O ztrátách a nálezech

Není to ještě tak dávno, na dráze bývaly Ztráty a nálezy. Když jste něco zapomněli nebo ztratili ve vlaku a byla to věc, která už ani cestujícím ani železničářům nestála za ukradení, předmět si postupně razil cestu vlakovými soupravami a nádražími, až nakonec dorazil do centrálního depozitáře, kde se o něj dost dlouhou dobu mohl majitel přihlásit. Vše, k čemu se už nikdo nehlásil, putovalo jednou za čas do zvláštní aukce, kde se opuštěným předmětům dražili noví majitelé. Deštníky, batohy, čepice, skládací metr, pomačkaná buřinka - vše bylo k mání za pár korun. Ale to byly jen předměty: Na dráze se toho jistě poztrácelo víc - někdo přišel o ideály, někdo při čekání na zpožděný spoj o slušné vychování, někdo třeba o panenství. Nic z toho se kupodivu do závěrečné aukce nedostalo; možná by se pak býval scházel větší počet zájemců než o potrhané deštníky po dědečkovi.

Ta zvláštní dvojjedinost, se kterou se v jediné věci snoubí ztráta s nálezem, mě na tom vždycky přitahovala. Neexistovala přece samostatná Kancelář ztrát (ostatně kdo by tam po zrušení ztrát ve volejbalu ještě chodil?) ani Přepážka nálezů (vhodná hlavně pro soudce a archeology). Jeden bez druhého totiž nedokážou existovat; co je z jednoho pohledu ztrátou, stává se z jiného úhlu nálezem. Je tedy jen logické, že něco tak siamsky neoddělitelného bude mít i společnou kancelář. A nejen na železnici, ale i u každého z nás, protože i když nejsme nijak enormě zapomnětliví, ztráty a nálezy se dotýkají každého z nás.

Fotohádanka č.5

V posledních dvou fotohádankách se ukázalo, že čím více informací a indicií fotografii doprovází, tím větší je pravděpodobnost, že si hádající rozmyslí napsat správnou odpověď. Vždyť jak by mohl mít měděný objekt rozměr 22 kilometrů (Fotohádanka č.4)? Nebo proč bych se jako autor fotky měl bát přiblížit se k fotografovanému objektu jen proto, že jsem se narodil zrovna 19.března (Fotohádanka č.3)?

Uznávám, i dobře míněné rady mohou někdy svést na scestí, a proto k poslední letošní fotohádance poprvé žádné indicie nepřipojím. Nepůjde tedy tentokrát o žádné detektivní pátrání, ale o prostou odpověď na prostou otázku: Co myslíte, že je tentokrát zachyceno na fotografii?

 

Nedělní miniglosy č.96

Mluvčí Odborového svazu zlodějů a podvodníků prohlásil, že příslušníci obou profesí chtějí mít v příštím roce o vánočních svátcích konečně jednou volno: "Naši členové zatím museli chodit do práce i v těchto svátečních dnech, ale oni chtějí mít rovněž klidné Vánoce a trávit je v rodinném kruhu jako každý jiný poctivě pracující člověk. Věříme, že občané a podnikatelé tuto skutečnost pochopí a nebude jim vadit, když budou vykradeni nebo podvedeni místo tradičního vánočního termínu až na začátku ledna."

-----------------------

Do snižování stavů státních zaměstnanců se podle meziministerské dohody aktivně zapojí i čeští myslivci. "Podle našich statistik chodí státní zaměstnanci v zimě rádi na procházky do lesa," řekl nám mluvčí nově vzniklé České komory myslivců. "Počítáme proto s tím, že v zimním období povolíme zkušební limitovaný odstřel "na komoru", a věříme, že do léta budou všichni státní zaměstnanci zákonem oficiálně prohlášeni za škodnou." Akci vítá především Ministerstvo financí, protože přemnožení státní zaměstnanci řádí především v neprostupných porostech státního rozpočtu, kde spásají mladé výhonky čerstvě vybraných daní.

 

Půlnoční Haiku

V letošním roce jsem postupně několika lidem slíbil, že se pokusím napsat haiku. No a protože jedna "česká lidová" vemlouvá, že ...sliby se maj plnit o vánocích..., což je možná důvod, proč je leckde místo poklidné vánoční atmosféry takový frmol, plním tedy slib. Aspoň jeden z mnoha, když už nic jiného. Ale to by Vánoce musely mít aspoň dva roky, jako prázdniny Julese Verna, abych všechno, co jsem slíbil ostatním a hlavně sám sobě, stihnul.

Půlnoční Haiku

Zavátí nocí

na zítřky připíjejí

včerejším vínem.

