Nedělní miniglosy č.126

Jubilejní 20.ročník tradiční ankety o nejpopulárnější lidové přísloví vyhlásil nejčtenější nepálský list Kathmandu Mirror. Ve všech skupinách čtenářů s výjimkou hasičů i v tomto ročníku jasně zvítězilo úsloví "Co tě Nepálí, Nehas!"

-----------------------

Skupina bruselských metodiků přijela do České republiky, aby aplikovala promyšlenou metodiku podnikání, standardně používanou v Evropské unii, na několik vybraných českých začínajících firem. "Při uplatnění naší skvělé metodiky se velmi rychle daří vychytat všechny mouchy, které většinou rozjezd nového podnikání doprovázejí," uvedl vedoucí delegace. "Bohužel, nepříjemným důsledkem byl rychlý bankrot jednoho ze sledovaných podniků. Přestože se v tomto případě podařilo díky našemu zásahu vychytat všechny mouchy dokonce ještě rychleji, než vyžaduje evropská norma, další fungování firmy bylo vyloučené, protože se ukázalo, že šlo o chovnou stanici na pěstování much a masařek pro výzkumné účely."

 

Miroslav Horníček: S paní ve spaní

Při jedné z delších jízd vlakem jsem se nedávno potěšil tím, že jsem si znovu přečetl útlou knížku obsahující starší a dříve knižně nevydané (knížka vyšla v roce 1999) texty člověka a spisovatele, kterého mám rád, Miroslava Horníčka. Jedná se především o texty z padesátých let (asi by se už slušelo dodat , že jde o padesátá léta 20.století, ale pořád mi na takovém dodatku něco vadí :-)). Texty jsou nadepsány jako povídky, ale rozhodně nejde o povídky standardní a některé texty snad do takové škatulky ani přiřadit nejdou.

Jde totiž o texty velmi různorodé - od filosofické debaty mezi dvěma čápy s dost odlišným viděním světa (Rozhovor na břehu), přes úvahy (Umění ztráceti, Chvála relativity) a křehké glosy k tíživé době 50.let (Rozhovor s paní ve spaní), až k prvkům téměř hororovým (Podivní hosté) nebo ke glosovaným slovním hříčkám (Majitelům drobných přístrojů pro domácnost na vědomí). Vše je podáno s Horníčkovým typickým nadhledem a okouzlením k věcem sice obyčejným, ale zároveň nazíraným s fantazií dospělého dítěte.

 

O záludných heslech a romantických špiónech

Nedávno jsem se pokoušel dovolat na telefonní linku jedné známé firmy. Pomiňme teď zajímavou skutečnost, že trvalo asi 30 minut, než přestala hrát hudba a někdo se ozval. Na to už jsem zvyklý a když někdo tolik jako já touží, aby byl jeho rozhovor v zájmu stálého zlepšování služeb nahráván, musí být ochoten pro to něco obětovat. Co bylo zajímavé, že jsem byl vyzván k tomu, abych nadiktoval jakési přístupové heslo. "Já ale nechci nikam přistupovat, já se s vámi chci jen poradit," namítl jsem. Ukázalo se ale, že jde nejspíš přímo o přístupové heslo k telefonní operátorce, protože ta bez tohoto všemocného šému nemohla ani pohnout rukou. O jaké že má jít heslo? Aha, no přece o to, které prý jsem si zvolil, když jsem podepsal smlouvu! To bylo ovšem asi před pěti lety.

"Pokud jste heslo zapomněl, nevadí, stačí správně odpovědět na kontrolní otázku, jak se jmenovala vaše prababička za svobodna." Zaváhal jsem: Kterou z těch minimálně čtyř potenciálních prababiček jsem asi při podpisu smlouvy uvedl? "Nebo tu ještě máte jako druhou kontrolní otázku vyplněné oblíbené ženské jméno, trefíte ho?" pochopila operátorka důvod mého rozpačitého mlčení. Safra, oblíbené ženské jméno před pěti lety… Zadal jsem tenkrát jméno, které by se od (tehdy) odpovědného manžela očekávalo anebo to, které mi (už tehdy) začínalo ležet v hlavě? Anebo jsem zcela rezignoval na spojení se skutečnými osobami a vyplnil jsem do kontrolní otázky jméno, které se mi prostě líbí jenom tak? A jde to vůbec takhle odosobnit? Rozpačité mlčení pokračovalo a já si moc přál, aby zase začala hrát ta protivná hudba. Po dlouhém intenzivním přemýšlení jsem se rozhodl na své původní přání rezignovat. Neznáte-li totiž dnes ta správná přístupová hesla, ani si neškrtnete.

