Nedělní miniglosy č.646

Je pozoruhodné, že prázdniny ledva začaly a už je čtvrtina za námi. Pravda, dnes už na tenhle zvláštní projev neeinsteinovské relativity času nejsem tak háklivý, jako když jsem byl ještě žákem či studentem, ale úžasem mě to naplňuje stále. Řada pravidelných publicistických pořadů má přestávku celé prázdniny, ale to se vůbec netýká Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". I dnes se tedy pokusíme probrat s nadhledem a snad občas i s trochou humoru aktuality z politiky i společnosti u nás doma i ve světě.

V minulém týdnu jsme se vrátili ke standardnímu rytmu dvou článků mezi dvěma vydáními miniglos. Prvním článkem byla moje soukromá vzpomínka na zvláštní typ chodeckého závodu, kterého jsem se nadmíru úspěšně účastnil víc než 40 let: O posledním závodě. Ve druhém článku jsem své čtenáře opět zavedl do své Fotolaboratoře, abych ukázal, jak vznikala nová fotografie Rozpouštění oranžového času. Z předchozího období ještě jednou připomenu docela podrobnou reportáž Ruiny kostela svaté Apoleny pod Přimdou, ve kterém jsme nahlédli do historie i současnosti zajímavého svatostánku, a prohlédnout si můžete i mých deset fotografií, které byly oceněny mezinárodní porotou velké fotografické soutěže v Moskvě: Úspěch na soutěži s toxickým názvem. No a jako obyčejně přidám pro zájemce o objemnější letní čtení i odkaz na svou "pdf knížku" vybraných (a pro knižní použití s odstupem lehce upravených) blogových textů Hledá se pudvice v modrém obalu!

 

Rozpouštění oranžového času

Velkou výhodou první části letních prázdnin jsou opravdu dlouhé dny, jejichž jsem velkým fanouškem. Člověk může přes den usilovně pracovat a ještě mu zbyde dlouhý večer na drobné životní radosti, třeba na fotografování. Právě minulý pátek jsem asi v sedm večer vyrazil na své oblíbené nenápadné místo na Berounce, kde fotím "říční proudy stokrát jinak" a výsledky - pokud za něco stojí - dávám sem na blog všem zájemcům k nahlédnutí. V Berounce právě trochu (ale ještě ne zcela) opadla a vyčeřila se velká kalná voda po silných deštích a já mám zkušenost, že právě v tu dobu řeka nabízí nejzajímavější obrázky. Kdoví, třeba v kombinaci se slábnoucím sluncem směřujícím k západu (mám to z bytu na místo asi půlhodinku) vznikne něco, co bude mít smysl v nějaké podobě uchovat, řekl jsem si, popadl stativ a vyrazil.  

Však mě znáte, že mi opravdu slušné fotky nepřibývají zrovna o překot, a za velmi úspěšnou považuji i celodenní vycházku, která mi přinese jednu takovou fotku. Tak jsem si říkal, že kdyby se jedna taková fotka povedla tentokrát, tak nejenže z ní budu mít radost, ale třeba díky ní bude moci vzniknout i nový blogový článek do speciální rubriky Fotolaboratoř, ve které se dělím o své zkušenosti s vytvářením fotek a taky o to, jak o fotkách a focení uvažuji. Jedna taková fotka podle mého gusta se nakonec ten večer narodila, tak se jí společně trochu podíváme na zoubek.

O posledním závodě

Rozhodně se nemohu považovat za soutěživého člověka. Naopak, nad těmi lidmi z mého okolí, kteří byli ochotni se i při prázdninovém večerním přáteláčku kvůli tomu, jestli byl míč(ek) v autu nebo v hřišti, zcela vážně porvat, jsem se vždy jen usmíval a přemýšlel o pošetilostech našeho světa. Ale jeden tradiční "závod" jsem opakovaně a dokonce na veřejnosti podstupoval řadu let. Šlo o nikým nevyhlášený souboj o to, kdo jako první dorazí ze staňkovského nádraží od vlaku k hlavní silnici.

