Japonsko - Den 27.: Za tisíciletými cedry (Yakushima)

Hned po snídani prvním autobusem jsem vyrazil do hor, konkrétně do oblasti Shiratani Unsuikyo, která se rozkládá na více než 400 ha ve výšce od 600 do 1200 m a je jedním z východišť tras do vnitrozemí ostrova, ale jsou tu kolem i tři naučné stezky, celkem asi na 7 hodin chůze v terénu. Rozhodl jsem se vystačit s nimi a seznámit se jen se starým cedrovým lesem v okolí. Můj vytoužený nejstarší cedr s názvem Jomonsugi, jehož věk se odhaduje na 7200 let, jsem tak samozřejmě na vlastní oči nespatřil, ten je schovaný v odlehlejší a méně přístupné části ostrova (a je to pro něj jen dobře). Až se na ostrov jednou - v tomhle životě nebo v těch následujících - vrátím, vyhradím si na jeho návštěvu dostatečný čas. Myslím, že nemusím spěchat; Jomonsugi už nějakou dobu roste a pár lidských životů snad bude ještě pokračovat. On i každý z těch nádherných starých cedrů na následujících obrázcích má své speciální jméno, které bych mu neměl upřít, ale až na výjimky se mi všechny ty názvy pletou, tak než abych nějakého cedříka omylem překřtil, radši se spokojím s tím, že jde prostě o nádherné tisícileté cedry.

 

 

Japonsko - Den 26.: Trajektem na ostrov Yakushima

Vymyšlené jsem to měl dobře: Nepůjdu na snídani (nešel jsem), popadnu zavazadla (popadl jsem) a vyrazím na již známý autobus mezi šinkansenovým nádražím a přístavem (vyrazil jsem). Tam budu v 7:15 (otevřeno mají od 7:10, takže budu mezi japonskými dovolenkáři tak stopadesátý v řadě. Stopadesát lidí by ta veliká loď s názvem Yakushima 2 (pro klid duše jsem se radši neptal, jak skončila Yakushima 1) snad mohla uvézt. Na nádraží jsem došel a postavil jsem se do fronty na autobus. Hmmm, jsem tu brzo, autobus jede až za 20 minut. Co, milý Petře, kdybys na autobus nečekal a šel do přístavu pěšky? Je to z kopce a trochu pohybu před čtyřhodinovou plavbou nemůže škodit. Jakmile mě to napadlo, tušil jsem, že to není dobré rozhodnutí, zvlášť s mým japonským dezorientačním smyslem, ale přesto jsem vyrazil. Po pěti minutách jsem musel uznat, že nejenom tuhle trasu nepoznávám, ale navíc není ani z kopce. Hergot, vždyť jsem si tu cestu včera vyzkoušel, tady není možné se ztratit! Inu, milý Petr dokáže (v Japonsku) zabloudit i na místě, které už zná.

Japonsko - Den 25.: Až na jih Kyushu (Kagoshima)

Ráno jsem vstával ve 4 hodiny, abych už kolem páté byl na nádraží a začal svůj postupný přesun na jihozápad. V noci mě ještě napadlo to, zda náhodou taky šinkanseny nemají nějaké "nemístenkové vozy". Sice jsem si to původně nemyslel, protože jsem při svým mnoha cestách šinkansenem vždycky místenku měl, ale tuhle praxi znám z normálních nešinkansenových expresů. Stálo mi za to v noci vstát a hned myšlenku konzultovat s internetem a - zjistil jsem, že "můj" kagoshimský šinkansen Sakura by měl mít hned 3 nemístenkové vozy. Protože vlak vyjíždí z Ósaky a já budu v Ósace nastupovat, rád bych viděl sílu, která by mi zabránila do vlaku nastoupit jako jeden z prvních, nebo mě dokázala během cesty na jih Kyushu s vozu vytlačit. To byla akce, do které jsem vkládal největší důvěru, měl jsem ale rozmyšleno ještě několik dalších plánů a našel jsem dokonce noční expres autobus z Ósaky až do Kagoshimy, který jede pěkných 15 hodin, ale taky nakonec dojede. Trochu mi tohle plánování připomnělo moje varianty cesty na Lefkadu, když jsem si nechal uletět letadlo (viz článek Jak se při cestování vyhnout nudě).

Japonsko - Den 24.: Den poté (Nara, Kyoto)

Už při své první návštěvě Kyota před třemi lety jsem se chtěl jet podívat do Nary, dávného hlavního města říše, které leží kousek od Kyota a vláčkem se do něj lze dostat v pohodě za 45 minut. Nepodařilo se mi to, Kyoto mě natolik uhranulo svými vlastními zákoutími, že jsem se do Nary nevypravil, proto jsem tak učinil tentokrát. Je ale pravda, že den po tajfunu neprobíhalo ještě všechno úplně optimálně. Když ráno v očekávanou hodinu lokální vlak do Nary nepřijel, pochopil jsem, že spojení bude mít ještě určité mouchy. Místo toho přijel tzv. "rapid" vlak, u kterého jsem si myslel, že je "rapid" proto, že nestaví ve všech zastávkách. Pochopil jsem ale, že ráno po tajfunu se "rapid" vlak pozná podle toho, že staví sice ve všech zastávkách, ale ve všech neotevírá dveře.