O vánočních zázracích

Když jsem ještě chodil do školy, mívali jsme jako rodina každý rok hned troje Vánoce: Začínali jsme urychleným Štědrým večerem už 23.prosince spolu s rodiči v Plzni. Pak jsme druhý den přejeli k jedněm prarodičům, kde se slavil oficiální Štědrý den, i když pro děti byl vždy o něco "méně oficiální" než večer plzeňský, protože v Plzni většinou Ježíšek přinesl ty hlavní dárky. No a nakonec se ještě na Štěpána jelo k druhým prarodičům, takže Vánoce byly mile rozvleklé a pořád bylo na co se těšit. Celkem jsem to chápal: Kdyby Ježíšek všechny dárky roznášel během jediného večera, musel by se chudáček udřít. Takže jsme mu vlastně svým pojetím Vánoc umožňovali, aby si mohl lépe rozvrhnout svou práci, za což by nám dnes jistě ekonomové zatleskali.

Vánoce jsou pro mě vždy spojené s tajemstvím, s překvapením. Asi bych se neuměl plnohodnotně radovat z Vánoc, kdyby bylo vše včetně dárků předem domluvené a vzájemně schválené (jen pozor, to že to neumím já, ještě neznamená, že neexistují lidé, kteří to umějí a dělají to tak rádi a ve vzájemné souhře). Stává se mi, že bývám překvapený trochu i o něco víc, občas docela dost a někdy dokonce hodně. Ale málokdy mne dokáže překvapení doopravdy přemoci a ohromit mne. Vlastně jsem byl doopravdy plnohodnotně přemožen a ohromen až letos. Ale co už by mělo člověka ohromit, když ne zázrak? A zázraky, to už teď mohu potvrdit, se dějí.

 

Nedělní miniglosy č.95

Na žebříčku nejnebezpečnějších povolání stále stoupá zaměstnání úředníka na Ministerstvu financí. Minulý týden se tato práce dostala v pořadí dokonce před pyrotechniky a filmové kaskadéry, a před ministerskými úředníky tak už zůstávají jen lovci perel na Orlíku. Pracovníci Ministerstva financí se totiž v předvánoční době věnují především dalšímu a dalšímu škrtání. V kontaktu s ostatními resorty a především s odborovými organizacemi tak doslova létají jiskry, což ve výbušném prostředí české politiky znamená obrovské riziko. Zdá se nicméně, že úředníci adrenalinové a extrémně návykové práci přišli v posledních měsících na chuť. Zaměstnanci, se kterými ministerstvo ke konci roku rozvazuje pracovní poměr, teď mají velký strach z abstinenčních příznaků a obávají se, že jinde si ani neškrtnou.

-----------------------

Propadákem skončilo vystoupení českých reprezentantů na mistrovství světa v počítačových hrách. "Opět se ukazuje, že je třeba zásadně změnit model přípravy," uvedl známý nejmenovaný kritik poměrů na Českém svazu počítačových her. "Už jsem to odpovědným funkcionářům říkal mockrát, ale je to jako kdybych počítačový hrách na stěnu házel."

 

O zimních rukavicích a vánočním přání

Nemám moc rád zimní součásti oděvu: různé čepice, šály a vůbec nejmíň ze všeho mám rád rukavice. Doma mám jen jedny pro případ, že udeří padesátistupňové mrazy: Jsou to kožené černé palčáky s kožíškem uvnitř, které se hodí spíš do hokejové branky než mezi lidi, a připadám si v nich neforemný jako lachtan na souši. A protože padesátistupňové mrazy stále ne a ne přijít, za celou dobu, co rukavice mám, jsem je použil jen sedmnáctkrát. Divíte se, že to vím tak přesně? Je to tím, že jsem je dostal pod stromeček před sedmnácti lety. Typický "měkký dárek", který přišel při rozbalování na řadu toho roku jako jeden z prvních, protože měkké balíčky (alespoň pro mnohé z mužů) neskrývají většinou tak velká tajemství, jako dárky "tvrdé". Zajímavá mužská logika.

Když jsem byl malý, nechápal jsem, jak by mohl někdo dárky radši dávat než dostávat. Bral jsem to jako jednu z dalších nepochopitelných lží, kterými dospělí z rozmaru častují děti, asi jako to, že si pro zlobivé děti přicházívá polednice nebo že dobro nakonec vždycky zvítězí. Bylo mi sice trochu líto dospělých, že mají mnohem méně balíčků než já, ale vždy to byl jen lehký závan lítosti, protože pak už jsem se pustil do rozbalování všech těch tajuplných nazdobených dárečků a na dospělé chudinky jsem v rozjitřené atmosféře vánočních vůní, světel a zvuků dočista zapomněl. Vždyť přece dostávat dárky je tak báječné a čím víc jich je, tím báječnější je to pocit, na tom by se snad dala v matematice vysvětlovat přímá úměra.