 

Nedělní miniglosy č.125

Podle ministra školství děti v českých školách příliš zlobí a je třeba je pořádně srovnat. Školáci proto budou dělat v 5. a 9.třídě základní školy srovnávací testy.

-----------------------

Čeští myslivci požadují po českých zemědělcích, aby sázeli na polích nižší řepku, protože je-li vyšší, skrývají se v ní divočáci, kteří se pak myslivcům špatně střílejí. Mluvčí Agrární komory naopak uvedl, že podobného výsledku by bylo možné dosáhnout, kdyby myslivci odchovávali výrazně větší divočáky. Myslivci se zatím domnívají, že mluvčí si z nich svou odpovědí jen vystřelil, a proto se pro jistotu rovněž poschovávali v řepce.

 

Fata morgána

Dnes připojuji jedno potenciálně lehce optimistické haiku, které je určeno obzvlášť těm, kterým shodou nepříznivých okolností není při cestě pouštěmi celého světa přechodně do skoku. Tak aby zas bylo!

Fata morgána

I cesty pouští

v zrcadle fantazie

vedou k oázám.

Cesta do pravěku:

Je-li řeč o optimismu, v dnešní cestě do pravěku přikládám odkaz na jednu rok starou veršovánku (nejde tedy o žádnou "hlubinnou" vykopávku a někteří z dlouhodobých čtenářů se možná rozpomenou), kterou jsem se kdysi pokusil rozptýlit sám sebe v jedné zcela reálné dlouhodobě patové a "pouštní" situaci. Jestli mi to tehdy pomohlo? Inu, zdálo se mi, že ostatní se celkem bavili :-)) : Patofobie

A ještě jednou Vydra, tentokrát ve vlastních barvách

V pátek jsem vám představil infračervené fotografie šumavské řeky Vydry v článku Už jste někdy viděli infračervenou Vydru? a slíbil jsem vám přidat jako bonus i fotografie v obyčejném denním bílém světle. Dnes svůj slib plním, takže si můžete v některých případech porovnat i téměř stejné záběry. Expozice tentokrát pochopitelně nebyly tak dlouhé jako u infrafotek (jen 2 až 8 vteřin), ale i tak se Vydra ukázala jako celkem švarná modelka. Případné vady na kráse tedy prosím hledejte na straně fotografa a nikoli překrásného modelu.

 

Nedělní miniglosy č.124

Vyhlášení bezletové zóny nad Libyí způsobilo napětí na tažných trasách stěhovavého ptactva. Poté, co byl včera dvěma stíhačkami americké armády donucen poblíž Benghází přistát pokojně migrující čáp černý, napadlo hejno bernešek americkou letadlovou loď Abraham Lincoln hlídkující ve Středozemním moři. Dočasné objízdné trasy jsou vedené přes Alžírsko a Egypt a dopravní experti se shodují v tom, že jakmile opadne přepravní špička způsobená začátkem prázdnin, situace se bude postupně normalizovat. Spojené síly NATO zatím čekají, zda budou bernešky za obsazenou letadlovou loď požadovat výkupné.

-----------------------

Stomatologická komora požaduje, aby všichni její členové, jejich rodinní příslušníci a sympatizanti komory měli nárok alespoň na tři amalgámové plomby za rok zdarma. Podle prozatímního vládního návrhu by měli mít nárok na deputátní plomby jen zubní lékaři a celníci.

 

Už jste někdy viděli infračervenou Vydru?

V loňském roce jste mohli být svědky mých prvních pokusů s infračervenou fotografií (viz několik starších příspěvků z rubriky Fotočlánky). Letos konečně nastal čas zkusit vyfotit víc než jen jednotlivé pokusy. A protože jsem chtěl vyzkoušet, jak se v této části spektra fotí tekoucí voda, a protože jsem chtěl potěšit jednoho neobyčejného člověka, který má fotky proudící vody rád, vyrazil jsem o cyrilometodějském svátku udělat pár fotek na Vydru. Na jediný den trochu třeskutý výlet, ráno skoro šest hodin cesty tam, pár kilometrů pochůzek s výběrem vhodných obrazů, tři hodiny intenzivního focení s neustálým balancováním se stativem na kluzkých kamenech a večer skoro šest hodin cesty zpátky. V mezidobí občas silnější a občas slabší, ale nikdy zcela neustávající déšť, kolem proudy natěšených svátečních turistů zhluboka vdechujících šumavský chráněný vzduch 1. pásma národního parku. A nádherná řeka, jíž se v malebnosti u nás málokterá vyrovná.

