Obrazy a příběhy z židovského hřbitova v Mořině

Fotografickou výpravu na židovský hřbitov v Mořině jsem odkládal dlouhá léta a o svátečním pondělku to konečně přišlo. Když jsem se v neděli před dvojitým státním svátkem začal jako nemotorista pídit po možnosti vypravit se s foťákem a stativem na místo, hodně mě překvapilo, že existuje přímé autobusové spojení mezi Dobřichovicemi a Mořinou, dokonce i v den státního svátku: Považte: V 9:22 odjezd z Dobřichovic, za necelou půlhodinu na místě (jedna z autobusových zastávek je asi 5 minut od hřbitůvku), hodina a půl focení (pro mě tak akorát), stejným spojem zpět a lehce po poledni opět doma. Zdálo se mi to až podezřele hladké, a čekal jsem nějaký podraz, ten ale kupodivu nepřišel a všechno klaplo dokonale.

Židovský hřbitov je na svahu nad obcí (v údolí pod ním teče Budňanský potok) a vede k němu velmi nenápadná odbočka ze žluté turistické trasy vedoucí ke známému lomu Velká Amerika. Popravdě, hřbitůvek jsem se neúspěšně snažil najít už při své nedávné rychlé návštěvě, ale měl jsem na to jen málo času, protože to byla součást mého asi třicetikilometrového pěšího výletu kolem Dobřichovic, ze kterého jsem se chtěl odpoledne vrátit včas na finále tenisového Rolland Garros (ono kdy se zase podaří fandit ve finále české tenistce, navíc úspěšně!). Tentokrát už jsem nespoléhal na náhodu a svůj orientační smysl a byl jsem o něco lépe informačně vybaven, a navíc mě finálně nasměroval jeden ochotný "domorodec".

 

Nedělní miniglosy č.596

Minulou neděli jsme se nad těmito stránkami nesešli, protože redakce měla mimořádnou přestávku. Tentokrát ale Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", vycházejí, i když je víkend prodloužený o dva sváteční dny; vítám vás proto u jejich 596. vydání. Už jen čtyři neděle nás tak dělí od jubilejního 600. čísla, které bude jako už tradičně obsahovat výběr nejlepších a nejvtipnějších miniglos z poslední stovky vydání (viz dřívější jubilejní výběry, které jsou přiloženy na konci článku).

Ve dvou týdnech uplynulých od posledních Nedělních miniglos přibyly na mém blogu celkem čtyři nové články: V článku Jak jsem soutěžil na "svém" zámku, jsem vás zpravil o výsledcích naší jarní dobřichovické fotografické soutěže, která se aktuálně převtělila ve společnou výstavu fotografií na dobřichovickém zámku. Katastrofální tornádo na Hodonínsku mě přimělo připomenout si situace, kdy jsem se s tornády nebo zajímavými informacemi o nich ve svém životě setkal; výsledek si můžete přečíst v článku Tři setkání s tornády a jedno haiku k tomu. Když jsem minulý víkend vynechal Nedělní miniglosy, aspoň jsem využil čas k dalšímu rozšíření svého nejdéle fungujícího fotografického projektu a výsledkem byl článek Kouzelná zahrada tentokrát se zahradní slavností (několik nově pořízených fotek už jsem dokonce stihl zařadit do fotocyklu Kouzelná zahrada na svém webu). No a v prozatím posledním článku O studiích v Oxfordu jsem se vrátil k tomu, jak jsem před 30 lety musel dost narychlo rozhodnout o své profesní a nejspíš i životní budoucnosti. Z předchozího týdne pak ještě naposledy připomenu článek Co se mi vybaví, když se řekne Libuška Šafránková. 

 

O studiích v Oxfordu

Nedlouho poté, co jsem se z vojny vrátil do své tehdejší práce v jednom nejmenovaném výzkumném ústavu, se za mnou v laborce zastavil můj vedoucí. Už to mi mělo být podezřelé, protože se to nestávalo často. Asi si ode mne jako od nadějné mladé vědecké síly leccos sliboval, ale zatím jsme na sebe neměli moc času: Před vojnou jsem pobýval v práci pouhý měsíc, a nemělo tedy smysl rozjíždět nějaké významnější aktivity, protože kdyby mě pak při šturmu přejeli tankem, zapomněl bych se včas zbavit odjištěného granátu nebo bych vlastní neopatrností rozcinkl ampulku s nervově paralytickou látkou, obtížně by se mi na ně navazovalo.

"Mám pro tebe úžasnou zprávu," řekl mi šéf hlasem plným tajemství a oči mu plály potlačovaným nadšením. "Pojedeš do Oxfordu!!" skoro vykřikl. Vida - a to jsem si myslel, že Vánoce strávím v rodinném kruhu klidným sledováním českých pohádek, a člověk aby pomalu místo toho začal trénovat na osmiveslici pod Vyšehradem, aby mohl přispět k dalšímu slavnému vítězství nad odvěkými rivaly z Cambridge. Při představě, kterak v tílku se znakem koleje vesluji v rytmu kormidelníkových výkřiků v oxfordské angličtině, jsem se musel chtě-nechtě zasmát, což mého vedoucího znejistilo, protože asi čekal slavnostnější a vděčnější reakci. 

Ukázalo se, že v těsně posametověrevolučním nadšení pro Československo a člověka jménem Vaklaf Cháfel vyčlenila oxfordská univerzita ze svých přebytků pro země třetího světa jedno postgraduální anorganicko-chemické místo pro vybraného adepta z Československa, které nabídla zdejší vědecké obci. Jak ale bývá zvykem, svázala tuto úžasnou nabídku tolika rozličnými podmínkami různého stupně obskurnosti, že když se daly české anorganické hlavy dohromady, zjistily, že podmínky jakžtakž splňuji pouze já, když se tedy asi do týdne naučím obstojně anglicky. Výsledkem byla velká pravděpodobnost přijetí, jen se muselo jednat rychle, tj. do následujícího dne. Když druhý den ráno odkabelogramuji na Oxford zprávu: YES STOP VAPENIK, mohl jsem začít shánět oxfordský slovník a veslo.

