Vliv jerlínu japonského na počet utopených

Úvodní poznámka: Podotýkám, že nejsem vzděláním ani profesí statistik, byť si o sobě myslím, že v datech umím slušně hledat souvislosti i chyby a někdy dokážu (budiž mi odpuštěno, děje se to většinou v sebeobraně a často vůči těm, kteří v tomto oboru mají ještě větší zkušenosti než já) data "kreativně interpretovat", aby potvrdila právě ten pohled, kterému dávám přednost :-). Prosím případné profesionální statistiky a matematiky, aby mi odpustili některé nekorektní a absurdní příklady použité v článku, ale někdy se na podobných příkladech lépe ukazují skryté logické vady.

 

Představme si značně zvídavou osobu, vybavenou navíc některými technologickými vymoženosti současného digitálního světa, pro zjednodušení (a aby to nešlo napadnout soudně) třeba mne. Protože jsem zvídavý opravdu značně a je právě (hypoteticky) červen, při čtení každoroční statistiky utonulých, kterou média občas před létem připomínají, náhodou zjistím, že dlouhodobá čísla se začínají výrazně zvětšovat právě v měsíci červnu. No a pokud bych byl zároveň alergikem (což naštěstí nejsem), byl bych jen krůček od originální myšlenky: Co když právě pyl našeho národního stromu, lípy srdčité, která v červnu začíná kvést, má s počtem utonulých nějakou tajuplnou souvislost, na kterou přede mnou nikdo nepřišel? Nastartuji tedy svou technologickou kohortu: počítače, tabulkové procesory, všeliké datové analyzátory, mobilní aplikace a cloudová propojení a zjistím, že v červnu a červenci vypadají výsledky opravdu slibně. V srpnu už jsou ale lípy odkvetlé a počet utonulých ještě naroste. Jak říkává Hercules Poirot: "Pořád mi něco důležitého uniká, sakrblé!"

 

Těžký život náhradníka

K náhradníkům mám z čistě osobních specifických důvodů velmi kladný vztah a dokážu se do jejich role dobře vcítit. Když je vidím, jak dychtivě čekají na svou příležitost, na pokyn trenéra, režiséra či stranického předáka, povzbuzuji v duchu jejich trpělivost a držím jim palce, aby jejich šance nepřišla až v souvislosti s něčím nepříjemným - třeba když primabalerína neubrzdí svůj pohyb a skončí v orchestřišti vpletena do plechové změti pozounů, hráče odnesou ze hřiště s kolenem vyvráceným do nepřirozeného úhlu, nebo když řečník na stranickém sjezdu nezkrotí své vášně, spadne i s vratkým řečnickým pultem z vysokého pódia a omdlí po tvrdém dopadu hlavou na svoji vlastní zaťatou pěst.  

Když připravuji nějakou výstavu fotek, mám vždycky v záloze i několik náhradníků, to kdyby se ukázalo přímo na místě, že některá z fotografií "základní sestavy" se přímo na place necítí dobře, nebo si s výstavním prostorem z nějakého důvodu nerozumí, což se může snadno stát a bez praktického vyzkoušení se to nedá předem odhalit. Po výstavě na dobřichovickém zámku v roce 2018 mi tak zůstalo několik náhradníků, které jsem už v expozici neuplatnil. Nevadí, třeba je použiju příště, řekl jsem si, a oni smutně usedli zpět na pomyslnou lavičku náhradníků. Po dvou letech jejich čas opravdu většinou přišel na letošní trojici výstav. Jenže... 

Nedělní miniglosy č.565

Dnes dopoledne jsem se po dlouhých čtyřech týdnech konečně dostal do výstavního sálu na zámku v Dobřichovicích, kde stále ještě visí moje fotky tvořící dohromady expozici Jedním obrazem, jednou větou (2018-2020). Výstavě měl tento víkend skončit prodloužený čas, ale protože je stejně zámek po většinu času zavřený, jako je ostatně zavřené skoro všechno, kam by lidé mohli chodit z radosti a ne z nezbytnosti, řekli jsme si, že výstavu ještě protáhneme do konce roku; kdoví, třeba se stane nějaký vánoční zázrak a dveře se ještě budou moci aspoň na pár dní otevřít. Ale kdyby nic jiného, aspoň jsem při své návštěvě vlastní výstavy získal dobrý námět pro příští blogový článek, těšte se! :-) Ale nepředbíhejme: Před událostmi, které teprve přijdou, mají přednost ty, které přicházejí právě teď, tedy konkrétně další číslo Nedělních miniglos, blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a snaží se přizpůsobit dnešní povýtce infekční době  a nakazit co nejvíc lidí humorem a optimistickým pohledem na skutečnost, která nás obklopuje. Srdečně vás všechny vítám u dnešního už 565. vydání.

 

Obrázky z přelomové doby

Když jsem nedávno dělal trochu pořádek (samozřejmě ve výsledku zcela marně) v šuplících s archivem svých starých negativů a s dochovanými staršími snímky, narazil jsem na pár černobílých a doma vyvolávaných fotografií z doby kolem přelomového roku 1989. No a protože v posledních letech dokumentární fotky vlastně vůbec nefotím, řekl jsem si, že by nebylo od věci připomenout, že jsem kdysi místy fotil i něco úplně jiného než dnes. Ostatně není to tak dávno, co jsem tady ukazoval dnes už vlastně historické "vlastnoruční" záběry dvou významných osobností v článcích Jak dostat do hledáčku Václava Havla a Příběh staré fotky paní Shirley Temple - Blackové. Jako s fotografiemi bych v současnosti s těmi dnešními obrázky nebyl spokojený ani trochu a styděl bych se takové snímky vůbec zveřejnit, přece jen jsem si v posledních letech zvykl na podstatně poctivější práci, jsem na fotky mnohem náročnější a co si budeme povídat, ty dnešní ukázky jsou jen odfláknuté "výcvaky". 