 

O snových oplétačkách s úřady

Přišli hned poté, co jsem usnul. Ano, slyšel jsem, že v tu dobu chodívají, ale dokud to sami nezažijete, těžko se tomu věří. Překvapilo mě, že ani nezaklepali, ale to se v jejich profesi dá prominout. Vždyť si musíme uvědomit, s jakými individui se při své náročné práci potýkají. Ano, máte pravdu a teď už je to jasné i mně: Přibližně s takovými, jako jsem já. Prostě nic záviděníhodného.

"Jsme rádi, že jsme vás zastihli ve spánku," řekl ten menší a vlídnější. "Není nic nepříjemnějšího, než čekat, až se nějakému nespavci uráčí jít na kutě. To je pak pořád: Ještě musím dodělat tohle, taky támhleto, ještě prezentaci na zítřek a přečíst podklady na ranní poradu a taky novou verzi projektového plánu ... Jako bychom byli vzduch." Taky je, zdá se, o dost hovornější. Vzdychl: "Workoholiky nám byl čert dlužen. Ale…" dodal s úsměvem , "to není váš případ, že?" "Jó vzduch, to my teda vopravdu nejsme!" podotkl s vykřičníkem a s malým fázovým posunem ten vyšší a podmračenější.

 

Kohopak mám asi na mysli?

Dnes mám pro vás jednu velmi jednoduchou hádanku, tak jednoduchou, že dokonce ani není zapotřebí přikládat fotografii. I když - kdoví, platí-li to vždy a všude. Já pevně věřím, že to tentokrát nebudete brát jako skutečnou hádanku, ale spíš jako malé připomenutí (tak jsem ostatně pracovně pojmenoval i novou rubriku), protože tento člověk si připomenutí zaslouží o to víc, že se ho někteří samozvaní soudci pokusili několikrát v jeho životě odsoudit k zapomenutí.

Indicií jsem tentokrát dal dohromady o něco víc, než je zvykem u fotohádanek, ale snad to nebude na škodu:

1. Přestože většinu života strávil v emigraci, jeho češtinu a brilantní schopnost ji používat mu mohla většina Čechů jen závidět.

2. Měl velmi pozitivní vztah k Francii, kde studoval a několik let i pracoval.

3. Ač jeho předválečná existence nemohla být zpochybněna, dlouhá léta se o něm u nás nesmělo oficiálně mluvit, proto když jsme v roce 1987 na kolejích pořádali program na jeho počest, připadali jsme si, jako že pácháme kdovíjaký odboj.

4. Hrál v mnoha filmech, více v zámořských než českých.

Nedělní miniglosy č.123

Jaromír Jágr dostal kromě nabídek z kanadsko-americké NHL a z ruské KHL i nabídku stát se čestným předsedou Českého svazu chovatelů želv. Tuto nabídku dostal okamžitě poté, co se ukázalo, že nemajetný kladenský hokejový klub nabídl svému odchovanci za podpis dvouleté smlouvy místo peněz Poldinku.

-----------------------

V Praze-Bubenči byla jedna z ulic na počet bývalého amerického prezidenta přejmenována na ulici Ronalda Reagana. Ulice je nakonec umístěna v Praze, i když politologové i filmoví historici zastávali názor, že příhodnější by bylo její umístění někde na divokém českém západě. Nyní se vybírá vhodná ulice, kterou by bylo možné pojmenovat po dalším americkém prezidentovi, Georgi W.Bushovi. Z kuloárních informací zatím vyplývá, že Bushova ulice by měla být pravděpodobně v Hodoníně poblíž moravských naftových polí.

 

Fešák pastevec

Stádo bylo slyšet zdaleka jednak díky zvučnému cinkání zvonečků a jednak díky úžasné akustice horského údolí. Zpoza zátočiny ukrývající se za vyprahlou srpnovou vinicí vyšel sympatický starší muž a za ním malé kozí stádo. V porovnání s některými "velkokapacitními" stády, která když procházejí údolím, provoz na cestách se na dlouhé minuty zastaví, jde jen o malé soukromé stádečko. Ale pastýř byl milý a jeho svěřenkyně fotogenické.

