O chvále prvních sněhových vloček

Pozn.: Musím říct, že aktuální téma týdne "První vločka" mi jde s dnešním svátkem k připomenutí "sametové revoluce" docela dobře dohromady. Jestli to bude platit i pro čtenáře, zvlášť pro ty mladé, pro které je listopad 1989 vzdálený skoro stejně jako objevení Ameriky, to je samozřejmě otázka. Já to risknu :-).

Přemýšlím o prvním pračlověku, který upustil svůj kyj a podal svému soupeři na život a na smrt ruku k dohodě. Jasně, že asi dostal okamžitě ránu do hlavy a fyzická síla opět triumfovala. Ale šlo podle mě o první sněhovou vločku, o takovou, která nedočkavě vyskočí z podchlazeného mraku s naivní touhou jen sama sebou zasypat celý svět. Nezasype. Zprvu zaskočené slunce ukáže na drzého vetřelce svou kouzelnou hůlkou a ztrestá ho svým žhavým paprskem. Dlouho pěstěné rafinované krystalické vzory nedočkavého idealisty se rozpijí do obyčejné kapičky a i ona se po chvilce rozplyne v páru. To je vše, co zbyde z původního odhodlání?

 

Nedělní miniglosy č.90

Na aukci v pražském Topičově salónu se vydražil obraz Emila Filly Zátiší s knihou za šestnáct a čtvrt miliónu korun. Obraz je tak dalším důkazem, že prudce roste cena knih na trhu, což je podle odborníků na obchod s knihami předzvěstí blížících se Vánoc.

-----------------------

Nečekaný úspěch měla první vlna zdražovacích kupónů, jež některé české obchody nechaly vytisknout v rámci svých předvánočních reklamních kampaní v novinách a časopisech. Kupóny, které je možné si z časopisu vystřihnout, opravňují zákazníka požadovat od prodejce až o 20% vyšší cenu nákupu, než je cena standardní. "Dlouho jsme si naivně mysleli, že na klienty působí především sleva výrobku," uvedl na tiskové konferenci jeden z autorů netradičního projektu. "Teď se ukazuje, že český národ je nadšený především z možnosti vystřihovat si kupóny a nosit je do obchodu, ať už je na nich cokoli."

 

Fotohádanka č.2

Dnes jsem pro vás měl připravených několik mimořádně složitých hádanek, u kterých jsem si ani já jako autor fotky nebyl jistý, co vlastně na obrázku je, a vaše nápady jsem chtěl podle použít pro snazší rozpomenutí. Protože mne ale na čerstvém listopadovém povětří něco ofouklo, takže teď trpím (slovy Monty Pythonů) lehkou smířlivostí, nakonec jsem se rozhodl připravit tentokrát naopak mimořádně jednoduchou hádanku, aby ji pokud možno poznal každý. Posuďte sami, jestli se mi to podařilo:

 

O striktně vědeckém odhadu počtu přátel

Opravdových přátel je málo a je třeba si je hýčkat, praví tradovaná zkušenost. Ale je jich opravdu málo? Není to náhodou jen klišé, které bez rozmyslu a bez logického zdůvodnění přejímáme, protože se to tak prostě říká nebo to psali v novinách? I já jsem podlehl mediální masáži a několikrát jsem už málem dospěl k závěru, že o přátele je právě teď veliká nouze, takže bych se měl po nějakých poohlédnout, zejména pak po nějakých opravdových přítelkyních. Ale vím, že takový přístup založený na emocích a domněnkách v dnešním světě postaveném na strohých faktech a vědeckém přístupu nemůže obstát. Proto jsem začal o věci intenzivně přemýšlet a dnes vám mohu sdělit optimistický výsledek mých nesnadných bádání, že totiž opravdových přátel je na světě víc než dost a snad kromě rozumu, kterého má každý (tedy alespoň podle vlastního mínění) dostatek, jde o komoditu, které Bůh nebo jiný přerozdělovač nadělil lidstvu snad nejbohatěji. Co mne k tomuto možná nečekanému závěru vede?

 

Morgiana

Český filmový zázrak šedesátých let 20.století byl sice ostře utnutý začátkem normalizace, přesto ještě pár let dozníval a postupně hasnoucí světlo světa tak spatřilo několik zajímavých filmů i na začátku let sedmdesátých. Filmový "dvojboj" na nejvyšší úrovni si v letech 1970 až 1972 vyzkoušel režisér Juraj Herz a natočil nejprve Petrolejové lampy a o rok později obtížně zařaditelnou Morgianu. No a zrovna na takový učebnicový konflikt vyhraněného zla a nevinného dobra jsem měl dnes večer chuť.

