Kláštery Faneromeni a Odigitria

Na Lefkadě se nachází přibližně deset klášterů. To je věta jako vystřižená z učebnice nesprávné češtiny: Je-li něco vyjádřitelné v kusech, nehodí se v jazyce takto zaokrouhlovat. Přibližně deset lidí by pak mohlo být interpretováno i tak, že je jich přesně 9,8, protože jeden z nich nemá hlavu. Ale v případě lefkadských klášterů je určitá nejistota na místě, protože situace se v průběhu času mění.

Při každé návštěvě si kupuji novou podrobnou mapu ostrova. Mohlo by se to zdát jako vyhazování peněz, zvlášť když podrobná mapa, která jediná za to asi opravdu stojí, protože s těmi obyčejnými za euro či za dvě se dá v méně přehledném terénu a ve spleti oficiálních a neoficiálních cest docela snadno zabloudit (ale samozřejmě máte-li zájem jen o hlavní pláže, i obyčejná mapa bohatě postačí). Podrobná mapa se však rok od roku proměňuje: Jednak se postupně dostavují zpevněné silnice místo původních kamenitých cest, nad čímž sice jako romantický turista nejásám, protože to zbavuje cestování ostrovem původního půvabu, ale dobře vím, že v tomhle směru se pokrok nedá zastavit. Jednak se v nových vydáních mapy překvapivě objevují nová místa, která původně zahrnuta nebyla. Ne, že by neexistovala, ale na mapu se z neznámých důvodů nekvalifikovala a konstruktéři mapy podlehli až soustředěnému nátlaku turistů, kteří o taková místa měli zájem.

O tom, proč je moudré věřit ve víly

Téma týdne se tentokrát týká víry ve víly, takže těm, co na moje stránky chodí častěji a vědí, že se vílám věnuji dlouhodobě a nedám na ně dopustit (viz např. nedávná povídka O ztracené víle), musí být jasné, že se na takové téma jsem schopen krátce ozvat i z Řecka.

Myslím si totiž, že víra ve víly je velmi, velmi užitečná. Kdyby pro nic jiného, tak proto, že je na ní dobře vidět, kolik taková báječná nebo aspoň celkem neškodná víra dokáže zplodit nechápavců, kteří si neumějí představit, že by mohlo existovat i něco mimo jejich svět. V jejich světě přece víly nejsou, tak nemohou jaksi existovat vůbec, to přece dá rozum; dá se to vysvětlit a dokázat! Ale přitom je to podobně stupidní závěr, jako kdybych popřel existenci cigaret jen proto, že právě já nekouřím, a začal bych hlásat, že člověk nedokáže plavat, protože mně to z nějakého podivného důvodu nejde. Víly jsou podle mne moc důležité právě pro své vyznavače, mezi něž se počítám, hlavně proto, že nám ukazují naši vlastní nechápavost na příkladu, kterému rozumíme: Dokážeme vždycky připustit cizí víru podobně jako bychom rádi, aby ostatní připustili naši víru ve víly? Nevím, jak vy, ale já se každou chvíli přistihnu, jak odmítám to, v co jiné lidé věří, pod různými - hlavně rozumovými - záminkami. A v ten okamžik stojí za to si říct: Teď se právě chováš jako klasický vílotepec, jen tepeš shodou okolností něco jiného než víly; měl bys chvíli nemluvit a nekázat, ale spíš poslouchat a představovat si. Třeba objevíš další krásná stvoření podobná vílám, o kterých jsi doposud neměl ani ponětí.

 

O cyklistickém výletu a andělu strážném

Je čtvrteční odpoledne a venku právě podle slovníku Josefa Hlinomaze padají ševci a sem ta i nějaká ta švadlena. Zatím každý den spadlo aspoň symbolicky pár kapek, no a dnes se počasí po dlouhém váhání rozhodlo odstoupit od symbolismu a spustilo bandurskou. Dlouho tomu nic nenasvědčovalo a já se připravoval na celodenní cyklistický výlet do hor. Možná si říkáte, kde je vůbec možné na poměrně malém ostrově nastřádat trasu na celodenní cyklistický výlet. Proto budu přesnější: Mělo jít o můj celodenní cyklistický výlet do hor. Už je vám to jasnější?

Kdysi jsem na kole docela jezdil. Je to ovšem moc dávno, v době kdy klasickým kostitřasům sice už odzvonilo, ale horská kola ještě neexistovala. Tehdy jsem absolvoval jako vrchol svého cyklistického období několkadenní přejezd Slovenska a dodnes si pamatuji lopotné zdolávání hřbetu Nízkých Tater přes Donovaly. Tehdy - mlád a v plné formě - jsem měl co dělat s převýšením 600 metrů. Dnes, po mnoho let bez jediné stopy tréninku a s kolem půjčeným z půjčovny, jsem si naplánoval výjezd do lefkadských kopců s převýšením něco přes 1100 metrů. Ještě se divíte, že mluvím o celodenním výletu? Tím spíš, že nerad jezdím do kopce.