"Můžu si vás vyfotit?" zeptal jsem se lámanou řečtinou naučenou frází. "Samozřejmě! Proč by ne?" udělal energické vstřícné gesto rukou a zastavil své rázné a dlouhé kroky. Jako na povel se zastavilo i celé stádo.

 

Čekání na rozbřesk

Rozpíjím se

v tvých očích

mezi duhovými pstruhy.

Upíjím

ze svatebních střevíčků

živorodou šťávu.

Drobím se

do barev vycházejícího slunce.

Probíhám

slalomovou drahou

v aleji ukřižovaných snů.

Polykám

cigaretový dým

vzdušných zámků.

V rytířské zbroji

čelem ke světu

větrných mlýnů

rozjímám

o svatých pocestných

a nástrahách darů.

Oroduji

za nekončící pouť

těch, co čekají na znamení.

S radostí

dýchám.

Nedělní miniglosy č.122

Kromě investigativních pořadů 168 hodin a Reportéři ČT a diskusních Otázek Václava Moravce jsou trnem v oku politiků i jiné pořady veřejnoprávní televize. Objevují se například hlasy, že by bylo vhodné konečně zrušit televizní předpověď počasí, protože je nevyvážená a dlouhodobě prokazatelně upřednostňuje západní proudění, zatímco předpověď počasí ve skutečně veřejnoprávní televizi by měla brát vyváženě v potaz proudění ze všech čtyř hlavních světových stran.

-----------------------

Fatální dopady na českou ekonomiku může mít rozprášení mezinárodního gangu zlodějů aut, které bylo zveřejněno policejními orgány v minulém týdnu. "Měli bychom si konečně uvědomit, že zloději jsou jednou z největších hybných sil rozvoje naší ekonomiky," prohlásil šéf komory automobilového průmyslu. "Pokud se výsledky policie ve vyšetřování budou i nadále zlepšovat, dojde ke snížení počtu prodaných automobilů, což se negativně projeví i v síti dodavatelských firem a výsledkem může být výrazné zvýšení nezaměstnanosti. A to vůbec nemluvím o tom, že díky snížení rizika krádeží začnou krachovat pojišťovny." Ministerstvo práce a sociálních věcí na zveřejněnou výtku zareagovalo okamžitě nabídkou rekvalifikačního kursu, ve kterém by se zájemci naučili pod vedením zkušených odborníků alespoň základní zlodějské techniky, což by mohlo ve střednědobém horizontu nahradit výpadek produkce způsobený neuváženou aktivitou policistů.

 

O kultu kulatých čísel

Je zajímavé, že lidé mají tendenci připomínat si jubilea a kulaté hranice. Jako by sté vydání časopisu mělo být významnějším než sedmdesáté třetí, jako by deset let ve společném manželství byl důležitější mezník, než řekněme dvanáct let a dva měsíce. Jako by rok 2000 byl důležitějším historickým předělem než třeba 1978. Jako by desátý uběhnutý maratón platil víc než osmý, i když člověk třeba sotva doklopýtal do cíle. Co nás tak fascinuje na kulatosti čísel, že tomuto trendu holdují i lidé zcela nekulatí, často jinak s ostře vyhraněnými až ostnatými názory a navzájem se špičkující? Měli bychom si kulaté mezníky připomínat nebo by nám měly být lhostejné, protože jejich vyzdvihování je zavrženíhodnou diskriminací těch ostatních, obyčejných, nedostatečně zaoblených?

Na některé kulaté příležitosti svého života se pamatuji, protože se přihodilo něco, co se běžně nepřihází: Desáté výročí svatby jsem např. oslavil zemětřesením. Ke třicátinám mi (ač neslávistovi) darovala fotbalová Slavie Praha postup do semifinále poháru UEFA (tzv."kulatý nesmysl" je ostatně dobrým symbolem kulaté příležitosti). A vzpomněl bych si možná i na první školní poctivě zakulacenou pětku.

 

Fotohádanka č.7

Někteří z věrných čtenářů už se pídili, proč jsem zanevřel na kdysi dost návštěvnicky oblíbené fotohádanky. Nebojte, nezanevřel jsem na ně, jen jsem neměl vyfoceno nic zajímavého, co by se dalo aspoň trošku rozumně fotohádat. Tak se po skoro půl roce pokouším navázat na upozaděnou tradici a jeden obrázek vám dnes nabídnu. Sluší se ale, aby hádanka po takové době nebyla moc těžká, a proto jsem vybral něco, co uhádnete naprosto jednoduše a rychle.

