Nedělní miniglosy č.101

Proslýchá se, že do veřejnoprávní televize by měla nastoupit skupina manažerů donedávna se angažujících v Bezpečnostní informační službě. "Je pravda, že se postupem času dost stírá rozdíl mezi službou veřejnou a službou tajnou, takže exponenti obou služeb jsou snadno zaměnitelní. Mnohem důležitější je nadšení pro věc, protože kdo chce zapalovat, musí sám hořet," komentoval situaci mluvčí České televize, který podle dosud nepotvrzených informací sám pravděpodobně nastoupí v Bezpečnostní informační službě jako ředitel odboru bezpečnostních zápalek.

-----------------------

Členové české muslimské komunity rozhodně protestují proti šíření prasečí chřipky v České republice a naléhavě žádají české Ministerstvo zdravotnictví, aby neprodleně zakročilo a chřipku přejmenovalo.

 

O odcházejícím chirurgovi

Skoro každý den slyším ve zprávách o tom, jak lékaři podávají v nemocnicích houfně výpovědi a připravují se na odchod západním a jižním směrem. Kromě toho, že nemám rád vydírání a tohle jím odpudivě zavání, na podstatu věci nemám vyhraněný názor a nechci si ho vytvářet na základech mediálních píár strategií obou stran sporu. V zásadě uznávám, že kapacity by se měly topit v penězích a ti běžně kvalitní (profesionálně i lidsky) lékaři by rozhodně neměli finančně strádat. Potíž je jako obyčejně v tom, že za kvalitní lékaře se považují všichni, což ne zcela souhlasí s mými osobními zkušenostmi, byť se paradoxně snažím z čistě sebezáchovných důvodů lékařům spíše vyhýbat.

Jako laik nedokážu posoudit, zda lékaři léčí správně, podobně jako neumím vyhodnotit, že se horolezci v Himalájích vydali k vrcholu tou správnou cestou. Co si ale posoudit troufám, je to, jak vstřícně zacházejí se svými pacienty. A v této oblasti to, obávám se, notně kulhá. Mnoho lékařů jsem zaplaťpánbůh v posledních létech při výkonu práce neviděl, ale na jednoho si přesto dobře vzpomínám. V souvislosti s nátlakovou akcí českých lékařů jsem si ho opět po pár letech vybavil v obnovené premiéře a jeho kolegové mi jistě prominou, že z nedostatku jiných vzorů ho budu brát za modelový příklad frustrovaného lékaře, po jehož odchodu naše zdravotnictví po dlouhé těžké nemoci konečně exne.

 

Štafetová noc

Když noc noci předá štafetový kolík,

sen se kolem motá jako alkoholik,

sen jak alkoholik opilé básně píše,

notně přihýbá si ze své snové číše.

Jedno oko směje se a to druhé slzí,

obraz noci vzdálené ho nikdy neomrzí.

Pak na křídlech spánku vlétne v okamžení

i do mého křesla štafetové snění.

Až slunce po rozbřesku promění černé v bílé,

snad ani nepoznáme, že už jsme blízko cíle.

Nedělní miniglosy č.100

Jak jsem slíbil, mám pro vás připravené speciální vydání Nedělních miniglos, které sestává z vybraných glos z celé historie týdeníku. Protože se v poslední době výrazně zvýšil počet čtenářů tohoto specifického žánru, vybíral jsem hlavně ze starších vydání, protože je mnozí z vás nečetli. Přeji pěkné počtení a těším se nashledanou u Nedělních miniglos č.101 příští neděli.

---------

Proti návrhu Národní Ekonomické Rady Vlády zrychlit odpisy protestovaly v Praze na Staroměstském náměstí tisíce lidí, kteří jsou na odpis. (č.1)

-----
Vláda odhlasovala šrotovné 200 euro pro pozůstalé za každého člověka, který se dá dobrovolně sešrotovat. Opatření by mělo mít několikanásobný efekt: Povede ke snížení nezaměstnanosti, podpoře spotřeby, měly by se postupně snížit ceny bytů na trhu a zároveň by měly razantně klesnout výdaje na zdravotnictví. V pražských tramvajích už se objevily první letáky velké kampaně "Starší, uvolněte místo mladším", která zavedení šrotovného propaguje. ( č.2)

 

Kalendárium Nedělních miniglos

22. února 2009: První vydání Nedělních miniglos. Optimisticky bylo označeno jako číslo 1 v bláhové naději, že za týden bude následovat další vydání.

