O růžových lenonkách

Ovlivněn depresivní temně olověnou oblohou, která hrozí až na čestné výjimky několika slunečných dnů vládnout české kotlině od půlky listopadu do konce dubna, pořídil jsem si na toto období růžové brýle. Prostě jsem podlehl reklamě, která mě přesvědčovala, že skrze obroučky růžových brýlí bude vše vypadat lépe, světleji a zářivěji a světu kolem mě to bude víc slušet. A především pak lidem, v jejichž tvářích a často i duších jako by se ta pochmurně šedá obloha věrně zrcadlila. Růžové brýle jsou vůbec poslední dobou nejbouřlivěji se rozvíjející oblastí průmyslu; kdepak mobily, počítače nebo auta, vždyť ty už má u nás skoro každý. Ale vlastní růžové brýle, které z přičmoudlého šera vykouzlí slunce a gaunerovi přičaruje na záda andělské perutě, to je to, co dnes frčí. Vždyť kdo z nás by nechtěl mít svět a lidi kolem sebe lepší a příjemnější?

Nu, proč to nezkusit, řekl jsem si, i když už mám z jiné podobné reklamní akce doma tzv. univerzální kráječ, kterému se podařilo univerzálně nakrájet na nudličky pouze moje nervy a bříška několika prstů. Ale půjdu do toho tentokrát opatrně, nebudu si pořizovat žádný drahý módní výstřelek a načančaný designový model, spíš nějaké životem omlácené brejličky z druhé ruky. Jednak už budou mít s olověným světem a lidmi bez perutí své zkušenosti a budou navíc, doufám, za pár kaček.

 

Našel jsem si tedy ve výprodeji jedny levné ze starorůžového plastu a s lehce narůžovělými skly, žádný hi-tech výkřik ani kýčovité obroučky ve tvaru srdcí, které jsou možná dobré pro teenagery jako valentýnský dárek. Uměřené a nevýstřední malé růžové lenonky. Vlezlá prodavačka se mě sice snažila přesvědčit, že mi brýle sluší, ale mám ještě zbytky soudnosti a hlavně - přece si brýle nepořizuji proto, aby mi slušely, ale abych udělal svět kolem sebe přívětivějším nebo aspoň snesitelnějším.

Zkusil jsem si je cvičně nasadit hned v obchodě, ale na paní prodavačce jsem nezaznamenal žádné podstatné změny. "Zprovoznit přesně podle návodu!" poručila mi ta odměřená žena stejně nerudně, jako mne před chvílí pozdravila. Celou cestu domů jsem se na to, jak brýle vyzkouším v praxi, moc těšil a svět se mi zdál o něco světlejší už teď, a to byly brýle ještě v krabici. Co asi teprve nastane, až si je nasadím?!

Návod samotný moc obsažný nebyl: "Brýle nasaďte a noste," pravil moudře. Nic víc. Dál už byly jen standardní bezpečnostní pokyny a varování, kde vám stejně jen vysvětlí, že vám výrobek může za určitých okolností ublížit anebo vás může i zabít; tyhle zbytečnosti už dávno nečtu, protože by mne mohlo snadno zabít už pomyšlení na to, co se mi všechno může stát. Bylo mi jasné, že si na způsob optimálního používání růžových brýlí budu muset přijít sám. Ale co taky čekat od obnošeného modelu první generace?

Brzy se ukázalo, že i když jsou brýle používány přesně podle návodu, obloha skrze jejich skla vypadá na první pohled stejně zataženě, ulice jsou stejně šedavé a většina tváří stejně zachmuřená. Co s tím? Brýle jsou z druhé ruky, žádná záruka se na ně nevztahuje a vrátit nejdou. Když jsem ale v nošení vytrval, ukázalo se, že brýle se nejspíš jen snaží zkoncentrovat své skromné síly. Většina lidí vyvázla zcela beze změny a brýle odmítly zbytečně plýtvat energií. Koho ale vyhodnotily za hodného pozornosti, doslova si na něj zasedly a pak ho byly schopné proměnit k nepoznání. Takový člověk měl najednou se špatnými vlastnostmi utrum. Samozřejmě prosil, škemral, mohl před brýlemi klidně klečet na kolenou a dožadovat se uznání svých chyb a špatných vlastností, přísahat na bibli, že je potvora, lump a asketická sketa, dokladovat svá tvrzení čestnými prohlášeními všech, kterým kdy v životě ublížil; vše marno. Je mi těch lidí svým způsobem líto - jak mají ti chudáčci páchat své oblíbené špatnosti v tak růžovém světě?

Proč právě moje brýle jsou tak svéhlavě elitářské? Proč je proměňovaných lidí tak málo, že by se dali spočítat na prstech jedné ruky krátce po použití univerzálního kráječe z reklamy? Copak by si ostatní taky nezasloužili nějaké jánošíkovské přilepšení? Třeba je to tím, že jsem si vybral právě lenonky s maličkými kruhovými obroučkami, zahrnujícími jen malé zorné pole. Nové širokoúhlé modely budou jistě schopné obsáhnout mnohem větší výřez světa a třeba jednou nějaká sférická 3D růžová helmice bude fungovat opravdu na všechno.

Postupně jsem si zvykl nosit své růžové brýle skoro nepřetržitě. Ostatně kdybych si hned na začátku pozorně přečetl neoblíbené bezpečnostní pokyny, nemohl bych přehlédnout varování, že brýle mohou vyvolat u svého majitele závislost. Svět kolem mne se prakticky nezměnil: Je-li právě depresivní, brýle ho nerozzáří, je-li jasný, brýle neposkytnou kýžený stín. Jen vzácně do zorného pole vstoupí někdo, kvůli kterému brýle nechají všeho dalšího rozhlížení po světě a pořádně od podlahy se do něj pustí, vyperou ho, vyčistí, navoní, načepí, vtisknou mu neobyčejnou krásu a hloubku, moudrost, empatii a všechny další myslitelné nejlepší vlastnosti. Samozřejmě dobře vím, že ten člověk nemůže být ve skutečnosti takový, jak ho moje brýle v záchvatu růžové hysterie představují, ale tak nějak svým lenonkám důvěřuji, že díky jejich bohatým zkušenostem a neobyčejné intuici vybírají z mnohahlavého davu k přikrášlení jen ty, kteří za to doopravdy stojí. V tom je zřejmě jejich pravý smysl, o kterém se v žádném návodu nepíše a na který si musí každý přijít sám. Vždyť proč by jinak zrovna na tyhle lidi růžové brýle tolik plýtvaly svou dýchavičnou energií baterek první generace?

Až jednou potkáte muže středního věku s růžovými plastovými lenonkami na nose, dobře se rozmyslete, než vstoupíte do jejich zorného pole.

Jo a už jsem vám říkal, že mi taky neobyčejně sluší? Už ta úžasná, sympatická a moudrá paní prodavačka to kdysi odhadla na první pohled!