Perfect days - I ženy mají své dny

Dostalo se mi onehdy neveřejné výtky, že se ve svých zřídkavých článcích o filmech zaměřuji na moc intelektuální kousky, takže si na své nepřijdou "normální" čtenáři, kteří samozřejmě chodí do kina na mainstream a ne do žádných artových kin. Nemůžu říct, že bych po té přátelské výtce šel do sebe, nicméně šel jsem tentokrát do kina na opravdový mainstreamový film, tak se hned snažím přispěchat s textem, který by konečně otevřel stránky mého blogu i oněm tzv.normálním čtenářům a divákům. Ostatně co bych neudělal (čistě mainstreamově) pro zvýšení návštěvnosti, že? :-)

Film známé režisérky Alice Nellis Perfect days (s podtitulem I ženy mají své dny) si, myslím, nehraje na kdovíjaké umění. Je to slušně natočená a dobře srozumitelná romantická komedie určená rozhodně pro hodně široké publikum. Hlavní téma filmu je totiž velmi dobře srozumitelné skoro každému: Úspěšná žena, která dala přednost kariéře před rodinou, intenzivně zatouží ve svých 44 letech po dítěti. Kdo nezná ze svého okolí někoho takového? Potíž je v tom, že i když je kadeřnice Erika (Ivana Chýlková) atraktivní a samostatná žena s vlastní a poněkud obskurní kadeřnickou televizní show, nápadníků, kteří by zároveň chtěli být otci jejího vytouženého potomka, se jaksi nedostává. A tak dny běží a Erika zjišťuje, že potenciálních otců je velmi, ale opravdu velmi omezený počet.

 

Větrní rytíři

Stanu se rytířem bez bázně a hany,

co místo brnění má svetr vytahaný.

Stanu se rytířem bez hany a bázně,

svým nepřátelům budu říkat něžně: "Honey!"

a z bitev s větrem půjdu (nezávazně)

smíchy potrhaný.

Srdce opevněné ve zrezivělé zbroji

přijímá pod jednou i pod obojí

v souznění se všemi, kdo podobně v tom plavou.

"Šrámy na kovu se jenom špatně hojí,"

moudře pokyvuje hlavou

smrtka na orloji.

Větrní rytíři v soubojích beze zbraní

ucházejí se dál o šátky vzácných paní;

vánkem je pohladí, vichřicí zaútočí.

V mlýnici času se jemná mouka mele,

jak paličatý sníh se k zemi snáší zatvrzele.

Jsi to však pořád ty, koho mám plné oči.

Nedělní miniglosy č.144

V nejbližší době se má rozjet velký projekt elektronizace státní správy. "Celá česká státní správa by měla do několika let prakticky vyloučit z oběhu veškeré papíry, které budou stoprocentně převedené do elektronické podoby, což podstatně zvýší efektivitu práce a uspoří obrovské náklady," řekl nám manažer projektu. "Samozřejmě, projekt bude realizován po částech, např. v úvodní fázi bude v rámci tohoto projektu nahrazen všechen toaletní papír."

-----------------------

Kvůli nízké sledovanosti především v marketingově významné skupině manažerů mezi 40 a 60 lety by se měl Večerníček dočasně přesunout z programu ČT1 na menšinový ČT2. Podle informace z vedení České televize by se ale měl Večerníček jako známý cyklista, motorista a běžec do schodů cílově přesunout na program ČT4 Sport.

 

Kaktusová jména

Dnes se ještě vracím několika fotografiemi o dva týdny zpět ke své návštěvě řecké metropole. Den před athénským maratónem (podrobnosti např. ZDE), bylo jedinou mou povinností se oficiálně zaregistrovat, vyzvednout si startovní číslo a šetřit síly. Lidé, kteří to se mnou mysleli (a nadále myslí) dobře, mě varovali, že bych se neměl vyčerpávat výstupem na Akropoli, protože na to je čas i po nedělním běhu a jedná se o zbytečný výdej energie. Uznal jsem jejich poznámku za oprávněnou a vydal jsem se místo na nedoporučenou Akropoli na pahorek Lykavitos. Je o dost vyšší než Akropole (o víc než 120 metrů), je z něj daleký výhled a nikdo mi ho nezakázal :-). Následujících pár fotografií je z tohoto vyhlídkového bodu a z cesty na něj.

