sobota 25. října 2025

Malá mincovní hádanka

Dnes to bude velmi krátký článek, protože je půlnoc, teprve před chvílí jsem se vrátil z vernisáže krásné fotografické výstavy v Heřmanově Městci, o které si tady taky časem řekneme, a ještě potřebuji zpracovat pár tam pořízených fotek. Ale vzpomněl jsem si na to, jak jsem na svém starém blogu občas zveřejňoval tzv. Fotohádanky. Ta dnešní fotohádanka (zjistil jsem, že zatím poslední řádnou fotohádanku jsem zveřejnil před cca dvěma a půl rokem) ovšem nebude držet původní zažitou strukturu, kde čtenáři vždycky hádali, co na dané fotografii je a já jim k tomu dával několik indicií, které jim měly v hádání napomoci nebo je naopak něčím znejistit nebo svést na scestí.

Dnes budu mít ale otázku mincovní: Co myslíte, z jakého materiálu byla vyrobena mince, která je na dvou následujících obrázcích (z líce i z rubu) . Myslím že odpověď bude i bez dopsaných indicií velice jednoduchá, ale abyste si na mě nestěžovali, že jsem vám nevyšel nijak vstříc, řeknu aspoň pár základních informací: Jde o nominál 25 pfennigů, mince byla vyrobena ve městě Münsterberg, má nominál 25 pfennigů a i když na ní není žádný letopočet, z některých informací o tehdejším dění ve společnosti se dá předpokládat, že byla nejspíš vyrobena v roce 1921. 

Kdo přijde na správnou odpověď (a řekl bych, že to budou všichni, kdo se ozvou), mohl by ještě pro zajímavost připojit informaci, jak na to přišel, to jen kvůli mé zvědavosti.


Správnou odpověď sem připojím... Ehmmm, jak ono to bylo v tom klasickém filmu z roku 1960? Aha, přece "V sobotu večer, v neděli ráno!" :-).

úterý 21. října 2025

Momentky z výstavy a japonská přísloví

Jak jsem i tady na blogu už několik týdnů avizoval, minulý čtvrtek se uskutečnila vernisáž mé malé výstavy Černobílá minima v Divadle Kámen na pražském sídlišti Invalidovna. Pro mě to byl večer dlouhý, plný milých setkání a velmi, velmi příjemný. Celkově se do prostoru malého divadelního studia vecpalo 53 lidí (to jsou tedy ti, které jsem si zapamatoval nebo zatím identifikoval na fotografiích), kteří se v divadelní kavárně a přilehlých prostorách sešli, aby spolu se mnou odstartovali tříměsíční výstavu devíti černobílých a minimalisticky laděných obrazů. 

Pozn.: Dnes si dovolím zcela nestandardně použít výhradně cizí reportážní fotky. Sice jsem si s sebou na vernisáž svůj foťák vzal, ale za celý večer jsem ho nestihl pro samé vítání a povídání ani vyndat z batohu, takže jsem se musel tentokrát spolehnout na jiné fotografy. Naštěstí se jich v prostoru divadelní kavárny několik našlo, jak ostatně na fotkách uvidíme. Od obou autorek, které mi již pořízené fotky ukázaly, mám k využití jejich fotek zde na blogu souhlas, za který ještě jednou děkuji. 

Byl jsem moc rád za tak početnou návštěvu, která na výstavách v tomto divadle rozhodně není běžná. Úplně spokojený bych samozřejmě byl, kdyby účastníků bylo 54; jeden pro mě podstatný člověk, kterého bych na výstavě moc rád přivítal tím nejsrdečnějším možným objetím, totiž bohužel mezi návštěvníky opět být nemohl, byť v mých očích byl přítomen v každém kousku lidmi nahuštěného prostoru.  

Program zahájila kurátorka výstavy Lucie Váchová, která výstavě dala teoretický rámec a o mně řekla spoustu pěkných věcí, až se mi někdy obočí zcela samovolně pozvedalo radostným údivem. (Ši mo šita ni ojobazu - Ani čtyři koně nechytí to, co bylo jednou vyřčeno).
 
Foto: Helena Macháčková, Divadlo Kámen 

 

neděle 19. října 2025

Nedělní miniglosy č.797

Poznámka: Jako poslední dobou již obvykle, dopolední úvodník píšu doma v Dobřichovicích. Pak se přesouvám do Prahy, kde dopisuji hlavní miniglosový text v době cca mezi 14:00 a 17:00 hod., kdy zase "úřaduji", ve své "kavárenské kanceláři" přímo naproti Bílé labuti.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Uplynulý týden načal podzimní notně rušné období, na které se mi dost zaplnil kalendář a často navazuje jedna akce na druhou, takže zatím netuším, kdy budu taky chvílemi normálně žít. Hlavním bodem programu pro mě byla jednoznačně vernisáž (a oficiální start) mé maličké fotografické výstavy Černobílá minima, která je nainstalovaná v kavárně Divadla Kámen na pražském sídlišti Invalidovna. Ve čtvrtek večer to vypuklo a malé divadelní studio mělo co dělat, aby do své náruče pojalo všechny návštěvníky, kterých jsem ve své paměti a na několika reportážních fotkách zatím napočítal 52 (jako obyčejně - když se nic moc neplánuje a všemu se nechá skoro volný průběh, vyjde vše - působením nepochopitelných přírodních sil - téměř přesně podle ideálních očekávání :-)). V pátek jsem si vzal volno, abych se po příjemném večeru nedostal zase hned do mlýnice pracovních problémů, a v sobotu jsem při své vůbec první letošní zahraniční vyjížďce navštívil podzimní Drážďany. No a po tomhle neobyčejném vykolejení běžného týdenního programu je, myslím, nejvyšší čas, aby aspoň v neděli zůstalo vše při starém a bylo možnénapsat další Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už více než 16 let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Vítám vás tedy už u 797. vydání, což naznačuje, že už jen dvě "normální" vydání chybějí do dalšího, již osmého velkého jubilejního čísla, které by podle prozatímního plánu mělo vyjít 9. listopadu.

V uplynulém týdnu jsem v tom kvasu stihl zveřejnit pouze jediný (a ještě kraťoučký) článek: Haiku z doby kamenné, doprovozený závěrečným pozváním na vernisáž. Plánovaný páteční článek jsem sice rozepsal, ale nedokončil, tak si ho odložím k asi desítce dalších nehotových textů do rozpracovaných položek na neurčito. Z předešlého období tak ještě jednou připomenu např. článek O volebních vítězstvích a prohrách, ve kterém jsem se vrátil k parlamentním volbám z prvního říjnového víkendu a zdaleka nejen k těm, protože jsem lehce zavzpomínal i na své úplně první "volby" z roku 1986, nebo fotočlánek O posledním snímku, kde ukazuji poslední fotku pořízenou svým "měkkým" infračerveným filtrem Hoya, který jsem používal víc než 12 let a nedávno jsem si ho vlastnoručně rozbil.

středa 15. října 2025

Haiku z doby kamenné a pozvání na vernisáž

 

Haiku z doby kamenné

Staletí vzniká

v přítmí jeskynního ticha

obraz v kameni. 