Cesta to nebyla úplně pohodová, místo 45 minut trvala 2 hodiny, stavěli jsme na každé mezi a před každým mostem (ano, řeky byly ještě rozvodněné, ale už ne zdaleka tolik, jako v noci), vlak byl napráskaný lidmi, z nichž cca polovina byli nejaponci, kteří měli Naru ve svém cestovatelském programu. Poznal jsem proto několik zajímavých rodin, jeden bavorský pár a taky Italy a Francouze, kteří vůbec mají tady v Japonsku poměrně silné turistické zastoupení. Řidič pořád něco říkal do mikrofonu a snažil se vysvětlovat, co se na trati děje, ale z jeho japonštiny jsem rozuměl jakžtakž pouze číslovkám a taky tomu, že se v každé větě dvakrát omlouval.

Japonsko - Den 23.: Kyoto uprostřed tajfunu

Jak už jsem včera avizoval, Kyoto, které mám právě po tři dny jako dočasné útočiště, dnes přefrčel tajfun Halong. Původně jsem si myslel, že přejde v noci a já ho zaspím, ale teprve po probuzení jsem si všiml, že všechny předpovědi časů jsou uváděné ve "světovém čase", takže tajfun se oproti mým původním předpokladům zpozdil o osm hodin. Už ráno lilo jako z konve, ale pořád to byl ještě liják, který se docela často vidí i v našich končinách, standardní průtrž mračen, jen trochu dlouhá. Čerf, který není uvyklý tajfunům a nedokáže je rozeznat, se domníval, že kýžená hodina už nastala, vzal tedy fotoaparát, udělal protitajfunová opatření (peněženka do vlastního igelitu, mobil do vlastního igelitu, nepromokavý návlek na foťák a deštník do igelitové tašky (nakonec nebyl k ničemu, protože se stejně ve větru pořád lámal, tak jsem zůstal při normální bundě do deště). Ostatně myšlenka jít se projít do tajfunu a nenamočit se, je samozřejmě úplně z cesty.

Velice pěkně se ukázal rozdíl mezi mediální hysterií a ryze praktickým přístupem lidí v zasažených oblastech. Zatímco televizní reportéři měli stále vytřeštěné oči a informovali hlavně o excesech, nomální lidé to přijali naprosto prakticky. Když jsem něco po deváté odcházel z hotelu, myslel jsem si, kdovíjaký hrdina nejsem, ale slečna na recepci se jen prakticky zeptala, jestli se venku zdržím nebo se vrátím rychleji, protože oni potřebují vědět kvůli úklidu pokoje. Venku jsem rovněž zjistil, že to, že je právě tajfun, ještě nebrání místním nejen chodit venku pěšky, ale dokonce ani v jízdě na kole (s deštníkem) nebo na skútru (v pláštěnce).

Japonsko - Den 22.: Kyoto aneb patent na tajfuny

Už jsem se zmínil v předchozím článku, že dnes jsem cestoval z Matsumota do Kyota, což jsou rychlými japonskými vlaky asi 3 hodiny cesty. Je pravda, že předpověď počasí příležitostně sleduji, takže jsem zachytil existenci tropické bouře, která má dnes dorazit nad japonské vnitrozemí. Je ale pravda, že jsem tu bouři nebral moc vážně, do té doby, než mi jeden hodný pán, kterého jsem poznal v návštěvnickém centru Fuji, napsal e-mail s kontaktním telefonem na sebe, kdyby se něco v Kyótu kvůli tajfunu stalo. Tehdy jsem poprvé vzal přicházející tajfun (vida, už povýšil z tropické bouře na tajfun a dostal dokonce jméno Halong) více na vědomí.

Uvědomil jsem si, že se v řadě ohledů opakuje situace zpřed tří let. Tehdy jsem se snažil dostat do Kyota z Kanazawy proti přicházejícímu tajfunu a musel jsem jet skoro šest hodin autobusem, protože všechny vlaky byly mimo provoz. Abych se nedostal do podobného problému, jel jsem dnes raději dřívějším spojením, protože vím, že zastavit kompletní vlakovou dopravu v Japonsku není problém. Už když jsem přestupoval v Nagoyi, hlásil nádražní rozhlas, že je přerušen provoz na jižní lince šinkansenů, nicméně do Kyota jsem se ještě dostal bez problémů. Sice cestou hodně lilo, ale po příjezdu do Kyota se situace docela zklidnila a večer jsem si vyšel dokonce na tříhodinovou procházku po městě, která byla úplně pohodová, byť občas jsme museli vytáhnout deštník a občas silněji zafoukalo.

 

Japonsko - Den 21.: Matsumoto jako křen (samozřejmě wasabi)

Jsem se zápisky jeden den pozadu, ale vypadá to, že se mi podaří ztrátu dohnat zásluhou počasí. Na Japonsko si totiž dělá zuby tropická bouře, která koketuje s mohutností tajfunu, takže ti, kteří mají rádi katastrofy, už hovoří o silném tajfunu, který smete v celém Japonsku, na co přijde, zatímco realisté vyhodnotili, že bude prostě nějakou dobu hodně foukat a hustě pršet. Mne to ale nezaskočí, protože na něco takového jsem zvyklý: Kdykoli jsem v Japonsku a jedu do Kjóta, je právě tajfun! Zatímco zatím lze podle ohlasů soudit, že mě tu většinou Japonci rádi vidí, nebo jim aspoň jsem tiše lhostejný, jsou jistě především z makroekonomických důvodů - rádi, že do Kjóta nejezdím častěji.

Protože se na ulici střídavě dá chodit a žení se čerti ze všech japonských pekelných údolí, je čas na dopsání včerejší reportáže, dokonce i s několik fotkami starými tři dny (fotil jsem je odpoledne, když jsem do Matsumota přijel od hory Fudži, ale nestálo za to dělat z těch pár fotek samostatnou reportáž.

