úterý 14. června 2022

Jak to dopadlo na jevišti?

Jak už jsem tady na blogu psal v nedávném článku Pozor, Čerf bude k vidění naživo na divadle, Čerf byl - to byste asi fakt neřekli - opravdu k vidění naživo na divadle. Ve čtvrtek 9. června se totiž čas naplnil a já musel splnit slib, který jsem kdysi dal svým přátelům z Divadla Kámen, a vpravit se do role "intermezzisty" v představení hry Poříčská madona na motivy románu Jáchyma Topola Citlivý člověk. Záměr byl jednoduchý: Celá hra se odehrává kdesi uprostřed řeky Sázavy, tak by v intermezzech bylo dobré ukázat nějaké fotky proudící vody, což je jedno z témat, kterými se při focení už docela dlouho zabývám, byť na mých fotkách to bývá spíš Berounka než Sázava. Intermezz obsahuje hra celkem šest a děj se pokaždé pod různými záminkami přeruší cca na dvě minuty, takže šestkrát měla nastat moje chvíle, kdy jsem mohl promítnout pár fotek a krátce o nich pohovořit, než zase předám štafetu skutečným hercům a inscenovanému příběhu.

Popravdě, když se mě po příchodu do divadla ptali, jestli se těším, musel jsem připustit, že před týdnem jsem se těšil víc :-). Ale pro netrénovaného intermezzistu je tréma před představením nejspíš docela normální a zdravá, aspoň tak jsem si své pocity vysvětloval. Stejně se nedalo nic jiného dělat než jít na jeviště: Prchnout na poslední chvíli by jednak bylo zbabělé a jednak by to maličko narušilo plánovaný běh večera. Přiznávám, že radši chodím s kůží na trh sám za sebe, než abych se musel strachovat, že zkazím večer hercům a režisérovi, kteří dali do vytvoření a přípravy představení spoustu času a energie. Na jevišti jsem dostal svoje místo s židlí a malým improvizovaným stolečkem, na kterém jsem měl notebook, abych mohl přepínat mezi fotkami, o kterých jsem mluvil.

Vlastně to jediné, co jsme si s autorem a režisérem představení Petrem Macháčkem připravovali předem, bylo promítání fotografií. Byl jsem smířený s tím, že kombinace projektoru a promítací plochy ubere fotkám podstatnou část jejich technické kvality. Samozřejmě by bylo možné nastavit vše tak, aby kvalita promítaných obrázků byla (o něco) lepší, jenže to hlavní nebyla toho večera prezentace mých fotek ale představení hry. A bylo by zcela proti smyslu představení, abychom zeď divadla vybavili krásným bělostným promítacím plátnem (vždyť přece po krátkém intermezzu jsme se vždy vrátili do rozehraného děje a do rybářské chatrče), stejně jako jsme těžko mohli příliš zvýšit jas projektoru, protože představení mělo i své "temné chvilky", kdy osvětlení scény se snížilo na minimum, případně světla na chvíli úplně zhasla. Museli jsme tedy najít rozumný provozní kompromis, protože projektor nešlo opakovaně zapínat a vypínat, a bylo to vážení na velmi citlivých vahách. Dlouho jsem rovněž zkoušel - většinou prostou metodou pokus-omyl - nastavit takový režim na projektoru, který ukáže fotky v co nejvěrnějších (nebo spíš v co nejméně nevěrných) barvách ve srovnání s originálem, až jsem zjistil, že je třeba - neptejte se mě, proč - zvolit nastavení "fialová stěna", byť ani jedna stěna v divadelním sále nebyla fialová a moje fotky - často infračervené - vzcházejí ponejvíce z takových spektrálních míst, odkud je k fialové barvě nejdál ze všech.

Čtvrhodinku před zahájením jsme měli s herci společnou chvilku, kterou pan režisér využil k posledním pokynům: Dozvěděl jsem se mimochodem, že se počítá s tím, že občas s herci nebudeme tvořit čistý a vlídný souzvuk, ale měli bychom vyprodukovat i jistou chvilkovou disharmonii; uf, a já myslel, že budu jen normálně a civilně vyprávět o fotkách, jak jsem byl zvyklý třeba z komentovaných prohlídek na výstavách, a všichni mi budou okouzleně naslouchat :-). Bylo jen dobře, že jsem se o tomhle záměru dozvěděl na poslední chvíli, protože už jsem nestihl nic dopředu vymýšlet, což by jistě vedlo k rozporuplným výsledkům.

