Dva oslové (Christian Morgenstern)

Je vůbec možné, že od mého posledního pokusu o překlad některé z básniček Christiana Morngensterna už zase uplynulo deset měsíců? Měl jsem pocit, že poslední - už desátý! - kousek, básničku Dvě flašky, jsem tu zveřejnil před pouhými pár týdny, a ono to už bylo, koukám, před Vánoci... Nu, nejvyšší čas zase něco přidat.

Je pár Morgensternových básniček, do jejichž překladu se nehrnu. Zcela jistě nebudu překládat "Košilelu", která je v mých očích definitivní v překladu Josefa Hiršala, především díky stejnojmenné písni skupiny Stromboli, která patří mezi mé životní "TOP", a podobné je to pro mě s písní Veliké Lalulá.

 Protože jsem už na blogu původní klip "Košilely" jednou měl, dnes sem dám živou nahrávku z televizního pořadu Na kloboučku

 

 

 

Nedělní miniglosy č.788, dnes s netradičním svátečním dovětkem

Poznámka: I dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, který píšu v Dobřichovicích, a protože dnešní den je pro mě dnem svátečním, doplnil jsem ho o mimořádný sváteční hudební dovětek. Vlastní obsah článku pak přidám jako obvykle v průběhu dne - odpoledne nebo večer - opět v kavárně naproti Bílé labuti, kde bývám v neděli k zastižení pravidelně nejméně mezi 14:00 a 17:00 hod. :-).

--------------------------------------------------------------------------------------------

Po týdnu, který byl pro mě do značné míry vykolejený kvůli vyšetření, jemuž jsem se několik let úspěšně vyhýbal, aby mě nakonec přece jen k mé nelibosti dostihlo, obklíčilo a přemohlo, jsem zase nabral celkem normální směr a rytmus, takže s nastávající nedělí opět přicházejí tradiční Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Jsem moc rád, že vás dnes mohu přivítat u vydání s číslem 788. 

V uplynulém týdnu jsem zveřejnil dva nové články: Napřed jsem pro své čtenáře popsal, Jak jsem si koupil obraz a co z toho vzešlo (ostatně nově pořízený obraz, o kterém v článku byla řeč, mám i teď při psaní úvodníku na dohled a i po týdnu se mi pořád líbí :-)). Druhým článkem byl fotočlánek Malování velmi krátce zapadajícím sluncem,  ve kterém jsem představil několik nových experimentů se svou originální fototechnikou, na které bylo při mé poslední návštěvě na staňkovské zahradě opravdu jen pár chvilek času, než se obloha zatáhla. Z předchozího období ještě jednou připomenu fotoreportáž Večer pro klášter v Chotěšově a zprávu o moc zajímavém nálezu v dobřichovické knihobudce Svérázné knižní vzpomínky na Šimka s Grossmannem. No a na závěr tohoto bilančního odstavce připomenu, že rozsáhlá fotografická Výstava Tona Stana v Městské knihovně v Praze byla prodloužena až do 5. října 2025.

Malování velmi krátce zapadajícím sluncem

O víkendu, během kterého jsem se zúčastnil již zde nedávno komentovaného Večera pro klášter v prostorách kláštera v Chotěšově, jsem měl "hlavní stan" ve Staňkově, kde - když to jen trochu jde - fotím dlouhodobé cykly Kouzelná zahrada a Malování zapadajícím sluncem. Na takové focení však nestačí jen  dobře se připravit z pohledu fotovybavení a být ve správný čas na správném místě. Pro fotky z obou zmíněných cyklů je totiž klíčové právě zapadající slunce, takže když se nebe vzepře a zatáhne se, mám se svým experimentováním "po ptákách". Tentokrát mnohé nasvědčovalo právě takovému scénáři. Do Staňkova jsem přijel v pátek vpodvečer a během celé cesty vlakem z Dobřichovic vydatně pršelo, takže to vypadalo, že tentokrát foťák ani nevybalím. Večer se ale stal malý zázrak a nebe se zčistajasna v některých místech na chvilku roztáhlo, dokonce i těsně nad západním obzorem, což je pro focení pochopitelně právě to klíčové místo. Netrvalo ani tři minuty a projasněný pás těsně nad obzorem se zase pevně zatáhl, byl jsem tedy ve své snaze udělal nějaké nové fotky časově značně limitován, ještě víc než obvykle; západ slunce i za optimálních podmínek probíhá překvapivě rychle. O to rychleji jsem se musel se svým foťákem ohánět a výsledek, tentokrát hodnotný spíš opravdu jen z pohledu experimentu (do své širší kolekce jsem si nakonec vybral jenom jeden obrázek (ten poslední v článku) a to ještě s přimhouřením obou očí a spíš jako zajímavost na téma práce s barvami), vám tu dnes bez obšírnějších řečí předvedu.

Jak jsem si koupil obraz a co z toho vzešlo

Návštěvníci mého blogu dobře vědí, jak mám rád neobvyklé řetězce náhod, které občas dokážou vykouzlit takové příběhy, se kterými by si těžko poradila i naše fantazie, jakkoli zrovna puštěná na volno. Myslím, že příběh o tom, kterak jsem poprvé v životě kupoval obraz od malíře, kterého jsem prakticky neznal, do této řady dobře zapadá a zaslouží si vlastní článek. Přiznávám, že tentokrát jsem šel náhodě cíleně naproti, aby náhodou nesešla z pevné cesty někam do mokřadů, nebo si naopak neřekla, že tentokrát se to bez ní celé obejde a nedala si někde na gauči šlofíčka. 

Musím zdůraznit, že nejsem žádný sběratel obrazů. Docela mi stačí moje vlastní fotky, které mám doma, protože se mi vrátily z různých výstav, a taky pár cizích fotek, které jsou pro mě z nějakého důvodu důležité. Našlo by se u mě i pár maleb a grafik, které jsem si pořídil od svých přátel. Abych ale šel někam na výstavu, tam se mi nějaký obraz docela prostě zalíbil a já si ho koupil domů, to se mi ještě nikdy nestalo, byť jsem měl už několikrát podstatně nakročeno. Nikdy se mi ale nepoštěstilo mít zároveň chuť něco takového udělat, najít obraz, o který bych stál, a ještě na něj ve stejné době mít peníze.

Nedělní miniglosy č.787

Poznámka: I dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, který píšu v Dobřichovicích, vlastní obsah článku pak doplním jako obvykle v průběhu dne - odpoledne nebo večer - opět v kavárně naproti Bílé labuti, kde bývám v neděli k zastižení pravidelně nejméně mezi 14:00 a 17:00 hod. :-).

--------------------------------------------------------------------------------------------

Minulou neděli měly Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti, přestávku a jsem moc rád, že vás dnes mohu přivítat u vydání s číslem 787. Musím připustit, že jsem se minulý víkend opravdu nenudil a na psaní blogu bych býval nenašel ani čtvrthodinku, takže se ohlášená přestávka ukázala být optimálním řešením dané situace.