 

Jenže čas dělá své a po těch cca 30 letech pomalu přestává být důležité, jak je fotka kvalitní, ale začne být zajímavější tím, co je na ní zachyceno, zvlášť máme-li srovnání s aktuálním stavem a k tomu určité vědomí, co vše se v mezidobí odehrálo.  Zvu vás tedy na velmi krátkou černobílou "analogovou" procházku časem, kdy jedné éře (zaplaťpánbůh) odzvonilo a ta druhá se ve značných porodních bolestech rodila. Aby to nebylo moc dlouhé, vybral jsem jen tři fotky "veřejné" a jednu osobní. Kvalita fotek není nijak zvláštní, což je dáno jednak přístupem tehdejšího fotografa a jednak tím, že ten dnešní fotograf se se starými fotkami nepáral a docela obyčejně je přefotil. Ve skutečnosti mají fotky formát 18x24cm, protože víc jsem si tehdy vůbec neuměl představit; že budu pro někoho dělat fotku rozměru 1x1,5 metru, to by se mi tenkrát muselo zdát jako úplné sci-fi!

 

Nedělní miniglosy č.564

Bláznivý koronavirový říjen skončil, pokračujeme nejspíš neméně bláznivým listopadem a směřujeme k bláznivému prosinci. Ještěže aspoň ty měsíce jdou pořád ještě po sobě jako obyčejně; vysloveně čekám, koho napadne třeba v rámci nouzového stavu zrušit prosinec a prohodit ho třeba s únorem, aby lidem nebylo tolik smutno z toho, že letošní Vánoce nejspíš nebudou nic moc. Cožpak o to, vánoční stromeček mám ještě z loňska, dokonce mi na něm stále symbolicky visí jeden loňský vánoční zvoneček, ale je fakt, že za těch 11 měsíců trochu vybledla původně šťavnatě zelená barva větví a skutečnou svíčku bych se na stromku zapálit neodvážil. Kdoví, jaká jsou teď nouzová pravidla a jestli mají hasiči povoleno vyjíždět k zásahům, při nichž by bezkontaktním teploměrem naměřili teplotu vyšší než 37 stupňů? Ano, počet lidí v nemocnicích i počet hlášených obětí stále roste, ale navzdory tomu - a snad právě proto - vycházejí i dnes Nedělní miniglosy, blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". I nadále - pokud to jen trochu půjde - se budu snažit udržet si zbytky nadhledu a humoru, jak jsou na to čtenáři tohoto specifického periodika za více než 11 a půl roku jeho života zvyklí. Srdečně vás všechny vítám u dnešního 564. vydání.

 

Pevnost Grivas aneb Na hradě Aliho Paši

Pozn.: Letos jsem sice svůj zamilovaný řecký ostrov Lefkadu nenavštívil, ale při pořádání fotoarchivu jsem narazil na jedno téma, které jsem měl připravené pro blogový článek, ale nakonec na ně ve fofru stále nových lefkadských zážitků nedošlo a po návratu už jsem se pak věnoval jiným tématům. Proto i letos obohatím rubriku Črty z Lefkady novým článkem, ve kterém představím jedno místo, které sice není přímo na ostrově, ale jednak s ním má hodně společného a jednak je z něj na ostrov moc pěkný výhled. 

 

Ať už na Lefkadu cestujete zdlouhavě po souši a moři nebo zrychleně vzduchem, soukromým tryskáčem nebo na půjčeném oslu, nakonec vždycky na ostrov dorazíte po silnici, protože i nejbližší letiště Aktio/Preveza je na pevnině mimo ostrov. No a když po té silnici opravdu jedete a na ostrov už vám schází poslední kousek, vlevo od silnice se objeví výrazný pahorek s rozsáhlou kamennou pevností Grivas. Hned, když jsem pevnost spatřil poprvé, to bylo při mé první návštěvě Lefkady v roce 2003, jsem si řekl, že sem se musím určitě podívat a pevnost si prohlédnout pořádně. Jenže znáte to - pak na ostrov skutečně dorazíte, zjistíte, že krásných zákoutí je tam nejmíň na tři životy a vy máte k dispozici necelé dva týdny. Když pak přijíždíte příští rok znovu, znovu míjíte pevnost, znovu jste plni odhodlání a znovu vám do toho krásný ostrov hodí vidle. Přece není možné, aby to nevyšlo?! říkáte si potřetí, a ono se ukáže, že to možné je. I počtvrté a popáté... Nebudu zdržovat s podrobným výčtem: Nakonec mi naplnění dávného předsevzetí trvalo dlouhých 16 let a 12 návštěv ostrova. A pak jsem se jednoho rána vypravil ve velmi příjemném květnovém povětří s foťákem do hlavního města ostrova a došlo mi, že k pevnosti je to odtud vlastně jen asi hodinka rychlou chůzí, tak jsem přidal výlet mimo ostrov k pevnosti Grivas do svého odpoledního plánu. Jestli se to nepovede ani tentokrát, tak už asi nikdy!

 

Modrooká řeka

Před více než dvěma týdny se kvůli zmatkovitě přijímaným protiepidemickým opatřením uzavřela vstupní brána na mou doposud nejrozsáhlejší výstavu Jedním obrazem, jednou větou (2018-2020), která pořád ještě visí a podle poslední dohody s pořadatelem bude viset až do konce roku (jsem asi jediný fotograf, jehož výstava se "pro velký úspěch" už podruhé prodlužuje, aniž by bylo možné ji v dalším nastaveném čase spatřit :-)) v prostorách zámku v Dobřichovicích. Touto dobou jsem měl původně v plánu finišovat a provázet po výstavě jednu milou návštěvu za druhou, protože kdoví, kdy se mi zase povede svoje fotky veřejně představit v tak krásném prostředí, zatím to ale vypadá, že si na to budu muset nechat zajít chuť. Pokud by byl někdo ze zdejších vážených čtenářů tak odvážný, že by si chtěl navzdory aktuální nepříznivé situaci fotky v příštích týdnech prohlédnout při čistě individuální návštěvě, jsem připravený mu takový adrenalinový zážitek zajistit (dezinfekce i dostatečný prostor pro bezpečný rozestup jsou zajištěny). Pro všechny ostatní mám připravený alespoň kompletní výstavní E-katalog, kde najdete všech 51 vystavených fotek s popiskami i doplněnými výstavními texty alespoň online, když už je nemůžete spatřit ve skutečné velikosti a se všemi detaily na vlastní oči.