Pokud se smíříte s tím, že obě polohy jsou vskutku extrémně pojaté, pokud vydržíte nátlak opulentní výtvarné stylizace (což někteří čeští filmoví kritici nedovedou), pokud se v úvodní fázi filmu nenecháte odradit pomalu se rozjíždějícím rytmem a pokud vám nevadí střídání hororových prvků se sladkobolnou romancí, je Morgiana filmem pro vás a vy si budete moci vychutnávat skvělou filmařinu, která je ještě (z dnešního pohledu možná trochu staromódně) založena na obrazu.

 

Nedělní miniglosy č.89

Pozn.: Původně jsem předpokládal, že tentokrát vzhledem k okolnostem Nedělní miniglosy vynechám. Pak jsem si ale řekl, že show (podle slov jedné známé písně) sice nemusí nezbytně pokračovat, ale přesto si myslím, že by měla. Věřím, že ctění čtenáři protentokrát prominou případný deficit humoru, stejně jako mi ho zatím prominuli vždycky.

Kromě mnoha negativních výsledků přinesl první test státní maturity i jednoznačná pozitiva. "Zjistili jsme kupříkladu, že 86% maturantů se dokáže bez problémů podepsat," uvedl jeden z členů týmu, který výsledky vyhodnocoval. "Z této informace jsme vyvodili, že součástí maturity by mělo být i prokázání schopnosti sepsat kvalitní anonymní udání, protože jednak jde o důležitou praktickou dovednost a jednak tím bude zajištěno, že zbývajících 14% maturujících nebude diskriminováno."

 

Zatraceně dlouhá cesta

Říkám si, co bys asi dnes dělal, kdyby ses včera v noci nemusel vydat na tu zatraceně dlouhou cestu. Asi bys jako obyčejně něco kutil na zahradě nebo ve své dílně, dnes spíš na zahradě, protože tady u nás padaly teplotní rekordy, úplné léto v barevném listopadovém kabátu, které by sis jistě užíval venku na čerstvém vzduchu. Do něčeho bys rýpal, něco bys sázel, sekal, čistil nebo opravoval; opravdu se nepamatuju, že bych tě někdy viděl jen tak lelkovat, jak se to občas přihází mně. Možná by se ti dokonce zachtělo jít do lesa na houby, protože v takovém počasí určitě - jak jsi vždycky říkával - musí houby trhat pařezy. A určitě by ses jako vždycky usmíval na svou ženu, se kterou se na sebe navzájem usmíváte a jeden druhého podporujete už víc než pětačtyřicet let.

Přemýšlím, co jsem po tobě zdědil za geny. Bohužel určitě ne gen manuální zručnosti. Tobě vždycky pod rukama všechno kvetlo a neexistovalo nic, co bys nedokázal vymyslet a sestrojit, vylepšit nebo opravit. Když ses chtěl stát čalouníkem, zedníkem, automechanikem nebo si sám postavit krb, stačilo ti pořídit si malou příručku a za pár dní sis mohl jít pro mistrovský výuční list. Já bych mohl projít pětiletým kursem a byl bych rád, kdybych to dotáhl na tvého tovaryše (a to bych ještě spoléhal na rodinnou protekci). Možná gen smyslu pro humor a gen optimismu - bez nich by asi celý můj pohled na svět a určitě i tenhle blog vypadal dost jinak. Snad gen slušnosti, i když ta tvoje slušnost šla často daleko za hranici toho, co jsem byl schopný chápat a kam jsem tě byl ochotný následovat (ale je fakt, že kdyby byla tak slušných a férových lidí na světě většina, asi by to tu vypadalo o dost jinak). No a určitě i spousta dalších genů, jejichž existenci jsem si třeba ani dlouho nechtěl připustit, ale jejichž působení na sobě čím dál víc cítím. Přírodě těžko poručit.

Nedělní miniglosy č.88

Jaromír Jágr byl současně s vysokým státním oceněním 28.října prezidentem republiky jmenován plukovníkem. Slavný hokejista, který v Omsku již několikrát odmítl podřadnou hodnost kapitána, je tentokrát spokojen a měl by být prvním hokejistou, který bude na svém dresu nosit písmeno P. Další z oceněných, Milan Knížák, který plukovníkem jmenován nebyl, se rozhodl na protest nosit svoje státní vyznamenání v uchu.