 

Oproti dnešnímu haiku, mé vlastní fotografické a tentokrát striktně černobílé "obrazy v Kameni" (tedy konkrétně na mé výstavě Černobílá minima v Divadle Kámen na pražském sídlišti Invalidovna) nevznikaly po staletí ale nejvýše několik minut, byť v dnešní uspěchané době i to je na fotky docela dost. 

Vystavené obrazy nejsou umístěny v zakouřené a nevlídně vlhce studené paleolitické jeskyni, ale v příjemném prostoru divadelní kavárny, kde se ve čtvrtek 16. října od 18:00 uskuteční vernisáž této malé ale formálně i tématicky, myslím, docela kompaktní výstavy. Na místě bude devět "obrazů v Kameni", kurátorka výstavy Lucie Váchová a taky já jako autor. No a kdoví, třeba i vy :-). 

 Nejdelší expoziční čas byl osm a půl minuty u obrazu Jin a jang.

A kdybyste výstavu chtěli vidět v mém doprovodu a vernisáž nestihli, nic se neděje, už teď mám domluvené termíny tří komentovaných prohlídek, na kterých každého z vás moc rád přivítám. 

 

neděle 12. října 2025

Nedělní miniglosy č.796

Poznámka: Jako poslední dobou již obvykle, dopolední úvodník píšu doma v Dobřichovicích. Pak se přesouvám do Prahy, kde dopisuji hlavní miniglosový text v době cca mezi 14:00 a 17:00 hod., kdy zase "úřaduji", ve své "kavárenské kanceláři" přímo naproti Bílé labuti.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Několikrát během tohoto týdne jsem se dostal do "kvantové pasti": Měl (a chtěl) jsem být na dvou místech zároveň, ale bránila tomu - podle kvantové teorie - moje přílišná hmotnost. Potřeboval bych prostě něco shodit, asi tak na cílovou hmotnost 10-20 napsat další Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Vítám vás tedy už u 796. vydání, což naznačuje, že další velké jubilejní vydání NMg už ťuká na dveře :-).

V uplynulém týdnu jsem publikoval dva nové články: V prvním jsem vám několika obrázky představil svou novou, již od minulého víkendu nainstalovanou fotografickou výstavu Černobílá minima na pražské Invalidovně (pozor, Invalidovna není jen budova, ale taky sídliště), jejíž vernisáž vypukne ve čtvrtek 16. října od 18:00 v pražském Divadle KÁMEN. Je to výstava maličká: jediná místnost (divadelní kavárna) a pouhých devět černobílých obrazů, ale i tak věřím, že ve čtvrteční večer bude stát za to přijít se podívat. Ve druhém článku O volebních vítězstvích a prohrách jsem se vrátil k parlamentním volbám z minulého víkendu a zdaleka nejen k těm, protože jsem lehce zavzpomínal i na své úplně první "volby" z roku 1986. Z předešlého období mohu ještě jednou připomenout článek O posledním snímku, kde ukazuji poslední fotku pořízenou svým "měkkým" infračerveným filtrem Hoya, který jsem používal víc než 12 let a nedávno jsem si ho vlastnoručně rozbil, nebo Článek, který vlastně vůbec není o hadech, kde jsem na komentářích jednoho malého obyčejného příspěvku na sociální síti ukázal, jak může vzniknout obrovitá "černá díra", která si postupně přitáhne komentátory i čtenáře ze širokého okolí. 

sobota 11. října 2025

O volebních vítězstvích a prohrách

Ve volbách jsem vlastně jako volič opravdu drtivě vyhrál jen úplně poprvé a byla to výhra, kterou si nesu už skoro 40 let jako první opravdu velkou hanbu svého dospělého života (nikoli poslední, ale tolik jich snad zase naštěstí nebylo). Psal se rok 1986, mně bylo dvacet, právě jsem dokončoval druhý ročník VŠCHT, byl jsem čerstvě zamilovaný do ženy, se kterou jsem byl tehdy odhodlaný prožít celý život (což se posléze ukázalo jako plán až příliš ambiciózní) a moje volební místnost byla přímo na naší vysokoškolské koleji. V procesu "voleb" do tehdejšího komunistického Federálního shromáždění byla opravdová volba fakticky jen jedna - jestli k volbám jít nebo nejít. Přemýšlel jsem o tom snad týden a nebylo to žádné příjemné přemýšlení: proti sobě stála varianta stát se bezprostředním spoluviníkem na v principu zrůdném fungování tehdejšího politického systému a pak varianta individuálního odporu se všemi logickými důsledky pro můj život i pro život mých blízkých. Zvolil jsem hanbu.

Do volební urny jsem vhodil - stejně jako 99,94 % tehdejších oprávněných voličů - kandidátku tzv. Národní fronty a rovnou z volební místnosti jsem se šel na pokoj opít. Připadal jsem si jako romantická mladá dívka, která si vysnila nádherný zážitek svého prvního milování a o panenství pak přišla s ožralým násilnickým prasetem. V televizi se juchalo na oslavu společného velkolepého vítězství a mně z toho bylo šoufl a opravdu vážně jsem přemýšlel o tom, že se po vzoru mnoha podobně špatně přizpůsobivých nevděčníků přemístím někam na druhý konec světa, co nejdál od podobných vítězství. Nakonec jsem se rozhodl zkusit dostudovat s tím, že se to snad do té doby nějak vystříbří, no a ono se to nedlouho po naplnění toho cíle opravdu vystříbřilo.

středa 8. října 2025

Černobílá minima na pražské Invalidovně

Ještě se mi nikdy nepodařilo mít výstavu nainstalovanou skoro dva týdny před vernisáží. Naopak, většinou se šturmuje na poslední chvíli a při několika výstavách jsem vše dokončoval opravdu v posledních minutách před tím, než byli na výstavu vpuštěni první natěšení návštěvníci.

Moje současná výstava s názvem Černobílá minima, která bude k vidění v Divadle Kámen na pražském sídlišti Invalidovna až do konce roku, je ale v mnohém specifická: Jednak je to výstava malá, aby se vešla do prostoru tamější divadelní kavárny; sestává z pouhých devíti obrazů. Jednak je to výstava striktně černobílá, což je také novum, zatím jsem vždy měl kombinaci barevného a černobílého podání, a jde o výstavu tematicky a formálně dost kompaktní, což je např. v přímém protikladu k mé předchozí berounské výstavě Minicykly, která měla základních témat hned šest. No a jednak je to výstava v prostoru, který sdílí řada souborů, kavárna tedy nemá přesnou oficiální otevírací dobu a vše je podřízeno divadelnímu provozu.

