Kazatelna u svatého Václava ve Vršovicích

Toto léto pro mne bylo doslova nabité fotkami díky hned třem fotografickým výstavám, které jsem letos pořádal (jedna na zámku v Dobřichovicích nadále běží). Když má ale člověk výstavy, věnuje se tou dobou spíš vybírání ze starších fotek a povídání o nich, než že by programově vytvářel fotky nové. Výjimkou, kdy jsem opravdu cíleně fotil nové věci, byla snad jen poslední návštěva mé staňkovské Kouzelné zahrady, která nakonec ještě stihla obohatit poslední dobřichovickou výstavní kolekci o dva nejnovější přírůstky. Jinak fotky vznikaly spíš spontánně než jako součást nějakého předem připraveného plánu, většinou na toulkách Prahou, která na krátkou prázdninovou dobu nasadila vůči návštěvníkům přechodně vlídnější tvář. Několik velmi různorodých ukázek jsem představil např. v článku Tři žánrové fotoextrémy z Prahy. 

 

Na vycházce po Vršovicích se skupinou nadšenců sdružených už řadu let pod značkou Pražské domy pak vzniklo např. několik fotek interiéru krásného moderního vršovického kostela svatého Václava od architekta Josefa Gočára (kdysi jsme si tu představovali jeho neobyčejné schodiště domu U Černé Matky Boží). Sice bych tyhle fotky časem rád zabudoval do speciálního podrobnějšího článku věnovaného tomuto pozoruhodnému chrámu, do kterého chci ještě doplnit několik exteriérových fotek, pokud mě k tomu vrtošivý koronavirus pustí. Dnes ale zkusím aspoň ukázat několik rozdílných úhlů pohledu na jeden konkrétní prvek interiéru - na zajímavou a moderně pojatou kazatelnu.

 

Zamávání režiséru a herci Jiřímu Menzelovi

V souvislosti s filmy Jiřího Menzela si vzpomínám na jeden pro mě důležitý okamžik, kterému už je víc než čtvrtstoletí: V létě roku 1993 jsme s mou tehdejší manželkou jako čerství novomanželé odjeli rozkodrcanou linkovou Karosou do Paříže, abychom tam strávili na pozvání našich tamějších přátel společný týden intenzivního poznávání toho úžasného města. Něco podobného jsme si v té době vlastně ani pořádně neuměli představit: Bydlet celý týden poblíž centra velkoměsta a mít možnost od rána do noci poznávat prostředí, nasávat atmosféru tak odlišnou od toho, co jsme znali z domova, prostě to, co je dnes už naštěstí považováno za zcela samozřejmé, byl pro nás tehdy ještě zcela výjimečný zážitek, který stavěl celkem obyčejný pojem "svatební cesta" na úplně jinou úroveň. Vyjížděli jsme tehdy z Plzně, kde měl autobus na trase Praha - Paříž jednu z několika zastávek. Cestující byli Češi asi jen ze třetiny, větší část tvořili cizinci, kteří se do Francie naopak vraceli nabiti především zážitky z poznávání "Divokého východu", což pro ně musel tehdy taky ještě být docela kulturní šok. No a jak to tenkrát na autobusových linkách bylo zvykem, kousek za Plzní se rozsvítilo několik obrazovek a řidič pustil pro potěšení cestujících film. 

Nedělní miniglosy č.556

Minule po trochu náročném "vinařském" týdnu bylo sice číslo vydání o něco hezčí, ale 556 taky nevypadá špatně. Ano, už po pětisté padesáté šesté za více než 11 a půl roku se dnes potkáváme nad vydáním Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu".

 

I v uplynulém - rekordně koronavirovém - týdnu jsem na blogu publikoval dva články. V tom prvním jsem se nechal inspirovat kontroverzní cestou předsedy Senátu Miloše Vystrčila na Tchaj-wan k lehce politikou říznutému textu Jak nejspíš kvůli Tchaj-wanu nevyhraju v čínské soutěži. Ve druhém článku jsem blíže představil fotografickou výstavu v dalekém kalifornském Berkeley, kde je po celé září k vidění mimo jiné i jedna moje fotografie: Jak nakonec nebudu viset (aspoň ne v Kalifornii). Z minulého týdne pak mohu ještě jednou připomenout nejčerstvější příspěvek do rubriky "V řeči mírně vázané", básničku Polibek rtěnkou z červeného tramínu. 

Jak nakonec nebudu viset (aspoň ne v Kalifornii)

Už jsem si skoro začal připadat jako fantasta, který si vybájil svou pohádku, sám v ni uvěřil a bez věrohodných důkazů ji začal šířit dál. Ano, hezky se to pábení poslouchá: že prý jsem spolu jen s pár dalšími fotografy z různých zemí získal v jedné celosvětové fotografické soutěži docela prestižní ocenění, kterým se ve svých životopisech chlubí i velcí profíci z oboru. Jenže, holenku, to by mohl říct každej!  Na Nově o tom nemluvili, v Blesku nepsali, u Šípa ve Všechnopárty jsi nebyl a nějaký podivný cár papíru, o kterém tvrdíš, že je to potvrzující e-mail od "organizačního výboru", už dnes umí vyrobit i předškolní dítě. Jestli tam nemáš nic lepšího, nezdržuj, máme tu ve frontě ještě dva břichomluvce a reinkarnovaného Napoleona.  