Japonsko - Den 20.: V Japonských Alpách (údolí Kamikochi)

Po rozloučení s krásnou Fudžisan, kolem které se točilo celých šest dní mého putování, jsem se přesunul vlakem do Matsumota, které je známé jako dobré východiště pro výlety do oblasti Japonských Alp. Ostatně nedaleko odtud je Nagano, kde se konaly v roce 1998 zimní olympijské hry a nějakou dobu jsem koketoval i s myšlenkou jet se podívat, kde to naši hokejisti získali slavné zlaté olympijské medaile. Ale pak jsem si řekl že si najdu zábavnější program než je focení moderní haly. Už cesta vlakem byla zajímavá, protože vysvětlit slečně na malém nádražíčku v Kawaguchiku, že potřebuji jízdenku do Matsumota, k tomu příplatek na express a místenku z Otsuki do Kofu a z Kofu do Matsumota, bylo nad moje jazykové schopnosti. Na místence, která byla jen v japonských znacích, jsem se snažil identifikovat tři důležité body - vagón, řadu a sedadlo a při nejlepší vůli jsem našel pouze vagón a řadu a tím jsem si nebyl ještě jistý. Ale slečna za přepážkou mě uklidňovala, že to bude OK a že je místo voleno tak, abych mohl cestovat já i zavazadlo. Nu co, řekl jsem si, uvidíme. Vagón č.8 poznám a řadu č.6 taky, na místě pak uvidíme.

 

Japonsko - Den 19.: Ohňové loučení s Fudžisan

Poslední den mého pobytu v oblasti Fudži se začalo všude kolem něco dít: Všichni pobíhali o něco rychleji, ve městě kolem jezera byl ještě větší šrumec než jindy, začaly se objevovat nové přenosné i čerstvě stlučené stánky. Ptal jsem se, co se děje, a bylo mi vysvětleno, že večer bude nad jezerem velký ohňostroj, což je jedna z největších akcí v roce a všichni si mysleli, že jsem si termín pobytu vybral právě tak, abych tu na ohňostroj byl přítomen.

Ono je to těžké - ohňostroje nemám rád už od mala, nikdy mě rachotem doprovázená a po pekle trochu čpící barevná podívaná moc nezajímala. Vzpomněl jsem si na svou dávnou dovolenou v Roháčích, kde jsem si chtěl v úplném klidu odpočinout a dorazil jsem omylem přesně na tradiční a světově vyhlášený folklórní festival (což všichni místní brali z mé strany jako záměr, protože zájemců o folklór bylo tolik, že se do malého podroháčského městečka zdaleka všichni nevešli. Tehdy jsem každé ráno ještě před šestou (kdy spustil první folklór z obecního rozhlasu) utíkal za tichem vysoko do hor.

Japonsko - Den 18.: Na vrcholu krásné Fudžisan

Trochu jsem se bál, jak bude cesta od páté stanice narvaná. V sezóně Fudži - tedy v červenci a v srpnu - se tu prý někdy sejdou skutečné davy, člověk jde pořád v nějaké skupině nebo štrůdlu a v exponovanějších místech - zejména mezi stanicí č.7 a 8, kde se nestoupá štěrkem ale po pevných skalnatých úsecích, během kterých často přijdou k duhu napevno zabudované řetězy - se tvoří fronty. V takovém případě bych měl asi docela problém, protože mám za sebou nerad rychlejší šplhavce a pouštím je před sebe, no a to by se taky klidně mohlo stát, že bych pořád jenom pouštěl a sám nikam nelezl :-). Ale bylo to nakonec docela dobré, davy nebyly tak strašné, chodilo se po jednotlivcích a malých skupinkách a mezery byly i několikaminutové. Samozřejmě pořadí se stále mixovalo podle toho, jaké kdo zvolil tempo výstupu, kolik věnoval odpočinku na stanicích, byli dokonce i tací, kteří odpočívali vleže přímo na kraji cesty. Stávalo se proto, že jsme se s jedněmi lidmi míjeli několikrát a s jedním mladým japonským párem jsme už na sebe z legrace mávali, protože jsme se cestou minuli snad dvacekrát. 

Japonsko - Den 17.: Fudžisan - po stopách dávných poutníků

Už když jsem byl na Fudži před třemi lety poprvé, uvažoval jsem nad tím, že poctivé by bylo začít výstup už dole pod horou a ne, že se člověk nechá do půli cesty vyvézt autobusem nebo - jako já tehdy - dokonce taxíkem. Ale ono to většinou je dáno i nedostatkem času. Výstup na Fudži je i z oné "páté stanice", kam jezdí autobusy, docela makačka, protože i tak je to 1500 až 1800 metrů převýšení, což si prostě v našich horách, byť jsou nádherné, nevyzkoušíte. Podle průvodců i takový výstup trvá 6 až 10 hodin a k tomu musíte připočítat i cestu dolů, protože to taky není úplně procházka parkem s rozkvetlými sakurami. Prostě Fudžisan je krásná a obrovitá hora, solitérní, náladová, a i proto jedinečná.

Když jsem se vrátil ze své první cesty na Fudži, pociťoval jsem dluh. Jednak proto, že jsem si vytoužený vrchol ani pořádně neprohlédl při denním světle, ale byl jsem po noci na špičce hory tak promrzlý, že jsem hned po rozbřesku pádil dolů za teplem a na autobus, jak to šlo nejrychleji. Jednak ale právě proto, že jsem na horu nevylezl odspodu jako staří poutníci v dobách, kdy ještě autobusy ani auta na pátou stanici nejezdily. Proto jsem se rozhodl vyjít z tradičního startovního místa, chrámu Fuji Sengen, do kterého je to asi půl hodinky volnou chůzí do povlovného kopce ze železniční stanice Fujisan.