Obrazy z mořské pěny

Slunce se večer koupe v moři,

pomalu do něj tělo noří

a já jen zírám udiveně,

co vše je vidět v mořské pěně.

Sny se mě drží jako klíště:

V příboji z jemné vodní tříště

nejčastěji ze všech místních druhů

ve vlnách vídám slanou duhu.

Věda dnes pro to nemá vysvětlení,

skeptici lžou, že nic takového není;

v učených knihách chybí popis přesný.

Obrazy v pěně cizím očím skryté,

podobou blízké bájné Afrodité

stejně zas v noci promění se ve sny.

Kulinářské okénko

Když jedu do Řecka, nikdy si předem nezařizuji žádné stravování. Každý den si podle aktuální nálady a kondice vybírám, jestli zůstanu na broskvích a melounu, něco si spíchnu doma v kuchyňce nebo si zajdu na nějakou dobrotu do taverny nebo do grillbaru. Nechci svůj dovolenkový čas marnit dlouhým vyvářením jako jeden z mých bývalých sousedů, který vždy chodil za kuropění vítat v přístavu rybáře a kupoval od nich část úlovku, který pak celý den na různé způsoby připravoval tak, že pavlovsky slinili všichni bez ohledu na národnost do vzdálenosti tří kilometrů od epicentra.

Když už, dělám si rychlý řecký "šéfův salát". Nevím jak vy, ale já mám celkem rád maso; nelibuji si sice v různých zabijačkových hodech, ale na maso jsem zvyklý a neprojevuji velké nadšení z dušené čekanky nebo naklíčené pšenice. Proto mě zpočátku moc nelákal ani klasický řecký salát. Byli jsme kdysi s mou bývalou manželkou v jedné taverně nad pláží Porto Katsiki, ona si dávala svůj oblíbený řecký salát a vysvětlovala obsluze, že mě tím asi neuctí a že si budu muset dát něco z masa. Pán se zamyslel a podotkl, že mi tedy připraví šéfův salát, který prý je přesně pro takové masožravce, jako jsem já. Nedíval jsem se na to optimisticky, ale nakonec mě výsledek mile překvapil. V šéfově salátu byl navíc drcený tuňák a vajíčko natvrdo, jinak vše jako v řeckém salátu. A tehdy jsem téhle variantě salátu přišel na chuť a při svém pobytu v Řecku si ho vždy aspoň dvakrát, třikrát připravím.

O hlavním městě Lefkadě a cestování autobusem

Budete se možná smát, ale ani jednou během svých předchozích pobytů na Lefkadě jsem nenavštívil hlavní město. Každý průvodce po ostrově začíná představením hlavního města, tak by se asi malá návštěva slušela, ale mne do města kupodivu nic netáhlo. Ale dnes, kdy už jsem (z donucení) zkušený cestovatel řeckou hromadnou dopravou, nechám se převézt do hlavního města autobusem, je to za půl darma a já si budu moci škrtnout jeden z mnoha restů.

O běhání v zahradách a japonštině s řeckým přízvukem

Ve Vassiliki právě lije, zatímco já na internetu čtu informace o počasí, které pro Lefkadu hlásí slunečno a teplo. Centrální horský masív Stavrota je celý v černých mracích, takže jsou z něj vidět jenom nižší partie. "Horňáci" si dneska na své nepřijdou. Pak věřte internetu! Mimochodem, je pěkné sledovat z kavárny, jak na ulici prší, určitě lepší než moknout venku a sledovat, jak lidi v kavárně sledují, jak moknete.

 

 

Aklimatizace a popříjezdové rituály

Pozn.: Tato reportáž navazuje na články Jak se při cestování vyhnout nudě a Ne vždy je zpoždění nepříjemné.