Ano, podobně jsem si připadal, když jsme dávali s paní, která má u nás v Dobřichovicích na starosti kulturu, dohromady malou upoutávku do místního informačního listu. Kdy jindy o něčem takovém napsat, když ne v souvislosti s právě zahajovanou výstavou, tím spíš že profilovou fotkou výstavy je právě "světově oceněný" snímek? Než budou v ruce (nebo aspoň na webu) hodnověrné důkazy, že nekecám, už bude možná dávno po výstavě a marketingová hodnota takové informace klesne k nule. Budiž té báječné ženě připsáno k dobru, že to se mnou riskla a mé pohádce uvěřila i bez úředního razítka.

Jak nejspíš kvůli Tchaj-wanu nevyhraju v čínské soutěži

Když začala celosvětová koronavirová krize, zrovna jsem v té době připravoval soutěžní kolekci fotek do jedné soutěže v Pekingu. Ne proto, že bych měl nějak zvlášť rád Čínu nebo její měnu (případné výhry v soutěži byly samozřejmě v jüanech), ale protože mi právě výborně vyhovovalo vyhlášené soutěžní téma. Pravda, při přihlašování do soutěže jsem se musel obrnit trpělivostí, protože internetové funkčnosti využívané pro vstup do soutěže byly převelice pozadu za aktuálním standardem a silně pokulhávaly dokonce i za standardem tehdy mé domovské blogovací platformy blog.cz, což už je co říct. Nakonec jsem se tam ale přes četné podivné dávnověké formuláře se spoustou otázek a přes tajuplná zákoutí bez anglické verze (kdoví, s čím vším jsem cestou - netuše, na co klikám - souhlasil) probojoval a svoje dvě fotky jsem do soutěže přihlásil. No, přihlásil, spíš vhodil kamsi za nepřívětivou hranici do tmy, protože nikdy mi nepřišlo žádné potvrzení, nedejbože pak poděkování, jak bývá u slušnějších soutěžních destinací zvykem. Ale ani mi při tom nikdo (asi) nevyhrožoval, ani po mně nikdo nestřílel jako po "narušiteli". Nějaké základní historické povědomí mám, takže vím, že bývalo i hůř.

Nedělní miniglosy č.555

555 je moc pěkné číslo, na které jsem se těšil 11 a půl roku :-). Nebudu tentokrát dělat žádný speciální výběr miniglos, však jsme si ho užili v nedávném jubilejním 550. čísle; dnes půjde o docela standardní vydání, ale řekl bych, že takové na všechny strany symetrické a navíc sympaticky kulaté číslo našim Nedělním miniglosám, svéráznému blogovému týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", docela sluší, co říkáte?

 

Tento týden byl od samotného začátku plný vína: Jednak postupně dopíjím to, co se nestihlo vypít na vernisáži, a od pátku už byl celý víkend uzpůsoben tradičnímu rytmu Dobřichovických vinařských slavností, kde bylo možné (i když ze známých důvodů byl tentokrát počet vystavujících vinařů asi poloviční oproti normálu) ochutnat opravdu výborná vína. Radši nebudu říkat, u jakého stánku jsem tentokrát strávil nejvíc času, abych nedělal panu Kadrnkovi z Březí u Mikulova nepovolenou reklamu :-). 

A pak že prý nefotím lidi...

Ano, vím to já a vědí to i ti, kteří znají moje fotky: Fotit lidi prostě moc neumím a hlavně to dělám jen výjimečně (těžko rozmotat, co je v tomto případě příčina a co následek). Když mě někdo požádá o to, abych mu třeba vyfotil svatbu ("Seš přece fotograf nebo ne?!"), prchám bez mobilu do hlubokých lesů, odkud se vracím až po hostině a pro jistotu i po svatební noci. Ještě po létech se budím hrůzou z odpoledne, kdy jsem se nechal přemluvit, že jednomu známému vyfotím "pár fotek z kanclu" a vyklubalo se z toho standardní "firemní focení" početného kolektivu i s portréty různorodě anglicky otitulovaných ředitelů. Jen málokdy si troufnu někoho vyfotit jen tak na ulici a když se přece jen překonám, s fotkou nejsem skoro nikdy spokojený. A že bych třeba zachytil někoho ze svých blízkých na běžných rodinných momentkách? Ne nadarmo se říká, že kovářova kobyla chodí začasté bosa. Kdybych použil divadelní žargon, focení lidí je pro mě protiúkolem podobného druhu, jako kdyby měl Chuck Norris zahrát bojácného metrosexuála, který tráví své tiché domácí večery vyšíváním.