 

O zázračných studánkách

Jak okouzleně sleduji prakticky po celý život a v posledních měsících zvlášť, život je nekončící řetězec větších či menších zázraků přetržitě po sobě jdoucích. To však neznamená, že je možné se takových zázraků nabažit; každý nový je dobrý, žádným z nich, objeví-li se příležitost, jistě nepohrdneme. A když nám někdo zázraky výslovně nabízí, je možné takovou nabídkou jen tak beztrestně odmítnout?

I v části Beskyd, kde jsem strávil poslední tři dny, je několik zajímavých míst, která vás - jste-li jako já zázrakům příznivě nakloněni - potěší. Zmíním se o dvou: Prvním je místo veřejné, obecně dostupné a zázraky proslavené, dalo by se říct, že jde o místo institucializovaného zázraku, pro jehož dosažení je nejlepší zvolit masovou akci. Tím druhým je místo osobní, decentnější, místo, o jehož účincích dosud ví jen omezený počet zasvěcených, ale já se vám rád svěřím, protože když už na těchto stránkách trávíte svůj čas (a někteří z vás nemálo, před čímž smekám a děkuji), měli byste z toho občas mít i nějakou tu malou "konkurenční výhodu". No řekněte - co už může být větší konkurenční výhodou než právě zázrak?

 

Slíbených pár fotek z Mionší

V pátečním článku o svých zážitcích z pralesa Mionší (text k přečtení ZDE) jsem vám zůstal dlužen ilustrační obrázky. Ale však vy jste šikovní zkušení čtenáři a nějak si to s textem propojíte dohromady :-)

Z naučné stezky je v údolí dobře vidět i hotel, kde jsem bydlel. Takže vám dávám možnost nahlédnout přímo do intimity svého pokoje. Nemám uklizeno, omlouvám se.

 

Nedělní miniglosy č.121

První historickou stávku svých členů uspořádal Odborový svaz českých workoholiků. Předseda svazu nicméně nepovažuje stávku za příliš úspěšnou: "Přestože jsme stávku vyhlásili vzhledem ke specifickým potřebám našich členů na neděli, nikdo si na ni neudělal čas. Ještě štěstí, že se ani mně v neděli nepodařilo odtrhnout od práce, takže jsem to fiasko neviděl na vlastní oči."

-----------------------

I v České republice se postupně dostávají do módy biovýrobky. Po velkém úspěchu prodeje biopotravin z tzv.farmářských trhů byl teď natočen první český bio filmový dokument s názvem Bio Ilusion. "Myslím, že naše společnost je pro natáčení biodokumentů přímo předurčena," prohlásil nejmenovaný ředitel společnosti FeBio.

 

Pralesem Mionší

Pozn.: Bohužel, po velkém elektrickém výpadku se stále ještě nepodařilo na mém hotelu zprovoznit internet. Nouzově tedy "vysílám" aspoň přes mobilní připojení, které ovšem na hotelu nefunguje. Měli byste ze mě radost: Popadl jsem tedy po ránu notebook s napsaným článkem a vyrazil "žhavit" do údolí k silnici, kde je aspoň nějaký (mizerný) signál. Omlouvám se proto, že je text bez fotografií, ale to je momentálně mimo zdejší technické možnosti. Fotky tedy doplním později formou speciálního fotočlánku.

Od rána jsem přemýšlel, jak by mi prales Mionší ještě mohl zabránit, abych ho konečně navštívil. Zkusil už v historii ledacos a zatím se vždycky ubránil. Když jsem včera jel kolem vstupní brány autobusem, znervóznělo mne, že vedle vchodu visel úplně stejně zmuchlaný a potrhaný papír jako vloni, kdy oznamoval, že je právě zavřeno, poněvadž zvířata odpočívají a nepřejí si být rušena. Pro jistotu jsem se zeptal, jestli je prales přístupný, pána z hotelové recepce. Odpověděl něco v tom smyslu, že by prales měl být otevřený, jestli ho ovšem právě nezavřeli, a že se otevíral právě teď, jestli se tedy nebude otevírat až v červenci. Ruku do ohně, že tuší, o jakém pralese mluvím, bych věru nedal. Předpověď navíc ohlásila pro Beskydy celodenní déšť, což černě podmračené ráno potvrzovalo, stejně jako zmíněný pán z recepce, který to přece musí vědět, když je místní. Déšť mě ale od návštěvy pralesa neodradí, i kdyby lilo jako ve Wimbledonu a "padaly kočky a psi". A tak jsem prostě vyrazil. No co, v nejhorším opět ostrouhám, tak aspoň budu mít dobrý důvod přijet zase příště. Ale brána byla tentokrát dokořán a zmuchlaný a potrhaný papír pravil pouze to, že prales je přístupný jen do konce září. A černá opona na obloze postupně přecházela v šedou.