Kouzelná zahrada tentokrát se zahradní slavností

Je to už 11 let, kdy jsem na blogu uveřejnil svůj vůbec první článek s fotkami (do té doby jsem psal 16 měsíců jen texty, protože si moje tehdejší internetové připojení nerozumělo s platformou blog.cz a fotky nešly do blogu vůbec přenést). Ten článek se jmenoval Kouzelná zahrada a představil moje první tři experimentální fotky dělané technikou zoomování během expozice. To jsem samozřejmě netušil, že Kouzelná zahrada se stane mým dlouhodobým fotoprojektem, že vybrané fotky z tohoto cyklu budou součástí sedmi fotografických výstav a že se dva zástupci této série podívají i na stránky prestižního amerického fotomagazínu. 

Od té doby celkem pravidelně - někdy jednou za rok, jindy třikrát, někdy je zase tři roky pauza, podle toho, jaké jsou během mých nepříliš častých staňkovských návštěv na zahradě podmínky pro focení, přidávám pár obrázků v podobě nového blogového článku s tradičním tématem. I letos ta chvíle - po dlouhé době, kdy byly návštěvy kvůli epidemii problematické - nakonec přišla a já jsem zase vybral pár snímků, z nichž tak dva až tři obohatí letitou kolekci.

Tentokrát jsem do Staňkova přijel především na oslavu osmnáctin svého synovce Matěje. Musím říct, že těch 18 let uteklo jako povodňová voda. Ještě před pár chvilkami, zdálo by se, se Matýsek batolil pod vánočním stromkem mezi balíčky a najednou se k nám sklání ze své skoro dvoumetrové výšky a jeho hlas je o dost hlubší než ten můj. Ale i když byla oslava v plném proudu, přesto jsem se asi hodinku před setměním vytratil od slavnostní tabule a společnosti dalších hostů do "své" části zahrady, kde tradičně fotím, protože je v té době osvětlena měkkým světlem zapadajícího slunce.

Tři setkání s tornády a jedno haiku k tomu

V době, kdy se na Hodonínsku teprve začíná s přesnější identifikací obrovských škod po čtvrteční bouři a také s aspoň základní obnovou několika téměř zničených obcí, jsem si řekl, že stejně teď nemám moc jiných možností, jak postiženým pomoci, než projevit účast všem, kteří přišli při přírodní katastrofě o své blízké nebo byli sami vážně zraněni, a poslat na obnovu zničených míst nějaký finanční příspěvek. Ale protože jsem dlouholetým blogerem a s překvapením jsem zjistil, že o tornádu se na mém blogu za více než 12 let jeho života ani jednou nepsalo, zkusím ve stručnosti shrnout, kdy mi jaká tornáda zkřížila životní cestu. Nebylo to často, vlastně všehovšudy třikrát: Pokaždé v jiném čase, s jinou intenzitou a hlavně - byl jsem při tom vždy v úplně jiné roli.

 

Setkání č.1 - literární

 

"Dne 30. července ve středu, když se již den chýlil k večeru, prudký vichr, ba sám satan v podobě víru, udeřiv náhle od jižní strany na knížecí palác na hradě Vyšehradě, vyvrátil od základů starou a tedy velmi pevnou zeď, a tak - což jest ještě podivnější zjev - kdežto, obojí strana, přední i zadní, zůstala celá a neotřesená, střed paláce byl až k zemi vyvrácen a rychleji, než by člověk přelomil klas, náraz větru polámal hořejší a dolejší trámy i s domem samým na kousky a rozházel je. Tato vichřice byla tak silná, že kdekoliv zuřila, v této zemi svou prudkostí vyvrátila lesy, štěpy a vůbec vše co jí stálo v cestě." 

 

Tenhle popis je z dnešního pohledu přece jen trochu starosvětský (použil jsem překlad K.Hrdiny z vydání z roku 1972), ale obsahuje i vypjaté emoce (nejspíš z autorova osobního zážitku) a ten "satan v podobě víru, udeřiv náhle..." dokazuje nespornou literární erudici. Však také není divu, když autorem této kompaktní zprávy je sám Kosmas, autor proslulé Kroniky české. Popisovaná událost se stala vprostřed léta roku 1119 a odborníci se shodují, že jde nejspíš o první záznam tornáda síly F4 a jeho děsivých účinků na českém území. Samozřejmě, tehdy se ještě lidé zdaleka tolik nepletli přírodním silám do cesty, takže satan v podobě víru se mohl volně rozběhnout po hlubokých českých hvozdech, kde narazil maximálně tak na nějakého negramotného lapku nebo uhlíře. Vlastně byla neuvěřitelná klika, že tenhle divoký úkaz na své krátké cestě světem potkal člověka, jehož svědectví se uchovalo v psané formě víc než 900 let, jinak by teprve měli různí dnešní ideologové tendenci tvrdit, že za tornáda a tromby v naší oblasti si naše moderní civilizace může sama, protože tu něco takového nikdy dřív nebylo a jakmile planetu dostatečně ochladíme studeným obkladem na čelo, tyhle úkazy ustanou jako mávnutím kouzelného proutku. 

Jak jsem soutěžil na "svém" zámku

Jak už jsem se tady na blogu několikrát zmiňoval, v tom nejhorším a nejdepresivnějším covidovém období, kdy se nic nesmělo a nikam se nemohlo, zdejší Kulturní centrum Dobřichovice vyhlásilo fotografickou soutěž Dobřichovice vaším objektivem. Sběr soutěžních fotek mohl běžet na dálku, elektronicky, stejně tak mohla fungovat porota, a protože se po určitém váhání nakonec našlo i dost fotografů, kteří soutěž svými fotkami obeslali, bylo to nakonec asi optimální využití toho prapodivného epidemického "bezčasí". Soutěže se mohl zúčastnit kdokoli, kdo už měl anebo se teprve chystal vytvořit nějaké fotky přímo odtud z Dobřichovic. Nějakou dobu jsem váhal, jestli se mi chce se takové soutěže zúčastnit, ale pak jsem si řekl, že nebudu "dělat zagorku" a přihlásím se - hned, jakmile budu mít v ruce nějaké fotky, které jsou viditelně z Dobřichovic a nebudu se za ně stydět. Což, jak nejspíš tuší většina z těch, co si sem občas chodí číst, není úplně jednoduché naplnit :-).

Nedělní miniglosy č.595

Tentokrát se nám pravidelný medardovský "monzun" někde zasekl a místo uplakaného června naopak kolem slunovratu přišlo horké a suché období. Uvidíme, jestli má déšť taky jenom měsíc zpoždění - podobně jako celá příroda - anebo vše stihlo vypršet už na jaře. Ale ať už astronomické léto začne suchými vedry nebo přívalovými dešti, Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", budou samozřejmě u toho jako skoro každou neděli už více než 12 let. Vítám vás u jejich 595. vydání, takže jubilejní 600. číslo, které bude jako tradičně obsahovat výběr nejlepších a nejvtipnějších miniglos z poslední stovky vydání (viz dřívější jubilejní výběry, které jsou přiloženy na konci článku) už je na dohled.