 

Nedělní miniglosy č.563

Z "časové banky" jsme si dnes opět vybrali během léta naspořenou hodinu, takže to vypadá, jako kdyby nám nějaký Velký hodinář přes noc rázem seřídil všechny sluneční hodiny. Uvidíme, snad budeme mít ještě letos pár dní příležitost užít si takové hodiny v chodu, i když slunce teď nejspíš musí jen nechápavě kroutit hlavou, jak se během těch pár zamračených týdnů proměnil život v naší středoevropské kotlince. Je vůbec možné při vědomí něčeho takového dál vydávat Nedělní miniglosy, blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu"? Na druhou stranu, přece nechceme být jako naši politici - ti verbálně hrdinní válečníci vhodní tak leda do pohodových mírových dob, kdy se vojska spokojeně šplouchají v bazénech a pořádají zahradní grilovačky. Ano, není žádný kumšt být dobře naladěný, když se vše daří, ale nemá snad větší cenu uchovat si aspoň zbytky humoru, když jinak končí veškerá legrace? Proto se i náš týdeník snaží i v aktuální nepříliš veselé době udržet si nadhled a vtip, jak jsou na to jeho čtenáři za více než 11 a půl roku jeho života zvyklí, a vychází - jako téměř každou neděli - dnes již po pětisté třiašedesáté.

 

O nenapravitelné lyře aneb Haiku z policejního protokolu

Kdepak, pravidla jsou pravidla! Jednou se něco jasně řeklo, vládní stenografky to zaznamenaly, na tiskovém na to prdli razítko, tak teď nemá cenu se vykrucovat. Před zákonem jsme si všichni tak nějak rovni. I kdyby sám pan ministr, nedej Bože, některé z těch pravidel porušil, určitě by... s velkou pravděpodobností... tedy snad... skončil na stejné židli jako vy... Nebo ty? Není tykání lyrám proti společenským pravidlům? Nebo aspoň proti policejnímu kodexu? Za normálního stavu by to asi byla zapeklitá událost. Ale máme stav nouze a to, holenku, jsou zakázané i mnohem méně podezřelé věci. Krucinál, smí se lyře říkat holenku, když je teď taková mela kolem pohlaví? Tak řekněte konečně něco! Cože? Vždyť vás není skoro slyšet! Tedy, to jsem zase jednou chytil službu!

O divoké kartě a chaloupce nad oblaky

Mám takový zvyk, těžko říct, zda pozitivní nebo kontroverzní, že kdykoli připravuji nějakou svou fotografickou výstavu, jedno místo v jejím složení předem rezervuji pro některou z tisíců fotek, které jsem nedlouho po jejich pořízení vyhodnotil jako neperspektivní, odložil jsem je do hlubokého archivu a už jsem vůbec nepočítal s tím, že je ještě někdy někomu ukážu. Hluboký archiv je u mě cosi jako odloučený sklad knihovny daleko za městem, ze kterého si sice knížku objednat můžete, ale budete muset nějakou dobu počkat, než do skladu někdo pojede, knížku zbaví pavučin a vrstev letitého prachu a dopraví ji zpátky do míst, o kterých už ani nedoufala, že se tam ještě někdy ocitne: Tento archiv už totiž nemám vůbec na svém počítači, ale jen na externím disku, který využívám jen zřídka, především pro občasné a nepořádné zálohování. Podobně jako si pořadatelé tenisových turnajů rezervují v turnajovém pavouku místa pro tzv. "divoké karty", tedy hráče, kteří by jinak nesplňovali podmínky pro účast v turnaji, ale z nějakého důvodu je dobré je do turnaje zařadit, i já mám připravenou takovou divokou kartu pro jednu z mých dávno odložených fotek. 

 

Nedělní miniglosy č.562

Pozn.: Právě mi po půldenní práci bez varování zcela zmizelo již skoro dokončené vydání Nedělních miniglos s kompletním úvodníkem i většinou vlastních příspěvků. Asi si dovedete představit, jaké to je, když se s něčím "pihňáte" takovou dobu, postupně text obrábíte a začišťujete, vylepšujete formulace a doplňujete odkazy a pak se najednou ocitnete opět před prázdnou obrazovkou a zjistíte, že z veškeré práce nezbylo nikde zhola nic, snad jen pár nezřetelných stop ve vaší paměti. Ale obávám se, že můj pochopitelný vztek věci nijak nepomůže, takže se musím do práce pustit znovu od začátku, v době, kdy už jsem měl téměř hotovo. Ufffff. Jestli to dnes nebude tak utřesené jako obyčejně, snad mi to odpustíte.

 

V posledních dvou měsících jsem byl zvyklý každý den se aspoň jednou zastavit na své výstavě Jedním obrazem, jednou větou (2018-2020) na dobřichovickém zámku, abych zjistil, co nového se tam odehrálo, kdo výstavu navštívil a jak se mu líbila, případně prohodil pár slov s přítomnými návštěvníky. Teď jsem už týden na výstavě nebyl, a přesto vím přesně, co se tam za tu dobu odehrálo: NIC! Výstava je pro veřejnost zavřená spolu s celým zámkem, na vystavené obrazy, zbytečně otevřenou návštěvní knihu i přichystanou láhev s dezinfekcí padá prach a pravděpodobnost, že se situace změní, je vzhledem k nepříliš nadějnému vývoji epidemie minimální. Jedinou částí expozice, která je teď k něčemu dobrá, je kompletní E-katalog výstavy, který jsem narychlo připravil, aby bylo možné si fotky prohlédnout i na dálku a bez rizika; s osobní prohlídkou velkoformátových obrazů se to sice nedá srovnat, ale aspoň něco. No a protože mám za poslední týden "výstavní absťák", už jsem se docela těšil na přípravu nového vydání Nedělních miniglos, blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Snad nikoho neurazí, že se tento týdeník i v nepříliš veselé době snaží udržet si nadhled a humor, jak jsou na to jeho čtenáři za více než 11 a půl roku jeho života zvyklí. Přece nepřestaneme zrovna v době, kdy je trocha optimismu nejvíc zapotřebí, ne?!

 

Champollion ze Zákampí aneb tajuplný kámen v Nosticově zahradě

Zatímco dříve jsem byl v Praze prakticky každý den, protože to mám z Dobřichovic pouhou půlhodinku vlakem, přiznávám, že v současné neveselé koronavirové době tam jezdím, jen pokud je to nutné. Nemám proto moc příležitostí k tomu, abych dlouhé hodiny bloumal po městě, jak jsem na to byl zvyklý, a hledal zajímavá místa, která se mi v ideálním případě podaří zachytit i na fotkách. Fotografie Prahy tedy zrovna moc nepřibývají, i když na mé aktuální výstavě na zámku v Dobřichovicích tvoří celou třetinu všech vystavených obrazů. Přesto si ale s sebou nosím v hlavě seznam míst, kam se chci rozhodně podívat, až půjdu někdy náhodou kolem. A protože se mi včera díky souhře okolností a jednomu známému podařilo dostat po delší době na Kampu, vzpomněl jsem si, že jsem se chtěl podívat za Čertovku do Nosticovy zahrady, kde má být kamenný památník starodávné Wendlingerovy prádelny. Kámen prý má tvar mýdla a je do něj vytesán dnes už nezřetelný a nečitelný nápis, ze kterého je ovšem patrný alespoň letopočet 1659. 

