Nedávno jsem někde poprvé slyšel nové krásné a úderné "české" slovo lídryně. Lísklo mne svým zvukem přes líce a uším na první poslech neladilo. Měl jsem kdysi co dělat, aby mi nenaskakovala kopřivka i z lídrů, natož z jejich ženského klonu. Ale asi si musím zvykat, že se tento výraz bude z hlubin jazyka vynořovat častěji, jako velryba, které se věkem začíná krátit dech. I když upřímně řečeno, že zrovna nějaký podivný bloger s hrudkou másla na pleši se pozastavuje nad slovem lídryně, je samo o sobě dost na pováženou.
Pak jsem si ale řekl - proč vlastně ne? Když může být doktorka, učitelka, herečka i obchodnice, když může být podnikatelka, klavíristka, výtvarnice i básnířka, když může být psycholožka, krotitelka i chytrá horákyně, když postupem času přirozeně přibyla i analytička, manažerka či poradkyně a nikdo se nad tím vším nepozastavuje, proč by vlastně nemohla existovat lídryně? A přesto mi na tom slově něco neladí, nebo lépe řečeno - neladí mi na něm skoro nic, jako by přímo v jeho epicentru bylo zakleto něco podivného, co vzbuzuje jazykovou obezřetnost. Zatímco v uvedených profesích ženy už dávno zdomácněly a na chytré horákování mají dokonce v pohádkách monopol, do lídrování u nás dámy začaly fušovat teprve nedávno, pominu-li ovšem kněžnu Libuši a Marii Terezii, které ovšem není možné považovat za typické lídryně v dnešním pohnutém smyslu toho slova. Není tedy žádný div, že se mnoha lidem jazyk kroutí neochotou něco takového vyslovit.
