Přání do nového roku 2025 aneb šestnácté péefko do série

Jako obvykle jsem si před Vánoci prošel své fotky pořízené během končícího roku a jeden z obrázků jsem si vybral jako námět pro novoroční přání. Tentokrát tenhle tradiční interní konkurs vyhrála fotka s názvem Zelená tanečnice, kterou jsem pořídil letos v létě chvíli poté, co jsem nedlouho před úžasnou vernisáží nainstaloval svou výstavu v chotěšovském klášteře (pokud byste si ji ještě někdo chtěl prohlédnout přímo v prostředí výstavního sálu, můžete využít stále přístupnou virtuální prohlídku na odkazu https://www.virtualni-prohlidky.online/vpo-petrvapenik-povznaseni-2024). Fotografie rozšířila můj dlouhodobý cyklus Kouzelná zahrada, který už na staňkovské zahradě svých rodičů a prarodičů fotím stejných dlouhých 15 let jako rozesílám svá fotopéefka, takže mě při zpětném pohledu docela překvapilo, že se fotka z tohoto cyklu objevuje na novoročním přání teprve potřetí.

Sám nejsem žádným nadšeným tanečníkem; popravdě, tanci se vyhýbám, byť jsem svého mladého času občas s chutí provozoval i takové tance jako charleston či rokenrol, leč už řadu let jaksi "nepraktikuji". Ano, jeden konkrétní a technicky nijak náročný tanec bych si ještě do konce života rád "střihnul", ale to má bohužel spoustu podmínek, které - obávám se - vyžadují nejméně pohádkovou součinnost všech možných mravenců, holoubků, koníčků Jurášků, mušek s dobrou orientací, chytrých soviček a kdybych jen trošku mohl, přidal bych i butylku pořádně živé vody. Tak aspoň v silvestrovském křesle u rozpáleného krbu tiše přemýšlím, jaký asi tanec právě tančí ona zelená tanečnice na fotce a vychází mi to na něco hodně žhavého a dynamického, jako je třeba paso doble, čardáš nebo - když už máme tu genderovou rovnoprávnost - dámský odzemek :-).

Nedělní miniglosy č.758

 

Původně jsem si říkal, že si tentokrát Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti, udělají "vánoční přestávku", ale po vánočních svátcích se už u mne vše rozjelo neodbytným tempem - v pátek už jsem byl v práci, totéž mě čeká v pondělí a v úterý, takže beru tuto neděli jako veskrze "obyčejnou", ke které už Nedělní miniglosy víc než 15 let patří. Úvodník ještě píšu ráno doma v Dobřichovicích a přičichávám k tomu vůni vánočních františků, na hlavní text mám v plánu se jako tradičně přesunout do kavárny v Praze na Poříčí, kde to asi dnes protáhnu do večera, protože v sobotu jsem se setkal s několika dávnými spolužáky, prošel jsem se s nimi po denní i večerní Praze a po dobrých pražských "svařácích a vínech", takže nic moc jiného jsem o víkendu udělat nestačil, přitom v plánu toho mám na nastávající týden spoustu.

 

Od minulé neděle jsem zveřejnil dva nové články: Na Štědrý den jsem na blog přidal Zázračné vánoční přání se soukromým dovětkem a těsně po svátcích jsem zveřejnil Čtrnáct fotek z mých čtrnácti volitelných narozenin, které byly tentokrát spojeny nejen s tradiční procházkou po Malé Straně a přemýšlením o tom, co pro sebe vnímám jako opravdu důležité, ať už to právě mám na dosah či až někde na druhém konci světa nebo dokonce ještě dál, ale i po spoustě dalších pražských míst, které jsem měl předběžně vybrané pro fotky dělané vypůjčeným širokoúhlým objektivem. Z předešlého období vás mohu ještě jednou pozvat do budovy Ministerstva obchodu a průmyslu od známého architekta Josefa Fanty a připomenu i článek O narychlo pořízeném vánočním stromečku a malou úvahu o světě, který nás obklopuje, v textu Co vědí šatní moli o Austrálii. Mimochodem, výstavu WOMEN na Hlavním nádraží v Praze, která už měla být tři týdny ukončená, pořád ještě nikdo nerozebral :-).

Čtrnáct fotek z mých čtrnáctých volitelných narozenin

Už několikrát jsem na svém blogu psal o svých "volitelných narozeninách", které si připomínám vždy těsně před Vánoci, 21. prosince, jako den, který mi kdysi nenápadně ale od základů proměnil do té doby celkem obyčejný život a dal mi řádně pocítit to, v co jsem vlastně tak docela nevěřil, že může skutečně existovat. Před pár dny jsem "oslavil" své volitelné narozeniny tradiční fotoprocházkou po Praze už počtrnácté. Tentokrát jsem si k takové vzácné příležitosti udělal radost a půjčil jsem si z půjčovny fototechniky speciální ultraširokoúhlý objektiv Canon EF 11-24 mm, což je zařízení využitelné především v uzavřených prostorech, které dokáže předvést jaksi kompaktněji a zdánlivě z většího odstupu, než to umí většina normálních objektivů. 

Tento veliký a docela těžký objektiv jsem už testoval jeden den loni a asi nejzajímavějším výsledkem bylo tehdy pořízení fotografie Schodiště sovího hradu, která letos v obrovské konkurenci prestižní celosvětové fotosoutěže International Photography Awards (IPA) získala 2. cenu v kategorii Architektura, což je doposud nejvýznamnější ocenění, kterého se mi podařilo ve světě fotografie dosáhnout (podrobněji jsem o tom psal v článku O puntičkaření aneb Kdy to je a není ONO). No a protože loni jsem za výpůjčku ve výši cca 1000 korun toužil udělat jednu slušnou fotku, tentokrát jsem si objektiv půjčil na celý víkend, takže bych - budu-li postupovat podle stejného algoritmu - potřeboval jako výsledek hned dvě a půl slušné fotky :-). Tak se pojďme podívat do dnešní obrazové přílohy, jestli se z ní dá zmíněný cíl splnit. Mimochodem, fotek nakonec vzniklo během víkendu kolem čtyř set, v archivu k pozdějšímu použití jich zůstane kolem stovky a těch vybraných pro praktické využití bude nejvýše deset (tedy i z těch dnes publikovaných některé určitě vypadnou).

Zázračné vánoční přání se soukromým dovětkem

Jako obyčejně jsem na své (tentokrát už čtrnácté) volitelné narozeniny 21. prosince navštívil i svůj oblíbený dům U obrázku Panny Marie, kde mě opět místní rodina, pečující o krásný balkónek směřující ke Karlovu mostu, umožnila udělat si aktuální fotky. Zkoušel jsem to jako vždycky, když tu mám možnost fotit, různými způsoby: aby výhled byl co nejhezčí, aby se okolní fascinující památky co nejméně překrývaly, aby v záběru byly všechny tři lampičky s různobarevnými skly, aby se stojany lampiček "nekácely" a nedeformovaly, aby bylo vidět i vánočně vyzdobené zábradlí balkónku a kamenné schodiště Karlova mostu pod ním, atd., atd. - těch požadavků na "dokonalost" je samozřejmě spousta. Chodím sem v tomto těsně předvánočním čase už řadu let, vyzkoušel jsem při focení různé způsoby, úhly a techniky a vím, že ideálu ani zde dosáhnout nelze. Jako fotografa mě to samozřejmě štve, protože vždycky bych rád do fotografie převedl své ideální představy. Ale kdoví, třeba pro mě má být právě tenhle balkónek určitou lekcí pokory, místem, kde si člověk dobře uvědomí, že prostě nemůže dosáhnout všeho, po čem touží a že podobně jako náš svět na kvantové úrovni má i náš život jasná principiální omezení, která nejde žádným způsobem pominout a obejít.