Tohoto závodu jsem se začal účastnit už jako školák, který každé páteční odpoledne co nejrychleji sbalil svých pár drobností a vyrazil z Plzně za staňkovskou babičkou a dědečkem. Ti, kdo jsou dnes rozmazleni jízdami v pohodlném a jen pár lidmi zaplněném vláčku, by nejspíš byli z tehdejšího cestování rozpačití: Když jste totiž vyjížděli z Plzně tzv. "první čtyřkou", což byl vlak, kterým se z práce každý den po šichtě vracely stovky Škodováků, bylo výhrou se do vlaku vůbec vecpat a ti méně průbojní pravidelně zůstávali čekat na perónu škodovácké zastávky Plzeň - Skvrňany na druhou šanci v o maličko volnější "druhé čtyřce". I když mnozí cestující povystupovali v dřívějších zastávkách, i tak do Staňkova vždy dorazil mohutný houf lidí pospíchajících co nejkratší a nejrychlejší cestou směrem k domovu a vytouženému volnému víkendu. No a já zjistil, že mě baví snažit se všechny ty spěchající staňkovské cestující na asi tříminutové "trati" z nádraží k silnici předcházet, prohnat se kolem nich tím nejrychlejším možným krokem (pozor, popobíhání by bylo proti "pravidlům"!) a pomyslnou cílovou pásku u tabule s programem místního kina protnout vítězně v čele spěchající smečky.

Nedělní miniglosy č.645

První týden prázdnin byl protkán svátečními dny, takže můj návrat do pracovního kolotoče po dvoutýdenní dovolené byl povlovný a s náležitou aklimatizací. Svátky ovšem byly v úterý a ve středu, takže neměly vůbec žádný vliv na Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". I dnes se tedy pokusíme probrat s nadhledem a snad občas i s trochou humoru aktuality z politiky i společnosti u nás doma i ve světě.

Jak se potvrzuje skoro každý rok, právě období svátků na začátku letních prázdnin je asi úplně nejklidnějším a "nejzamrzlejším" obdobím na blogu. Lidé většinou využívají volno k cestování nebo k pobytu v přírodě a logicky nemají čas ani náladu probírat se novými blogovými příspěvky. Nemělo proto valný smysl publikovat zde v týdnu víc než jeden článek, tím spíš, že ten byl tentokrát docela detailní a rozmanitý, protože popisoval Ruiny kostela svaté Apoleny pod Přimdou nejen v současném stavu, ale i v porovnání s dřívější podobou, přičemž maličko jsme nahlédli i do historie zaniklé vesnice Svatá Apolena, která na tomto místě existovala do 50. let. Z předprázdninového období připomenu ještě své dovolenkové reportáže Klášter benediktinů v Broumově a Toulání broumovským krajem aneb Vzhůru na Hvězdu! a prohlédnout si můžete i mých deset fotografií, které se od mezinárodní poroty velké fotografické soutěže v Moskvě vrátily s oceněním, což jsem vše shrnul v článku Úspěch na soutěži s toxickým názvem. A jako obyčejně přidám pro zájemce o objemnější letní čtení i odkaz na svou "pdf knížku" vybraných (a pro knižní použití s odstupem lehce upravených) blogových textů Hledá se pudvice v modrém obalu!

 

Ruiny kostela svaté Apoleny pod Přimdou

V dnešním článku chci ukázat zdejším návštěvníkům pozoruhodný objekt kostela svaté Apoleny, který leží nedaleko od Přimdy na západní hranici naší země. Na místo mě zavezl můj švagr a výborný fotograf Karel Zvoneček (kdysi jsem na svém fotowebu představil jeho výstavu Island - země zázraků), který má oblast Českého lesa velmi dobře zmapovanou, protože sem jezdí fotit pravidelně. Pro mě je to zatím oblast víceméně neprobádaná a přitom velmi zajímavá, protože nejenže je tu krásná příroda, ale - jak uvidíme i v dnešním článku - podstatnou roli tu hrají i nepominutelné historické souvislosti.

Protože bych rád nabídl i některá srovnání, nevystačím si tentokrát jen se svými vlastními fotkami pořízenými na místě (ruina kostela stojí u silnice z Přimdy do Nové Vsi nedaleko obce Málkov), ale přeberu i některé fotky nalezené na internetu. Tam, kde se mi podařilo dohledat originální zdroj, ho u dané fotky uvádím.