1. března 2009: Poprvé vycházejí Nedělní miniglosy ve standardním formátu pěti glos. Tento formát se až na vzácné výjimky udržel doposud.

9. března 2009: Objevuje se první komentář jednoho ze čtenářů. Podle očekávání jde pouze o reklamu. Čtenáři blogu se zdají být novým formátem zaskočeni a na téměř půl roku ztratí ohromením řeč.

26. dubna 2009: Uzavírá se první desítka vydání. Každé vydání NM si přečte kolem pěti čtenářů. Ještěže autor není vegetariánem, protože tak masový způsob komunikace by pro něj byl jistě nepřijatelný.

21. července 2009: První nesmělý komentář (bez textu, pouze smajlík) se objevuje až v čísle 22 po pěti měsících vydávání. Autora Nědělních glos tato úžasná zpětná vazba nabije novou energií.

 

O češtině do životopisu

Není tomu tak dávno, sepisoval jsem svůj životopis. Ne, nebylo to proto, že bych měl neodbytnou touhu o sobě něco zvěstovat světu. Ještě nejsem tak sebestředný, abych sám sobě třeba vytesal heslo do elektronického kamene Wikipedie. Byl to obyčejný životopis pro případné uplatnění na zdejším pracovním trhu, takový ten spisek, ve kterém se snažíte sebevědomě vyzdvihnout své dobré stránky a vlastnosti a skromně potlačit ty špatné a pro daný účel nevyhovující, a zároveň se přitom pokud možno neudusit zvratky vlastních lží. Psaní šlo docela dobře - až do okamžiku, kdy jsem narazil na oblast jazykových znalostí a logicky jsem jako první uvedl češtinu.

Jak však popsat míru znalosti tohoto jazyka a nelhat? Když jsem ještě chodil do školy, moje znalost jazyka českého byla hodnocena jako oscilující mezi výbornou a chvalitebnou. Platí to ale doposud? Vzpomínám si, že jsem se školnímu studiu češtiny moc nevěnoval a více jsem se zabýval využitím jazyka v praxi. Je možné připustit, že neustálým praktickým používáním jsem dosáhl znalosti perfektní? Ruka nad klávesnicí počítače zaváhala: Stačí si přečíst kousek Vančurových textů nebo uvědomit si, že stále ještě mi nejsou stoprocentně jasné rozdíly mezi příslovečným určením a doplňkem případně mezi přívlastkem shodným a těsným. Perfektní tedy moje čeština opravdu není (shodnout se můžeme snad jen na tom, že je mi někdy poněkud těsná).

 

Doznání

Do kozelce snů s barevnými křídly

spoutám svůj vděk

a silou myšlenek

na houpací židli

omámeně líný

trhám okvětní lístky

kopretiny:

Sudý a lichý, sudý a lichý…

Bez flinty v žitě,

hlasitě

tichý.

Převracíš všechno ve sklence vína.

Svět vzhůru nohama

oblohu zaplevelí,

projde se po souhvězdí

a nad hlavou má zemi

jak křehká bílá balerína.

Popravčí četa

čestných kolibříků

rázně velí:

Ke zdi!

Až na druhý konec světa!

Jako dar za doznání

nabídne mi

rituální dýku

a poslední přání.

 

Nedělní miniglosy č.99

Podle čerstvě zveřejněných výsledků podrobného výzkumu je v současné době planeta Země dvakrát prašnější než před 100 lety. Někteří vědci ovšem nepovažují tyto závěry za pesimistické a poukazují na to, že jde pouze o absolutní čísla, zatímco relativně se situace paradoxně zlepšuje: I když se množství prachu zvedlo jen dvakrát, žije na Zemi ve srovnání s rokem 1911 asi 150x více pracháčů.

-----------------------

Neúspěchem pro české posádky skončila letos rallye Pař힨- Dakar, která se již potřetí jela v Argentině a Chile. "Zdá se, že nám slavný dakarský závod od té doby, co se jezdí v Jižní Americe, nepřeje," uvedl vedoucí české výpravy. "Abychom uklidnili naše nespokojené sponzory, plánujeme proto v příštím roce uspořádat první ročník podobně zaměřené motoristické akce, která se pod názvem Rallye Tokio - Fukuoka pojede na jaře na Berounsku."