Když jsem kolem čtvrt na tři dorazil taxíkem z hlavního města Lefkada do svého přechodného přímořského bydliště, lilo zrovna jako z konve. Prý už druhý den po sobě, považte! Na polovinu září na Lefkadě hodně netradiční počasí. V říčce poblíž mého apartmánu, kterou jsem vždycky viděl jen jako vyschlou, dokonce tekla skutečná nekašírovaná voda! Klíč byl v zámku a já se mohl pokojně nastěhovat. Praštil jsem sebou o postel a v těch několika vteřinách, než jsem usnul, jsem si ještě stihl uvědomit, že jsem vlastně zmeškáním svého letadla přišel jen o jedinou noc, přičemž náhradou mi byla spousta netradičních zážitků. Pravda, přišel jsem i o něco peněz za letenku, autobus, taxík… Když to spojím s penězi, které jsem musel zaplatit za volné lůžko jinak dvoumístného apartmánu, napadlo mne, že jsem mohl udělat dobrý skutek a dát si inzerát, že zaplatím kompletní čtrnáctidenní pobyt na Lefkadě tomu, kdo mne ve správný čas probudí, abych stihnul letadlo, a bude ochoten mne snášet jako spolubydlícího na jednom pokoji. Kdybych to udělal (a byl bych na rozdíl od skutečnosti ochoten hodnotu věcí vnímat jen jako odraz jejich ceny) ještě bych něco ušetřil. Ale vysvětlujte někomu, že si takovým inzerátem neděláte z lidí legraci a zároveň že nejste zvrhlík Bartákova kalibru!

Nedělní miniglosy č.186

Sociální demokracie ústy svého předsedy oficiálně protestovala proti tomu, že jedovatý metanol hoří oranžovým plamenem, zatímco běžný a v malých dávkách neškodný etanol hoří modře. "Tuhle barevnou symboliku považujeme za politicky nekorektní a budeme se dožadovat nápravy soudní cestou," řekl nám Bohuslav Sobotka. "Je mimochodem velmi zajímavé, že něco takového se objevuje právě v období před volbami, takže bychom se vůbec nedivili, kdyby i za touto diskreditační kampaní oranžové barvy stál ministr vnitra Kubice." Poslanci dotčené strany připravují pro příští schůzi Poslanecké sněmovny návrh společného usnesení: "Myslím, že pro všechny strany kromě ODS, která z neslýchaného protěžování modré bary profituje, by mohlo být přijatelným kompromisem, kdybychom se dohodli, že metanol bude propříště hořet zeleně."

 

Ne vždy je zpoždění nepříjemné

Ne vždy je zpoždění nepříjemné. Kupříkladu včera mi zpoždění letadla do Athén napovědělo, zda mám jet z letiště taxíkem, mířit při tom na řidiče laserově zaměřovanou špuntovkou a křičet na něj "rychleji, no tak rychleji!!!", abych stihnul spoj na Lefkadu v 16:30, nebo v klidu počkat na místní letištní rychlíkový autobus a jet za desetinovou cenu a bez nervů na athénské autobusové nádraží. Stejně - jak se ukázalo - bych se na nádraží hned nezorientoval, protože místní způsob prodeje jízdenek pro mě byl dost překvapující. Není tu totiž jedna velká centrální pokladna, ale desítky maličkých lokálních pokladniček. Každá trasa má svou zakouřenou kancelář, svou pokladnu, svého zaměstnance. Podobné, jako kdyby na Florenci byla speciální kukaň pro autobusy do Prostějova, zatímco do Liberce by se lístky prodávaly na druhém konci nádraží.

Navštívit athénské autobusové nádraží je proti aseptickému modernímu letišti docela živý a mírně orientální zážitek. Jakmile vystoupíte z letištního autobusu a máte dokonce zavazadlo, obklopí vás několik taxíkářů a prodejců ubytování, stejně jako houf žebrajících dětí. Celé nádraží je oplechované z boků i shora a připomíná mi jednu velkou vietnamskou tržnici, jen místo Vietnamců jsou tu autobusy. Spousta nemalebných zákoutí, která bych rád vyfotil, ale trochu jsem se bál upoutávat pozornost na svůj foťák; navíc tu sem tam postává mračící se bdělý policista a já se nechtěl dostat do situace, kdy zarputilému majorovi posunčinou vysvětluji, že nejsem turecký špión a nádraží podle nejlepších švejkových tradic fotím jen proto, že se nehejbá a nemusí se mu říkat, aby se tvářilo příjemně.

 

Jak se při cestování vyhnout nudě?

Přátelé se mě občas ptají, zda jezdit opakovaně na dovolenou do míst, která už znám, není tak trochu nuda. Není, samozřejmě, odpovídám. Ale znáte to, ta otázka se vám dostane pod kůži a vy sami začnete uvažovat, zda něco jako nudu opravdu nepociťujete, když by se to asi podle mínění ostatních slušelo. A tak podobně jako v dlouholetém partnerství neškodí kvůli oživení občas narušit zaběhnuté stereotypy, zauvažoval jsem, zda bych něco podobného neměl udělat ve svém dlouholetém vztahu s Lefkadou. Ale kudy do toho, když cesta letadlem je bezproblémová a celkem krátká, cestovka všechno důležité zařídí a vy jedete do míst, která už důvěrně znáte? Věřte mi nebo ne, přišel jsem na to a mohu teď každému poradit podle vlastního experimentu: Chcete narušit zaběhnutý stereotyp v cestování na dovolenou? Nechte si uletět letadlo!