V mezidobí od posledních vydaných Nedělních miniglos jsem zveřejnil čtyři nové články: Po druhé polovině poznámek z nedávno dopopsaného zápisníku formátu A6 s tvrdými deskami následovala malá úvaha Vrací se pachatel na místo svých činů?, která je odrazem toho, že se přede mnou ukázalo hned několik událostí s návratem na různá místa činu počítajících. Podělil jsem se s vámi o fotoreportáž Večer pro klášter v Chotěšově i o moc zajímavý nález Svérázné knižní vzpomínky na Šimka s Grossmannem  v dobřichovické knihobudce. Z předchozího období ještě jednou připomenu článek Pěkně velké kukátko do vesmíru aneb Jak šel rok o své dosud největší vyrobené fotografii a mohu ještě doplnit, že rozsáhlá fotografická Výstava Tona Stana v Městské knihovně v Praze byla prodloužena až do 5. října 2025.

Svérázná knižní vzpomínka na Šimka s Grossmannem

Čas od času se podaří v dobřichovické knihobudce najít drobný poklad. Před nějakou dobou tam ležela velmi nenápadná a trochu zašlá brožurka. Dokonce byla zřejmě použita k tomu, aby si na její obálku někdo poznamenal to, co si měl nejspíš zapamatovat: Telefonní číslo - z doby, kdy číslic bylo ještě pouze šest, takže už to bude pěkně dávno (bohužel už na ně nemůžu zavolat, abych se doptal na kontext), a ještě se tu objevuje poznámka Jana - Lvíče (Škvorecký). Že by nějaký vánoční dárek? Kdoví...

Co je ale nejdůležitější, je to, že jde o vzácný dochovaný Magazín klubu Olympik č.1, obsahující improvizovanou formou sepsané texty Miloslava Šimka a Jiřího Grossmanna, kteří měli dlouho v pražském bigbeatovém klubu Olympik domovskou scénu a v roce 1967 přesídlili do Semaforu, byť se do Olympiku nadále věrně vraceli. Tenhle sešitek byl jakýmsi závdavkem na připravovanou řádnou knihu, která měla ale zpoždění a vyšla nakonec na podzim roku 1969 pod názvem Besídka zvláštní školy.  Dá se tedy říct, že jde o vůbec první "knižně" vydané texty proslulé dvojice Š+G, které nevyšly v žádném normálním nakladatelství, ale opravdu přímo v klubu Olympik v sešitovém vydání a v nákladu 1000 výtisků., což na tehdejší dobu a na míru popularity dvojice Š+G bylo opravdu minimum.

  

Večer pro klášter v Chotěšově

Jak už jsem předeslal v minulém článku Vrací se pachatel na místa svých činů? o víkendu jsem opět po deseti měsících od okamžiku, kdy jsem ukončil svou tamější loňskou výstavu Povznášení, zavítal do areálu kláštera v Chotěšově, abych se tentokrát zúčastnil tradičního Večera pro klášter, velké akce, během které jsou přístupná i ta místa klášterního komplexu, kam se člověk jindy nedostane. Poctivě vzato, už loni jsem se Večera pro klášter zúčastnil, tehdy jsem ale dal přednost tomu, že jsem byl skoro šest hodin v kuse ve "svém" výstavním sále, protože jím za tu dobu prošly stovky lidí a s mnohými z nich jsem se mohl pustit do řeči, něco jim o svých fotkách říct, odpovědět na jejich zvídavé otázky aneb je aspoň tiše sledovat a poslouchat, jak na fotky reagují. Opravdu neobyčejná a velmi smysluplná škola.

Letos jsem přijel ze Staňkova vlakem už tři čtvrtě hodiny před otevřením kláštera veřejnosti, takže jsem byl nakonec úplně prvním návštěvníkem, kterého pořadatelé pustili do areálu. Bohužel, za hustého deště, který sice po nějaké době téměř ustal, ale večer opět nabral na síle a zhoustl. Počasí tentokrát akci opravdu nepřálo a návštěvnost byla s loňskem nesrovnatelná. Milým překvapením pro mě ale bylo, jak se ke mně i dnes hlásili místní lidé, se kterými jsem se loni při výstavě setkal nebo setkával - od ředitele kláštera, přes chodící chotěšovskou encyklopedii a bývalého kastelána (ale také výborného grafika a básníka), pana Posledního, až po všechny ty báječné starší dámy, které třeba loni při vernisáži připravovaly občerstvení a tentokrát pro změnu zase fungovaly jako velmi informované průvodkyně, každá ve svém vyčleněném prostoru. Jako kdybych si jen na chvilku odskočil...

Vrací se pachatel na místa svých činů?

Pachatel se prý vrací na místo činu. Někdo z lítosti, někdo ze zvědavosti, někdo proto, že se snaží mít vše pod kontrolou, někdo z nostalgie. Jiný pak proto, že si nemůže pomoct, protože je - jak to jen říci korektně - psychicky porušen. Budu se muset zamyslet, jaké příčiny převažují u mě, protože v posledních dnech se ve svém konání i plánech podezřele často vracím na místa svých dřívějších činů, takže přemítám, zda není možné mě za pachatele považovat, byť se domnívám, že žiju celkem nevýstředně, konání přečinů a trestných činů (pokud to naše zbytnělé zákony jen trochu umožňují) se snažím vyhýbat a byl bych docela rád, kdyby se i ony vyhýbaly mně. Přesto podle tradičního kriminalistického úsloví budu nejspíš pachatelem. Posuďte sami:

Po necelém roce od skončení své výstavy Povznášení se dnes vrátím do chotěšovského kláštera, kde bych se chtěl zúčastnit tradičního Večera pro klášter, probíhajícího od časného odpoledne do pozdní noci. Rád bych si užil statutu obyčejného návštěvníka, protože loni jsem celé odpoledne a večer provázel nekončící proudy návštěvníků po své výstavě a po pěti hodinách intenzivního provozu, neustálého kontaktu a povídání jsem z posledních sil slupnul na nádvoří jednu klobásu a taktak došel na nedaleké nádraží. Právě během tohoto jediného dne v roce se v klášteře otevírají některá jindy zcela nepřístupná místa rozsáhlého areálu a já bych byl rád u toho.

Tohle "předsálí" chotěšovského klášterního kostela je ovšem běžnou součástí prohlídkové trasy.

Další popsaný zápisník formátu A6 s tvrdými deskami (2/2)

Minulý týden jsem zveřejnil první část výpisků, poznámek, citátů, nápadů a přípodotků ze svého dalšího čerstvě zaplněného zápisníku formátu A6 s tvrdými deskami, který byl "v provozu" od srpna 2022 do března 2025. Dnes připojuji druhou část obsahující vybrané záznamy z druhé poloviny zápisníku, většinou tedy z roku 2024.

----------------------------------------- 

Na úspěchu je nejlepší vědomí, že nepotrvá dlouho (Liv Ullmannová, Proměny)

Když píšu cokoli, mám na mysli všecko, ale moje všecko prostě není všecko a nikdy být nemůže. Je to jen malá částečka z malé částečky všeho. (William Saroyan)

Smích musí být probuzen jemně a nenásilně jako spící dítě. Probuzen. V každém z nás spí, je přítomen. Pozoruji někdy diváka, který se nesměje. Jeho smích spí i nadále. Nu, je nutno trpělivě čekat. (Miroslav Horníček, Poznámky o divadle) 

Kdy rostou stromy? V nocích, když se lidé milují nebo pláčou, když se opíjejí radostí a rozkoší nebo se trýzní opuštěností. Tehdy stromy, poslušné svého poslání, volají do kořenů o sílu a dospívají, mohutní, stárnou. (František Kožík, Na křídlech větrného mlýna). 