Ale pak - když jsem stál na balkónku u tří zdejších lampiček, se kterými jsou prokazatelně spojené zázraky, došlo mi, že touha po pomíjivé dokonalosti je jednoznačně vedlejší a to hlavní je tentokrát nejspíš šance na místě spojeném se zázraky se za pár dalších zázraků přimluvit. Několik neveřejných adeptů na prosbu o zázrak si pořád nosím s sebou - jednak proto, že souvisejí s tím, co je pro mě opravdu podstatné, a nemohu to tedy jen tak "nechat doma v lednici", a jednak proto, že člověk nikdy předem netuší, jestli náhodou někde nenarazí na zlatou rybku nebo na nějakou jinou možnost takový zázrak naplnit. A tak jsem docela obyčejně v přítomnosti zázračných lampiček na dohled od Karlova mostu odložil fotografické propriety a své prosby nahlas vyslovil.

Nebudu sem pochopitelně psát, o co jsem zázračné lampičky v sobotu požádal, ale myslím, že můžu aspoň popřát, abyste pod vánočním stromečkem dnes nebo kdykoli později našli také nějaký splněný sen nebo prosbu o zázrak. Protože kdy už jindy by se měly podobné zázraky dít než právě o Štědrém dni a o vánočních svátcích?

Přeji vám všem požehnané Vánoce.

 

 

 

Tentokrát mám ještě jeden speciální a čistě soukromý obrazový dovětek, který se týká jediného konkrétního návštěvníka těchto blogových stránek. Nemám totiž - ač to v dnešní "době komunikační" vypadá jakkoli nepravděpodobně - aktuálně žádnou použitelnou možnost poslat mu obrázek jinou cestou, tak to zkusím aspoň takto, protože tento obrázek je - byť zdánlivě ve zcela veřejném prostoru - skutečně jen a jen pro něj a pro jeho oči: Tohle o Vánocích vykvetlo u nás v Dobřichovicích, tak tuhle jemnou kytičku přikládám jako aspoň maličký soukromý vánoční dárek. Sice není zabalený, nemá přes sebe mašli a není u něj ani vánoční jmenovka, ale i tak si myslím, že může dorazit do těch správných rukou.

 

Nedělní miniglosy č.757

 

Pokud se před Vánoci nudíte, můžete si samozřejmě podle rady strýce Pepina koupit medvídka mývala, ale špatné není ani připravit si zcela nevánoční program až do posledního dne. Já jsem si kupříkladu - místo abych pekl cukroví, psal vánoční přání nebo pořídil aspoň nějaké dárky - na poslední adventní víkend půjčil velmi širokoúhlý objektiv, se kterým jsem fotil už jeden den loni a jedna z pořízených fotek mi přinesla zatím vůbec největší mezinárodní fotografický úspěch v podobě druhé ceny na jedné z největších světových soutěží International Photography Awards - IPA 2024 (blíže jsem o tom psal v článku O puntičkaření aneb Když to je a není ONO), takže chci omezený čas zápůjčky využít co nejlépe. Popravdě, moc s tím tentokrát nejde dohromady ani psaní Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti, takže dnes bude mít tradičně podvečerní článek asi zpoždění. Objektiv vracím v půl sedmé, tak hned poté bude konečně čas na psaní, jen jestli budou mít v nedaleké kavárně ještě otevřeno :-).

 

Od minulé neděle jsem zveřejnil dva nové články: Pozval jsem vás na návštěvu do velmi zajímavé budovy Ministerstva obchodu a průmyslu od známého architekta Josefa Fanty a napsal jsem i O narychlo pořízeném vánočním stromečku, který už u mě v obýváku zdobí tradiční vánočněstromečkový roh. Z předešlého období můžeme ještě jednou zopakovat výpravu do tajuplného staroměstského podzemí v článku Andělská kolej na pražském Starém Městě a nabídnout můžu i malou úvahu o světě, který nás obklopuje, v textu Co vědí šatní moli o Austrálii. Mimochodem, překvapilo mě, že pořád ještě běží (aspoň v sobotu, když jsem šel v noci kolem na vlak, ještě běžela) výstava WOMEN na Hlavním nádraží v Praze, která už měla být dva týdny rozebraná, ale pořád je ještě na místě.

O narychlo pořízeném vánočním stromečku

Pořád jako by mi jaksi nedocházelo, že jsou za pár dní Vánoce. Dárečky zatím nemám žádné, rodina nejspíš letos ostrouhá. No a vánoční stromeček zatím taky nemám! Sice mi doposud v dobřichovickém bytě stojí ten loňský, ale ten už se těší na konec celoroční šichty a na vejminek. Přemýšlím, kdy a kde budu nový stromek shánět: V pondělí třiadvacátého jdu normálně do práce a budu mít dost starostí s tím sehnat na poslední chvíli kapra. O víkendu budu běhat po centru Prahy s foťákem, což naštěstí nejde dohromady s postáváním ve frontách v narvaných obchodech. Ani jsem nemusel přemítat dlouho a došlo mi, že mám vlastně jedinou šanci pořídit si stromeček právě teď, a to pokud možno rychle, protože už je večer. V Jindřišské ulici u kostela se prodávají stromky každý rok a je to jen kousek od Hlavního nádraží, tak stromeček snadno dostanu na dobřichovické nádraží a odtud to pak mám jen asi deset minut domů. Jenže - je právě 17:50, tma jako v ranci a otevřeno mají do šesti. Mám tedy deset minut, abych našel tu správnou jedličku, což - jak víte - je v mém případě odpovědná činnost, protože nehledám stromeček, který na Tři krále vyhodím na smetiště, ale parťáka a spolubydlícího, který se mnou bude sdílet obývák nejspíš po celý rok. Něco takového by se odfláknout nemělo!

Přicházím do ohrady přiléhající ke kostelní zdi a na místě mezi voňavými stromečky je, damned, dlouhá fronta lidí. Naštěstí se ukazuje, že všichni ti lidé si přišli pro jediný "vánoční strom", který má asi čtyři metry a je úplně nejvyšší z místní aktuální nabídky. Lidičky s těžkým a neforemným nákladem chvíli zápasí a nakonec se jim s ním podaří vymanévrovat ze stísněné ohrady a zařadit se do proudu chodců. Celou ohradu se stromky mám na sklonku otevírací doby najednou nečekaně sám pro sebe.

Fantova budova Ministerstva průmyslu a obchodu (1928-34)

Abychom byli historicky přesní, správně by to tedy v době vzniku měl být "Palác Ministerstva průmyslu, obchodu a živností a Patentního úřadu", ale Ministerstvo průmyslu a obchodu je to dodnes. Po setmění je prostorná budova na nábřeží Vltavy poblíž Štefánikova mostu prakticky nepřehlédnutelná, hlavně díky své osvětlené kopuli, která nad Vltavou svítí jako výkonný maják. Asi vám tedy nemusím vysvětlovat, že když se přede mnou náhle objevila možnost si projít interiér budovy, aniž bych se na tomto ministerstvu nutně musel stát úředníkem, na nabídku jsem co nejrychleji kývl, i když se prohlídka uskutečnila jen pár dní před Vánoci. Trochu jsem se obával, jestli bude uvnitř možné volně fotit a v dlani jsem nervózně žmoulal svou oficiální "PRESS" kartičku, kterou se snažím nezneužívat, ale pro tento účel by se mohla hodit, ale nakonec bylo focení bez problémů, jen jsem musel slíbit, že snímky nezveřejním v žádných oficiálních médiích, protože to by musel posvětit příslušný útvar komunikace a PR, i proto jsem ostatně žádnou fotku z interiéru nevyvěsil ani na sociálních sítích, kde se příspěvky snadno a často bezmyšlenkovitě sdílejí. Myslím, že u mě na blogu bude z tohoto pohledu celkem bezpečno, protože sem chodí jen pár věrných návštěvníků, kteří už pochopili, že se zde nedočtou nic senzačního ani převratného, a taky bude možné fotky doprovodit vysvětlujícím komentářem. Na druhou stranu aspoň pár záběrů ukázat chci, protože předpokládám, že se většina z vás do těchto prostor běžně nedostane, tak se soustředíme na pár zajímavostí, které snad nepůjdou jednoduše zneužít k nějakým nekalostem.