V uplynulém týdnu jsem po několika měsících epidemického úhoru žil celkem intenzivním kulturním životem, takže jsem stihl publikovat jen jeden článek, který bych normálně asi nenapsal a moc mě mrzí, že mě k tomu smutné okolnosti přiměly: Co se mi vybaví, když se řekne Libuška Šafránková. Aspoň tedy připomenu několik článků z předešlých týdnů, např. jeden na jazykové téma - Krásný výkend nebo krásné zotavisko , jeden fotografický - jak dlouho trvá MODRÁ HODINKA a jeden pokus o vlastní překlad další básně Christiana Morgensterna - Mezi časy. 

 

Co se mi vybaví, když se řekne Libuška Šafránková

Až na výjimky spojené s lidmi, které osobně velmi dobře znám, nepoužívám moc rád zdrobněliny ženských jmen: Luckám říkám většinou Lucie, ústa se mi kroutí do podivných tvarů, když bych měl Jiřině říct bez varování Jiřinko a ani blogovou Janinku bych si tak netroufl oslovit, kdyby to nebyl přímo její oficiální blogový nick. Použití zdrobněliny jména beru jako doklad velmi blízkého vztahu a neumím si představit, že bych tak nazval člověka, se kterým jsem doposud nikdy osobně nemluvil. Ale Libuška Šafránková, to je prostě výjimka z pravidla. To, že ani mně v jejím případě použití zdrobněliny nevadí, je docela dobrou známkou, že si k ní diváci - včetně mne - dokázali najít velmi blízký vztah, jaký míváte s dobrými přáteli. Zamýšlím se a fakt nevím, jestli bych podobnou výjimku přisoudil i někomu dalšímu z herecké branže.

Dnes se zkusím ve stručnosti zmínit, co se mi nejčastěji ve spojení s touto Libuškou vybavuje, byť je to věru výběr nelehký, a co se mi nemohlo nevybavit - mimo mnohé jiné - před týdnem, kdy bohužel tato výborná herečka zemřela. Jako obvykle - nečekejte encyklopedii (vyhledávače fungují každému), ale jen pár osobních poznámek.

Babička (TV 1971): Když jsem film viděl poprvé v televizi, vlastně to bylo poprvé, co jsem si uvědomil, že lidé (a dokonce i ti nejbližší lidé) jsou nejspíš smrtelní. Dost mě to zasáhlo v souvislosti s mou vlastní babičkou, na kterou jsem byl v té době hodně fixovaný a závěrečná scéna, kdy plačící Barunka říká včeličkám zprávu, že babička umřela, mi opravdu nedělala dobře a vlastně dodnes nedělá, byť je natočená i zahraná výborně.

Tři oříšky pro Popelku (1973): Zato v krásných a výpravných pohádkách, tam se jen tak neumírá. Tahle Popelka samozřejmě hodila rukavici všem budoucím Popelkám a ta rukavice se dodnes i po skoro půlstoletí jen přetěžko zvedá. Pro mě je Popelka Libušky Šafránkové emancipovaná právě tak akorát; nepotřebuji ke štěstí varianty, kdy Popelky mezi sebou vedou šermířské souboje, aby mohly nasazovat střevíček princům. Jen jsem vždycky trpěl, že je princ takové feudální pako, že není schopný Popelku poznat přes skoro průhledný závoj.

Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (1974): Tuhle komedii jsem měl vždycky rád nejen pro její humor, ale i pro její skvělé herecké obsazení. No a právě vodnickou roli Libuše Šafránkové jsem vždycky považoval za jednu z jejích nejvíc sexy postav. Jako ještě ani zdaleka ne mladšímu dorostenci mi ostatně dost vrtalo hlavou, co asi za tak zásadní předěl se mohlo odehrát, že ta krásná holka rázem přestala být vodníkem a už to nešlo vrátit :-).  

Nedělní miniglosy č.594

Období kolem letního slunovratu je v roce asi moje nejoblíbenější, protože mám prostě rád, když je dlouho světlo. Za normálních okolností jsem si touto dobou brával týden dovolené a vyrážíval jsem někam do hor, po kterých šlo rázovat až pomalu do desáté večer, ale normální dnešní situace pořád ještě ani zdaleka není. I když mám očkovací certifikát, ani v nejmenším se mi nechce někomu dokazovat, že jsem oprávněn sednout si k restauračnímu stolu, objednat si pivo nebo dokonce někam odjet. Jsem trpělivý (rozuměj tvrdohlavý) a počkám si, jak se situace s různými "covidpardony" a "covidpasy" vystříbří, a teprve pak se opět - bude-li to aspoň částečně odpovídat mé představě fungování svobodného světa - vydám na cesty. To v případě Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", na nastolení normální situace trpělivě čekat nemusíme: Tento nejspíš nejdéle vycházející český blogový nedělník vychází po celou nenormální dobu zcela normálně, jako tomu bylo po celých více než 12 let, co už si v něm skoro každý týden můžete číst. Vítám vás dnes u jeho 594. vydání. Vida, jubilejní šestisté číslo už začíná pomalu prosvítat na obzoru mezi stromy :-).

V uplynulém týdnu jsem publikoval dva nové články: Prvním byl článek Hvězdolet u rezavé zlaté kotvy, dokladující, jak jsem svým fotoexperimentem vystrašil několik majitelů pod Vyšehradem zaparkovaných automobilů. Ve druhém jsem pak představil několik předválečných pokusů najít český ekvivalent ke slovu víkend (snad od vás nedostanu pomyslnou sardel z češtiny, když se článek jmenuje Krásný výkend nebo krásné zotavisko?). Z předešlého týdne pak mohu ještě jednou připomenout praktický pražský fotografický pokus, jak dlouho trvá MODRÁ HODINKA a z ještě starších článků pak pokus o vlastní překlad další básně Christiana Morgensterna Mezi časy. 

 

Krásný výkend nebo krásné zotavisko?

