Haiku slepé lásky

Někdy se o lásce říká, že je slepá, a jsme zvyklí to brát spíš jako projev lidské slabosti. Jako kdyby nás taková slepota zbavovala správného rozumného směru a činila naše kroky nejistými a zmatenými. Jako kdyby jediným správným cílem bylo ze slepé lásky opět prohlédnout a ve střetu se skutečností se v mžiku velkého prozření vítězoslavně udeřit do čela a vykřiknout ono klasické archimédovské "Heuréka!"

Já to beru trochu jinak. Slepou lásku považuji za jev výsostně pozitivní, dokonce za dar velké ceny. Podobně jako slepá spravedlnost je správná, protože v daný okamžik měří každému stejně, slepá láska je podle mne správná proto, že dokáže tomu správnému člověku měřit stejně velmi, velmi dlouho, nejspíš už napořád, ať už je na tom jakkoli, ať se právě daří skvěle nebo naopak ani trochu, ať kolem padají vlády nebo se lámou kontinenty, to slepá laska nevidí anebo - vidí-li - to nepovažuje za podstatné. Pokud z ní prozříme, nejspíš nebyla tolik láskou jako okouzlením či poblázněním, prostě časem nasadíme nové brýle a s nimi se otevřou nové výhledy. Skutečná láska bývá, věřím, slepá nevyléčitelně, protože jen tak nám dokáže náhradou otevřít nové, dosud netušené smysly. Aspoň tak si ji představuji. Potmě a popaměti :-).

Haiku slepé lásky

Miluje stejně

v slunci i o půlnoci

s bílou holí snů.

Nedělní miniglosy č.425

Jak už jsem v blogovém záhlaví ohlásil hned po vyhlášení výsledků semifinálové fáze ankety Bloger roku 2017, tentokrát se mi mezi finálovou desítku blogerů postoupit nepodařilo. I tak mě mile překvapilo, kolik lidí z různých zeměpisných koutů i "koutů mého života" mi dalo svůj hlas. Za veškerou podporu moc děkuji a stejně jako loni po finálovém večeru můžu zdejším návštěvníkům slíbit, že žádné lepší či horší umístění v podobné soutěži nezmění nic na tom, jakou tvář bude mít tento blog, protože to ovlivňují zcela jiné a pro mne mnohem důležitější faktory. Ještě jednou díky a samozřejmě můžete i nadále (až do 18. listopadu) dávat svoje hlasy finalistům, kterým gratuluji k postupu a přeji jim pevné nervy do finálového slavnostního večera. To, že už nejsem ve hře, neznamená, že by mě vývoj soutěže přestal zajímat a na anketu jsem uraženě zanevřel, takže i já se pokusím mezi finalisty najít svého nového favorita, protože ten, pro koho jsem v semifinále hlasoval, už je taky venku z kola.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Tento týden jsem moc nestíhal sledovat politické a společenské dění, protože jsem kromě normální práce ještě prakticky každý den trávil dost času na akcích pražského Fotofestu. Absolvoval jsem spoustu zajímavých akcí, ze kterých bych rád někdy udělal pro zdejší příznivce fotografie i jakýsi "blogový sumář", uvidíme, jestli se ty dost nesourodé přednášky a workshopy dají společně shrnout v pár bodů, které byly pro mne zajímavé a o které by bylo možné se na blogu podělit s ostatními.

Revoluce v cukrárně na Něvském prospektu

Vladimír byl dnes celý den nervózní, jako už ho dlouho neviděla. Dokonce i při té podivně stísněné železniční cestě v zaplombovaném vagóně přes půlku Evropy, kterou spolu nedávno absolvovali, byl mnohem uvolněnější a občas dokonce vtipkoval, ale dnes jako kdyby byl duchem úplně někde jinde. Jasně, už je zase v myšlenkách s těmi svými kumpány, se kterými každou chvíli v zakouřených hospodách či kavárnách svrhávají režim. Ne že by mu nevěřila, byl pro revoluční věc už od mlada zapálený, ale - mezi námi - co by si vlastně ti mluvkové počali, kdyby se jim podařilo režim doopravdy svrhnout? Půjde snad Voloďa dělat cara? Copak o to: ženské z cukrárny na Něvském prospektu by z toho byly jistě vyvalené. Ale Vladimír by se na cara nehodil, to snad víc některý z těch jeho kámošů, zarputilý hezoun Koba nebo ten pichlavý a ukecaný Bronštejn.