Nedělní miniglosy č.756

 

Už jsem se smířil s tím, že můj byt bude na Vánoce ve stavu, který dokážu považovat za uklizený jen já sám, protože mám z léta a podzimu letošního roku nelichotivé srovnání. Nepočítám ovšem naštěstí s žádnými dobřichovickými návštěvami, snad kromě pár lidí, kteří si přijdou vyzvednout své objednané obrazy, a těm svůj byt představím jako místo, které je především mou kanceláří a zároveň ateliérem, což by mohlo příslušná estetická očekávání snížit na únosnou mez. Do těch pár zbývajících dnů (především pak večerů) bych ještě rád včlenil pondělní prohlídku budovy Ministerstva průmyslu a obchodu, páteční předvánoční setkání vážené stolní společnosti, jejímž členem jsem se v uplynulé sezóně stal, sobotní návštěvu v domě U obrázku Panny Marie na Kampě, kam tentokrát dorazím až na sedmou večerní a budu mít asi hodinu na zapálení světel v zázračných lampičkách na tamějším balkónku a na související focení, tradiční večerní malostranskou fotovycházku o svých "volitelných narozeninách" a samozřejmě i nedělní psaní Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Jestli v tom plánu postrádáte vyčleněný čas na pořízení vánočních dárků a usuzujete z toho, že dárky už mám, ta první úvaha je správná, bohužel z toho plynoucí úsudek nikoli. Co s tím budu dělat, případně jak to svým blízkým vysvětlím, ještě nevím, snad s politováním přesunu plnou odpovědnost na Ježíška, ten se snad nebude bránit soudně. 

 

Od minulé neděle jsem zveřejnil dva nové články: Pozval jsem vás do pozoruhodného románského staroměstského podzemí v článku  Andělská kolej na pražském Starém Městě a po celkem dlouhé době jsem pustil na špacír své úvahy o světě, který nás obklopuje, v textu Co vědí šatní moli o Austrálii. Z předchozího období ještě jednou připomenu svůj životní rekord, představující Dvě kávy během jednoho dne, fotografickou výstavu Jana Šibíka - Severní Korea , která byla v pražském Karolinu prodloužena do úterý 17. prosince, a svůj jubilejní desátý překlad básničky Christiana Morgensterna, kterým tentokrát byly Dvě flašky.

Co vědí šatní moli o Austrálii?

Kdysi jsem někde četl jako přirovnání pro něco, co už principiálně nemůžeme pojmout do našeho chápání, protože by to vyžadovalo o několik úrovní větší rozhled a nadhled, než je nám reálně dán, formulaci "... je to jako kdyby si takový obyčejný mol šatní, který právě žere svetr z australské vlny, podle toho dokázal představit Austrálii" (citát jistě není přesný, ale obsahově sedí). To přirovnání mi uvízlo v hlavě. Ano, moli šatní jsou, myslím, jednoduší tvorové, kteří nám celkem nijak neubližují, jen jim chutnají naše svetry, libo z kterého kontinentu. Ty vlněné asi o něco víc než nějaká asijská umělotina. A z těch vlněných, kdoví, možná, jsou ty australské nejchutnější; to neumím posoudit nejsa vybaven molím apetitem. 

Abych dokázal jako přemýšlivý mol propojit chuť požírané vlny s krásami a majestátem Austrálie, musel bych urazit dost dlouhou cestu: musel bych se prokousat k takovému tomu kousku látky, na kterém je uvedeno, jak se svetr pere (brrr, každé praní ubere kousek té báječné originální chuti...), protože tam nejspíš bude napsané "Made in Australia". Pak bych se samozřejmě musel naučit číst, abych se o té napsané Austrálii dozvěděl. Pak bych musel přijít na to, co slovo Austrálie znamená. Pak bych musel zatoužit onu Austrálii poznat. No a nakonec by bylo optimální neodbýt se nějakým dokumentem v televizi, ale chtělo by to se na místo opravdu vypravit, aby se kruh poznávání podivných souvislostí mezi chutí svetru v tmavé dobřichovické skříni a úžasně rozmanitým  kontinentem v jižní dálavě uzavřel. Řeknu vám, na mola šatního by to byl docela výkon, a dokonce jsem přesvědčen, že nejen na něj.

Andělská kolej na pražském Starém Městě

Po centru Prahy se toulám docela často a - i když bych si rozhodně netroufl tvrdit, že z něj znám každý kout - myslím, že se tam docela slušně orientuji a celkem trefím. Když jsem ale dostal nabídku navštívit Andělskou kolej, zaváhal jsem. Co to je? Kde to najdu? Nikdy jsem ten název v souvislosti s Prahou neslyšel, o to víc mě překvapilo, když jsem zjistil, že to má být na Starém Městě snad jen pár metrů od nároží Kaprovy ulice a náměstí Franze Kafky kousek od Staromáku, tedy v místech, kde jsem byl už nesčíslněkrát a domníval jsem se naivně, že to tam znám jako své boty. Nu, mám asi dobrý důvod popřemýšlet, jsou-li moje boty černé, hnědé nebo spíš modrožluté.

Pes byl zakopán v tom, že je to skutečně jen pár metrů od míst, která dobře znám a kudy jsem už prošel snad tisíckrát, jenže - pár metrů směrem kolmo dolů. Ano, Andělská kolej se před zraky turistů i místních schovává pod staroměstskou dlažbou. A protože nejspíš dobře zná mou nechuť k turistickým mucholapkám typu "Muzea Franze Kafky", dobře ví, že tam dole, kam je přístup právě jen po schodech zmíněného muzea, je přede mnou za normálních okolností v naprostém bezpečí :-). Kdybych byl sám, tohle místo bych obešel velkým obloukem, ale přihlásil jsem se na oficiální prohlídku s průvodkyní, tak mě pohltila početná skupina zájemců o podzemní zážitky a společně jsme přitažlivým i odpudivým silám podivné turisticko - kulturní instituce odolali, u pokladny jsme zahnuli doleva a místo do expozice, ze které by měl zeměměřič K. jistě radost, jsme došli do podzemního románského paláce.

Nedělní miniglosy č.755

 

Postupně zjišťuji, že letos prakticky nemám šanci se odpovídajícím způsobem připravit na Vánoce. Během týdne se dostanu domů většinou někdy po osmé (když tedy pominu páteční flamendrovský návrat v půl druhé ráno z divadla) a víkend mi na uvedení mého bytu, který jsem zanedbával prakticky od června a vršil jsem a vršil, opravdu nestačí, tím spíš, že o nedělích má prioritu psaní Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. A už teď je zřejmé, že o dalších dvou předvánočních víkendech to nebude lepší: příští sobotu odpoledne mě čeká prosincová vycházka s Pražskými domy a pravděpodobně dlouhé podvečerní, večerní a noční posezení naší "stolní společnosti", ve které se potkávám s neobyčejnými a inspirativními lidmi, v sobotu 21. prosince si jako každoročně připomenu večerní malostranskou fotovycházkou své "volitelné narozeniny" a mám na ten den domluvenou i tradiční návštěvu v domě U obrázku Panny Marie na Kampě, kam tentokrát dorazím až na sedmou a budu mít asi hodinu na zapálení světel v zázračných lampičkách na tamějším balkónku a následně i focení těsně předvánoční atmosféry okolí Karlova mostu. Prostě bych letos potřeboval, aby Vánoce byly nejdřív někdy kolem půlky února, což, obávám se, náš parlament už nestihne prohlasovat.