 

Dlouhý večer s pivem Mythos

Při každé své návštěvě Lefkady si udělám čas a zajdu do jedné své oblíbené taverny v přístavu městečka Vassiliki. Večer se v přístavu koncentruje skoro veškerý zdejší život, takže kromě toho, že se dobře najíte, můžete pozorovat turistický i "domorodý" cvrkot. S člověkem, který má tavernu v současné době na povel, se znám už dlouho. Když jsem tu byl poprvé, dělal tu nejčernější práci a teprve se zaučoval. Teď už se vypracoval a já si z něho (k jeho velké nelibosti) dělám legraci, že se z něj stal velký boss, se kterým už si ani netroufám mluvit. Návštěvu u něj jsem jako obyčejně nemohl vynechat. Přivítal mě jako starého známého a já dopředu věděl, že mi bude zase chutnat.

Normálně si na Lefkadě dávám v taverně k pití víno. Stává se mi ale, že tak jednou za pobyt dostanu chuť na řecké pivo Mythos. Pro ortodoxního českého "pivního gurmána" to sice asi není nic moc, ale já - i když jsem původem z Plzně, moc nepivařím, takže mi jednou, dvakrát za rok Mythos docela chutná. Objednal jsem si tedy zdejší výbornou (a vydatnou) fazolovou polévku, králičí stifado a jedno pivo. Byl jsem zrovna vyhládlý po celodenním výletě a objednané menu se mi zdálo přiměřené situaci. Nebylo.

Eyes Wide Shut

Poslední film slavného režiséra Stanleyho Kubricka rozhodně nenechává diváky chladné: Někoho likviduje svou délkou a dlouhými pasážemi, v nichž se jakoby nic neděje, někoho vytáčí už samotným faktem, že ve filmu hrají hlavní role Tom Cruise a Nicole Kidmanová, jiné uvádí do intelektuálního a psychoanalytického rauše - zejména skalní příznivce neobyčejného filmaře, který se bohužel již premiéry filmu v roce 1999 nedožil. Nejsem ani členem fan klubů obou hlavních představitelů, nehořím (neměl bych správně kubrickovsky říct "nešajním"?) pro vše, co kdy Kubrick natočil, ale je fakt, že tento film mě kdysi opravdu přikoval k plátnu a stejně pak několikrát k obrazovce počítače i televizoru. Ne, rozhodně to není film pro netrpělivé, pro příznivce akce a už vůbec ne akční zábavy. Stejně tak zklame ty, kteří lpějí na pochopení uměleckého díla. Ale umění se nemá chápat, umění se musí především cítit. A film Eyes Wide Shut cítím nejen v hlavě, ale v kostech, svalech a nervech celého těla. Občas nevím, co si s ním mám počít, ale cítit -
to tedy je!

Chápu, proč film nese označení "erotický thriller". Pár návštěvníků navíc jistě není k zahození a film obsahuje mnohé z toho, co se od takového filmu očekává; zvlášť zabývá-li se záležitostmi ponejvíce nevědomými, kde sex hraje zatraceně velkou roli. Přesto bych se zdráhal zařadit film do takové škatulky. A jen s velkým sebezapřením vstřebávám název pro českou distribuci, který zní Spalující touha, což tak nejednoznačný a nepolopatický film, jako je Eyes Wide Shut, podle mého názoru doslova poškozuje.

 

Nedělní miniglosy č.94

Ministři EU definitivně potvrdili, že administrativní část navigačního systému Galileo bude sídlit v Praze. V současnosti se jedná o finanční podpoře ze strany vlády ČR, která se zatím stále rozhoduje mezi podporou tomuto projektu a finančními pobídkami zahraničním filmařům. Ve skupině lobbistů přijel evropský navigační systém do Prahy podpořit v nelehkém střetu i sám Galileo Galilei. "Nerozumím tomu, proč česká vláda stále váhá" řekl slavný vědec hned na letišti médiím. "Všichni už dlouho tvrdí, že bez finančních pobídek český filmový průmysl nepřežije ani několik měsíců, a přece se točí!"

-----------------------

Akce českých lékařů Děkujeme, odcházíme má první hmatatelné výsledky: Na Vysočině podalo hromadnou výpověď z českého zdravotnictví již 80% zdejších pacientů.

 

Fotohádanka č.4

 

 

Už od začátku vám slibuji, že jednou připravím o něco těžší fotohádanku, abyste mohli trošku popustit uzdu vaší fantazii. Možná ten okamžik právě přišel. Možná je to ale jen moje zcestná představa a vy mě jako již tradičně zahltíte správnými odpověďmi.