Jsem mu vděčný jako byl abbé Scarron Mazarinovi, když mu vzal penzi: Děkuji, řekl, že si Vaše Eminence ráčila na mě vzpomenout. (František Kožík cituje Eduarda Konráda, Neklidné babí léto).

Nedělní miniglosy č.786

Poznámka: I dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, který píšu v Dobřichovicích, vlastní obsah článku pak doplním jako obvykle v průběhu dne - odpoledne nebo večer - opět v kavárně naproti Bílé labuti, kde bývám k zastižení pravidelně nejméně mezi 14:00 a 17:00 hod. :-).

--------------------------------------------------------------------------------------------

Oproti předchozímu týdnu se ten právě uplynulý celkem stabilizoval v práci i v soukromí. V pondělí jsem odvezl jedné známé obrázek z berounské výstavy, ve čtvrtek se nám podařilo přenést hotový velký obraz formátu 160x110 cm z tiskárny do bytu, kde bude definitivně umístěn (viz dále odkaz na jeden z nových blogových článků), a v sobotu jsem se dozvěděl, že můj koncept pro malou podzimní výstavu v Divadle Kámen byl přijatý, takže se těším, že se třeba s některými z vás v době od října do prosince uvidím v tamní malé kavárně vybavené dočasně mými obrazy, tentokrát striktně černobílými.

Tato neděle je ještě "normální", aspoň tedy v tom smyslu, že opět vycházejí Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Jsem moc rád, že vás dnes mohu přivítat u vydání s číslem 786. Zato příští víkend bude trochu náročnější a skoupější na čas, vypravím se totiž na cestu do Chotěšova (na tradiční Večer pro klášter, kterého jsem se loni zúčastnil na své tamější výstavě jako aktér a letos bych si to taky rád užil jako obyčejný návštěvník) a do Staňkova (třeba se zase podaří něco nového nafotit na tamější kouzelné zahradě). Obávám se tedy, že na Nedělní miniglosy se tentokrát nedostane, ale věřím, že mi to místní štamgasti prominou. Rovněž tímto hlásím, že příští neděli (3.8.) určitě nebudu k zastižení ve své "kavárenské kanceláři" naproti Bílé labuti, to jen pro případ, že by se mě někdo ze zdejších milých čtenářů rozhodl překvapit a přijít pozdravit. Jak to tam beze mě v neděli vydrží, bůh suď...

V uplynulém týdnu jsem nakonec opět zveřejnil dva nové články: Ve středu jsem vybral pár poznámek ze svého dalšího - po dvou a půl roce nedávno definitivně popsaného - příručního sešitku a vyšel z toho článek Další popsaný zápisník formátu A6 s tvrdými deskami, zatím tedy jeho první část. V pátek jsem pak článkem Pěkně velké kukátko do vesmíru aneb Jak šel rok uzavřel skoro přesně jeden rok dlouhou cestu vedoucí k mé zatím největší vyrobené fotografii, o které jsem se zmínil již v prvním odstavci. Z předchozí doby si dovolím ještě jednou připomenout stále probíhající rozsáhlou fotografickou Výstavu Tona Stana v Městské knihovně v Praze, rýmovanou miniaturku Zasloužilý umělec a text  O starém prázdninovém vzkazu, odkazujícím na mé velmi netradiční "prázdniny" roku 1997, kdy jsem opustil místo učitele přírodních věd a vstoupil jsem ze dne na den do úplně jiného oboru. 

Pěkně velké kukátko do vesmíru aneb Jak šel rok

Rok je na něco příliš dlouhá doba, na něco velmi krátká doba a na to ostatní je to něco mezi. Jak jsem zjistil na základě čerstvé praktické zkušenosti, na pořádnou fotku je, zdá se, rok právě tak akorát. Když tedy celkem poctivou přípravu fotky zkombinujete se spoustou aktivit, do kterých se vám tak docela nechce, protože vyžadují výlet mimo vaši komfortní zónu toho, co máte vyzkoušené, mimo pevnou půdu, po které se už pohybujete víceméně s jistotou, do zrádného močaliska, kde se může stát cokoli a kde to nejmenší, co se vám může přihodit, je to, že si nejspíš pořádně naberete do bot. Dnes to vezmu formou jednoduchého kalendária, aby přesně podle názvu článku bylo dobře vidět, "jak rok šel". 

Úterý 16.7.2024: Dnes jsem v chotěšovském klášteře instaloval první část své fotografické výstavy Povznášení, zítra ráno budu pokračovat. Na večer a na noc jsem se přesunul do Staňkova, kde dlouhodobě fotím svůj fotocyklus Kouzelná zahrada a poslední dobou také experimentuji s "malováním zapadajícím sluncem". Večer se docela vyvedl a zapadající slunce opravdu malovalo, tak jsem zkusil na samotném okraji zahrady vyrobit improvizované kukátko do vesmíru a vyšla z toho série tří "vesmírných" fotek pořízených během jediné minuty. Fotky se mi docela líbí, ale nemám žádný plán na jejich využití. Nejspíš zůstanou jen v počítači, myslel jsem si.

Pátek 26.7.2024: Publikoval jsem na blogu článek Okno vesmíru dokořán, kde jsem ukázal celou třídílnou sérii minulý týden pořízených "vesmírných" snímků. O dvou ze tří fotek jsem napsal, že nemají žádný pracovní název a kdoví, jestli kdy nějaký budou mít. No a o jedné z těch dvou původně bezejmenných je celý tento článek :-). 

 

Další popsaný zápisník formátu A6 s tvrdými deskami (1/2)

Nedávno jsem zaplnil poznámkami, výpisky, citáty či různými přípodotky další za svých tradičních zápisníků formátu A6 s tvrdými deskami, který byl "v provozu" od srpna 2022 do března 2025. Dnes připojuji bez delších úvodních řečí pár vybraných záznamů, které jsem při listování první polovinou zápisníku našel a připadly mi hodné připomenutí. Mimochodem, neznáte nějaké papírnictví, kde mají takové zápisníky s pětimilimetrovými řádkami (a ne osmimilimetrovými, do těch se houby vejde)? Ten nový, co jsem před nedávnem rozepsal, je bohužel poslední z mých skrovných zásob :-).

Perla z křivých slov nejde vyleštit. (japonské přísloví).

 

Postupný zánik mozkových buněk se dá možná přibrzdit, ale ztráta rozumu se zastavit nedá, protože je to moudré opatření přírody jak zpříjemnit stáří. (Zdeněk Podskalský)

 

Mě osobně uklidňuje pomyšlení, v jaké je svět prdeli, protože moje problémy jsou proti tomu jen drobnosti. (Tereza Nvotová, Artzóna)

 

Pokud bychom mohli vždy dělat jen to, co zamýšlíme a co si přejeme, byl by náš život mnohem chudší, než ve skutečnosti je. 

