Co mi také přinesl rok 2025

V roce 2014 jsem na svém blogu poprvé publikoval lednový článek shrnující některé události a zážitky které mi bylo dáno zažít v právě uplynulém roce. Stala se z toho tradice, kterou jsem v loňském roce  poněkud narušil a dost neochotně jsem se přiměl sepsat něco podobného až v průběhu února - především proto, že se mi vzhledem k některým ne zcela povzbudivým okolnostem vůbec do jakéhokoli bilancování nechtělo. Ale v poslední době jsem si z některých náznaků dal dohromady povzbudivou představu, že teď snad už by podobný bilanční článek mohl zase nabýt aspoň části svého původního smyslu, aniž bych měl při tom pocit, že se ve světě musí nejdřív něco podstatného (aspoň tedy pro mne) napravit. Tedy ne, že by svět v řadě ohledů nešílel úplně stejně jako loni, v mnohém je vykolejený ještě víc, ale události, které rozhodují o mé každodenní náladě a chuti pouštět se do dalších denodenních půtek s životem a o tom, jestli napíšu, Co mi také přinesl právě skončený rok, se rozhodně netočí ani kolem toho, jaké gaunery jsme si zvolili, aby nás reprezentovali, ani podle momentálních výpadků zdravého rozumu usnášeníschopné většiny amerických voličů.

Pořád jsem váhal, ale však mě znáte, že občas docela dám na sny. No a právě ten dnešní, ranní, byl tak živý a tak výslovný, že mě speciálně přesvědčil, že bych tenhle blogový neoficiální souhrn měl napsat "v řádném lednovém termínu" a bez donucení tradicí, abych tak dal aspoň malinko najevo, že věci sice nejsou ještě zdaleka normální, ale aspoň z velké dálky nezřetelných indicií snad vyhlížejí o něco lépe - když už možná úplně ne ve skutečnosti, tak aspoň v závojích ranního snu. V tomhle směru prostě každá drobnost potěší a žádné stéblo není tak tenké, aby se ho tonoucí v informačním moři nezkoušel zachytit. A tak jsem si tedy opět zkusil načrtnout pár bodů, které jsou drobnými střípky skutečnosti, jejíž celkový obraz z nich nesložíte, ale aspoň uvidíte některé z jeho barev. Vždyť proč bychom vytvářeli zdání úplnosti tam, kde každou mezeru dokáže vyplnit fantazie a každý reálný tvar může být dotvořen sněním.  

1. I letos jsem - aspoň z pohledu cestovatelského - zápecničil. Do zahraničí jsem vyrazil na jeden jediný den a to ještě jen kousek od našich hranic - na výlet do Drážďan - a ani po vlastech českých jsem toho moc nenajezdil a nenapoznával. Pohyboval jsem se víceméně v místech, která jsem dobře znal a cítil jsem se tam dobře. Většinu své dovolené jsem opět využil na své výstavní aktivity, byť dvakrát jsem se se svou fotovýbavou vypravil do Brna prohlédnout si tamní úžasné vodojemy na Žlutém kopci. Právě mezi fotkami z brněnských vodojemů jsem pak na konci roku našel obrázek pro svou letošní novoročenku. 

2. Už do sedmé sezóny (to to letí!) vstupuje můj speciální fotoweb administrovaný na platformě WIX. Ani v loňském roce jsem neměl čas na jeho razantnější přestavbu, jsem rád, že stíhám upravovat aspoň základní věci.  

3. Již pátým rokem pracuji pro stejného zaměstnavatele, což je na mě docela výkon, protože jsem se po většinu svého života pohyboval ve čtyřletých profesních cyklech.

4. Už už to vypadalo, že se mi opět podaří zúčastnit všech loňských vycházek projektu Pražské domy, během kterých jsme prošli zbytek pražské Petrské čtvrti, čímž jsme prakticky uzavřeli prozkoumávání Nového Města dům od domu, které trvalo od listopadu 2012, tedy dlouhých 13 let. Bohužel, druhou půlku listopadu a celý prosinec jsem měl potíže se zády, několik týdnů jsem se pohyboval maximálně rychlostí bujaré želvy a za doprovodného syčení a nadávání; procházku na konci listopadu jsem se zatnutými zuby ještě absolvoval, prosincovou už jsem nedal. Ale snad už se věci od té doby zase daly aspoň zčásti do pořádku, aktuálně se hýbu skoro tím směrem a tou rychlostí, jakou se to pokládá za běžné.