O bedně plné peněz

Jako už mockrát předtím jsem se v posledních několika dnech pokusil probrat se věcmi z minulosti, které jsem uchoval v podobě různých archiválií, relikvií a cetek, jejichž význam nespočívá v ceně, ale v příběhu, se kterým jsou spojené, v kontextu, který většinou nikdo kromě mne nezná. Spousta pohlednic, vstupenky, fotografie, jízdenky, kuponové knížky z doby privatizace, občas novinový výstřižek, prostě naprostá všehochuť věcí z různých dob, míst i souvislostí. A taky malá, stařičká a mnoha doteky ohmataná krabička z tvrdého papíru, se starou fotografií jakési předválečné ozdravovny. Malá a docela těžká krabička, těžká, protože plná starých neplatných a ošoupaných mědiniklových korun z roku 1946. Nic zvláštního. Bezcenná krabička s bezcenným obsahem. Co už při případném "redukčním úklidu" vyhodit jiného?

V tu chvíli jsem se propadl asi o čtvrtstoletí zpátky, kdy mi o této škatulce s mincemi vyprávěla moje babička. Když v nechvalně proslulé době let padesátých tehdejší "lidově demokratický" stát usoudil, že babiččin manžel a můj dědeček je spíše jeho nepřítelem než přítelem, protože černobílé vidění tehdejší doby jako by nezvládalo rozeznávat odstíny šedi, pokusil se najít pro to důkazy, byť je v tehdejším justičním nečasu vlastně k ničemu důležitému nepotřeboval. Stát tedy - zastoupen poslušnými vykonavateli, protože každá vůle si nakonec vždy najde dostatek ochotných vykonavatelů - vykonal v domě mých prarodičů zevrubnou domovní prohlídku, během které ho kromě různých dokumentů zaujala i těžká papírová krabička. Možná proto, že se jednalo o mince v tu pohnutou dobu již neplatné (kdovíjak by to dopadlo s novými čerstvými korunami z doby po měnové reformě), krabička nebyla zabavena, ale informace o její existenci byla přesto využita. A tak se postupně mezi sousedy na malém městě podařilo roznést informaci, že se u dědečka našly při domovní prohlídce bedny plné peněz.

 

Nedělní miniglosy č.143

Remake filmu Tři oříšky pro Popelku se natáčí v nejmenované arabské zemi. Paradoxně největší problémy přineslo podle tvůrců natáčení scény, kdy mají jedné z postav cvrnknout do nosu oříšky, protože v lokalitě, kde se natáčelo, se pěstují výhradně arašídy. Přitom oříšků je třeba k natáčení více než v Evropě: Vzhledem k tomu, že film je určen především pro arabský trh, kde panuje odlišná tradiční kultura než v monogamní Evropě, měl by být uveden do kin pod názvem Dvanáct oříšků pro čtyři Popelky.

-----------------------

Policie ČR vyšetřuje pro podezření z podvodu zástupce zahraniční investiční společnosti, který přesvědčil důvěryhodnou reklamou tisíce drobných českých investorů, že nejlepší investicí je investice do vína. Místo lahvového vína však prodal špatně informovaným investorům víno hroznové, jehož cena již po několika dnech prudce poklesla. Poradenské společnosti u této formy investice přehodnotily svá doporučení z původního "nakupovat" a "držet" na aktuální "kompostovat".

 

Čestní athénští strážníci

Nedalo mi to a den před maratónem jsem se zašel podívat na náměstí Syntagma na prostná zdejší vojenské čestné stráže v historických uniformách před Parlamentem. Ani po čtyřech letech nemůžu jinak, než být místním rituálem zaskočený a můžu jen zopakovat pár vět, které jsem o něm napsal v tehdejší reportáži (hrůza, už cituju sám sebe!!): "Zjistil jsem, že asi nejsem ten správný návštěvník. Jediné, co jsem z podivných figur stráží poznal, bylo to, že jde o rituál, který je asi míněný smrtelně vážně, protože kromě mne se nikdo z diváků ani z účinkujících nesmál. Několik dospělých mužů ve veselých úborech koná soubor prazvláštních pohybů, který je zřejmě pevně dán. Mezi námi, kdyby se někdo choval podobně mimo vyznačený prostor, kde se to smí - a ze mě neznámých důvodů asi dokonce musí - zavřeli by ho po právu na psychiatrii. Zahaleno do hávu historických tradic je ale dovoleno leccos."