Na místě dnešního objektu stála pravděpodobně kaple již od 13. století, mezi německými krajany se traduje, že byla zničena husity, což by sice husitům bylo podobné, ale historickými prameny to potvrzeno není. První písemná zmínka pochází z roku 1580. V 70. letech 17. století byly na místě prakticky zároveň a bezprostředně vedle sebe postaveny dvě stavby: Kostel svaté Apoleny a kaple Panny Marie Pomocné, které - jak se ukazuje podle posledních průzkumů - měly pravěpodobně být spojeny do většího poutního celku, což se nakonec nepodařilo uskutečnit (pěkný model pravděpodobného záměru propojení kostela s kaplí ambity uvádějí Martin Kolovský a Michael Rykl v článku Nové poznatky ke kostelu svaté Apoleny na Tachovsku, Dějiny staveb 2019, Plzeň). Přilehlá menší kaple Panny Marie Pomocné byla vystavěna přímo nad místním pramenem zázračné vody, která prý navracela lidem zrak a pomáhala jim nejen s očními problémy, ale i s bolestí zubů (však ne nadarmo je svatá Apolena patronem zubařů). 

Nedělní miniglosy č.644

Moje dovolená sice trvala dva týdny, ale náš blogový nedělník měl jen jednotýdenní přestávku, po které vás opět všechny vítám u Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". I dnes se pokusíme probrat s nadhledem a snad občas i s trochou humoru aktuality z politiky i společnosti u nás doma i ve světě.

Ve dvou týdnech od posledního vydání NMg jsem zde na blogu publikoval hned čtyři nové příspěvky: Ten první ještě neměl s mou dovolenou nic společného a ukazuje Desetkrát různorodě černobílou Prahu tak, jak jsem ji nafotil při různých letních příležitostech. Čistě dovolenkový charakter mají reportáže Klášter benediktinů v Broumově a Toulání broumovským krajem aneb Vzhůru na Hvězdu! No a nakonec jsem přidal jedno aktuální téma, protože moje fotografie měly docela slušný Úspěch na soutěži s toxickým názvem, konkrétně na Moscow International Foto Awards 2022. Z předdovolenkového období ještě připomenu nedávný příspěvek do tradiční básnické rubriky Týnská rapsodie a jako obyčejně přidám pro zájemce o objemnější letní čtení i odkaz na svou "pdf knížku" vybraných (a pro knižní použití s odstupem lehce upravených) blogových textů Hledá se pudvice v modrém obalu!

Úspěch na soutěži s toxickým názvem

Jsem v paradoxní situaci: Mám teď díky dovolené ještě dost čerstvého materiálu pro fotočlánky - jak z Broumova, tak i ze zajímavého výletu do Českého lesa nebo tradičně z Prahy či od Berounky, mám skoro hotový nový článek do rubriky Jazykové hrádky, v zápisníku je několik haiku a rozepsaných je i několik článků na politická témata. Tolik polotovarů k publikaci jsem neměl, ani nepamatuji. Jenže... Jsou adepti, kteří ve frontě na zveřejnění neomaleně předbíhají, jako je právě ten dnešní: Včera totiž byly zveřejněny výsledky velké fotografické soutěže MIFA 2022 (ta zkratka znamená Moscow International Foto Awards), kterou jsem si na začátku roku vybral jako jednu ze dvou hlavních soutěží, kterých se chci tento rok zúčastnit. 

Vybíral jsem věru poctivě, dlouho jsem zvažoval tradici a pověst soutěže i jména a krásné práce těch, kteří se této soutěže v minulých letech úspěšně účastnili. A tak jsem po dlouhém výběru a pochybách poslal 17.- 19. února do soutěže 12 položek (11 jednotlivých fotek a jednu sérii) a těšil jsem se, že někdy v polovině roku se dozvím výsledky. Situace se bohužel už za týden zvrtla kvůli agresi ruských vojsk na území Ukrajiny. Všechno ruské rázem zalil toxický mrak neodpustitelného mezinárodního násilí a akce, které měly Moskvu v názvu, najednou místo potlesku vyvolávaly spíš odplivnutí, lhostejno zda zaslouženě či protismyslně. I když tuhle dlouholetou fotosoutěž ve skutečnosti pořádá korporát Farmani Group z Los Angeles a ruského je na ní máloco, ta Moskva v názvu je letos prostě stigmatem. 

Toulání broumovským krajem aneb Vzhůru na Hvězdu!