 

Velká voda

Jak jsem se dozvěděl, na dolním toku Berounky, která právě odvádí masu reinkarnovaného sněhu z velké plochy západních a středních Čech, by měla velká voda kulminovat právě dnes. Nelenil jsem tedy a kromě malého sobotního nákupu jsem absolvoval i malou vycházku podél řeky, abych zkusil najít pár zajímavých záběrů a podělit se o ně s vámi. Každopádně dnes nečekejte žádné provokativní líbání múz, jen pár reportážních a dokumentačních fotek.

 

O chvále povodní

Ač se to ještě před nedávnem zdálo skoro nepředstavitelné, sněhu kvapem ubývá z ulic, zahrad, lesů i luk a úměrně tomu se naplňují vodou místní řeky. Vidím to každý den na Berounce, která po víkendové módní přehlídce letošní kolekce ledových ker decentně vystoupila z břehů, jen jako by se herečka po představení přišla poděkovat za potlesk nadšeného obecenstva před oponu. Nakouknout, uklonit se a zase pěkně zpátky.

Ale kdykoli vidím řeku vylévající se - byť jen trochu - z břehů, nemůžu si nevzpomenout na vlastní zážitky z velké povodně roku 2002, kdy jsme opouštěli dům dost nakvap a za pomoci hasičů, protože se nám poklidná a nepříliš udržovaná zahrádka znenadání proměnila v bouřící Orinoko. "Tady", říkával jsem návštěvám později, "mohl místo zahradního grilu stát pomníček." A opravdu mohl, i když se mi nakonec místo sebe podařilo na zápraží domu utopit pouze foťák. Když voda opadla, byl jsem přesvědčený, že zdevastovanou zahradu nemůže už nikdy nic postavit na nohy. Ale stačilo odnosit naplavené balvany a harampádí a - kupodivu - zahrada se opět po velmi krátké době vlastními silami zazelenala do dříve nevídané krásy. Rostliny a keře, které se svými drápky udržely v hlíně, se narovnaly tak, jako již dlouho ne, jejich květy se otevřely a celá zahrada se obrodila. Tam, kde bývaly čtyři květy, jich teď bylo patnáct, kde jich dříve bývalo sto, nedaly se spočítat. Kdybych ten rozdíl neviděl na vlastní oči, nevěřil bych.

 

Dva pohledy z jednoho místa

Dva pohledy ze stejného místa - a jak se můžou lišit. Co jednou vypadá jako bezbřehá beznaděj, může vypadat ze stejného místa a stejnýma očima jako nový východ slunce. Co vypadá jako smůla smůlovatá, může v sobě mít zárodek štěstí. Co vypadá jako hustá mlha, ze které není vidět ani na jediný vratký krok dopředu, může ze stejného místa vypadat jako symfonie rozzářených nebes. Co se zdá být na první pohled navěky bez barev, může dostat z jiného pohledu duhovou aureolu.

 

 

 

O tom, jak dovedeme vytvářet nebezpečno

Pan Werich kdysi říkával, že kde je blbec, tam je nebezpečno. To když někdo řekne, natož taková persóna, jakou byl Jan Werich, většina diváků se směje. Ano, mnoho z nich má své bohaté zkušenosti s takovým nebezpečnem, které kolem sebe zmíněný blbec šíří. Jako by tahle barikáda měla jen jednu stranu: Všichni jsme často objekty působení takových nepěkných sil, ale - nejspíš z vrozené skromnosti - ostýcháme se přisvojovat si na vzniku těchto sil zásluhy. Kdo tedy vlastně všechno to všudypřítomné nebezpečno vlastně vytváří? A kam se všichni ti "blbci" poschovávali, že nejsou vidět?

Jasný návod pro hledání původců nebezpečna dal už jeden z Werichových hereckých partnerů Miroslav Horníček. Ten Werichovo jednoduché úsloví tvořivě doplnil slovy: "Ale hranice blbosti neprochází mezi lidmi, ale lidmi!" To když vezmeme na vědomí, hned jako by se všichni poschovávaní rozvíječi nebezpečen najednou poodhalili, jako kdyby ztratili své jinak bezpečné mimikry, díky kterým je blbec v nás za normálních okolností neviditelný a na pohled zcela splývá s naší standardní vizáží rozumného a uvážlivého člověka.