 

 

O nerudném stávkokazovi

Poslední dobou nepíšu své příspěvky tak často a v takové podobě, jak bych rád a jak byste si to zasloužili. Chápu, že výmluva na nedostatek času neobstojí, protože času je z hlediska objektivního pozorovatele stále stejně, jen počet různorodých aktivit jakoby rostl nad únosné meze. Ale pozor, vůbec to neznamená, že bych si stěžoval, ostatně většinu činností, které teď vykonávám, jsem si sám vymyslel a nikdo mě do nich nenutí. Nechci si tedy nesmyslně stěžovat, jen upozorňuji, že snižující se počet nových článků na mém blogu má i jiné vysvětlení, než že jsem se stal ještě lenivějším než dřív nebo že bych dokonce na vás - na své milé čtenáře - zanevřel.

Dnes ovšem vím, že něco napsat musím za každou cenu. I kdyby to měla být jen ona legendární "autorská tečka" (to bych se ovšem stal lehce usvědčitelným plagiátorem). Kdybych totiž dnes nic nepublikoval, mohl bych zavdat důvod k úvahám, zda jsem se náhodou také nepřipojil k dnešní odborové stávce. No a vzhledem k tomu, jaký je můj vztah ke stávkování a k odborům vůbec, bych byl v tomto podezření jen velmi, velmi nerad.

 

Nedělní miniglosy č.93

Podle předběžných informací dánsko-českého výzkumného týmu analýza kosterních pozůstatků astronoma Tychona Braha nepotvrdila hypotézu, že by byl slavný vědec  otráven vysokou dávkou rtuti. Vzorky z jeho ostatků nicméně vykazují abnormální obsah arzénu, takže varianta otravy ještě nebyla zcela vyvrácena. Je ovšem rovněž možné, že slavný astronom patřil k organismům, které v DNA svých buněk využívají místo fosforu arzén, jejichž objev na bakteriální úrovni oznámili američtí vědci tento týden. Tycho Brahe by tak byl prozatím nejvyšším známým organismem podobné formy života, i když podle některých literárních historiků by mohl být dalším případem známý zloděj gentleman - Arsene Lupin.

-----------------------

Informace z posledních dnů ukazují, že někteří politici jsou ochotni poskytnout nemalý úplatek a dokonce se kvůli němu zadlužit jen proto, aby mohli ve vysokých funkcích s nasazením všech svých sil i vlastního zdraví, čestně a neohroženě sloužit občanům České republiky. Podle ředitele Výzkumného ústavu morálních úchylek odpovídá toto chování míře altruismu 3,65, což je u lidí neuvěřitelná hodnota téměř srovnatelná s výsledky u řeřichy polní.

 

Adventní ohňostroj v Dobřichovicích

V sobotu se v Dobřichovicích, kde bydlím, uskutečnily adventní trhy. Mám celkem rád takové příležitosti, když se odehrávají v příjemné atmosféře, která na rozdíl od brutálních obchodních monstrakcí typu Go Ježíšku go! dokáže postupně začít vylaďovat tělo i duši do vánoční tóniny. Možná proto, že se zdejší adventní trhy konají přímo na nádvoří krásného zámku a v předzámčí, a možná i proto, že babí léto si přes sebe právě včas přehodilo zimní převlečník, splnila tahle akce přesně moje očekávání.

Trhy byly obohaceny i doprovodným programem jehož vyvrcholením byl již tradiční ohňostroj nad Berounkou. Přestože nejsem velkým příznivcem podobných akcí, zvlášť když se má člověk tísnit v davu dalších přihlížejících, řekl jsem si, že pro letošek udělám výjimku, vezmu foťák a zkusím udělat pár upomínkových snímků. Bez stativu, takže i bez ambice na nějaký valný vizuální výsledek.

 

Řád nového míru

Průvody stínů triumfálním krokem

ve jménu zítřků hroby probouzejí,

osleplé davy jdoucí za prorokem.

Kdo drží s námi, nemusí mít strach,

kdo nepracuje pro nás, ten ať, hlupák, nejí!

Ty beznadějné krmí nadějemi,

sny rozbitými v mlýnech hesel v prach,

prošlými mávátky zatnutými v pěst

a tvrdou prací poplivanou těmi,

kdo naoko jen vzdávali jí čest.

Po kapkách odsypávám z budoucího času.

Poslouchám ticho rachotících tanků

svolaných k modlitbě hlasem muezzina.

Když tenor nedrží s barytonem basu,

stařičké árie už mají na kahánku.