-----------------------

Přestože pražská ODS a ČSSD vyhlásily před volbami navzájem proti sobě mobilizaci, teď se chystají vytvořit na pražském magistrátu koalici. "Není to nic překvapivého ani neetického," vysvětlil nám dobře informovaný zdroj ze skupiny vyjednavačů: "Tento krok vychází z nejlepších českých a československých historických tradic. Události z let 1939, 1948 i 1968 nás učí, že po emotivním období mobilizace proti domnělému nepříteli nakonec stejně vždycky nastane klidnější období vzájemné a oboustranně přínosné spolupráce."

 

V tymiánových horách

Zátoka, ve které se nachází městečko Vassiliki, je od západního pobřeží, odkud přichází většina oblačnosti, oddělena pásmem vysokých boubelatých kopců. Tyto vrchy kolem sebe často mívají oblačný bryndáček, občas bělostně zářivý, občas šedavě ohmataný jako by se dožadoval odnesení do čistírny. Vrcholy toho horského hřbetu přesahují 700 metrů výšky a podrobné mapy uvádějí v těch místech jen několik prašných cest po úbočích ale žádnou na vrcholky. Několik let jsem po těchto kopcích z údolí mlsně pokukoval a jako u pavlovovského psa se mi při tom pohledu tvořila správná cestovatelská slina. Zvlášť když všichni na moji otázku, co v těch místech je, odpovídali unisono: Není tam nic! Tedy nic k vidění. Zvláštní. Ještě jsem nikdy neviděl místo, kde by nebylo nic k vidění. A pokud tam opravdu nic k vidění není, rád bych to viděl na vlastní oči.

O bolestech světla

Za normálních okolností mám celkem rád světlo. To vůbec neznamená, že bych měl něco proti noci, naopak je spousta situací, pro které je právě noc jako stvořená a za denního světla na nich nebývá nic opojného. Ale světlo má své kouzlo a já vždycky žasnu, jak výkonnou lampičkou je naše milé slunce a jak tahle lampička dokáže zatočit s hejny nočních můr a přízraků i s mnoha tmavými skvrnami na duši. I za běžné noci jsem celkem rád, mám-li po ruce decentní zdroj více či méně přenosného světla, abych se aspoň občas mohl vcítit do jedné z fází božského budování světa. Prostě mám rád světlo. Za normálních okolností.

Právě teď ale mají okolnosti do normálních daleko. Ostatně co je to taková okolnost? Není to náhodou také lnost oka, to znamená míra, jak k čemu naše oko lne? A teď jsou zrovinka okolnosti takového typu, že mé oko lne jednoznačně ke tmě. Ke tmě pokud možno naprosté a nepřerušované. Ke tmě chladné. Vytouženým prostředím pro mne přestal být prostorný obývací pokoj s krbem, ale stal se jím temný interiér chladničky s vyšroubovanou žárovičkou. Když jsem si minulý týden dělal legraci z toho, jak budu maratón v Amsterdamu sledovat pouze coby "zanícený" divák, netušil jsem, že má zanícenost dosáhne až mého oka. Dosáhla. Trvalo jí to jen chvilku. Oka mžik.

 

Nedělní miniglosy č.87

Na příští rok se kromě prvoplánových úspor předpokládají i zásadnější reformy. Jednou ze zamýšlených změn má být i sloučení Ministerstva životního prostředí s Ministerstvem obrany, protože obě ministerstva vycházejí při formulaci svých cílů ze strategického materiálu "Zelená budoucnost."

-----------------------

Případy rychlokvašených milionářů z devadesátých let podle Ústavu pro jazyk český nemají žádný negativní dopad na věrohodnost přísloví "Bez práce nejsou koláče," protože v jejich případě nešlo o koláče ale o melouny. "Pro získání koláčů se podle našich překvapivých zjištění i nadále nejvíc používá práce, i když jde o dost obstarožní a neefektivní metodu," řekl nám mluvčí ústavu. "Někdy je dokonce nutné použít pro získání koláčů specifická a často nepochopitelná práce jiného subjektu, což platí zejména pro koláče sledovanosti."

 

Malá chlupatá chvilka gramatiky - Skloňování

Pozn.: Nezná-li kolemjdoucí čtenář Malé chlupaté stvoření, asi se mu bude zdát následující text trochu ujetý. Zná-li ho, tak asi taky. Protentokrát se s tím ale nedá nic dělat.

1.pád:

Ta Světle modrá pavučina

Je chvilku depka, chvilku psina

2.pád:

Do Světle modré pavučiny

Chytneme všechny vlastní viny

3.pád:

Ke Světle modré pavučině

Přijdeme v lese, v baru, v kině

4.pád:

Dnes Světle modrou pavučinu

Dal bych si k červenému vínu

5.pád:

Ó, Světle modrá pavučino

To MCHS je tímhle vinno!