Samozřejmě vůbec nepomáhá, když zmeškáte letadlo na trase, kde spoje létají každé dvě hodiny. Ale zmeškat charterový let, který vás má dopravit na celkem odlehlé a v jádru spíš vojenské letiště, navíc v zemi, která je sice podle mapy a podle politiků v Evropě, ale již podle ekonomů a lidí, kteří z nějakého důvodu nemohou létat letadly, od Evropy odděluje nemalá řada překážek - třeba moře nebo země mimo Evropskou unii, to přináší skutečnému světoběžníkovi to pravé vzrušení. Když tohle vzpružovadlo vyzkoušíte a mastňáckému přímému spoji jen zamáváte na pozdrav, otevře se před vámi konečně krásná říše cestovatelského dobrodružství, improvizace a adrenalinu. Prostě SVĚT NENUDY.

 

Haiku s pozdravy moře

V posledních létech se mým cestovatelským měsícem stává září. Možná je to tím, že jsem byl dlouhá léta s dovolenou odkázaný na prázdninové měsíce, možná mne jen děsí davy prázdninových turistů zakousnutých den co den do masa mořského pobřeží a přímořských městeček.

Mám rád září na řeckých ostrovech. Počasí je tu stále krásně letní, mořská voda vyhřátá a ulice a pláže rozhodně nejsou přecpané. Za pár hodin, stejně jako už šestkrát před tím, odletím na iónský ostrov Lefkada. Ti, co na můj blog chodí pravidelně, už vědí, že se ke svým zážitkům z Lefkady postupně vracím v textech a občas i ve fotografiích ve speciální rubrice Črty z Lefkady. Už jsem tu zažil a viděl mnohé, ale mnohé jsem ještě vidět nestačil. Poznal jsem tu spoustu místních lidí a je to tak zajímavé, že mne to láká k poznávání dalších. Už jsem okusil mnoho zdejších chutí a vůní, ale čím víc jich je, tím víc poznávám, co všechno mi ještě k poznávání zbývá. Snad i proto se znovu vracím.

 

Nedělní miniglosy č.185

Evropská unie doporučila Řecku zavést kvůli řeckému dluhu šestidenní pracovní týden. Ekonomičtí experti připouštějí, že prodloužení pracovní doby by mohlo mít na vývoj situace pozitivní vliv. Z matematického modelu vývoje zadlužení však vyplývá, že aby tento postup byl úspěšný, Řekové by museli pracovat minimálně osmnáct dnů v týdnu.

-----------------------

Poslanec David Rath se ve svém dalším "vazebním vystoupení" v Poslanecké sněmovně se skromností sobě vlastní přirovnal k Ježíšovi. Pozorovatelé proto předpokládají, že bývalý hejtman chce svou obhajobu postavit na skutečnosti, že v krabici nesl původně jen minerální vodu, která se mu díky zázraku proměnila cestou ve víno a všechno ostatní. Vyšetřovatel tuto verzi zatím nekomentoval, pouze vyjádřil přesvědčení, že pokud v Rathově případu zasáhla boží ruka, při podrobném vyhodnocení stop se najdou její otisky prstů.

 

O volitelných narozeninách

Nemám moc rád své narozeniny. Zdá se mi, že člověk slavící své narozeniny slaví to, co se událo prakticky bez jeho zásluhy a přičinění, a navíc si ani význam tohoto okamžiku nebyl schopen uvědomit. No řekněte sami, je na tom něco k oslavě? Ano, nechť naše narozeniny slaví naši rodiče, pro které bylo naše narození vyvrcholením dlouhého čekání a příprav. Ale proč bychom je měli slavit my sami, kteří o něm většinou máme jen pár informací z doslechu a kteří často proti svému narození v té chvíli hlasitě protestovali, protože nás ten okamžik náhle zbavil všech dosavadních životních jistot a vykopl do prostoru, který se nezdál být na pohled nijak přátelsky naladěný (posléze se navíc často ukáže, že to tenkrát nebylo jen zdání).

Někdy se doporučuje místo svých skutečných narozenin slavit náhradní narozeniny, nejlépe jako připomenutí chvíle, kdy jsme se tzv. "podruhé narodili" - třeba nás štípla včela do jazyka vyplazeného na spolužačku, přežili jsme bez úhony blízké setkání s medvědem, dostali jsme křeč do nohy při plavání na volném moři, spadlo letadlo, do kterého jsme nestihli včas přestoupit, budova, ve které jsme právě dleli, přečkala bez úhony silné zemětřesení, nebo jsme byli přistiženi v choulostivé situaci mužem, který se mohl právem cítit ukřivděn, a navíc se ukázalo, že je to boxer. 