Že neladí nám nové, je jen naše vina.

Přijď Království tvé černých děr v sýru,

puštíků, pálených sov a výrů!

Zítra do něj vejde zástup kavalírů

Zítra zavládne v něm Řád nového míru.

Nedělní miniglosy č.92

Po prudkém ochlazení z konce týdne začala na horách o víkendu letošní lyžařská sezóna. Letos se očekává, že nejsilnější zimní skupinou se stanou snowboardisté, kteří podle odborníků poprvé přesvědčivě zvítězí nad tradičními lyžaři. Zlé sněhové jazyky ovšem tvrdí, že lyžařští kmotři si svůj rozhodující vliv zachovají, protože lyžaři vstoupí do velké koalice s houbaři, takže ani top snowboardistům nezbyde nic jiného než zůstat v opozici.

-----------------------

Ministerstvo dopravy chystá zavedení systému mýta kromě dálnic a rychlostních silnic i na všech silnicích první, druhé i třetí třídy. Aby různá ministerstva nepracovala na několika paralelních projektech a aby celý systém placení mýtného byl pro občany co nejsrozumitelnější, vláda se dohodla, že mýtné bude zavedeno i v prvních, druhých a třetích třídách základních škol. Na dveřích do všech tříd proto budou postaveny standardní mýtné brány. "Jak se ukazuje, školné je pro občany České republiky nadále nepřijatelné, proto ho chceme nahradit stejným systémem mýtného jako u kamiónů. Analogií v obou projektech je hodně, ostatně školáci jednotlivými třídami také jen projíždějí", řekl nám mluvčí Ministerstva dopravy. O případné instalaci mýtných bran i na rychlíková kupé první i druhé třídy se nadále jedná.

 

Fotohádanka č.3

Naposledy byla fotohádanka sice jednoduchá, nicméně řada z vás se nechala svést indiciemi do uličky, která byla ne-li slepá, tak aspoň silně krátkozraká. Potvrzuje se, že neplatí vždycky přímá úměra, že čím více informací, tím snazší řešení. Možná je to pěkná ukázka principů právě probíhající informační revoluce, kdy ke každému tématu je možné "vygooglovat" nepřeberné množství informací. Jediné, co vygooglovat nejde, je to, do jaké míry jsou nalezené informace pravdivé a jak moc se vůbec kýženého tématu týkají.

Ale abych si vás - nadšené hadače - trochu udobřil, tentokrát jsem se rozhodl zeptat se na něco, co bude na hádání doopravdy jednoduché, takže ti, co budou chtít poznat, bez problémů poznají, a ti, kteří si budou chtít opět hlavně pohrát s fantazií (ten malajský ropný vrt z minula mi pořád leží v hlavě), nikdo jim v tom rozhodně nebude bránit.

 

O dežavíčkách

Ano, připouštím, že existují lidé s fenomenální pamětí. Jeden z nich mě nedávno oslovil v tramvaji a tvářil se jako můj dobrý známý. Prý jsme spolu chodili do jednoho kursu v tanečních, a co prý pořád dělám. Musel jsem trochu zavzpomínat, abych si vybavil aspoň to, že jsem do nějakých tanečních kdysi chodil. Když jsem se pekelně soustředil, dokázal jsem si vybavit rozmlženou podobu své tehdejší partnerky (doufám, že tento blog nečte, jestli ano, tak samozřejmě tu rozmlženost popřu), zvláštní tancmajstrův hlas a pak už jen skutečnost, že tam byla spousta dalších lidí. Ti však v mé nedokonalé paměti splývají v černobílou beztvarou hmotu. Nedokážu bohužel z toho těsta vydloubnout ani rozinku té nejvýraznější tváře, domyslet si, jak ta tvář asi po létech vypadá, tím méně ji bezpečně rozeznat v nacpané tramvaji a ještě ji nenuceně oslovit jako starou známou.

Často se ale přistihuji, že mi nějaký obraz - někdy lidská tvář, někdy krajinný detail nebo obrys horizontu - zarezonuje s nějakým do podvědomí již dávno odsunutým vjemem. Toho člověka odněkud znám, možná ne celou tvář, jen charakteristický pohled očí, úhel úsměvu, lehce ironicky sešpulené rty. Nevím odkud, jestli z reality nebo ze snu. Ale musel jsem s ním mít něco společného; možná mi byl kdysi i blízký. V tomhle nebo snad dokonce v některém z minulých životů? A jindy si zase jsem zcela jistý, že po této cestě už jsem někdy šel nebo dokonce opakovaně chodíval. Když se vám to stane v místě bydliště, výmluva se dá najít snadno. Ale když se to přihodí v místě, kde jste prokazatelně poprvé v životě? Tohle zákoutí krajiny už jsem kdysi viděl, říkám si. Nevím, jestli svýma očima nebo očima někoho jiného, ale viděl. Musel jsem tu tedy už být. Kdy? To netuším!