 

Nedělní miniglosy č.98

Nové dopravní značky plánuje zavést Ministerstvo dopravy. Kvůli sladění evropských předpisů bude zavedena značka Činná sopka, ekologičtí aktivisté chtějí kromě přechodů pro chodce zavést rybí přechody a především v zónách příhraničních heren a kasin by se měla používat severská dopravní značka Zvýšená koncentrace losů. Po nedávném odsouhlasení značky Pozor, senioři, požadují genderové organizace zavedení další značky Pozor, ženy, která by se podle předběžných propočtů měla objevit prakticky všude kromě silnic přiléhajících k českému Parlamentu a k Úřadu vlády. Podle nezávislých odborníků je ale většina dopravních značek u silnic naprosto zbytečná. "Navrhujeme některé nadbytečné značky zcela zrušit," řekl nám jeden z uznávaných expertů na dopravu. Například značky jako Silniční kaple, Pohyblivý most nebo kvůli úsporným opatřením z poslední doby i dříve celkem rozšířená Práce na silnici v České republice postrádají zcela smysl.

-----------------------

Hned první schůzka českých hejtmanů na toto téma ukázala, že přechod z korun na eura v České republice by měl být plynulý a bezproblémový. Podle dohody hejtmanů přijme euro jako první Středočeský kraj a to od roku 2015. Pak by se měly v pravidelných ročních intervalech přidávat další kraje, kromě Karlovarského, kde se počítá s přechodem přímo na ruble bez přechodného eurového období.

 

Fotohádanka č.6

 

Dnešní lehce potříkrálová fotohádanka už je opět klasická, tzn. i s indiciemi. Některým z vás bude řešení jistě jasné na první pohled, ale někdo možná bude za pár drobných doplňujících informací rád, kdoví?

 

 

 

 

 

 

Novoroční předsevzetí - posilování

...aneb pro rozptýlení všech dočasně malověrných předložený a téměř doslovný přepis rozhovoru mezi lepším a horším já v průběhu domácího posilování (jen vulgarismy byly odstraněny, aby nekazily rytmus):

To jenom zdá se, že dochází dech,

eeechchch, eeechchch!

Něco si uděláš, hned toho nech!

…uuufff, uuufff!

Říkám to tobě, tak na mě mluv!

Jako bych moh!

…ooochchch, ooochchch!

Kdo tě má poslouchat, funíš jak hroch!

…uuuuchchch, uuuchchch!

Když nedáš pokoj, seš pro mě VZDUCH!

To se pak špatně plní novoroční předsevzetí, když musím každý den splácet kyslíkový DLUH! :-)

O růžových lenonkách

Ovlivněn depresivní temně olověnou oblohou, která hrozí až na čestné výjimky několika slunečných dnů vládnout české kotlině od půlky listopadu do konce dubna, pořídil jsem si na toto období růžové brýle. Prostě jsem podlehl reklamě, která mě přesvědčovala, že skrze obroučky růžových brýlí bude vše vypadat lépe, světleji a zářivěji a světu kolem mě to bude víc slušet. A především pak lidem, v jejichž tvářích a často i duších jako by se ta pochmurně šedá obloha věrně zrcadlila. Růžové brýle jsou vůbec poslední dobou nejbouřlivěji se rozvíjející oblastí průmyslu; kdepak mobily, počítače nebo auta, vždyť ty už má u nás skoro každý. Ale vlastní růžové brýle, které z přičmoudlého šera vykouzlí slunce a gaunerovi přičaruje na záda andělské perutě, to je to, co dnes frčí. Vždyť kdo z nás by nechtěl mít svět a lidi kolem sebe lepší a příjemnější?

Nu, proč to nezkusit, řekl jsem si, i když už mám z jiné podobné reklamní akce doma tzv. univerzální kráječ, kterému se podařilo univerzálně nakrájet na nudličky pouze moje nervy a bříška několika prstů. Ale půjdu do toho tentokrát opatrně, nebudu si pořizovat žádný drahý módní výstřelek a načančaný designový model, spíš nějaké životem omlácené brejličky z druhé ruky. Jednak už budou mít s olověným světem a lidmi bez perutí své zkušenosti a budou navíc, doufám, za pár kaček.

