Vypadá to, že už jsme přivykli tomu, že počasí je dovoleno prakticky vše: Nedivíme se, když je v zimě jaro, když v létě sněží, když dny bezvětří jsou co chvíli střídány orkánem, když během dvou dnů naprší tolik, co jindy za půl roku, když má babí léto saharskou podobu a chybějí mu k dokonalosti jen písečné duny s fatou morgánou nebo když celý stát potáhne několikacentimetrová ledovka. Pokusíme-li si namítnout meteorologům, že se počasí právě nechová úplně standardně a že si ho z dřívějška pamatujeme dočista jinak, ti jen krčí rameny: Počasí může občas nabývat extrémní podoby, na čemž není nic nenormálního. Ať je právě, jak chce, vědci vždycky dokážou, že už někdy v historii země bylo ještě hůře. Že právě zuří tisícileté povodně? Inu - žádný div! Něco takového se prostě jednou za tisíc let stává. Nebo čtyřikrát. Nejlépe čtyřikrát ve čtyřech po sobě jdoucích letech. Když se to stane, statistikům to vrásky nepřidělá: udělají příslušné přepočty a z tisícileté vody je rázem voda stoletá anebo historicky ještě bezvýznamnější, aniž by to ovšem na reálnou výšku hladiny řek mělo zpětně jakýkoli vliv. Přestože nám počasí může připadat nenormální, samo si připadá docela v pohodě a nejspíš se zrovna nechystá na návštěvu meteorologického psychiatra.
Vypadá to tedy, že sebevětší extrém i nejneočekávatelnější výkyv si počasí prostě může dovolit, nikdo ho za to nesmí stíhat a v rámci novodobé politické korektnosti dokonce ani oficiálně nařknout z nenormálnosti. Počasí si může dovolit - na rozdíl od člověka - být jaké chce, protože nemá žádný zákonný rámec. Pokud se nám na něm něco nelíbí nebo nezdá, můžeme vůči němu sice pokoutně brojit a dávat najevo svoji nespokojenost, ale nejde na něj ani podat trestní oznámení, tím spíš po něm vymáhat způsobenou škodu. Prohřešky počasí se svádějí na vyšší moc, takže není vůbec divu, že z počasí roste nevycválaný fracek, který se oprávněně domnívá, že ať provede jakoukoli rošťárnu, nemůže se mu - s takovým vysoce postaveným zastáním - nic stát.
Přestože jsem se dlouho domníval, že se lidé přeceňují, pokud se za viníka (nebo alespoň spoluviníka) povětrnostních výstřelků sebestředně považují oni sami, dnes už v lidské zavinění věřím. Myslím si totiž, že počasí motivujeme k extrémním výkonům tím, že ho stále více sledujeme a stále toužíme zaznamenávat více roztodivných rekordů. Nestačí nám již sledovat rekordy absolutní, které se mění jen zřídkakdy, ale po vzoru atletiky a jiných sportů evidujeme rekordy regionální i místní i rekordy v rámci kalendářního roku, a pak se mediálně radujeme, když se takový rekord podaří počasí překonat. Informace o tom, že kupříkladu na litoměřické meteorologické stanici byla naměřena nejvyšší teplota letošního léta, se pak moc pěkně vyjímá na titulní straně Nového Litoměřicka. No a není třeba chodit daleko - zrovna zde v Dobřichovicích má teplotní rekord dokonce svůj vlastní kamenný památník, aby se nikdy nezapomnělo, že tu byl před několika lety naměřen absolutní teplotní rekord naší země - 40,4 stupně ve stínu. V dobách extrémního počasí nás meteorologové co chvíli častují přehledem, na kolika stanicích byly překonány rekordní zápisy, a počasí tak trochu připomíná rekordní hornické směny z dob socialismu, kdy bylo zapotřebí objednaného rekordu dosáhnout za každou cenu, protože by bylo hloupé posílat domů načepené pionýry s pugéty a nacvičenou oslavnou písní na rtech.
Není divu, že rozmazlené, extrovertní počasí jde této mediální poptávce naproti a rekordy padají jako na běžícím pásu. Vánoce například pak nejen že nemají nic společného s Ladovými sněhem zasypanými Hrusicemi, ale už se o nich snad nedá ani říct, že jsou "na blátě", protože rtuť teploměru útočí divže ne na květnové teploty. Kdyby to tak mělo pokračovat, hrozí, že Ježíšek dostane při roznášení dárků úpal a znaveně nás pořádá o azyl v naší lednici.
Sportovci občas - hnáni kromě touhy po osobním prospěchu i nezřízeným očekáváním stále zmlsanějších diváků a sportovních publicistů - sáhnou po nedovolených podpůrných prostředcích. A já si říkám - sleduje podezřívavě fascinující výkony postmoderního počasí: Neužívá počasí náhodou doping? Jen si představte, jaká by to byla hanba, kdyby na to dopingoví komisaři přišli! Počasí by odevzdalo vzorek moči a analytici by v něm potvrdili zbytky povzbuzujícího preparátu narušujícímu poctivou tržní soutěž. Počasí by po potupném přistižení nějakou dobu svatosvatě přísahalo, že je čisté jako lilium, a přespříliš povzbudivou směsku mu umíchal některý z nekalých konkurentů. Ale protože by podezření potvrdil i rozbor srovnávacího vzorku B, počasí by už celou kauzu odmítlo dál komentovat a dodalo by jen cosi v tom smyslu, že stejně zobou všichni, tak proč zrovna ono by mělo zůstat pozadu.
Následovat bude pochopitelně obrovská veřejná ostuda, počasí dostane zákaz činnosti nejméně na dva roky, meteorologové celého světa se ocitnou na pracáku, všechny dříve dosažené rekordy budou automaticky anulovány a dobřichovický památník rekordnímu vedru bude rituálně povalen. Pokud počasí ve splínu z verdiktu úplně neukončí svou kariéru, bude se po vypršení trestu jen obtížně dostávat na současnou úroveň.
Doporučuji tedy všem milým čtenářům: Nenadávejme na počasí. Pojďme si místo toho užívat, že zatím ještě pořád nějaké je a že ho zatím nechytili. Za víčky přivřených očí si snad ještě dovedeme pro naše Vánoce trochu sněhu představit, i když na nás třeba bude slunce svými nepochytatelnými žlutými paprsky dělat k Vánocům dlouhý jarní nos :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.