Polibek rtěnkou z červeného tramínu

Polibek rtěnkou
z červeného tramínu
kladu si
(moc rád)
za vinu
Tvůj otisk ve mně
co se nedá smýt.

Polibek rtěnkou
z červeného tramínu
kilometrovník
který snad nikdy neminu
K čemu je radost
o kterou se
nejde podělit
když se něco zdaří?
 
Na co hned nemyslí
má hříšná ozvěna
Možná ne já
snad jen ten tramín na mé tváři
se dnes červená.

Nedělní miniglosy č.554

 Popravdě, asi jsem nezažil v životě moc rušnějších "dvoutýdnů", jako byl ten, který uplynul od zatím posledního vydání Nedělních miniglos: Tři dny překotného celodenního zálohování dohasínajícího blog.cz, likvidace dvou fotografických výstav v Horních Počernicích a v Plzni, zjišťování a náprava chyb po migraci blogu, třídenní příprava a instalace nové velké výstavy na zámku v Dobřichovicích, otevírací vernisáž s cca 70 báječnými návštěvníky, několik skupinových prohlídek výstavy, atd., atd. Ale horký rušný týden uplynul a máme tu první Nedělní miniglosy, které vycházejí výhradně na tomto mém novém blogu. Po výběrovém jubilejním 550. čísle jde o už čtvrté standardní číslo svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a první vydání, které dokazuje, že Nedělní miniglosy po 11,5 letech fungování přežily svůj rodný blog. 

Hattricková vernisáž

Jestli jsem v nedávné bilanci psal, že v průměru mi napsání článku trvá asi 4 hodiny, dnes to musí být o něco méně, protože se mi právě nedostává dostatečného času. V tomto týdnu jsem se totiž věnoval své letošní poslední a nejrozsáhlejší fotografické výstavě Jedním obrazem, jednou větou na zámku v Dobřichovicích. Tři dny mi trvala příprava, instalace a doladění všech detailů. Napřed jsem celý den od rána do večera obrazy rámoval a hledal pro ně nejlepší místo. Druhý den jsem rozměřoval, porovnával, věšel. Ani jsem radši nepočítal, kolikrát jsem křepce vyběhl (no dobře, spíš vyfuněl) na schůdky ke stropu sálu a přilehlé chodby, zvlášť když jsem si po první instalaci sedl na židli doprostřed výstavního prostoru, nechal k sobě kolem visící fotky asi hodinu promlouvat a stěžovat si, načež jsem půlku výstavy převěsil a pracně rozměřené sestavy a vymyšlené vztahy zpřetrhal a nastavil jinak. Nakonec si o to správné místo řekne nejlíp sama fotka, ne autorovo ego, to je velmi nespolehlivý nástroj :-).

Z poslední návštěvy mé kouzelné zahrady

Po velmi dlouhé době jsem se před nedávnem konečně zase jednou dostal do Staňkova navštívit svou rodinu a vidět tamní zahradu, na které vzniká už víc než 10 let dlouhodobý fotografický cyklus Kouzelná zahrada. Ono je to docela těžké: Do Staňkova se i za normálních okolností dostanu tak 3x, 4x za rok, natožpak v době, kdy začal společnost dirigovat koronavirus. Z těch několika návštěv se jen jednou za čas podaří trefit vydařené světelné podmínky, optimálně krásný západ slunce, nutný k tomu, aby fotky za něco stály. Reálně se tedy dá použít tak jeden, maximálně dva večery za rok pro focení, a to ještě ne vždy. V té přibližně půlhodince optimálních podmínek pak vznikne tak 200-300 fotek, z nichž - dopadne-li to dobře - vyberu pro další využití tak dvě až pět. Paradoxně pak zpracování a výběr fotek zabere mnohonásobek času ve srovnání s focením samotným. Není to úplně můj preferovaný styl práce, ale karty v tomto případě rozdávají vhodné světelné podmínky a zvolená technika focení - tedy poměrně dlouhá (sekundová) expozice spojená s řízeným pohybem objektivu. Během té "fotící půlhodinky" se mnou ovšem není žádná řeč, neodpovídám na otázky, mezi různými zákoutími zahrady se přesunuji nečekaně rychle a nahlas povzbuzuji slunce, aby se zapadáním nespěchalo a ještě chvíli vydrželo. Teprve až i poslední kousíčky slunečního kotouče zapadnou za horizont vzdáleného lesa, focení tím okamžikem definitivně skončí a já se můžu naladit zpět do komunikačního módu a zeptat se bezelstně: "Co že jste to říkali?"

Haiku na rozloučenou s blogem

Dnešní rozloučení s platformou blog.cz bude z mé strany velmi stručné - tak, jak jen japonské haiku umí být. Sedmnáct slabik na závěr historie obsahující v obrovitých wordovských zálohách víc než 4.5 milionu slov. Jsou ty hromady textu málo nebo moc? Moc pro ty, kteří nemají dost času hledat, málo na to, aby plnohodnotně vypověděly různými oklikami celkem prostou skutečnost, která by se nejspíš taky vešla do pouhých pár slov, kdybychom měli v pravý čas tu báječně nezodpovědnou odvahu je vyslovit.