 

Přestože jsem musel kolem toho kamene projít už mnohokrát, nikdy mě ničím neupoutal natolik, abych se o něj začal zajímat. Protože není velký (na výšku má s podstavcem asi metr), souvislosti se mi zdají být docela zajímavé, a navíc je s kamenem pro mne jako pro zvídavého člověka (ale zároveň i dějepisného neouka) spojena i řada otázek, jde, myslím si, o téma, které se skvěle hodí do mé tradiční blogové rubriky Pražské drobnůstky. Jak jsem zvyklý, udělal jsem si napřed na webu a v dostupných knížkách letmou rešerši, ale rozumných informací se mi moc získat nepodařilo, navíc se většinou v různých obměnách opakují, jak od sebe autoři navzájem opisují. Všichni se ale tváří, jako by kolem toho šutru bylo všechno úplně jasné a nebylo už třeba vůbec nic dodávat a na nic dalšího se ptát. No a já jsem naopak zvyklý ptát se, když mě něco zajímá a sám jsem na domyšlení podrobností hloupej, takže prosím zdejší odborníky na historii, aby mi pomohli pochopit, co se vlastně v rohu příjemné Nosticovy zahrady na Malé Straně nachází. 

O staré fotce, která si na fotografii jen hraje

V mediálním obklíčení koronavirové vozové hradby je docela těžké vyhnout se pokušení přidat další z hory nervních názorových článků, zaplevelujících ubývající myšlenkový prostor každého z nás, ve kterém většinou celkem zbytečně replikujeme to, co bylo nejspíš už mnohokrát řečeno jinými a v jiných souvislostech - tedy co se všechno ve skutečnosti kolem nás děje, kdo co zavinil, která nařízení mají a která nemají smysl a kdo je větší mizera, případně chundelatější ovce. Taky jsem chtěl původně napsat něco štěpného a náležitě nesmiřitelného na aktuální hlavní téma, zvlášť když moje fotografická výstava spolu se všemi ostatními kulturními akcemi zavřela veřejnosti své brány a musel bych být ještě o moc větší optimista, než jsem, abych se domníval, že je ještě otevře. Ale nakonec jsem si řekl, že sobecká hněvivá lítostivost nebývá v dobách, kdy má spousta lidí mnohem zásadnější problémy, nejlepší rádce, a i když zrovna nemůžu nikoho provázet mezi svými fotkami, což bych samozřejmě dělal neskonale rád, ještě to nutně neznamená, že musím do bezedné internetové latríny stesků přidat i svůj nevoňavý příspěvek.

 

Pozn.: Když už se běžní návštěvníci právě nemohou podívat na výstavu naživo, aspoň si všichni mohou v deštivých a ne úplně optimisticky vyhlížejících podzimních dnech prohlédnout kompletní E-KATALOG dobřichovické výstavy (mimochodem, ani teď není "živá" prohlídka výstavy pro opravdové zájemce úplně vyloučena; pokud si e-katalog otevřete a kouknete se přes tlačítko "vlevo dole" na průběžně aktualizované informace o výstavě, dozvíte se víc o aktuálních možnostech).

 

Nedělní miniglosy č.561

Už od dob velké povodně z roku 2002 vím, že jakmile řekne odpovědný politik, že situace blbě jen vypadá, ale ve skutečnosti je vlastně výtečná, protože ji má zcela pod kontrolou, je dobré být ve střehu, protože velký průšvih je už nejspíš za rohem. Za povodní bylo pár hodin po tomto výroku zatopeno "hermeticky uzavíratelné" pražské metro, které mělo být mimo jiné v nouzi krytem pro 300 000 lidí. Za koronavirové pandemie je za pár dní po podobných výrocích Česká republika nejpostiženějším státem EU. A když se zkusíme zeptat, jak se to mohlo stát, dostane se nám odpovědi, že za to můžeme my, protože vláda udělala všechno správně. Říkám si, že je velká škoda, že naše vláda má takový pech, že nemá k dispozici lepší obyvatelstvo; to by hned všichni viděli, jak bychom pod jejím osvícením vedením byli dobří! Popravdě, váhal jsem, jestli v tak těžkém období mám vůbec Nedělní miniglosy, blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", vydávat, když v jeho nepsaném etickém kodexu mám už víc než 11 let jasně uvedeno, že si nechci dělat ani nepřímo legraci z tragédií, ale když premiér země hází odpovědnost za svá pochybení "hrdinně" na občany a prezident plní v těžké době svou státnickou roli flusáním uboze jedovatých slin (omlouvám se, ale jinak to opravdu říct nelze) všemi směry, domnívám se, že jedna tradiční áčtyřka textu NMg už jen stěží může situaci ještě víc pokazit.

 

O uklízecí náladě

Nevím, jak je tomu u vás, ale mne popadá tzv. uklízecí nálada opravdu jen jednou za čas: Nemyslím teď ovšem takové to normální a přirozené uklízení, když nechcete hned na prahu svého obydlí obrátit v úprk vzácnou návštěvu nebo když jste zrovna v karanténě a stejně nemáte co dělat. Myslím tím případ, kdy vás prostě posedne neodbytné nutkání uklidit aspoň malý kousek nepořádku, který vás obklopuje, i když právě máte na práci spoustu jiných věcí a nikdo vaše snažení stejně nemá šanci ocenit.