Ne, že by svému muži nefandila, ale teď poprvé ji napadlo, že snad bude lepší, když se jim zítra ta jejich tajná revoluce, o které si už cvrlikají místní vrabci a jistě i donašeči, nepovede. Sice by to pak vypadalo zase na vyhnanství nebo na útěk do Finska, jako už tolikrát před tím, ale pořád lepší, než kdyby Voloďa, který bez její pomoci neumí ani správně roztopit samovar nebo roztřídit poštu, měl najednou vládnout tak obrovité nevypočitatelné říši. Proti té je i největší bolševik takhle maličkej! To snad ještě Josif, ten by i takového obra ukočíroval svou tvrdostí, ocelovou vůlí a schopností obklopit se ještě většími mizery, než je on sám. Ale můj Voloďa, filozof pořád plný pochybností a vnitřních obav? Ne, to určitě ne! I když - nedávno sesazený car, jak říkaly ženské v cukrárně na Něvském prospektu, taky nebyl bůhvíjaký lumen, tak co! Ale měl za sebou církev, zatímco Voloďa ji pořád jen zbytečně provokuje řečmi o opiu lidstva a před chvílí se na mě zamračil i kvůli upřímnému křížku na čelo. Však se moc nemrač, vím, že to nejspíš nepomůže, ale zkusit se má všecko.

 

Planeta dvou sluncí

V sobotu jsem zase po delší době vyrazil k Berounce, abych zkusil udělat nějakou fotku do průběžně vytvářené kolekce s názvem Tváře Berounky, kam se snažím postupně přidávat různorodé obrazy této fotogenické řeky tak, jak se mi postupně připlétá do cesty.

Fotil jsem na jednom ze svých oblíbených míst asi dvě hodiny, což u mě znamená, jak zdejší štamgasti vědí, jen několik málo obrázků, ale popravdě řečeno, nebyl jsem z nich nijak nadšený; všechno, co jsem vyfotil, už tu bylo dřív a lépe. Na začátku focení bylo skoro jasno a vesele svítící slunce nebylo vůbec možné zakomponovat do záběru, natož u fotky s několikaminutovou expozicí. Pak se ale nebe začalo postupně lehce zatahovat a slunce prosvítalo skrze oblačný závoj čím dál méně. Zároveň se postupem času dostalo do takového místa, že se začalo zrcadlit na hladině řeky. Tak jsem si chvíli počkal, až bylo možné udělat záběr řeky i "s dvojitým sluncem", jako by šlo o obrázek z jiné planetární soustavy, která nemá jen jedno slunce jako ta naše, ale rovnou dvě. Dvě obrovité zářící hvězdy a zároveň - perspektivou našich očí - i dvě malá a u srdce krásně hřející sluníčka, která dokážou náš jinak celkem obyčejný svět prozářit víc, než jsme si dřív uměli představit.

 

Nedělní miniglosy č.424

Příznivci mého blogu pro mne mohou ještě do úterka 7. listopadu hlasovat v semifinálové fázi soutěže BLOGER ROKU 2017 na následujícím odkazu:

HLASOVAT PRO TENTO BLOG

Všechny nominované blogery (je jich aktuálně něco přes třicet, ze kterých bude na základě počtu hlasů vybraná finálová deítka) najdete na odkazu pod následující ikonkou, takže pokud nechcete podpořit mne, můžete si vybrat, komu z mých vážených kolegů v letošním roce dát svůj hlas, nabídka je opravdu široká:

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

A teď už se budeme věnovat našemu tradičnímu "nedělníku". Na kalendáři jsme otočili další měsíční list a ocitli jsme se v listopadu. Po vichřici, která nám minulý týden shazovala střechy, porážela stromy a upírala elektrický proud a nadále i dohodu o vzniku nové vlády, už je přece jen zase o něco klidněji. No a protože Nedělní miniglosy vyšly i za větru, není žádný div, že nové číslo vychází i v klidnějších podmínkách; tentokrát jde už o 424. vydání, ve kterém se zase jako každou neděli pokusím podívat se na dění uplynulého týdne s nadhledem, abychom si užili kromě láteření na politiku taky trochu úsměvu, kterého je v politických tématech poschovávaná spousta, jen ho za normálních podmínek s "krhavýma očima" a stoupajícím krevním tlakem můžeme snadno přehlédnout.

 

Březová kaligrafie

Máte taky někdy pocit, že v kůře stromů jsou zakleté vzkazy? Tajné zprávy, závažná svědectví nebo možná jen přátelské pozdravy nebo dokonce "stromový bulvár", kdo ví? Třeba je za těmi pozoruhodnými tvary na kůře snaha stromu nám něco důležitého sdělit, když to nejde slovy, kterým bychom rozuměli, a když jsme zároveň hluší k hudbě větru prohánějícího se větvemi koruny. Jak jinak už by nám měl takový strom říct, co považuje za nutné, abychom věděli, protože před tím utíkáme k radostem i strastem našeho proměnlivého a pohyblivého světa, který nemívá - aspoň v porovnání se stromy - nijak zvlášť pevné kořeny. Jak jinak by nám měl strom zprostředkovat výsledky svého přemítání, na které má během dlouhých let dostatek času. Ano, desítky let na stejném místě mohou být v našem roztěkaném vidění jen bohapustou nudou. Ale co my víme - třeba právě takového ukotvení je třeba, abychom pochopili aspoň část smyslu věcí, po kterých (aspoň naoko) tolik paseme. Smysl věcí opravdu blízkých, věcí, jichž se dotýkáme a které se dotýkají nás. Stromy se nám možná snaží naše hledání ulehčit a ve své kůře nabízejí "očité" svědectví.