Protože prostor kavárny je barevně i tvarově rozmanitý, těch devět fotek jsme připravovali skoro tři hodiny, než jsme s provozovateli divadla a s paní kurátorkou Lucií Váchovou byli s podobou výstavy spokojeni. Těsně po dokončení jsem udělal pár ilustračních fotek, abych mohl lákat další dušičky na vernisáž, která se uskuteční ve čtvrtek 16. října od 18:00. No a samozřejmě lákat budu i své milé čtenáře zde na blogu. Můžete tedy spolu se mnou nakouknout, jak výstava vypadá. vernisáž bude událostí nejen společenskou, ale ke každé z vystavených fotek si řekneme i nějaké ty drby - jak a kde vznikla, co všechno způsobila a třeba i to, jestli by šla dnes vyfotit stejně.

neděle 5. října 2025

Nedělní miniglosy č.795

Poznámka: Jako poslední dobou již obvykle, dopolední úvodník píšu doma v Dobřichovicích. Pak se přesouvám do Prahy, kde dopisuji hlavní miniglosový text v době cca mezi 14:00 a 17:00 hod., kdy zase "úřaduji", ve své "kavárenské kanceláři" přímo naproti Bílé labuti.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Tento týden, především tedy jeho závěr, pro mě byl opravdu rušný. Ve středu jsem se po pár dnech volna opět vrátil do práce, abych zjistil, že na mě celá věrně počkala. V tentýž den večer jsem navštívil vernisáž výstavy obrazů paní přednostky Neurologické kliniky Vinohradské nemocnice Ivany Štětkářové v KC Kaštan na Břevnově, v pátek jsme instalovali mou malou výstavu v kavárně Divadla Kámen na pražské Invalidovně a já se dostal domů až o půlnoci, abych v sobotu už v půl páté vyrazil na otočku odvolit do Plzně a abych pak ještě stihl navštívit své dobré pražské známé a pak diskutovat s přáteli o fotkách, o volbách i o mnoha dalších tématech až do pozdního večera. Až neděle přinesla určité uklidnění, právě včas, abych mohl napsat další Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Vítám vás tedy už u 795. vydání, takže další velké jubilejní vydání NMg už začíná být vidět na obzoru, dokonce i skrz podzimní mlhu :-).

Není tedy divu, že jsem během týdne tentokrát stihl zveřejnit pouze jeden nový článek - O posledním snímku. Nebojte, nešlo o můj poslední snímek, ale o poslední snímek pořízený "měkkým" infračerveným filtrem Hoya, který jsem používal (docela často) víc než 12 let, a na začátku tohoto týdne jsem si ho vlastnoručně rozbil. Druhý článek jsem sice odvážně rozepsal asi do poloviny, ale nestihl jsem ho v tom mumraji dokončit. Ale aspoň si můžeme v klidu připomenout několik dalších článků z poslední doby, např. Článek, který vlastně vůbec není o hadech, kde jsem na komentářích jednoho malého obyčejného příspěvku na sociální síti ukazoval, jak může vzniknout obrovitá "černá díra", která si postupně přitáhne komentátory i čtenáře ze širokého okolí, varování Pozor, ať se vám něco nestane při cestování vlakem, nebo fotočlánek Červánková řeka

středa 1. října 2025

O posledním snímku

Pořídil jsem si ho někdy před 12 lety ke svému (tehdy) novému foťáku (fotím s ním doposud), jehož objektiv měl - na rozdíl od toho předchozího - průměr 77 mm, a navázal jsem s ním na zajímavé dřívější zkušenosti se starším infračerveným filtrem o menším průměru.

Udělal jsem s ním spoustu fotek, kolik, to už nikdy nespočítám, ale o těch nejlepších či nejzajímavějších mám docela přehled, protože jsem je použil na různých výstavách a soutěžích a mám o nich docela slušnou evidenci. 

Absolvoval se mnou mou druhou velkou japonskou cestu, během které mi na Hokkaidó spadl do sopečného kráteru, což jsem přikládal jeho snaze vrátit se natrvalo do své domoviny; pocházel totiž právě z Japonska, protože ho vyrobila japonská společnost Hoya. Útěk se mu ale nezdařil, protože jsem pro něj vlezl do přísně zakázané zóny, čímž jsem ho odsoudil k dalším 11 letům spolupráce se mnou. 

Moc jsem se s ním při práci nemazal a dostalo se mu ode mne docela spartánského zacházení: potkal se opakovaně s mořskou slanou vodou, několikrát si "ustlal" na řeckých kamenitých cestách. Měl na sobě pár jizev, které ale nezasahovaly do zprostředkovávaného obrazu. Čistil jsem ho jenom občas, když už opravdu nebylo zbytí, abych ho zbytečně nerozmazloval. 

neděle 28. září 2025

Nedělní miniglosy č.794

Poznámka: Jako poslední dobou již obvykle, dopolední úvodník píšu doma v Dobřichovicích. Pak se přesouvám do Prahy, kde dopisuji hlavní miniglosový text v době cca mezi 14:00 a 17:00 hod., kdy zase "úřaduji", ve své "kavárenské kanceláři" naproti Bílé labuti.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Tento týden byl pro mě velmi netradiční, protože dovolenkový. Nejel jsem nikam k moři ani do hor, na to je podle mě týden příliš málo času. Pustil jsem se ale do věcí, které jsem dlouhodobě odkládal, a taky jsem si udělal pár výletů po našich tuzemských luzích a hájích, byť jim chladné a deštivé počasí, které velmi hbitě vystřídalo letní vedra, zrovna moc nepřálo. Původně jsem plánoval dovolenkovou přestávku i v případě Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Nakonec jsem si ale řekl, že kombinaci neděle a státního svátku oslavím nejlépe tak, že vás dnes přivítám už u 794. vydání. Ano, další velké jubilejní vydání NMg už začíná být vidět na obzoru :-).

Během týdne jsem zveřejnil dva nové články: Nejdříve jsem v článku Tradiční pařížský konec léta ohlásil zajímavé ocenění, kterého se pěti mým fotkách dostalo na velké pařížské fotografické soutěži Prix de la Photographie Paris (Px3). V Článku, který vlastně vůbec není o hadech, jsem pak dokumentoval zvláštnosti naší doby na komentářích jednoho malého obyčejného příspěvku na sociální síti, který se postupně stal mediálním Otesánkem. Z předchozího období ještě jednou připomenu varování Pozor, ať se vám něco nestane při cestování vlakem, fotočlánek Červánková řeka, který, věřím, ukazuje Berounku u Dobřichovic zase trochu jinak, než jak už jsem ji fotil - v rámci svého dlouhodobého cyklu Říční variace - mnohokrát, a snad ne úplně tradiční "předvolební" textík Půjdete volit v pátek nebo v sobotu? 

čtvrtek 25. září 2025

Článek, který vlastně vůbec není o hadech

Jsem dalek toho nadávat na současnost a nostalgicky vzdychat při vzpomínce, kterak to kdysi bylo vše ještě normální; z pohledu dřívějška žádná současnost normální není a je to úplně normální, protože jde o princip, na kterém je založen vývoj. Občas mě samozřejmě současnost štve a občas mi připadne úsměvná. Jako když se např. začtu do diskuse k některému zcela nenápadnému příspěvku na facebooku. Už jsem pochopil, že prostor sociálních sítí je především rejdištěm těch, kteří sice o věci samé nic nevědí, natožpak o její podstatě, ale o to silnější je jejich nutkání se nějak projevit, protože jinak by to nebyla ta pravá svoboda a demokracie. Čím více o daném tématu sám vím, tím otevřenější údivem bývají moje ústa při čtení, protože 95 % připojených komentářů bývá z pohledu faktů úplně mimo (to si užívám třeba pokud jde o numismatiku, o jejíž některých oblastech určitou povědomost mám a nad "dobrými radami", kterými se to v komentářích jen hemží, mi zůstává rozum stát).

