V pohádce by se možná řeklo: Bylo - nebylo, dávno tomu, ale zas ne tak dávno, aby se na to zapomnělo. V Plzni v 80. letech 20. století se postavila mimo jiné nová moderní budova pro Krajskou správu policie, které se tehdy ovšem ještě říkalo Sbor národní bezpečnosti, zkráceně SNB. Protože šlo o veřejnou budovu, i v jejím případě si zákon vymiňoval, aby 4 procenta rozpočtu byla věnována umění, což v kombinaci s faktem, že SNB byla organizací velmi těsně spjatou s tehdejší politickou mocí, vyústilo v instalaci několika plastik, které byly tématem dost poplatné době. Na trachytové plastice přímo před vchodem do budovy se tak zaskvěly nejenom plameny, ve kterých shoří vše, co se příčí pokroku, klopotně spějícímu k nastolení "nejspravedlivějšího společenského zřízení", ale i nápis deklamující jeden z tehdejších základních ústavních postulátů: VŠECHNA MOC PATŘÍ PRACUJÍCÍMU LIDU, což sice znělo honosně, leč ve skutečnosti šlo o pouhou floskuli, protože tehdy vládnoucí režim se pracujícím lidem sice rád oháněl ve svých vznešeně frázovitých proslovech, ale velký praktický odraz v realitě u normálních pracujících lidí to věru nemělo.
Zatímco hesla na papírových či látkových transparentech (o heslech vtištěných stálým opakováním do hlav obyvatel ani nemluvě) se dají celkem snadno zlikvidovat a nahradit jinými, u nápisů tesaných do poctivého kamene dá taková likvidace docela práci: zmuchlat a zahodit se to nedá, nehoří to a ani rozbít to na cucky kladivem není úplně snadné. Leč, doba a její další směřování se na přelomu let 1989/90 zásadním způsobem změnily, celou - navíc téměř novou a jistě nelacinou - kamennou plastiku sochaře Zdeňka Jílka si nikdo vyhodit netroufal, přece jen šlo o umělecké dílo a zrovinka vládlo v mnoha praktických věcech dost omezující heslo "nejsme jako oni", a tak někoho odpovědného napadlo v historii už mnohokrát aplikované řešení: Zpozdilý nápis je třeba odtesat! Nic nového pod sluncem, stalo se to i mnohem vznešenějším slovům, pokud se dostala do rozporu se soudobými idejemi a jejich hlasateli.