Sedmnáct dodatečných slabik, kterým nezainteresovaní nemůžou úplně porozumět, a kdoví ostatně, jak tomu je u nás zainteresovaných.

Co k závěrečným sedmnácti slabikám přidat?

Velké poděkování.

Pozvání. (show pokračuje na mém novém blogu www.petrvapenik.blogspot.com)

Úlevný povzdech. (Panta rhei)

Upřímné přání.

Úsměv.

Zamávání.

Haiku na rozloučenou s blogem, kde jsem byl doma

Zůstalo ticho

po vzpurných komponentách.

Dokonáno jest.

Nebudeme se opičit po dávných vzorech, abychom na vzkříšení museli čekat celé tři dny. Nedělní miniglosy sice zítra nevyjdou, ale dva dny by mohl být - v době, která tlačí na výkon a efektivitu daleko víc, než tomu bylo před pár tisíci lety - celkem přijatelný kompromis. Tak se těším na pondělí, které pro mne bude tentokrát sváteční hned v několika rovinách. Už aby bylo! Vlastně ne, kruci... Víte vy vůbec, co všechno ještě musím o víkendu stihnout? :-)

Díky za vše a na shledanou!

 

P.S.: Krátkou souhrnnou bilanci mých 12 blogových sezón na platformě blog.cz najdete v článku Stručný souhrn dvanácti let s blogem.

Stručný souhrn 12 let s blogem

Úvodní poznámka: Tento článek je předposledním článkem vydaným na právě končící platformě blog.cz a shrnuje moje dlouholeté působení na mém původním blogu pvapenik.blog.cz (tohle je asi historicky poslední odkaz na můj starý blog, který někam přikládám :-)).

------------------------

Když říkám, že jde o stručný souhrn, bude opravdu stručný. Dokonce bodový. Tucet sezón na blog.cz v pouhém tuctu jednoduchých bodů:

1. Nebylo to celých 12 let ale přesně 11 let a 7 měsíců, tedy od ledna 2009 do srpna 2020.

2. Za tu dobu jsem publikoval 1924 článků (ani jediný týden nebyl bez článku). Protože mám zkušenost, že jeden průměrný článek mi od prvotního nápadu po závěrečné kontrolní přečtení textu zabere cca 4 hodiny času (mimochodem, tento nedlouhý článek byl z tohoto pohledu silně nadprůměrný :-)), vychází to celkem na 320 dnů čistého času.

3. Celkově mě moji čtenáři poctili cca 295 000 návštěvami a prohlédli si přitom 605 000 stránek.

4. U mých blogových článků se objevilo téměř 38 000 komentářů od 954 komentátorů.

Nedělní miniglosy č.553

 

Ano, asi by se ještě jednou slušelo připomenout jubilejní Nedělní miniglosy č.550 se speciálním výběrem 40 nejlepších miniglos za poslední rok. Přesto je hlavní informace dnešního úvodníku jasná: Právě vycházejí poslední Nedělní miniglosy na platformě blog.cz. Vycházely tam dlouhých 11,5 roku a dotáhli jsme to až k číslu 553. Příští neděle bude posledním dnem v životě blog.cz a Nedělní miniglosy ten den nevyjdou: Ne snad ze smutku nebo na truc, ale hlavně proto, že závěrečný článek na blog.cz chci vydat v sobotu a první článek čistě na novém blogu - pro mě ovšem sváteční zdaleka nejen tím - naopak v pondělí. Takže si v neděli dáme zase po dlouhé době (poprvé od 17. listopadu) volno. Od 554. čísla bude už náš svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", vycházet jen na nové blogové adrese www.petrvapenik.blogspot.com stejně jako všechny moje ostatní blogové příspěvky.

Jak si sbalit svých dvaatřicet švestek

Ve středu odpoledne jsem měl na své výstavě Třicet tváří světla v Divadle Horní Počernice poslední pozvané hosty, se kterými jsem absolvoval dvě půldruhahodinové komentované prohlídky. No a když už jsem v tom prostoru spolu s fotkami byl, udělal jsem si pár památečních záběrů, abych si jednou po létech pamatoval, jaké to tam tenkrát bylo: Kouknu se pak na ilustrační záběry a uvidím: Bylo mi tam příjemně, svobodně, byli tam fajn lidé. A myslím, že hlavně mým fotkám tam bylo dobře. 