 

Dnes ráno mě takový výjimečný okamžik zase po dlouhé době potkal. Připravil jsem si snídani a když jsem jako tradičně ani celkem ještě zachovalým zrakem nemohl najít žádnou čistou lžičku, v hlavě mi sepnul dlouho nepoužívaný kontakt a rozhodl jsem se umýt všechno nádobí, které na mne už delší dobu vyčítavě hledělo z vysokého umělého pahorku v kuchyňském dřezu a jeho okolí. Když nastane uklízecí nálada, nelze takovému puzení odolat, i když jsem chtěl původně roznést po schránkách dobřichovických sousedů letáčky s oznámením o prodloužení své fotografické výstavy; nebyly zadarmo a když je neroznesu, budou to peníze vyhozené z okna. Jenže není vyslovenou provokací roznášet letáčky na kulturní akci v době, kdy se pomazané epidemiologické hlavy rozhodly veškerou kulturu zcela zastavit? "Kdoví, co na těch jeho barevných papírcích ulpělo za mikroskopický sajrajt," řeknou si popuzeně sousedi a v lepším případě rituálně upálí v krbu letáček, v horším případě mne. Nervy obyvatelstva jsou usilovnou několikaměsíční masáží médií, neustále zdůrazňujících, že každý jsme nebezpečím pro každého, napjaty k prasknutí a krby jsou po dlouhém létě vyhladovělé jako medvědi po tuhé zimě.

 

Pár osobních (po)volebních poznámek

Kdo mě trochu zná, dobře ví, že účast u voleb považuji nejen za báječnou demokratickou vymoženost, ale i za normální projev občanské odpovědnosti a slušnosti. Nikdy jsem se neschovával za výmluvy, že není koho volit, ani jsem se k volbám uraženě neotočil zády jen proto, že mě některý z mých favoritů zklamal; to se prostě v normálním běhu života v našem nedokonalém světě děje, že lidé - včetně nás samotných - občas někoho svým konáním zklamávají, takže není divu, že se to děje i v politice. Nijak zvlášť mě nestresuje ani pomyšlení, že můj hlas je jenom maličký díl velké volební skládačky a že se v tom velkém celku jeho význam rozmělní a ztratí. Kdyby tahle mudroval zedník nad zanedbatelností každé cihly v porovnání s mohutností výsledné stavby, moc by se toho kolem nás nepostavilo. Přestože zcela ctím právo voličů nevolit a např. občas lehce nadhozenou vizi povinných voleb odmítám tak ostře jako v politice jen máloco, přesto je takové rozhodnutí pro mě, přiznávám, obtížně pochopitelné, tím spíš, když z něho zaznívá nádech hrdosti. Ale snažím se nermoutit věcmi, které mohu sám jen těžko ovlivnit, a soustředím se na to, co ovlivnit mohu, tedy na svou vlastní aktivní roli voliče.

 

Nedělní miniglosy č.560

Nikdy bych nevěřil, že jindy tak únavné šablonovité zprávy o volbách budu někdy brát jako příjemnou změnu, doslova jako vlídnou osvěžující oázu ve spolehlivě žhnoucí poušti mediálního koronavirového šílenství. Ani tak jsem ale neměl dostatek odvahy a nezbytný deficit sebeúcty, abych si pustil předvolební stranickou šavlovačku v televizi. Dost na tom, že jsem se po dlouhé době vypravil vlakem do míst svého trvale neobývaného trvalého bydliště, abych mohl v převleku "na Sandokana" předstoupit před volební komisi a vložit do urny vydezinfikovaný volební lístek. Jen jestli krajské vlády vzešlé z těchto voleb budou taky tak "hygienicky čisté" jako prostředí ve volebních místnostech! Ať už je to ale jakkoli, vy jste na závěr volebního víkendu správně dali svůj hlas (a čas) Nedělním miniglosám, blogovému týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a mě velmi těší, že se našeho "nedělníku bez roušky" nebojíte, i když od něj už 11 a půl roku hrozí každý týden nákaza humorem.

 

V uplynulém týdnu jsem stihl na svém blogu zveřejnit jen jeden nový článek. Jeho téma ostatně souvisí s důvodem, proč jsem článků nestihl víc: Moje dobřichovická fotovýstava se totiž prodlužuje o 5 týdnů až do 7. listopadu, takže jsem měl co dělat, abych zajistil vše potřebné a o této změně dal pokud možno všem potenciálním dalším návštěvníkům vědět. A tak pro čtivce z vašich řad aspoň ještě jednou připomenu i jeden text z minulého týdne O cobydupu a mé první cestě do kina, ve kterém jsem zavzpomínal na svou první samostatnou návštěvu biografu, kde zrovna premiérově uváděli dnes už klasickou filmovou komedii Jáchyme, hoď ho do stroje.

 

Moje dobřichovická výstava se prodlužuje

Jak už jsem oznámil na facebooku i v několika stovkách mailových zpráv rozeslaných v uplynulých dvou dnech (pokusil jsem se oslovit i ty ze zdejších čtenářů, na které mám uchované nějaké e-mailové spojení), moje fotografická výstava Jedním obrazem, jednou větou (2018 - 2020) byla po dohodě s městem Dobřichovice prodloužena až do soboty 7. listopadu. Nepovedlo se tentokrát "zarámovat" výstavu tak symbolickými daty, jako tomu bylo v případě výstavy v roce 2018, kdy výstava startovala vernisáží 21. srpna, tedy přesně na 50. výročí okupace z roku 1968, a končila 28. října, tedy v den 100. výročí založení Československa. Znalci historie a pamětníci dřívějších neutěšených socialistických pořádků by ale mohli  vytáhnout aspoň to, že bude výstava končit na 103. výročí říjnové socialistické revoluce v Rusku, což sice není zdaleka tak zajímavé a připomenutíhodné výročí, ale aspoň něco :-).

 

Celkový pohled do výstavního sálu.

 

Nedělní miniglosy č.559

Nový ministr zdravotnictví Roman Prymula nás všechny vyzval, abychom o prodlouženém víkendu pokud možno nikde netrajdali a místo toho si přečetli nějakou hodnotnou knihu. Kdyby ovšem věděl o Nedělních miniglosách, blogovém týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" (že o nich pan ministr neví, je ovšem jen jeho chyba!), možná by je doporučil místo knížky, ve které - co si budeme povídat - může na prsty bibliofilů na každé důkladně nevydezinfikované a ochranným plastovým návlekem neopatřené stránce číhat zákeřný virus. Mohu vás ubezpečit, že jsem ve společnosti svých Nedělních miniglos už strávil nejedno nedělní odpoledne a moje poctivě nainstalovaná aplikace E-rouška proti tomu zatím nikdy nic nenamítala. A když už se v současné celosvětově pohnuté době něčím nakazit, tak nejraději humorem, což má náš blogový "nedělník bez roušky" už déle než 11 a půl roku bez ohledu na dobové pandemické tance jako svou hlavní neskromnou ambici.