 

Nedělní miniglosy č.97

Novoroční projev prezidenta Václava Klause mohli sledovat občané jak ve vysílání České televize (na ČT1 a ČT24), tak i na Nově a na Primě. Protože je pan prezident velkým příznivcem sportu, jedná se pro příští rok i o přímém přenosu projevu na kanále ČT4 Sport. Naproti tomu vzhledem k prezidentovým zásadovým a konzistentním postojům v otázce evropské integrace prezidentův mluvčí rozhodně popřel, že by novoroční projev mohl někdy běžet i na Eurosportu, byť jen ze záznamu.

-----------------------

Další a další úspěchy v soutěžích po celé Evropě sbírá císař a král Karel IV. Po vítězství v soutěžích Největší Čech a Největší Lucemburčan a finálové účasti v soutěžích Největší Francouz, Největší Ital, Největší Rakušan a Největší Chorvat, se Karel IV. překvapivě kvalifikoval i do finále soutěže Největší Róm. Pokud se Karlu IV. podaří zvítězit, překoná v počtu trofejí i dosud vedoucího Michaela Jacksona, takže toto vítězství bude skutečně průlomové, i když - jak doslova uvedl na tiskové konferenci ve Velharticích hlavní organizátor české mutace soutěže Jiří Bušek: ".., zprvu trpké zdá se."

 

Optimistická balada pro novoroční předsevzálky

Novoročních předsevzetí

bývá v lednu jako smetí,

taky s nimi - dobře ví se -

jak se smetím zachází se.

Takže často ještě v lednu

nezbude z nich skoro nic;

většina z nich půjde ke dnu

popelnic.

Sny, co já si předsevezmu,

chci však držet ještě v březnu

a dokázat, že se dají

plnit v dubnu, ba i v máji.

Jak bych moh za to, co není

dostat v červnu vysvědčení?

Přiblížím se letos metě

hýčkat své sny ještě v létě?

Stává se, že v letním parně

přes báječnou motivaci

předsevzetí vykrvácí

a na podzim čeká marně.

A co se sny, když se zmaří?

Ó jak prosté:

Odvezou je někdy v září

popeláři.

Už snad po sté.

Přijde ale čas,

až bude znovu dost krve,

za rok mě tu máte zas.

Po sto prvé.

O ztrátách a nálezech

Není to ještě tak dávno, na dráze bývaly Ztráty a nálezy. Když jste něco zapomněli nebo ztratili ve vlaku a byla to věc, která už ani cestujícím ani železničářům nestála za ukradení, předmět si postupně razil cestu vlakovými soupravami a nádražími, až nakonec dorazil do centrálního depozitáře, kde se o něj dost dlouhou dobu mohl majitel přihlásit. Vše, k čemu se už nikdo nehlásil, putovalo jednou za čas do zvláštní aukce, kde se opuštěným předmětům dražili noví majitelé. Deštníky, batohy, čepice, skládací metr, pomačkaná buřinka - vše bylo k mání za pár korun. Ale to byly jen předměty: Na dráze se toho jistě poztrácelo víc - někdo přišel o ideály, někdo při čekání na zpožděný spoj o slušné vychování, někdo třeba o panenství. Nic z toho se kupodivu do závěrečné aukce nedostalo; možná by se pak býval scházel větší počet zájemců než o potrhané deštníky po dědečkovi.

Ta zvláštní dvojjedinost, se kterou se v jediné věci snoubí ztráta s nálezem, mě na tom vždycky přitahovala. Neexistovala přece samostatná Kancelář ztrát (ostatně kdo by tam po zrušení ztrát ve volejbalu ještě chodil?) ani Přepážka nálezů (vhodná hlavně pro soudce a archeology). Jeden bez druhého totiž nedokážou existovat; co je z jednoho pohledu ztrátou, stává se z jiného úhlu nálezem. Je tedy jen logické, že něco tak siamsky neoddělitelného bude mít i společnou kancelář. A nejen na železnici, ale i u každého z nás, protože i když nejsme nijak enormě zapomnětliví, ztráty a nálezy se dotýkají každého z nás.

Fotohádanka č.5

V posledních dvou fotohádankách se ukázalo, že čím více informací a indicií fotografii doprovází, tím větší je pravděpodobnost, že si hádající rozmyslí napsat správnou odpověď. Vždyť jak by mohl mít měděný objekt rozměr 22 kilometrů (Fotohádanka č.4)? Nebo proč bych se jako autor fotky měl bát přiblížit se k fotografovanému objektu jen proto, že jsem se narodil zrovna 19.března (Fotohádanka č.3)?