Ještě dva dny, říkal jsem jim, a přijedu si pro vás. Jen se mi to zdálo anebo opravdu posmutněly? Zase zpátky domů? Za skříň? Do velkých desek? Na matraci pod deku? Nebo jen tak ležérně opřít o stěnu. "Víš, jak se ti tam práší? A nikdo nás tam neobdivuje, nikomu tam o nás nevyprávíš žádné historky jako tady!" vyčítaly. "Nech nás tu, tady je nám fajn! Občas na nás někdo mrkne, jak nám to sluší, občas jen tak projde okolo, většinou nuda, ale pořád lepší než doma." Jo, holky, kdyby to bylo tak jednoduché.

Ragtime

K filmu Ragtime, který natočil v roce 1981 režisér Miloš Forman podle bestselleru E.L.Doctorowa, mám specifický vztah. Poprvé jsem ho viděl už v roce 1986 na speciální projekci Jaromíra (Mikyho) Kučery, filmového historika, pedagoga a příležitostného herce. Pan Kučera tehdy měl v našem VŠ klubu několik večerů (už si nepamatuji, kolik jich přesně bylo, nejmíň pět), na kterých nám představil kompletní tvorbu Miloše Formana včetně několika tehdy zcela nedostupných amerických filmů. Jednalo se o verzi upravenou pro výukové projekce na FAMU, takže jsme viděli celkem asi dvě třetiny z plné více než dvě a půl hodiny dlouhé filmové fresky, to vše v nezapomenutelné podobě: Film byl v původním znění s německými titulky, které Miky Kučera průběžně tlumočil do češtiny a do toho svým nenapodobitelným překotným způsobem za vydatné pomoci máchajících rukou ještě vysvětloval dějový kontext, souvislosti s dalšími Formanovými filmy, upozorňoval na zajímavá filmařská místa, na herce a na historické reálie (kdysi jsem o těch zážitcích už psal v článku Vzpomínka na filmy Miloše Formana) Vůbec jsem tehdy netušil, do jaké míry tyhle nenápadné večery pro pár desítek lidí ovlivní mé vlastní budoucí vnímání filmů; dnes to beru jako nejlepší "školu pro filmové diváky", jaké se mi mohlo dostat.

Nedělní miniglosy č.552

Po výběru 40 nejlepších miniglos z posledního roku v jubilejním 550. čísle tu máme už druhé vydání tradičního rozsahu, které vychází v době přesunu zanikajícího starého blogu. No a protože už se na své nové hlavní blogové adrese www.petrvapenik.blogspot.com docela zabydluji, vypadá to, že Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", svůj rodný blog.cz opravdu přežijí. Uvidíme, o kolik se nám společně podaří zatím 11 a půl roku dlouhou historii značky NMg na novém blogu prodloužit.

Musím říct, že poslední dobou je opravdu rušno: Do závěrečného týdne vstupují mé dvě fotografické výstavy v Horních Počernicích a v Plzni, takže máte do pátku 7. srpna poslední šanci vidět je na vlastní oči (zde najdete aktuální informace o výstavách). Pokud se vám to ale nepodaří, můžete si prohlédnout obsah obou výstav alespoň v článku E-katalogy mých dvou letních fotovýstav. Není to sice úplně ono jako vidět fotky naživo ve velkém formátu přímo ve výstavním

Ten, který každého zdravil

Těžko říct, jaké jméno bych dostal od svých soukmenovců, kdybych byl indiánem. Vzhledem k mé vášni pro fotografování bych mohl být třeba Ten, který kouká cizím okem, jako zarytému neplavci by mi mohli říkat Ten, který se koupe jen tam, kde stačí, jako nekuřák bych možná proslul jako permanentní válečník Ten, který odmítá i dýmku míru, a raději ani nezkouším pomyslet na to, jakého jména by se mi dostalo za můj specifický vztah k ženám. Kdyby ale anketa na téma mého indiánského jména neprobíhala mezi vzdálenými rudochy, ale mezi mými dobřichovickými sousedy, možná by se nabízel jiný favorit.

"Není to ten blázen, kterej každýho na potkání zdraví"? pojal by podezření soused zleva, kterého jsem právě včera večer na ulici vytrhl svým hlasitým zahlaholením ze zamyšlení, až narazil hlavou do dopravní značky příhodně pojmenované "Jiné nebezpečí".

E-katalogy mých dvou letních fotovýstav

Jak místní blogoví štamgasti dobře vědí, právě probíhají dvě výstavy mých fotek. První je k vidění v Divadle Horní Počernice a jmenuje se Třicet tváří světla, druhá je pro změnu v Plzni, v ČSOB na Americké třídě, a její název je Exploze, reflexe a víry. Samozřejmě, úplně nejlepší pro návštěvníky (a největší potěšení pro mě jako autora :-)) je prohlédnout si obrazy přímo na výstavě, protože mají výrazně větší formát, než může ukázat standardní počítačový monitor (většinou 70 x 50 cm, ale několik vystavených kousků je i větších). Pro spoustu lidí, kteří by si třeba expozice rádi prohlédli, jsou ale výstavy příliš "z ruky", a proto jsem se rozhodl - jako už v případě několika předchozích výstav - zveřejnit k oběma výstavám tzv. "e-katalogy". V nich najdete všechny vystavené fotografie se stejnými popiskami, jaké mají na výstavě, i s uvedením výstavního formátu. Prohlídka e-katalogu tedy sice nemůže nahradit osobní návštěvu, ale může dát každému aspoň základní představu, jak výstava vypadá. Zvu vás tedy dnes rovnou na dvě pohlídky a - řekněme si to upřímně - kdy se vám poštěstí vidět během chvilky hned dvě fotovýstavy, které jsou od sebe fyzicky vzdálené víc než 100 km? :-)