 

O dospělém šílenství a šílené dospělosti

Pozn.: Téma týdne, které je tentokrát "Jsem šíleně dospělý!", se mi jeví jako docela štěpné, a proto se k němu zase po nějaké době pokusím přidat i svých pár řádků. No řekněte: udělal by něco takového dospělý člověk, který svým specifickým způsobem nezešílel?

---------------------------

Už jsem si v životě přál být lecčím, ale dobře si pamatuji, že úplně to první, čím jsem moc chtěl být, bylo dospělým. A pamatuji si velmi přesně, co mne na tom tolik lákalo: Bylo totiž zřejmé, že kdybych byl dospělým, mohl bych chodit později spát, což pro mne v dětství jako pro typickou sovu, byla úžasná představa. Jinak jsem byl se svým dětstvím celkem spokojený, ale to, že jsem nemohl zůstat vzhůru po desáté hodině, bylo trvalým zdrojem mých dětských frustrací. Ano, samozřejmě jsem i po "večerce" četl pod peřinou při světle skomírající baterky nebo aspoň nechal hrát do svého ucha malý tranzistoráček. Bylo pro mě otázkou cti nepodvolit se zvůli dospělých, kteří mne s vytrvalostí Sisyfa zaháněli na kutě, a sami si přitom užívali slastné možnosti zůstat vzhůru.

 

Nedělní miniglosy č.184

Vdova po palestinském vůdci Jásiru Arafatovi tvrdí, že její bývalý manžel byl otráven radioaktivním poloniem, jehož zbytky se prý našly na svršcích zemřelého. Náboženští experti jsou ovšem toho názoru, že palestinský předák a nositel Nobelovy ceny míru nebyl otrávený, ale vzhledem k tomu, že šlo o všestranně osvíceného člověka, detekce zbytků záření se dala očekávat.

-----------------------

Skotský rybář vylovil z moře 98 let starý a tedy dosud nejstarší známý nalezený vzkaz v láhvi. "Ano, v této disciplíně jde bezesporu o světový rekord," potvrdil nám mluvčí agentury Dobrý den z Pelhřimova, která se na světové rekordy specializuje. " To ovšem neznamená, že jde o nejstarší nalezený vzkaz, který někdo vhodil do moře. Jen většinu starších vzkazů evidujeme v kategorii Vzkaz v amfoře."

 

Fotohádanka č.11

Zase po nějaké době vám předkládám obrázek k hádání. Dnes, jak doufám, snad hádanka nebude úplně triviální (ale těžká taky ne, nebojte se). Chtěl jsem tentokrát, abyste mohli své fantazii trochu popustit uzdu a abyste nemuseli za každou cenu určovat, co přesně na fotografii je. Samozřejmě, pokud chcete, hádejte, ono to jde určit dobře, ale spíš mi šlo o to, abyste se zkusili zamyslet, co vám obrázek připomíná, abyste si mohli hodně představovat a taky se u toho možná trochu trochu bavit. Nejde přece o vědomostní soutěž!

 

O zázračném obrazu Adalberta Mošničky

Pan Adalbert Mošnička, služebně nejstarší tramvaják v hlavním městě procitl bez zjevného podnětu ze spánku místo v tradičních půl čtvrté už ve tři. Zdálo se mu to divné, za celou jeho tramvajáckou kariéru se mu nic podobného nestalo. Vždy spal až do poslední možné vteřiny a když velký budík na nočním stolku začal neurvale vyřvávat své řežavé CHŘŘŘŘŘŘ!!! pan Mošnička se s ukrutnými nadávkami, které tak spolehlivě dokázaly spánkem ještě ztuhlé tělo nabudit na jakžtakž provozní teplotu, vyškrábal z vyhřáté postele a pravým hákem budík razantně umlčel. Tak to probíhalo kdykoli jindy, ale ne dnes. Dnes byla kolem jen tma a ticho, do kterého sice budík pravidelně tikal, ale na hlučnější projev si zatím netroufal. Pan Mošnička s údivem zjistil, že jeho uvažování - byť nebylo tentokrát vybuzeno vodopádem nadávek a láteřením - je pozoruhodně čerstvé. Z dálky se třikrát ozvaly kostelní hodiny.

