Bylo nebylo, žil kdysi jeden fotograf, který kromě focení i rád psal různorodé texty a vůbec rád dělal spoustu dalších podobných vylomenin, ale měl takovou libůstku (nebo spíš nelibůstku), že se jen strašně nerad fotil. Ano, občas musel dodat fotku na nějakou legitimaci, ale to prostě byla povinnost, tak holt to nějak překousl, zazubil se na paní ve Fotografii na rohu ulice, vyletěl ptáček a bylo na pár let dopředu vystaráno. Když ale někdo fotil "jen tak" - rodinu nebo momentky z nějaké akce, kdykoli ten chlapík viděl v cizích rukou foťák v nebezpečném úhlu a vzdálenosti, vždycky se za něco schoval nebo utekl z obrazu nebo se aspoň zatvářil tak, že výsledný záběr byl nepoužitelný. Tak mu to procházelo dlouho, předlouho.
Když měl před tuctem let svou první výstavu, přesvědčili ho, že jeho aspoň malý obrázek u životopisu být prostě musí, aby diváci věděli, s kým mají tu čest, a tak vzal jednu podobenku z poslední "povinné" průkazky a řekl si, že to tak musí stačit. A když se konaly další a další a další výstavy, pořád používal ten stejný obrázek, protože žádný jiný neměl, objektivům všeho druhu se totiž vyhýbal veleúspěšně. Ale když už bylo podobence víc než deset let a byla svému majiteli - ač formálně stále podobenkou - čím dál nepodobnější, zdráhal se ji dále používat, protože to byl čím dál ošklivější podvod na návštěvnících, kteří stále mylněji očekávali, že je na výstavě přivítá fotograf v rozpuku. Takhle mladě přece už dávno nevypadal a lhaní ho už drahnou dobu nebaví.