 

Noční Akropole

Když jsem si bral s sebou do Athén stativ,bylo to právě proto, abych mohl udělat pár nočních fotek Akropole, pod kterou jsem pár dní kolem nedělního maratónu bydlel. Domníval jsem se bláhově, že si vyjdu jednou za tmy na můj oblíbený skalnatý pahorek Areopagos, odkud je snad nejkrásnější pohled na Akropoli, a já udělám pár NEROZMAZANÝCH fotek s dlouhou expozicí. Inu, nebylo to úplně přesně tak: V neděli po maratónu jsem si opravdu vyšel na Areopagos, kupodivu nohy mě pořád ještě nesly, i když já na jejich místě bych po dlouhém, mokrém a studeném asi vstoupil do stávky. Pořád ještě poprchávalo a mokrá skála na Areopagu klouzala jako namydlená. Jestli to takhle fungovalo i za dávných dob, kdy tu sídlil soud, jeho práce na rozdíl od soudů dnešních musela běžet jako po másle. Ale hlavně pořád ještě foukal silný nárazový vítr, který mocně cloumal s procházejícími chodci i s mým stativem. Fotky by tedy nesnesly moc přísné měřítko, ale stejně je sem dávám, abyste viděli, co jsem mohl poslední tři večery vidět já: Athény za tmy.

 

Maratónci v Marathonu

Po určitém váhání jsem se rozhodl tentokrát nenapsat žádnou sáhodlouhou reportáž ze své účasti na letošním klasickém maratónu z Marathonu do Athén. Jednak už jedna čtyři roky stará reportáž existuje a bylo by to jen opakování a nastavovaná kaše (vážným zájemcům ji rád zašlu, ale varuji: má cca 40 stran a je to sakra těžká literatura :-)). A protože jsem byl aspoň na startu vybaven mobilem, ukážu vám pro změnu pár dokumentačních mobilních fotek (tedy technicky nevalných, ale svou zrcadlovku jsem si na trať vzít netroufnul) ze startu v legendárním Marathonu. Do popisků si pak dovolím doplnit několik dalších informací ze závodu.

Do Marathonu jsou účastníci převezeni z Athén ráno autobusy. Přeprava funguje pouze od 5:30 do 6:30, takže si musíte přivstat, jinak byste se museli dopravit po vlastní ose, tj. autem nebo taxíkem. Já vstával ve čtyři ráno, podle českého času tedy ve tři. Což je na mě, řeknu vám, zatroleně brzo! Účastníci jsou v Marathonu za rozbřesku a zvlášť je-li jako dnes zataženo černými mraky, ještě se maratóncům musí drahnou dobu přisvěcovat jako slepičkám, aby to dobře snášeli.

Nedělní miniglosy č.142

Evropská politická reprezentace začíná hovořit stále častěji o zavedení dvourychlostní Evropy, kde by se země rozdělily podle své ekonomické výkonnosti. "Jsme Evropě připraveni poskytnout své know how, pokud jde o standardní pětirychlostní stroje," potvrdil mluvčí nejmenované japonské automobilky, "a věříme, že se Evropa brzy zařadí mezi vyspělé země i v této oblasti." Evropští představitelé se zatím na zvyšování počtu rychlostí dívají podezřívavě, zejména pokud jde o zavedení zpátečky. Panuje názor, že i se dvěma rychlostmi se dají dělat zajímavé věci, jak ostatně potvrzuje Řecko, které z pohledu Evropy již prakticky překonalo druhou kosmickou rychlost, a dostává se tak mimo působení evropské gravitace.

 

Jedničková reportáž

Už jsem minulý týden psal o tom, jak je můj odjezd na letošní athénský maratón pěkně spojen s jedničkami. Letět jedenáctého jedenáctý roku 2011 na svůj jedeáctý maratón a ještě k tomu přesně v jednu hodinu odpoledne, to už z pohledu numerologů musí vypadat skoro magicky. Jedniček je v tom požehnaně a přidám-li neskromně skutečnost, že i já jsem bezesporu jednička (těm čtenářům, kteří se teď při čtení projevu tak nehorázné pýchy otřásli hnusem, doporučuji podívat se do Wikipedie na heslo "ironie", případně - když přece jedu do Řecka - řeckou verzi "eironeia"), je zřejmé, že můj podzimní výlet do Athén nebude rozhodně nudný.