Chtěl jsem původně zdejším milým čtenářům jen docela jednoduše popřát krásný víkend, ale zarazil jsem se: Když máme vedle kompjůtru v češtině i počítač, vedle rádia i rozhlas, vedle fotbalu i kopanou a vedle furtu i pořád, není divu, že jsem byl docela vedle z toho, že vedle víkendu už nic dalšího není. Víkend je prostě víkend a basta, žádný pořádný a rozšířený český ekvivalent k víkendu nemáme, stejně ovšem jako třeba nemáme žádný pořádný ekvivalent k ekvivalentu. Tak už to chodí, že se moc nenamáháme hledat plnohodnotnou náhradu, když lidé cizímu termínu uvyknou. Ostatně víkend je braný většinou velmi pozitivně, a když je člověk naladěný pozitivně, přilne snadno i k jazykové naplavenině, zatímco takové pondělí může být české až na půdu a přesto nejspíš v oblibě Čechů víkend nepředběhne.

No řekněte sami, nezasloužil by si víkend nějakou českou alternaci, aby mohl občas v klidu odjet na dovolenou (třeba na nostalgickou návštěvu své domoviny) bez obav, co si tu lidé bez něj v té době počnou, někoho, kdo se naučí jeho roli a když pak na něj režisér ukáže prstem, talentovaný náhradník na jevišti našeho bohatého jazyka zazáří tak, že i kritici ve víkendových přílohách budou nadšením omdlévat?

Hvězdolet u rezavé zlaté kotvy

Někdy se to tak uděje, že původně chcete vyfotit celkem normální dům. Taky to uděláte a ne jednou, ale zjistíte, že ať dům vyfotíte z kterékoli strany, vypadá to obyčejně, popisně a nezajímavě. K takovému ilustračnímu obrázku je pak samozřejmě možné dohledat kompletní historii domu, sepsat informačně hutný text, publikovat to v podobě blogového článku a vypadat skoro jako odborník. Jenže... Jenže jsem pyšný a dělat takové fotky mi nestačí. To je pak těžké.

Tenhle konkrétní dům, který se mi vcelku vyfotit rozumným způsobem nepovedlo, stojí pod Vyšehradem. Zaujal mě tím, že se skládá ze dvou zcela odlišných částí: Z dolní dobře udržované a opravené části, ve které je  restaurace se zahrádkou, a z horní části, která už zdaleka tak pěkně udržovaná není, naopak - je oprýskaná a místy dokonce opadaná, občas jakoby nouzově sflikovaná, prostě dohromady nic moc. Na restauraci se ovšem skví optimistický velký nápis U zlaté kotvy. 

Nedělní miniglosy č.593

Vypadá to, že s mrazy jsme se pro letošní jaro už konečně rozžehnali, a na řadu se tak dostávají rovnou letní bouřky. Města, silnice i vlaky se znovu zaplnily lidmi, kteří nejenže opět chodí do práce, do hospod  a do divadel, ale dokonce si o překot plánují své dovolené u moře. Snažíme se dohnat aspoň část toho, co jsme byli donuceni zmeškat, a v tom návalu "šeříkové radosti z osvobození" vytěsňujeme to, co se už dohnat nedá. I nadále ovšem existují pevné body, které kdyby býval měl svého času k dispozici Archimédes, jistě by naplnil svou hrozbu a pohnul by Zemí, třeba Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a pravidelně se v něm o nedělích dozvídáme, co nového se odehrálo ve světě kolem nás. Všechny milé návštěvníky srdečně vítám už u 593. čísla nejspíš nejdéle vycházejícího českého blogového nedělníku :-).

V uplynulém týdnu jsem publikoval dva nové články: První byl fotograficky experimentální a prakticky jsme si v něm v prostředí večerní a noční staré Prahy vyzkoušeli a předvedli, co je a jak dlouho trvá MODRÁ HODINKA. V pátek jsem pak přidal naopak velmi krátký článek s Miniaturou o geografických předsudcích, ve kterém se v hutné zkratce odrážejí mé - obtížně vysvětlitelné a čistě na emocích postavené - cestovatelské preference. Z minulého týdne ještě jednou připomenu svou čerstvou "šlechtitelskou zkušenost" v článku Jak jsem se (zázrakem) vetřel mezi pěstitele růží a pro milovníky imperfekt, futur či kondicionálů i pokus o vlastní překlad další básně Christiana Morgensterna Mezi časy. 

 

Miniatura o geografických předsudcích

Dnešní miniatura bude dělat čest svému jménu, neb jde opravdu o jeden z nejkratších textů publikovaných na tomto blogu, zvlášť když si odmyslíte neveršovanou omáčku.

 

 

 Miniatura o geografických předsudcích

 

Nagano

 

ty ANO.

 

Ty, Houstone,

 

JUST NE! 

 

 

Měl bych slušné předpoklady být v této věci nestranný, protože jsem nebyl ani v Naganu ani v Houstonu. Jak je ovšem známo a vyzkoušeno, emoci rozumem neporučíš, tak musím přiznat, že do Nagana jsem se ne zas tak dávno (a nakonec hlavně zbytečně) chystal, kdežto do Houstonu just ne :-). 

 

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě pravidelných nedělních glos politického a společenského dění najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se s vámi zase brzy na shledanou.

Jak dlouho trvá modrá hodinka?

Párkrát už jsem tady na blogu fotky pořízené během tzv. modré hodinky představoval a i tento víkend jsem vyrazil do Prahy až na večer (jen "nalehko" bez stativu), abych mohl využít neobyčejného spojení modré oblohy a zlatých světel velkoměsta, protože právě ve městě se dají o modré hodince pořídit asi nejzajímavější obrázky.  Modrá hodinka je totiž - aspoň pro sovy mého typu, které by ani nenapadlo využít analogické světelné podmínky ráno před slunce východem - takové to období, když den už skončil, ale ještě nestihla nastat úplná tma. Máte-li vše dobře domluveno s Elektrickými rozvodnými závody případně s kolemjdoucími lampáři, v přibližně tutéž dobu se rozsvěcejí pouliční lampy a vy máte asi tak půl hodiny (ta "hodinka" je v názvu spíš z marketingových důvodů, ve skutečnosti to bývá o dost kratší čas), na focení. Rozhodně se tedy vyplatí vyhlédnout si vhodné motivy pro fotky předem, protože čas je limitován, na sebesrdceryvnější žádosti o prodloužení není brán zřetel a i tak pomalým fotografům, jako jsem já, musí focení docela odsejpat. Já si tentokrát předem vyhlédl hlavně staroměstské předmostí Karlova mostu, které - jsou-li slušné podmínky - může nabídnout zajímavý kontrast zlatě osvětlených budov a sytě modré oblohy. Procházku po Praze jsem pak časově přizpůsobil tak, abych na Karlův most přicházel těsně před tím, než se na něm rozsvítí světla pouličních lamp, tzn. v tomto období kolem deváté.