Uznávám, i dobře míněné rady mohou někdy svést na scestí, a proto k poslední letošní fotohádance poprvé žádné indicie nepřipojím. Nepůjde tedy tentokrát o žádné detektivní pátrání, ale o prostou odpověď na prostou otázku: Co myslíte, že je tentokrát zachyceno na fotografii?

 

Nedělní miniglosy č.96

Mluvčí Odborového svazu zlodějů a podvodníků prohlásil, že příslušníci obou profesí chtějí mít v příštím roce o vánočních svátcích konečně jednou volno: "Naši členové zatím museli chodit do práce i v těchto svátečních dnech, ale oni chtějí mít rovněž klidné Vánoce a trávit je v rodinném kruhu jako každý jiný poctivě pracující člověk. Věříme, že občané a podnikatelé tuto skutečnost pochopí a nebude jim vadit, když budou vykradeni nebo podvedeni místo tradičního vánočního termínu až na začátku ledna."

-----------------------

Do snižování stavů státních zaměstnanců se podle meziministerské dohody aktivně zapojí i čeští myslivci. "Podle našich statistik chodí státní zaměstnanci v zimě rádi na procházky do lesa," řekl nám mluvčí nově vzniklé České komory myslivců. "Počítáme proto s tím, že v zimním období povolíme zkušební limitovaný odstřel "na komoru", a věříme, že do léta budou všichni státní zaměstnanci zákonem oficiálně prohlášeni za škodnou." Akci vítá především Ministerstvo financí, protože přemnožení státní zaměstnanci řádí především v neprostupných porostech státního rozpočtu, kde spásají mladé výhonky čerstvě vybraných daní.

 

Půlnoční Haiku

V letošním roce jsem postupně několika lidem slíbil, že se pokusím napsat haiku. No a protože jedna "česká lidová" vemlouvá, že ...sliby se maj plnit o vánocích..., což je možná důvod, proč je leckde místo poklidné vánoční atmosféry takový frmol, plním tedy slib. Aspoň jeden z mnoha, když už nic jiného. Ale to by Vánoce musely mít aspoň dva roky, jako prázdniny Julese Verna, abych všechno, co jsem slíbil ostatním a hlavně sám sobě, stihnul.

Půlnoční Haiku

Zavátí nocí

na zítřky připíjejí

včerejším vínem.

O vánočních zázracích

Když jsem ještě chodil do školy, mívali jsme jako rodina každý rok hned troje Vánoce: Začínali jsme urychleným Štědrým večerem už 23.prosince spolu s rodiči v Plzni. Pak jsme druhý den přejeli k jedněm prarodičům, kde se slavil oficiální Štědrý den, i když pro děti byl vždy o něco "méně oficiální" než večer plzeňský, protože v Plzni většinou Ježíšek přinesl ty hlavní dárky. No a nakonec se ještě na Štěpána jelo k druhým prarodičům, takže Vánoce byly mile rozvleklé a pořád bylo na co se těšit. Celkem jsem to chápal: Kdyby Ježíšek všechny dárky roznášel během jediného večera, musel by se chudáček udřít. Takže jsme mu vlastně svým pojetím Vánoc umožňovali, aby si mohl lépe rozvrhnout svou práci, za což by nám dnes jistě ekonomové zatleskali.

Vánoce jsou pro mě vždy spojené s tajemstvím, s překvapením. Asi bych se neuměl plnohodnotně radovat z Vánoc, kdyby bylo vše včetně dárků předem domluvené a vzájemně schválené (jen pozor, to že to neumím já, ještě neznamená, že neexistují lidé, kteří to umějí a dělají to tak rádi a ve vzájemné souhře). Stává se mi, že bývám překvapený trochu i o něco víc, občas docela dost a někdy dokonce hodně. Ale málokdy mne dokáže překvapení doopravdy přemoci a ohromit mne. Vlastně jsem byl doopravdy plnohodnotně přemožen a ohromen až letos. Ale co už by mělo člověka ohromit, když ne zázrak? A zázraky, to už teď mohu potvrdit, se dějí.