 

Lidé si uvědomují dobro pomaleji než zlo. (Livius)

 

Poutník, jenž prázdnou má kapsu, 

i lupiče vida si zpívá. (Iuvenalis)

 

Pamatuji si určité věci, které se možná nikdy nestaly, ale které se tím, jak si je připomínám, stávají. (Petr Motýl cituje H.Pintera)

 

Lidi, který používají takový slova jako "poněvadž" a "jelikož", by se měli střílet. (vojín Chovánek, vojna Janovice nad Úhlavou, 1989)

Nedělní miniglosy č.785

Poznámka: I dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, který píšu v Dobřichovicích, vlastní obsah článku pak doplním jako obvykle v průběhu dne - odpoledne nebo večer - opět v kavárně naproti Bílé labuti, kde bývám k zastižení pravidelně nejméně mezi 14:00 a 17:00 hod. :-).

--------------------------------------------------------------------------------------------

Ufff, tak jsem byt jakžtakž stihl připravit na první návštěvu zákazníků, kteří si v pátek přijeli pro fotky vybrané na nedávné berounské výstavě. Tam, kde dříve byla prostá ložnice, je dnes přes den ateliér se spoustou obrazů, fotografických knih a časopisů a všeho, co k focení patří. Zázemí ateliéru dělá nově zprovozněný pokoj/knihovna, kde je taky možné na pár obrazů narazit. Obě místnosti pak propojuje rovněž nově přeorganizovaná hala, kde jsou na stěnách další obrazy. Mám radost, že se to vše podařilo zvládnout a teď už jen přivítat ty správné návštěvy :-). 

Tento týden byl jako na houpačce: Po celkem slušném začátku se vlivem určitých pracovních komplikací zhoupl ve své polovině do výrazného záporu, ze kterého doslova vylétl v pátek, kdy jsem měl jeden den volna, abych stihl všechny aktivity, které se mi nastřádaly - domlouvám totiž dvě nové výstavy, úspěšná přátelská návštěva v "ateliéru" taky udělala své a tiskárna mi oznámila, že je k osazení na stěnu klienta připraven můj zatím největší fotoobraz, Okno do vesmíru v rozměru 160x110 cm. V sobotu jsem navrch na velmi příjemné japonské slavnosti Tanabata v zámeckém parku v Dolních Počernicích potkal spoustu svých známých - "japanofilů" a zúčastnil jsem se workshopu na téma "Co je to haiku a jak ho psát". Vypadá to skoro jako otřepané "samá pozitiva a sociální jistoty", ale vám se přiznám, že největší radost z celého týdne mi stejně udělala jedna nečekaná prchavá drobnost, kterou kdybych se vám pokusil popsat, zčásti by se tomu nedalo rozumět a z té druhé části byste mě nejspíš považovali za blázna.

Proto by neděle mohla do toho všestranně rozbouřeného týdne vnést aspoň špetku řádu a tradice, takže přišla opět řada na Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Jsem moc rád, že vás dnes mohu přivítat u "půlkulatého" vydání s číslem 785.

V uplynulém týdnu jsem opět zveřejnil dva nové články: Nejprve jsem zdejší čtenáře pozval speciální fotoreportáží na výbornou a neobyčejně rozsáhlou fotografickou Výstavu Tona Stana v Městské knihovně v Praze. V pátek jsem naopak přidal jen drobnost - rýmovanou miniaturu Zasloužilý umělec. Z předešlého období se vrátím k článku O soužití s černou obrazovkou, které mimochodem praktikuji i nadále, takže moje večery získaly nový rozměr :-), a k textu  O starém prázdninovém vzkazu, odkazujícím na mé velmi netradiční "prázdniny" roku 1997, kdy jsem opustil místo učitele přírodních věd a vstoupil jsem ze dne na den do úplně jiného oboru. No a na závěr ještě jednou připomenu hodně osobní reportáž Jak jsme na sebe opět po létech kápli s Lacem Déczim - zčásti z veřejného vystoupení tohoto legendárního jazzového trumpetisty u nás v Dobřichovicích, zčásti pak z polosoukromé akce, na které se Laco Déczi prezentoval nejen jako hudebník ale i jako malíř.

Zasloužilý umělec

Zjistil jsem, že poslední příspěvek z rubriky Miniatury je z loňského září, což je třeba promptně napraviti novou útlou a krátkou rýmovačkou:

 

Zasloužilý umělec

Tři domy, 

tři domy,

má za svoje svědomí.

 

Za svůj um 

čtvrtý dům,

spát však chodí 

k sousedům.

Výstava Tona Stana v Městské knihovně v Praze

Jakmile jsem se o téhle důkladné výstavě dozvěděl, bylo mi jasné, že se půjdu podívat, takovou příležitost není možné propásnout. Přece Tono Stano, to je pro mě pojem, jedna ze samotných špiček zdejší fotografie, umělec, který vždy dokázal překvapit, který se nikdy nebát experimentovat - formálně, tematicky ani použitou technikou. A ono mu to vycházelo a vychází; chce to jen kumšt, odvahu, trochu štěstí a na zádech nůši stále plnou nápadů.  

Galerie hlavního města Prahy v Městské knihovně v Praze mě mile překvapila napřed tím, že mě po předložení mé "PRESS" průkazky pustila na výstavu zdarma, takže jsem si za ušetřené dvě stovky mohl dát po výstavě dobré suši a rozjímat s hýčkaným jazýčkem nad tím, co jsem právě viděl. Hned nato mě překvapila podruhé, když jsem viděl, jak rozsáhlou výstavu skvělému slovenskému (a později i českému) fotografovi uspořádala . Záslužný čin! A tak jsem mohl proniknout (s foťákem při ruce, jsem přece novinář, ne? :-)) do neobvyklého světa plného nahých ženských těl, ale i decentních a nápaditých portrétů slavných osobností.

Paradoxně mi tato velká retrospektivní výstava připomněla mé pozapomenuté první dávné setkání s tím dobře zapamatovatelným jménem: Když fotograf končil svá studia na FAMU, byl jsem právě na konci druháku na VŠCHT a samozřejmě jsme se občas snažil obluzovat krásné spolustudentky, k čemuž se dal využít i nějaký základní přehled o kulturním dění. A protože se už tenkrát vědělo, že na FAMU studuje výborná generace fotografů, tehdy zejména ze Slovenska, zavedl jsem jednu "vyhlédnutou" spolužačku do specializované a fotografii zaslíbené výstavní síně Fotochema na Jungmannově náměstí (teď budova, myslím, patří františkánům). Výstava tehdy sestávala vždy z trojice fotografií, které tvořily dohromady ne úplně sourodou svislou koláž: Nahoře tváře, uprostřed těla, dole nohy, tváře dělal jeden z trojice fotografů, trupy druhý a nohy třetí, prostě skvělý a odvážný nápad i na dnešní dobu, natož na tu tehdejší. No a na aktuální pražské výstavě je jedna z místností věnovaná právě těmto "trojfotkám" Tona Stana, Rudo Prekopa a Michala Paciny, takže to ve mně vyvolalo nával vzpomínek na dávný zážitek a věci související.

Mimochodem, o pár let později, v roce 1992, zveřejnil Tono Stano svou doslova ikonickou fotku "Smysl" a zařadil se nesmazatelně mezi světové fotografické legendy (této přerodové fotce je věnovaná taky samostatná místnost).

Tak už se pojďme podívat přímo do výstavního sálu na pár ukázek, kterými vás chci na výstavu nalákat.

Nedělní miniglosy č.784

Poznámka: I dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, který píšu v Dobřichovicích, vlastní obsah článku pak doplním jako obvykle v průběhu dne - odpoledne nebo večer - opět v kavárně naproti Bílé labuti, kde už mě dokonce sem tam někdo navštíví, aby viděl, že s tou svou "kavárenskou nedělní kanceláří" nemluvím do větru :-).