A pak už to vypuklo. Hned při prvním intermezzu jsem zjistil, že mě nikdo nebude šetřit a nebude čekat, až vyžvejknu vše, co bych rád, takže se svým omezeným časem musím nakládat co nejefektivněji. To mě paradoxně uklidnilo a pak už jsem si jen hlídal, abych nepropásl správný okamžik, kdy mám začít promítat a mluvit (hercům jsem dal povolení do mne v případě potřeby kopnout), protože už několikavteřinová zámlka a hledání správných slov by znamenaly zbytečné zdržení. A dvě minuty jsou zatraceně krátká doba, domníváte-li se (ať už opodstatněně či ne), že máte co říct. Po plánované menší kontroverzi s herci ve třetím intermezzu jsem se pak přistihl, že sleduji ze své jevištní sesle průběh hry spokojeně až nadšeně, rozhodně ale celkem v klidu, protože tréma postupně úplně vymizela. 


Když porovnám svá očekávání se skutečností, ukázal jsem - z pohledu kvality fotek - asi polovinu toho, co bych býval rád ukázal, stihl jsem říct asi polovinu toho, co jsem před začátkem pošetile považoval za nezbytné minimum, a přitom mě ani jedno ani druhé nenaštvalo ani nezklamalo, protože jsem cítil, že obojí bylo ku prospěchu představení. A představení se, myslím, opravdu vydařilo, herci hráli jako o život a z nich prýštící emoce, mimoděk pokládané nejednoznačné otázky a pozoruhodná atmosféra neurčitosti a nedoslovnosti diváky docela pohltily. Mě tedy aspoň ano. Ani se mi nechtělo vstávat od "svého" stolečku a zúčastnit se spolu s těmi, kteří si to opravdu zasloužili, společné děkovačky; jen nerad se stavím do světel reflektorů a vlastně se ani neumím klanět. Ale patří to k věci a taky si pro mě herci přišli, protože celkem oprávněně očekávali, že bych jinak velmi rychle z jeviště prchnul.

Po představení jsem pak společně s pár lidmi, kteří si chtěli fotky prohlédnout v klidu, znovu probral připravené obrázky i "fotonáhradníky" a povídali jsme si o nich o něco podrobněji než během hry. A musel jsem se usmívat, když se nás jedna divačka přišla zeptat, jak dlouho nám trvalo, než jsme nazkoušeli propojení hry s intermezzy, a museli jsme spolu s herci přiznat, že jsme jeli rovnou načisto, abychom se zbytečně nestresovali :-).

Jaký jsem si z toho všeho udělal závěr? Byla to pro mě především ohromně zajímavá zkušenost a naprosto odlišný úhel pohledu, než když člověk sedí způsobně v hledišti. Jsem rád, že pro mě tahle moje premiéra byla zároveň i derniérou, protože na každou reprízu se domlouvá jiný intermezzista, což dodává každému představení punc neopakovatelnosti a originality. A až budu zase na nějakém představení jako běžný divák, budu si při sledování aktuálního intermezzisty, věřím, docela dobře umět představit, co asi právě prožívá :-).

Všem zúčastněným musím poděkovat za to, že na mě byli během představení (a dokonce i po něm) vlídní a usměvaví, i když z následující fotky je vidět, že je jim to nejspíš vlastní, takže se nemuseli moc přetvařovat. Na fotce jsou tři hlavní aktéři představení - zleva Lucie Zachovalová, Miroslav Paulíček a Johanka Valášková. Za fotky a možnost je zde zveřejnit děkuji jejich autorce, Kristýně Suché.

 ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

P.S.: Vlastně nedokážu říct, proč jsem pro představení Poříčské madony tuhle fotku nezařadil do výběru; možná proto, že byla pořízena v zimě a k nastávajícímu létu se moc nehodí. Kdybyste chtěli fotografii vidět na vlastní oči ve výstavní síni, není to nic složitého: Stačí si zajet v příštích dnech do Glasgowa, kde je tahle fotka právě součástí rozsáhlejší mezinárodní výstavy v The Glasgow Gallery of Photography. Znáte mě, já bych nechal fotku udělat pořádně velkou, ale na pověstné skotské škrty není špatný ani formát 30x30cm (přesněji 12x12 palců), který je na výstavě u čtvercových fotek použitý.

 
Pravá stěna, fotka uprostřed... Až mi bude zase chtít někdo namluvit, že se nedá vystavovat, řeknu mu k tomu svoje, tentokrát se silným skotským akcentem :-). 





 

23 komentářů:

  1. Jak by rekl Eduard Bakalář, i dospeli si mohou hrat....A když to klapne...

    OdpovědětVymazat
  2. Zní to skvěle, vypadáš na fotkách moc spokojeně a velmi ráda slyším, že neklekl ten projektor :-) Akorát jsem teď ve velkém pokušení říct ti, že se ta tvoje glasgowská fotka přece vůbec nedá vystavovat, protože ten skotský akcent, ten bych tedy vážně chtěla slyšet!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Měl jsem sice připravený technický plán B, dokonce i C, ale nebylo naštěstí nutné je aktivovat. Nehledě k tomu, že na jejich aktivaci by padla minimálně dvě intermezza :-).

