Poznámka: Jako poslední dobou již obvykle, dopolední úvodník píšu doma v Dobřichovicích. Dnes snad ale konečně po delší době dorazím odpoledne někdy kolem 14:00 do své pražské "miniglosové kavárny" naproti Bílé labuti, kam jsem se v prosinci kvůli nepříjemnostem se zády vůbec nedostal. Popravdě, už se na to těším, jsem docela "konzerva", která má ráda své tradice, a hlavně jsem rád, že už se dokážu sám bez větších bolestí přemisťovat, to jako svobodomyslný člověk docela oceňuji :-).
--------------------------------------------------------------------------------------------
Po dvou nedělích vánočních prázdnin se v novém roce opět hlásí Nedělní miniglosy, náš blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už více než 16 let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. Vítám vás už u 806. vydání Nedělních miniglos a na začátek se jako obvykle pokusím shrnout to, co se u mne v období od posledního vydání NMg odehrál. Tentokrát je toho opravdu hodně, tak vyberu jen pár hlavních bodů.
Štědrý den jsem jako obyčejně strávil sám doma, sice bez dárků, ale s vánočními tradicemi, které mám rád (vánoční hudba, kapr s bramborovým salátem, zdobení stromečku, lití olova). Na Boží hod jsem jel ke své rodině do Staňkova, ale už 27. prosince ráno jsem byl zpátky v centru Prahy, kde jsem měl sraz s několika přáteli, se kterými jsem podnikl celodenní procházku po Praze (s mými zády to sice bylo náročnější, ale nakonec k mému překvapení celkem proveditelné). Pak jsem byl tři dny v práci a silvestr a Nový rok už jsem zase trávil v klidu doma, poslal jsem cca 400 přání do nového roku a připravil jsem tradiční výběr svých nejlepších několika fotek z roku 2025. Do pražských ulic jsem se vrátil až včera a jen na chvilku, víceméně symbolicky; popravdě, nemám začátek ledna obecně moc rád, protože nastává dlouhé období čekání na jaro, které nemá žádný velký vrchol, jakým jsou kolem slunovratu třeba právě Vánoce.
Teď už začínám ladit lednový program. V pátek večer začala ve PhotoPlace Gallery v americkém Vermontu mezinárodní fotovýstava Filling the Frame, kde je mezi celkem 35 fotkami i jeden můj snímek (jen pár hodin před vernisáží mi do Dobřichovic přišel výstavní katalog, který ještě na blogu možná představím). Už teď vím, že ve středu 21. ledna od 17:00 se bude konat už neodvratně poslední komentovaná prohlídka mé malé výstavy Černobílá minima v Divadle Kámen na pražské Invalidovně (tak přijďte, je to fakt poslední šance, většina z těch fotek na dalších výstavách - třeba té velké červnové "Viděno čtyřmi" na zámku v Dobřichovicích - k vidění nebude). A je pravděpodobné, že příští Nedělní miniglosy nebudu psát ve své tradiční kavárně, ale někde na cestě do České Třebové, kde jsem slíbil být na jedné z asi šesti fotografických výstav, na kterých jsem v lednu vystavujícím přislíbil svou účast.
V období od posledního vydání NMg jsem publikoval celkem pět nových článků: Ještě před Vánoci to byla "recenze" vpravdě neobyčejné knihy Úlice spisovatelky Jakuby Katalpy. K prosincovým trampotám se zády, hlavně s jejich bederní částí, jsem se vrátil v článku O plánech a věcech nepředpověditelných. Šťastný, že to vůbec šlo, jsem přímo na Štědrý den zveřejnil fotoreportáž ze své tradiční předvánoční malostranské procházky (kterou jsem oslavil už své patnácté "volitelné narozeniny") v článku Předvánoční procházka a vánoční přání. Po Vánocích jsem přidal článek Co mi letos vyvěštilo vánoční olovo, i když mě jako obyčejně houbeles zajímaly věštby pro mě, ale důležitá pro mě byla především předpověď pro jednoho zde na blogu nikdy nejmenovaného člověka, jehož budoucnost je pro mě mnohem podstatnější věcí než ta moje. No a na Nový rok jsem v článku Poslední (a nejdůležitější) přání. připojil svoje tradiční péefko, letos už sedmnácté ze série zahájené v roce 2010, kdy si vždy jako motiv vyberu jednu svou fotku pořízenou v daném končícím roce. Ze starších textů se dnes vrátím jen k článku O dobrodružném strýčku Antonínovi a velké cestě na jih, ve kterém jsem zveřejnil svá - pro mě osobně velmi překvapivá - první zjištění o exodu velké skupiny obyvatel Chotěšova (včetně několika mých příbuzných) v polovině 19. století do oblasti Aucklandu na dalekém Novém Zélandu (během svátků se mi podařilo zjistit dost dalších informací, takže se k tématu v dohledné době určitě vrátím).Každopádně vám všem, kteří si sem chodíte pravidelně, občas nebo jen zcela výjimečně či pouhou shodou náhod číst, děkuji za vaše návštěvy i komentáře a do dalšího týdne a vlastně i do celého nového roku vám jako obyčejně přeji, ať se vám daří vše, na co sáhnete, i to, na co byste si sáhnout přáli.