V první reportáži z mého krátkého dovolenkového pobytu v Broumově a okolí jsem vás zavedl do krásného broumovského kláštera. I dnes to bude mít s klášterem určitou spojitost, ale to není, myslím, nic divného, když klášter byl dlouhá staletí vlastníkem většiny zdejších pozemků a široko daleko od města se nemohlo šustnout nic, o čem by klášter nevěděl nebo to dokonce sám neinicioval. Když jsem se do Broumova chystal, chtěl jsem samozřejmě vidět klášter, ale chtěl jsem také navštívit jednoho svého známého filosofa v jeho svérázné "poustevně" a nakouknout i do Broumovských skal. Právě ony skály vypadaly nejméně pravděpodobně, protože opět dorazily tropické dny a přesouvat se do skal pěšky s fotovybavením v tom děsném vedru bylo jen těžko představitelné, navíc jsem musel ještě dopoledne urgentně vyřídit něco pracovního, takže jsem nemohl vyrazit už ve čtyři hodiny ráno, kdy jedině jsem si podobný výlet uměl vzhledem k až příliš příznivé povětrnosti představit.

Klášter benediktinů v Broumově

Hlavním bodem programu prvního týdne mé čtrnáctidenní dovolené byl výjezd do Broumova. Jak už jsem se přiznal na facebooku, nevím, čím to je, ale tahle krásná oblast východních Čech dosud zcela unikla mé pozornosti. Asi jsem v době, kdy jsme Broumovsko probírali v zeměpisu, pobýval právě za školou, protože jsem si neuměl Broumov na slepé mapě České republiky nikam zařadit. A to jsem ještě aspoň věděl, že Broumov existuje, na rozdíl třeba od obce Starkoč (kde jsem ke svému překvapení měl na nádraží přestupovat), které jsem slyšel opravdu poctivě poprvé v životě, stejně jako třeba název řeky Stěnava, která Broumovem protéká; mým uším tato jména připadají neznámá a vymyšlená, podobně jako Krokovy Vary nebo řeka Orše z Vančurova Rozmarného léta. Velmi se omlouvám lidem z Broumova a okolí, snad je mi drobnou omluvou, že aspoň část svých neznalostí jsem během svého třídenního pobytu napravil.

Co jsem tedy o Broumově před svým dovolenkovým výletem věděl? Že je tam velký klášter benediktinů, že jde o tradičně německou (a tedy po válce vysídlenou) oblast, že je v blízkosti fascinující pásmo skal a že někde poblíž bydlí jeden můj známý filosof a bohém, se kterým jsme se kdysi potkali na cestě do Řecka a zjistili jsme, že jsme schopni si celou noc a den v autobusu (k nelibosti lidí okolo, kteří chtěli spát) povídat o všem možném. Vím, není to moc, je to na podobné úrovni jako informace, že Picasso byl pofrancouzštělý Španěl a zakladatel kubismu (viz film Světáci), ale pořád lepší, než jak u mne dopadly Starkoč a Stěnava :-).

Desetkrát různorodě černobílá Praha

Přeji všem zdejším milým čtenářům krásný den z Broumova, kam jsem prchnul na pár dní před lomozem vlezlé reality na řádnou dovolenou. Přiznám se, že jsem tu poprvé v životě a vlastně jsem dodnes (broumovští snad prominou) ani přesně nevěděl, kde Broumov leží, měl jsem jen mlhavou představu, že člověk musí dojít až skoro na kraj světa a pak se dát doleva nebo doprava, tím jsem si nebyl úplně jistý. Hned první hodiny jsem využil k seznámení se zdejší perlou - místním obrovitým barokním klášterem, ale tomu se ještě v tomto článku věnovat nebudeme. Paradoxním výsledkem mého prvního dovolenkového večera je totiž skutečnost, že jsem po dlouhé době měl konečně čas uspořádat si pár pražských černobílých fotek z posledních tří, čtyř týdnů. Některé z nich jsem v mezidobí představil aspoň na facebooku, ale většina z nich má dnes svou veřejnou premiéru, částečně i proto, že na polovině z nich jsou rozpoznatelní lidé. Věřím, že zde na blogu to žádný problém nebude, ale přece jen - na sociálních sítích člověk netuší, na koho narazí, co kdo komu donese a kdo se pozná. Fotky jsou posbírané především na staroměstských ulicích, tři snímky jsou z pražských pasáží a jedna z interiéru kostela. 