 

V uplynulém týdnu jsem na blogu opět zveřejnil dva nové články: V textu O cobydupu a mé první cestě do kina jsem zavzpomínal na svou první samostatnou návštěvu biografu, kde zrovna premiérově uváděli dnes už dávno klasickou filmovou komedii Jáchyme, hoď ho do stroje. Ve druhém článku jsem zdejším milým návštěvníkům ukázal pro mě dost netradiční fotky z vystoupení dvou energií nabitých kapel na srpnových Dobřichovických vinařských slavnostech. A z předchozích článků mohu snad ještě připomenout představení knížky z roku 1892 Všeobecný gratulant český s báječnými archaickými blahopřáními pro každou příležitost a vzpomínkový článek Zamávání režiséru a herci Jiřímu Menzelovi. 

 

Kapely na Dobřichovických vinařských slavnostech

Všude o sobě rozhlašuji, že nefotím lidi ani žádné oficiální akce. Když ale před měsícem (kruci, to už je zas vážně celý měsíc?!) byly u nás v Dobřichovicích na zámku tradiční vinařské slavnosti, podařilo se ve stejném okamžiku naplnit několik podmínek, které s tímto mým postojem řádně zacloumaly:

1. Byl jsem samozřejmě na zámku skoro celý den přítomen, protože jednak tam byl zajímavý program, a jednak tam bylo k ochutnání spousta dobrého vína. Vzhledem k určitým hygienickým limitům sice tentokrát na místě stála asi jen polovina vinařských stánků oproti předchozím letům, i tak to ale bylo dost na to, aby rozhodně bylo z čeho vybírat. Aspoň jsem si při ochutnávce nejrůznějších vzorků mnohokrát ověřil, že čich i chuť mi zatím naštěstí zůstaly zachovány - i přes určité úklady tajemných koronavirů v tomto směru.

 

2. Měl jsem u sebe foťák. Normálně na podobné hromadné akce foťák nenosím, ale tentokrát jsem zároveň čas od času vyběhl z rušného nádvoří po schodech do výstavního sálu, kde je právě k vidění moje fotovýstava Jedním obrazem, jednou větou (2018-2020), abych zapřádal své oblíbené "neřízené hovory s návštěvníky". No a pro tyhle účely je dobré mít s sebou i fotoaparát, protože osvědčenou otázku "...a čím vlastně fotíte?" vyřkne v průměru každý druhý divák z těch, kteří mě neznají.

 

O cobydupu a mé první cestě do kina

Samozřejmě, jako dítě mě rodiče občas brali do kina na nějakou tu pohádku. V paměti mi dodnes matně zůstala jen kreslená Sněhurka, ale dá se předpokládat, že pohádek bylo víc, protože jsem byl dítko zvídavé a ve Staňkově (městečko mezi Plzní a Domažlicemi), kde jsem před nástupem do školy bydlel, bylo kino docela blízko našeho domu a naší zahrady (dodnes na té zahradě - a výhradně jenom tam - občas fotím svůj dlouhodobý fotografický cyklus Kouzelná zahrada). Stačilo jen sejít dolů k tehdy nepříliš frekventované silnici, vedoucí ke hřbitovu, opatrně přejít přes železniční přejezd, pokračovat dolů po široké ulici mezi domy a zatočit doleva. A byli jste tam: V budově staňkovského Lidového domu, tzv. Liďáku, tenkrát byl (a vydrželo to dodnes) velký společenský sál, kde se většinou ve středu, v sobotu a v neděli promítaly filmy (což už dodnes nevydrželo).

 

Vstupenky se prodávaly z okénka do ulice a byly z lákavě barevného papíru - někdy modré, jindy červené a když i červený kotouč došel, zase pak třeba žluté nebo zelené, za korunu nebo za dvě. Dovnitř se chodilo zásadně hlavním vchodem, ale když představení skončilo, otevíraly se - to jsem měl velice rád - několikeré veliké dveře na boku sálu, kterými se vevalily přímo do ulice davy odcházejících diváků, často ještě než z velkého plátna v čele sálu zmizely titulky. No a zase stačilo vystoupat kousek do kopce ulicí s výhledem na náš dům, přejít koleje dráhy, po které jezdily vláčky do Domažlic a dvakrát za den i romanticky po zákazech vonící "mnichovák" (kterému bylo tehdy jako jedinému vlaku široko daleko dovoleno po důkladných kontrolách vyjet do světa zahnívajícího imperialismu), a vyběhnout úzkou vyšlapanou pěšinkou po prudké stráni nad dráhou přímo k dřevěným vrátkům naší zahrady. Z domu v kině i obráceně jsme prostě byli cobydup. Je zajímavé, jak umí být pro malého človíčka taková ani ne pětiminutová cesta napínavá a důležitá, že si její detaily uchová v paměti tak dlouho! 

 

Nedělní miniglosy č.558

Jak věděli už staří Řekové, přízeň bohů je vrtkavá, takže poté, co jsme byli při jarní vlně pandemie ve způsobu, jakým jsme se se situací vyrovnali, považováni za premianty, kteří sedí až u stupínku a pořád se přičinlivě hlásí, teď to naopak vypadá, že se z nás stali daremní propadlíci, kteří sedí v poslední lavici a vzdorná puberta jimi jenom cloumá. Nu, to tak občas bývá u toho, co je doposud nevycválané a má jen zanedbatelnou historii. To u Nedělních miniglos, blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" už déle než 11 a půl roku, je situace dávno stabilizovaná, čtenáři vědí, do čeho jdou, a možná i proto si i na tomto novém blogu "nedělník bez roušky" oblíbili navzdory nezanedbatelnému riziku nákazy humorem.

 

V uplynulém týdnu jsem na blogu opět zveřejnil dva články. V tom prvním jsem představil Všeobecný gratulant český z roku 1892, který nabízel - z dnešního pohledu - krásně archaická blahopřání prakticky pro každou příležitost. Ve druhém jsem přidal malou fotoúvahu na téma, jak je dobré občas zvednout zrak, abychom mohli spatřit pozoruhodné geometrické struktury, v článku O geometrii kolem nás a fotografických chybách. Z minulého týdne ještě jednou připomenu vzpomínkový článek Zamávání režiséru a herci Jiřímu Menzelovi.