--------------------------------------------------------------------------------------------

Pořád ještě jsem teprve cca v polovině přeorganizování svého dobřichovického bytu v souvislosti s vytvořením "ateliéru". Trochu jsem si situaci zkomplikoval tím, že jsem začal vyklízet i skříňky a šuplíky, což mě sice přivedlo na stopu spousty dávno zapomenutých drobností, ale výrazně to prodloužilo úklidové práce. Mám ještě pár dní, než dorazí první návštěvníci, tak věřím, že byt dostanu do aspoň zčásti provozuschopného stavu. Jo a taky se mi v pátek podařilo (do)rozflákat si mobilní telefon. Sice nadále fungoval, ale byl už opravdu na odpis, tak mi nezbylo nic jiného, než si po pěti a půl roce pořídit nový. Mimochodem, paní v prodejně mě lákala na "nadupaný foťák" a byla velmi překvapená, když mě jím nijak neohromila :-). Tak teď se snažím jednou rukou uvést do provozuschopné konstelace nový mobil a druhou rukou píšu úvodník k Nedělním miniglosám, našemu svéráznému blogovému týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Jsem moc rád, že vás dnes mohu přivítat u vydání s číslem 784.

V uplynulém týdnu jsem zveřejnil dva nové články: Nejprve jsem v článku O soužití s černou obrazovkou  popsal, jak mi po skoro sedmi letech zkolabovala televize a jak jsem se tím nedal rozhodit :-). V textu  O starém prázdninovém vzkazu jsem pak ukázal jednu z drobností, které jsem objevil při výše zmíněném úklidu, papírek se vzkazem, jenž vyvolal vzpomínky na velmi netradiční "prázdniny" roku 1997, kdy jsem opustil místo učitele přírodních věd a vstoupil jsem ze dne na den do úplně jiného oboru. Z předchozího období ještě jednou připomenu fotoreportáž Jak jsme na sebe opět po létech kápli s Lacem Déczim - zčásti z veřejného vystoupení tohoto legendárního jazzového trumpetisty u nás v Dobřichovicích, zčásti pak z polosoukromé akce, na které se Laco Déczi prezentoval nejen jako hudebník ale i jako malíř, a "návod" Jak si o dovolené uklidit byt, abyste ho ochránili proti případným zlodějům.  

O starém prázdninovém vzkazu

Jak už jsem i zde na blogu poctivě ohlásil, poslední tři týdny jsem strávil docela podstatnými změnami uspořádání svého dobřichovického bytu. Během té doby jsem vyklidil spoustu šuplíků, skříněk i dalších prostor, abych získal místo pro věci, které si ho zaslouží, např. pro své fotografie. Rukama mi tak prošlo obrovské množství nejrůznějších větších i úplně maličkých zhmotněných připomínek dob minulých, které nikomu jinému než mně pochopitelně nic neřeknou, ale pro mě mají i dnes (nebo právě dnes) určitý emocionální význam.

Perlička z archivu, kterou dnes představím, patří k těm úplně nejdrobnějším možným. Vypadla na mě z jednoho pohříchu už velmi dlouho neotevřeného fotoalba, kde mám schovaných pár fotek z doby, kdy jsem učil na jednom z plzeňských gymnázií. Tato archiválie je na rozdíl od mnoha jiných úplně přesně datována i bez měření rozpadu radioaktivního uhlíku; právě v těchto dnech je jí 28 let. To znamená, že v době jejího vzniku jsem ještě neměl svůj blog, takže to musí být opravdu velmi, velmi dávno :-).

Jedná se o kratičký vzkaz (napsaný zjevně ještě na psacím stroji, nikoli na počítači), který je dodnes dobře čitelný a ke kterému připojím několik informací o kontextu:

O soužití s černou obrazovkou

Zajímavé, jak rozličně člověk vnímá čas. Třeba poslední rok mi z jednoho konkrétního úhlu pohledu připadá až děsivě dlouhý, nepříjemně se táhnoucí jako med. Zato celkem nedávno jsem přemýšlel o tom, jestli moje televize náhodou ještě není v záruce, a jen díky blogovému článku Jak jsem vybíral novou televizi jsem zjistil že po skoro sedmi letech mi už opravdu nikdo žádnou záruku neuzná. Jako kdybych tu televizi vybaloval a instaloval teprve před pár týdny, tak mi to s ní uteklo.

Jednou se takhle dívám večer na zprávy a udělalo to "blik" a obrazovka šmahem zčernala a přestala zprostředkovávat obraz. Napřed jsem se domníval, že chyba je odstranitelná, ovšem když selhal jediný postup, který jsem schopen pro generální opravu použít, tedy televizi vypnout ze zásuvky a po nějaké době opět zapnout, pochopil jsem, že se se mnou rozžehnala jedna z LED diod, přičemž ostatní s ní jsou - jako kdyby to byly nadšené odborářky - hned připraveny držet basu. "Stávkujem, holky! Dneska se nemaká!! Ať si ten starej otrokář trhne!!!" slyším revolučně natěšené hlasy z křemíkových integrovaných obvodů a jediné moje štěstí je, zdá se, že v Dobřichovicích nemáme náměstí Svornosti.

Nedělní miniglosy č.783

Poznámka: I dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, který píšu v Dobřichovicích, vlastní obsah článku pak doplním jako obvykle v průběhu dne - odpoledne nebo večer - opět v kavárně naproti Bílé labuti, kde už mě dokonce sem tam někdo navštíví, aby viděl, že s tou svou "kavárenskou nedělní kanceláří" nemluvím do větru :-).

--------------------------------------------------------------------------------------------

Po týdenní dovolené jsem se opět vrhl do soukolí své běžné práce, což poněkud znesnadňovala tropická vedra. Zároveň jsem po večerech trochu pracoval na kultivaci svého bytu, který je doposud vykolejený tím, že jsem si z ložnice udělal cosi jako ateliér (ještě na to mám 2 týdny času než dorazí první ohlášená návštěva zájemců o moje fotky). Třeba skoro celou sobotu až do půlnoci jsem věnoval vyklízení prostor, na které 15 let nikdo nesáhl a připouštím, že se mi to nedělalo úplně snadno. Ale neděle samozřejmě patří primárně Nedělním miniglosám, našemu svéráznému blogovému týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Jsem moc rád, že vás dnes mohu přivítat u vydání s číslem 783.

V uplynulém týdnu jsem zveřejnil dva nové články: Prvním byla fotoreportáž Jak jsme na sebe opět po létech kápli s Lacem Déczim - zčásti z veřejného vystoupení tohoto legendárního jazzového trumpetisty u nás v Dobřichovicích, zčásti pak z polosoukromé akce, na které se Laco Déczi prezentoval nejen jako hudebník ale i jako malíř. Druhým článkem bylo Časoprostorové haiku s pro mě celkem netradiční fotografií. Z předchozího období přidám ještě svérázný "návod" Jak si o dovolené uklidit byt, abyste ho ochránili proti případným zlodějům, a ještě jednou připomenu i to, jak jsem na pár fotkách z našeho rodinného archivu nedávno představil faru a kostel v jihočeském Varvažově, kam jsme kdysi jezdívali za příbuznými na návštěvu a na sklonku 90. let se tu točil známý film Je třeba zabít Sekala (článek Varvažov od strýčka panpátera až k Jiřímu Bartoškovi).  