Snad proto, že kolem mne dnes létá tolik jedniček (na letiště jsem dorazil stylově v 11:11) rozhodly se síly vládnoucí současnému světu, že některé jedničky vezme zpět, aby jich nebylo přehnaně mnoho. "A když odlétám v jednu hodinu, stihnu během padesáti minut v Mnichově přípoj?" zeptal jsem se na letištní přepážce. Pán na mne smutně pohlédl a oznámil mi, že jedniček už bylo pro dnešek dost a že v jednu hodinu rozhodně nepoletím, protože letadlo má zpoždění už teď a to ještě ani nedosedlo na ruzyňskou plochu. Posléze jsem zjistil, že když vše dobře dopadne, budu startovat z Prahy přibližně ve stejnou dobu, jako bude odlétat můj athénský spoj z Mnichova. Nepřeskočím-li z letadla do letadla ve vzduchu, jak by to jistě hravě dokázal třeba Bruce Willis, i kdyby ho probudili o půlnoci, zatímco já ani v rozpuku slunečného dne a rozebdělý ne a neskočím, je dost pravděpodobné, že v Mnichově budu nucen na letišti nějakou dobu posečkat, dokonce i pokud budou řečtí piloti, letušky a dispečeři dnes jakousi blahou shodou okolností v práci. Škoda jedné jedničky; poletím tedy místo v jednu až v půl třetí. Snad z Mnichova ještě do Řecka něco poletí večer.

 

Bytem v lázních Kurokawa, Kjúšú, Japonsko

Už jsem musel zájemcům o japonské reálie několikrát popisovat, jaké bylo vybavení pokojů, ve kterých jsem byl při své cestě po Japonsku ubytován. V zářijových reportážích už jsem se o tom několikrát jako o vedlejším tématu zmiňoval, ale dnes jsem se vám v podobě speciálního fotočlánku rozhodl ukázat, jak to vypadalo v mém úžasném lázeňském obydlí v lázních Kurokawa na ostrově Kjúšú, kde jsem strávil tři příjemné noci. Fotografie nejsou technicky nic moc, ale jako základní dokumentace snad budou postačovat.

Nedělní miniglosy č.141

Poslanecká odborová organizace rozhodně odsoudila současné překračování běžné pracovní doby při jednání sněmovny. Aby bylo možné pokračovat v obstrukčních praktikách, požadují odboráři, aby bylo v příštích volbách zvoleno do Poslanecké sněmovny celkem nikoli současných 200 poslanců, ale rovnou 600, po dvou stech do ranní odpolední i noční směny.

-----------------------

Obdivný blahopřejný telegram k vynikajícím investorským úspěchům zaslal matce nejmenovaného kocourkovského ministra americký miliardář a legendární investor a podnikatel Warren Buffett.

 

O vážné hudbě a nevážných souvislostech

Nejsem žádným znalcem hudby. Podobně jako jsem u vína schopen (kromě barvy) rozeznat především to, jak mi víno chutná a co je na něm nejzajímavější, ale neumím popsat jednotlivé kombinace chutí a vůní a vůbec se vyjadřovat o víně odborně, i v hudbě poznám, co se mi líbí, dokáže mě nadchnout pasáž, která je něčím překvapivá nebo prostě mému uchu lahodí nějakým podivným souzvukem, ale neumím napsat sáhodlouhý odborně znějící článek o provedení nějaké skladby. Rád toto pole ponechám k rozorání fundovaným hudebním kritikům a muzikologům. Ale stejně mi to nedá, abych se nezmínil o včerejším koncertu, který jsem měl možnost přičiněním několika velmi milých lidí včera navštívit v Rudolfinu. Pufff!!! Ta vážná hudba!! řeknou si teď možná mnozí z vás s mírným depektem. No ano, holt už je to se mnou vážné!

By to ten případ, kdy jsem se nejdřív dozvěděl o lístkách a teprve poté o programu. To může být někdy sázka do loterie, ale včera vyšla: Na programu byly skladby Gustava Mahlera v podání České filharmonie pod vedením jejího šéfdirigenta Eliahu Inbala. Písně potulného tovaryše jsem ještě nikdy předtím neslyšel a filharmonici a především tenorista Christoph Prégardien mi snad prominou, že o těchto písních psát nebudu, protože včera byly výborným předkrmem pro hlavní "jídlo" večera, Mahlerovu Symfonii č.1 D dur. To je totiž naopak skladba, kterou jsem měl shodou různých okolností možnost slyšet mnohokrát a v nejrůznějším podání - z nahrávek i přímo na koncertech, a tak jsem se na ni moc těšil.