Nedělní miniglosy č.592

Zatímco v posledních letech bylo jaro poněkud upozaděné a dlouhá mírná zima se po pár dnech proměnila v plné horké léto, letos si postupně se rozvíjející (pravda, trochu opožděné) jaro celkem můžeme užívat. I když je venku ještě pořád dost chladno a mokro, dnešní číslo Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", už je pro letošek posledním květnovým vydáním. Pojďme se tedy opět po týdnu s nadhledem podívat, co nového se odehrálo ve světě kolem nás. Všechny milé návštěvníky srdečně vítám u 592. čísla nejspíš nejdéle vycházejícího českého blogového nedělníku :-).

V uplynulém týdnu jsem zde na blogu zveřejnil dva nové články: První se zařadil do vzpomínkové rubriky Po paměti a popsal jsem v něm, jak jsem před mnoha lety náhodou našel svůj filmový klub, a otevřel si tak cestu k řadě filmových skvostů. Moc rád píšu o nejrůznějších nenápadných ale stěží uvěřitelných příbězích, hraničících se zázraky, a tentokrát jsem ten nejčerstvější popsal v článku Jak jsem se (zázrakem) vetřel mezi pěstitele růží. Z minulého týdne pak ještě jednou připomenu netradiční zážitek z pokusu o vlastní překlad velmi zvláštní a originální básně Christiana Morgensterna Mezi časy. 

 

Jak jsem se (zázrakem) vetřel mezi pěstitele růží

Člověk někdy jen žasne, jak se prachobyčejná skutečnost může ubírat cestami, na které je asi i největší fantazie krátká a které dokážou hraničit se zázrakem. Jako třeba můj čerstvý příběh o tom, kterak jsem se já jako naprostý bezzemek a nepěstitel dostal do společnosti vážených pěstitelů a milovníků růží. Nevěříte? Však jsem taky nevěřil. Ale stalo se!

Je to už víc než dva měsíce, co jsem v době nejtvrdšího lockdownu využil toho, že jsou kromě potravin otevřena i květinářství, a pořídil jsem jako narozeninový dárek jednu růži. Protože jsem ovšem kytičku nemohl předat obdarovanému osobně, aspoň jsem ji vyfotil a k fotce jsem připsal zde na blogu narozeninové haiku. A protože růžička byla krásně barevně rozkvetlá ještě pěkných pár dní, ještě z toho následně vznikl fotočlánek Cesta do růže. 

I když většinou celá květina poměrně rychle uschne, v tomto případě uschnul jen květ a několik listů, ale jinak se mi růžička zdála být pořád celkem ve formě, tak jsem ji ve váze nechal přesluhovat. Asi po měsíci z horní části stonku těsně pod uschlým květem vyrostla nová větvička s asi deseti lístky a dole ve váze se objevilo pár tenounkých kořínků. A protože živá růže, navíc růže dárková, se samozřejmě vyhodit nedá, čekal jsem, jestli se něco bude dít dál. Po dalších skoro šesti týdnech se teď objevily zárodky dalších pěti větviček, tentokrát po celé délce stonku, takže se růžička nejspíš chystá znovu zazelenat. 

Jak jsem našel svůj filmový klub

Když jsem začal chodit na vysokou školu (šlo o Vysokou školu chemicko-technologickou v pražských Dejvicích), nemůžu říct, že bych byl velkým filmovým fanouškem. Sice jsem měl ze starých časopisů načtenou spoustu informací o filmech slavné československé filmové vlny 60. let, ale ty stejně většinou nebyly zařazovány do běžného programu. Do kina jsem chodil spíš nahodile, když mě v programu něco vysloveně zaujalo, takže jako filmový divák jsem rostl tak trochu jako dříví v lese. Občas jsem se nechal zlákat reklamou na nějaký ten výjimečný velkofilm, takže jsem třeba jako výrostek pochopitelně nemohl vynechat slavné Dobyvatele ztracené archy, kteří pronikli daleko za tehdejší železnou oponu (film jsem viděl v plzeňském kině Hvězda, o kterém jsem na blogu už psal v článku O nezaslouženém vítězství ve zničeném kině Hvězda). Pak jsem ale pochopil, že nikdy nebudu mít takovou fazónu a takový bič jako archeolog Indiana Jones, aby ze mne dívky omdlévaly touhou při prvním letmém setkání, takže se nejspíš budu muset uchýlit spíš k intelektuálnější nabídce plzeňského (také už 15 let neexistujícího) Minikina, které se svými 42 místy bývalo nejmenším kinem v zemi a repertoár tomu odpovídal.  

Ještě v prvním semestru na vysoké jsem se věnoval spíš studijním povinnostem než kulturním a jiným radovánkám, protože zachytit od začátku nasazené zběsilé tempo přednášek, seminářů a laboratoří pro mě - uvyklého doposud nijak zvlášť se na nic nepřipravovat - nebylo úplně jednoduché, však se taky škola hned v prvním ročníku rozžehnala s mnohými z mých nových spolužáků. Ale ten únorový večer roku 1985 si dodneška trochu vybavuji: Odcházel jsem už za tmy z anorganických laborek, třeštila mi hlava z celodenní porce různorodých pachů, kterým byl člověk od časného rána při práci vystaven, a neuměl jsem si vůbec představit, že bych šel někam jinam než domů. Jenže když jsem vyšel před školní budovu, zjistil jsem, že zatímco touto dobou většina lidí ze školy odchází, do budovy ČVÚT naproti naopak proudí zástupy. No a protože jsem tvor zvědavý, nakouknul jsem.

Nedělní miniglosy č.591

Po svérázném staňkovském "odloženém vánočním víkendu" jsme se v redakci opět vrátili do normálního května podobně jako se vrátily po vytrvalých jarních deštích rozlité řeky do svých koryt. Mohu vás tedy opět všechny srdečně přivítat u nového vydání Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", tentokrát konkrétně u jeho už 591. čísla, ve kterém se - jako skoro každou neděli už víc než 12 let - opět s nadhledem podíváme, co nového se odehrálo ve světě kolem nás.