 

O stávkující beskydské elektřině

Že je elektřina dobrá věc, to vím už od té doby, kdy jsem kdysi v plně elektrizovaném bytě musel strávit dva ryze bezelektrické dny. Tehdejší důvody již jsou dávno vedlejší, důležitý je zážitek, kterého se mi dostalo - shodou okolností totiž tehdy dvacetistupňovými mrazy vrcholil leden. A tak když si na ony dva temné dny vzpomenu, dodnes jde o vzpomínky tak mrazivé, že se mi na povrchu těla začne vytvářet jinovatka.

Jinovatka v červnu - dokonce i když jde o červen v Beskydech - opravdu nehrozí, naopak včera byl velmi teplý den, z mé beskydské několikadenní anabáze asi nejteplejší. Jakmile náš ranní autobus nechal za sebou Prahu, celý život vykolejený stávkou se - aspoň jak jsem se domníval - vrátil do normálních kolejí. Sice jsem si v autobusu moc nepospal, protože jsem vyfasoval mluvného souseda, který se právě vrátil z jakéhosi adrenalinového zážitku ze zahraničí a toužil se jednak dozvědět, co vše se u nás odehrálo za jeho nepřítomnosti, jednak potřeboval někomu zvučným hlasem povyprávět aspoň malý kousek toho, co prožil (a bylo toho hodně). Nebránil jsem se, i když z plánovaných pěti hodin spánku, kterými jsem hodlal dohnat noční zážitky ze stávkujícího hlavního nádraží (viz včerejší článek), zbylo jen asi třicet minut mezi Brnem a Olomoucí.

 

Noc stávkujících duchů

Jak už jsem psal předevčírem, můj původně zcela nevinný a nenápadný výlet do Beskyd se díky stávce železničářů proměnil skoro v dobrodružství. Místo toho, abych se v klidu vyspal do růžova, vyrazím už v noci, abych se ještě před zahájením celodenní stávky dostal do Prahy. Jsem zvědav, jak se dá strávit noc na stávkujícím nádraží, kdoví jak se to podaří? Udělal jsem proto nakonec netradiční věc: Protože vím, že celou noc budu kvůli stávkujícím dopravákům postávat či posedávat bůhvíkde a učitě budu dělat spoustu jiných věcí než spát, šel jsem si lehnout v osm večer. Co kdyby se mi povedlo na chvíli usnout? Každá minuta spánku bude ještě dnes dobrá. Kupodivu jsem i v zapadajícím sluncem prozářené ložnici usnul prakticky okamžitě. Budík mě probudil přesně v deset večer; jako bych procitl do rána v dočista jiném časovém pásmu. "Letím do Melbourne, je to daleko, tak prostě musím vstávat brzy", přesvědčuji se, abych vstal bez větších protestů. Protestů bude ostatně dnes v noci a zítra celý den ještě dost. Za hodinu mi jede na příštích 30 hodin poslední vlak do Prahy. Tedy aspoň doufám!

 

Svítání

Pozn.: Kdysi jsem zanechal na jednom ze spřízněných blogů krátký veršovaný komentář, který se mi od té doby opakovaně připomínal a neurvale se dožadoval využití v regulérní básni. Dnes mu to tedy umožním, i když i nadále platí, že z krásných snů se snažím pokud možno neprobouzet. Kdybych vás náhodou potkal a nepozdravil, nejsem tedy neslušný, jen právě sním :-).

Třepotavý

záchvěv noci

včera a dnes

svítá

bez dechu

a ztrácí řeč.

Ostrý řez

do mechu

srdcem nabroušeným

jak samurajský meč

Jaká hrůza

ze sna procitat

když pro noc přijde kat

a lůza!