5. V průběhu roku jsem uspořádal svou jedenáctou a dvanáctou samostatnou fotografickou výstavu. V květnu jsem měl v berounské galerii Holandský dům rozsahem střední výstavu s názvem Minicykly, kterou jsem představil na blogu článkem z vernisáže a také reportáží z jedné obzvlášť vydařené komentované prohlídky. Od půlky října až do konce roku jsem pak měl "on air" malou výstavu Černobílá minima v prostorách Divadla Kámen, kterou jsem představil např. v článku Momentky z výstavy a japonská přísloví. Mimochodem, výstava je tam doposud a budeme ji likvidovat až první týden v únoru, kdy nastoupí další vystavující.

6. Během roku jsem se zúčastnil jen dvou svých nejoblíbenějších fotografických soutěží. Přestože jsem si tentokrát vybíral jen z těch největších a nejprestižnějších, ani z jedné jsem neodešel s prázdnou. Z pařížské soutěže Prix de la Photografie Paris (Px3) mi moje nové fotky přivezly pět čestných uznání (všechny oceněné fotky můžete vidět v článku Tradiční pařížský konec léta) a protože ani pověstná tokijská soutěž Tokyo International Foto Awards (TIFA) nechtěla zůstat pozadu, počet čestných uznání s Paříží vyrovnala.   

7. I v loňském roce jsem byl členem fungujícího uměleckého salónu při pražském Divadle Kámen. Rovněž mám nadále to potěšení docházet občas na setkání vybrané stolní společnosti, kde se potkávám s řadou moudrých, kreativních a především inspirativních lidí. 

 

8. Flákám svůj instagram; v roce 2025 jsem na něj přidal pouhých 5 nových příspěvků. Instagram ovšem využívám především pro sledování tvorby vybraných fotografů a snažím se mít vyvážený počet těch, které sleduji (405) a těch, kteří naopak sledují mne (337). Na facebooku to frčelo o něco dynamičtěji, tam jsem měl 209 nových příspěvků, drtivou většinu doprovázenou obrazem.

 

9. Když už jsem si myslel, že mě v mém rodokmenu nemůže nic zásadně nového překvapit, objevil jsem doslova šokující informaci o exodu 83 obyvatel Chotěšova (včetně mé praprapratety) a vesnic v okolí na daleký Nový Zéland. Je pravda, že nebýt genealogické online služby MyHeritage, asi bych na to nepřišel, ale protože se k některým mým předkům začali hlásit lidé z Nového Zélandu a Austrálie, postupně jsem rozmotal skoro neuvěřitelný příběh cesty za štěstím z malé vesničky na Plzeňsku (kde jsem shodou okolností měl v roce 2024 výstavu v tamějším úžasném klášteře), ke kterému se ještě letos určitě podrobněji vrátím.

 

10. Jsem prakticky v denním kontaktu s obsahem dobřichovické nádražní knihobudky, což se pozitivně projevilo v počtu přečtených knih. Poctivě o všech knihách přečtených v loňském roce jsem napsal v článku Co jsem si všechno přečetl v roce 2025. 

11. Poprvé se mi stalo, že mi nějaká fotografická výstava přinesla nefalšovaný zisk. Protože se v souvislosti s berounskou výstavou prodalo neuvěřitelných 17 obrazů, výstava si vydělala nejen sama na sebe, ale i na druhou mou loňskou - v tomto případě ryze nekomerční - černobílou a minimalistickou výstavu na pražské Invalidovně.  

12. Se třemi fotografickými přáteli jsme se rozhodli uspořádat v roce 2026 společnou výstavu na zámku v Dobřichovicích. Už máme termín vernisáže, která bude v pátek 5. června, nejspíš nakonec od 17 hodin. Moc se těším na to, jak se budeme muset na spoustě věcí domlouvat, což pro mě jako bytostného výstavního individualistu bude inspirativní nezvyk :-).

13. Ze své dobřichovické ložnice jsem na přelomu jara a léta udělal ateliér. Zatím jsem ho ukázal jen pár lidem, ale on není ani tak moc k ukazování, jako spíš k tomu, aby mi v něm bylo mezi fotkami dobře. 

14. Dál jsem bádal kolem příběhu malé pražské holčičky, která v revolučním roce 1848 vypadla z druhého patra nově postaveného vysokého domu v Truhlářské ulici a vůbec nic se jí nestalo. Postupně jsem rozkryl řadu informací z jejího života, který byl na svou dobu, myslím, celkem neobyčejný. I k tomuto příběhu se v roce 2026 určitě vrátím a zveřejním nově získané poznatky.

15. Jeden milý aprílový beránek, který kdysi udělal (a jistě dále dělá) spoustu radosti nejen svým nejbližším, ale i mně, oslavil své první pořádně kulaté narozeniny.