 

O našich skrytých třetinách

Ne, tenhle článek není ani trochu o třetinách hokejových, ani o třetinkách našeho oblíbeného moku, dokonce ani o našich drahých polovinách, třetinách, či devíti desetinách. Je o našich vlastních třetinách, které se možná před námi dovedně skrývají v jiných lidech, dokonce i v takových, u kterých bychom to nejméně čekali a u kterých bychom si to asi nejméně přáli. Jak jsem k téhle "objevné" myšlence přišel? Díky volbám! Vida - a pak že volby nejsou k ničemu dobré :-).

Nevím jak vy, ale před volbami se vždycky snažím udělat si aspoň orientační přehled, jak moc se názorově překrýváme s těmi, co kandidují. Samozřejmě, v předvolebním období se na podobné prezentované názory nedá úplně spolehnout, kandidáti se často snaží zalíbit pokud možno všem včetně těch, co mají úplně jiné vidění světa. Před nedávnem jsem ale kdesi na facebooku narazil kromě různých verzí "volebních kalkulaček" i na docela jednoduchý srovnávač podle názorů na zákony přijaté v právě uplynulém volebním období. Prostě jsem si mohl představit, že jsem jedním z hlasujících, vždycky jsem podle skutečně projednávaných témat zmáčknul myšlené tlačítko PRO, PROTI nebo ZDRŽEL SE a jednoduchý algoritmus na konci vyhodnotil, se kterými poslanci bych měl za ta čtyři léta největší shodu.

 

Nedělní miniglosy č.423

Venku pěkně zčerstva fičí, nejspíš na uvítanou starého středoevropského času, který se k nám o tomto víkendu zase na pár měsíců vrátil. Barevné listy se na větvích (podobně jako někteří politici na svých postech) drží z posledních sil, aby listopad mohl vůbec dostát svému jménu, včera jsme si připomněli výročí vyhlášení jednoho pro nás důležitého - i když už neexistujícího - státu, no a my tu máme druhé povolební Nedělní miniglosy, ve kterých se jako každou neděli pokusím podívat se na dění uplynulého týdne aspoň trochu s nadhledem a třeba vás i trošku rozesmát. Když se to podaří, bude to skvělé, když ne, nezbývá mi, než si říct, že prostě každý týden není miniglosové posvícení, a aspoň vám jako tradičně popřeji krásnou neděli a dobrý a úspěšný nový týden :-).

O IQ testech na sexuologii

Nedávno jsem na jedné organizované vycházce po "pražských domech" zavítal po dlouhých, předlouhých letech na Větrov, do míst, kde kdysi stála legendární putyka Jedová chýše, kterou tolik proslavil seriál Hříšní lidé města pražského. K fotkám z Větrova se jednou určitě dostaneme, ale o ty mi tentokrát nejde. Při této vycházce se mi totiž vybavila jedna dávná pozapomenutá příhoda, kterou jsem zažil v jednom z přilehlých objektů.

Těsně poté, co jsem se vrátil z vojny, někdy na podzim roku 1990, jsem si - vůbec už netuším kde - všiml malého inzerátku, který zval zájemce na oficiální testování IQ pro případný vstup do čerstvě založené československé odnože společnosti Mensa. Nikdy jsem na sobě žádné podobné testy nezkoušel, inteligentní jsem si (jako ostatně každý) připadal dost, tak jsem si řekl, že by mě zajímalo, jak takový test probíhá. Dovolil jsem se tehdy v práci, že si jen na chvíli odskočím, rychle vyplním test a zase křepce přiběhnu co nejdřív zpátky a budu s nadšením plnit náročné výzkumné úkoly. Vyrazil jsem tedy na adresu uvedenou v inzerátu bez přesnější představy, co mě vlastně čeká.

 

Nedělní miniglosy č.422

Máme čerstvě po parlamentních volbách, tak se nemůžete divit, že právě ozvěny volebního víkendu jsou hlavní složkou obsahu našeho tradičního nedělníku. Nevím, jestli to dnes bude ode mne dostatečně vtipné počtení, protože se výsledkům podle očekávání zas až tolik nesměju. Každopádně je to zase pro jednou za námi a já jsem už teď velmi zvědavý, jaká hra se bude s nově rozdanými kartami hrát. Vzhledem k tomu, jak se jmenuju, jen doufám, že to nebude zrovna černý Petr. Ať už ale právě popíjíte šampaňské nebo máte spolu se mnou a Pinocchiem spíš protažený nos, přeji jako tradičně všem čtenářům krásný nedělní večer a dobrý a úspěšný nový týden.

Filosofické podzimní ráno egocentrické Popelky

Kdo dnes ode mne čeká nějaké štěpné volební téma, bude zklamán, protože nabízím jen s politikou přímo nijak nesouvisející miniaturku s pohádkovou inspirací. Popelka je totiž - jak víme z filmu i televize - emancipované činorodé děvče, které jistě ve volných chvílích mezi přebíráním hrachu a přešíváním obnošených šatů po nevlastní sestře čte spisy Heideggera a Wittgensteina, samozřejmě jen potají pod stolem, aby nepřející a fenomenologií opovrhující macecha nevěděla. Tak zvídavý člověk si samozřejmě brzy začne klást zásadní otázky bytí, na které se jen obtížně hledají odpovědi, zvlášť pokud kvůli ranní mlze není moc dobrý rozhled. Ona i taková mlha umí být dobrý sluha (třeba když právě potřebujete zdrhnout princi), ale zlý pán :-).