6.pád:

O Světle modré pavučině

Vyprávím ospale a líně

7.pád:

Se Světle modrou pavučinou

Já chci jen tu a žádnou jinou!

Kruciš, to jako by vypadalo, že život se skládá jenom ze samých pádů!

Amsterdam: 6 - Domy (a věže) jen pro štíhlé

I když člověk letí zpátky domů až večer, stejně je poslední den podobného výletu divný. Dopoledne musíte vyklidit pokoj a v lepším případě si aspoň můžete někam uložit zavazadla a vyrazit do města jen nalehko. Když jsem se z hotelu odhlašoval, slečna na recepci se podívala do počítače, mile se na mě usmála a řekla něco v tom smyslu, že to tedy bylo pět nocí plus ramínka, městská přirážka a příplatek za zvuky vydávané přilehlými plameňáky, atd., atd…., což dohromady činí 495 euro, které jí teď zaplatím pěkně na ruku. Nasucho jsem polkl a řekl s poněkud nuceným úsměvem a hlasem co nejpevnějším, aby bylo patrné, že moje stanovisko nepřipouští žádnou skulinku kompromisu, že něco takového vůbec nepřipadá v úvahu, protože všechno bylo předplacené a doložil jsem to při příjezdu potvrzením od cestovky. "Ale v počítači to není," sdělila mi recepční těžko vyvratitelný fakt. "Tak se zkuste podívat do šuplíku, tam to třeba je!" Nerad dělám vlny, zvlášť tak milé slečně, ale milá slečna zřejmě někam něco zabordelila, což může působit jako sympatická roztržitost, ale pět (mých) stovek v eurech by byla přece jen nepřiměřená cena. "Tak zatím můžete hledat a případně se spojit s cestovní kanceláří. Mám spoustu času, letadlo mi letí až večer," řekl jsem a posadil se do pohodlného křesla vedle recepce. Slečna chvilku běhala, bylo slyšet otevírání zásuvek, víření prachu a tlumené hlasy, načež přišla se stejným úsměvem jako na začátku a řekla mi: "Tak jo." V počítači bylo najednou všechno správně, a jakmile je vyplněná správná kolonka, všechno jde jak po drátku. Dřív to tak bývalo s papírem a teď s počítačem.

 

Amsterdam: 5 - Muzejní den

Na dnešek haruspikové věštili celodenní déšť, takže jsem se připravil na den strávený v příšeří (ale suchu) muzejních prostor. Kolem páté mne probudil liják bubnující na okno, který mne v mém přesvědčení ještě utvrdil. A tak se mým dnešním hlavním cílem stalo Van Goghovo muzeum, které jsem si nechtěl nechat ujít, protože prakticky všechny Vincentovy obrazy znám z reprodukcí a taková příležitost vidět některé originály se mi už naskytnout nemusí. Ostatně - předloni jsem za jeho obrazy jel i do vídeňské Albertiny, kde jsem se ovšem víc než o obrazech a barvách dozvěděl o tom, kolik je možné vecpat lidí do výstavních místností, aby to ještě přežili.

 

Amsterdam: 4 - S grachtofilem na večeři

Stává se ze mne pomalu ale jistě grachtofil. Grachty - tedy zdejší kanály - mne nadchly mnohem víc než všechny televizní kanály dohromady. Když jsem konečně pochopil orientační záludnosti, kterých se grachty dopouštějí na turistovi uvyklému pravoúhlé stavbě města, kanály jsem si zamiloval. I proto mi bylo jasné, že si musím vyzkoušet vyhlídkovou projížďku placatou lodičkou, protože meteorologičtí rosničáci předvídali "o něco horší počasí", což zde znamená, že přestane pálit sluníčko a začne lít jako z konve.

Nicméně den jsem zahájil průzkumem okolí hotelu, kde je veliká zoologická zahrada Artis a o malý kousek dál zajímavá oblast bývalých starých doků a špejcharů, které byly kdysi v rámci velkého projektu velmi zdařile přestavěny na moderní a nápadité bytové domy, v nichž zůstal zachován původní charakter staveb. Vůbec celé to tu kdysi patřilo Východoindické obchodní společnosti, která byla jedním z motorů pohádkového růstu města v 18.století.