V uplynulém týdnu jsem zde na blogu stihl publikovat dva nové články: V prvním jsem překvapeně zaznamenal, že se moje fotografie zimního dobřichovického zámku dostala na plakát zvoucí na výstavu snímků z letošní fotosoutěže "Dobřichovice vaším objektivem". Ve druhém článku jsem se už potřetí vypravil do říše fantazie Christiana Morgensterna s úmyslem vytvořit vlastní nový překlad některé z jeho originálních básní. Tentokrát to odnesla básnička Mezi časy, jejíž novou verzi si opět můžete srovnat s originálem i s vybranými českými překlady klasických morgensternovských překladatelů. Z minulého týdne ještě jednou připomenu článek O hrdosti a nakupování, tak trochu oživující původní styl stručnějších kompaktních textů, kterými jsem kdysi na blog.cz začínal.

 

Mezi časy (Christian Morgenstern)

Zase po půl roce jsem dostal chuť přeložit si nějakou ujetou drobnůstku svého oblíbeného Christiana Morgensterna, aby mé dva předchozí pokusy (už skoro pět let staré Trychtýře a pak ještě Tři zajíci z loňského listopadu) dostaly dalšího sourozence. V mezidobí jsem s němčinou nijak nepokročil (a obávám se, že už nepokročím), ale popravdě - tentokrát je možné se bez němčiny skoro obejít: Polovina je totiž latinsky (latinsky pochopitelně taky neumím) a druhá polovina je irelevantní, protože latinské termíny předurčují text - chcete-li ho aspoň náznakem rýmovat - natolik, že stejně musíte dost oddriftovat od původního významu a vypomoci si českou improvizací. 

Opět začnu u originálního německého textu:

Unter Zeiten

Das Perfekt und das Imperfekt

tranken Sekt.

Sie stießen aufs Futurum an

(was man wohl gelten lassen kann).

 

Plusquamper und Exaktfutur

blinzten nur.

 

Dobřichovická fotosoutěž

Nevím, jak jste na tom po ránu vy, ale já mám vždy ještě nějakou dobu - jak říkával a podle očitých svědků především prakticky předváděl Jan Werich - pomalý metabolismus. Organismus tou dobou vykonává napohled křepce sadu navyklých úkonů, ovšem většinou bez výraznějšího zapojení vědomí či dokonce intelektu, aby až nějaké nepředvídatelné okolnosti na cestě do práce definitivně vyply ranního "autopilota". Pokud dostatečně rozptylující okolnosti nenastanou, může se snadno stát, že dojdete popaměti do toho ze svých bývalých zaměstnání, kam jste kdysi chodívali nejdéle, a procitnete až v okamžiku, kdy vám nebude fungovat kreditka jako vstupní kartička.

Stejně to probíhalo i včera ráno: V poloautomatickém režimu jsem vyrazil na ranní vlak a protože jsem vyšel z domova o celé tři minuty dřív než obyčejně, nemusel jsem kráčet rozhodným a rychlým krokem jako jinak skoro každé ráno, ale mohl jsem jít volněji, rozhlížet se kolem sebe v docela příjemném slunečném jitru a taky se podívat, jestli rozvolnění už náhodou nepokročilo natolik, aby se objevil nějaký nový plakát na naší "kulturní informační tabuli", kde přečkala nejhorší covidové bezčasí jen výzva k účasti ve fotosoutěži na téma "Dobřichovice vaším objektivem", a ta o víkendu definitivně uzavřela přihlášky. Kupodivu, na tabuli jsem objevil úplně nový plakát, který už dokonce zve na výstavu vybraných soutěžních fotek a na vyhlášení vítězů. Paráda, přece jen se něco začíná dít!

Nedělní miniglosy č.590

Vůbec jsem si nebyl jistý, jestli se tento víkend redakci podaří připravit nové vydání Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", protože jsem víkend strávil na návštěvě ve Staňkově, kde jsme si uspořádali náhradní Vánoce za ty zrušené prosincové. Chvilku to trvalo, pravda, ale všechno má prostě svůj čas. Nakonec, jak vidíte, se všechno stihlo ještě během neděle, protože "pondělní Nedělní miniglosy", to by, uznejte, vypadalo divně a za celou dobu vydávání se to stalo jen jednou, kdy jsme to s vydáním přetáhli pár minut přes půlnoc.  Každopádně vás tu i o tomto specifickém "vánočním víkendu" srdečně vítám u 590. čísla asi nejdéle (víc než 12 let) vycházejícího českého blogového nedělníku.

V uplynulém týdnu bylo trochu rušněji než obvykle, byť to bezprostředně nesouvisí s aktuálním rozvolňováním utažených protiepidemických pravidel. Stihl jsem proto publikovat jen jeden nový článek s názvem O hrdosti a nakupování, kterým jsem chtěl trochu oživit původní styl stručnějších kompaktních textů, kterými jsem kdysi na blog.cz začínal. Mohu ale z minulého týdne ještě připomenout docela často čtený článek Deset zásadních střetnutí s Jiřinou Bohdalovou o hlavních bodech, které ovlivnily můj nejednoznačný vztah k této "paní herečce", a fotočlánek Úsměv, prosím. o netradičním pohledu na jeden detail z architektury Dobřichovic, kde bydlím. Dále samozřejmě platí možnost stažení mé nedávno zveřejněné knížky nově upravených blogových fejetónků, glos a reflexí neobyčejného života kolem nás z názvem Hledá se pudvice v modrém obalu! (ve článku je odkaz na stránku, kde je knížka zdarma ke stažení v pdf formátu).

 

O hrdosti a nakupování

"Lidé jsou ovce," pomyslel jsem si, když jsem míjel dvojitou frontu lidí směřující k jakémusi obchodu s oblečením. "Samozřejmě, ti druzí," dodal jsem jen pro uklidnění svého vnitřního hlasu, který se chystal zabečet cosi na protest proti tak hrubému zobecnění.

My, kteří máme svou hrdost, přece nevezmeme čerstvě otevřené obchody útokem jen proto, že se to po skoro půl roce konečně zase v omezené míře smí, když stát na to dal po dlouhém rozmýšlení svůj roztřesený palec. 

Pomyslel jsem na své džíny, které drží pohromadě jen silou své zbytkové vůle za občasné dopomoci jehly a mého oblíbeného neandrtálského stehu, a pohlédl na špičky svých bot, které v náhle nastalém jaru vykvetly barvou dříve skrývaných ponožek. Taky bych si potřeboval pár věcí celkem urgentně dokoupit, ale mám přece svou hrdost. 