Nedávno jsem na facebooku zaregistroval fotku hada, kterého kdosi vyfotil na své zahradě a obrázek zveřejnil, protože se chtěl dozvědět, cože se mu to potuluje po jeho pozemku a jestli to náhodou není nebezpečné. Položil tedy jednoduchou otázku, jestli by mu některý hadů znalý čtenář neporadil. Následoval stručný komentář jakéhosi herpetologa, který věcně odpověděl, že jde o užovku hladkou, a z osvětových důvodů doplnil i několik stručných informací, jak se k takovému závěru dá jednoduše dobrat. Potud vše v pohodě, jedna otázka, jedna fotka, jeden fundovaný komentář, dalo by se tedy očekávat, že se za tímto mediálně obtížně využitelným příspěvkem brzy zavře voda sociálních sítí, maximálně si pár lidí vezme ponaučení, jak se dá tahle užovka rozeznat od zmije, což může být pro případné setkání s tímto tvorem v přírodě celkem užitečná informace. Jaké bylo moje překvapení, když jsem tentýž příspěvek uviděl o pár dní později: Stejná fotka, stejný dotaz, stejná první (a správná) odpověď. Navrch však k tomu přibylo několik set nových komentářů. Nuže, neodolal jsem a nakoukl do diskuse a za chvíli jsem nevěděl, jestli mám propadat záchvatům smíchu nebo beznaděje.

úterý 23. září 2025

Tradiční pařížský konec léta

V minulých letech to bývalo na konci srpna, letos se to celé trochu opozdilo, tak správný čas nastal až v půlce září, ale přicházívá to nakonec dříve či později každý rok: Konec léta je pro mě už tradičně spojený i s prezentací nejlepších fotografií z velké mezinárodní soutěže v Paříži, která - jak už jsem kdysi blíže vysvětlil v článku Prix de la photographie Paris aneb Berounku mají v Paříži rádi - má pro mě i velmi osobní význam, takže ji už od roku 2020 pravidelně obesílám. I když jsem si letos naordinoval fotografickou soutěžní dietku, dvě světové "štace", ke kterým mám těsný soukromý vztah, přece jenom nevynechám - Paříž a Tokio. Tokijská světová soutěž většinou vrcholí až v období kolem Vánoc, ale Paříž přichází na řadu právě koncem léta.   

Tentokrát jsem se rozhodl udělat soutěžní kolekci z osmi fotek, které jsem ještě nikdy nikam neposlal; ostatně všechny vznikly až v roce roku 2024, některé dokonce v samotném jeho závěru, tak jsem to ani nestihl, protože od té doby jsem se žádné větší soutěže nezúčastnil. No a přestože to tentokrát po třech "medailových" letech v Paříži přímo necinklo, kolekce pobrala hned pět čestných uznání ve čtyřech navzájem hodně odlišných kategoriích (Architektura, Krajina, Noční foto, Abstrakce), což mě blaží, protože to snad něco vypovídá o celkové slušné úrovni toho, co jsem vybral.

neděle 21. září 2025

Nedělní miniglosy č.793

Poznámka: Protože jsem měl včera milé setkání se svými bývalými studenty, dopolední úvodník tentokrát píšu v Plzni. Pokud nějak zásadně neselžou České dráhy, hlavní miniglosový text bych měl už ale opět dopsat jako obvykle mezi 14:00 a 17:00 hod., kdy budu zase "úřadovat", ve své "kavárenské kanceláři" naproti Bílé labuti.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Tento týden byl pro mě hodně pracovní, domů jsem jezdil až za tmy, takže nebylo moc času na jiné aktivity, ale částečně to souvisí s faktem, že budu mít celý příští týden dovolenou, tak jsem nechtěl kolegům nechat víc rozpracovaných věcí, než je slušné. V sobotu jsem si odskočil do Plzně na sraz svých bývalých studentů, z nichž část jsem neviděl poctivých 28 let, ale v neděli, která - jak se zdá - bude tentokrát posledním letním dnem, už jsem zase připravený pokračovat ve více než 16 let dlouhé tradici psaní Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Jsem moc rád, že vás dnes mohu přivítat už u 793. vydání. 

Přes pracovně velmi nabitý týden se mi i tentokrát nakonec podařilo zveřejnit dva nové články: Nejdříve jsem v článku Pozor, ať se vám něco nestane při cestování vlakem, ukázal, že dnes už v ranním příměstském osobním vláčku na doktora jen tak běžně nenarazíte. Až v sobotu ráno jsem pak stihl dodělat článek Červánková řeka, který, věřím, ukazuje Berounku u Dobřichovic zase trochu jinak, než jak už jsem ji fotil - v rámci svého dlouhodobého cyklu Říční variace - mnohokrát. Z předchozího období mohu ještě připomenout třeba fotočlánek "z ulice" Kolik barvy si pustíme do obrázku, text popisující mou nechuť k finančním investicím téměř všeho druhu O výnosné investici do alkoholu nebo snad ne úplně tradiční "předvolební" textík Půjdete volit v pátek nebo v sobotu? 

sobota 20. září 2025

Červánková řeka

Minulý pátek jsem pracoval z dobřichovického domova a protože se toho sešlo teď, před mou nedlouhou dovolenou, víc, byl jsem zavalený prací až tak do půl šesté. Venku bylo celý den celkem hnusně, bylo zataženo oblačností tak nízkou, že se i okolní nevysoké kopce ztrácely v mracích, a do toho co chvíli hustě zapršelo. Když jsem ale vpodvečer zvedl hlavu od pracovního notebooku, zdálo se mi, že se hustý oblačný příkrov začíná trochu trhat. S takovými večery mám celkem dobré zkušenosti, protože když slunce vykoukne těsně před svým západem a může napřít své poslední barevné paprsky do potrhaných mraků, bývají z toho zajímavá oblačná červánková představení. Co když se takové představení chystá právě dnes?, pomyslel jsem si a i když se mi pro samou lenost ven k řece moc nechtělo, nakonec jsem se přesvědčil. Stejně jsem posedával celý den doma, tak mi malá procházka na mé oblíbené místo na levém břehu Berounky, kde už deset let fotím své různorodé "Říční variace", jedině prospěje.
 
Než jsem sám sebe přesvědčil, že na lenost mám ještě dost času, uplynula půlhodinka. Z domova to mám na zmíněné místo mezi Dobřichovicemi a Mokropsy asi další půl hodiny, cestu už mám za ty roky nacvičenou, že bych mohl jít poslepu. V půl sedmé jsem tedy mohl postavit na břehu řeky stativ, vše správně namontovat a začít snímat. Přesně tak jsem i učinil, jen to očekávané zajímavé světlo se jaksi nedostavilo. Fotil jsem tedy jako obyčejně na dlouhou expozici s různými filtry, člověk si může vypomoci slušnou kompozicí a netradičními postupy při snímání, ale mezi námi - bez pořádného světla to prostě nikdy není úplně ono. 

