Úsměv, prosím!

Naše místní Kulturní centrum v Dobřichovicích vyhlásilo v únoru fotografickou soutěž na téma Dobřichovice vaším objektivem. Do soutěže je možné poslat maximálně 3 fotografie a pořadatelé v zadání přímo vyzvali, aby účastníci nefotili jen klasické dobřichovické výjevy (aneb zámek stokrát jinak, taky to dobře znám :-)), ale aby poslali i fotky méně známých míst, překvapivých detailů, nevšedních objektů či kompozic. Dalo by se říct, že je to skvělé - není nutné se za fotografickou soutěží štrádovat někam daleko za obzor a překonávat přitom pohoří a oceány (stejně teď koronavirová situace cestování moc nepřeje), ale fotosoutěž za mnou - lenochem - přišla jako příslovečný Mohamed k hoře. Jenže...

Ač v Dobřichovicích žiju už řadu let, zjistil jsem, že prakticky nefotím přímo ve městě a když už ano, jde většinou hlavně o řeku a snímky takového typu, že je vlastně možné vyfotit je kdekoli jinde. Snad jediný snímek, který ukazuje přesně takový netradiční pohled na obyčejné místo v Dobřichovicích, přitom použít nechci, protože už se nasoutěžil dost v různých koutech světa a já se zařekl, že jestli se tedy vůbec dobřichovické soutěže zúčastním, bude to s fotkami, které jsou buď úplně nové nebo aspoň nikde nesoutěžily a nebyly vystavovány. Přiznávám, že jsem docela váhal, jestli se mám vůbec do něčeho pouštět, ale pak jsem si řekl, že dobřichovické Kulturní centrum už mi pořádalo tři výstavy na zámku, takže by ode mne nebylo pěkné, kdybych se teď k jeho soutěži neznal. Taky se tu o mně ví, že občas posílám své fotky do galerií či soutěží na druhý konec světa, takže nechci vypadat, že nosím nos moc nahoru a malá soutěž, kterou mám jen "přes ulici", mi není dost dobrá, protože tak to prostě není.  

Řekl jsem si, že jedna ze tří fotek bude celkem tradiční pohled na zámek, který ale bude dělaný ne úplně tradiční formou. Druhá fotka by měla obsahovat ne úplně polopaticky zpracovaný motiv dobřichovické lávky, podle které Dobřichovice taky pozná každý místní i mnohý vzdálenější. No a jako třetí fotku jsem si ve své fantazii vymyslel obrázek, který bude ukazovat nějaký místní architekturní detail, na který se každý může kdykoli podívat, když půjde kolem, ale přitom možná jen málokdo ho na fotce na první pohled pozná. I vyrazil jsem na prvního máje nikoli na demonstraci ani s mávátkem do průvodu, ale s mobilem připraveným udělat si pár pracovních záběrů. Nakonec jich ani nebylo třeba dělat mnoho, protože jedno zajímavé veřejné místo mě upoutalo hned.

Často se mi stává, že cítím, že na nějakém místě se schovává zajímavý záběr a já jen nejsem schopný jeho skrýš odhalit. Přesně takového podezření jsem nabyl u budovy staré místní školy, která dostala před několika lety moc pěknou moderní přístavbu a vůbec úplně nový kabát. Do malého nádvoříčka se tam otevírá vedlejší vchod, ke kterému vede pár schodů s jednoduchým zábradlím připevněným na dřevěné fasádě. Nad schody jsou umístěna tři elektrická světla. Když jsem si tuhle "mobilní skicu" dělal, už mi bylo jasné, že třetí fotka bude právě odtud, jen to chce trochu trpělivosti, než záběr přestane "dělat zagorku" a nechá se objevit. Času dost, uzávěrka soutěže je až 15. května (kruci, není to už příští víkend?!).

Mnozí z vás už vědí, že si často záběry všelijak otáčím, překlápím a ořezávám, takže při tom na mě občas vyjukne docela zajímavá převrácená skutečnost. Stejně tomu bylo tentokrát: Řekl jsem si, že by možná bylo dobré se vyhnout levému světlu, které bylo nejvíc "šejdrem", a odstranit ze záběru schody, které dodávají záběru příliš uzemňující kontext. A vida, kdyby jedno ze světel ani schody nebyly v záběru, celé by to mohlo z určitého úhlu vypadat skoro jako šišatě se usmívající obličej :-).

O týden později jsem tedy vzal ten nejširokoúhlejší objektiv, který mám (zoom 17-40 mm) a vrátil jsem se na stejné místo. Kolemjdoucí si mne sice prohlíželi s podezřením, když jsem fotil obyčejnou zeď z různých stran a taky z hlubokého podhledu od země (ještěže tam ty schody jsou, dá se na nich dobře ležet :-)). Pak jsem se s dvacítkou snímků zavřel doma v počítačovém "fotostudiu" a jeden z nich jsem si vybral a upravil podle svého gusta. Dokonce jsem nakonec využil i kousek střechy vedlejšího domu, protože taková kompozice se mi líbila.

Výsledkem je nakonec černobílá fotka, které jsem dal do soutěže pracovní název Úsměv a po delší úvaze jsem ho pro případné další použití ještě doladil na "Úsměv, prosím!"

A tak teď tenhle úsměv kromě do dobřichovické soutěže posílám i do virtuálního světa, ať potěší každého, kdo o takové potěšení stojí. A jestli doletí k těm očím, do kterých se dívám nejradši, znovu si uvědomím, že soutěžení v tvůrčích oborech je sice věcí pošetilou, ale jestli se budou usmívat oči, na kterých nám záleží, to už je zatraceně důležitá věc. Tak tedy úsměv, prosím... :-).

POZOR: Kdyby někdo z vás měl zájem přijít se podívat na komentovanou individuální prohlídku (ty skupinové se ještě konat nesmějí, tak doufám, že se nakonec sejde několik skutečných individualit :-)) mé maličké výstavy Začátek velké cesty v Divadle Kámen na Pražské Invalidovně, s potěšením - a poprvé veřejně - oznamuji, že další příležitost bude ve čtvrtek 13. května v 17:30. Tahle fotka tam sice k vidění nebude, ale bude tam devět jiných (včetně v článku zmíněného ostříleného soutěžního harcovníka z Dobřichovic) a k tomu i prostor k vyprávění příběhů.