Ještě před pár dny byl vestibul nádraží touto dobou skoro prázdný, ale těch, kteří touží nechat se popovézt do optimističtější budoucnosti vlakem, je den ode dne víc. Fronta u obchodu s oblečením o krok postoupila, protože ze dveří vyšel další zákazník se dvěma velkými taškami a možná i s blaženým úsměvem v zahalené tváři, jako kdyby se uvnitř jako reklama na rozvolnění rozdávalo zapovězené kuřivo či dokonce šňupivo. A v tu chvíli mi z boku nečekaně vstoupilo do nejkratší cesty k nástupišti místní knihkupectví, které - byl jsem si skoro jistý - stálo původně mnohem víc vpravo. Už měsíce chodím kolem něho ráno i večer bez možnosti vejít dovnitř, dotknout se hebkých knižních hřbetů a zašustit si papírem hustě popsaných stránek. Má hrdost se v proudu vzduchu vonícího po knihách rozplynula jako zbytky sněhu v jarním fénu.

Nedělní miniglosy č.589

Dnes jsme pár dní před "zmrzlíky" prožili svou první letošní ryze letní neděli, tak věřím, že slunce a teplo trochu prosákne i do Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Po dvou státních svátcích, kterých jsme si ani pořádně nevšimli, protože oba připadly na volné soboty a zavřeno je už dávno skoro všude, se můžeme zase chvíli věnovat dění v politice a společnosti, které Nedělní miniglosy již více než 12 let pravidelně sledují, a já vás moc rád vítám u jejich 589. čísla.

V uplynulém týdnu jsem na blogu publikoval dva články: K hereččiným obdivuhodně svěžím 90. narozeninám jsem připravil text Deset zásadních střetnutí s Jiřinou Bohdalovou o hlavních bodech, které ovlivnily můj nejednoznačný vztah k této "paní herečce". V pátek jsem pak přidal příběh jedné nové dobřichovické fotky, která, věřím, by mohla trochu vylepšit náladu každému, kdo se na ni podívá; však jsem jí také dal název Úsměv, prosím. Z minulého týdne ještě připomenu článek Hledá se pudvice v modrém obalu!, který obsahuje odkaz na mou nedávno zveřejněnou knížku nově upravených blogových fejetónků, glos a reflexí neobyčejného života kolem nás, kterou si každý ze zdejších čtenářů může zdarma stáhnout v pdf formátu. A jistě stojí za to připomenout, že ve čtvrtek 13. května od 17:30 se uskuteční další komentovaná prohlídka mé malé fotovýstavy v Divadle Kámen na pražské Invalidovně, takže znovu přikládám i odkaz na Malý rozhovor o fotkách, který se mnou vedla kurátorka výstavy, kunsthistorička Lucie Váchová. Pokud máte zájem se se mnou na výstavě vidět a trochu si o fotkách i o čemkoli jiném naživo popovídat, dejte mi vědět mailem nebo v komentářích.

 

Úsměv, prosím!

Naše místní Kulturní centrum v Dobřichovicích vyhlásilo v únoru fotografickou soutěž na téma Dobřichovice vaším objektivem. Do soutěže je možné poslat maximálně 3 fotografie a pořadatelé v zadání přímo vyzvali, aby účastníci nefotili jen klasické dobřichovické výjevy (aneb zámek stokrát jinak, taky to dobře znám :-)), ale aby poslali i fotky méně známých míst, překvapivých detailů, nevšedních objektů či kompozic. Dalo by se říct, že je to skvělé - není nutné se za fotografickou soutěží štrádovat někam daleko za obzor a překonávat přitom pohoří a oceány (stejně teď koronavirová situace cestování moc nepřeje), ale fotosoutěž za mnou - lenochem - přišla jako příslovečný Mohamed k hoře. Jenže...

Ač v Dobřichovicích žiju už řadu let, zjistil jsem, že prakticky nefotím přímo ve městě a když už ano, jde většinou hlavně o řeku a snímky takového typu, že je vlastně možné vyfotit je kdekoli jinde. Snad jediný snímek, který ukazuje přesně takový netradiční pohled na obyčejné místo v Dobřichovicích, přitom použít nechci, protože už se nasoutěžil dost v různých koutech světa a já se zařekl, že jestli se tedy vůbec dobřichovické soutěže zúčastním, bude to s fotkami, které jsou buď úplně nové nebo aspoň nikde nesoutěžily a nebyly vystavovány. Přiznávám, že jsem docela váhal, jestli se mám vůbec do něčeho pouštět, ale pak jsem si řekl, že dobřichovické Kulturní centrum už mi pořádalo tři výstavy na zámku, takže by ode mne nebylo pěkné, kdybych se teď k jeho soutěži neznal. Taky se tu o mně ví, že občas posílám své fotky do galerií či soutěží na druhý konec světa, takže nechci vypadat, že nosím nos moc nahoru a malá soutěž, kterou mám jen "přes ulici", mi není dost dobrá, protože tak to prostě není.  

Deset zásadních střetnutí s Jiřinou Bohdalovou

Jiřina Bohdalová, jedna z nesporných velkých českých hereckých osobností, právě oslavila - v pro mě neuvěřitelné kondici - 90. narozeniny. Řekl jsem si tedy, že je to dobrá příležitost sepsat si pár bodů, které pro mě osobně jsou určující v mém - v mnohém nejednoznačném - vztahu k této skvělé herečce. Začal jsem přemýšlet a ukázalo se, že těch bodů by bylo moc, možná dokonce taky devadesát, takže výsledný článek by byl zcela nečitelný. Stanovil jsem si tedy strop: Deset kousků a ani o jeden víc. Schválně, co mi vyjde...

1. Pohádky z mechu a kapradí

Večerníček s Křemílkem a Vochomůrkou, který Jiřina Bohdalová skvěle namluvila, vznikl v roce 1968, takže pohádky jsem "schytal" pěkně v televizní premiéře coby dvou až tříleté zvídavé robě. Pamětníci říkají, že jsem vždy při tklivé úvodní melodii večerníčku srdceryvně plakal, čemuž nemám důvod nevěřit, protože jde o melodii cituplnou a i v pokročilé dospělosti mi vhání slzy do očí kdeco, velmi často proti mé vůli. Ale pohádky to byly moc pěkné a dodneška si některé pamatuji skoro doslova, na čemž má Jiřina Bohdalová jistě nemalou zásluhu.