Japonsko - Den 16.: Fudži - příprava na výstup

Dnešní den byl už ve znamení duševní přípravy na výstup na Fudži. Hlavním bodem programu bylo rozhodnout se, kterou trasou jít, v jakém místě začít, jak se do toho místa dostat a v kolik hodin vyrazit. Ve hře je totiž mnoho faktorů - část výstupu se bude muset odehrát v noci a je nutné si rozmyslet, jak bude dlouhá, o jaké výhledy tím přijdete a jestli jsou místní šelmy aktivnější v noci nebo přes den. Je dobré si rozmyslet, jestli chcete vidět východ slunce (já ho sice již jednou viděl, takže to není nic fatálního, ale ono to člověku zase nedá, když už má takovou příležitost), jak dlouho asi chcete na vrcholu pobýt, kolik si máte vzít s sebou zásob a podobně. Někdo se v takovém plánování vyžívá; já ho nemám rád a mám ho tím míň radši, čím je ve hře víc faktorů. Pak to sice máte skvěle vymyšlené, ale počasí se postaví na zadní a z vašeho geniálního plánu je rázem domeček z karet.

Japonsko - Den 15.: Nad Fudži sa blýská...

Není nad to probudit se polibkem někoho, koho máte moc rádi a přesně to se mi stalo dnes ráno (byť s povzdechem připouštím, že ještě ne v tom úplně ideálním obsazení, jak bych si ho představoval). Trochu ješitně jsem s tím počítal a už večer jsem nenápadně poodhrnul závěs a záclonku, aby ten dotyčný mohl vejít bez nejmenších překážek, až uzná, že nastal pravý čas. První pohled dnešního rána tedy patřil jí, paní Fudži, která se mi dívala přímo do okna. I když - prý to Japonci berou, jako že Fudžisan je on. Pak ovšem s tím dalším ranním polibkem nevím, nevím… Aby si na to nezvykl, chlapec!

Japonsko - Den 14.: V Tokiu pod mostem?

Dnešek pro mne měl představovat dvojité loučení. Jednak je třeba se v dobrém rozloučit s Hokkaidó, protože přes malé úvodní rozpaky se nakonec všechno obrátilo v dobré a strávil jsem tam krásných šest dní. Stejně tak jsem se dnes měl rozloučit s Tokiem, které jsem vlastně letos navštívil 3x, i když teď naposledy jsem se ho měl jen zlehýnka dotknout a nepobýt v něm déle než je nezbytně nutné. Nezbytně nutné pro co? Inu, milí přátelé, pro cestu za Fudži. Dalším bodem programu byl proto - vojenskou terminologií - zrychlený přesun z Hokkaidó až pod tu nádherně souměrnou horu. Docela pěkná dálka a docela komplikovaný transfer.

Jak komplikovaný, to jsem začal zjišťovat až v okamžiku, kdy jsem se na něj začal chystat. Letadlo totiž odlétalo z letiště v Chitose poměrně pozdě, až v půl třetí odpoledne, to abych si ještě mohl i na poslední chvíli Hokkaidó užít. Jenže už jsem si stejně moc neužíval, protože mi v hlavě začalo strašit, jak to všechno stihnu. Do cesty jsem si totiž postavil poměrně komplikované puzzle, jehož jednotlivé dílky do sebe sice mohly zapadnout, ale - popravdě - byla by to opravdu velká náhoda a velké štěstí:

Japonsko - Den 13.: Peklo přímo pod nohama (Noboribetsu, Jigaku-Dani)

Kdysi si pánové Werich s Horníčkem dělali legraci z Francouzů, že nevyslovují Há, takže "vo HOdně přijdou, například nemůžou HOdnotit". Kdybych to aplikoval na Japonce, je možné u nich najít něco podobného, protože pro změnu nevyslovují eL a místo toho používají eR. Kdyby byl Nabokov Japonec, nevznikla by tedy Lolita, ale Rorita, nepije se tu kola ale kora a kdyby - nedej bože - slavné večerníčkovské pohádky nenatočili Poláci, ale Japonci, mohly by se jmenovat Borek a Rorek (tedy v japonské slabičné praxi spíš Boreku a Roreku). Těžko tedy říct, jestli peklo je u Japonců něco podobného jako u nás, když jde vlastně o pekro. Podle toho, co jsem dnes viděl, ale platí, že s japonskými čerty obzvlášť nejsou žerty. Zatím dobře slouží, ale sílu, sílu tedy mají. A hlavně - těch vstupů do pekelné říše je v Japonsku spousta, na mnoha místech energie nahromaděná v pekelných kotlích vaří, bublá a pálí a vystupuje na povrch. 

 

Japonsko - Den 12.: Setkání s duchem Ainů (Sapporo, Shiraoi)

Po dvou dnech, kdy jsem měl program pevně naplánovaný, přišel pro změnu opět jeden den, o kterém jsem neměl úplně jasnou představu a záleželo, jak se vše teprve "vystříbří". Protože jsem ale opouštěl své dosavadní jediné útočiště na ostrově Hokkaidó - Sapporo, došlo mi, že jsem si ho vlastně ani pořádně neprochodil - pouze jsem ho měl jako základnu pro výlety po ostrově a když by býval čas na zkoumání, zuřil tu právě liják. A tak jsem vstal o něco dříve, abych se ještě stihl aspoň se Sapporem dobře rozloučit, když už to přivítání bylo všelijaké. Hodně jsem toho sice viděl z autobusu při obou svých výletech, ale znáte to - co si člověk neočichá sám... A tak ještě než jsem kolem desáté vyrazil vlakem o dům dál, vzniklo v centru pár fotek. 