 

Amsterdam: 3 - Amsterdamský maratón 2010 a piknik na grachtu

Již tak od půl šesté byl hotel vzhůru nohama. Maratónci (a bylo jich tu na bytě požehnaně) vstali a hlasitě se připravovali na závod. Vstal jsem tedy už před sedmou také, abych zjistil, že stále zabírám stejně širokou (tedy širokou!) stranu zrcadla, takže jsem přes noc o kýžených dvacet kilo nezhubl , noha bolí stejně a běžet se opravdu definitivně nedá. Ale vím, co s člověkem umí udělat bláznivá atmosféra na startu, a trochu se znám, takže jsem si dnes s sebou pro jistotu ani nevzal startovní číslo. Dalo se čekat, že maratónci půjdou na snídani co nejdříve, to znamená hned na sedmou. Půjdu tedy v půl osmé, rozhodl jsem se, a budu mít pro sebe skoro prázdnou jídelnu. Běžci by totiž neměli jíst krátce před závodem, s tím by se tělo těžko vyrovnávalo a možná nevyrovnalo. Poznáte je snadno: Jednak jsou už ve sportovním oblečení a především v běžeckých botách, jednak na rozdíl od jejich doprovodu před nimi na talíři nejsou klobásky a slanina s vejci ale většinou plátek celozrnného chleba s něčím sladkým a vločky.

 

Nedělní miniglosy č.86

Úspěch sociální demokracie v komunálních volbách ocenili zástupci nizozemské vlády: "Je to úžasné! Už teď máme hodně společného, třeba Komenského, a navíc to vypadá, že nás bude spojovat i láska k oranžové barvě."

-----------------------

Škrty v interním rozpočtu stojí za předpokládaným snižováním počtu strážných andělů. Ministr nadpřirozených věcí sice argumentuje tím, že by se snižování stavů nemělo dotknout výkonných složek ale jen administrativy a podpůrných činností, přesto se očekávané změny již projevily na zvýšení cen úrazového a havarijního pojištění.

 

Amsterdam: 2 - Jo, Amsterdam, ten je krásnej!

Zjistil jsem, že cestou do Amsterdamu už dnes nikoho neoslním. "Jo, Amsterdam, ten je krásnej," povídá mi známý, "tam jsem tři roky studoval." Druhý byl tamtéž rok na stáži. První známá tam dělala au-pair, ne dlouho - jen pár let. Druhá známá tam zase měla několik samostatných výstav. Její rodiče jezdí to město navštívit každý rok, protože se jim tu líbí: "Jo, Amsterdam, ten je krásnej," říkají originálně. Většina lidí v mém okolí zná Amsterdam jako své boty. "Ty tam jedeš poprvé?" dí všichni překvapeně sborem. Nedivil bych se, kdyby sem Češi jezdili běžně o víkendu do kina, protože zdejší sály mají lepší akustiku. "Ano," odpovídám podrážděně. "Poprvé!"

Když někam přijedu poprvé a mám víc času, vyrazím první den do zcela neznámého prostředí bez plánu, jen tak nazdařbůh. Dnes jsem měl za cíl - přestože v neděli nepoběžím - vyzvednout si startovní propriety, ať mám aspoň nějakou památku. Proto jsem se potřeboval dostat ze svého hotelu do komplexu Olympijského stadionu, což je podle mapy pěkný kus cesty napříč celým rozšířeným centrem. Letmo jsem se zorientoval (jako pěkný ptáček) podle magnetického pole a vyšel jsem s představou, že půjdu tudy, kudy se mi to bude nejvíc zamlouvat, a přitom se budu snažit aspoň přibližně vytčeného směru držet. Ono to kupodivu přináší zajímavé výsledky: Většinou hned zabloudím a díky tomu objevím řadu půvabných míst, o kterých průvodci mlčí, anebo se zpětně dočtu, že v místech, která průvodce vychvaluje, jsem byl taky. 

 

Amsterdam: 1 - Ve třetím nebi

Je to zvláštní výlet. V červnu jsem si všechno zařídil, abych se mohl zúčastnit tuhle neděli maratónu v Amsterdamu. Teď jsem tady a vžívám se do role pajdajícího turisty, protože koleno mě bohužel pozítří na start nepustí; dnes - když jsem začal v jednu chvíli uvažovat o tom, že bych aspoň symbolicky odstartoval, proběhl česté kolo na Olympijském stadiónu a pak bych decentně uhnul směrem ke svému hotelu - mi tenhle jinak velmi vytrvalý kloub opět připomněl, že bych neměl zbytečně fantazírovat. Tak nefantazíruju a peru se s podivně fluktuujícím internetovým připojením, které si pravděpodobně dalo několik jointů v přilehlém coffee shopu. 