středa 17. září 2025

Pozor, ať se vám něco nestane při cestování vlakem

První zářijový den, po prázdninách, kdy každé ráno jezdil náš přípražský vlak pěkně dlouhý, se šesti vagóny, tedy celkem pohodlně poloprázdný, přijel na dobřichovické nádraží, přecpané žáky a studenty, natěšenými na to, až jim bude opět konečně dovoleno zasednout do škamen, jen vláček poloviční délky. Pravda, vecpali jsme se nakonec všichni (tedy všichni z Dobřichovic, za Černošice nemohu ručit), ale hned nám bylo jasné, že dnes k sobě budeme mít o dost blíž, když už ne názorově, což, myslím, před volbami nehrozí, tak aspoň fyzicky. My, kteří jsme ukořistili jen lístek k stání, jsme temně mručeli svou okamžitou nepřízeň vůči našemu národnímu dopravci a navzájem jsme se častovali povzbudivými pohledy, že tu půlhodinku ve stoji na cizí noze přece bez problémů vydržíme. Po chvilce, když jsme zastavili na mezi, naše představy upřesnil pan strojvůdce, který nám oznámil, že budeme muset vydržet ještě asi o čtvrthodinku déle, neb na rekonstruovaném Smíchovském nádraží - právem silnějšího - staví jako první stavaři a pak teprve vlaky. "Dneska je tu k padnutí," ulevila si paní visící jako gibon na tyči kousek ode mne, natěsno mezi námi ostatními gibony. A taky že ano!

neděle 14. září 2025

Nedělní miniglosy č.792

Poznámka: I dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, který píšu tradičně doma v Dobřichovicích, abych hlavní miniglosový text dopsal jako obvykle mezi 14:00 a 17:00 hod., kdy budu opět "úřadovat", ve své "kavárenské kanceláři" naproti Bílé labuti.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Tento týden už byl po drobném vykolejení celkem tradiční a trávil jsem ho většinou mezi svým zaměstnáním a bydlištěm. No a každý "normální" týden uzavírám už víc než 16 let Nedělními miniglosami, naším svérázným blogovým týdeníkem, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Jsem moc rád, že vás dnes mohu přivítat už u 792. vydání. 

I tento týden se mi nakonec podařilo zveřejnit dva nové články: Nejprve jsme si na chvilku zašli do naší Fotolaboratoře, kde je v rámci testování dovoleno i mnohé z toho, co normálně neděláme, abychom si z různých předložených variant vybrali, Kolik barvy si pustíme do obrázku.  V pátek jsem se vám přiznal ke své nechuti k investicím skoro všeho druhu (o těch citových to samozřejmě neplatí ;-)) v článku O výnosné investici do alkoholu. Z o něco starších článků ještě jednou připomenu např. text Zapomeňte na uřknutí, v němž jsem představil malý dárek, který mi známí přivezli z ostrova Thassos, snad ne úplně tradiční "předvolební" textík Půjdete volit v pátek nebo v sobotu? a svůj nedávný nový překlad básničky Christiana Morgensterna Dva oslové

pátek 12. září 2025

O výnosné investici do alkoholu

Zase mi nedávno volal nějaký dobrý člověk, jemuž leží na srdci moje finanční situace, se kterou se rozhodl mi pomoci. "Jak chráníte své úspory proti inflaci?" ptal se mě poradcův sametový hlas. "Než mi z nich stihne inflace ukousnout, rozfofruju je," odpovídám po pravdě. Bere to jako vtip. Klade mi další otázky a opět mým pravdivým odpovědím sice nevěří, ale nenechá se jimi zaplašit. Teprve až poprvé zalžu a řeknu mu, že si jeho výklad o úžasných možnostech investice do kryptoměn moc rád vyslechnu, protože tyhle zkazky sbírám, abych je jednou po vzoru Němcových a Jirásků vydal jako Investiční pohádky nebo třeba jako Staré pověsti investiční, sametový hlas pochopil, přeskočil dalších několik odstavců komplexního telefonního skriptu a rozloučil se. 

Moje chuť nějaké prostředky investovat s myšlenkou na budoucí výnos byla vždycky omezena, i když jsem míval před sebou zářivou a zdánlivě nekonečnou budoucnost, natožpak teď. Šavlovačku desetin procent ve srovnávacích tabulkách výnosnosti termínovaných vkladů jsem nedokázal přejít s vážnou tváří a svého regulérního finančního poradce jsem zaskočil dotazem jestli si myslí, že ten jeho v úžasných optimistických barvách vyvedený graf nepřetržitého a bezproblémového růstu majetku v penzijním fondu používali i jeho předchůdci v roce 1947. Nikterak mě prostě nikdy neohromovala představa, že když dám každý měsíc stranou stovku, za pouhých 148 let budu mít na kontě milióny a budu za vodou nebo, budu-li tou dobou zrovna někde jinde, se slzou vděčnosti na mě vzpomenou aspoň moji potomci.

středa 10. září 2025

Kolik barvy si pustíme do obrázku?

Je docela zajímavé zjišťovat, kdo dává přednost fotkám barevným a kdo černobílým, a ještě zajímavější by mohlo být PROČ. Někdo bere fotky ve stupnici šedi jako klasiku, která ho stále inspiruje, někdo nad černou a bílou zase mávne rukou a řekne: Vždyť svět je tak krásně přirozeně barevný, proč mu stavět černobílé mantinely? Někdo se v černobílém podání našel natolik, že jiné fotky prakticky nedělá, a možná si dokonce pořídí speciální drahý foťák, který ani barevnou fotku vyfotit neumí. Jiného naproti tomu barvy přitahují natolik, že neodolá příležitosti si v počítačové postprodukci trochu barev přidat, navzdory tomu, že zádumčivá podvečerní krajina se v jeho podání doslova převtělí v exotického papouška.

Když už jsem si pro dnešek vybral tohle téma, nezbývá mi nic jiného, než se taky zamyslet, jak to vlastně mám s barvami a šedým spektrem na svých fotkách. Asi vás nepřekvapí, že se nechci cíleně zbavit ani barev ani klasického převodu do stupňů šedé. Fotím obojí a opravdu často výsledek zkouším zpracovat v obou podobách a teprve pak se rozhoduji, které variantě dám přednost. Myslím si totiž, že každému obrázku to nejlépe sluší jinak. Samozřejmě, pokud mě nějaká scéna naláká svou barevností, abych stiskl spoušť, nejspíš černobílá v tomto případě nebude mít moc šancí (i když, popravdě, taky se mi už párkrát stalo, že nakonec nečekaně vyhrála; i napohled jasné barevné případy není špatné vyzkoušet, jestli v nich nedříme správný černobílý duch :-)). Naopak, jsou někdy úplně jasné situace, že jsem si finálním černobílým podáním už při zaostřování úplně jistý a ani nemá cenu se obtěžovat zkoumáním barevnosti.

neděle 7. září 2025

Nedělní miniglosy č.791

Poznámka: I dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, který už opět - po minulém vykolejení z tradičního řádu - píšu doma v Dobřichovicích. A dnes odpoledne nejméně mezi 14:00 a 17:00 hod. budu už opět "úřadovat", tzn. i dopisovat hlavní miniglosový text, jako obvykle v kavárně naproti Bílé labuti.

--------------------------------------------------------------------------------------------

V pondělí jsem oficiálně předal ve správném počtu všechna zvířata, která jsem měl v předchozím týdnu na starosti, zpět jejich rodině, která se navrátila z dovolené v Řecku, takže tento týden už byl pro mě zase o něco "normálnější" než ten předchozí. No a je-li týden "normální", končívá standardně Nedělními miniglosami, naším svérázným blogovým týdeníkem, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už více než šestnáct let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Jsem moc rád, že vás dnes mohu přivítat už u 791. vydání. 