      Vymazat
  3. Parada, ze sis to uzil! A jeste s kvapem odchazejici tremou - tu ja mam u nasich improvizovanych predstaveni od zacatku do konce. Tak zas priste, vas herecky sbor vypada moc sympaticky:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Na intermezzistu jsou přece jen o dost menší nároky než na standardní aktéry, asi jako na "gaidžina" v Japonsku: Na "našeho" bychom byli drsní jako divadelní psi, ale jemu se dá leccos odpustit :-). Já se dost dlouho odhodlával přijít do tohoto divadla i jako divák (chodil jsem jen na přednášky a podobné akce, ale ne na divadlo), myslel jsem, že představení pro mě budou obtížně stravitelná a příliš intelektuální. No a posléze se ukázalo, že jsou pro mě intelektuální tak akorát a trávím je taky dobře :-).

      Vymazat
  4. Fialová stěna. Není to nějaká narážka na našeho premiéra?
    Na snímcích vypadáš jako naprostý profesionál (poker face v tvém podání se blíží dokonalosti), já bych na tvém místě trémou zešílel.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Šílím si většinou tiše a uvnitř. Ale je pravda, že hodně mi pomohlo vidět, jak náročné role měli řádní herci. Proti tomu je intermezzista jako v bavlnce - mluví o svém oboru a já měl dokonce berličku v podobě obrázků :-).

      Vymazat
  5. A já se těšil, že si zahraješ Othella!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To bych proti černému pozadí nebyl vidět už vůbec.

      Vymazat
  6. Lezarts

    Zase jedna zkušenost👍
    Trochu záhadný portrét, účastníků divadelního kusu…jakoby jste vy jediný fungoval za černé divadlo 😁
    Zrovna nemám cestu do G😉. Ale děkuji za prezentaci vystaveni fotografie na blogu. Je
    to “mysteriózní krajina snů”.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Čím méně je ze mne vidět, tím lépe :-). Je hrozné, jak málo Češi jezdí do G. A když už, nejedou na výstavu ale na fotbal :-).

      Vymazat
  7. No vida, dobře to dopadlo, tréma odešla, nakonec asi i lidi... tedy diváci, spokojení, že už to skončilo. :-) Né, to byl blbý vtip, jistě byli spokojení, že utratili peníze smysluplně za lístky na kulturu. Až pojedeš jako intermezzista s ansámblem na zaoceánské turné, jistě se taky přijdu podívat. Podpisy slavných sice nesbírám, ale třeba začnu. :-)

    Fialová stěna se mi zdá logická. Zřejmě je potřebná proto, aby se promítané obrázky mohly opřít o nějakou kontrastní barvu.

    Ta vystavovaná fotka je dobrá velikost, tak akorát, jedna poctivá stopa. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zkusím podobné turné opatrně navrhnout. Jedna hra už titulkovanou verzi má, tak druhá by ji mohla následovat :-).

      Vymazat
  8. Tak mě napadá, že bys v některém dalším intermezzu mohl vystoupit i s hudebním číslem, třeba Minutový valčík by se tam vešel :).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je ovšem určité riziko, že po šestém minutovém valčíku mne začne publikum častovat nevyžádanou zeleninou :-).

      Vymazat
  9. Gratuluju k takové roli na prknech, která znamenají svět! :) Jsi prostě renesanční muž.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Když se dívám na své proporce, bohužel, spíš barokní :-).

      Vymazat
  10. Petře, pozdě, v Glasgow jsem byla v r.1998 a tos tam fotku ještě nevystavoval. Tak příště. Jistě je moc pěkná. Jiřina z N.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kruciš, 1998... To bylo o fous! :-)

      Vymazat
    2. A zapomněla jsem dodat, že ti přeji umístění na bedně, pokud je to soutěžní!
      Dokázala bych se z tvého úspěchu radovat! Jiřina z N.

      Vymazat
  11. Máš můj obdiv a respekt, mě by nahoru na pódium nikdo nedostal, ani kdybych měla jen mlčky sedět v koutku, natož se šestkrát zviditelnit a ještě k tomu mluvit. Ale povedlo se a vše klaplo.
    K umístění další fotky na výstavě v Glasgow gratuluji. Je to zrovna moje oblíbená scenérie, tento strom a jeho odraz ve vodě, mám dojem, jsi fotil už minimálně jednou. Jestli se nepletu. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, pamatuješ se dobře, tenhle strom je - osamoceně - i na jedné další zimní fotce, která byla součástí českých výstav. Tahle "glasgowská" fotka je novější - z loňského února, kdy vrcholila proticovidová opatření a já začal jezdit dělat "undergroundové" komentované prohlídky do Divadla Kámen :-).

      Vymazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.