Hned ráno bylo jasné, že nic není jako včera: Těžké olověné mraky se přes noc rozplynuly a do sluncem rozesmátého dne se vylouply krásně vymalované boubelaté beskydské kopce. Jedinou cenou za tuto krásu byl ranní poctivý mráz a celodenní velkokapacitní chladnička. Přihodil jsem tedy ještě jednu vrstvu oblečení, připraven - až se během dne oteplí - vrstvy přizpůsobit dané situaci. Přizpůsobování bylo nakonec jednodušší, než jsem čekal. Zima byla celý den tak poctivá, že všechny vrstvy zůstaly na svém místě a ještě se jich občas zdálo být málo. A přestože dnes na rozdíl od včerejška nepršelo, voda do značné míry utvářela charakter výletu.
Nechal jsem se zavézt autobusem tentokrát až do Horní Lomné. Řídil stejný řidič jako včera, zpytavě si mne prohlížel a v jeho očích byla vidět otázka: "Tak jakpak sis včera užil prales, holoubku?" Měl jsem připravenou obecnou repliku: "Děkuji za optání" - tím snad nejde nic zkazit, ale bohužel na optání nedošlo. A tak jsem vyrazil od konzumu v Horní Lomné směrem na sedlo pod Malým Polomem. Pěkná asfaltka postupně přecházela v ošklivou asfaltku, ta v hliněnou lesní cestu, která se stále víc ztrácela mezi proudy neregulovaných bystřin.
Bystřiny z teprve nedávno roztátého sněhu crčely totiž úplně všude, nejvíc přímo pod nohama, takže jsem celkem zúročil podzimní zkušenosti ze Slovenského ráje, kde se v kaňonech chodí prakticky výhradně korytem potoků. Balancoval jsem na vaklajících se kamenech a podkluzujících kouscích klád, kolem se zdála být nefalšovaná baskervilská blata okrášlená místy blatouchy a petrklíči, a mne utěšovalo jen pomyšlení, že moje bunda je natolik vodoodpudivá, že i kdybych se v některé z těchto bahenních nádrží nedopatřením utopil, jistě neprovlhnu.
Dnes již se při stoupání na hřeben cítím o něco lépe než včera. Ne, že bych kopec křepce vyběhl, takový pohyb si přece jen ještě představuji jinak, ale funěl jsem o něco méně a na své plíce jsem musel čekat méně často. Ale stále stoupám pomalu a těžce, asi jako tatranský nosič, jenže on má na rozdíl ode mne na zádech deset bas piv a pod každým ramenem pytel cementu, abychom si jako rozverní turisti mohli dát na chatě Pod Rysmi becherovku s tonikem. Ale dýchá se mi o něco lépe, dokonce i v "zóně smrti" nad 800 metrů nad mořem (tenhle nedoklep jsem kdysi viděl v jedněch novinách a od té doby ho rád používám).
Kousek pod Malým Polomem je vydatný pramen vody, kterým jsem nahradil svou Korunní kyselku. Služby by samozřejmě ještě bylo možné vylepšit: Kolem pramene bylo dost bahna (co takhle to tu třeba vybetonovat?) a nečepovali tu jemně perlivou variantu. Ve stojatých loužích tu dorůstaly celé chomáče gelových vajíček "s očičkem". A tak jsem se každou chvíli zastavoval, tu abych se pokusil obejít nějakou obzvlášť velkou bažinu na cestě, občas abych si něco vyfotil. Pak mi došlo, že budu-li se takhle rozněžňovat nad každým pulcem, nemám žádnou šanci túru dokončit a budu asi muset bivakovat na hřebeni, což nebude v předpokládaných mínus pěti stupních žádný med. Nejspíš zmrznu jako Ötzi, příští zimu mne pohltí nově vzniklý pevninský ledovec a až za pět tisíc let roztaju, archeologové postjaderné civilizace nade mnou budou přemítat, k čemu asi sloužily ty jednoznačně náboženské předměty, které se u mne našly (stativ, foťák, objektiv).
V některých místech ještě bíle zářily velké sněhové plochy. Kdybych nebyl líný a vzal si s sebou běžky, několikrát jsem se mohl pár desítek metrů svézt. Místy jsem byl docela zmrzlý a v jednom místě slunci zvlášť dobře skrytém byla dokonce zmrzlá i země. Velká část hřebenovky vede přímo po hranici mezi Českou a Slovenskou republikou: Po levé ruce Beskydy, po pravej ruke Kysuce. Žádné vesnice, jen usedlosti: Zajacovci, Školníkovci, Jarošovci, Zubrinovci. Každý z nich má nějakou tu ovci. Zkoušel jsem slalom mezi hraničními kameny, takže budu nejspíš souzen za mnohonásobné nedovolené opuštění republiky (během mžiku jsem se stal recidivistou). Na chvíli mne značená cesta dokonce dovedla do Slovenského vnitrozemí, takže mne dnes několikrát přivítal (na rozdíl od včerejška oprávněně) pro změnu slovenský operátor. Pozoruhodná je určitě "hřebenová" kaplička z roku 1810 na Muřínkovém vrchu, odkud je to už jen kousek na Velký Polom, který je sice jen o mrzkých 7 metrů vyšší než Malý Polom, ale už je to takhle jednou dané písemně, takže i když je Malý Polom větší než většina okolních kopců, jednou je Malý a basta!
Těsně před opuštěním hřebenovky u turistické chaty Skalka, jsem ve slovenské dálce zahlédl krajky bílých oblaků, a když jsem se podíval lépe, zjistil jsem, že to nejsou bílá oblaka, ale pásmo zasněžených vysokých hor. Jaké hory to ale byly, to nevím, měl jsem dávat v hodinách zeměpisu lepší pozor. Za celou dobu svého výletu po hřebeni, jsem nepotkal jediného dalšího turistu. Zato při sestupu jsem potkal srnku a dostal jsem od ní letáček k patnáctému výročí existence rockového klubu v Jablunkově. Anebo že by tam jen tak ležel? V údolí se po mravenčí dálnici soukaly směrem k Jablunkovskému průsmyku těžké kamióny jako líné malé housenky, domečky připomínaly náhodně rozsypané kostičky cukru a z nadhledu několika stovek výškových metrů, z oné zmíněné zóny smrti, kdy člověk má vidiny a slyšiny (a co čišiny?) a zabydluje si prázdnou krajinu lidmi, kteří tu prokazatelně nejsou, to vše působilo tak, jako by ruch v údolí měl nějaký smysl.
Kdybych si podobný pětadvacetikilometrový výlet udělal každý den po dobu tak asi pěti nebo šesti měsíců, možná by to mělo pozitivní vliv na moji fyzickou kondici a tělesné proporce, zvlášť kdybych vždycky jel pouze na tři vejce k snídani a dvě polomáčené oplatky Mila jako dnes. Spolehlivost a nízká spotřeba, inzerovali by mne reklamní mágové, kdybych byl automobilem.
Bojím se ale, že by na mne už nebyli ochotni poskytnout potenciálnímu kupci žádnou záruku.