Dnes jsem si v letadle vyzkoušel, jak to vypadá v nebi vyššího stupně. Napřed jsme totiž nad Prahou prorazili hustou šlehačku mračen čerstvě přihnaných od moře a dostali jsme se do druhého nebe. V něm bylo celkem klidně a příjemně, ale ještě tu nesvítilo slunce. Až když jsme pronikli i další, rozbředlejší vrstvou oblaků, mohli jsme vystavit své tváře slábnoucímu slunci. Ve třetím nebi bylo překrásně a slunce osvětlovalo nadýchané bílé mraky pod námi, takže to vypadalo, jako kdybyhom letěli nad širými antarktickými pláněmi a já neměl vůbec strach, že by mělo letadlo spadnout. Přece kdybychom spadli do takových čisťoučkých peřin, jen by to trošku zapérovalo, pohoupalo a my bychom spokojeně usnuli na měkkých polštářích. A když už třetí nebe je nádhera sama, jak to asi musí vypadat v nebi sedmém?

 

Věčná paměť ?

Na tento týden jsem si pro vás připravil pár fotek z Olšanských hřbitovů, aniž bych tušil, že tématem týdne bude tentokrát právě Hřbitov. A proto kromě úterního standardního článku na toto téma přidávám ještě "fotočlánek" maličko se dotýkající záležitostí věčných. Podívejme se tedy, jak krátkodechá umí být tzv.věčná paměť a věčná památka, když se poměří se skutečnou věčností.

 

 

 

 

O hřbitovní škole

"Teda to koukám! Kde ses to naučil?" vyvalil oči jeden z kolegů, když jsem jednou v praxi použil kdysi dávno nabytou dovednost. A vyvalil je ještě víc, když jsem pravdivě odpověděl: "Přece na hřbitově!" Pro některé věci je totiž hřbitovní škola k nezaplacení. Vrtá vám hlavou, cože jsem se to asi na hřbitově naučil, že jsem to ani po desítkách let nedokázal zapomenout? Ne, nemá to žádnou souvislost s filosofickými směry, teologií, biologií člověka, dokonce ani s patologií ne. Na hřbitově jsem se ovšem mezi pátým a šestým rokem naučil odčítat. Ale jak!

Můj dědeček byl kameníkem a to, co ho hlavně živilo, bylo stavění pomníků a náhrobků. A protože měl dědeček podnikatelský fištrón, když si kdysi dávno zařizoval svou vlastní kamenosochařskou dílnu, postavil ji hned vedle hřbitova, stejně jako svůj dům. Nicméně moudrý a shánčlivý socialistický stát věren slavným bojovým tradicím loupeživých rytířů postupně převzal do své nevyžádané péče jak dědečkovu dílnu, tak i dům, a nakonec i dědečka samotného, aby mu bez dílny a bez domu nebylo smutno. Až po mnoha děsivých peripetiích se dědeček do "své" dílny mohl na stará a nemocná kolena vrátit jako zaměstnanec. A protože jsem byl tehdy malým předškolním klukem, často jsem ho doprovázel na hřbitov při jeho pracovních pochůzkách, takže hřbitov v mých dětských očích nebyl žádným hororovým místem, ale naopak místem přívětivým a důvěrně známým, asi jako kdybych si chodil normálně hrát k sousedům. Dobře si ty okamžiky pamatuji: Dědeček vkleče něco kutá, otesává nebo maluje, já mu v jeho práci nemůžu pomoct a trochu se nudím.

 

V Řecku se nekrade!

Myslím si, že Řecko je celkem bezpečná země, tím spíš, pohybujete-li se na ostrovech a ne mezi demonstrujícími levicovými studenty v Athénách. Postačí, když si necháte pro sebe svůj subjektivní pocit, že "vloni v Turecku na dovolené to bylo lepší" nebo že "ostrov by se měl prodat Německu, aby byly peníze na splátky řeckého dluhu". Nikdy se mi nestalo, že bych se dostal do nějaké šlamastyky, kdy bych se bál o své bezpečí nebo kdy by mi někdo něco sebral, a to už jsem se potkal s leckým a zapomněl různé věci na různých místech. I když třeba situace vypadala podezřele, vždycky jsme nakonec našli společný úsměv a vždycky na mne všechno počkalo tam, kam jsem věc položil, i když to bylo něco cennějšího jako například mobil nebo foťák. Naopak mám po návratu problém zařadit se do "normálního" českého světa, ve kterém je nutné si neustále hlídat kapsy před nenechavci a ve kterém nemá smysl se k zapomenuté věci vracet, protože už ji většinou bez zjevných výčitek používá někdo jiný.