 

Japonsko - Den 11.: Je libo levandulovou svíčkovou? (Asahikawa, Furano)

Myslíte si, že byste si mohli zamilovat svíčkovou s chutí levandule? Že trochu váháte, protože levandulová vůně k takovému masu a k omáčce moc nejde? Moc přemýšlíte. Japonec - tedy ten, který by nakrásně měl rád svíčkovou - by si její levandulovou variantu jistě zamiloval. Ale pěkně popořádku...

Druhý den po sobě jsem měl celodenní skupinový výlet. Ten včerejší se moc nevydařil, pokud jde o počasí, ale dnešek sliboval aspoň v tomto ohledu od přírody mnohem vlídnější zacházení. A tak jsem přisedl do autobusu se čtyřiceti Japonci a třemi Číňany jako reprezentant zbytku světa a vyrazili jsme společně na dlouhou projížďku po centrálním Hokkaidó. Nejenže uvidím, jak to uvnitř ostrova vypadá, prohlédnu si místa, o kterých jen slýchám v televizi (třeba Furano) a nakouknu do místních hor, abych si prohlédl správná homolkovská panoramata, ale ještě budu mít v ceně procházku po zoologické zahradě Asahiyama a prohlídku květinové farmy, protože centrální hokkaidští zemědělci se v posledních letech vrhli na pěstování květin a jde jim to sakra od ruky.

Japonsko - Den 10.: Živly pod zemí i nad ní (Jezera Shikotsu a Toya asopka Usu)

Na dnešek jsem měl dojednaný první ze dvou výletů po Hokkaidó. To je jedna z mála příležitostí, kdy někam nejedu sám, ale jako součást organizované tlupy, která bývá docela různorodá, v našem případě čtyři Indové, šest Japonců, já, průvodkyně a řidič. Docela by mě zajímalo, od kolika lidí se takový výlet pořadatelům vyplatí, protože si dobře pamatuji na dávný výlet do Nikkó, kde se o nás dva účastníky staraly dvě průvodkyně.

Ale tentokrát nebylo ani moc jasné, jestli vůbec cestou něco uvidíme. Sobotní oblačnost totiž ani trochu neustoupila, naopak, zmohutněla a zakryla vše jednotnou šedou clonou, takže - kdybych to kdysi neviděl na vlastní dětské oči - nikdy bych nevěřil, že kolem Sappora jsou nějaké kopce, kde by se mohly konat závody v lyžování. Ono to pořádání zimních akcí v Japonsku (často právě na Hokkaidó, kromě Sappora např. ve Furanu) bývá vůbec trochu adrenalinová záležitost. Většinou se zpočátku nemůže soutěžit, protože je moc teplo a pořadatelé přemýšlejí, jestli si místo pořádání světového poháru v lyžování nezačít vydělávat pěstováním pomerančů. Pak začne hustě sněžit a to se - to dá rozum - taky nedá soutěžit, když sněží opravdu hustě. Sněžení trvá několik dní a pak se konečně udělá nádherně, jenomže se zjistí, že za těch pár dní nasněžily čtyři metry sněhu a rozhodně se nedá soutěžit. No a zdá se, že podobné s počasím je to na Hokkaidó i v létě.

Japonsko - Den 8.a 9.: Nekrmte opice (vodopád Akiu Otaki, cesta naHokkaidó)

Sedím na letišti Haneda v Tokiu a čekám na to, až mě pustí spolu s dalšími lidmi do letadla směřujícího na Hokkaidó, konkrétně do Sappora. Pro tyto dny je to asi nejlepší varianta, protože Honšú zalila vlna veder. Nad Hokkaidó se ale vlní jakási oblačná formace a severní ostrov hlásí pokles teplot až někam k dvacítce a možná i pod ni. Zčistajasna je to na svetr, což je dobře, protože ho, sakra, nevezu jen tak na projížďku, ne?

Sluníčko jsem pocítil už včera, horko bylo od rána a tentokrát žádný milosrdný mlžný opar. Původní plán pracně vymyšlený cestovní kanceláří - tedy cestu na sever do Morioky a Miyagi a obdivování krásného pacifického pobřeží - jsem obratem pár mozkových buněk zrušil, bylo to hodně náročné na cestování a na čas. Protože mě ale během výletu do Jamadery velmi zaujalo členité vnitrozemí, požádal jsem o spolupráci velmi snaživé dívky z hotelové recepce, které měly opravdu dobrou vůli mi pomoci, ale narážely na drsnou jazykovou bariéru a moc se jim ulevilo, když jsem přistoupil na kompromis, že čísla můžou říkat japonsky, protože to zvládnu líp než přemýšlet, co asi chtěly říct v jejich "japlish". Společně jsme připravili náhradní program, konkrétně fotografický výlet k vodopádu Akiu Otaki.

Japonsko - Den 7.: Pro milovníky schodů (chrámový komplex Jamadera)

Taková kapela "Nahoru po schodišti dolů band" by se na takovém místě musela dokonale vyřádit. Stačí dole zaplatit drobný poplateček 300 jenů a máte před sebou k individuálnímu zkoumání veliký chrámový prostor s mnoha různými objekty. A podotýkám, že nejde jen o stavby, ale i o všudypřítomné kamenné objektíky, sošky, nápisy vytesané do kamenů nebo namalované na skále. Jen všechny ty objekty jsou spojené soustavou schodů, kterých je odspodu až k nejvyššímu z nich celých 1000. Také vám to napůl pokorně a napůl škodolibě ukazují průběžné cedule, které počítají, že výškou a námahou zatemněná mysl nebude schopna ani nejjednodušších matematických úkonů, takže se vždycky dozvíte, kolik schodů už máte za sebou a kolik vám jich ještě zbývá. Ale to se počítá jen hlavní schodiště, ne různé odbočky a zákoutí, do kterých je možné ještě cestou vzhůru nakouknout.