 

O právníkovi a třicetileté spravedlnosti

Dalo by se říct, že třicet let není tak moc. Pravda, pro mnoho lidí z blogového světa je to doba o dost přesahující vlastní zkušenost nebo dosahující těsně na její hranici, ale dalo by se říci, že jakous takous představu o tom, co je to třicet let, máme všichni, buď podle sebe anebo podle našich blízkých. I když patřím mezi zkušenější, přijde mi třicet let dost. Ale nemůžu se zbavit dojmu, že je to dnes - aspoň zatím - o dost méně než dřív.

V Čechách se objevil zkušený zahraniční právník. Pro jistotu ho nebudu jmenovat, aby mě nežaloval o deset miliard za… Za co vlastně? Vždyť se ho nechystám ani zavraždit, ani oloupit, vlastně ani se dotknout jeho cti, nebude-li se ovšem jeho čest cítit dotčena mým neutrálním konstatováním, že se jedná o právníka, což bych pochopil. Mám ale tento typ právníků spojený s tím, že někoho při sebemenší příležitosti žalují o deset miliard, přičemž je celkem lhostejné, zda je to správné. Jenže na to, co je správné, se názory dost různí, takže místo toho musíme vzít zavděk psanými zákony. Ty už jsou ale tak komplikované, že názory na to, zda je určitý skutek s nimi v souladu nebo v rozporu, se různí neméně, takže šance na desetimiliardové odškodné, ať už za cokoli, v takové podivné pološeré spleti roste.

 

Neobyčejně obyčejné Kjóto

 

 

 

Dnes se opět vracím k dosud nepublikovaným obrázkům z nedávné cesty po Japonsku. Tentokrát se soustředím na Kjóto, pominu ovšem všechny nádherné chrámy a zahrady a zaměřím se na celkem obyčejné věci, pro okouzleného turistu však občas velmi neobyčejné. Račte si nastoupit, vyjíždíme na malý výlet po tomto mimořádně zajímavém městě.

Nedělní miniglosy č.140

Princ Charles v médiích přiznal příbuzenství s Draculou. Transylvánský hrabě reagoval na tuto informaci afektovaně a na speciální tiskové konferenci konané přímo v jeho hrobce uvedl, že mu kožený slušňák Charles takovými neuváženými výroky kazí image a hlavně poslední dobou pořádně pije krev. Bohužel, navzdory výjimečné příležitosti se nepodařilo získat ani jednu použitelnou Draculovu fotografii, protože všichni fotoreportéři byli vybaveni kvalitními zrcadlovkami.

-----------------------

Rusko oznámilo, že si ponechá letní čas i během celé zimy. Výhodou má být především to, že odpoledne bude déle světlo, a předpokládá se, že tak méně Rusů potmě cestou z práce zabloudí do nálevny. Stejná legislativní úprava pak počítá s tím, že na ruských arktických stanicích poblíž severního pólu bude celou zimu pokračovat červenec.

 

O jedničkovém maratónu

"A to víte, že poletíte 11.11.2011? Moc pěkné datum," pochválila můj výběr slečna z cestovní kanceláře, která mi zajišťovala letošní podzimní výlet na maratón do Athén. Abych byl upřímný, šesti jedniček v datu jsem si všiml až v okamžiku, kdy mě na tento numerologicky jistě významný fakt upozornila a šest jedniček se objevilo i ve variabilním symbolu příslušné platby. Škoda, zřejmě prováhám jedinečnou příležitost se toho dne přesně v 11:11 oženit, abych zvýšil pravděpodobnost, že si budu tak významné datum pamatovat (teď abych čekal až do 22. února 2222). Samozřejmě, ta dvojka s nulou maličko kazí dojem, lepší na zapamatování i sympatičtější na pohled by jistě byl rok 1111 ale zkušený a ve statistice zběhlý čísloznalec jistě hbitě dodá, že i dvojka s nulou jsou vlastně v průměru jen dvě zakuklené jedničky, takže magickou moc data to nijak nesnižuje. Navíc - mohu-li si vybrat - dávám určitě přednost tomu letět do Řecka letos než letět za vlády knížete Vladislava I., kdy byl v české zemi na kordy (nebo tehdy ještě spíš na těžké meče) doslova každý s každým. Doba byla nejistá, chutě a možnosti v porovnání s dneškem odlišné, a kdoví, kdo byl v té době pánem nad ruzyňskou rozjezdovou dráhou a co tehdejší letušky nabízely na palubě za občerstvení.