 

Od minulé neděle jsem zveřejnil dva nové články: Pozval jsem vás do historické Fantovy budovy Hlavního nádraží v Praze na neobvyklou fotografickou výstavu projektu 60setina Czech Art Photo s jednoduchým ale výstižným názvem WOMEN (výstava by měla končit zítra, tedy 9.12.).  Ve druhém článku jsem pak popsal, jak se mi podařilo dosáhnout svého životního rekordu tím, že jsem - jsa typickým "čajařem" - vypil Dvě kávy během jednoho dne. Z předešlého období ještě jednou připomenu článek o výstavě známého fotoreportéra Jana Šibíka - Severní Korea (mimochodem, výstava už měla být touto dobou ukončená, ale byla prodloužena do 17. prosince), dvoudílnou vzpomínku na to, jak si pamatuji svůj osobní 17. listopad 1989, a svůj jubilejní desátý překlad básničky Christiana Morgensterna, kterým tentokrát byly Dvě flašky.

Dvě kávy během jednoho dne

Jsemť člověk čajový a jako takový počítám své vypité kávy během běžného roku spíše v jednotkách než v desítkách. Občas dokonce jen s velmi mírnou nadsázkou odmítám pozvání na kávu s vysvětlením, že letos jsem už jednu měl. Sice o nedělních odpolednech bývám pravidelně k zastižení v kavárně na Poříčí, kde trávívám dost času při vymýšlení a psaní blogových Nedělních miniglos, leč pohříchu v kavárně macdonaldovského typu, kterou když si představí jen trochu vznětlivější pravověrní vyznavači ušlechtilých arabik, snadno hned sahají po zbrani či aspoň po Zyrtecu. A přestože - ač nepivař - za zvlášť příznivých okolností dokážu v inspirativní společnosti urazit až šest piv či půldruhého litru vína, vím bezpečně, že jsem doposud ve svém životě nikdy neměl dvě kávy během jediného dne. Nikdy - až do minuté soboty! 

Minulou sobotu mne vytáhla jedna pozoruhodná osobnost z prostředí pražské fotografické scény na schůzku v útulné kavárně na Starém Městě, která ani u kávoexperta kopřivku rozhodně nevyvolá, aby mě seznámila s nějakými návrhy na možnou budoucí spolupráci; dotyčný viděl nějaké moje fotky a nejspíš usoudil, že by taková spolupráce mohla k něčemu zajímavému vést, přestože jsem ho poctivě varoval, že jsem jako fotograf spíš solitérní typ, mému extrémně pomalému tempu focení málokdo stačí a když se společně zarazíme na dvě, tři hodiny na místě, které mi připadá zajímavé, a nic nenasvědčuje tomu, že bychom se do klekání opět rozpohybovali, moji fotospolečníci a fotospolečnice se náhle rozpomínají na to, že vlastně ještě musí vyzvednout prádlo z čistírny, vyfotit vesnické babičce pražský orloj nebo něco podobně neodkladného. 

Projekt "60tina": WOMEN - Hlavní nádraží v Praze

Za většinou výstav musíte někam jít - do galerií, do zámeckých (nebo klášterních :-)) výstavních sálů, do kaváren či restaurací, do veletržních paláců či divadelních foyerů. Zrovna dnes jsem na vernisáž jedné takové výstavy chtěl zajít na Staré Město, ale protože to pro mě bylo poněkud "z ruky" a já za výstavou musel jít pěkný kus cesty, nakonec jsem na místo nedorazil. Jsou ale i jiné výstavy, za kterými nikam daleko vyrážet nemusíte, protože vám naopak ony přijdou naproti. Třeba jako výstava s názvem WOMEN projektu "60tina" Czech Art Photo, který sdružuje řadu pozoruhodných fotografů a na různých místech "na půli cesty k divákovi" pořádá tematické fotografické výstavy; aktuálně v historické Fantově budově na pražském Hlavním nádraží. Přes nádraží přece jezdí kde kdo, já například poctivě každý den do Prahy a zpět, občas dokonce dvakrát. Od 10. listopadu až do konce tohoto týdne se můžu při každé cestě (když tedy zrovna nedobíhám vlak na poslední chvíli) projít mezi víc než stovkou velkoformátových fotografií na téma ŽENY od asi šedesáti různých autorů a autorek. A už se mi několikrát stalo, že jsem mezi portréty žen zabloudil a ztratil pojem o čase natolik, že jsem nechal jeden vlak ujet, abych se nemusel příliš rychle najít.   

Nedělní miniglosy č.754

 

Po mírně hektickém minulém víkendu, kdy jsme si od pravidelného vydání nedělního blogového článku odpočinuli, jsou tu opět Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Centrum Prahy se již obléklo do adventních světel a vůní, od kterých jsem prchl do kavárny na Poříčí, kde tradičně nedělník se značkou NMg cca od dvou do pěti (podle toho, jestli se právě daří či to při vymýšlení spíš drhne) píšu a ani prosinec nejspíš nebude výjimkou.

 

Od minulého vydání NMg jsem zveřejnil celkem čtyři nové články: Pozval jsem vás do budovy Karolina na výstavu známého fotoreportéra Jana Šibíka Severní Korea (mimochodem, výstava už měla být touto dobou ukončená, ale byla prodloužena do 17. prosince!), ve dvou dílech jsem zkusil shrnout, co si pamatuji ze svého 17. listopadu 1989, a sestavu jsem doplnil fotočlánkem Dvouokna, ve kterém už jsem si dovolil předběžně ohlásit svou květnovou fotografickou výstavu v Berouně. Z předchozího období mohu ještě jednou připomenout další svůj překlad básničky Christiana Morgensterna - jubilejním desátým přeloženým textem je básnička s běžným názvem Dvě láhve, u mne tedy spíš Dvě flašky, nebo článek O velkých následcích malých náhod, ve kterém jsem popsal, jak se díky nenápadnému setkání na jedné pražské ulici postupně sžívám s dříve nepoznaným světem českých fotografů, o kterých jsem doposud spíš jen slyšel nebo četl (mimochodem - někteří tito milí čeští fotografové jsou ze mě úplně hotoví, protože jsem asi jediným zdejším fotografem, který nejenže upřímně netuší, jaké rozlišení má jeho foťák, ale dokonce ho to ani nezajímá :-)).

Dvouokna

Před pár dny jsem nahlásil do galerie Holandský dům v Berouně, kde se bude v květnu příštího roku konat moje příští samostatná fotografická výstava, že se výstava bude jmenovat MINICYKLY a měla by sestávat z asi pěti až šesti malých sérií fotek z různých dlouhodobých fotografických cyklů, které průběžně - většinou už řadu let - fotím. Určitě by se tam např. měl objevit i zde na blogu od samotného svého začátku v roce 2010 prezentovaný cyklus Kouzelná zahrada, určitě tam budou Říční variace, které fotím pořád na tom samém místě na Berounce, nejspíš tam bude i Praha pomalým okem, ze zahraničí asi i exotické a mně velmi milé Japonsko - V kůži Čekodžina. Zatím nemám úplně pevný plán, mám ještě pár měsíců na přemýšlení; v listopadu jsem musel dodat jen název pro jakýsi plán kulturních akcí v Berouně na rok 2025 a stručnou anotaci výstavy, jak se znám, rámcový plán bude ještě doznávat určitých změn a teprve postupně budou z mlhy budoucnosti vystupovat jeho konkrétní obrysy.