 

Prameny u vesničky Sívros

Kdo trochu cestuje po řeckých ostrovech, dobře ví, že často bývá problém s místní pitnou (a nezřídka i s užitkovou) vodou. Voda je na některých ostrovech nedostatkovým zbožím, ta místní se často (ovšem měřítky zmlsaného turisty, nikoli žíznivé ovce) nedá pít a turista je tak víceméně odkázaný na vodu balenou. Lefkada patří zatím naštěstí k ostrovům, které jsou na vodu bohatší, i když - máte-li s ostrovem zkušenost pouze z horkého a suchého léta, můžete být trochu podezřívaví, kdeže se tu ta veškerá voda pořád bere.

Je pravda, že i v létě sem a tam přijde prudká bouřka doprovázená vydatným a dlouhým lijákem, o tom jsem už ostatně kdysi psal v článku O řecké bouřce. Rozhodující část srážek ale samozřejmě přichází v zimě, kdy vyprahlá krajina labužnicky nasává nemalý nebeský příděl a doplňují se přes léto skoro vyčerpané zásoby ve všudypřítomných (i když často oku skrytých) betonových cisternách a postupně i hladina spodních vod.

Nedělní miniglosy č.91

Zástupkyně feministických organizací vyjádřily uspokojení nad tím, že tak významné politické rozhodnutí jako je dohoda o velké koalici mezi ODS a ČSSD na pražském magistrátu bylo provedeno právě na gynekologicko-porodnické klinice. Navíc podle nich není možné rozhodnout, která ze stran je otcem a která matkou, takže ve výchově magistrátu nebudou strany uplatňovat zpozdile tradiční a dávno překonané rodičovské role. Jako pozitivní je možné vnímat i skutečnost, že nejvyšší pražští představitelé Svoboda a Březina mají jména ženského rodu.

-----------------------

Aby posílil své budoucí šance na pořádání olympijských her v Praze, Český olympijský výbor navrhl, abychom na počest bývalého dlouholetého předsedy Mezinárodního olympijského výboru říkali v českém jazyce hmyzu z řádu Cealifera nově "samarančata".

 

Beskydy - říčka Kopytná

Nedávno jsem ze statistik zjistil, že fotografie přiložené k článkům mají dramaticky větší "návštěvnost" než fotky, které jen tak leží ve fotogalerijním šuplíku. Není to samozřejmě nic nečekaného, ale znamená to také, že mnoho pravidelných a tím spíš náhodných návštěvníků tohoto blogu neměla šanci vidět některé fotky, které jsem ve fotogalerii kdysi vyvěsil.

Fotky, které vám v tomto fotočlánku předkládám, tedy nejsou zcela nové. Jsou focené v dubnu letošního roku v Beskydech a je na nich říčka Kopytná, jejíž některá místa mě na jaře uchvátila a měl jsem na focení dostatek času a prostoru. Podmínky sice nebyly nijak perfektní, ale paradoxně to byla spíš výhoda, protože bylo možné vyzkoušet dost dlouhé expozice beztoho, aby se muselo světlo tlumit silným šedým filtrem (který navíc ve výbavě zatím nemám).

 

O chvále prvních sněhových vloček

Pozn.: Musím říct, že aktuální téma týdne "První vločka" mi jde s dnešním svátkem k připomenutí "sametové revoluce" docela dobře dohromady. Jestli to bude platit i pro čtenáře, zvlášť pro ty mladé, pro které je listopad 1989 vzdálený skoro stejně jako objevení Ameriky, to je samozřejmě otázka. Já to risknu :-).

Přemýšlím o prvním pračlověku, který upustil svůj kyj a podal svému soupeři na život a na smrt ruku k dohodě. Jasně, že asi dostal okamžitě ránu do hlavy a fyzická síla opět triumfovala. Ale šlo podle mě o první sněhovou vločku, o takovou, která nedočkavě vyskočí z podchlazeného mraku s naivní touhou jen sama sebou zasypat celý svět. Nezasype. Zprvu zaskočené slunce ukáže na drzého vetřelce svou kouzelnou hůlkou a ztrestá ho svým žhavým paprskem. Dlouho pěstěné rafinované krystalické vzory nedočkavého idealisty se rozpijí do obyčejné kapičky a i ona se po chvilce rozplyne v páru. To je vše, co zbyde z původního odhodlání?