Filosofické podzimní ráno egocentrické Popelky

Myšlenku mám jednu (celkem bezvýznamnou):

Když je mlha pořád přede mnou i za mnou,

říkám si a ptám se moudré země,

jestli není zdroj té mlhy ve mně.

O moci a bezmoci předvolebních průzkumů

Vždy před volbami se velká, možná až přehnaná mediální pozornost věnuje předvolebním průzkumům. Každou chvíli (samozřejmě jen v mezích zákona - např. teď už se v posledních dnech před volbami žádné další výsledky průzkumů zveřejňovat nesmějí, což, věřím, se netýká tohoto článku, protože ten je zcela číselprostý) je možné v novinách, na internetu či v televizi vidět nejrůznější grafy, nad kterými se někteří usmívají, jiní lamentují a vztekají se, někteří dokonce sprostě nadávají - většinou tím více, čím méně odrážejí "průběžné výsledky" názorové preference dotyčného čtenáře. A názory na podobné průzkumy jsou rovněž proměnlivé jak dubnové počasí: Někdo je považuje za prostředek permanentní manipulace, jiný je bere jen jako běžné čtenářské rozptýlení kdesi na úrovni horoskopu (což je, myslím, velmi šetrné a odpovědné k činnosti vlastního srdce a už tak dost přetlakovaných žilek v mozku); někdo ovšem podle průzkumů usuzuje na spoustu důležitých věcí (především politici samotní) a snaží se podle nich nějak zachovat a promítnout vlastní interpretace zveřejněných výsledků do svého konání. Úplný Eden je to pak pro všemožné politology, politické komentátory, glosátory a analytiky, kteří se na každá nová data vrhnou jako vyhládlí supi, protože mohou konečně popustit uzdu své jinak podřimující fantazii, vymalovat budoucnost barvami, které jim samotným připadnou nejmódnější, vyvěštit z mediálních vnitřností pokud možno ty nejpřesnější obrysy "Libušiny Prahy", a demonstrovat tak veřejně svou domnělou společenskou užitečnost.

 

Nedělní miniglosy č.421

Venku právě řádí nádherné babí léto, které i v půlce října vytahuje lidi z domovů ven do přírody, tak to vypadá že si dnes "v redakci" otevřeme všechna okna, abychom cítili opojnou vůni slunečného podzimu a naše myšlenky nebyly tak černé, jak by si podle výsledků těsně předvolebních průzkumů možná zasloužily být. Vždycky když mám tendenci naštvat se předem na všechno kolem, říkám si, že přece nebudu jako všichni ti, kteří už dokážou vidět kolem sebe výběrově jen zlo, nepravosti, černé mraky a spálenou zemi. Nasadím si tedy čerstvé, dosud "neohořelé" brýle, které mi snad umožní vidět i věci, které se povedly, které mě těší a které ve mně vzbuzují naději. Třeba zrovna barvy obyčejného pokročilého podzimu nebo hravá očka zvídavých prcků v kolemjedoucích kočárcích. Jen co dopíšu dnešní 421. číslo Nedělních miniglos, zavřu okna a půjdu se na to podívat zblízka. Tak jedem, ať je brzy hotovo! :-) Všem čtenářům přeji krásnou slunečnou neděli a snad i další "baboletní" dny.

Výletník

Nemyslel si původně, že tenhle výlet potrvá tak dlouho. Přece jen je tady venku trochu chladněji než v jeho domovském Polabí a zpočátku se mu úplně nedařilo, zvlášť v noci pod syrovými cizokrajnými hvězdami, ignorovat neodbytnou zimu, i když si navlékl svůj nejteplejší svetr. Možná se za těch pár dní už stihl otužit nebo hraje roli skutečnost, že směřuje k jihu, ale jasně cítil, že slunce doposud schované za mraky začíná více hřát. Únava už nadobro pominula, i když spíš nikdy nepřišla. Z čeho taky? Vždyť tenhle výlet je úplně pohodový, žádné bláznivé kamzičení po kopcích. Jako kdyby ve svém malém říčním člunu jen tiše klouzal po Labi.

"Však nebude tak zle," řekl si podle svého zvyku, "jak to zpočátku vypadalo." Nikdy není...

Trochu mu vadilo, že je tu v tak velkém prostoru sám, možná i proto - pousmál se škodolibě - že ten, kdo o jeho napínavém výletu právě píše, nebude moct nikde použít pořádnou přímou řeč.