2. Dáma na kolejích

Tenhle "muzikál s feministickými rysy" z roku 1966, myslím, doplatil na svou velmi nadstandardní dobovou muzikálovou konkurenci, takže ho dodnes považuji za trochu nedoceněný. Jiřina Bohdalová si v něm s gustem "střihla" spoustu ženských typů od domácí puťky po femme fatale a "lvici salónů" a všechny byly v jejím podání uvěřitelné. A přestože určitě není klasickou zpěvačkou, přidala k tomu tentokrát i celkem náročné pěvecké party. 

Nedělní miniglosy č.588

Zatím jsme si pořádného jara kvůli různým lockdownům i kvůli vytrvalosti letošní zimy moc neužili, tak snad se situace v nejbližších dnech promění, když už tu teď máme máj - láskyčas. I v tak romantickém měsíci, jako je květen, nám totiž budou dělat doprovod Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Máme docela čerstvě a mohutně centrálně zalito, tak se na chvíli můžeme místo zahrádek věnovat dění v politice a společnosti, které Nedělní miniglosy již více než 12 let pravidelně sledují. Vítám vás dnes už u 588. čísla tohoto blogového nedělníku, který tentokrát opět po delší době obsahuje jednu "hostující miniglosu" od našeho dlouholetého čtenáře a občasného redakčního dopisovatele.

V uplynulém týdnu jsem na blogu publikoval dva články: Několik nových fotek z první "polockdownové" noční procházky Prahou jsem představil v článku Konečně zase jednou noční Praha. Hned v prvních májových minutách jsem pak představil svou knížku Hledá se pudvice v modrém obalu!, která přináší 91 upravených starších blogových fejetónků, glos (tentokrát ovšem nikoli nedělních) a reflexí neobyčejného života kolem nás a kterou si můžete zdarma stáhnout na speciální webové adrese uveřejněné v článku. Z minulého týdne pak ještě jednou připomenu aktuální politický komentář - Ozvěny jednoho starého výbuchu, který se zařadil mezi vůbec nejčtenější články na tomto blogu. Zatím v individuálním režimu (ale doufejme, že se ještě podaří ji otevřít i pro jiné příležitosti než individuální komentované prohlídky) pokračuje i moje malá fotovýstava v Divadle Kámen na pražské Invalidovně, takže znovu přikládám i odkaz na Malý rozhovor o fotkách, který se mnou vedla kurátorka výstavy, kunsthistorička Lucie Váchová.

 

Hledá se pudvice v modrém obalu! aneb Knížka ke stažení

Tento článek vás může zdržet jen kratičce, nejvýš jednu, dvě minuty, ale za určitých okolností i neobyčejně dlouho, možná na celé týdny. Jak je to možné? Už jsem kdysi na blogu psal, že postupně ztroskotala moje jednání s nakladatelstvími o vydání mé loni připravené knížky blogových textů - jak v podobě reálné papírové knihy (covid je hnusné, byť logické moderní zaklínadlo), tak i v podobě virtuální e-knihy (když jsem jako hrdopýšek odmítl původní texty odstranit ze svého blogu, kde by byly - považte tu hrůzu - k přečtení dočista zadarmo!). A protože si vážím svého času natolik, že nemám chuť vstupovat do dalších kol podobných nakladatelských námluv, rozhodl jsem se nakonec jinak: Prostě nabídnu svou knížku k přečtení každému případnému zájemci aspoň v té nejjednodušší pdf podobě, kterou si bude možné zcela volně a zdarma stáhnout.

Nejsem ale zase takový idealistický dobroděj, abych za knížku, která obsahuje jednadevadesát vybraných textů - pro knížku v různé míře poupravených oproti blogovému originálu - opravdu vůbec nic nechtěl. Stačí mi jediné: Abyste - pokud si knížku stáhnete a bude se vám líbit - ji předali nebo doporučili dalším dvěma lidem, které by podle vašeho názoru mohla potěšit. Tahle moje jednoduchá podmínka se pak bude vztahovat i na ně a na případné další čtenáře. Ano, je to úplně triviální a obecně známé "letadlo", které už vyzkoušelo mnoho různých šizuňků, aby účastníky podobných řetězů okradlo, tak si myslím, že je na čase tento princip aspoň zčásti rehabilitovat a použít ho pro změnu jednou k drobnému a zcela nefinančnímu obohacení :-). A to vůbec nemluvím o tom, že v praxi rozhodně nepůjde o řetěz nekonečný, protože pokud se vám nebude chtít knížku "poslat dál", stačí k tomu jen drobnost: Aby se vám nelíbila. A jak budu naplnění zmíněné podmínky kontrolovat? Úplně jednoduše - nijak. Co už jiného by mělo být věcí důvěry mezi lidmi? Tak co, považujete to z mé strany za férovou nabídku?

Začátek krásného májového času si tedy můžete zpříjemnit mou "knížkou" Hledá se pudvice v modrém obalu! Že nevíte, co je pudvice? Můžu vás uklidnit, nevědí to ani zkušení vědci, profesionální účastníci televizních soutěží, ba dokonce to neví ani takový vševěd, jakým je internet. S pudvicí se totiž můžete setkat především ve snech a v tajných komůrkách vlastní fantazie, podobně jako s mnoha dalšími podivuhodnostmi z téhle knížky fejetonů a drobných literárních črt, kterou není třeba číst jednu kapitolu po druhé, ale klidně to jde i napřeskáčku nebo odzadu, jak je vám to právě milé. Pro tohle čtení totiž stačí jen chuť se usmívat a dívat se na záludnosti dnešního světa - jakkoli občas absurdního, nepochopitelného a zbytečně stresujícího - s optimistickým nadhledem, s citem pro svébytné kouzlo jeho viditelných i neviditelných zákoutí a s fantazií puštěnou na volno. A pak třeba vám i lidem, které máte rádi, může v tom zdánlivě obyčejném světě udělat nečekanou a neobyčejnou radost i pudvice v modrém obalu, i když jen málokdo tuší, o co vlastně jde.

Knížka je ke stažení na této speciální stránce mého webu. 

Přeji všem zdejším návštěvníkům i čtenářům krásně rozkvetlý a zdravý máj.

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě pravidelných nedělních glos politického a společenského dění najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se s vámi zase brzy na shledanou.