Časoprostorové haiku

 

Časoprostorové haiku 

 S křídly od tebe

na vlnách gravitace

spěchám za světlem. 

Surfařka (2025) 

 

 

Šidélko (potenciální vážkologové by mi mohli poradit správné označení druhu), 

foceno na břehu Berounky těsně před západem slunce

 

Jak jsme na sebe opět po létech kápli s Lacem Déczim

Můj vztah k vynikajícímu trumpetistovi Lacovi Déczimu má celkem bohatou historii. Když pominu, že se mi jeho muzika (i on sám v malé roli) líbila už kdysi dávno ve filmu Kalamita (rež. Věra Chytilová) a že mi imponoval nejen svou hrou na nástroj ale i svou svobodomyslností, která vyústila v jeho emigraci z Československa v půlce 80. let a ve skutečnost, že je z něj - encyklopedickým jazykem - americký jazzový hudebník slovenského původu, osobně jsem se s ním seznámil až v okamžiku, kdy měl vystoupení na nádvoří dobřichovického zámku v roce 2013 právě v okamžiku, kdy v patře zámku běžela moje první (a tehdy jsem byl jednoznačně přesvědčený, že i poslední) fotografická výstava. Mimochodem, to už jsem měl docela dlouho i svůj blog, na kterém se tehdy objevila fotoreportáž Koncert Laca Décziho. 

Pak jsem pár let o tomto jazzmanovi měl informace spíš z doslechu od jednoho z věrných návštěvníků jeho koncertů (např. ze šňůry akcí k Lacovým 80. narozeninám) a ze sociálních sítí, ale loni v červnu se Laco Déczi objevil v Dobřichovicích znovu, což jsem si jako divák opět nenechal ujít a jako bloger jsem to znovu zaznamenal "pro lepší zapamatování", tentokrát v článku Laco Déczi opět v Dobřichovicích.  Tehdy jsem se soustředil hlavně na focení a za živým muzikantem jsem ani nezašel, protože byl pořád obkroužen bohatou společností, kterou jsem nechtěl rušit už jistě tolikrát vyslechnutým vemlouvavým příběhem typu "hele bratranče, před jedenácti lety jsme si tady na zámku pěkně pokecali, určitě si na mě dobře pamatuješ..." :-).  

Nedělní miniglosy č.782

Poznámka: I dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, který píšu v Dobřichovicích, vlastní obsah článku pak doplním jako obvykle v průběhu dne - odpoledne nebo večer - opět v kavárně naproti Bílé labuti, kde už mě dokonce sem tam někdo navštíví, aby viděl, že s tou svou "kavárenskou nedělní kanceláří" nemluvím do větru :-).

--------------------------------------------------------------------------------------------

Tak jsem si myslel, že týdenní dovolená pro mě bude odpočinková ve všech směrech, ale byla to opravdu naivní představa. Začátek týdne jsem věnoval rozvozu objednaných fotoobrazů z výstavy, z čehož vyplynuly dva velmi příjemné večery s přáteli, kteří si fotky objednali, a dokonce ještě jedna další objednávka. No a když jsem měl trochu času, pustil jsem se do změny uspořádání bytu: V původní ložnici vznikne cosi jako ateliér, kam budu moct zatahovat nebohé zájemce o moje fotky, aby některé z nich mohli vidět na vlastní oči. A v pokoji, který zatím obsahoval jen za asi 15 let namamoněný binec všeho druhu, vznikne regulérní knihovna a zázemí pro zmíněný ateliér. Samozřejmě - podle příslušných zákonů zachování hmoty a energie se binec neztratil, ale zachoval, momentálně je v obýváku, kde od něj každý den trochu ukrajuji, ale bude to ještě trvat. První návštěvu, pro kterou ateliér využiju, mám hlášenou za tři týdny, tak do té doby musí být vše připravené. Nějakou dobu jsem dokonce zvažoval, že bych si udělal úplně volnou a "dovolenkovou" aspoň neděli, ale nakonec jsem se rozhodl ji opět věnovat hlavně Nedělním miniglosám, našemu svéráznému blogovému týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Jsem moc rád, že vás dnes mohu přivítat u vydání s číslem 782.

V době volna jsem paradoxně měl čas na zveřejnění pouze jediného blogového článku, kterým byl právě svérázný "návod" Jak si o dovolené uklidit byt, abyste ho ochránili proti případným zlodějům (jen pozor, abyste jim pak nemuseli platit bolestné za případný úraz). Z předešlého období připomenu ještě jednou , jak jsem na pár fotkách z našeho rodinného archivu představil faru a kostel v jihočeském Varvažově, kam jsme kdysi jezdívali za příbuznými na návštěvu a na sklonku 90. let se tu točil známý film Je třeba zabít Sekala (článek Varvažov od strýčka panpátera až k Jiřímu Bartoškovi). No a můj osobní dárek v podobě krátkého videa ze setkání s Lacem Déczim a jeho přáteli Jen si tak zahrát a potěšit taky pořád platí a bude platit pořád, i když ho v tomto pravidelném ohlédnutí nebudu připomínat. 

Jak si o dovolené uklidit byt...

Zjistil jsem hroznou věc: Já, odvěký nepořádník, jsem chvílemi zatoužil po úklidu. Samozřejmě především verbálně, protože spoléhám na svůj oblíbený nedostatek času, že mi dopřeje kýženou výmluvu, že bych opravdu velmi rád, ale z objektivních důvodů to jaksi nejde. Když jsem si ale na tento týden vzal dovolenou, aniž bych někam hodlal vycestovat, musel jsem připustit, že část z ní by mohla padnout i na uvedení domácnosti aspoň do takového stavu, abych mohl případnou návštěvu vzít do obýváku, aniž bych jí před vstupem musel uzavřít speciální úrazové připojištění. Aspoň pár hodin na setření těch nejsilnějších prachových vrstev, naházení věcí, které nezbytně nepotřebuji při ruce, do "odkládacího pokoje" (snad půjdou jeho dveře ještě zavřít, už je tam těch odložených věcí dost) a na závěr pak slavnostní vytření podlahy v obýváku, i když připouštím, že i prosté zametení by nejspíš splnilo páně Paretových 80 % z kýženého výsledku.  

V pondělí po obědě (a před odpolední velmi inspirativní schůzkou se svým známým, černošickým fotografem) jsem si ve slunečném odpoledni zopakoval to, o čem přemýšlím už několik měsíců, přesně od té doby, co jsem si potvrdil, že jaksi není v mých standardních možnostech pořídit si déledobě k bytu i cosi jako ateliér, kam bych mohl případně zatahovat zájemce o své fotky a přesvědčovat je na konkrétních příkladech, jak jsou moje obrazy nejen krásné, ale stojí za to si je za nemalé peníze pořídit domů. Ale když už nemůžu mít ateliér v Praze, co kdybych si podobný prostor zařídil přímo ve svém dobřichovickém bytě? Vždyť třeba takový už zmíněný "odkládací pokoj" by se možná dal k něčemu takovému využít. Jenže to by se musel celý vyklidit... Ne, do něčeho takového se mi dnes nechce, zkusil jsem se bláznivé myšlence ubránit, to až na to někdy budu mít dost času. Ale kdy vlastně můžu mít víc času, než mám o své dovolené, kdy neplánuji nikam cestovat?