Sám? "Když budu chtít, můžu si přece povídat s mořem," řekl si pro sebe tak tiše, že si taková věta snad ani nezaslouží vlastní uvozovky. Zbytek zvuku mu od úst odvál zlovolně hravý vítr, ale když tu nikdo jiný není, kdo by tím byl ukrácen na svém právu naslouchat, lze to jen těžko považovat za krádež. Jestlipak jsou vítr s mořem taky přátelé? Anebo se to mezi živly tak nebere?

 

Šumavské fotoreflexe

V dnešním článku se ještě několika různorodými fotografiemi vrátím ke své zářijové dovolené na dobře vychlazené Šumavě. Ukážu vám pár obrázků, které se do samostatných článků (aspoň prozatím) nevešly. Aspoň uvidíte, jak různorodá Šumava umí být z pohledu námětů k focení i svými povětrnostními podmínkami.

Když jeden den hned od rána pršelo, rozhodl jsem se zajet si autobusem do Kašperských Hor. Jen co jsme sjeli do údolí mimo hlavní horský masív, počasí se vylepšilo, a tak jsem si dal nakonec výšlap na nejvýše položený český královský hrad Kašperk, který nechal vystavět král Karel IV. na ochranu hranic s Bavorskem a zdejší Zlaté stezky. Z autobusu vypadá cesta z Kašperských Hor jako úplně pohodová, ale ve skutečnosti se musí napřed sejít do údolí a pak se vyškrábat na docela příkrý vrch, na kterém se nesportovci mého typu nemohou nezadýchat :-).

 

Nedělní miniglosy č.420

Už už to vypadalo, že kvůli dlouhému víkendovému výpadku serverů na blog.cz tento týden Nedělní miniglosy vůbec nevyjdou. Nakonec se systém opět rozběhl, po určitém váhání i včetně administrace, takže jsme se "v redakci" - byť s několikahodinovým zpožděním - nakonec rozhodli nové číslo, dnes už v pořadí čtyřsté dvacáté, přece jen připravit. Jen co publikuji dnešní NMg, pustím se opět pro jistotu do zálohování novějších blogových článků. Zatím se pořád ještě bráním "útěku" na jinou blogovou platformu nebo ještě pravděpodobněji na blog na vlastní doméně www.petrvapenik.cz, kterou prozatím využívám jen pro prezentaci svých fotografií. Kdyby se ale podobné výpadky měly opakovat častěji, minimálně o takové méně adrenalinové alternativě začnu uvažovat, přestože zrovna v tomto týdnu vyšel na mém blogu pod názvem Patnáctsetkrát už jubilejní 1500. článek, takže bych to udělal jen nerad a pod nátlakem technických problémů v místě, které jsem doposud považoval (a rád bych považoval i nadále) za svůj blogový domov.

Patnáctsetkrát

Je to asi tři a půl roku, co jsem tak trochu bilancoval při příležitosti svého tisícího prvního článku na tomto blogu v textu s názvem Pohádka tisíce a jednoho článku. Dal jsem si tehdy tu radostnou práci a pokusil jsem se najít v té první "pohádkové tisícovce" příklady článků, které pro mne byly v různých ohledech důležité. Těch pro mne významných bylo samozřejmě moc, o všech jsem se zmínit nemohl, a proto jsem jich v "jubilejním" textu připomenul pouhých patnáct bez jakéhokoli nároku na úplnost nebo na sestavení žebříčku kvality.

Tehdy jsem si vůbec neuměl představit, že bych mohl ještě po dalších letech slavit případná další blogová jubilea. No a najednou se rok s rokem sešel, oba sešlé roky k sobě přibraly další měsíce a týdny a zčistajasna - vlastně ani nevím jak - se naplnila další pětistovka. Ano, dnešní článek je patnáctistý v pořadí od toho úplně prvního z ledna 2009 (je připomenutý právě v dávné Pohádce tisíce a jednoho článku). Pro mě je to celkem neuvěřitelné číslo, zvlášť když se na to podívám očima úplného blogového začátečníka, což je pohled, který si ještě velmi dobře pamatuji.

 

Zoologický objev roku: Na řece Vydře žijí delfíni!!

Myslím, že cena za zoologický objev roku mne letos prostě nemůže minout. Po dlouhé době, kdy se svými objevy triumfovali specialisté na blechy, měňavky či chvostoskoky, se opět jednou může pozornost soustředit na populární velké savce, u nichž bylo již zdánlivě vše důležité v našich českých podmínkách popsáno a zdokumentováno. A proč jsem o tom přesvědčen?

Konečně se mi totiž potvrdilo moje podezření, že v řece Vydře nežijí zdaleka jen vydry ale také delfíni. Dokonce si soukromě myslím, že kdysi byli ve zdejších vodách delfíni mnohem četnější než vydry, takže se mezi dávnými obyvateli horského hvozdu řece plné obrovitých balvanů neříkalo Vydra (resp. Widra) ale Delfín (resp. Delphin). Za třicetileté války, když v českých krajích operovalo švédské vojsko, se ovšem ústní zmínky o delfínech tradované z generace na generaci zcela vytrácejí, nejspíš proto, že se většina národnostně vlažných delfínů v té době z pudu sebezáchovy nechala úředně prohlásit za delšvédy, což přestalo být mezi delfíny populární až po ustanovení autonomního Finského velkoknížectví.

