sobota 15. května 2010

O našich lvech

Když jsem byl malý, přál jsem si být lvem. Tedy mimo jiné, protože jsem si ještě přál být minimálně popelářem a kapitánem Nemem. Ale myslel jsem si, že při troše dobré vůle by se to dalo stihnout najednou. Vždyť si to představte: Přijede popelářský vůz (nebo ještě lépe rovnou popelářská ponorka), ze stupačky seskočí plavným skokem velké kočkovité šelmy vousatý kapitán Nemo a zařve jako lev tak strašným hlasem, že gazely a antilopy z celého panelového sídliště se ve svých bytech zamknou na tři západy i když maximum jsou dva.

Ptáte-li se mne proč, tedy odpovídám, že nevím. Myslím, že na začátku toho okouzlení nebylo ani tak zvíře, jako spíš jméno. Objevil jsem totiž v kalendáři jméno Lev a připadlo mi to mimořádně vtipné, asi tak, jako kdyby měl mít někdy jmeniny třeba Kočkodan. Představoval jsem si omamně, že se jmenuji Lev, v tom jménu se zdála být soustředěna síla a vznešenost, exotické dálky a taky nezpochybnitelná individualita, protože jsem ani ve svém širokém okruhu známých a kamarádů nevěděl ani o jediném, který by se jmenoval Lev, zatímco Petrů byl vždycky mezi mými vrstevníky dostatek.
 
A tak jsem si přál býti L(l)vem nebo alespoň mít nějakého lva k dispozici (ale nemusel by to být ani Tolstoj ani Trockij ani z Rožmitálu), asi tak jako měl Tracy svého tygra. A teprve později jsem zjišťoval, jak rozličných podob může lev nabývat a přitom to není o nic méně lev: Je to souhvězdí a nebeské znamení, je to bulharská měna, ve zmutované dvouocasé podobě je to součást našeho státního znaku. Ti, co špatně vyslovují sykavky, mají obsah tohoto slova ještě bohatší, protože v jejich pojetí je lev skoro za každou chatou a v Boubíně máme dokonce pralev. No a postupně jsem zjistil, že lvi nemají nic společného ani s levárnami ani s Levočou, levandulí nebo Levnými knihami a že bezprostřední přítomnost lva není nezbytná ani tehdy, máme-li na něčem lví podíl. A čím více jsem věděl, tím více jsem zapomínal na své dávné přání a na své podezření, že - ač je nevidím a nekomunikuji s nimi - přesto mám se lvy něco společného.

Nedávno jsem dostal jako vánoční dárek velkou starobylou nástěnnou mapu. A tehdy jsem si vzpomněl, že nám o lvech vyprávěli nejen v biologii ale i v zeměpisu a historii, vybavil se mi nápis "Zde jsou lvi" pro oblasti dosud neprozkoumané a tedy neznámé ,a zapřemýšlel jsem, do jaké míry sám sebe znám: Čím hlouběji jsem se do sebe pokusil ponořit, tím víc "lvích" míst jsem nacházel. Došlo mi, že jako tvor dosud nezmapovaný a zřejmě nezmapovatelný jsem prostě plný lvů podobně jako někteří psi jsou plní blech.

Když si dnes otevřu Google Earth, mohu indiskrétně nahlédnout, co ve svém křoví páší i ti
nejodlehlejší a civilizaci se nejvíc vyhýbající Křováci, a v široširých mongolských stepích mohu z vesmíru spatřit jurtu. Není už kam se schovat a i sám Robinson Crusoe by dnes byl po všechna ta dlouhá léta svého ostrovního poustevničení nejspíš bedlivě monitorován. Vybarvili jsme postupně všechna bílá místa na mapách a lvi se z člověkem dobyté volné přírody přestěhovali - do nás. Chceme-li do sebe nahlédnout, vítá nás opět bílá barva a známé heslo "Hic sunt leones".

A my můžeme žít pěkně v souladu se svými lvy, aspoň do té doby, než někdo uvede na trh něco jako Google Body nebo Google Brain, který dokáže precizně zmapovat i naše tělo a myšlenky. Tehdy se budeme muset s našimi lvy rozloučit, protože takový život by nebyl nic pro ně.

Kampak asi půjdou a jestlipak nám zbyde aspoň ten pocit, že s námi byli?

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.