Po návratu do normálního rytmu se mi v týdnu podařilo zde na blogu publikovat opět dva nové články: Nejprve jsem v článku Zapomeňte na uřknutí představil malý dárek, který mi známí přivezli z ostrova Thassos. Ve druhém článku jsem pak ukázal pracovní verzi letáčku/pozvánky k příležitosti  své nové malé fotografické výstavy v Divadle KÁMEN na pražské Invalidovně. Z minulého období mohu ještě jednou připomenout Úmrtí Zdeny Salivarové - Škvorecké, neobyčejné ženy, která se zasloužila o vydání více než dvou stovek knih, jež měly původně být kvůli svým autorům nebo zpracovávaným tématům odsouzeny k zapomenutí, dále snad ne úplně tradiční předvolební textík Půjdete volit v pátek nebo v sobotu? a svůj nový překlad básničky Christiana Morgensterna Dva oslové

pátek 5. září 2025

Moje nová výstava na pražském sídlišti Invalidovna

Už jsem to tu jednou ohlásil minulý týden v jen naoko politicky zaměřeném článku Půjdete volit v pátek nebo v sobotu? Kdo si článek přečetl, dozvěděl se v textu, že šlo vlastně o způsob, jak ne úplně tradičně ohlásit mou novou, už dvanáctou výstavu fotografií, kterou se vracím na místo, kde už jsem jednou (před pěti lety) vystavoval, totiž do prostoru kavárny Divadla KÁMEN na pražském sídlišti Invalidovna, jen kousek od stejnojmenné rozsáhlé barokní památky.

Potěšilo mě, že lidé z divadla mě sami oslovili, jestli se nechci ucházet o podzimní termín. Ono slovo "ucházet se" v tomto případě znamenalo připravit návrh konceptu výstavy, který pak posuzuje místní kurátorka, Lucie Váchová. A protože mě znáte, že jsem ve věcech fotografických pro každou špatnost, opravdu jsem koncept vytvořil, přihlásil jsem se s ním a klaplo to. No a ještě větší radost mi udělalo, že jsem vlastně vůbec prvním vystavujícím, který v tomto prostoru bude mít výstavu podruhé. Ta první výstava byla v lecčem specifická a pro mě jako vystavujícího mimořádně zajímavá (spíš společensky než umělecky) protože "slízla" druhou, pokročilou fázi covidu, takže to celé mělo některé obtížně zapomenutelné undergroundové prvky, které jsem si v demokratické společnosti vůbec neuměl představit a domníval jsem se, že už jsme jim listopadem 89 dali definitivní vale. Teď bude, věřím, situace normálnější; však výstava taky nepotrvá mimořádných 11 měsíců jako před pěti lety, ale v daném místě standardní čtvrtrok. 

středa 3. září 2025

Zapomeňte na uřknutí!

Jak už jsem se zmiňoval v úvodníku k minulým Nedělním miniglosám, uplynulý týden jsem měl trochu rozježděný, protože jsem pendloval mezi Bulovkou, kde pracuji, Dobřichovicemi, kde bydlím, a Jílovým u Prahy, kde jsem pečoval dovolenkujícímu se kamarádovi a jeho rodině o trochu té domácí zvěře. Hezky jsem si to plánoval, že ve vlaku a pak po večerech v cizím domě stihnu spoustu věcí, ale nic nevycházelo ani zdaleka podle plánu, naopak, všechno rozdělané jsem odložil ještě na později a nové aktivity jsem většinou odpískal ještě před startem, takže množství restů mi spíš narostlo, než aby se vlídně umenšilo. Menší komplikací pro mě tentokrát byly Dobřichovické vinařské slavnosti, na které jsem měl pozvané své milé přátele - fotografy, se kterými budeme mít na dobřichovickém zámku v příštím létě společnou výstavu, a ještě pár dalších známých, stejně tak situaci mírně zauzlila i výluka vlaků mezi pražským Hlavním nádražím a Smíchovem, takže když jsem chtěl přejet hromadnou dopravou z Jílového do celkem nedalekých (ovšem, pohříchu, jen vzdušnou čarou) Dobřichovic, zabralo mi to tři a půl hodiny, za které bych byl Concordem skoro v New Yorku.

Ale všechno dobře dopadlo, rodina se v pondělí - odpočinuta a nadšena z krásného moře - vrátila z Řecka, já předal všechny svěřené tvory živé a v rámci možností v dobré náladě, dům nikdo nevykradl ani do něj při pátečních bouřích neudeřil blesk a nenatekla voda, ani na opečovávanou zahradu neudeřily kobylky, takže jsem se na tento týden mohl vrátit domů celkem spokojen. Pravda, s břemenem mnoha nedodělků a zpoždění, což mi zvlášť v časově napnutém zářijovém čase, kdy mám kompletně připravit svou - byť jen malou, ale i s tou jsou starosti - podzimní fotografickou výstavu (pevné termíny a místa instalace a vernisáže už jsem oznámil v jen naoko politicky zaměřeném článku Půjdete volit v pátek nebo v sobotu?), ještě nejspíš přidělá pár vrásek, ale však ty se ještě na mou tvář jistě vejdou.

neděle 31. srpna 2025

Nedělní miniglosy č.790

Poznámka: I dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, který ovšem nepíšu jako obyčejně v Dobřichovicích, ale ve vlaku do Jílového u Prahy, kde musím ještě dva dny pečovat o svěřená zvířátka, což jsem slíbil kamarádovi, který odjel na dovolenou do Řecka. Trochu mu ten pobyt v mém milovaném Řecku závidím, ale co, však na mě snad Řecko taky ještě pár měsíců počká. Všechno nasvědčuje tomu, že tentokrát se do tradičního místa mého nedělního psaní - do kavárny naproti Bílé labuti, kde jinak bývám v neděli k zastižení pravidelně nejméně mezi 14:00 a 17:00 hod., asi nedostanu, ale budu psát mimořádně právě z Jílového. V celém týdnu jsem hodně pendloval a pořád jsem odněkud někam jezdil, tak bych si aspoň v neděli odpoledne a vpodvečer mohl dát pokoj :-). 

--------------------------------------------------------------------------------------------

Na závěr týdne, jehož podstatnou část jsem strávil na cestách mezi Dobřichovicemi, Bulovkou a Jílovým u Prahy, a který v pátek a v sobotu okořenily tradiční Dobřichovické vinařské slavnosti, při nichž jsem měl báječnou příležitost potkat se s řadou známých a ochutnat spoustu vzorků výborných vín, se mi přece jen podařilo vyšetřit si trochu času i na Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už více než šestnáct let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Jsem moc rád, že vás dnes mohu přivítat u "mírně jubilejního" vydání s číslem 790. 

I když - jak už jsem uvedl - byl tento týden opravdu netradiční a rušný, takže doma jsem strávil vlastně jen několik efektivních hodin, podařilo se mi zde na blogu publikovat dva články: Malou připomínku Úmrtí Zdeny Salivarové - Škvorecké, neobyčejné ženy, která se zasloužila o vydání více než dvou stovek knih, jež měly být odsouzeny k úplnému zapomenutí, a která nám zanechala mimo jiné i jeden svůj významný román s nenápadným a z čistě marketingového pohledu asi ne úplně šťastným názvem Honzlová. Druhým článkem pak byla vlastně první upoutávka na mou příští fotografickou výstavu, která se ovšem nakonec stala i malou předvolební úvahou, Půjdete volit v pátek nebo v sobotu? Z předchozího období ještě jednou připomenu svůj nový překlad básničky Christiana Morgensterna Dva oslové, což už je zdejší jedenáctý morgensternovský textík, článek Jak jsem si koupil obraz a co z toho vzešlo a protože tento týden tu nemám žádné nové fotky, přidám i fotočlánek  Malování velmi krátce zapadajícím sluncem,  ve kterém jsem představil několik nových experimentů se svou originální fototechnikou.

pátek 29. srpna 2025

Půjdete volit v pátek nebo v sobotu?