 

Nedělní miniglosy č.90

Na aukci v pražském Topičově salónu se vydražil obraz Emila Filly Zátiší s knihou za šestnáct a čtvrt miliónu korun. Obraz je tak dalším důkazem, že prudce roste cena knih na trhu, což je podle odborníků na obchod s knihami předzvěstí blížících se Vánoc.

-----------------------

Nečekaný úspěch měla první vlna zdražovacích kupónů, jež některé české obchody nechaly vytisknout v rámci svých předvánočních reklamních kampaní v novinách a časopisech. Kupóny, které je možné si z časopisu vystřihnout, opravňují zákazníka požadovat od prodejce až o 20% vyšší cenu nákupu, než je cena standardní. "Dlouho jsme si naivně mysleli, že na klienty působí především sleva výrobku," uvedl na tiskové konferenci jeden z autorů netradičního projektu. "Teď se ukazuje, že český národ je nadšený především z možnosti vystřihovat si kupóny a nosit je do obchodu, ať už je na nich cokoli."

 

Fotohádanka č.2

Dnes jsem pro vás měl připravených několik mimořádně složitých hádanek, u kterých jsem si ani já jako autor fotky nebyl jistý, co vlastně na obrázku je, a vaše nápady jsem chtěl podle použít pro snazší rozpomenutí. Protože mne ale na čerstvém listopadovém povětří něco ofouklo, takže teď trpím (slovy Monty Pythonů) lehkou smířlivostí, nakonec jsem se rozhodl připravit tentokrát naopak mimořádně jednoduchou hádanku, aby ji pokud možno poznal každý. Posuďte sami, jestli se mi to podařilo:

 

O striktně vědeckém odhadu počtu přátel

Opravdových přátel je málo a je třeba si je hýčkat, praví tradovaná zkušenost. Ale je jich opravdu málo? Není to náhodou jen klišé, které bez rozmyslu a bez logického zdůvodnění přejímáme, protože se to tak prostě říká nebo to psali v novinách? I já jsem podlehl mediální masáži a několikrát jsem už málem dospěl k závěru, že o přátele je právě teď veliká nouze, takže bych se měl po nějakých poohlédnout, zejména pak po nějakých opravdových přítelkyních. Ale vím, že takový přístup založený na emocích a domněnkách v dnešním světě postaveném na strohých faktech a vědeckém přístupu nemůže obstát. Proto jsem začal o věci intenzivně přemýšlet a dnes vám mohu sdělit optimistický výsledek mých nesnadných bádání, že totiž opravdových přátel je na světě víc než dost a snad kromě rozumu, kterého má každý (tedy alespoň podle vlastního mínění) dostatek, jde o komoditu, které Bůh nebo jiný přerozdělovač nadělil lidstvu snad nejbohatěji. Co mne k tomuto možná nečekanému závěru vede?

 

Morgiana

Český filmový zázrak šedesátých let 20.století byl sice ostře utnutý začátkem normalizace, přesto ještě pár let dozníval a postupně hasnoucí světlo světa tak spatřilo několik zajímavých filmů i na začátku let sedmdesátých. Filmový "dvojboj" na nejvyšší úrovni si v letech 1970 až 1972 vyzkoušel režisér Juraj Herz a natočil nejprve Petrolejové lampy a o rok později obtížně zařaditelnou Morgianu. No a zrovna na takový učebnicový konflikt vyhraněného zla a nevinného dobra jsem měl dnes večer chuť.

Pokud se smíříte s tím, že obě polohy jsou vskutku extrémně pojaté, pokud vydržíte nátlak opulentní výtvarné stylizace (což někteří čeští filmoví kritici nedovedou), pokud se v úvodní fázi filmu nenecháte odradit pomalu se rozjíždějícím rytmem a pokud vám nevadí střídání hororových prvků se sladkobolnou romancí, je Morgiana filmem pro vás a vy si budete moci vychutnávat skvělou filmařinu, která je ještě (z dnešního pohledu možná trochu staromódně) založena na obrazu.

 

Nedělní miniglosy č.89

Pozn.: Původně jsem předpokládal, že tentokrát vzhledem k okolnostem Nedělní miniglosy vynechám. Pak jsem si ale řekl, že show (podle slov jedné známé písně) sice nemusí nezbytně pokračovat, ale přesto si myslím, že by měla. Věřím, že ctění čtenáři protentokrát prominou případný deficit humoru, stejně jako mi ho zatím prominuli vždycky.

Kromě mnoha negativních výsledků přinesl první test státní maturity i jednoznačná pozitiva. "Zjistili jsme kupříkladu, že 86% maturantů se dokáže bez problémů podepsat," uvedl jeden z členů týmu, který výsledky vyhodnocoval. "Z této informace jsme vyvodili, že součástí maturity by mělo být i prokázání schopnosti sepsat kvalitní anonymní udání, protože jednak jde o důležitou praktickou dovednost a jednak tím bude zajištěno, že zbývajících 14% maturujících nebude diskriminováno."

