Májová rozkvetlá a všemi vůněmi (a pylovými alergeny) provoněná příroda vysloveně vybízí k psaní haiku, tak jedno malé květnové přidám. Ale snad jen shodou okolností jsem zrovna v minulých dnech míjel na své cestě mnohé připomínky lidí padlých za květnového povstání. Když čtu na deskách jména doprovozená jen dnem narození a úmrtí, moje fantazie, uvyklá domýšlet si lidské příběhy, pracuje na plné obrátky. Kdo z nich cíleně bojoval a kdo se tragicky připletl? Jak by asi žili dál, kdyby přežili? A kolik májů by je ještě čekalo? Malými pamětními deskami je poseta celá Praha a já se přistihuji, že o těch lidech vlastně doopravdy nic nevím a mám nepříjemný pocit, že bych aspoň něco vědět měl. Ale možná nemusíme chodit do daleké minulosti. O kom z našich dnešních blízkých v době, kdy jsme doslova zaplaveni informacemi, doopravdy něco víme? A přitom nás spojuje šumění stejného májového deště.
Májové haiku
Krev tiše smývá
archanděl zapomnění
májovým deštěm.
Cesta do pravěku:
Samozřejmě - když je na řadě haiku, standardně přidávám odkaz na jeden "pravěký" článek, abyste si nemysleli, že vás chci jen tak odbýt. Tentokrát by to mělo být něco optimistického, po té krvi, že?... A kde brát optimismus, než u lidí, kteří - na rozdíl od nás, obyčejných nespokojenců - prostě nemají žádné problémy. Nebo že bychom o nich zase jen nic doopravdy nevěděli? O věcech, které se přiházejí.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.