Zdeněk Podskalský říkával jednu anekdotu, která je sice vtipná, ale má i dnes po mnoha letech poněkud smutný nádech: V každé zemi je možné si u voleb vybrat ze dvou základních alternativ: V Anglii buď konzervativce nebo labouristy, v USA buď republikány nebo demokraty a u nás buď v pátek nebo v sobotu. A je tomu tak i letos, pan prezident vyhlásil termín voleb do Poslanecké sněmovny na 3. a 4. října. Škoda, že se velké průzkumy trapně soustřeďují na celkem nezajímavou skutečnost, koho budou respondenti volit, a ne na to, který den pro svou volbu upřednostní. Všichni by tak mohli průběžně sledovat, o kolik procentních bodů právě vedou "pátečníci" před "sobotníky", jestli mají šanci jedni druhé ještě dohnat a jak se na výsledcích projevila poslední předpověď počasí, která tvrdí, že v pátek bude přes volební místnosti přecházet zvlněná studená fronta, za kterou by měl v sobotu do České kotliny proniknout výběžek vyššího tlaku vzduchu, jestli se tedy nad Azory do té doby ještě něco nezauzluje nebo neucpe a nebude to pak všechno o něco dřív, o něco později nebo úplně jinak. Lidé by o tom vzrušeně debatovali, příslušníci obou táborů by se - jak je v kraji zvykem - navzájem uráželi na sociálních sítích a kdoví, třeba by se po pár panácích chlapi u nás v hospodě navzájem změřili krvavýma očima a na chvilku po sobě vyjeli i pěstičkami. Protože jestli v pátek nebo v sobotu, to je setsakramentsky vážná věc, kam se hrabe dilema - politologové a politoložky prominou - jestli nás ke světlým zítřkům povede Fiala s Rakušanem nebo Babiš s Okamurou!

čtvrtek 28. srpna 2025

K úmrtí Zdeny Salivarové - Škvorecké

Už několikrát jsem se zamýšlel nad tím, že bych jako obdobu svých "TOP českých filmů" napsal o knížkách, které jsou pro mě pro změnu "TOP českými knihami". Zatím jsem se k tomu neodhodlal, nejspíš proto, že v české literatuře mám ještě o moc větší mezery ve vzdělání a v "nakoukání" než v oblasti filmu. Ale několikrát jsem jen tak cvičně přemýšlel nad kandidáty, kteří by se v mých očích mohli do takového výběru kvalifikovat. Ano, přiznávám, nemohl jsem pominout jeden z pilířů československé literatury, Josefa Škvoreckého, a vážil jsem, jestli by se do takové vybrané společnosti hodili víc vynikající Zbabělci, kteří tématem i formou do značné míry předběhli svou dobu, nebo časově i tematicky široce rozkročený Mirákl. Jenže jestliže v případě Josefa Škvoreckého by to pro mě znamenalo přemýšlení, zvažování a pečlivé poměřování a srovnávání, jednoho pro mě zcela nepochybného člena zmíněné "TOP literární společnosti" už od Škvoreckých mám. Jen to není žádný Josefův opus, ale dílo Josefovy manželky, neobyčejné ženy Zdeny Salivarové - Škvorecké, skvělý román Honzlová. Vynikající kniha, která, myslím, pořád stojí ve stínu známějších děl, ač je s nimi kvalitativně přinejmenším srovnatelná.

První přečtení románu Honzlová pro mě bylo těsně po listopadu 1989 doslova šokem: Opus magnum ženy, která vykonala pro svou vlast obrovskou porci práce z kanadského exilu navazujícího bezprostředně na okupaci armádami tak řečené Varšavské smlouvy. Román, který vznikl až v cizině, ale v ostře ohraničeném mezidobí, kdy autorka byla sice tělem již v novém domově, ale myšlenkami a vzpomínkami stále ještě doma ve středu Evropy. Pokud se pamatuji, v žádné ze školních čítanek nebylo k dispozici nic tak mnohovrstevnatého, jako příběh mladé dívky, kterou s sebou jako jedinou z "kádrových důvodů" nevzali na zahraniční zájezd tanečního souboru, jehož je členkou. O knize Honzlová jsem kdysi v blogovém pravěku napsal článek a trochu mě mrzí, že jsem tak učinil už v té době; kdybych psal článek dnes, vypadal by úplně jinak, ale tehdy - v začátcích mého blogu - jsem textu nedal potřebný čas, článek je odfláklý a zjevně jsem s ním chtěl být co nejdříve hotov.

neděle 24. srpna 2025

Nedělní miniglosy č.789

Poznámka: I dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, který píšu v Dobřichovicích. Vlastní obsah článku pak přidám jako obvykle v průběhu dne - odpoledne nebo večer - opět v kavárně naproti Bílé labuti, kde bývám v neděli k zastižení pravidelně nejméně mezi 14:00 a 17:00 hod. :-).

--------------------------------------------------------------------------------------------

Po minulé neděli, kdy vyšly ke zvláštní soukromé příležitosti poprvé v blogové historii se speciálním svátečním dovětkem, jsou dnes Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti, opět ve standardním formátu. Jsem moc rád, že vás dnes mohu přivítat u vydání s číslem 789. 

Uplynulý týden byl o dost rušnější, než jsem si ho původně naplánoval, takže se mi v něm podařilo zveřejnit jediný nový článek: Po deseti měsících jsem si přeložil další, celkově už jedenáctou básničku Christiana Morgensterna Dva oslové, do které se mi původně moc nechtělo (důvody jsem popsal v článku), ale nakonec se čas naplnil a nové nekomplikované morgensternovské šestiverší přece jen vzniklo. Jako obyčejně jsem přiložil i několik dalších zajímavých českých překladů na ukázku. Z předchozího období ještě připomenu článek Jak jsem si koupil obraz a co z toho vzešlo, fotočlánek  Malování velmi krátce zapadajícím sluncem,  ve kterém jsem představil několik nových experimentů se svou originální fototechnikou, a fotoreportáž Večer pro klášter v Chotěšově z míst, kde jsem loni touto dobou ukazoval veřejnosti svoje fotky během samostatné výstavy s názvem Povznášení

středa 20. srpna 2025

Dva oslové (Christian Morgenstern)

Je vůbec možné, že od mého posledního pokusu o překlad některé z básniček Christiana Morngensterna už zase uplynulo deset měsíců? Měl jsem pocit, že poslední - už desátý! - kousek, básničku Dvě flašky, jsem tu zveřejnil před pouhými pár týdny, a ono to už bylo, koukám, před Vánoci... Nu, nejvyšší čas zase něco přidat.

Je pár Morgensternových básniček, do jejichž překladu se nehrnu. Zcela jistě nebudu překládat "Košilelu", která je v mých očích definitivní v překladu Josefa Hiršala, především díky stejnojmenné písni skupiny Stromboli, která patří mezi mé životní "TOP", a podobné je to pro mě s písní Veliké Lalulá.