 

Nedělní miniglosy č.95

Na žebříčku nejnebezpečnějších povolání stále stoupá zaměstnání úředníka na Ministerstvu financí. Minulý týden se tato práce dostala v pořadí dokonce před pyrotechniky a filmové kaskadéry, a před ministerskými úředníky tak už zůstávají jen lovci perel na Orlíku. Pracovníci Ministerstva financí se totiž v předvánoční době věnují především dalšímu a dalšímu škrtání. V kontaktu s ostatními resorty a především s odborovými organizacemi tak doslova létají jiskry, což ve výbušném prostředí české politiky znamená obrovské riziko. Zdá se nicméně, že úředníci adrenalinové a extrémně návykové práci přišli v posledních měsících na chuť. Zaměstnanci, se kterými ministerstvo ke konci roku rozvazuje pracovní poměr, teď mají velký strach z abstinenčních příznaků a obávají se, že jinde si ani neškrtnou.

-----------------------

Propadákem skončilo vystoupení českých reprezentantů na mistrovství světa v počítačových hrách. "Opět se ukazuje, že je třeba zásadně změnit model přípravy," uvedl známý nejmenovaný kritik poměrů na Českém svazu počítačových her. "Už jsem to odpovědným funkcionářům říkal mockrát, ale je to jako kdybych počítačový hrách na stěnu házel."

 

O zimních rukavicích a vánočním přání

Nemám moc rád zimní součásti oděvu: různé čepice, šály a vůbec nejmíň ze všeho mám rád rukavice. Doma mám jen jedny pro případ, že udeří padesátistupňové mrazy: Jsou to kožené černé palčáky s kožíškem uvnitř, které se hodí spíš do hokejové branky než mezi lidi, a připadám si v nich neforemný jako lachtan na souši. A protože padesátistupňové mrazy stále ne a ne přijít, za celou dobu, co rukavice mám, jsem je použil jen sedmnáctkrát. Divíte se, že to vím tak přesně? Je to tím, že jsem je dostal pod stromeček před sedmnácti lety. Typický "měkký dárek", který přišel při rozbalování na řadu toho roku jako jeden z prvních, protože měkké balíčky (alespoň pro mnohé z mužů) neskrývají většinou tak velká tajemství, jako dárky "tvrdé". Zajímavá mužská logika.

Když jsem byl malý, nechápal jsem, jak by mohl někdo dárky radši dávat než dostávat. Bral jsem to jako jednu z dalších nepochopitelných lží, kterými dospělí z rozmaru častují děti, asi jako to, že si pro zlobivé děti přicházívá polednice nebo že dobro nakonec vždycky zvítězí. Bylo mi sice trochu líto dospělých, že mají mnohem méně balíčků než já, ale vždy to byl jen lehký závan lítosti, protože pak už jsem se pustil do rozbalování všech těch tajuplných nazdobených dárečků a na dospělé chudinky jsem v rozjitřené atmosféře vánočních vůní, světel a zvuků dočista zapomněl. Vždyť přece dostávat dárky je tak báječné a čím víc jich je, tím báječnější je to pocit, na tom by se snad dala v matematice vysvětlovat přímá úměra.

 

Dlouhý večer s pivem Mythos

Při každé své návštěvě Lefkady si udělám čas a zajdu do jedné své oblíbené taverny v přístavu městečka Vassiliki. Večer se v přístavu koncentruje skoro veškerý zdejší život, takže kromě toho, že se dobře najíte, můžete pozorovat turistický i "domorodý" cvrkot. S člověkem, který má tavernu v současné době na povel, se znám už dlouho. Když jsem tu byl poprvé, dělal tu nejčernější práci a teprve se zaučoval. Teď už se vypracoval a já si z něho (k jeho velké nelibosti) dělám legraci, že se z něj stal velký boss, se kterým už si ani netroufám mluvit. Návštěvu u něj jsem jako obyčejně nemohl vynechat. Přivítal mě jako starého známého a já dopředu věděl, že mi bude zase chutnat.

Normálně si na Lefkadě dávám v taverně k pití víno. Stává se mi ale, že tak jednou za pobyt dostanu chuť na řecké pivo Mythos. Pro ortodoxního českého "pivního gurmána" to sice asi není nic moc, ale já - i když jsem původem z Plzně, moc nepivařím, takže mi jednou, dvakrát za rok Mythos docela chutná. Objednal jsem si tedy zdejší výbornou (a vydatnou) fazolovou polévku, králičí stifado a jedno pivo. Byl jsem zrovna vyhládlý po celodenním výletě a objednané menu se mi zdálo přiměřené situaci. Nebylo.