 

Zatraceně dlouhá cesta

Říkám si, co bys asi dnes dělal, kdyby ses včera v noci nemusel vydat na tu zatraceně dlouhou cestu. Asi bys jako obyčejně něco kutil na zahradě nebo ve své dílně, dnes spíš na zahradě, protože tady u nás padaly teplotní rekordy, úplné léto v barevném listopadovém kabátu, které by sis jistě užíval venku na čerstvém vzduchu. Do něčeho bys rýpal, něco bys sázel, sekal, čistil nebo opravoval; opravdu se nepamatuju, že bych tě někdy viděl jen tak lelkovat, jak se to občas přihází mně. Možná by se ti dokonce zachtělo jít do lesa na houby, protože v takovém počasí určitě - jak jsi vždycky říkával - musí houby trhat pařezy. A určitě by ses jako vždycky usmíval na svou ženu, se kterou se na sebe navzájem usmíváte a jeden druhého podporujete už víc než pětačtyřicet let.

Přemýšlím, co jsem po tobě zdědil za geny. Bohužel určitě ne gen manuální zručnosti. Tobě vždycky pod rukama všechno kvetlo a neexistovalo nic, co bys nedokázal vymyslet a sestrojit, vylepšit nebo opravit. Když ses chtěl stát čalouníkem, zedníkem, automechanikem nebo si sám postavit krb, stačilo ti pořídit si malou příručku a za pár dní sis mohl jít pro mistrovský výuční list. Já bych mohl projít pětiletým kursem a byl bych rád, kdybych to dotáhl na tvého tovaryše (a to bych ještě spoléhal na rodinnou protekci). Možná gen smyslu pro humor a gen optimismu - bez nich by asi celý můj pohled na svět a určitě i tenhle blog vypadal dost jinak. Snad gen slušnosti, i když ta tvoje slušnost šla často daleko za hranici toho, co jsem byl schopný chápat a kam jsem tě byl ochotný následovat (ale je fakt, že kdyby byla tak slušných a férových lidí na světě většina, asi by to tu vypadalo o dost jinak). No a určitě i spousta dalších genů, jejichž existenci jsem si třeba ani dlouho nechtěl připustit, ale jejichž působení na sobě čím dál víc cítím. Přírodě těžko poručit.

Nedělní miniglosy č.88

Jaromír Jágr byl současně s vysokým státním oceněním 28.října prezidentem republiky jmenován plukovníkem. Slavný hokejista, který v Omsku již několikrát odmítl podřadnou hodnost kapitána, je tentokrát spokojen a měl by být prvním hokejistou, který bude na svém dresu nosit písmeno P. Další z oceněných, Milan Knížák, který plukovníkem jmenován nebyl, se rozhodl na protest nosit svoje státní vyznamenání v uchu.

-----------------------

Přestože pražská ODS a ČSSD vyhlásily před volbami navzájem proti sobě mobilizaci, teď se chystají vytvořit na pražském magistrátu koalici. "Není to nic překvapivého ani neetického," vysvětlil nám dobře informovaný zdroj ze skupiny vyjednavačů: "Tento krok vychází z nejlepších českých a československých historických tradic. Události z let 1939, 1948 i 1968 nás učí, že po emotivním období mobilizace proti domnělému nepříteli nakonec stejně vždycky nastane klidnější období vzájemné a oboustranně přínosné spolupráce."

 

V tymiánových horách

Zátoka, ve které se nachází městečko Vassiliki, je od západního pobřeží, odkud přichází většina oblačnosti, oddělena pásmem vysokých boubelatých kopců. Tyto vrchy kolem sebe často mívají oblačný bryndáček, občas bělostně zářivý, občas šedavě ohmataný jako by se dožadoval odnesení do čistírny. Vrcholy toho horského hřbetu přesahují 700 metrů výšky a podrobné mapy uvádějí v těch místech jen několik prašných cest po úbočích ale žádnou na vrcholky. Několik let jsem po těchto kopcích z údolí mlsně pokukoval a jako u pavlovovského psa se mi při tom pohledu tvořila správná cestovatelská slina. Zvlášť když všichni na moji otázku, co v těch místech je, odpovídali unisono: Není tam nic! Tedy nic k vidění. Zvláštní. Ještě jsem nikdy neviděl místo, kde by nebylo nic k vidění. A pokud tam opravdu nic k vidění není, rád bych to viděl na vlastní oči.