Díky tomu se ale začínám na svět kolem sebe dívat očima podobných minicyklů, najednou k sobě dávám různé obrázky, které mě dodnes nenapadlo stavět vedle sebe, protože jsem nepřemýšlel nad souvislostmi mezi nimi. Podobně je tomu u dnešní maličké série fotek "Dvouoken": vznikly každá v jiném čase, na jiném místě a vůbec nebyly určeny k tomu, aby tvořily jeden celek (byť minicelek :-)). je ale pravda, že jsou všechny z letošního podzimu a v počítači nebyly daleko od sebe, což byl ostatně důvod, proč jsem si možné tematické souvislosti mezi nimi vůbec všiml a řekl si, že to využiju pro tento článek, zvlášť když zdejší čtenáři teď dvakrát za sebou dostali pouhý "suchý" text bez obrazového doprovodu se vzpomínáním na 35 let staré události mého osobního 17. listopadu 1989. 

Můj 17. listopad 1989 - 2.část

Pozn.: Tentokrát jsem si dovolil rozdělit článek na dvě části. V prvním díle jsme se v historicky přelomovém dni dostali až do časného pátečního odpoledne, kdy jsem se dozvěděl fajn novinu, že totiž mohu poprvé od začátku své vojny na celý víkend až do pondělního rána opustit kasárna. I když jsem oficiálně vojančil v pověstných Janovicích nad Úhlavou, v té době jsem s "trestnou četou" pobýval na brigádě v Dašicích u Pardubic, kde jsem tou dobou v tamějších kasárnách vykonával intelektuálně nepříliš náročnou práci s lopatou a krumpáčem na stavbě jakési silnice. Celý text první části si můžete přečíst na odkazu Můj 17. listopad 1989 - 1.část.

Z cesty do Prahy se mi v paměti moc informací neuchovalo, nejspíš proto, že jsem cestu bral pouze jako nutnou daň za vše, na co jsem se těšil. Pamatuji se jen na to, že jsem nikde nemusel na nic čekat, vše na sebe pěkně navazovalo a jediné, co jsem stihnul, byl nákup většího množství pardubických perníčků ve specializovaném stánku na jednom z nástupišť pardubického nádraží (předpokládám, že tento stánek již v těch místech dávno není), abych mohl své blízké náležitě originálně obdarovat a ještě v nich nenásilně uhnízdil myšlenku, že právě dlím v armádním rozjímání právě na Pardubicku. V Praze jsem byl cobydup. Na podvečerním nádraží byl ruch úměrný tomu, že začínal víkend, a na žádný dějinný zvrat to tedy zrovna nevypadalo. 

Vlastně si už ani nepamatuji, kde přesně jsme s mou tehdejší dívkou měli v Praze sraz; bylo to kdesi na Starém Městě, protože oblíbenému Václaváku a zejména nejoblíbenějšímu místu setkání "pod vocasem" jsem se snažil - zvlášť po ne tak starých zkušenostech z lednového Palachova týdne, kdy jsme se chodili na Václavák každý den proběhnout a jednou dokonce osprchovat - preventivně vyhnout. A kde jinde by se měl odehrát případný neřízený sběh lidu, ke kterému jsem se vážně nechtěl přichomýtnout v uniformě, protože jednak jsem se za ni z hloubi duše styděl a jednak pro takový případ uniforma představovala obrovskou míru nesvobody v konání. Dostat pár ran pendrekem či být zadržen jako civil bylo s možností totéž si vyzkoušet jako - jakkoli nedobrovolný - příslušník lidové armády opravdu nesrovnatelné, co se možných následků týče. 

Setkání po několika týdnech nebylo tak vřelé, jak jsem si představoval, nicméně tehdy jsem to ještě přičítal chladnému listopadovému počasí. Bloumali jsme po Starém Městě jako dva turisti: Staromák, Židovské město, Klementinum, Karlův most... Povídali jsme si o novinkách i o tom, co asi bude po vojně, ale bylo cítit, že to je ještě hodně daleko, naše vize o budoucnosti nejsou úplně přesvědčivé a cestou se ještě může stát všelicos. Když jsme procházeli kolem rotundy Nalezení svatého Kříže, napadlo mě, že když jsem v Praze, mohl bych cestou koupit nějaké dobré víno k půlkulatým narozeninám mé maminky. Venku ovšem kromě mrazivého povětří zuřil i "rozvinutý socialismus", takže o pátečním večeru nebylo ani v centru Prahy mnoho míst, kde by šlo sehnat něco podle mých představ. No a mě napadlo, že jsme kousek od Národní třídy, kde je slušné lahůdkářství, ve kterém bývá otevřeno až do večera, před vojnou jsem tam takhle nakupoval už několikrát.

Když jsme vstupovali do obchodu, Národní třída byla jako vymetená. Jenom sem tam pospíchala po chodníku nějaká postava s vyhrnutým límcem kamsi do tepla. Jindy všudypřítomné řinčení tramvají jako kdyby se někam odstěhovalo, bylo ticho a vzduchem poletovalo pár zbloudilých sněhových vloček. Když jsme asi za deset minut z obchodu vyšli i s narozeninovou lahví a prodavačka hned na námi zamkla, bylo ale úplně všechno jinak: Na ulici už byla spousta lidí, vzduchem létaly řízné povely a do prostoru Národní třídy najížděly další žlutobílé dodávky, ze kterých vyskakovali kluci přibližné mého tehdejšího věku, byli taky v uniformách (od té mé naštěstí dobře rozeznatelných) a rovnali se se svými štíty, helmami a dlouhými bílými obušky do kordónu napříč ulicí. Došlo nám, že blíž k centru nastávajícího konfliktu jsme se při tom svém bezcílném bloumání asi dostat nemohli. Dav, proti kterému se zátaras na Národní tvořil, sice ještě nebyl vidět, ale začal sem už zpoza Národního divadla doléhat klasický halas demonstrace. 

Co teď? Ještě před pár týdny bychom asi moc nepřemýšleli a jednoduše bychom se přidali jako už několikrát před tím. Jen ta moje zpropadená uniforma a vojenská knížka namísto slušného dokladu nebyly zrovna optimálním vybavením do podobné akce. Přiznávám, že mi letělo hlavou, kolik let natvrdo v nepříliš lázeňském vojenském zařízení můžu dostat za účast na demonstraci proti režimu, který na mně nedlouho před tím vynutil přísahu, že ho budu chránit. No a taky mi samozřejmě nebylo lhostejné, že v ohrožení nejsem sám, ono se úplně jinak uvažuje, když si člověk může dovolit myslet jenom za sebe a když je v tom namočený ještě někdo další. Hluk davu u Vltavy byl stále zřetelnější a vytvářený policejní kordón stále pevnější. Mela byla neodvratná.

Dohodli jsme se celkem rychle: Dneska tu bude husto a moje uniforma slibovala jedinečnou příležitost dostat naloženo pěkně z obou stran. Zkusíme zmizet. Ale kudy? Cesta, kterou jsme přišli, už nepřicházela v úvahu, tam budou za chvíli demonstranti. Další cesty byly zatarasené. Tak jsme si vzpomněli na přísloví "líná huba, holý neštěstí". Došli jsme až ke kordónu z plastových štítů, které budou už za chvíli v dlouhé nervózní interakci s čelem davu, na jeden z nich jsem zaťukal a zeptal se, jestli ještě můžeme projít, protože se potřebujeme dostat na nádraží. Dotyčný štítonoš si sice úplně jistý nebyl, podíval se na své sousedy vpravo i vlevo, ale nikdo se k odpovědi neměl. Bůhví, jaké tou dobou měli pokyny a jestli vůbec nějaké. Po chvíli váhání se v hradbě štítů objevila skulina. "Tak poďte, ale honem!" Poodhrnutá opona se za námi zase zavřela a pak už, myslím, moc lidí bez výprasku neprošlo. 