Japonsko - Den 6.: Role náhody v plnění snů (Sendai, Matsušima)

Jak už jsem se zmiňoval včera, odfrčel jsem na sever do oblasti, které se říká Tóhoku, konkrétně do města Sendai. Přesun byl celkem v pohodě, jen znovu narážím na to, jak mají šinkanseny nešikovně zařízené skladování velkých zavazadel - prostě podobnost s letadly je veliká a na velkou bagáž prostě v normálním voze není místo. Když jsem se poptával, Japonci berou jako samozřejmost, že se zavazadlo dá poslat napřed. No, nic ve zlém, chápu, že Japonsko není les Řáholec, kde si zločinci řádí, jak se jim zlíbí, ale mám tendenci u svého kufru být co nejblíž. Uvidíme, hodinové vyjížďky do vzdálenosti cca 300 km mě neděsí, delší cesty mě teprve čekají.

Japonsko - Den 5.: Rybí trh v Cukidži

Dnes jsem prožil na svých toulkách Japonskem velmi různorodé chvíle, některé rozlazující, jiné naopak nebývale potěšivé. Usmyslel jsem si totiž ráno na rozloučení s Tokiem navštívit rybí trh Cukidži, což je vlastně obrovská tokijská fabrika na zpracování ryb. Každý pracovní den na trhu Cukidži začíná aukcí vylovených tuňáků, které je nutno co nejrychleji přemistit na správná místa spotřeby - do restaurací. Aukce začíná v pět a já se rozhodl se tam jít podívat s fotoaparátem. Dokonce jsem si večer předem zjednal taxíka, neb metro v tak časných hodinách již ani ještě nejezdí. S fotovýbavou a nezlomným úsměvem jsem přišel právě v době, kdy vyvěšovali ceduli popravující jedním šmahem moje záměry: "Rezervace už nově nepřijímáme!!". V hloučku kolem postávala asi dvacítka šťastlivců, na které se dostalo a kteří právě fasovali od uniformovaných slušivé reflexní vesty jako školáčci na výletě (nějak se přece musím odreagovat, že nejsem mezi nimi, ne?).

Byl jsem naštvaný. Spal jsem jen dvě hodiny, utratil jsem nemalé peníze za taxík a teď jsem byl sám v probouzejícím se velkoměstě a neměl jsem paradoxně ani co fotit, protože světelné podmínky ještě nebyly dobré, ale hlavně - NIC SE NEDĚLO. Jediné místo, kde se něco dělo, byla právě tržnice Cukidži. Rozhodl jsem se tedy, že když nemůžu vidět všechno, zkusím i tak vidět co nejvíc a od hlavního vchodu jsem se přestěhoval k bočnímu vjezdu, kde žádní uniformovaní strážce nestáli a kde jenom přejít křižovatku bylo pro neznalce místních poměrů o život. Areálem tržnice zběsile poletovaly malé "ještěrky", které podle prazvláštních pravidel neustále vozí cosi odněkud někam, vozí to překvapivě rychle a jsou velmi mrštné: Zatočí o 180 stupňů skoro na místě, takže je třeba dobře hlídat, že to, co před chvilkou jelo před vámi ve stejném směru, najednou střelhbitě neotočilo jako vyprovokovaný býk a neřítí se teď přímo na vás.

Japonsko - Den 4.: Od zenových chrámů k tsunami (Kamakura)

Včera jsem vám upřel jeden zajímavý zážitek ze čtvrti poblíž vyhlídkové věže. Zastavil mne totiž starší pán a anglicky se mě ptal, odkud jsem. Občas se tak lidé ptávají, buď jsou zvědaví anebo si chtějí procvičit angličtinu. Jakmile jsem řekl, že jsem z České republiky, pán zajásal a hned že musím jít s ním, že ostatní budou mít velkou radost, když přijde někdo z takové dálky a jestli prý mám rád budhistické chrámy. Když prý půjdu s ním, hned za rohem totiž jeden takový je, je krásný - jen není zvenku vidět. Nu což - kdyby se mi to stalo v Bronxu a nabídku by mi dal potetovaný frajer s býčí šíjí nahoře se zužující v hlavu, asi bych s ním - pokud by to ještě záleželo na mně - za roh nešel. Ale v Japonsku? Tak jsem si řekl, že když se zážitkům budu bránit, nic nezažiju, a šel jsem. Za rohem už čekalo asi dvacet lidí, kterým můj průvodce řekl, odkud jsem a všichni z toho byli radostí bez sebe a vypadali, jako když už na mne dlouho čekali, a teď, když jsem přišel, mohou konečně začít. Co? To jsem ovšem nevěděl.

Oficiálně mě přivítala jakási hodnostářka či představitelka a dostal jsem obratem ruky tlumočnici do angličtiny. Opravdu mne zavedli do jakéhosi nevýrazného domu, ve kterém byla obrovská místnost zařízená jako centrum chrámu. Chtěl jsem jen zůstat u zdi, nakukovat a do ničeho se nemíchat, ale to už nešlo. Byl jsem posazen doprostřed první řady a tlumočnice mi vysvětlila, že se tady scházejí jako veliká odnož budhistického náboženství a mají z mé návštěvy opravdovou radost. To je nebezpečná věc, u budhistů především, protože nikdy nemůžete vědět, za převtělení koho vás mohou považovat.