Když si na řeckém ostrově objednáte auto nebo motorku z půjčovny, není žádnou výjimkou, že vám je přistaví s klíčkem v zapalování nebo "pod rohožkou" a v klidu se vzdálí, a nikoho z místních ani nenapadne, že by bylo jednoduché si dopravní prostředek "půjčit". Proč? Vždyť přece není jejich! Jak přirozené! A zároveň jak podezřelé - tedy aspoň pro turistu s českou zkušeností. Když jsem si půjčil

Nedělní miniglosy č.85

Přestože některé komentáře ještě zpátečnicky zpochybňují smysl ustanovení nové pozice oficiálního pověřence OSN pro kontakt s mimozemšťany, výběrová komise již představila vítězného kandidáta: Historicky prvním pověřencem pro kontakt s mimozemšťany byl jmenován bývalý šéf českých sociálních demokratů Jiří Paroubek, čímž byla úspěšně završena snaha české diplomacie najít pro tohoto politika post odpovídající jeho formátu. Nový pověřenec na své první tiskové konferenci potvrdil, že jeho prvním úkolem bude samozřejmě spojit se s Marťany.

-----------------------

K senzaci došlo ve finálovém zápase mistrovství světa ve špinavosti prostředí, ve kterém Výtahová tlačítka překvapivě porazila Politické zákulisí. Hráči i trenéři Politického zákulisí po prohraném zápase uznali, že soupeře podcenili, utekl jim začátek a Výtahová tlačítka pak již po schodech nedohonili.

 

Fotohádanka č.1

Vypadá to, že babí léto v příštích dnech možná chytne druhý dech a většina pravidelných i nepravidelných čtenářů tohoto blogu nejspíš vyrazí do přírody nebo na zahradu a na čtení nebude mít čas. Takže jsem se protentokrát rozhodl, že článek bude velmi stručný; jedná se totiž o fotohádanku, tedy žánr na blozích poměrně rozšířený. Osobně jsem ovšem ještě nikdy nikde nic neuhádl, takže se hodlám pomstít tím, že se radši budu ptát.

Tedy se ptám: Co myslíte, že je zachyceno na následující fotografii?

 

O báječném úvěru

Kdo čeká, že bude následovat nabídka speciální půjčky za úžasných splátkových podmínek, bude zklamán. Kdo čeká, že napíšu ostrý ironický šleh o tom, jak se já osobně nebo naše společnost jako celek kostrbatě potýkáme se svými dluhy, je také vedle. Zjistil jsem totiž, že výhodnost úvěru může spočívat v něčem úplně jiném. Stačí docela obyčejně zaspat.

Ráno se nechávám budit mobilem, lépe řečeno dvojicí inteligentně kooperujících mobilů. První telefon zazvoní v půl šesté. Mozek vydá rozkaz pootevřít jedno oko a s úlevou konstatuje, že to byl teprve první mobil, a tak je možné ještě skoro hodinu spát, což neprodleně udělá. Psychologický účinek je nasnadě: První zpráva dne a hned dobrá!

Druhý mobil zahlaholí těsně před půl sedmou a organismus - přestože ještě polospánkově vláčný - správně pochopí, že tentokrát už jde do tuhého. Po určitých peripetiích, jejichž detailní popis by šel výrazně nad rámec tohoto prostého textu, nakonec tělo vstane a asi hodinu a půl vykonává automaticky navyklé úkony, načež se - jde-li všechno dobře - probudí před vchodem do firmy, ve které pracuji. Jde-li ovšem všechno dobře!

 

Konec babího léta

Labutí písně o babím létě

zpívané barytonem jehličí z modřínů

a žaludového deště

v duhovém akordu barev

znějí a opalují se

na paletě.

Skryti pod peřinou barevného listí,

po proudu přízemních mrazíků

pošleme láhev se vzkazem

ohluchlým trosečníkům;

jedinou větu

VŠEM, VŠEM, VŠEM,

všem opožděným běžcům

labyrintem končícího léta:

JEŠTĚ JSME TU!

Jak je v kraji zvykem,

slunce odplouvá za horizont světa

do mlhy vesmírného Styxu

s mincí naděje pod jazykem.