Nedělní miniglosy č.643

Venku právě řádí supertropické dny, takže se kromě časného rána (když tyhle řádky píšu, je něco lehce po páté) prakticky nedá pořádně dělat nic jiného než psát Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Stejně jako se to děje neděli co neděli už více než 13 let, ať už je neděle supertropická či superarktická, i dnes se pokusíme probrat s nadhledem a snad občas i s trochou humoru aktuality z politiky i společnosti u nás doma i ve světě. Tentokrát zároveň redakci právě začíná dvoutýdenní dovolená, což se ještě zpočátku nijak neprojeví, protože setrvačnost je - jak již kdysi dávno popsal sir Isaac - velmi praktický jev, ale už teď upozorňuji, že kola s názvem Nedělní miniglosy se přece jen o dovolené na chvilku zastaví a příští týden, tedy v neděli 26. června, tradiční blogový nedělník nevyjde, protože si udělá zaslouženou předprázdninovou přestávku.

V týdnu jsem zde na blogu publikoval dva nové příspěvky: V tom prvním jsem se se svými čtenáři podělil o intenzivní osobní zážitek ze svého aktivního zapojení do regulérní divadelní hry Poříčská madona v článku "Jak to dopadlo na jevišti?" Druhým článkem pak byl nový příspěvek do tradiční rubriky V řeči mírně vázané, který jsem doprovodil fotografií z období "modré hodinky" a pojmenoval ho Týnská rapsodie. Z minulého týdne ještě jednou připomenu fotočlánek Ta pražská panoramata... s infračervenými (po zpracování v konečné podobě černobílými) fotkami Pražského hradu. No a na závěr "odstavce s odkazy" jako obvykle přidám pro zájemce i odkaz na svou "pdf knížku" vybraných (a pro knižní použití s odstupem lehce upravených) blogových textů Hledá se pudvice v modrém obalu!

Týnská rapsodie

Večer schoval se

za obzorem

 Modrá láska

            stovek vzácných forem

            z dlažby vykvétá

a láká k opylení

uliční stíny

 

Tma už se vlévá

mezi týnské věže

Adam a Eva

rodící se noci

Modrá půlhodina.

 

Genius loci

zatčeným stínům

                       křepce hlavy stíná

ve stoje i vleže

bděle i ve spaní

 

Oči luceren i lidí

po dlouhém míjení

ostýchavě

směřují k setkání.

 

Jak to dopadlo na jevišti?

Jak už jsem tady na blogu psal v nedávném článku Pozor, Čerf bude k vidění naživo na divadle, Čerf byl - to byste asi fakt neřekli - opravdu k vidění naživo na divadle. Ve čtvrtek 9. června se totiž čas naplnil a já musel splnit slib, který jsem kdysi dal svým přátelům z Divadla Kámen, a vpravit se do role "intermezzisty" v představení hry Poříčská madona na motivy románu Jáchyma Topola Citlivý člověk. Záměr byl jednoduchý: Celá hra se odehrává kdesi uprostřed řeky Sázavy, tak by v intermezzech bylo dobré ukázat nějaké fotky proudící vody, což je jedno z témat, kterými se při focení už docela dlouho zabývám, byť na mých fotkách to bývá spíš Berounka než Sázava. Intermezz obsahuje hra celkem šest a děj se pokaždé pod různými záminkami přeruší cca na dvě minuty, takže šestkrát měla nastat moje chvíle, kdy jsem mohl promítnout pár fotek a krátce o nich pohovořit, než zase předám štafetu skutečným hercům a inscenovanému příběhu.

Popravdě, když se mě po příchodu do divadla ptali, jestli se těším, musel jsem připustit, že před týdnem jsem se těšil víc :-). Ale pro netrénovaného intermezzistu je tréma před představením nejspíš docela normální a zdravá, aspoň tak jsem si své pocity vysvětloval. Stejně se nedalo nic jiného dělat než jít na jeviště: Prchnout na poslední chvíli by jednak bylo zbabělé a jednak by to maličko narušilo plánovaný běh večera. Přiznávám, že radši chodím s kůží na trh sám za sebe, než abych se musel strachovat, že zkazím večer hercům a režisérovi, kteří dali do vytvoření a přípravy představení spoustu času a energie. Na jevišti jsem dostal svoje místo s židlí a malým improvizovaným stolečkem, na kterém jsem měl notebook, abych mohl přepínat mezi fotkami, o kterých jsem mluvil.