Nedělní miniglosy č.551

Stačilo pár dní a v čase od minulého "normálního čísla" Nedělních miniglos došlo na blogu doslova k zemětřesení: Platforma blog.cz totiž oznámila ukončení činnosti k 16. srpnu, takže co má ruce a nohy, prchá teď se svými blogy co nejdál od epicentra všemi směry. Jak už abonenti Nedělních miniglos vědí, zakotvil jsem nakonec na adrese www.petrvapenik.blogspot.com, ale do ukončení provozu budou kopie článků vycházet i na starém blogu. A samozřejmě nenechám si ujít vydání závěrečného článku těsně před definitivní likvidací blogu, i když to podle aktuálního vývoje vypadá, že už si ho ani nikdo nepřečte, protože kdysi hrdý, úspěšný a oblíbený blog je dopuštěním neumětelů, kteří ho obchodně řídili asi tak dobře, jako já bych bez zaškolení řídil raketoplán, už dnes prakticky v troskách. Tou pozitivní zprávou ovšem je, že Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", svůj rodný blog přežijí, což už jsem naznačil minulým jubilejním 550. číslem, které obsahuje výběr 40 nejlepších miniglos z posledního roku, a potvrzuji to i dnešním vydáním s číslem 551. Uvidíme, o kolik se nám podaří zatím 11 a půl roku dlouhou historii značky NMg na novém blogu prodloužit.

Dvě bonusové tváře světla

Jak většina z vás z mých předcházejících článků či z příspěvků na sociálních sítích dobře ví, v Divadle Horní Počernice je až do pátku 7. srpna k vidění moje výstava fotografií s názvem Třicet tváří světla. Když to na mě nikomu neřeknete, přiznám se, že ve foyeru divadla nakonec nevisí jen avizovaných 30 fotek, ale dokonce o dvě víc, protože se prostě do tohoto zajímavého a různorodého prostoru taky vešly a mně bylo líto nechat příležitost nevyužitou a místo na zdi prázdné jen kvůli tomu, abych přesně dostál titulu výstavy, který jsem si ausgerechnet sám vymyslel. Pokud by se někdo ze zdejších milých čtenářů chtěl na celou expozici podívat v mém doprovodu, poslední příležitost bude mít ve středu 5. srpna, kdy bych měl být odpoledne i večer přítomný na místě a rád bych udělal dvě komentované prohlídky - od 16:00 a od 18:00 hodin. Jste samozřejmě srdečně zváni, některé dodatečné informace najdete na speciální informační stránce mého fotowebu.

Jak jsem zapomněl na svou Sklerózu

Stěhování na nový blog je v mém případě zároveň i celkem rozsáhlou inventurou. Ne, neodstraňuji při ní mizerné články s prošlou dobou minimální trvanlivosti, tolik času, abych si po sobě všech těch více než 1900 kousků přečetl a odpovědně zhodnotil, zase nemám; přece jen - dvě fotografické výstavy mi stále ještě běží (POZOR, už jen do 7. srpna!!) a s přípravou třetí, nejrozsáhlejší, právě finišuji (podrobnosti najdete na mé speciální informační webové stránce). Ale chci aspoň omezit počet odkazů, které po smazání starého blogu přestanou fungovat, protože budou směřovat do prázdna, do náhle vzniklého blogového vakua. Během červencových večerů tedy procházím postupně po jednotlivých rubrikách svoje články a vyměňuji staré prokliky za nové, ano, dokonce i u tak starých článků, že je pravděpodobně v jejich novém domově nikdo z návštěvníků nikdy nenavštíví. Ano, souhlasím, je to prakticky bez efektu, ale zase na druhou stranu kdybychom dělali ve svém životě jen to, co má smysl, nebyla by to, myslím, zdaleka taková zábava, a stačilo by nám na něj tedy i výrazně méně času, takže kdoví, jak by se s tím evoluce vyrovnala.

Nedělní miniglosy č.550 - výběrové číslo

Ani taková informační pecka, jakou je chystaná likvidace platformy blog.cz, by, myslím, neměla způsobit vykolejení dobrých tradic. Proto dnes jako tradičně každé padesáté číslo Nedělních miniglos, blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", je i č.550 číslem výběrovým. Z čísel 501 až 549 (tedy asi z jednoho celého roku vydávání NMg) jsem pro vás totiž vybral 40 miniglos, v nichž se více či méně odráží často velmi neobyčejné dění uplynulých 12 měsíců. Věřím, že jsem vybral glosy, které jsou i s odstupem času pochopitelné, a fyzikálně-chemická analýza, provedená špičkovým pracovištěm Kriminalistického ústavu, by v nich i s časovým odstupem potvrdila zřetelné stopy humoru.