Údery věžních hodin se smísily se zvláštní ozvěnou, kterou ještě v hlavě pana Adalberta dozníval poslední ranní sen. Normálně tramvaják všechny své sny zapomínal, zvuk budíku nepřipouštěl uchování tak lehounké vzpomínky na vytrvalou noční práci nevědomí. Ale dnešní ráno je výjimečné. Třeba bych si dnes mohl díky zvláštní konstelaci událostí konečně jednou pamatovat svůj sen, pomyslel si pan Mošnička. Vzdáleně tušil, že se mu k ránu cosi zdává, ale kdykoli se pokusil vybavit si nějakou jednotlivost nebo aspoň téma snu, vybavil se mu jen řinkot zvonku a slova, která by se, nežít sám, asi styděl použít. Ale pan Adalbert žil sám, protože - jak se ubezpečoval už léta - člověk, který byl svými rodiči potrestán takovou kombinací křestního jména a příjmení, by neměl vstupovat do mezilidských svazků. Ostatně za celých šedesát let svého vědomého života nepotkal ženu svých snů. Ano, říká se "ženu svých snů", ale kde ji vzít, když tramvajáci na ranní směně jsou o své sny soustavně okrádáni nesnesitelným zvukem budíku nařízeného na půl čtvrtou.

 

Nedělní miniglosy č.183

Sedminásobnému vítězi cyklistické Tour de France Lance Armstrongovi odebrala agilní Americká antidopingová agentura oficiálně všechny jeho tituly z nejslavnější soutěže. Zároveň podle stejného postupu začala vyšetřovat i další cyklisty, kteří se umístili v pořadí za Armstrongem. Dá se tak očekávat, že po několika desítkách let dalšího zkoumání a soudních procesů přiřkne agentura vítězství ve zmíněných ročnících vždy nejlépe umístěnému jezdci, který již zemřel, a není ho proto možné vyšetřovat.

-----------------------

Odboráři se během posledních veder snažili získat pro zaměstnance některé výhody plynoucí z extrémního počasí, především to, aby byli zaměstnanci pouštěni dřív z práce. Svaz zaměstnavatelů však takový nápad nepovažuje za dobrý, naopak prosazuje pouštění zaměstnanců domů až co nejpozději večer, kdy už teploty v ulicích nejsou tak enormní.

 

Výbuch ve třinácté komnatě

Zaslechl jsem včera zprávy v televizi:

říkali, že kromě hospodářských krizí

a všech konců světa, které klepou na vrata,

vybouchla teď navíc má třináctá komnata.

Snad to bylo z vedra; příčiny se ještě šetří

a různí odborníci jsou kvůli nim ve při;

sousedy ta zpráva oprávněně děsí:

Kdoví, co tam bylo za výbušné směsi!

Piju z nervozity třetí, čtvrtou sklenku

a přemýšlím o tom, co je všechno venku:

Přísně tajné složky včetně nejskrytějších přání

jsou už ode dneška pro zájemce volně k mání.

Pikantní fotky snů, které upíral jsem světu

plují bez cenzury po moři internetu

a čerstvý úpis krví, o nějž si kdysi řeklo,

trochu dřív, než chtěl jsem, dychtivě spolklo peklo.

Vystavil jsem slunci slova uvyklá jen šeru,

i situace, kdy se sám se sebou peru.

S verši uvyklými pobývat jen mezi svými

mi v blescích pozornosti docházejí rýmy.

Noc stoupá vzhůru, zatímco den se krčí u dna,

rozpaků plný vak a studu plná studna;

jak dobří holubi se některá přání vrací

a u vyvrácených veřejí je loví paparazzi.

Dnes přijdou lidé z firmy, kteří přesně změří

zbytky vyražených pancéřových dveří,

nasadí pak do nich pěkně na míru

nové lehké dveře z hedvábného papíru.

Skrytý jenom jemným průsvitným paravánem

přebírám zbytky snů a brodím se novým ránem.

Skutečnost balancuje na hranici kýče:

Je to jen tvá dlaň, do které vtisknu klíče.

Ohnivé poděkování

Když venku panují největší letní vedra, není oheň zrovna tím nejoblíbenějším z živlů a dostane nejspíš v popularitě na frak nejen od větru, vody a chladivé země, ale v jeho roli živlu ho v očích úžehářů úspěšně zastoupí zmrzlina nebo vychlazené pivo. Jakmile ale vedra pominou a jsme vystaveni nepřízním všeho druhu, začneme instinktivně pociťovat potřebu tepla a sálání. Pak se vracíme pokorně k němu.

Dovádějící v ohništi umí bryskně proměnit oslizlý a z ledničky vytažený špekáček v horkou, uhelnatě mastnou a voňavou lahůdku. A dovádějící v našich srdcích umí proměnit na pohled chladné a odtažité lidi v lidi vroucí, žhavé a sršící jiskrami. Není to snad další z kaskády zázraků, když v sobě ten vnitřní oheň pocítíme a když ho třeba navíc ještě dokážeme šířit dál?