Eyes Wide Shut

Poslední film slavného režiséra Stanleyho Kubricka rozhodně nenechává diváky chladné: Někoho likviduje svou délkou a dlouhými pasážemi, v nichž se jakoby nic neděje, někoho vytáčí už samotným faktem, že ve filmu hrají hlavní role Tom Cruise a Nicole Kidmanová, jiné uvádí do intelektuálního a psychoanalytického rauše - zejména skalní příznivce neobyčejného filmaře, který se bohužel již premiéry filmu v roce 1999 nedožil. Nejsem ani členem fan klubů obou hlavních představitelů, nehořím (neměl bych správně kubrickovsky říct "nešajním"?) pro vše, co kdy Kubrick natočil, ale je fakt, že tento film mě kdysi opravdu přikoval k plátnu a stejně pak několikrát k obrazovce počítače i televizoru. Ne, rozhodně to není film pro netrpělivé, pro příznivce akce a už vůbec ne akční zábavy. Stejně tak zklame ty, kteří lpějí na pochopení uměleckého díla. Ale umění se nemá chápat, umění se musí především cítit. A film Eyes Wide Shut cítím nejen v hlavě, ale v kostech, svalech a nervech celého těla. Občas nevím, co si s ním mám počít, ale cítit -
to tedy je!

Chápu, proč film nese označení "erotický thriller". Pár návštěvníků navíc jistě není k zahození a film obsahuje mnohé z toho, co se od takového filmu očekává; zvlášť zabývá-li se záležitostmi ponejvíce nevědomými, kde sex hraje zatraceně velkou roli. Přesto bych se zdráhal zařadit film do takové škatulky. A jen s velkým sebezapřením vstřebávám název pro českou distribuci, který zní Spalující touha, což tak nejednoznačný a nepolopatický film, jako je Eyes Wide Shut, podle mého názoru doslova poškozuje.

 

Nedělní miniglosy č.94

Ministři EU definitivně potvrdili, že administrativní část navigačního systému Galileo bude sídlit v Praze. V současnosti se jedná o finanční podpoře ze strany vlády ČR, která se zatím stále rozhoduje mezi podporou tomuto projektu a finančními pobídkami zahraničním filmařům. Ve skupině lobbistů přijel evropský navigační systém do Prahy podpořit v nelehkém střetu i sám Galileo Galilei. "Nerozumím tomu, proč česká vláda stále váhá" řekl slavný vědec hned na letišti médiím. "Všichni už dlouho tvrdí, že bez finančních pobídek český filmový průmysl nepřežije ani několik měsíců, a přece se točí!"

-----------------------

Akce českých lékařů Děkujeme, odcházíme má první hmatatelné výsledky: Na Vysočině podalo hromadnou výpověď z českého zdravotnictví již 80% zdejších pacientů.

 

Fotohádanka č.4

 

 

Už od začátku vám slibuji, že jednou připravím o něco těžší fotohádanku, abyste mohli trošku popustit uzdu vaší fantazii. Možná ten okamžik právě přišel. Možná je to ale jen moje zcestná představa a vy mě jako již tradičně zahltíte správnými odpověďmi.

 

 

O nerudném stávkokazovi

Poslední dobou nepíšu své příspěvky tak často a v takové podobě, jak bych rád a jak byste si to zasloužili. Chápu, že výmluva na nedostatek času neobstojí, protože času je z hlediska objektivního pozorovatele stále stejně, jen počet různorodých aktivit jakoby rostl nad únosné meze. Ale pozor, vůbec to neznamená, že bych si stěžoval, ostatně většinu činností, které teď vykonávám, jsem si sám vymyslel a nikdo mě do nich nenutí. Nechci si tedy nesmyslně stěžovat, jen upozorňuji, že snižující se počet nových článků na mém blogu má i jiné vysvětlení, než že jsem se stal ještě lenivějším než dřív nebo že bych dokonce na vás - na své milé čtenáře - zanevřel.

Dnes ovšem vím, že něco napsat musím za každou cenu. I kdyby to měla být jen ona legendární "autorská tečka" (to bych se ovšem stal lehce usvědčitelným plagiátorem). Kdybych totiž dnes nic nepublikoval, mohl bych zavdat důvod k úvahám, zda jsem se náhodou také nepřipojil k dnešní odborové stávce. No a vzhledem k tomu, jaký je můj vztah ke stávkování a k odborům vůbec, bych byl v tomto podezření jen velmi, velmi nerad.