Morgiana

Český filmový zázrak šedesátých let 20.století byl sice ostře utnutý začátkem normalizace, přesto ještě pár let dozníval a postupně hasnoucí světlo světa tak spatřilo několik zajímavých filmů i na začátku let sedmdesátých. Filmový "dvojboj" na nejvyšší úrovni si v letech 1970 až 1972 vyzkoušel režisér Juraj Herz a natočil nejprve Petrolejové lampy a o rok později obtížně zařaditelnou Morgianu. No a zrovna na takový učebnicový konflikt vyhraněného zla a nevinného dobra jsem měl dnes večer chuť.

Pokud se smíříte s tím, že obě polohy jsou vskutku extrémně pojaté, pokud vydržíte nátlak opulentní výtvarné stylizace (což někteří čeští filmoví kritici nedovedou), pokud se v úvodní fázi filmu nenecháte odradit pomalu se rozjíždějícím rytmem a pokud vám nevadí střídání hororových prvků se sladkobolnou romancí, je Morgiana filmem pro vás a vy si budete moci vychutnávat skvělou filmařinu, která je ještě (z dnešního pohledu možná trochu staromódně) založena na obrazu.

 

Dvě sestry (ano, dvě, Antone Pavloviči) přeberou své dědictví, které z nich činí celkem bohaté ženy. Klára a Viktorie jsou však nejen sestrami, jsou vzájemnými protipóly: Bílá a černá, Dobro a Zlo, Bůh a Ďábel, oběť a kat. Těžko říct, jaké jsou skutečné příčiny obrovské závisti Viktorie vůči Kláře, můžeme si je jen domýšlet z drobných náznaků. Těžko říct, co ji dovedlo až k podání jedu sestře, jedu nezjistitelného a působícího dlouho a neodvratně. Ale podáním jedu příběh nekončí, nýbrž začíná. Jak Viktorie, tak i Klára se propadají do svých snových světů, které jsou na první pohled neslučitelné, ale zároveň jeden bez druhého nedávají smysl.
To vše je umocněno faktem, že role obou sester hraje jediná herečka (Iva Janžurová ve své poslední opravdu velké filmové roli, což je při zpětném pohledu trochu smutná skutečnost). A divák může váhat: Jde ještě o konflikt mezi dvěma lidmi anebo svár dobra a zla uvnitř jediné osoby, osudový svár, ze kterého v umělém světě filmového příběhu může vzejít jen jeden vítěz?

Některé filmy nepotřebujete sledovat, stačí je jen poslouchat a vcelku o nic nepřijdete; jejich charakter je spíš rozhlasový, bylo tedy asi možné je natočit za pár korun a ne mrhat zbytečnými milióny na nic zvláštního nepřinášející obrazovou stopu. Pokud byste si ale pustili Morgianu bez obrazu, zjistíte, že to nemá smysl, natolik je obraz dominantní. A patří k tomu i naprosto zběsile afektované líčení, kostýmy (především neuvěřitelné klobouky) a práce s barvami, které tu mají svou významnou dějotvornou roli. Živá a dychtivá kamera Jaroslava Kučery občas vzhlíží od země pohledem kočky Morgiany (když slyším, že ve filmu Morgiana hraje titulní roli Iva Janžurová, vždycky mě to při pohledu na skutečnou titulní "Micku" rozesměje), občas se vznáší ve snových výkrutech halucinující Kláry, někdy se utíká schovat do fascinujících skal bulharského mořského pobřeží, kde se stěžejní část filmu točila.

Obrazová polarizace charakterů je ještě umocněna hudbou Luboše Fišera, která atmosféru a okamžitou náladu každé scény jen neodráží, ale jednoznačně dotváří. I ten největší hudební neználek podle hudebních motivů jasně pozná, je-li právě ve filmové partii na tahu černý nebo bílý. Když se na Morgianu dívám, vždycky navíc žasnu, jak skromnými prostředky dosahuje Juraj Herz své oblíbené stísněné atmosféry, a jak jednoduše a ryze filmovými prostředky umí přivést diváka k úleku. Původně pomalé tempo postupně přece jen zrychluje a vrcholí mohutným závěrem s několika zajímavými rozuzleními: Je smrt Dobra opravdu neodvratná? A bude Zlo potrestáno? Jsou další role v příběhu jen kostýmní stafáží nebo se jedná alespoň o katalyzátory neodvratné a doposud jen pomalu se odvíjející reakce?

Osobně mám film Morgiana - přes všechna jeho sporná místa - velmi rád. A to mne ještě na úplný závěr čeká malé a překvapivé zamrazení v zádech. Záběr, který dává za celkem jasný a přehledný příběh zneklidňující a stále aktuální tečku.