Docela by mě zajímalo, jestli tou dobou už běžely esenbácké kamery dokumentující zásah a jestli je tahle epizodka na nějakém starém záznamu. Každopádně jsme po vzoru Carrollovy Alenky prošli za zrcadlo, tvořené v tom okamžiku nesympatickými průhlednými štíty, a na poslední chvíli jsme tak opustili jeviště, na kterém mělo za pár chvil začít představení, nebo spíš zápas, ve kterém okamžitý vítěz paradoxně všechno prohrál. Na věčné časy (aspoň tedy doufám) a nikdy jinak!

Na nádraží jsme si zamávali, já pokračoval domů do Plzně a v půlnočních zprávách na nejmenované "štvavé" stanici (ty naše oficiální událost přešly tradičním lhaním) jsem se dozvěděl, co jsme oba tušili, totiž že si obě znesvářené strany večerní akce kupodivu nepadly do náruče, ale tekla krev. Po nervózní sobotě chudičké na věrohodné zprávy se pak v neděli spustily mediální tance kolem domněle ubitého studenta Martina Šmída a začalo být jasné, že tentokrát to bude všechno větší a významnější než při předchozích výprascích.

V pondělí ráno jsem se jen velmi neochotně vracel z opušťáku zpět ke své jednotce a k svému krumpáči. V Pardubicích na nádraží ještě v pět ráno neměli otevřený stánek s perníčky, ale trafika už otevřená byla a v ní byly za padesátník ke koupi i noviny, které o páteční demonstraci psaly úplně jinak, než se zatím psávalo. Skoupil jsem pro své "spolubojovníky" asi deset kousků tehdejší Mladé fronty, Svobodného slova a Lidové demokracie a ukázalo se to být prozíravé, protože ten den vůbec poprvé bylo v kasárnách k dispozici výhradně Rudé právo, protože se nás naši velitelé snažili chránit před zmatkem z přemíry informací.

Když jsem za dva týdny dostal další volno, bylo v podstatě po všem a po revoluci zvlášť. Podle dost syrových pravidel pozdějšího filmu Musíme si pomáhat jsme si tak nějak řekli "odpusťme si, co jsme si" a "nejsme jako oni". Už pár dní po 17. listopadu se začaly stírat rozdíly mezi těmi, kteří dostali na Národní třídě naloženo, a těmi, kteří nakládali. Velitel, který v pondělí po mém návratu běhal po baráku a křičel, že pojede do Prahy a všechny ty protestující studenty rozstřílí kulomety na kusy, za pár dní - když byla zrušena tzv. vedoucí úloha komunistické strany, jejímž byl samozřejmě členem - plakal dojetím, objímal se s ostatními a nadšeně řval "Kluci, vyhráli jsme!!!"  Ano, takhle my tu v naší malé České kotlince děláme revoluce a svět nás za to naoko obdivuje.

Není to zpětně nic moc pomyšlení, ale nejspíš kdybych tenkrát večer na Národní třídě zůstal napravo od policejního kordónu, snášel bych to ještě o dost hůř.

 

Můj 17. listopad 1989 - 1.část

Pozn.: Dnešní téma je o něco štěpnější, než se vejde do jediného článku, takže si snad teprve podruhé v historii svého blogu dovolím rozdělit text na dvě části. Snad by to nemělo moc vadit, když navíc v neděli kvůli speciálnímu slavnostnímu programu tohoto víkendu ohlášeně nevyjdou tradiční Nedělní miniglosy. 

Hodně lidí je přesvědčeno, že události, jichž se kdysi dávno osobně účastnili, mají v hlavě zafixované napořád a i po dlouhých létech by uspěli jako hodnověrní očití svědci. Nevím tedy, jak to máte vy ostatní, ale za sebe tomu nevěřím. Domnívám se, že paměť si po dlouhé době přesně vybavuje určité ostrůvky skutečnosti, které měla opravdu dobrý důvod uchovat, nicméně přesné propojení mezi těmito ostrůvky je už zamlženo dlouhým odstupem a pozdějšími událostmi a zkušenostmi. Vlastně si v hlavě daný příběh postupně nenápadně obrábíme, takže od hmotného těla toho, co se opravdu odehrálo, postupně odlétávají špony reality, které končí v prachu zátočin propojujících paměťové buňky. Jsem sice přesvědčený, že skutečnost je do posledního detailu schovaná a dobře uložená kdesi v "datovém skladu" naší paměti, odkud dokáže v nečekaných souvislostech vykukovat, až z toho pomyšlení, co všechno tam někde musí být, někdy bývá člověku ouzko, ale snaha cíleně nahlédnout do takového "skladu" mi trochu připomíná snahu jistého zeměměřiče K. dostat se k vrchnosti na místní zámek :-). Protože je ale důvodné podezření, že s postupujícím časem to bude spíš horší než lepší, řekl jsem si, že se k 35. výročí listopadových událostí pokusím aspoň zčásti a v bodech zrekonstruovat průběh svého 17. listopadu 1989. Byl to v tom roce pátek, na který navazoval víkend. Jak se ukázalo, můj první víkend po začátku povinné vojny, který jsem mohl strávit mimo zdi kasáren.

Jisté je, že ráno, dopoledne a časné odpoledne u mne toho dne proběhlo v Dašicích, což je obec kousek od Pardubic. V této nevelké obci kdysi sídlil vojenský útvar, ke kterému nás bylo asi dvacet vojáků základní služby s jedním důstojníkem odveleno na brigádu z našeho tehdejšího hlavního útvaru v Janovicích nad Úhlavou (jak byla skoro celá naše jednotka v den svátku 28. října při přesunu z Janovic do Dašic zatčena na plzeňském nádraží kvůli mému odznáčku v podobě československé vlajky, jsem kdysi na blogu napsal v článku O průšvihu s vlaječkou). Po ranním nástupu jsme se převlékli do "brigádnického", nafasovali jsme krumpáče a šli - s přestávkou na oběd - až cca do dvou odpoledne kopat výkopy pro novou silnici, po které se měla pohodlněji přemisťovat technika tehdejšího místního raketového útvaru. Mimochodem, tato pracovní zkušenost mi byla mnohokrát k užitku v okamžiku, kdy mě různí internetoví diskutéři v návalu zlosti nad našimi rozdílnými pohledy na svět posílali dělat konečně něco užitečného "k lopatě", protože jsem mohl kdykoli říct, že (pravděpodobně jejich) práci s lopatou a krumpáčem jsem už celkem v pohodě zvládl, takže je čas, aby teď oni předvedli, jak jsou schopni zvládnout tu moji.

U jednotky jsme byli dva absolventi VŠ a po práci jsme byli pozváni k našemu veliteli, který nám slavnostním hlasem oznámil, že jeden z nás bude moct odjet ještě dnes odpoledne na víkendový "opušťák" domů (na vojně jsme byli od 1. října a byla to naše první šance podívat se domů), ten druhý pojede příští víkend. Tak jsme si s kolegou na místě "střihli" a já vyhrál, což jsem tehdy bláhově považoval za úžasné štěstí. Mimochodem, přesně týden nato jsem musel své prvotní nadšení přehodnotit, protože původně "poražený" kolega o příštím víkendu zažil doma v Praze ty nejemotivnější okamžiky "sametové revoluce" osobně na Václaváku a na Letné, kdežto já byl tou dobou zavřený ve vymrzlém dašickém baráku s poblikávající televizní obrazovkou napájenou provizorně bůhvíodkud, protože se nás oduševnělí vojenští náčelníci snažili vypínáním elektrického proudu ochránit od vlastizrádného dění za kasárenskou zdí. Taktak jsem stihl připravit se na odpolední autobus do Pardubic a zavolat své tehdejší dívce do Prahy, že má zrušit všechny původní páteční plány, protože zcela mimořádně a neočekávaně přijedu do Prahy. Sice s ne takovým nadšením, jaké jsem si představoval (pravé důvody jsem pochopil o něco později), ale plány opravdu zrušila. Sraz jsme měli v pět na Starém Městě, kde jsme se měli domluvit, jestli máme nějakou šanci zůstat společně v Praze (to neklaplo) nebo budu večer pokračovat domů do Plzně. Nevýhoda byla, že jsem mohl na opušťák jet jen v uniformě, ve které jsem se mezi normálními lidmi cítil děsně a že jsem v pondělí ráno před zahájením směny musel být zase zpátky u své čety a u svého krumpáče. "A bacha, ať se k něčemu nepřimotáte, četaři Vápeníku!" pohrozil mi náš nadporučík. "Prej se má v Praze zase něco dít, řikali," dodal skoro šeptem.