 

Nedělní miniglosy č.419

Po dvou nedělích "redakční" dovolené vás opět vítám u Nedělních miniglos, ve kterých se s nadhledem společně vracíme k vybraným událostem uplynulého týdne. Dnešní vydání už má pořadové číslo 419, protože NMg vycházejí už déle než osm a půl roku. Tentokrát se s vydáním trefujeme do samotného konce kraťoučkého babího léta, tak věřím, že jste si ještě trochu užili sluníčka, než nás obklopí standardní "dušičkový" podzim. Ale zajímavé události v politice a společnosti na rozdíl ode mne žádné prázdniny neměly (není to náhodou nemístné vykořisťování?), tím spíš, že se tok jejich řeky postupně stává prudčím a prudčím, až se nakonec za tři týdny promění ve vodopády voleb. Když našpicujete své citlivé uši, uslyšíte už z dálky ten hukot :-). Přeji všem krásnou neděli.

Pozvánka do fotolaboratoře aneb Keplerovy zákony na Hamerském potoce

Párkrát už jsem dostal otázku, jak vlastně vznikají moje oblíbené fotky potoků a říček, jestli mám předem rozmyšleno, co vyfotím, nebo jestli je to všechno jen momentální improvizace. Já vím, ono se říká: "Jestli ti má chutnat, nechoď do kuchyně," přesto vás dnes ale pozvu aspoň na malé nakouknutí klíčovou dírkou do mé "fotokuchyně", kde občas ukuchtím nějaký ten obrázek pro blog, pro webovou prezentaci a v optimálním případě možná i zákusek pro nějakou fotovýstavu. Pojďme se tedy na konkrétních ukázkách podívat, jak vznikaly při mé dovolené na Šumavě třeba fotky Hamerského potoka.

Hamerský potok je přítokem říčky Vydry, do které ústí zprava na úplném začátku hlavního vyderského kaňonu na Antýglu. Je to potok, který je z pohledu focení logicky trochu ve stínu Vydry, u které se fotografové koncentrují, ale i na něm je možné najít moc pěkná místa. Tak jsem si udělal pěší výlet přes Filipovu Huť na Horskou Kvildu, ze které se dá kolem Hamerského potoka absolvovat tříkilometrový sešup směrem k Vydře. Jako obyčejně jsem se domníval, že - budu-li cestou pozorný - najdu nějaké hezké místo, tam udělám lusknutím prstu pár nádherných výstavních fotek, a během chvilky tak budu mít "odpracováno", Hamerský potok si odškrtnu z itineráře a v dalších dnech se soustředím na něco jiného, nejspíš na "královnu" Vydru.

 

O pyskatém Leopoldovi a výletu na Poledník

Posledních pár dní si - velmi nerad - hraju na císaře Leopolda I. Jak možná víte, u tohoto dávného panovníka se snad úplně nejvíc projevil tradiční "habsburský ret", jeden z projevů sňatků mezi příbuznými, protože Habsburkové si věru s nějakou tou přízní u nastávajích novomanželů hlavu nelámali. Když jsem viděl, jak to Poldíkovi na jeho mincích slušelo, řekl jsem si, že si taky něco podobného pořídím. Bohužel, moji předkové se zjevně chovali mravněji a vypouklý dolní ret mi neodkázali, proto jsem se rozhodl pořídit si ho svépomocí. Příbuzenské křížení je ale během na velmi dlouhou trať, tak jsem si řekl, že když se budu do stejného místa rtu kousat několikrát každý den, to by bylo, abych se časem neprokousal k podobně odulému dolnímu pysku. Asi něco podobného každý z vás zná: Kousnete se omylem jednou a pak už to jde ráz na ráz. Stačí mi chvilka nepozornosti a už zase tlumeně vyjeknu bolestí: Už zase, kruci, kdy tohle skončí?!

 

O šumavských vlcích a jiné zvířeně

Ještě nedávno jsem si myslel, že vlci na Šumavě vyhynuli. Četll jsem cosi o posledním zastřeleném vlkovi (i medvědovi), takže se nezdráhám chodit o samotě po zdejších lesích beze strachu, že mne zardousí nějaká šumavská šelma. Když jsem však přijel do Srní, slyšel jsem hned od začátku každou chvíli "...a už jste viděl vlky?" nebo "...a kdy vyrazíte za vlkama?" a když u mne potřetí zastavilo auto a řidič se ptal, jestli nevím, kudy se jede na ty vlky, rozhodl jsem se vydat po jejich stopách. Prý mají speciální výběh 1,5 km za Srním směrem na Modravu a nedá se to minout, neb odbočka z hlavní silnice je ozdobena dřevěným vlkem. Tomu říkám triumfální návrat vlků na Šumavu!