O geometrii kolem nás a fotografických chybách

Opakovaně tudy procházíme a často si ani nevšímáme, co všechno zajímavého je na těch místech k vidění. A přitom většinou stačí jen se na malou chvilku zastavit a rozhlédnout se. V klidu a beze spěchu zvednout oči od cesty, po které se snažíme dostat co nejrychleji k tomu, za čím právě směřujeme, opustit aspoň na chvilku všechny naše aktuální soukromé i pracovní stresy a potenciální průšvihy a podívat se výš: na ty, kteří kolem nás procházejí se svými vlastními pozoruhodnými příběhy, vepsanými ve svých tvářích a v gestech, ale nejlépe ještě výš - na místa, která jsou nad námi, tak trochu mimo naše běžné zorné pole. Zkouším to tak dělat v ulicích, kterými procházím, a nad úrovní linie obchodních výkladů i v domněle důvěrně známých místech objevuji to, co by mě nikdy nenapadlo hledat. Dívám se nad sebe a občas žasnu nad tím, co tam vidím. Stejné to bylo tento týden na Smíchovském nádraží. Procházel jsem tudy už nesčíslněkrát - volně, když je dost času, i v běhu při dobíhání vlaku. Tentokrát bylo už pozdě v noci, nádražní vestibul byl skoro prázdný, v přilehlém stánku doprodávali poslední kousky pizzy a já měl neplánovaně 10 minut času, o které byl můj vlak do Dobřichovic opožděn.

 

Všeobecný gratulant český

Už jsem se tady několikrát zmiňoval o knížkách, které jsem pro sebe objevil díky dobřichovické knihobudce na místním nádraží. Byť notnou část zde odložených knih tvoří tendenční nečitelnosti z doby socialistické, sem tam se objeví i opravdová zajímavost. Nebo v tomto specifickém případě - dobově výstižněji řečeno - zajímavosť. Před nedávnem jsem na jedné z polic objevil generacemi ohmatanou knihu vydanou v roce 1892 s mnohoslibným názvem Všeobecný gratulant český. Nejedná se o žádnou tenkou brožurku: Na poctivých 600 stránkách jsou shrnuty nejrůznější vzory gratulací snad každému možnému adresátovi ke každé možné příležitosti (tedy aspoň takové, které si autor dokázal v roce 1892 představit). Chcete popřát strýčkovi Váňovi k životnímu jubileu? Sestřenici Bětě ke svatbě? Svému zaměstnavateli ke jmeninám? Chcete napsat srdečný dopis své milované a popřát jí vše nejlepší (např. sám sebe, myslíte-li to opravdu vážně) do nového roku? Všechno tu najdete - v próze i ve verších, stačí jen správně nalistovat a vytáhnout buď úplně hotovou nebo aspoň "předsmaženou" gratulaci, u které stačí (pozor na to!) změnit vzorová jména na ta správná, kterým chcete udělat radost. Takovou knihu mít muselo být tehdy doslova terno, protože jste s jejím využitím byli ve svých přáních vždy na úrovni doby.

 

No právě, na úrovni doby... Vypadá to totiž, že od doby, kdy "učitel v Ústí nad Orlicí" František Josef Andrlík (mimochodem, nebyl to žádný vesnický "nazdárek", ale vážený literát, pedagog, cestovatel a buditel) vydal v Karlíně svého "Gratulanta", jazyk našich nejupřímnějších přání ostatním lidem doznal podstatných změn a kdyby pan učitel tušil, že úsporné SMS přání k narozeninám bude mít v roce 2020 např. podobu ":) bday!" nejspíš by se mu na věčnosti nespalo moc dobře. A jen si představuji, jak by naopak lidé 21. století přijali vážně míněné blahopřání z doby, která se zdá být z dnešního pohledu o dost vzdálenější než na prosté časové ose je.

Nedělní miniglosy č.557

V uplynulém týdnu u nás průměrné počty nově nakažených "čínským koronavirem" poprvé přesáhly aktuální číslo Nedělních miniglos. A i když jsem se skřípěním zubů jako, myslím, celkem (po)slušný občan opět ve vyjmenovaných situacích a prostředích nasadil na ústa roušku, musím upozornit, že Nedělní miniglosy budou jako vždy bez roušky, takže všem doporučuji řádný odstup :-). 

 

V uplynulém týdnu jsem bohužel musel zareagovat na smutnou zprávu o smrti mého oblíbeného režiséra a vyšel z toho vzpomínkový článek Zamávání režiséru a herci Jiřímu Menzelovi. Ve druhém článku jsem své milé čtenáře zavedl do interiéru vršovického kostela svatého Václava od architekta Josefa Gočára a prakticky jsme si vyzkoušeli, jak různými způsoby nafotit tamější kazatelnu. Protože stále ještě doznívá ozvěna cesty předsedy Senátu Miloše Vystrčila na Tchaj-wan, ještě jednou zde připomenu o týden starší text Jak nejspíš kvůli Tchaj-wanu nevyhraju v čínské soutěži. A právě proto, že pořádný vášnivý polibek je aktuálně asi nejhorší noční můrou epidemiologů, takže sny o něm jsou jistě bez předchozí celotělové dezinfekce přísně zakázané, přidávám i svou zatím poslední básničku Polibek rtěnkou z červeného tramínu. 

Kazatelna u svatého Václava ve Vršovicích

Toto léto pro mne bylo doslova nabité fotkami díky hned třem fotografickým výstavám, které jsem letos pořádal (jedna na zámku v Dobřichovicích nadále běží). Když má ale člověk výstavy, věnuje se tou dobou spíš vybírání ze starších fotek a povídání o nich, než že by programově vytvářel fotky nové. Výjimkou, kdy jsem opravdu cíleně fotil nové věci, byla snad jen poslední návštěva mé staňkovské Kouzelné zahrady, která nakonec ještě stihla obohatit poslední dobřichovickou výstavní kolekci o dva nejnovější přírůstky. Jinak fotky vznikaly spíš spontánně než jako součást nějakého předem připraveného plánu, většinou na toulkách Prahou, která na krátkou prázdninovou dobu nasadila vůči návštěvníkům přechodně vlídnější tvář. Několik velmi různorodých ukázek jsem představil např. v článku Tři žánrové fotoextrémy z Prahy. 