Nedělní miniglosy č.182

Město Krupka zakázalo speciální vyhláškou rozdělávání ohňů na veřejných prostranstvích. Představitelé místního romského společenství vnímají tuto vyhlášku velmi negativně. Ohně prý obyvatelé rozdělávají jen proto, aby si kouřovými signály předávali informace místo e-mailů, protože jim město odpojilo internet. "Odpojení internetu bylo jednoznačně diskriminační, protože cílí výhradně na naši komunitu," uvedl nejmenovaný romský předák. "Dokonce sami představitelé města se rasisticky chvástali, že internet odpojili jen černým uživatelům!"

-----------------------

Prezidentskou kandidaturu ohlásila nově i dosud celkem neznámá Jana Lysoňková z Křižanovic u Vyškova. Odborníci na marketing se shodují v názoru, že vědma, léčitelka a jasnovidka by svým programem zaměřeným především na otevírání lidských srdcí mohla oslovit zejména kardiochirurgy.

 

Šťastná čísla

Porušil jsem

zrovna včera

devět z bodů

desatera.

Poznal jsem tak

skrze tebe

za pět prstů

sedmé nebe.

Jsi sen, který

neodlétá.

Sedm divů

mého světa.

O ukradené tlačence a církevních restitucích

Mám rád Formanův film Hoří, má panenko. Jeho humor není laskavý, nehladí po srsti, je útočný, výsměšný a mrazivý. Jednou z klíčových scén je, určitě se pamatujete, vracení tlačenky do vykradené tomboly hasičem se zbytky zásadovosti a lidské cti. Dalo by se říct - z etického pohledu by měl být kladnou postavou. Ne ale v kontextu české společnosti. Naopak, milý hasič je kvůli své poctivosti (nebo spíš vyplašenosti?) společností, která zlodějinu povýšila na normu, považován za idiota, dokonce už není sousedům a vlastní manželce ani k smíchu, snad jen k politování a k opovržení. A navíc je tento hasič paradoxně i jediným "usvědčeným zlodějem" (byť je to ve skutečnosti jinak). Pokud něco vrací, přiznává přece tím nepochopitelným krokem, že kradl, a tím se nejenže vyčleňuje z "normální" společnosti, ale hází tím špínu i na společenství, jehož je součástí, tedy na celý hasičský sbor.

Tahle slavná scéna s tombolou se mi vybavuje, když sleduji politické tance kolem tzv. církevních restitucí. Stát, podobně jako onen hloupý hasič, se rozhodl vrátit část toho, co kdysi jeho předchůdce ukradl v domnění, že se na krádež jednak časem zapomene a jednak že krádež posvěcená většinou (ať už jen formálně nebo skutečně) přestává být krádeží. A - kupodivu - ze všech stran začínají povstávat hlasy, že lepší a společensky přijatelnější bude nechat jednou rozkradenou tombolu být, protože proč bychom si zrovna my měli pálit prsty něčím tak obtížně uchopitelným, jako je spravedlnost.

 

O olympijské horečce

Není nad to přivodit si v půlce horkého léta pořádné nachlazení. Kašlete, kýcháte, rýmujete, kolem čela se vám dělá svatozář z krůpějí potu, a je vám hic. Trochu znejistíte, protože nevíte, která část z pociťovaného vedra je dána horečkou a která letním pařákem. Zvlášť když starému a podle nových regulí Evropské unie zásadně škodlivému rtuťovému teploměru jste nedávno rozcinkli kuličku s živým stříbrem. Teploměr tedy stále ukazuje, že kypíte zdravím, naopak vyhlížíte jako poněkud chladní k pokušením světa, i když ve skutečnosti - ať už je to dáno nemocí nebo vaším normálním rozpoložením (kdo to má od sebe ve vašem horečkou oslabeném stavu rozeznat?) - jste pořádně nažhavení a vnitřní energie s vámi doslova cloumá.

Taková horečka je celkem šikovná výmluva pro kdeco. Jinak obtížně obhajitelné jednání a z opratí vytržené a z kloubů vymknuté myšlenky se na ni dají v pohodě svést a nikdo vám to nemůže mít za zlé. Skvělé alibi! Trochu blouzní, chudák, ale však ono se zase vše dá postupně do pořádku. Jen co trochu vychladne, zase začne chodit do práce a přestane snad myslet na blbosti.

 

Nedělní miniglosy č.181

Skupina ukrajinských poslanců nabídla Vlastě Parkanové v jejích problémech s nákupem vojenských letadel CASA politický azyl na Ukrajině. Ukázalo se ale, že si bývalou českou ministryni obrany spletli se známou umělkyní Madonou, kterou poslanci obdivují a rádi by ji jednou osobně přivítali na Ukrajině. Záměna obou žen se dá považovat za pochopitelnou, protože obě ženy jsou známé a úspěšné zpěvačky, rády veřejně provokují, jsou schopny nevinného úsměvu a svou roli jistě sehrála i dřívější příslušnost Vlasty Parkanové ke křesťanské demokracii.