 

O koncertu pod řetězem

Před nedávnem jsem si díky jednomu úžasnému večeru připomněl dávný zážitek tuším z roku 1990. Tehdy se teprve velmi pomaličku začínaly utvářet normální poměry a Praha byla městem skoro neomezených možností a mnoha překvapení. Při jednom ze svých výletů přes Karlův most, na Malou Stranu a na Kampu jsem si všiml malého a jakoby odstrčeného plakátu, na kterém se psalo, že v kostele Panny Marie pod řetězem se tehdy a tehdy uskuteční koncert komorního orchestru z Heidelbergu. Program se mi moc líbil, a protože jsem chtěl vyzkoušet, jakou atmosféru bude mít koncert v prostorách, kde jsem ještě nic podobného nezažil, napsal jsem si datum a hodinu a rozhodl jsem se na koncert vyrazit.

V den koncertu jsem se na svém tehdejším pracovišti rozloučil nečekaně brzy, abych byl na místě s dostatečným předstihem před šestou hodinou, kdy měl koncert začít. Netušil jsem, kolik přijde lidí, jestli ještě budou lístky a kolik budou stát; nikde v předprodejích vstupenek o tomto koncertu nevěděli. Hmmm, asi nějaká partyzánská akce, pomyslel jsem si, protože jich bylo v tehdejší Praze každý večer plno, pouze se většinou týkaly hudby rockové a ne barokní.

 

Výstup na Fudžisan

Po nějaké době se opět vracím k zásobárně fotografií z Japonska. Ještěže je tak veliká, takže kdykoli se mi po Japonsku zasteskne, mám z čeho vybírat :-). Dnes se soustředím na výstup na symbol Japonska, horu Fudžisan. Reportáž jste si mohli přečíst prakticky hned poté, co jsem se z téměř dvoudenního výletu vrátil: Taxíkem na Fudži Nyní přidávám jako bonus několik většinou dosud nepublikovaných obrázků z této nezapomenutelné cesty. Je neuvěřitelné, že je to teprve 5 týdnů, mám pocit, jako bych vzpomínal na zážitky staré minimálně několik měsíců. Svět je ale rušný, jedna událost stíhá druhou a čas teče (s výjimkou japonské dovolené) celý tento rok podle očekávání velmi rozvážně a líně. Ale nevadí, důležité je, že teče a my s ním :-).

Nedělní miniglosy č.139

V Anglii, známé svou vášní pro dostihy, došlo k bouřlivým protestům proti nově zavedenému omezení používání bičíku. Podle nového kontroverzního pravidla je totiž možné použít bičík pouze pětkrát za celou cílovou rovinku, proti čemuž protestují jak britští žokejové, tak i místní dominy.

-----------------------

Karel Schwarzenberg oznámil svou kandidaturu na prezidenta České republiky. Zároveň projevil přesvědčení, že lepším sídlem české hlavy státu než tradiční Pražský hrad by do budoucna mohl být zámek Orlík. Pokud zákonodárci umožní tuto drobnou změnu, je kníže Schwarzenberg ochoten si v zájmu napravení reputace prezidentského úřadu přinést do úřadu dokonce vlastní pero.

 

Samuel P.Huntington: Střet civilizací

Jen malé upozornění na úvod: Knížka není ani sci-fi literaturou, ani katastrofickým románem. Mrazení z ní ovšem mít můžete stejné, ne-li větší, protože pojednává o realitě světa. Kdo čeká, že v knížce budou vystupovat sympatičtí akční hrdinové bojující s invazí z vesmíru nebo smyslné upírky, bojím se, že je tímto článkem zklamu.

Není málo lidí, kteří si berou ve společnosti i v médiích do úst téma tzv. střetu civilizací. Pokud někdo toto téma nakousne, většinou se dříve nebo později objeví i jméno S.P.Huntingtona, který v roce 1993 publikoval v prestižním americkém časopise Foreign Affairs významný článek Střet civilizací a o tři roky později vydal i stejnojmennou knihu. Protože mě dění ve světě dost zajímá, nechtěl jsem se spolehnout jen na to, co o tomto tématu vím z doslechu, ale když jsem přijel z Japonska, při první návštěvě Paláce knih Luxor na Václavském náměstí jsem neodolal a knihu jsem si koupil. Od té doby jsem trávil každé ráno cestu vlakem do práce ve společnosti této neobyčejné knihy.