16. Během roku jsem se zúčastnil nesčetných kulturních akcí, především výstav zajímavých fotografů a malířů. Jedním ze zcela nezapomenutelných večerů byla vernisáž obrazů známého jazzového trumpetisty Laca Décziho. Myslel jsem si, že to bude bůhvíjaká hóch akce, když je hlavní postavou taková osobnost, ale byl to vlastně moc příjemný "sousedský" večer s obrazy, hudbou a dobrým vínem jen pro pár přátel, kde jsem se narychlo učil zacházet s videem na svém foťáku, abych si mohl aspoň zčásti uchovat jinak nejspíš nezachovaný vizuální i hudební zážitek. Omluvte, prosím, technické nedokonalosti, dělal jsem to fakt poprvé a bez tréninku... 

17. Jako fotograf jsem byl nucen vystoupit ze své komfortní a příjemně zabydlené zóny, když si jeden chlapík usmyslel, že si do svého bytu pořídí jednu mou fotku v nezvykle velkém formátu a krásný byt pro jistotu dopředu podle toho vymaloval. Nakonec se vše povedlo, majitel obrazu je - byť je velmi náročný na kvalitu - s výsledkem navýsost spokojený, pěkně o mně mluví, což je pro mě skvělá reklama, ale ufff, byly to občas nervy a dlouho jsem si neuměl představit, že by to mohlo dopadnout i dobře.

18. Už víc než půl roku mi u mé televize nefunguje obraz, což má na mě překvapivě pozitivní duševně hygienické dopady. Původně jsem si myslel, že se bez televize neobejdou Vánoce, ale obešly se. Teď si zase myslím, že se bez televize neobejde olympiáda, ale ono to taky nějak půjde :-).

19. Poznal jsem moc zajímavého berounského malíře, který jako kdyby vypadl z Paříže na přelomu 19. a 20. století. Seznámili jsme se osobně na mé berounské výstavě, pak jsme se potkali na jeho výstavě, pak jsem si od něj objednal obraz, pak jsem za ním zašel "do ateliéru" a pak jsem zjistil moc zajímavé věci. Tyhle příhody dané řetězci náhod mě moc baví a dělají život výrazně snesitelnějším.

20. Po 12 letech úspěšné spolupráce se mi podařilo rozbít svůj "měkčí" infračervený filtr. Nástupce jsem zatím nevybral, u mě v tomto směru vždycky všechno trvá déle než o normálních lidí. A to ani nemluvím o tom, že už několik let uvažuji o novém foťáku... 

21. Štafeta vánočních stromečků kterou jsem zahájil ještě před covidem - v prosinci 2019, nadále pokračuje bez jediného dne přerušení. 

22. Během minulého roku mi udělala velkou radost řada drobností, které by z takové schopnosti nejspíš nikdo nezainteresovaný nepodezříval: Nečekaná a jen krátce trvající nabídka přátelství na facebooku, náhodou objevený odkaz na přechodný instagramový profil, neuvěřitelná náhoda s jednou adventní fotkou mého kamaráda a báječného fotografa Honzy Kočičáka Kočího (viděli jste někdy kultovní film Zvětšenina/Blow Up režiséra Michelangela Antonioniho ze 60.let ?). Život prostě nesestává jen z velkých okamžiků, ale i z takových drobnůstek, jež nejsou mnoha očím viditelné ani pod mikroskopem, natožpak bez něj. Zaplaťpánbůh za ně.

23. Pravděpodobně jsem definitivně svou "střídavou péčí" umořil ve velkém květináči pěstovaný mangový stromek, který mou společnost vydržel neuvěřitelných 25 let.

24. Od konce léta používám každý den Duolingo pro výuku řečtiny. Rmoutí mě, že to funguje přes angličtinu a ne napřímo z češtiny, a nejspíš to nijak zásadně neovlivní mou schopnost mluvit aktivně řecky, až se do Řecka zase někdy dostanu, ale aspoň má mozek nějakou novou zábavu.    

 

Čím déle tento článek píšu, tím víc nových bodů mě napadá (což snad není úplně špatná zpráva): Některé se zdají být docela zásadní (zdraví, práce, vydařená i nevydařená setkání), do některých stačí zlehýnka fouknout a zmizí, jako kdyby nikdy neexistovaly. Další body už ale psát nebudu, ty dva tucty bohatě stačí. To, co je pro mě osobně nejdůležitější, tu samozřejmě přímo vyjádřené nenajdete, ale na to už jste nejspíš jako zdejší zkušení návštěvníci zvyklí. A jestli z toho zbytku tvoří dnešních čtyřiadvacet bodů 50 % nebo jen 0,5 %, to asi nedokážu spočítat ani já sám. 

Každopádně přeji všem krásné dny plné zaznamenáníhodných aktivit, ať už se o nich bude psát v lednu, únoru, či srpnu. Však se ani nenadějeme a budeme vystavovat účet roku, který nedávno začal.