Nedělní miniglosy č.781

Poznámka: I dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, který píšu v Dobřichovicích v astronomy již oficiálně posvěceném létě. Vlastní obsah článku pak doplním jako obvykle v průběhu dne - odpoledne nebo večer - opět v kavárně naproti Bílé labuti, kde už mě dokonce sem tam někdo navštíví, aby viděl, že s tou svou "kavárenskou nedělní kanceláří" nemluvím do větru :-).

--------------------------------------------------------------------------------------------

Tento týden byl u mne doslova jako nespoutané rozvlněné moře, od úterka každý den přinesl novou velikou vlnu: V úterý jsem se po dlouhé době viděl se svým dávným spolubojovníkem z vojny, se kterým se nám tak skvěle povídá na různá aktuální i obecná témata, že nám tři a půl hodiny v kavárně utekly snad za čtvrthodinku. I když jsem si to neuměl představit, hned středa úterní zážitky ještě trumfla, protože strávit podvečer a večer až po okraj noci s nepočetnou společností kolem legendárního trumpetisty Laca Décziho a samozřejmě především s ním samotným, s jeho hudbou a jeho obrazy, to je opravdu zážitek, na který - doufám - ani pan Alzheimer, přijde-li v dohledném budoucnu ke mně na návštěvu - nedosáhne. V pátek jsem byl v jedné žižkovské hospodě/restauraci na komentované prohlídce - v takovém prostoru - překvapivě introvertně sevřené výstavě fotografky Zuzany Málkové a seznámil jsem se s řadou zajímavých žižkovských usedlíků obývajících nebývale pohledné starodávné pavlačové prostory. V pátek jsem se sešel s výborným kamarádem, který většinu času tráví v USA a neviděli jsme se řadu let (jestli to tu opět čte, moc zdravím a děkuji za dlouhodobou přízeň :-)) a v sobotu jsem ten celý košatý program završil tím, že jsem přebíhal mezi vycházkou Pražských domů Klimentskou a Lannovou ulicí a hojně navštívenou vernisáží velké fotografické výstavy WOMEN v ambitu kláštera Panny Marie Sněžné. V mezidobí jsem si domluvil dvě další vlastní výstavy, připravil jsem k převzetí autorské tisky objednané v průběhu berounské výstavy a taky jsem jen tak mimochodem každý den chodil normálně do práce. Takže není divu, že jsem si na příští týden vzal volno, abych všechny podněty uplynulého týdne vstřebal a nějaké nové zase pořídil :-). Neděli ovšem neokupuje žádný jiný program, tak ji mohu opět věnovat hlavně Nedělním miniglosám, našemu svéráznému blogovému týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Jsem moc rád, že vás dnes mohu přivítat u vydání s číslem 781.

I když jsem se ke svému blogu dostal po minulých Nedělních miniglosách až v pátek, stihl jsem nakonec přidat dva příspěvky: V prvním jsem na pár fotkách z našeho rodinného archivu představil faru a kostel v jihočeském Varvažově, kam jsme kdysi jezdívali za příbuznými na návštěvu a na sklonku 90. let se tu točil známý film Je třeba zabít Sekala (článek Varvažov od strýčka panpátera až k Jiřímu Bartoškovi). V sobotu jsem pak k příležitosti jednoho velmi nechtěného výročí přidal malý osobní dárek v podobě krátkého videa ze setkání s Lacem Déczim a jeho přáteli Jen si tak zahrát a potěšit. Z předešlého období ještě jednou přidám několik svých diváckých postřehů z divadelního představení Semaforské Kytice a článek Černošický Banksy o tom, jak se taky dá vypořádat s neomaleným hlasitým telefonistou ve vlaku. 

Jen si tak zahrát a potěšit

I blbé zprávy mají svá výročí a my bychom si je měli připomínat tak dlouho, dokud nepominou. Přemýšlel jsem, jak si jedno takové pro mě asi nejpodstatnější připomenout, a napadlo mě, že by třeba vhodným způsobem bylo udělat po cca 12 let intenzivního používání a po desetitisících fotek svůj úplně první pokus o krátké video, přičemž jeho cílem by bylo uchovat malý kousek skutečnosti, který nejspíš nedochoval z těch pár přítomných nikdo jiný, a potěšit tím (nejméně) jednoho z těch, kteří přítomní být nemohli. 

A tak se přenesme do prostoru malé dejvické galerie a zároveň starožitnické dílny, kde se sešlo na speciální a občas možná i jen náhodná pozvání jenom pár lidí, kteří mohli strávit při srdečném povídání a popíjení dobrého vína víc než 4 hodiny v neuvěřitelné společnosti obrazů, hudby a originálních osobností. 

Varvažov od strýčka panpátera až k Jiřímu Bartoškovi

Myslím, že budete znát jeden z nejúspěšnějších českých popřevratových filmů (10 českých lvů)  Je třeba zabít Sekala, který vznikl v roce 1998 v režii Vladimíra Michálka podle námětu a scénáře Jiřího Křižana. Filmové drama popisuje život v hanácké vesnici za Protektorátu v roce 1943 a ve vztahu dvou hlavních postav - kováře Jury Barana a sedláka a udavače Ivana Sekala personifikuje až westernově klasický souboj dobra se zlem. Ale jak tomu ve filmu bývá, nic není takové, jaké se to zdá být, takže typická hanácká vesnice (ve filmu se jmenuje Lakotice), kde se film natáčel, ve skutečnosti neleží na Hané, ale až v dalekém jihočeském Varvažově (nedaleko od Zvíkova).

Na následujícím záběru z filmu nejsou filmové kulisy, ale zcela reálné místo v jihočeském Varvažově s kostelem, farou a přilehlým dvorem, prostě tak, jak tomu za okupace na typických hanáckých vesnicích bývalo :-).

 

Nedělní miniglosy č.780

Poznámka: I dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, který už zase píšu v Dobřichovicích u otevřeného okna, z něhož na mě dýchá nefalšované léto. Vlastní obsah článku pak doplním jako obvykle v průběhu dne - odpoledne nebo večer - opět v kavárně naproti Bílé labuti, jestli tam tedy v tomhle vedru dojedu a neponořím se raději někde cestou do chladivé kašny :-).

--------------------------------------------------------------------------------------------

Tento týden se rozvíjel poznenáhlu, ale jeho závěr byl přebohatý: Ve čtvrtek jsem byl přizván jako divák k neobyčejnému divadelnímu představení AMEN na Žižkově, v pátek jsem se v centru Prahy sešel u výborného vína s několika přáteli - fotografy, se kterými jsme se během báječného večera dohodli na možné zajímavé formě spolupráce (už se na ni těším!) a v sobotu jsme měli v Dobřichovicích tradiční food festival Všechny chutě světa, navíc s vystoupením mého oblíbeného jazzového trumpetisty Laca Décziho. Když jsem mu řekl, že jsem jednu jeho fotku z loňského dobřichovického koncertu poslal do pařížské fotosoutěže, pozval mě na vernisáž své vlastní výstavy obrazů, tak jsem moc zvědavý, co uvidím a zažiju. Příští týden budu mít program nejspíš ještě bohatší, tak využívám mírného přechodného uklidnění, a neděli tak mohu opět věnovat hlavně Nedělním miniglosám, našemu svéráznému blogovému týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Jsem moc rád, že vás mohu přivítat u "mírně kulatého" vydání s číslem 780.