 

Návrat do budoucího času

Napadlo mě, že od návratu z Japonska jsem vás ještě neoblažil ani jediným haiku. To dnešní sice moc japonsky nevypadá, ale zdání někdy klame. Třeba když si ho přeložíte do zdvořilé japonštiny a vezmete z každého slova jen první slabiku, vyjde vám tajenka, která bude klíčem ke šťastné budoucnosti. Anebo vyjde jenom nesmysl, kdoví! Budoucnost každopádně přijde, i když nám při luštění nevyluštitelného nevyjde zhola nic. Tak ať naše návraty do ní jsou vždycky jenom šťastné a bez vrásek.

Návrat do budoucího času

Kovoví ptáci

na zimu odlétají

vzkřísit nové sny.

 

O poškozené zprávě

Jak určitě víte z vlastní zkušenosti, když naklepete dlouhou esemesku, chytrý telekomunikační robůtek ji rozdělí na několik částí, které pošle a v lepším případě na výstupu zase spojí v jeden celek, který si někdo někde na druhém konci může přečíst. Tedy, takto to funguje, když vše proběhne dobře.

Včera v noci jsem dostal esemesku od člověka, jehož si už dlouhá léta nesmírně vážím. Jeho názory jsou pro mne velmi důležité, protože pro ně má vždy dobré důvody. I když má neobyčejný smysl pro humor, opravdu důležité věci bere vážně a neplácá jen tak do větru, což se věru o každém říct nedá. Protože je jedním z mála lidí, na které opravdu dám, text zprávy jsem četl velmi pozorně; byl dobře vystavěný, vlídný i kritický, gradující a bylo vidět, že směřuje k jakémusi důležitému závěru. Byl jsem stále napnutější, protože závěr mi měl nejspíš sdělit nějaký zásadnější názor na mne: "…protože jsi…" končil zatím text a já chtěl odrolovat dál. Bohužel, nešlo to. Následovala už jen informace: "Poškozená zpráva". Pravděpodobně křemíkovým lepičům esemesek došel lep a závěrečná část zprávy, která dorazila z posledních sil do mého usínajícího mobilu, se rozbila na tisíc kousíčků jedniček a nul, podobná lodi bez kormidla, která sice překoná rozbouřený oceán, ale rozbije se o pobřežní skaliska vytoužené pevniny. Ano poslední část důležité zprávy sice do mého telefonu dorazila, ale je poškozená a nejde ji z nějakých nepochopitelných technických důvodů zobrazit.

 

O rovnicích s řešením v imaginárním světě

Když jsem ještě kdysi dávno učíval, občas jsem slýchal studentské stesky, k čemu že jinému je vlastně dobrá matematika, než k prachsprosté buzeraci nebohých studentů, které tento neurvalý předmět jen okrádá o čas využitelný lépe, například popíjením lahodných drinků v nedaleké hospůdce nebo randěním. Pominu teď ty situace, kdy mi moje alespoň částečná znalost matematiky mnohokrát pomohla skutečně něco praktického spočítat (třeba způsob automatického větrání otcova skleníku :-)). Ale matematika ve mně zanechala i jednu, myslím, obecně prospěšnou a využitelnou informaci: Díky ní totiž vím tak zásadní věc, že některé soustavy rovnic prostě nemají řešení v oboru reálných čísel. To by ještě samo o sobě nebylo nic moc objevného. Povzbudivé však rozhodně je, že tato skutečnost ještě neznamená, že řešení neexistuje.

Soustavy rovnic ale nejsou jen ty podivné řetězce znaků, kterými jsou popsané matematické učebnice a kde se to jen hemží různými iksy a ypsilony v nejroztodivnějších podobách, kombinacích a souvislostech. Často se s něčím podobným setkáváme i ve zcela praktickém životě, v práci, ve vztazích k jiným lidem, v našem vlastním neustálém rozhodování. Matematik by v té spleti jistě rozpoznal jednu rovnici vedle druhé a nejsou to vždy takové ty ukázkově vysoustružené učebnicové příklady, které vždycky nějak vyjdou a jejich výsledky jsou jasné a jednoduše ověřitelné. Občas se prostě člověk do rovnic, které ho v životě obklopují, zaplete natolik, že správné řešení po vláknech té zacuchané pavučiny uteče do daleka a někdy se dokonce po anglicku úplně vytratí.