Přeji tedy všem milým čtenářům, ať už se přišli podívat na původní blog nebo už si otevřeli nový blog petrvapenik.blogspot.com, příjemnou zábavu, krásné letní dny, pokud možno žádné střety s nebezpečnými mikroorganismy, a těším se na shledanou u příštího, již opět zcela standardního vydání č.551.

Ani blog netrvá věčně

Zrovna jsem přemýšlel, co za článek tento týden napsat, když tu přišlo cosi jako osvícení: Zpráva, že blog.cz za měsíc definitivně končí svůj provoz. On tedy mezi námi - aspoň podle toho, jak se klopotně vyvíjel - končí už několik let, jen dlouho nikdo neměl tu odvahu prásknout pěstí do stolu a říct to na rovinu. Tak teď konečně dlouho očekávaná pěst furiantsky udeřila o desku a dala zřetelně všem na srozuměnou, že do potopení našeho blogového Titanicu zbývá přesně jeden měsíc. Sice jsem si u tak velkého projektu myslel na poněkud delší přechodnou dobu, ale i ten jeden měsíc si umím velmi dobře představit - právě proto, že nikdo nemůže říct, že by tato zpráva byla bleskem z čistého nebe. Nebe nad touto platformou bylo dávno zatažené černými mraky a blesk této brizance se dal už dlouho čekat.

Nedělní miniglosy č.549

Protože blog.cz už opět prakticky nekomunikuje a servery si dělají dál, co chtějí ony samy, a rozhodně ne to, co chceme my blogeři, rozhodl jsem se publikovat Nedělní miniglosy v kompletní podobě, tedy i s odkazy. Co se stane, netuším, ale začíná mi to být jako zasloužilému členovi DSBM, tedy Dobrovolného sdružení blogových masochistů, skoro jedno. Přinejhorším se dnes na hlavním blogu Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", čtenáři nedočkají, a Nedělní miniglosy zde na blogspotu budou mít zasloužené sólo. Ale svět je plný rizika a nebezpečí, a zdaleka ne vždy všechny jeho komponenty fungují správně, tak proč by tomu právě na blogu mělo být jinak. Pokud se publikace podaří, 549. číslo našeho již déle než 11 let vycházejícího nedělníku se značkou NMg se i na tradičním místě opět pokusí potěšit a snad občas i rozesmát tamější pravidelné, občasné i náhodné návštěvníky.

O padesáti výstavních větách

Byl to před dvěma lety, když jsem připravoval druhou dobřichovickou výstavu svých fotek, tuším, právě nápad někoho z komentátorů na tomto blogu: Mohl bys přece ke každé vystavené fotce napsat haiku! Lidi by si prohlédli obrazy, každý z nich by zakousli malým básnickým soustem a z výstavy by odcházeli dvojnásob obohaceni. Nad tím nápadem, přiznávám dnes s odstupem, jsem přemýšlel. Slova přece dokážou mít obrovskou sílu; slovy je možné vyznat lásku i vyhlásit válku, rozčílit do běla i dojmout k slzám. A v naší kultuře jsou slova značně oblíbená, určitě o dost oblíbenější než činy. Jen si vezměte, jak se slova a věty nesmazatelně zapsaly do naší historie: Třeba manifest Dva tisíce slov nadělal na konci šedesátých let pěknou paseku nejen mezi tehdejšími komunisty a o dvě dekády později jiný dokument Několik vět dal jednu z posledních ran skomírajícímu státu, kde - rovněž ovšem především podle prázdných slov - "veškerá moc patřila pracujícímu lidu". Jak bych se svými slovy otesanými do formy padesáti haiku k padesáti fotografiím v takovém unfair srovnání obstál? Jak by si vedle Vaculíkových 2000 slov a Havlových a Křižanových Několika vět stálo Vápeníkových 850 slabik? Asi nijak zvlášť, protože zatímco přirozeností manifestů je burcovat, přirozeností japonské poezie je opěvovat neobyčejnost obyčejné krásy, což žádné velké emocionální vzedmutí mezi návštěvníky neslibuje. Maximálně pokrčení ramen, což asi není výslovný cíl žádného autora, maximálně - je-li cvik dělán poctivě - pokud se autor ve skutečnosti živí jako fyzioterapeut.