-----------------------

Politologové očekávali, že do české politiky v létě vtrhne jako velká voda Andrej Babiš a jeho nová politická strana ANO 2011. Proto začali záchranáři v Praze okamžitě stavět protipovodňové zátarasy. Protože žádná velká voda nepřišla, prohlásili svou akci zpětně za pouhé cvičení.

 

Horský kostelík Profitis Ilias

Kdysi jsem na těchto stránkách psal o lefkadském kostelíku Profitis Ilias v oblasti Sfakiotes (článek Malý Prorok Eliáš) a tehdy jsem slíbil, že se jednou zmíním i o druhém kostelíku stejného jména, který je známější, protože je postaven na jednom z nejvýraznějších vrcholů horského pásu ve vnitrozemí ostrova Lefkada. Sice to pár měsíců trvalo, ale slib konečně plním.

Kostelík v řeckých barvách (bílá stavba s modrým středem střechy) stojí na vrcholku v nadmořské výšce 1037 m (podle podrobné mapy ostrova, údaje v různých průvodcích se trochu liší). Příkrý skalní ostroh je dobře viditelný skoro ze všech míst z vnitrozemí a někdy jde až ož opojný pohled, kde bílá špička kostela připomíná orlí

Haiku létajícího koberce

Věřím, že dnešním haiku nezavdám záminku k nějakému civilizačnímu střetu, protože haiku jako forma výsostně japonská bude mít možná problémy kromě českých slov snést navíc ještě závan islámského větru. Ale co se dá dělat - i tak starodávná forma jako haiku by měla umět reflektovat aktuální multikulturní dění, jinak jí hrozí ve výběrových řízeních punc starosvětské neflexibility a mnozí "dostatečně nevěřící psi" by ji mohli mylně považovat za příliš starou strukturu. Tak to zkouším a budu jen doufat, že se za to nedostanu do klatby ať ze strany japonské, blízkovýchodní nebo dokonce ryze české :-)

Haiku létajícího koberce

Na koberci snů

zpěv štíhlých minaretů

z dálek přilétá.

Nedělní miniglosy č.180

Po zavedení speciálního povinného označení pečiva, které není čerstvé, ale nejdříve zmražené a posléze rozpečené, se zákonodárci začínají zabývat podobnou úpravou, která by se týkala i prodavačů v obchodech. "Někteří prodavači sice na první pohled působí, jako že jsou celkem dobře vypečení, ale když je podrobíte důkladné analýze, zjistíte, že rozhodně nejsou čerství, zvlášť když až do noci sledují přenosy z olympijských her," řekl nám jeden z pracovníků České obchodní inspekce. "S velkou pravděpodobností jsou tedy těsně před použitím také dopékáni ze zamražených polotovarů, což by podle připravované vyhlášky mělo být zřetelně rozlišeno, aby se zákazníci nemuseli orientovat jen podle zbytků zmrzlého úsměvu ve tváři prodavačů."

 

Naschovávaná

Pozn.: V dětství jsme často řešili z dnešního pohledu počítačověherního věku nepochopitelné dilema, zda si hrát na honěnou nebo na schovávanou (i když, to je vám určitě jasné, bych si samozřejmě mnohem raději četl závažné Heideggerovy fenomenologické spisy, což se mi ale před prakticky orientovaným dětským kolektivem dařilo úspěšně zatajit :-)). Protože jsem nebyl (a doposud nejsem) disponován pro rychlý běh, pragmaticky jsem vždy volil schovávanou. Ve hře samotné se mi dost dařívalo, ostatně některé ze spoluhráčů jsem od té doby neviděl, protože mne za četná uplynulá léta nebyli schopni v mých úkrytech najít. Vášeň pro tuhle specifickou dětinskou hru milovanou pštrosy mne neopustila ani v dospělosti, jen nabyla trochu jiných forem. A tak - nemaje po ruce srovnatelného soupeře, vyhlásím občas hru, i když právě nikdo nepiká. Je zbytečné se podivovat, že mne za takových okolností nikdo nehledá. Lepší je využít takový dobře schovaný čas k napsání básně o schovávání a schovávaných, ke kterým se občas uchylujeme, když není zbytí, a občas taky, když zbytí je :-).

Přeji všem, kteří si dobu prázdnin mohou dovolit vnímat jako prázdniny, krásnou druhou polovinu léta, přebohatou na neobyčejné zážitky. Dobře si je poschovávejte i na neprázdninové časy. :-)