 

Nedělní miniglosy č.138

Pražské kanalizace se připojily k aktivitě České televize a také se rozhodly vyčlenit jeden kanál dětem.

-----------------------

Chamtiví a zkorumpovaní finančníci a politici se rozhodli uspořádat demonstraci proti chudým, nezištným, morálně neposkvrněným a vždy obětavým daňovým poplatníkům. Korupčníci pochodující pod transparenty s nápisy "Bohatství cti netratí" a s obrázky přeškrtnuté chudobky cestou vytloukli výlohy kanceláří několika obecně prospěšných společností a vypustili kola dvou ojetých bicyklů. Společně pak zazpívali píseň "Již vzhůru chamtivci této země…" a poklidně se přistavenými limuzínami rozjeli do svých domovů.

 

Zhasínání

Zhaslo se bez boje

a já skvělému představení

posílám velkou pusu snovou,

co ve snu je a jinak není.

Ovace vestoje!

Svět má hluboké oči,

Macochu ve dlani

a vůni liliovou.

Vklady se neúročí,

smutek je rouhání.

Snad je to dojemné:

Tu vůni lilií

už ničím nesmyjí;

narozdíl ode mne

bude žít sto let.

Na prázdném náměstí

s úroky za štěstí

tma umí bolet.

Mravencem v opravdickém velkoměstě

Znovu se vracím k zásobě fotografií z metropole Japonska - z Tokia, které jsem zatím zpřístupnil jen z velmi malé části, a vybral jsem tentokrát pár fotek tamějších budov. Architekturu města můžete považovat za zajímavou, pokud ovšem překonáte počáteční šok z předměstí hustě osázených šedavými izolovanými hranoly, pokud inklinujete ke hranatosti a také pokud nehledáte staré budovy a urbanistický řád. Pak je ovšem jistě na co koukat a co obdivovat.

O vlastním řeckém ostrově

Každý den nás noviny zásobují nedietní porcí informací o neblahém hospodářském vývoji v Řecku. Je to pár měsíců, co se objevil zajímavý provokativní názor, že není nic ztraceno, protože Řecko má přece dostatek ostrovů, které může pěkně jeden po druhém prodat movitým zájemcům a uhradit tak aspoň část naběhlých úroků z úroků, které v řadě případů stejní movití zájemci zdatně kasírují. Pochopitelně, hrdé Řeky tento "nápad" rozpálil do běla a předpokládám, že by byli ochotni podle nevědomého vzoru dávných husitů vzít do rukou cepy, sudlice a řemdihy, pomalovat si tváře modrobílými národními barvami a kolem ostrovů vystavět vozovou hradbu z rybářských lodí.

Ono to tak většinou bývá, že první si nějakou myšlenku troufnou pojmenovat jen provokatéři. Vyvolá to pobouření, ale vrátka od klece šelmy už jsou pootevřená a myšlenka je k dispozici i umírněnějším osobám. A tak jsem se nedávno dozvěděl, že Litva by měla o nějaký pěkný řecký ostrov zájem, aby se sem Litevci mohli jezdit rekreovat a přitom se, probůh, nedostali do "úplného" Řecka, ale aspoň jednou nohou zůstali v Litvě. Chápu to, koupání v moři v řecké Litvě bude asi v průměru o dost příjemnější než v Litvě litevské. Ale myšlenka - původně rouhačská - dostala těmito úvahami racionálnější náplň. Když si na řecký ostrov může brousit zuby Litva, proč bych nemohl já?

 

Nedělní miniglosy č.137

Jiří Paroubek předložil potvrzení od svého praktického lékaře, že nemůže běhat, a dokázal tak svým oponentům, že v žádném případě nemůže být přeběhlíkem. Bývalý premiér potvrdil, že po odchodu ze sociální demokracie založí novou levicovou stranu LEV 21, což mu ale nijak nebrání nadále bojovat za to, aby se z České republiky stal alespoň vypelichaný ekonomický tygr.

-----------------------

V Holandsku se budou rušit coffeshopy. I když oficiálně jsou důvody ryze politické, podle zhulených odborníků k tomuto kroku Nizozemci sáhli především proto, že většina turistů v touze po zážitcích začala jezdit do České republiky, protože prý káva Jihlavanka mnohem lépe voní.