Dostal jsem na cestu papír, že smím až do pondělního rána opustit svou posádku, a vydal jsem se vstříc dobrodružství normálního světa. Normálního? Byl přece teprve 17. listopad 1989 odpoledne...

Když jsem se v pondělí ráno hlásil zpátky do práce, všechno vypadalo na pohled stejně jako v pátek, ale ve skutečnosti už bylo všechno jinak. "Já to věděl, že vás nemám pouštět domů!" láteřil po pár dnech nadporučík. "Chvilku ho člověk pustí z očí a už je revoluce!!" :-)

(pokračování příště)

Teď už si můžete přečíst i pokračování v článku Můj 17. listopad 1989 - 2.část

Jan Šibík: Severní Korea

V Praze je teď hned několik výstav hodných pozornosti každého příznivce zajímavých fotografií. V sobotu před státním svátkem jsem si - poté, co jsem vypořádal dvě své letošní výstavy a začal se už zamýšlet nad tou příští - dopřál konečně ten luxus zajít si na výstavu, na které se nemusím o nic a o nikoho starat, jen se nechám unášet výstavní atmosférou a energií, vyzařující z fotek. K tomu jsem si vybral výstavu skvělého fotoreportéra Jana Šibíka v pražském Karolinu, která je zatím možná nejnavštěvovanější letošní pražskou výstavou. I proto jsem si řekl, že pořídím pro svůj blog malou obrazovou upoutávku pro všechny, kdo by ještě chtěli stihnout nahlédnout aspoň malinko pod pokličku nejizolovanější země světa, totalitní Severní Koreje. Zvlášť to, myslím, bylo příhodné právě vpředvečer dne, kdy si připomínáme začátek dominového pádu naší vlastní československé totality. A je dobré si uvědomit, že Honza Šibík své asi vůbec první opravdu slavné reportážní fotografie nasnímal právě v listopadových dnech roku 1989, aby se pak stal na dlouhou dobu "létajícím fotoreportérem" časopisu Reflex a do určité míry postupně i českou "reportážní ikonou". Viděl jsem mnoho Šibíkových reportáží a před mnoha jeho fotkami jsem musel smeknout pomyslný klobouk, protože to byly fotky nejen technicky i formálně skvělé, ale vždy i obsažné, vyprávějící pronikavě dramatický příběh a v neposlední řadě prostě krásné. 

Nedělní miniglosy č.753

 

Co se vám vybaví, když vidíte číslo 753? Mně třeba - aspoň podle pověsti a se záporným znaménkem - rok založení Říma. A je to jen o tři víc než pěkně kulaté číslo 750, k jehož uctění jsem nedávno publikoval výběrové jubilejní číslo 750, do kterého se kvalifikovalo 41 pečlivě vybraných miniglos z posledních 13 měsíců. Ano dnešní číslo naznačuje, že už pokračujeme ve standardním rytmu běžných Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Což mimochodem bude mít výjimku příští víkend, protože celá redakce NMg se bude účastnit oslav osmdesátých narozenin mé maminky (která sice NMg i všechny další zdejší blogové články poctivě čte, ale občas udělá výjimku právě u těchto miniglosových úvodníků, tak uvidíme, jestli si téhle poznámky všimne :-)). Každopádně - příští neděli Nedělní miniglosy nevyjdou, protože nebudu v Praze a na vymýšlení miniglos nebudu mít ani pomyšlení.

 

Od minulé neděle jsem stihl publikovat dva nové články: Nejdříve jsem informoval o Nenápadném konci podniku U Rozvařilů , kam jsem celkem často chodil na nedělní oběd před psaním Nedělních miniglos v kavárně naproti (mimochodem, ta kavárna je právě v místech původní restaurace U Rozvařilů). Ve druhém článku jsem se po dlouhých deseti měsících vrátil k poezii Christiana Morgensterna a pokusil jsem se přeložit už jubilejní desátou Morgensternovu básničku, tentokrát tu s běžným názvem Dvě láhve, u mne tedy spíš Dvě flašky. Z předchozího období ještě jednou připomenu obsáhlejší fotoreportáž Fotovýšlap na horské jezero Reedsee ve Vysokých Taurách poblíž Bad Gasteinu v Rakousku a text O velkých následcích malých náhod, ve kterém jsem popsal, jak se díky nenápadnému setkání na jedné pražské ulici postupně sžívám s dříve nepoznaným světem českých fotografů, o kterých jsem doposud spíš jen slyšel nebo četl.

Dvě flašky (Christian Morgenstern)

Čas doslova letí: Naposledy jsme si zde zkusili přeložit básničku Christiana Morgensterna spolu se vstupem do nového roku 2024 a teď už skoro máme na krku advent. Tak nebudu zdržovat a rovnou se podíváme na německý originál pro dnešek vybraného kousku, kterým je básnička Dvě láhve (nebo flašky, chceme-li, a já dnes docela chci :-)):

Die beiden Flaschen

 

Zwei Flaschen stehn auf einer Bank,

die eine dick, die andre schlank.

Sie möchte gerne heiraten.

Doch wer soll ihnen beiraten?

 

Mit ihrem Doppel-Auge leiden

sie auf zum blauen Firmament ...

Doch niemand kommt herabgerennt

und kopuliert die beiden.

 

Nenápadný konec podniku U Rozvařilů

To jméno se v Praze na Poříčí používá už asi 600 let, jmenoval se tak totiž (u Rozvařilů nebo taky u Vlašimských) původní starý pivovar a nejspíš i zájezdní hostinec, který fungoval v těchto místech už od 15. století, nedaleko od novoměstských hradeb i od místního farního kostela svatého Petra. V Ruthově Kronice královské Prahy je velice podrobně rozebráno, jak tento objekt a přilehlé domy už od roku 1381 postupně měnily majitele, mezi nimiž byl i z období tzv. kalady nechvalně proslulý finančník Jan de Witte). Když se na přelomu 19. a 20. století tato čtvrť bouřlivě rozvíjela, stalo se z Rozvařilů doslova kulturní centrum: Kromě restaurace tu byl i proslulý šantán a kabaret a kdysi jsem v jakési stařičké pražské ročence ze 60. let četl moc zajímavé vyprávění pamětníků o tom, jak to právě v těchto končinách žilo a s jakými postavami to tu bylo spojené (třeba slavný Artur Longen by mohl vypravovat). Pak se to tu vše ve 30. letech 30. století přestavělo pro Legiobanku a v novém moderním paláci vznikl i velký divadelní sál ("Déčko" E.F. Buriana, dnešní Archa).