Během uplynulého týdne jsem zveřejnil opět dva nové články: V prvním jsem napsal několik svých diváckých postřehů z divadelního představení Semaforské Kytice kterou jsem tentokrát nejen slyšel ale i viděl, protože jsem měl slušnější vstupenku než při prvním pokusu. Druhým článkem Svátek, co je v pátek, jsem připomněl jedny pro mě už provždycky důležité jmeniny, ke kterým aspoň potichu přeju všechno nejlepší, když už to právě nejde tak nahlas, jak bych si přál. Z předchozího období ještě jednou připomenu článek Černošický Banksy o tom, jak se taky dá vypořádat s neomaleným hlasitým telefonistou ve vlaku, fotočlánek Na letenském kolotoči, jehož hlavními aktéry jsou lidé, kteří si už možná nemysleli, že se ještě někdy mohou sami na kolotoči svézt, a výběr návštěvnických reakcí z mé květnové berounské výstavy Perličky z návštěvní knihy. 

Svátek, co je v pátek

Všeobecně se o mně ví, že "na svátky jsem špatnej". Nemyslím teď svátky vánoční, na ty se těšívám jak malé děcko, nebo svátky státní, které světím poslušně podle zákona a rozhodně nepořádám demonstrace na jejich odstranění z kalendáře v zájmu zvýšení objemu hodnot vytvořených naší prací. Myslím tím svátky, které nám byly "přiděleny" spolu s našimi jmény podle svátku příslušných světců (jsou-li v církevních seznamech tací), tedy tzv. jmeniny. 

Hlídat, kdo má v daný den svátek, je v současnosti celkem snadné: Mnohé zpravodajské internetové stránky tímto údajem dokonce začínají: "Dnes má svátek Gita" informuje pak např. náš vyhledávač či "noviny", které na webu prohlížíme (a to ani nemluvím o výlohách květinářství, která jsou na jmeninách životně závislá), a je tedy zřejmé, že máme dobrou příležitost všem případným Gitám, které známe (já jednu) popřát formálně či osobněji něco pěkného, co by jim udělalo radost. Nemůžeme se vymlouvat, že jsme si nevšimli, že jsme zapomněli. Někdy to dokonce nárazově učiním, popřeju náhodně třeba Helenám či Tomášům, většinou v krátkodobém přesvědčení, že se polepším a začnu s daty jmenin pracovat nějak systematičtěji. Ale víte nejspíš sami, jak to s takovým polepšováním bývá: Kupříkladu v návalu špatného svědomí přicházejícího s depresivnějším podzimem popřeju Renátám, Agátám a Terezám, ale u Galin a Hedvik začnou smělá předsevzetí skřípat, na Lukáše a Michaely už se dostane jen zřídka a Vendelínové, Brigity a Sabiny už většinou mají smůlu. Ne, není v tom nic osobního, nemám nic proti Sabinám (třeba tu Prodanou nevěstu spíchly kdysi moc dobře), ale chybí mi v tomhle směru vytrvalost a jakmile se jen trochu soustředím na něco jiného, jmeniny ostrouhávají jako jedny z prvních.

Semaforská Kytice

Letos v předjaří jsem podnikl trochu uspěchanou návštěvu na představení Kytice v pražském divadle Semafor (jedním z pozůstatků po něm byl i dubnový blogový článek Hoooj ty Štědrýý večerééééééé...). Zmíněná uspěchanost se projevila např. tím, že jsem vzal zavděk posledním volným místem na jednom z představení, což - jak se ukázalo - nebyla tak docela náhoda, protože z toho místa jsem viděl sotva třetinu jeviště a to jsem se ještě musel dost "vytahovat", což zrovna zážitek z představení neumocňovalo. Hned po příchodu domů jsem se proto rozhodl složit reparát a objednal jsem si lístek na začátek června - na místo, ze kterého by měl být nesrovnatelně lepší výhled. Tentokrát jsem beze spěchu "dočkal správného času" a byl jsem odměněn krásným představením, které dalo ve všech ohledech tomu prvnímu zážitku s bolavým krkem "flek". 

Je nutné poznamenat důležitou věc: Původní verzi šesti balad semaforské Kytice z roku 1972 znám díky gramofonové nahrávce snad ještě lépe než svoje boty, zůstala mi z dětství a let teenagerských zažraná do paměťových záhybů a doufám, že tam snad ještě aspoň po nějakou dobu pobude. Legendární představení z dob počínající normalizace, pozoruhodný ostrůvek svobody, imaginace a humoru v nepříliš veselých společenských kulisách, divadlo těžko zapomenutelné pro aktéry z jeviště i z hlediště, okamžik, kdy se z nepochopitelných příčin pouhým dopuštěním múzy Thálie všechno dobré spojí v centru dění a všechno špatné poodstoupí do stínu ústraní. Současné nové nastudování pro rok 2025 je už čtvrté v pořadí a vychází z jednoduchého a dobře odůvodněného předpokladu, že čím blíž se podaří dostat k původní verzi, tím lépe. Sám jsem se k představení snažil přistupovat jako poučený vstřícný návštěvník a nikoli nesmiřitelný fanoušek, který odmítá předem každé odchýlení od svého milovaného originálu. Připouštím, není to lehké.

Nedělní miniglosy č.779

Poznámka: I dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, který tentokrát píšu netradičně v Plzni, kde jsem měl včera setkání se spolužáky z gymnázia. Vlastní obsah článku pak doplním jako obvykle v průběhu dne - odpoledne nebo večer - nejspíš opět v kavárně naproti Bílé labuti, jestli se mi tam tedy podaří přesunout a neuvíznu ve vlaku někde v půli cesty :-).

--------------------------------------------------------------------------------------------

Tento týden jsem stihl zajistit v tiskárně výrobu fotografií, které si u mě rezervovali návštěvníci mé květnové výstavy MINICYKLY, tak věřím, že někdy na konci týdne budu mít vše pohromadě a budu moct začít tyhle "pozdravy z výstavy" odpovědně rozvážet zájemcům. Momentálně nemohu pro zdar věci udělat víc (fotky jsou v rukou zkušených profesionálů), tak můžu neděli opět věnovat hlavně Nedělním miniglosám, našemu svéráznému blogovému týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Jsem moc rád, že vás mohu přivítat u vydání s číslem 779.

Během uplynulého týdne jsem zveřejnil opět dva nové články: Prvním byla reflexe zajímavého zážitku z ranního vlaku o tom, jak se taky dá vypořádat s neomaleným hlasitým telefonistou - Černošický Banksy. V pátek jsem přidal fotočlánek Na letenském kolotoči, jehož hlavními aktéry jsou lidé, kteří si už možná nemysleli, že se ještě někdy mohou sami svézt na kolotoči :-). Ke své květnové fotovýstavě se mohu vrátit v jednoduchém bilančním textu Berounská výstava v několika číslech a ve výběru návštěvnických reakcí Perličky z návštěvní knihy. Z předešlého období pak ještě připomenu básničku Psaní neviditelným inkoustem a text O (ne)motoristickém Čerfovi.