 

Na vycházce po Vršovicích se skupinou nadšenců sdružených už řadu let pod značkou Pražské domy pak vzniklo např. několik fotek interiéru krásného moderního vršovického kostela svatého Václava od architekta Josefa Gočára (kdysi jsme si tu představovali jeho neobyčejné schodiště domu U Černé Matky Boží). Sice bych tyhle fotky časem rád zabudoval do speciálního podrobnějšího článku věnovaného tomuto pozoruhodnému chrámu, do kterého chci ještě doplnit několik exteriérových fotek, pokud mě k tomu vrtošivý koronavirus pustí. Dnes ale zkusím aspoň ukázat několik rozdílných úhlů pohledu na jeden konkrétní prvek interiéru - na zajímavou a moderně pojatou kazatelnu.

 

Zamávání režiséru a herci Jiřímu Menzelovi

V souvislosti s filmy Jiřího Menzela si vzpomínám na jeden pro mě důležitý okamžik, kterému už je víc než čtvrtstoletí: V létě roku 1993 jsme s mou tehdejší manželkou jako čerství novomanželé odjeli rozkodrcanou linkovou Karosou do Paříže, abychom tam strávili na pozvání našich tamějších přátel společný týden intenzivního poznávání toho úžasného města. Něco podobného jsme si v té době vlastně ani pořádně neuměli představit: Bydlet celý týden poblíž centra velkoměsta a mít možnost od rána do noci poznávat prostředí, nasávat atmosféru tak odlišnou od toho, co jsme znali z domova, prostě to, co je dnes už naštěstí považováno za zcela samozřejmé, byl pro nás tehdy ještě zcela výjimečný zážitek, který stavěl celkem obyčejný pojem "svatební cesta" na úplně jinou úroveň. Vyjížděli jsme tehdy z Plzně, kde měl autobus na trase Praha - Paříž jednu z několika zastávek. Cestující byli Češi asi jen ze třetiny, větší část tvořili cizinci, kteří se do Francie naopak vraceli nabiti především zážitky z poznávání "Divokého východu", což pro ně musel tehdy taky ještě být docela kulturní šok. No a jak to tenkrát na autobusových linkách bylo zvykem, kousek za Plzní se rozsvítilo několik obrazovek a řidič pustil pro potěšení cestujících film. 

Nedělní miniglosy č.556

Minule po trochu náročném "vinařském" týdnu bylo sice číslo vydání o něco hezčí, ale 556 taky nevypadá špatně. Ano, už po pětisté padesáté šesté za více než 11 a půl roku se dnes potkáváme nad vydáním Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu".

 

I v uplynulém - rekordně koronavirovém - týdnu jsem na blogu publikoval dva články. V tom prvním jsem se nechal inspirovat kontroverzní cestou předsedy Senátu Miloše Vystrčila na Tchaj-wan k lehce politikou říznutému textu Jak nejspíš kvůli Tchaj-wanu nevyhraju v čínské soutěži. Ve druhém článku jsem blíže představil fotografickou výstavu v dalekém kalifornském Berkeley, kde je po celé září k vidění mimo jiné i jedna moje fotografie: Jak nakonec nebudu viset (aspoň ne v Kalifornii). Z minulého týdne pak mohu ještě jednou připomenout nejčerstvější příspěvek do rubriky "V řeči mírně vázané", básničku Polibek rtěnkou z červeného tramínu. 

Jak nakonec nebudu viset (aspoň ne v Kalifornii)

Už jsem si skoro začal připadat jako fantasta, který si vybájil svou pohádku, sám v ni uvěřil a bez věrohodných důkazů ji začal šířit dál. Ano, hezky se to pábení poslouchá: že prý jsem spolu jen s pár dalšími fotografy z různých zemí získal v jedné celosvětové fotografické soutěži docela prestižní ocenění, kterým se ve svých životopisech chlubí i velcí profíci z oboru. Jenže, holenku, to by mohl říct každej!  Na Nově o tom nemluvili, v Blesku nepsali, u Šípa ve Všechnopárty jsi nebyl a nějaký podivný cár papíru, o kterém tvrdíš, že je to potvrzující e-mail od "organizačního výboru", už dnes umí vyrobit i předškolní dítě. Jestli tam nemáš nic lepšího, nezdržuj, máme tu ve frontě ještě dva břichomluvce a reinkarnovaného Napoleona.  

Ano, podobně jsem si připadal, když jsme dávali s paní, která má u nás v Dobřichovicích na starosti kulturu, dohromady malou upoutávku do místního informačního listu. Kdy jindy o něčem takovém napsat, když ne v souvislosti s právě zahajovanou výstavou, tím spíš že profilovou fotkou výstavy je právě "světově oceněný" snímek? Než budou v ruce (nebo aspoň na webu) hodnověrné důkazy, že nekecám, už bude možná dávno po výstavě a marketingová hodnota takové informace klesne k nule. Budiž té báječné ženě připsáno k dobru, že to se mnou riskla a mé pohádce uvěřila i bez úředního razítka.

Jak nejspíš kvůli Tchaj-wanu nevyhraju v čínské soutěži

Když začala celosvětová koronavirová krize, zrovna jsem v té době připravoval soutěžní kolekci fotek do jedné soutěže v Pekingu. Ne proto, že bych měl nějak zvlášť rád Čínu nebo její měnu (případné výhry v soutěži byly samozřejmě v jüanech), ale protože mi právě výborně vyhovovalo vyhlášené soutěžní téma. Pravda, při přihlašování do soutěže jsem se musel obrnit trpělivostí, protože internetové funkčnosti využívané pro vstup do soutěže byly převelice pozadu za aktuálním standardem a silně pokulhávaly dokonce i za standardem tehdy mé domovské blogovací platformy blog.cz, což už je co říct. Nakonec jsem se tam ale přes četné podivné dávnověké formuláře se spoustou otázek a přes tajuplná zákoutí bez anglické verze (kdoví, s čím vším jsem cestou - netuše, na co klikám - souhlasil) probojoval a svoje dvě fotky jsem do soutěže přihlásil. No, přihlásil, spíš vhodil kamsi za nepřívětivou hranici do tmy, protože nikdy mi nepřišlo žádné potvrzení, nedejbože pak poděkování, jak bývá u slušnějších soutěžních destinací zvykem. Ale ani mi při tom nikdo (asi) nevyhrožoval, ani po mně nikdo nestřílel jako po "narušiteli". Nějaké základní historické povědomí mám, takže vím, že bývalo i hůř.