Japonsko - Den 3.: Čekání na zážitky (Park Ueno, Tokio SkyTree)

To je těžké mít plány! Stejně jakmile ráno vyrazím nazdařbůh do ulic velkoměsta, zbyde po nich jen tichá vzpomínka (tedy po těch plánech, nikoli po ulicích). A dnes jsem vyrazil obzvlášť brzy, abych využil příznivého počasí. Není totiž zdaleka takové vedro, jaké v Tokiu touto dobou bývá, a jako odpustek si město vymohlo, že vždycky kolem páté spustí pořádný několikahodinový liják. Dobře, ujednáno, stihnu dnes vše ještě před pátou.

Abych se zorientoval v okolí svého hotelu, vyrazil jsem podle mapy do parku Ueno. Ne, že by mě tam něco mimořádného lákalo, spíš to byl na mapě dobrý zelený orientační bod. Ale park je velmi rozsáhlý a v mnohém mě mile překvapil. Jsou tam obrovské sakurové aleje, které tu mají hlavní sezónu - aspoň myslím - v březnu, ale v parku jsou i chrámy, prostor pro běhání, pro pejskaře, pro milovníky výstav a muzejí, no a taky pro milovníky zvířat, protože je tu nejstarší a nejpověstnější japonská zoo, jejímž hlavním tahákem je bílá panda. Park je ovšem jako vždy v Tokiu doslova obklíčen rušnou civilizací, v tomto případě hlavně rušným nádražím Ueno.

Japonsko - Den 2.: Pachatelé se vracejí

Protože jsem neměl dostatek času na prohlídku města, z Dubaje mi utkvěly především tři věci: První je klimatizační vodopád, o kterém už jsem psal. Druhým je úděsné noční vedro, před kterým nás dlouho chránily klimatizované prostory letiště, ale nakonec jsme museli při nástupu do letadla opustit klimatizované interiéry a pouze vystoupat po dlouhých schodech do obřího - už opět klimatizací vychlazeného - dopravního prostředku. V tom okamžiku jsem poprvé pochopil, že ani sebevětší množství prostředků nevypne působení rozžhavené pouště úplně. Na půl třetí v noci je 36 stupňů opravdu hodně. No a třetí utkvělou věcí jsou tamější mléčné čokolády prodávané v nesčíslných duty-free shopech, protože se do některých speciálních typů přidává mléko velbloudí. Předpokládám proto, že v arabském reklamním světě bude fialová kráva Milka nahrazena fialovým velbloudem Milákem. Ale na dubajské speciality, doufám, ještě dojde na zpáteční cestě.

I druhá část cesty vedla adrenalinovými oblastmi. Jestliže vrcholem včerejška byl přelet Baghdádu a Basry, tedy míst, bez kterých se dlouhou dobu neobešlo žádné televizní zpravodajství a váleční žurnalisté si zde vybojovávali své ostruhy, dnes jsme mohli popustit uzdu své představivosti, když jsme nějakou dobu kopírovali hornatou a z mnoha důvodů nepřehlednou hranici mezi Afghánistánem a Pákistánem, a koneckonců - oázou bůhvíjakého klidu nebývá ani severní Indie nebo hranice Číny s Mongolskem. Ale organismus v konfrontaci s nehezkými představami rychle otupí, čehož jsem hned využil a otupěle jsem si v sedadle dvě hodinky pospal.

 

Japonsko - Den 1.: Rozkouskovaný čas

Dnes podvádím. Nazval jsem článek Japonsko... a přitom toho s Japonskem zatím ještě nemá mnoho společného. To proto, že během dneška jsem se dostal podle plánu jen do Dubaje a Japonsko si tedy musí na premiéru ještě pár hodin počkat. Ono to vypadá odpudivě, když si řeknete, že na letišti v Praze musíte být v pátek v jednu hodinu po poledni a v Tokiu budete v sobotu kolem šesté vpodvečer. Dvacet devět hodin? No to snad ne!!!

Naštěstí je možné při létání použít speciální techniku rozkouskování času: To přijdete na letiště, vystojíte si frontu na odbavení, chvilku se dohadujete, jestli - když se letecká společnost s přísným pohledem ptá na to, zda máte v zavazadle něco elektrického s bateriemi - se počítá i čelovka s třemi tužkovými (nepočítá!), pak hledáte odkud to poletí, pak se pokoušíte na kreditku proklouznout do letištního salónku a protože to vyjde, dopřejete si tam zeleninovou polévku a dvě dvouhubky zdarma a k tomu nádherný výhled na vzlétající kovové ptáky. Pak jdete na kontrolu kabinového zavazadla a trnete, jestli personálu nebude připadat do kabiny moc velké. Pak si na chvíli vytáhnete počítač, že budete psát na blog, ale to už na vás čeká obrovská kovová inteligentní trubka popsaná arabskými (a nejen výsostnými) znaky. A než si ji stihnete pořádně prohlédnout zvenku, najednou už je třeba nastupovat dovnitř, protože dveře se otevírají už 45 minut před startem. Pak se na sebe chvíli mračíte s vedle sedícím Číňanem protože jste si svého souseda (a on zase svého) představovali dočista jinak. No a najednou zjistíte, že se startuje, tři hodiny do odletu utekly jako voda a vy jste vlastně nic nestihli. Nevadí, v letadle bude 6 hodin času, snadno všechno doženete.