Tři žánrové fotoextrémy z Prahy

Děje se mi docela často, že se vypravím do Prahy na výlet se spoustou fotografických propriet, které jsou mi pak na cestě jen přítěží, protože buď nefotím vůbec nebo si jen lehce "skicuji" místa, která se mi zdají být něčím zajímavá, abych se k nim pak vydal někdy na speciální výpravu, za dobrých světelných podmínek. Během uplynulého cyrilometodějsky-husitského prodlouženého víkendu jsem takto Prahu navštívil hned dvakrát: V sobotu jsem vyrazil na toulky rovnou i se stativem v domnění, že bych mohl něco zajímavého vyfotit na dlouhou expozici u Vltavy, protože bylo docela pěkně beránkovité nebe, vpodvečer se ale skoro vyjasnilo, takže se rozplynuly i mé fantazie o podobě výrazného nebe nad Prahou. Na pondělí mě pro změnu na delší fotografickou procházku po Praze vytáhla blogerka Vendy W. Měl jsem tedy na focení svého oblíbeného města dohromady spoustu času, ale netěšte se, že vás tu teď zahltím spoustou zajímavých pražských zákoutí; po tradiční přísné eliminaci obrázků, které nestojí za pozornost, natož za zveřejnění, mi zbyly z obou výletů dohromady pouhé tři fotky. Fotky, které žánrově asi už nemůžou být dál od sebe, protože každá je uplácaná z úplně jiného fotografického těsta jak obsahem tak i formou zpracování.

Nedělní miniglosy č.548

Zatím se stále - bohužel jako obyčejně - na blog.cz nikdo nenamáhal minulý týden vyhlášený zákaz vkládání odkazů odvolat ani naznačit, jestli byl vůbec k něčemu dobrý. Neptej se autore, pěkně drž hubu a krok, a když budeš hodnej, třeba ti tvůj blog za odměnu nesmažeme. Zdá se vám to ve 21. století jako divný a ošklivě neklientský postup? Bohužel, na platformě blog.cz se to zjevně bere jako etalon optimální komunikace. Když to takhle půjde dál, brzy se přejmenujeme na DSBM - Dobrovolné sdružení blogových masochistů. Proto se dnes sice vrátím ke standardní formě úvodníku, jen ho v originální verzi uvedu bez odkazů. Na tomto blogspotovém blogu samozřejmě uvádím text i s odkazy. Je sice neefektivní psát dvě verze textů, ale to mám za to, že chci i v těžkých dobách udržet tradiční týdenní rytmus Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Nedělník ze značkou NMg vychází už déle než 11 let a i dnešní 548. číslo se pokusí potěšit a snad občas i rozesmát pravidelné, občasné i náhodné návštěvníky mého blogu, amatérismu a přezíravosti správců platformy blog.cz navzdory.

O zbytečném zábradlí

Jedna tramvaj číslo 2 ujela a druhá pojede až za osm minut, takže kromě zkontrolování nových esemesek je chvilka i na rozhlédnutí kolem sebe.

"Nevíš, proč to tu je?" zeptal se první klučina.

"Netušim, tenhle nesmysl je tu, co pamatuju," odvětil druhý, taky asi desetiletý pamětník.

Tři kousky oprýskaného kovového zábradlí, ne úplně pevného v kramflecích, zdánlivě nelogicky oddělují asfaltový chodníček pro chodce i cyklisty od travnatého pruhu, za kterým teprve je silnice a tramvajové koleje. Kdyby je aspoň oddělovaly pořádně po celé délce, možná by to dávalo nějaký smysl jako produkt útlocitného bezpečáka, ale zábradlí je dohromady dlouhé jen nějakých pět metrů, takže lidé pospíchající na tramvaj ho jednoduše obejdou. Zábradlí, které sice nijak nechrání, ale taky ničemu nepřekáží, a proto nikomu nestojí ani za opravu ani za likvidaci.

O mé plzeňské vernisáži a kovářově fotokobyle

Když se Jan Werich poprvé po devíti letech od odchodu Jiřího Voskovce z Československa mohl s tímto svým celoživotním přítelem konečně potkat, řekl prý na svou omluvu: "Já se kapánek vopozdil!" Na devět let jsem to nedotáhl, ale sedm let zpoždění je taky dost. Sedm let mi totiž trvalo, než jsem sebral pár fotek a vyrazil je vystavit do svého dávného bydliště - do Plzně. Do té doby jsem naopak tahal Plzeňáky a příplzeňáky, aby se přijeli podívat tu do Dobřichovic, tu na pražské Staré Město, tu do Vršovic, nedávno zase do Horních Počernic. Někteří k mému překvapení na výstavy jezdili, prohlíželi si, nefrflali. Kdoví, říkali si možná, jestli ten plzeňský odrodilec vůbec někdy zavítá do míst, ze kterých vzešel, kde chodil do školy jako žák, student a posléze nějakou dobu i jako učitel, do města, ve kterém se kdysi učil fotit, ještě v dobách, kdy fotografie uměla vonět po chemii a kdy celý proces její výroby byl jedno velké tajemství, protože když z bílého papíru začal ve vývojce vylézat obraz, nutilo to vždycky k zatajení dechu, tak to vypadalo zázračně. Ano, kapánek jsem se vopozdil, ale