 Protože jsem už na blogu původní klip "Košilely" jednou měl, dnes sem dám živou nahrávku z televizního pořadu Na kloboučku
 
 

 

neděle 17. srpna 2025

Nedělní miniglosy č.788, dnes s netradičním svátečním dovětkem

Poznámka: I dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, který píšu v Dobřichovicích, a protože dnešní den je pro mě dnem svátečním, doplnil jsem ho o mimořádný sváteční hudební dovětek. Vlastní obsah článku pak přidám jako obvykle v průběhu dne - odpoledne nebo večer - opět v kavárně naproti Bílé labuti, kde bývám v neděli k zastižení pravidelně nejméně mezi 14:00 a 17:00 hod. :-).

--------------------------------------------------------------------------------------------

Po týdnu, který byl pro mě do značné míry vykolejený kvůli vyšetření, jemuž jsem se několik let úspěšně vyhýbal, aby mě nakonec přece jen k mé nelibosti dostihlo, obklíčilo a přemohlo, jsem zase nabral celkem normální směr a rytmus, takže s nastávající nedělí opět přicházejí tradiční Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Jsem moc rád, že vás dnes mohu přivítat u vydání s číslem 788. 

V uplynulém týdnu jsem zveřejnil dva nové články: Napřed jsem pro své čtenáře popsal, Jak jsem si koupil obraz a co z toho vzešlo (ostatně nově pořízený obraz, o kterém v článku byla řeč, mám i teď při psaní úvodníku na dohled a i po týdnu se mi pořád líbí :-)). Druhým článkem byl fotočlánek Malování velmi krátce zapadajícím sluncem,  ve kterém jsem představil několik nových experimentů se svou originální fototechnikou, na které bylo při mé poslední návštěvě na staňkovské zahradě opravdu jen pár chvilek času, než se obloha zatáhla. Z předchozího období ještě jednou připomenu fotoreportáž Večer pro klášter v Chotěšově a zprávu o moc zajímavém nálezu v dobřichovické knihobudce Svérázné knižní vzpomínky na Šimka s Grossmannem. No a na závěr tohoto bilančního odstavce připomenu, že rozsáhlá fotografická Výstava Tona Stana v Městské knihovně v Praze byla prodloužena až do 5. října 2025.

sobota 16. srpna 2025

Malování velmi krátce zapadajícím sluncem

O víkendu, během kterého jsem se zúčastnil již zde nedávno komentovaného Večera pro klášter v prostorách kláštera v Chotěšově, jsem měl "hlavní stan" ve Staňkově, kde - když to jen trochu jde - fotím dlouhodobé cykly Kouzelná zahrada a Malování zapadajícím sluncem. Na takové focení však nestačí jen  dobře se připravit z pohledu fotovybavení a být ve správný čas na správném místě. Pro fotky z obou zmíněných cyklů je totiž klíčové právě zapadající slunce, takže když se nebe vzepře a zatáhne se, mám se svým experimentováním "po ptákách". Tentokrát mnohé nasvědčovalo právě takovému scénáři. Do Staňkova jsem přijel v pátek vpodvečer a během celé cesty vlakem z Dobřichovic vydatně pršelo, takže to vypadalo, že tentokrát foťák ani nevybalím. Večer se ale stal malý zázrak a nebe se zčistajasna v některých místech na chvilku roztáhlo, dokonce i těsně nad západním obzorem, což je pro focení pochopitelně právě to klíčové místo. Netrvalo ani tři minuty a projasněný pás těsně nad obzorem se zase pevně zatáhl, byl jsem tedy ve své snaze udělal nějaké nové fotky časově značně limitován, ještě víc než obvykle; západ slunce i za optimálních podmínek probíhá překvapivě rychle. O to rychleji jsem se musel se svým foťákem ohánět a výsledek, tentokrát hodnotný spíš opravdu jen z pohledu experimentu (do své širší kolekce jsem si nakonec vybral jenom jeden obrázek (ten poslední v článku) a to ještě s přimhouřením obou očí a spíš jako zajímavost na téma práce s barvami), vám tu dnes bez obšírnějších řečí předvedu.

středa 13. srpna 2025

Jak jsem si koupil obraz a co z toho vzešlo

Návštěvníci mého blogu dobře vědí, jak mám rád neobvyklé řetězce náhod, které občas dokážou vykouzlit takové příběhy, se kterými by si těžko poradila i naše fantazie, jakkoli zrovna puštěná na volno. Myslím, že příběh o tom, kterak jsem poprvé v životě kupoval obraz od malíře, kterého jsem prakticky neznal, do této řady dobře zapadá a zaslouží si vlastní článek. Přiznávám, že tentokrát jsem šel náhodě cíleně naproti, aby náhodou nesešla z pevné cesty někam do mokřadů, nebo si naopak neřekla, že tentokrát se to bez ní celé obejde a nedala si někde na gauči šlofíčka. 

Musím zdůraznit, že nejsem žádný sběratel obrazů. Docela mi stačí moje vlastní fotky, které mám doma, protože se mi vrátily z různých výstav, a taky pár cizích fotek, které jsou pro mě z nějakého důvodu důležité. Našlo by se u mě i pár maleb a grafik, které jsem si pořídil od svých přátel. Abych ale šel někam na výstavu, tam se mi nějaký obraz docela prostě zalíbil a já si ho koupil domů, to se mi ještě nikdy nestalo, byť jsem měl už několikrát podstatně nakročeno. Nikdy se mi ale nepoštěstilo mít zároveň chuť něco takového udělat, najít obraz, o který bych stál, a ještě na něj ve stejné době mít peníze.

neděle 10. srpna 2025

Nedělní miniglosy č.787

Poznámka: I dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, který píšu v Dobřichovicích, vlastní obsah článku pak doplním jako obvykle v průběhu dne - odpoledne nebo večer - opět v kavárně naproti Bílé labuti, kde bývám v neděli k zastižení pravidelně nejméně mezi 14:00 a 17:00 hod. :-).

--------------------------------------------------------------------------------------------

Minulou neděli měly Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti, přestávku a jsem moc rád, že vás dnes mohu přivítat u vydání s číslem 787. Musím připustit, že jsem se minulý víkend opravdu nenudil a na psaní blogu bych býval nenašel ani čtvrthodinku, takže se ohlášená přestávka ukázala být optimálním řešením dané situace.

V mezidobí od posledních vydaných Nedělních miniglos jsem zveřejnil čtyři nové články: Po druhé polovině poznámek z nedávno dopopsaného zápisníku formátu A6 s tvrdými deskami následovala malá úvaha Vrací se pachatel na místo svých činů?, která je odrazem toho, že se přede mnou ukázalo hned několik událostí s návratem na různá místa činu počítajících. Podělil jsem se s vámi o fotoreportáž Večer pro klášter v Chotěšově i o moc zajímavý nález Svérázné knižní vzpomínky na Šimka s Grossmannem  v dobřichovické knihobudce. Z předchozího období ještě jednou připomenu článek Pěkně velké kukátko do vesmíru aneb Jak šel rok o své dosud největší vyrobené fotografii a mohu ještě doplnit, že rozsáhlá fotografická Výstava Tona Stana v Městské knihovně v Praze byla prodloužena až do 5. října 2025.