Nedělní miniglosy č.277

Pozn.: Jak už jsem uvedl v článku Pojeďte se mnou do Japonska!, letos o prázdninách si Nedělní miniglosy vezmou poprvé od svého prvního čísla v únoru 2009 delší souvislou dovolenou. Během své japonské cesty se budu snažit psát pravidelné reportáže, takže - jak doufám - budou mít zdejší čtenáři co číst a bude toho dokonce víc, než je tu v poslední době obvyklé, ale tradičního nedělního týdeníku se dočkáte zase až skoro na konci prázdnin, 24.srpna. Věřím, že se tu se zájemci o téměř hodnověrné nedělní zpravodajství ze žhavé současnosti v tu dobu u 278.vydání Nedělních miniglos opět ve zdraví sejdeme.

---------------------------------

Dvojnásobná wimbledonská vítězka Petra Kvitová odpověděla úpřímně na výtky některých českých poslanců, že se přestěhováním do Monaka snaží vyhnout odvádění nezanedbatelných daní. Podle jejího vyjádření dává přednost tomu prohrát v Monte Carlu své poctivě vydělané peníze v ruletě, která má v porovnání s výběrem daní v České republice mnohem jasnější a jednodušší pravidla a figuruje v ní jediná nula.

 

O holdování a holtování

Není to tak dávno, co jsem na internetu poprvé viděl napsané slovo "hold" ne v obvyklém významu projevu úcty a obdivu, ale jako běžný povzdech: "Hold co naděláme!" Překvapilo mě to, ale přešel jsem to jako statisticky nevýznamný jazykový výstřelek. Asi jako když na houpačkách na staňkovské pouti bylo napsáno "1 dětsko - 1 Kč" (na množství po Žižkově vzoru nehleďte, bylo to dávno), nebo když mě nápis na farmářských trzích minulý víkend ubezpečoval, že na jahody se u stánku dává "podstivá šlehačka". I když češtině fandíme sebevíc, jsme jen lidé a omyly nám jistě nejsou cizí (mně alespoň určitě ne). Ale počáteční výjimka se začala objevovat stále častěji, špatně napsaných "holdů" postupně přibývalo a zřejmě díky internetově-jazykové řetězové reakci, během které oči snadno přivyknou špatně použitému slovu, už v současnosti "holty" tahají za výrazně kratší konec provazu. Nedělám si žádné velké naděje, že tímhle článkem mohu hovorový a nepříliš česky působící "holt" nějak zachránit nebo mu aspoň pomoci zpět do ringu, ale aspoň mám námět na článek, ne? :-)

Zatímco lidé holdují kdečemu - jedni mocným tohoto světa, jiní alkoholu či hře v kostky, holtuje málokdo. Pamatuji si jednoho takového holtovače - jednoho svého dávného učitele, který skoro v každé větě aspoň jedno slůvko holt, použil: A tak k tabuli holt šel dneska Vocásek, který holt moc neuměl, tak holt se mu zkoušející musel podívat na zoubek. No a my jsme v lavicích pozorně čárkovali, abychom přišli na to, kolik je možné během pouhých 45 minut vyučovací hodiny naholtovat holtů.

 

Nedělní miniglosy č.276

Proti další repríze televizního seriálu z prostředí pražské kriminálky 80. let oficiálně protestoval Brad Pitt, který vzhledem k zanedbatelné velikosti Prahy ve srovnání s New Yorkem a Los Angeles požaduje, aby se dílo uvádělo s upraveným názvem Velký Pittaval z malého města.

-----------------------

Podle názorů předních statistiků není ještě celosvětová intelektuální krize (na rozdíl od té hospodářské) zažehnána. Po velkém propadu na světové IQ burze v roce 2008 se sice pokles celosvětového IQ indexu zmírnil, ale zastavit se ho zatím nepodařilo. "Podle některých optimistických předpovědí, by již v příštím roce konečně mohlo dojít k celkovému intelektuálnímu růstu, který se odhaduje na 0.2-0.4 procentního bodu," řekl nám mluvčí Eurostatu. "To ovšem samozřejmě platí jen v tom případě, že lidé nebudou i nadále blbnout."

 

Pojeďte se mnou do Japonska!

Venku už řádí opravdové léto a já odpočítávám poslední dny chybějící do odjezdu na daleký a docela dlouhý výlet. A protože hodlám při své letošní cestě do Japonska - stejně jako při té minulé - znovu zveřejňovat na blogu své aktuální zážitky z objevování krásné a geograficky i kulturně hodně vzdálené země, rád bych vás - stejně jako vaše přátele a známé, kteří o to budou mít zájem, pozval, abyste mne na cestách doprovázeli.

Protože jsem příliš vybíravý a nemůžu cestovat s člověkem, se kterým bych si to nejvíc přál, v posledních letech vyrážím na své výlety - ať už je to pár metrů pěšky kolem Berounky nebo moderním letadlem někam za daleké hory či moře - sám. Má to negativa i výhody, jako všechno na světě. Jednou z výhod je i to, že se rozhoduji sám, kudy dál, a za vše, co se mi cestou přihodí nepěkného, mohu poděkovat jen sám sobě. Smíříte-li se se skutečností, že se budete moct po daleké ostrovní říši rozhlížet jen mýma očima a okem objektivu mého fotoaparátu, že na křižovatkách budu právě já určovat, půjde-li se dál doprava, doleva či rovně, že o tom, zda budu šlapat do kopce, bude rozhodovat výhradně moje odhodlání či lenost, jste srdečně zváni.