O vydírání a cestě do Beskyd

Pamětníci mezi čtenáři vědí, že jsem se loni na jaře vypravil na pár dní do Beskyd na Jablunkovsko, přičemž hlavním bodem programu měla být nepříznivými okolnostmi různého druhu již roky odpíraná návštěva pralesa Mionší. Ani loňský pětidenní výlet nakonec nevedl k úspěchu, nikoli tentokrát kvůli nepříznivým externím vlivům, ale kvůli vlastní hlouposti, protože jsem si nevšiml, že naučná stezka pralesem se otevírá až v červnu. Prochodil jsem tedy Jablunkovsko křížem krážem, ale Mionší jsem nenavštívil. Za rok, řekl jsem si, za rok přijedu v červnu a konečně po tolika letech uvidím, co jsem si vždycky přál spatřit. "Za rok" už je tu, nastal červen, zrekreovaná divoká zvířátka po zimě opět zaujala svá nasmlouvaná místa v panenské přírodě, rostlinky a stromy narovnaly své stvoly a kmeny a fešácky pročísly listoví. Přišel můj čas.

Dlouho jsem zvažoval, jaký termín výletu zvolit. Chtěl jsem návštěvu stihnout ještě před prázdninami, kdy se zdejší oblast přece jen asi víc zaplní návštěvníky. Nakonec jsem se rozhodl udělat si víkend prodloužený o poslední dva dny dosud nevybrané loňské dovolené. Po určitých peripetiích (vloni vytipovaný hotel již nefunguje) jsem si zarezervoval vyhovující ubytování a zbývalo mi jen těšit se na klid, čerstvý vzduch, boubelatou krajinu a spoustu zajímavých objektů k fotografování. Idyla trvala přesně do minulého víkendu.

 

Nedělní miniglosy č.120

Mezi poslanci Parlamentu České republiky se šíří nervozita. Firma Diag Human, která je ve dlouhodobém sporu s českým státem, prý nechává v zahraničí kromě uměleckých předmětů v majetku českých institucí soudně zabavovat i členy českých parlamentních a vládních delegací. Protože parlamentní turistika je oblíbeným českým sportem, počet českých politiků, kteří byli v zahraničí zadrženi a následně zabaveni, prudce roste, čímž hrozí zbrzdění a posléze úplný kolaps legislativního procesu a vládních reforem v ČR. Experti sice připouštějí, že dlouhodobé umístění většiny českých politiků v depozitářích zahraničních exekučních úřadů může mít dopady na image našeho státu, na druhou stranu ale uklidňují veřejnost, že v českých podmínkách je rychlost zavádění reforem na počtu přítomných poslanců a ministrů zcela nezávislá.

-----------------------

Řecká vláda oznámila, že razantně zmenší počet ozdobných bambulí na botách čestné stráže na náměstí Syntagma v Athénách, čímž by mělo dojít k dalšímu snížení nákladů na fungování řeckého státu. Evropská unie přijala tento vstřícný krok s nadšením a na oplátku uvolnila ze svého rozpočtu další prostředky na pomoc Řecku ve výši 100 miliard eur.

 

Planetárium

Hladce oholený

kráčím po pobřeží vesmírného moře,

plavu vzduchoprázdnem

nedozírné ceny

ve slunečním větru

a mám dnes trochu těžkou hlavu

z beztížného stavu.

Z oběžné dráhy

koukám se k tobě do Velkého vozu

kapesním teleskopem

na Ryby, Berany i Váhy

a soukám své neoholené věty.

Na bedrech půlku světelného roku

a velkorysou půjčku, která

zruinovala i Jupitera.

Dívám se zpříma

do hlubokých očí svého mikrofonu

na pád i vzestup Říma.

Žádný div, že srdce váží tunu

na Neptunu.

A někde v dálce

za Marsem, Merkurem či za Uranem,

ticho zakousnuté do lýtka

plyšového medvídka.

Stokrát jsme padli, stokrát vstanem,

než naši urnu

vysypou kdesi u Saturnu.

Hlas se mi okouzleně třese:

Jak skvostný obraz v skromném rámu!

Prostě tak, jak se sluší

na Venuši.

Královský průvod v Dobřichovicích

Nevím, jak je to u vás, ale u nás v Dobřichovicích se minimálně jednou ročně ukáže císař římský a král český Karel (Čtvrtý nebo První, jak je vám to milejší, obojí je pravda). Ano, pan král (dnes by se jmenoval nejspíš Karel Král) trochu mate zdejší žáky, kteří se o něm ve škole učí, že zesnul již léta Páně tisícího třístého sedmdesátého osmého, a přitom na koni v královském průvodu vypadá tak svěže.