 

Barvy podzimu na Vchynicko-tetovském kanále

Včera jsem si původně myslel, že si udělám jen první aklimatizační šumavský den v bezprostředním okolí Srní. Počasí bylo podle předpokladů celkem hnusné, kolem 7 stupňů, pod mrakem a studený vítr, který i mne, čepicofoba, přiměl vzít si kšiltovku. Napřed jsem se vypravil kousek za Srní do návštěvnického centra s přilehlým velkým výběhem vlků, což asi není úplně fungl nová šumavská atrakce, ale pro mě určitě dost nová na to, abych ji na svých výletech na Šumavu ještě nenavštívil. Na vlky zde na blogu asi taky dojde, ale dnes ještě ne; protože se počasí nakonec přes poledne trochu vylepšilo, pokračoval jsem pěšky až na Rokytu, kde jsem se připojil k úžasné technické památce - Vchynicko - tetovskému plavebnímu kanálu, kudy se od začátku 19. století plavilo dříví z horních částí šumavských lesů.

Ono to dává docela logiku: Viděli jste, jak vypadá koryto říčky Vydry? Jestli ano, musí vám být jasné, že skrze to bludiště obrovitých balvanů se dřevo za normálního stavu vody plavit nedá, protože by se prostě mezi kameny dříve či později "zašprajcovalo". Proto tehdejší technici vytvořili pro vodu "objížďku", která je plavení dřeva uzpůsobena, v podobě Vchynicko-tetovského kanálu. Ten má skoro 14 km a trocha vody jím teče i teď, i když už tudy nikdo dřevo neplaví, protože to už se dávno sváží po moderní silnici, která v 19. století ještě neexistovala.

 

O místech, kde bych chtěl jednou bydlet

Nevím, jak to máte vy, ale - podobně jako houbaři, kteří mají svoje místečka plná krásných hřibů - já mám zase několik míst v různých koutech světa, kde bych moc rád bydlel a žil. Vím, že se mi to nikdy nepodaří - jednak je to většinou výrazně mimo moje možnosti a taky se jen těžko do těch míst dostanu natrvalo, ale už jen představovat si něco takového je skvělé a jde mi to moc dobře.

Už od osmdesátých let třeba miluju vilu Tugendhat v Brně. Je mi jasné, že český stát odtud těžko vypakuji, a i kdyby státní orgány vůči památce UNESCO nečekaně ochladly, nejspíš vilu nevloží jako výhru do nějaké loterie, což by asi byla jediná možnost, jak bych se k ní mohl dostat. Navíc optimálním vlastníkem by, myslím, byl nějaký koksobaron; nemyslím teď nikoho z Kolumbie, ale někoho, kdo bude schopný dodat každou zimu několik vagónů koksu do "vilné" kotelny, protože milý architekt Mies van der Rohe byl tak rozkurážen vlastním stylovým novátorstvím, že si nejspíš nevšiml, kolik krásný baráček mimo krátkou letní sezónu "žere".

Další krásnou moderní chaloupku mám vyhlédnutou v Dobřichovicích u Berounky. Kdykoli jdu kolem, vrážím do kolemjdoucích a kolemjedoucích na přilehlé cyklostezce, protože obdivuji krásné světlé a prostorné interiéry i neokázalý a oku lahodící vnějšek. Ale nemám v hledáčku zdaleka jen "krychloidní" funkcionalistické domečky; třeba při své dávné cestě stopem po jižní Francii jsem si pro sebe vytipoval jeden vzdušný venkovský domeček s velikou zahradou, do které bylo možné vstoupit různými dveřmi přímo z obýváku, domeček, u něhož by mě vůbec nepřekvapilo, kdybych v něm objevil dobře naladěné legendární přátele Bouvarda a Pécucheta.

 

O vyhlídkách šumavského podzimu a impresionistickém plameňákovi

Během posledních pár dní se u mne odehrálo několik drobností, které teď asi budou pár týdnů určovat další směr mých aktivit. Jednak poměrně náhle skončilo léto, počasí přeskočilo zářijovou a možná i říjnovou tradiční povětrnost a usalašilo se jakoby rovnou v půlce listopadu, což mne lehce znervózňuje, protože se - to je druhé "faktótum" - jedu právě provětrat na Šumavu. Říkal jsem si, že druhá půlka září by mohla být na horách překrásně podzimní, ale rozhodně jsem si nepředstavoval, že budou nejvyšší denní teploty kolem šesti stupňů a k ránu přízemní mrazíky. Když k tomu přihodíme trochu nebeské vody (doufám, že ještě v kapalném skupenství), která na Šumavě rozhodně nesmí chybět, budu mít dobrou záminku procvičit si vyjmenovaná slova "po s": Až uvidím, jak bude všude po okolí sychravo a šumavské lesy se mi ukážou ve své syrové podobě, budu zlostně syčet jako nachlazený sýček, načež až se po nějaké době začne počasí poznenáhlu vylepšovat, budu až zase sypat zpátky ku velkoměstu. Ještěže mi nejspíš kvůli dešti a každodenním přeháňkám nehrozí, že bych na svých toulkách potkal usychajícího sysla!