Z restaurace a zájezdního hostince se postupně stala celkem věhlasná jídelna a bufet, za dob svých studií jsem tam rád chodil, protože tam byl slušný výběr "hotovek" za nikoli zrovna nemravné ceny. V 1. půlce 90. let byl původní objekt zrekonstruován a když jsem začal v roce 1997 nedaleko odtud pracovat, už to tu vypadalo trochu jinak, vnitřní uspořádání se proměnilo a už to byl méně bufet a více samoobslužná restaurace, takže jsme sem nezřídka chodili s kolegy na oběd, přičemž v nabídce byla většinou česká klasika. V roce 2008 došlo k velké změně a místo tradiční restaurace tu vznikla kavárna Starbucks. Restaurace s legendárním jménem ovšem tehdy nezanikla, ale objevila se v podobě klasické "tácové" samoobslužné jídelny jen kousek odtud, doslova "přes ulici" - v 5. patře obchodního domu Bílá labuť. 

Když jsem začal zveřejňovat své blogové Nedělní miniglosy, po nějaké době se ukázalo jako šikovné chodit je psát o nedělích do kavárny. A protože jsem našel "miniglosový azyl" právě v kavárně na Poříčí, kde kdysi byla restaurace U Rozvařilů, docela často jsem chodil na oběd k Rozvařilům do Bílé labutě (měli otevřeno i v neděli) a odtud jsem jen přešel ulici a u horké čokolády jsem odpoledne v kavárně napsal další vydání NMg.

Minulou sobotu jsem šel opět jednou k Rozvařilům na oběd, užuž jsem si cestou uchystal chuťové buňky na tamější klasický repertoár a zjistil jsem překvapeně, že jídelna U Rozvařilů už neexistuje. Na stejném místě, za stejným pultem, se stejným vybavením a stejnými stoly a židlemi tam funguje - s jinými lidmi a trochu jiným jídelním lístkem - nový podnik s názvem Mlsná labuť. Připadne mi to podobné, jako když někdo porazí mnohasetletý strom a místo z něho zasadí nový proutek. Co na tom, když je to pěkně férově strom za strom...

Kromě toho, že tím pádem nejspíš zmizí další historická pražská značka, je pro mě důležitou informací i to, že nová firma zatím neplánuje mít otevřeno v neděli, což mi hatí běžný nedělní miniglosový rytmus s minimální ztrátou času (kdo se chce se mnou potkat bez předchozího společného plánování, má dost velkou šanci, že mě v neděli mezi druhou a pátou hodinou odpoledne zastihne právě v kavárně naproti Bílé labuti). A uznejte - psát Nedělní miniglosy "do foroty" už v sobotu jen proto, že mají naproti otevřenou jídelnu, se mi zdá nedůstojné :-).  

Kdoví, třeba tradiční název v této oblasti ještě někdo vzkřísí, myslím, že ta značka má pořád ještě docela dobrý potenciál. Ale možná je to jen tím, že jsem staromilec a s koncem toho, co má mnohasetletou tradici, se kterou jsem se i já do nějaké míry propojil, se mi prostě jen těžko smiřuje. 

Nedělní miniglosy č.752

 

Už uplynuly dva týdny od vydání výběrového jubilejního čísla 750, do kterého se kvalifikovalo 41 pečlivě vybraných miniglos z posledních 13 měsíců (odkaz jsem přidal i k předchozím jubilejním výběrům na konci každého vydání), dnes už pokračujeme ve standardním rytmu běžných Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti.

 

Od minulé neděle jsem stihl publikovat dva nové články, které oba měly přímou souvislost s fotografiemi: Prvním byla trochu obsáhlejší (17 fotek) reportáž Fotovýšlap na horské jezero Reedsee ve Vysokých Taurách poblíž Bad Gasteinu v Rakousku. Druhý článek naopak obsahoval jen jednu hlavní fotku (a jednu fotku vysvětlující :-)) - Červený blesk focený tajemnou metodou. Z předchozího období ještě jednou připomenu článek O velkých následcích malých náhod, ve kterém jsem popsal, jak se díky nenápadnému setkání na jedné pražské ulici postupně sžívám s dříve nepoznaným světem českých fotografů, o kterých jsem doposud spíš jen slyšel nebo četl, text Jak jsem (ne)vyhrál v televizní vědomostní soutěži a pátrání po historii jedné pražské pamětní desky v článku O pamětní desce, ke které je třeba se sklonit.

Červený blesk focený tajemnou metodou

"No jasně, je to odraz něčeho červeného ve vodě, to je úplně jasné," dokázal rozeznat nejeden z mých známých původ mé nové intenzivně barevné fotky, kterou jsem nazval Červený blesk. Nebylo to ovšem těžké uhodnout, zvlášť když se o mně ví, že rád chodím fotit k řekám (v tomto případě k Vltavě). "Byla jasná modrá obloha, proto to modré pozadí, když se nebe na vodě zrcadlí," dodali ti s ještě větší představivostí. "Ta bílá klikatá čára uvnitř bude asi nějaká reflexe světelné čáry od sluníčka," doplnili ti, co se zorientovali úplně nejlépe. Ale všechny tři kategorie se shodly na tom, že vůbec netuší, jak se dá dosáhnout těch slabounkých světlých "vrstevnic", linií, které zčásti kopírují centrální "blesk".

Nějakou dobu jsem se kroutil a vymýšlel si různé výmluvy: 

- Jedná se o tajnou autorskou metodu, která podléhá obchodnímu tajemství

- Efekt vzniká kvantově disperzní cestou a vyplývá z duální povahy elektronů

- Je to klasický van Penigův výboj v prostředí podobném vakuu

- Jde o následek nebezpečného experimentu s rychle se vypařující červenou rtutí

- Na Vltavě se právě točil film podle nejmenovaného Stendhalova románu, v němž byl černý nahrazený světlým

- Na záběru je hladina řeky Něvy těsně po událostech Krvavé neděle roku 1905 v Petrohradě a podrobnosti jsou už promlčené. 

                                                                                                                                                                                                                                               

 

Fotovýšlap k jezeru Reedsee

Už jsem tady v půlce října psal v článku Mlha přede mnou i za mnou o svém dvouapůldenním výletu do oblasti rakouského Bad Gasteinu, kam jsem jel vlastně víc za fotografickými záběry než za opravdovou dovolenou, protože jsem měl "zakázku" na cca 20 fotek pro jeden tamější cca dvacetipokojový horský hotýlek :-). Jak už jsem ve zmíněném článku psal, při mém stylu práce bych na takových 20 fotek potřeboval asi tak dva roky a spousty návštěv za různých světelných i povětrnostních podmínek, takže mít na takovou práci dva dny je celkem výzva. A tak jsem si řekl, že první ze dvou dnů určených k focení si vyrazím na nějaký pořádný výlet trochu blíž k vrcholkům místních hor. Dobré reference jsem měl na jedno z místních horských jezer s názvem Reedsee. Pokud jde o zeměpisnou vzdálenost (nejkratší spojnicí na mapě) nestojí to vůbec za řeč. Jedinou překážkou je, že cesta k jezeru má 800 m převýšení a jde se prudce stoupající cikcak cestičkou sestávající povýtce z mokrých kamenů (ráno a dopoledne docela intenzivně pršelo) a z pekelně kluzkých kořenů, mezi kterými crčely čerstvě narozené potůčky.

Dnes to tedy bude zase jednou po dlouhé době opravdový fotočlánek, ve kterém vám především chci ukázat pár záběrů z téhle - pro mě trochu krkolomné - cesty, která naštěstí neskončila ani zlomením krku ani vymknutím kotníku, byť jsem se musel skoro na každý krok při cestě vzhůru i (ještě více) při cestě dolů pořádně soustředit, abych nedal gravitaci záminku k nějaké nepředloženosti. Odměnou mi byly báječné pohledy na turismem zatím nijak nezničený kus světa a na okolní přírodu, která je kouzelná skoro za každého počasí, byť jsem si při začátku hlavního stoupání opravdu upřímně a intenzivně přál, aby přestalo lít, takže za pár minut opravdu přestalo.