Tradiční královský průvod startuje (smí-li se v souvislosti s naoko váženým královským průvodem vůbec použít taková sportovní terminologie) v sobotu ráno z katedrály Svatého Víta a do sobotního večera dorazí až do Dobřichovic. Zde se průvodníci nasytí a napojí, poveselí se při sledování divadelního představení a ti méně šťastní a romantičtěji založení přenocují v improvizovaném ležení. V neděli pak pokračují dál proti proudu Berounky až na královský hrad Karlštejn. No a právě v místě, kde se dal pestrobarevný průvod v neděli dopoledne opět do pohybu, jsem udělal jen pár dokumentačních fotek, protože hodně nepříjemné tvrdé světlo fotkám moc nepřálo.

 

Nedělní miniglosy č.119

Původní informace, že ke statkářce Havránkové přijelo smlouvu o prodeji pozemků dosud bránících dostavbě dálnice D11 do Hradce Králové, slavnostně podepsat všech 12 ministrů, se kterými 17 let jednala, se ukázala jako zavádějící. Ve skutečnosti se pouze shodou okolností na jednom místě poblíž Hradce Králové sešly dva filmové štáby, které zde točí exteriéry k remakům slavných filmů Zkrocení zlé ženy a Dvanáct rozhněvaných mužů.

-----------------------

Podle našich informací připravuje česká vláda zavedení další důležité reformy, kterou je přesunutí víkendu ze soboty a neděle na středu a čtvrtek. Zároveň by měly být zcela zrušeny pondělky, jejichž obliba podle průzkumů veřejného mínění dlouhodobě klesá. Odbory proti další fázi reformy podle očekávání ostře vystoupily a nadále požadují, aby se pracovalo jen v pátek třináctého.

 

O nepřekonatelném rekordu

"Na co vlastně celou tu dobu myslíš, když běžíš maratón?" ptávají se mě známí, kteří vědí, že si tento běh snažím vždycky vychutnávat co nejdéle. V očích mají poťouchlý úsměv, asi jako když se lidé ptají kosmonautů, jak chodí ve stavu beztíže na záchod. "Hmmm," odpovídám rozpačitě, "vlastně ani nevím." Prostě mi tak běží leccos hlavou a máloco z toho v ní zůstane. Dá se to vůbec zachytit? A tak jsem se dnes ráno rozhodl, že během naplánovaného výběhu zkusím myslet na to, na co myslím, abych konečně jednou dokázal poctivě odpovědět. Vždyť mě by to vlastně taky zajímalo!

Rozbíhám se po trase, kterou už jsem běžel mockrát, kolem Berounky po polní cestě k železničnímu mostu v Mokropsích a zpět, to celé dvakrát, což dá dohromady něco mezi patnácti a šestnácti kilometry. Je nádherná ranní předzvěst horkého slunečného dne a bezvětří, ideální podmínky. Přebíhám řeku, zhluboka vdechuji ranní vlhký vzduch a myšlenky odplouvají kamsi do daleka. Vířící molekuly vzduchu ve svém rejdivém tanci vytvoří obraz, který už dlouho vídám jako poslední před usnutím i první po probuzení a dost často taky mezi tím. Přemýšlím o tom, proč zrovna ten a ne jiný, jednodušší, a jako obyčejně na nic kloudného nepřicházím. Občas jsou důvody tím nejzbytečnějším na světě.

 

O školních tahácích

Docela by mě zajímalo, jestli existují nějací lidé, kteří nikdy v životě ve škole nepoužili tahák. A pokud existují, rád bych věděl, zda je tomu tak proto, že jsou natolik čestní anebo to má jiný důvod. Jsou to géniové s fenomenální pamětí? Jsou to rebelové, kteří zásadně odmítají plout s davem nebo lidé bojácní, kteří by si to také rádi vyzkoušeli, ale bohužel se při páchání podobného přestupku třesou tak, jako by osnovali teroristický útok? Anebo jsou to jen lenoši, kterým je líto hnout prstem a ani pokušení učinit něco nekalého je nepohne k činu?

Když jsem ještě chodil do školy, přišlo mi postavení studenta a učitele nevyvážené nejen mocensky, ale i "tahákově". Zatímco studenti byli za své načapané taháky popotahováni a sankcionováni, učitelům, jejichž tahákům se eufemicky říkalo "přípravy", to procházelo zcela bez problémů a dokonce po nich jejich ředitelská a inspektorská vrchnost takové taháky vyžadovala. Učitelské taháky ovšem většinou moc kvalitní nebyly Protože se nemusely skrývat v ilegalitě, bývaly zbytečně veliké, byly náročné na orientaci a často se vyznačovaly křiklavými kombinacemi barev. Ve volné přírodě, nechráněn protekcionistickými pravidly, by musel takový druh taháků brzy vyhynout.