 

Tuctové rozpočítávadlo

Dnes zase po dlouhé době přidávám jednu rýmovačku z dlouhodobého cyklu básniček pro děti a dospělé s dětskou duší; tyhle dětské rýmované kousky přidávám postupně k dalším drobným veršovánkám do rubriky Miniatury. Tentokrát je to miniaturka, která může formou připomínat malé rozpočítávadlo. Nevím, jestli se dá použít v praxi, neb běžně nerozpočítávám, ale třeba je někdo ze zdejších ctěných návštěvníků využije.

Jako dítě jsem vždycky podezříval dospělé, že když nějaké rozpočítávadlo používají, vědí předem, jak to dopadne, protože se mi říkanky zdály příliš jednoduché. Ne obsahově, většině z nich jsem vůbec nerozuměl a ono to často ani nešlo. Třeba takovému u nás doma používanému rozpočítávadlu:

Enele benele

cukrkňoura

jamte tramte

pompaďoura

hyky, fiky,

tajtrliky,

malec palec

ven!

jsem nerozuměl ani trochu a s odstupem několika desítek let to není o nic lepší. Vždy jsem ale podezříval dospěláky, že kvůli tomu jednoduchému rytmu říkanky (o kterém jsem samozřejmě netušil, že se mu říká rytmus) vědí, jak to dopadne. Zvlášť když se rozpočítávalo jen mezi dvěma možnostmi, to bylo tolik, tolik průhledné!

 

Nedělní miniglosy č.418

Dnešní vydání Nedělních miniglos je poslední před dvoutýdenní prázdninovou přestávkou. Říkáte si, co je to za nesmysl, když prázdniny přece naopak právě skončily? Nikoli pro mne. Já jsem celý červenec a srpen poctivě chodil do práce i "do redakce" a své soukromé prázdniny jsem posunul až do druhé půlky září. Tentokrát mne nečeká žádný výjezd na druhý konec světa, ale budu pěkně doma v Čechách, místy v Praze, místy v okolí Dobřichovic a místy na Šumavě. Nedělní miniglosy č.419 tedy vyjdou až prvního říjnového dne. Můj blog ale samozřejmě bude fungovat dál, minimálně proto, že - jak doufám - začnou mé fotovýbavě perné dny.

 

Jedna úplně obyčejná zeď

Jedna obyčejná pražská zeď v ostrém srpnovém slunci. Takových fotek člověk může během jediné procházky Prahou ale i jinými městy nastřílet stovky. Když jsem tuhle úplně obyčejnou zeď fotil, říkal jsem si, že fotky samozřejmě vyhodím, nejsou ničím zvláštní z pohledu výtvarného ani obsahového. A přesto jsem se nakonec odhodlal je aspoň na blogu ukázat.

Ten první obrázek jsem převedl do černobílé podoby, aby barva nerušila to, co mi přijde na fotce důležité: hluboké stinné "zářezy", které mi připomínají postupně se zacelující jizvy. Rány, které jako by se bránily dopadajícímu světlu, trochu se styděly nastavit mu svá skrytá úbočí. Pozůstatky po ranách, které už nebolí, ale připomínají nám, že kdysi bolely. V tom je ostatně, myslím, smysl jizev - upomínat. Ne ve špatném slova smyslu, ale při pohledu na jizvu je dobré si vzpomenout, že to, co nás kdysi bolelo tolik, až jsme se báli, že už nic nebude jako dřív, dnes už nebolí, sice je to trochu vidět, co naděláme, ale stalo se to už naší organickou součástí. Zeď i s jizvami drží, stejně jako pevně drží naše jizvy. Jsme to už my a nikdo cizí.

 

Soumrak nad věčným městem

Smráká se.

Poslední selfie s hnízdem harpyjí

pošleme z výletu

k Vie Appii.

Poslední úsměv:

Sýýýýýýýýýýr!!

Z mohutných hradeb

zbyl už jenom stín

věčného města,

věčných rozvalin.

Jeden stín ze sta.

Znavené slunce

odplouvá do podzemí.

Bez světel není stínů.

Na cestě

k Vie Appii,

k obchůdku s nadějemi,

okamžik trvá

a věčnost pomíjí

za zpěvu muezzinů.

Ruka cézarova už žezlo netřímá

a cesty vedou všude,

jen ne do Říma.

Nedělní miniglosy č.417

Když jsem chodil ještě do školy, na poslední prázdninovou neděli jsem se opravdu vůbec netěšil. Teď po létech už je to pro mne celkem neutrální neděle jako každá jiná, byť je přece jen tentokrát malinko "příjemně unavená" po včerejších ochutnaných pětadvaceti vzorcích na Dobřichovických vinařských slavnostech :-). No a protože je to tedy neděle jako každá jiná, je pochopitelně i s Nedělními miniglosami, předposledními před malou redakční přestávkou, do které bych rád umístil svoje vlastní zářijové "trucprázdniny". Přeji všem zdejším čtenářům krásnou neděli, byť jsou v ní oproti těm opravdu prázdninovým, červencovým a srpnovým nedělím - snad ještě ne zcela definitivně - už i zřetelné náznaky podzimu.