Co myslíte, může existovat nějaký vhodnější měsíc pro vysazení malého dubu, nežli duben? Kdybych žil na Slovensku (nebo téměř kdekoli jinde), měl bych o tom možná pochyby, protože apríl je korektní název, který nenapovídá a nelobuje. Ale duben? A tak se naplnil čas největšího z mých tří doubků - potomků hrdého jedenáct set let starého svatováclavského dubu ve Stochově. O této historii jsem již dvakrát psal v článcích
O svatováclavských žaludech a
O třech Václavících, takže zájemci si mohou přečíst podrobnosti. Pro nezájemce pouze shrnu, že jsem se na svátek Svatého Václava, slavného to českého patrona a přednostu blanických rytířů, v roce 2009 odjel podívat na majestátní stochovský dub, jehož jediná živá větev ještě dává na podzim úrodu svatováclavských žaludů. I sebral jsem sobě tehdy tři z nich a téhož dne jsem je zasadil. No a v rozmezí půl roku, první v listopadu, druhý v březnu a třetí v květnu, mi vyrašily tři malé rostlinky - dubíci Václavíci. Pěkně jako u starých dobrých Přemyslovců: Václavík I., Václavík II. a Václavík III. A dobře se to pamatuje, protože všichni tři (ač různě staří) mají vlastně svátek i opravdové narozeniny v jeden jediný den.
Tři duboví bratři sdíleli dlouhou dobu jediný květník na okenním parapetu mého dobřichovického bytu. Jenže to pochopitelně není pro pořádná dubiska kdovíjaké pohovění, a tak bylo zřejmé, že spíš dříve než později bude potřeba dubíky rozdělit a vysadit je na definitivnějším místě než je dobřichovické okno, byť je z něho nesporně moc pěkný výhled. Ale kde najít v dnešním světě pro dub takové místo, kde by mohl mít šanci růst dalších jedenáct set let. Zkuste si jen v hlavě promítnout, co všechno se stalo za posledních víc než tisíc let. Kolik bouří se přehnalo, kolik škodné nejrůznějšího druhu se za tu dobu urodilo, kolik prostoru dříve vyhrazeného mimo jiné i dubům bylo donuceno otročit člověku! Jen považte, co vše musí být splněno, aby se nějaký strom mohl dožít takového věku.
Již loni na podzim jsme se domluvili s blogerkou Luckou (odkaz na její blogové stránky připojuji
ZDE), že budu-li chtít, můžeme jednoho z Václavíků vysadit u ní. Prostoru je tam dost a jak už jsem z Lucčina blogu věděl (a dnes si na vlastní oči ověřil) vejdou se do něj koně, kozy, včely, příjemní lidé a rozverné děti a spousta dalších zajímavých životů a věcí. Proč by se neměl vejít i Václavík, druhý toho jména? Minulý týden jsem tedy provedl náročné chirurgické oddělení tří stromků, které byly svými kořínky spojené jako siamská trojčata, a dnes jsem Václavíka II. slavnostně naložil do igelitky a vyrazili jsme.
"Jé, ty máš hezkej stromeček," pověděla mi ve vlaku obdivně jedna malá holčička. Její maminka se na mě sice dívala trochu jako na šílence, který právě veze svou jedinou vypiplanou sovu prodat na trh do Athén. Vždyť dubů je tady kolem dokola přece spousta. O jednoho víc či míň! Holčička ale na mém dubu mohla oči nechat a já od ní na oplátku za to podívání dostal sežmoulaný žlutý kvítek pampelišky, zřejmě jako odměnu za to, že mám rád malé doubky. To se mi na dětech líbí: Nehodnotí chladnou logiku provedení ale planou nadšením pro úmysl, pro bohulibý záměr. V takových krásných chvílích jsou ochotny zapomenout, že jsou právě na vrcholu svého období otázek a neptají se na důvod, protože je jim jasný. Obřadně jsem její dar přijal.
Lucka už měla pro zasazení dubu všechno připravené: Místo, nářadí i drátěné pletivo na ochranu stromku proti krokadýlům, sněžným levhartům, vlkodlakům a megamravencům, kterých jsou okolní lesy jistě plné a kteří by si na malém šťavnatém dubu ochotně smlsli navzdory jeho starému přemyslovskému rodokmenu. Starý svatováclavský dub prý podle legendy sázela na počest svého čerstvě narozeného vnuka sama kněžna Ludmila. Inu, přece jen, doba je dnes o něco plebejštější a místo vznešené prvobytně křesťanské aristokratky tentokrát stromek sázeli dva obyčejní blogeři bez špetky královské modré krve. Ale to mě věru netrápí, zejména když si vzpomenu, že paní Ludmila byla nakonec uškrcena a posléze prohlášena za svatou, což bych si obojí - bude-li to záležet aspoň trošku na mně - celkem ochotně odepřel. Dohodli jsme se s Luckou, že pokud mnou rozmazlený (protože ve skleníkových podmínkách dobřichovického interiéru dosud pěstovaný) stromek přežije šok ze střetu s živou přírodou, kterou dodnes vídal - bytem v mém obýváku - jen v televizních dokumentech, dostane Václavík II. časem nějakou pamětní ceduli, aby bylo kolemjdoucím poutníkům jasné, že to není jen tak obyčejné křovisko.
Ještě pořádně zalít, táááák, no a pracovní část programu je za námi a teď už zbývá porozhlédnout se po malebném okolí a ocenit krásný výhled, který dostal stromek do vínku, probrat společně některé zážitky a zkušenosti z našeho blogování no a jako vítaný bonus byl i v ohni opečený buřtík a doušek dobrého vína a milé a srdečné společnosti. Co víc jsem si mohl přát?
Vlastně přece jen mohl - takovou drobnost: Mám totiž stále ještě doma Václavíka I., který jako prvorozený je sice překvapivě nejmenšího vzrůstu, ale zato má nejpevnější kmínek, tak pevný, že již se rozhodl k přízemní růžici dubových listů přistavět i první patro a boční větvičky, a Václavíka III., který je benjamínkem a musel jsem mu slíbit, že s ním nikdy, ale opravdu nikdy nepojedu do Olomouce. Tak co? Nemáte někdo zájem o tyhle dubové patricije? Jestli ano, podrobím vás zničujícímu křížovému výslechu, a když mě přesvědčíte, že právě u vás se budou mít stromky příštích jedenáct set let jako v peřince, rád opět nasednu do vlaku a vydám se na pouť do Athén i se zbylými sovami.
A pak se třeba jednou vrátím do Stochova pro další várku žaludů. Dřív než na obdivuhodném kmeni slavné legendy uschne i poslední dosud živá větev.