Nedělní miniglosy č.642

Asi to znáte, jaké to je, když se nějaké období doslova zasype moc příjemnými mimořádnými akcemi a zážitky, kvůli kterým není čas na nic jiného, tzv. obyčejného. Ostatním pak vysvětlujete, že bohužel aktuálně nemáte na nic dalšího prostor, ale vůbec to není stížnost, je to jen prosté konstatování. Na všechny ty události se totiž moc těšíte a přejete si (tedy nikoli musíte) je absolvovat. A přesně tak jsem to měl tento týden. Pondělí bylo narvané pracovně, v úterý jsem se účastnil křtu nové knížky jedné své známé, ve středu jsem zažil úžasný koncert klasické hudby, ve čtvrtek jsem si užil neobvyklé divadelní představení, jehož jsem byl jako fotograf součástí (k tomu se ještě na blogu určitě vrátím), a v sobotu vše vyvrcholilo zážitkem osobním, který má vždy nejvyšší kartu a všechno ostatní strčí kdykoli spolehlivě do kapsy. Neděle se ovšem zatím zdá být celkem tradiční, takže přináší další vydání Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Stejně jako se to děje neděli co neděli už více než 13 let, i dnes se pokusíme probrat s nadhledem a snad občas i s trochou humoru aktuality z politiky i společnosti u nás doma i ve světě.

V týdnu jsem z popsaných důvodů stihl - a to ještě pouze z nočního vlaku - publikovat zde na blogu jediný příspěvek, fotočlánek Ta pražská panoramata... s infračervenými (po zpracování v konečné podobě černobílými) fotkami Pražského hradu. Z předchozího období mohu ještě připomenout článek s pěti novými přírůstky do dlouhodobé fotosérie Kouzelná zahrada, tentokrát s podtitulem Od azalky k azalce, a text O přezabíjení, napsaný na základě několika vlastních nedávných zkušeností s diskusemi na sociálních sítích. No a na závěr "odstavce s odkazy" jako obvykle přidám pro zájemce i odkaz na svou "pdf knížku" vybraných (a pro knižní použití s odstupem lehce upravených) blogových textů Hledá se pudvice v modrém obalu!

Ta pražská panoramata...

Tento týden jsem na tom s časem opravdu bídně jako už dlouho ne a dlouho to vypadalo, že neseženu čas ani na jeden malý fotočlánek. Včera jsem strávil moc příjemný večer na jednom křtu nové knihy, dnes jdu pro změnu z krásného koncertu klasické hudby na Starém Městě (děkuji za pozvání!) a o právo na můj zítřek se již hlásí divadelní hra Poříčská madona, v níž se poprvé ve svém životě zapojím do představení profesionálního divadla. Nebojte, nebudu si hrát na herce, ale budu se poctivě držet svého kopyta a v šesti intermezzech budu promítat a komentovat své vybrané fotky řek a říčních proudů, které se dobře rýmují s tématem hry. Podrobnosti si ostatně můžete přečíst v článku Pozor, Čerf bude k vidění naživo na divadle! Tak pokud máte chuť a čas a nemáte zrovna covid, jako někteří smolaři, kteří se do divadla chystali a bohužel to neklaplo, myslím, že ještě budou nějaké lístky :-).

Nakonec jsem - alespoň částečně - připravil čtyři obrázky ze své nedávné víkendové pražské procházky se stativem, během které jsem si chtěl vyfotit ta nejprofláknutější pražská turistická panoramata pokud možno nepříliš profláknutým způsobem. A tak jsem jako už několikrát dříve zapojil do práce svůj "tvrdý" infračevený filtr, který nepropustí ani stopičku viditelného světla, takže to pro nepoučeného přihlížejícího (a že jich v téhle rušné turistické oblasti bylo!) vypadá jako focení s "deklem" na objektivu (ruku na srdce, komu se nikdy nepovedlo vyfotit čistě černou "deklíkovou" fotografii, že?). Ono to tak bývá, že turisti - když vidí někoho něco fotit slušným aparátem, navíc na stativu, mají tendenci fotit celkem bezmyšlenkovitě totéž. Vůbec ale nechápali, proč se tam tak dlouho motám a vysvětlovat jim něco o dlouhé expozici by se nejspíš míjelo účinkem (fotky mají expoziční časy od 2 do 5 minut).

