovatelů za smysluplnou. Návrh je zřejmě přijatelný pro všechny politické síly v zemi, které se liší pouze tím, že na rozdíl od levicových a středových stran pravice zatím nepředpokládá dobu odkladu delší než je promlčecí doba.

 

Májové haiku

Májová rozkvetlá a všemi vůněmi (a pylovými alergeny) provoněná příroda vysloveně vybízí k psaní haiku, tak jedno malé květnové přidám. Ale snad jen shodou okolností jsem zrovna v minulých dnech míjel na své cestě mnohé připomínky lidí padlých za květnového povstání. Když čtu na deskách jména doprovozená jen dnem narození a úmrtí, moje fantazie, uvyklá domýšlet si lidské příběhy, pracuje na plné obrátky. Kdo z nich cíleně bojoval a kdo se tragicky připletl? Jak by asi žili dál, kdyby přežili? A kolik májů by je ještě čekalo? Malými pamětními deskami je poseta celá Praha a já se přistihuji, že o těch lidech vlastně doopravdy nic nevím a mám nepříjemný pocit, že bych aspoň něco vědět měl. Ale možná nemusíme chodit do daleké minulosti. O kom z našich dnešních blízkých v době, kdy jsme doslova zaplaveni informacemi, doopravdy něco víme? A přitom nás spojuje šumění stejného májového deště.

Májové haiku

Krev tiše smývá

archanděl zapomnění

májovým deštěm.

 

Klášter Agia Paraskevi

Pozn.: Už dlouho jsem nepřidal nic do rubriky Črty z Lefkady. Možná proto, že jsem v loni po dlouhé době Lefkadu nenavštívil, protože loňský rok byl ve znamení "velké japonské cesty" a na Lefkadu se v takové konkurenci jaksi nedostalo. Ale zjistil jsem, že návštěvnost mých článků o Lefkadě je pozoruhodně setrvalá a kupodivu se odkaz na můj blog objevil na několika stránkách věnovaných tomuto ostrovu, tak jsem se rozhodl přidat další článek a pár fotografií. Jsou pouze dokumentační, žádné fotozázraky tentokrát rozhodně nečekejte.

Mám na Lefkadě jedno zamilované místo. Tedy - mám tam zamilovaných míst celou řadu, ale tohle místo je pro mě něčím výjimečné. Lefkadu jsem navštívil zatím šestkrát a ani při jedné cestě jsem neopomněl zajít nebo zajet si ke klášteru Agia Paraskevi. Rovnou upozorňuji, že nejde o žádnou významnou památku, ale tohle místo mne okouzlilo hned napoprvé, a přestože se místní úřady hodně snaží, aby kouzlo pominulo, zatím se jim to daří pouze zčásti.