Nedělní miniglosy č.641

Tento týden jsem se po večerech věnoval hlavně fotkám: Jednak probíhal tradiční FotoŠkodaFest, z jehož programu jsem si vybral několik rozhovorů se zajímavými fotografy, abych si zase o něco rozšířil svůj fotografický rozhled, a jednak jsem už musel udělat výběr fotek pro čtvrteční divadelní představení Poříčská madona, kterého se budu aktivně účastnit. Fotek je nakonec dvaačtyřicet, což je rozsahem na úrovni slušně velké výstavy. V týdnu jsem měl možnost si udělat přímo v divadle malou zkoušku, která mě ubezpečila, že divadelní projektor v kombinaci s "promítací stěnou" moje fotky proměňuje k nepoznání, takže jen doufám, že nepopletu, který komentář k jaké fotce patří. V neděli ovšem fotoaktivity musí tradičně ustoupit Nedělním miniglosám, našemu svéráznému blogovému týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Stejně jako se to děje neděli co neděli už více než 13 let, i dnes se pokusíme probrat s nadhledem a snad občas i s trochou humoru aktuality z politiky i společnosti u nás doma i ve světě.

V týdnu jsem publikoval zde na blogu dva nové články: V prvním jsem představil pět vybraných nových přírůstků do dlouhodobé fotosérie Kouzelná zahrada, tentokrát s podtitulem Od azalky k azalce. Ve čtvrtek jsem si pak dovolil pozvat milé návštěvníky svého blogu "sám na sebe", totiž na již zmíněné představení Poříčská madona v Divadle Kámen, článkem s dost polopatickým reklamním názvem Pozor, Čerf bude k vidění naživo na divadle! Z předchozího období ještě jednou připomenu článek O přezabíjení, napsaný na základě několika vlastních nedávných zkušeností s diskusemi na sociálních sítích, a svůj nový překlad básničky Christiana Morgensterna Rýma (Schnupfen). A protože v týdnu jsme mohli oslavit Mezinárodní den dětí, z archivu ještě jednou povytáhnu 13 let starý článek O dětinštění, protože touha nadšeně a bezstarostně si i v "dospělém" světě zablbnout jako malé dítě je někdy nepotlačitelná. No a na závěr "odstavce s odkazy" jako obvykle přidám pro zájemce i odkaz na svou "pdf knížku" vybraných (a pro knižní použití s odstupem lehce upravených) blogových textů Hledá se pudvice v modrém obalu!

Pozor, Čerf bude k vidění naživo na divadle!

Tedy ne, že bych se zrovna chystal popustit uzdu horolezeckým choutkám a vylézt na střechu Národního divadla; vím, že je správněji "v divadle", ale chtěl jsem maličko zaprovokovat a mít nějaký icebreaking do začátků :-). Mám mnohem skromnější cíle. Jak už jsem asi před měsícem avizoval v článku Fotograf, bloger a příležitostný intermezzista, ve čtvrtek 9. června 2022 budou mít návštěvníci jedinečnou příležitost vidět mne - doposud bytostného nedivadelníka - na prknech, o kterých se obecně traduje pár vznešených věcí. Budu totiž více či méně organickou součástí představení Poříčská madona, které připravilo na motivy románu Jáchyma Topola Citlivý člověk pražské Divadlo Kámen.

Představení má celkem šest krátkých, asi dvouminutových intermezz, kdy se tok příběhu o překrásném fiktivním obrazu zastaví a dostane slovo právě jen pro toto jedno představení pozvaný host. Mne si milí "kamenní" divadelníci pozvali především proto, že znají mou náklonnost k focení řek a potoků, což se právě k Poříčské madoně tematicky dobře hodí. Ostatně, loni jsem měl v tomto divadle na pražském sídlišti Invalidovna dlouhou fotografickou výstavu s rekordními patnácti komentovanými prohlídkami, byť mezi vystavenými fotkami tehdy nebyla ani jedna "říční".