Jeskynní kostelík Agios Stefanos

V minulém článku o Lefkadě jsem vám slíbil návštěvu místa, které - ač je velmi zajímavé - je skoro neznámé. Kostelík Agios Stefanos - tedy po česku svatý Štěpán stojí totiž na dobře schovaném a skoro by se chtělo říct utajeném místě. Ale to není na Lefkadě nic divného. Kdysi se tu celé vesnice stavěly tak, aby nebyly pokud možno vidět od moře (dobře je to patrné třeba na vesnici Poros), protože od moře málokdy připlouvalo nějaké velké štěstí pro zdejší obyvatele. To spíš piráti, ale ne takoví ti romantičtí z filmů, ale úplně obyčejní, kteří pramálo rozlišovali, jestli právě berou chudým nebo bohatým, hlavně když je co a komu brát. Ale také vojáků se tu za staletí vystřídaly celé armády a vydalo by to na slušnou přehlídku různobarevných uniforem: Rusové, Turci, Francouzi, Britové...

Hlavně s Turky ve středověku tu neudělali nejlepší zkušenost a řada ostrovanů měla to potěšení se podívat do Turecka - pohříchu ne jako turisté, ale jako otroci. A dobrotu samozřejmě nedělalo ani rozdílné náboženství, což přivedlo zdejší obyvatele doslova do náboženského udergroundu a maličké improvizované svatyně byly stavěné tak, aby nebylo jednoduché je najít. Bohužel, nepovedlo se mi zjistit žádné podrobnosti ke kostelíku Agios Stefanos, třeba kdy byl postaven, jestli tu byla nějaká svatyně i dříve a jestli má jeho poloha nějakou souvislost s náboženským útlakem. Lidé spíš kroutili hlavami: Tady a kostel?

Nedělní miniglosy č.84

Zahájení kontroverzní výstavy Dekadence NOW! se v Rudolfinu zúčastnila delegace poslanců a senátorů Parlamentu ČR, což bylo odbornou veřejností s uznáním hodnoceno jako úplný vrchol dekadence.

-----------------------

Podle plánů Ministerstva dopravy by letos v zimě měla být v zájmu bezpečnosti zimní výbava povinná nejen pro všechna motorová vozidla, ale poprvé i pro chodce. "Že jsou zimní pneumatiky v zimě nezbytností, o tom, doufám, už nemusíme nikoho přesvědčovat," řekl nám mluvčí ministerstva. "Letos proto stejné principy aplikujeme i na chodce a budeme se při průběžných kontrolách více zajímat o to, zda jejich obuv je vybavena kvalitní zimní podrážkou. Předpokládáme, že počet nehod na českých chodnících by měl proto v letošní zimě výrazně klesnout." Někteří aktivisté v oblasti lidských práv ale mají z nového opatření obavy: "Známe přece naši dopravní policii," netají se pochybnostmi nejmenovaný bojovník za svobodu chodců, který na protest i v přízemních mrazících obouvá jen ošoupané žabky. "Policisté budou vybírat pokuty u vchodů do divadel a koncertních sálů a skuteční piráti chodníků budou i nadále nepostižitelní."

 

O protestujícím kolenu

Podobně jako v Mexickém zálivu mají období hurikánů, v Asii zase období monzunových dešťů, a na Islandu období intenzivní sopečné aktivity, v různých oblastech občas nastávají období protestů. Jsou místa, kde takové období trvá s malými přestávkami prakticky neustále - např. Athény nebo Francie. A přestože se u nás veřejně moc neprotestuje a čeká se spíš na ten správný okamžik, až veřejný protest nebude přinášet pokud možno žádné riziko, takové období, zdá se, právě začalo. Protestují lékaři, protestují policisté, protestují pracovníci ministerstev, protestují učitelé i vědci, protestují hasiči. Šeptá se dokonce cosi o generální stávce, takže očekávám, že v nejbližší době vyrazí do ulic protestovat i generálové. Ve společnosti se postupně rozmáhá protestní nálada pod heslem "šetřit se musí, ale proč právě na nás?" rozdmychávaná nejvíc těmi, kteří sami šetření považují za zbytečný přepych.

A protestní nálada se z plných ulic a náměstí, z rozbitých hal ministerstev a z televizní obrazovky postupně přesouvá i ke mně domů. Moje orchidej na protest proti všestranně špatné péči uschla. Můj CD přehrávač jako hudební profesionál odmítl nadále poslouchat, co mu hraji na klavír a vydávám to za hudbu, a přestal na protest přehrávat. No a co je pro mne momentálně nejdůležitější - moje koleno si vzpomnělo na můj dávný slib, že zhubnu, a protože jsem tento letitý slib již léta jaksi neplnil, na protest začalo odmítat běh.

 

Malý prorok Eliáš

Mluvím-li s někým, kdo navštívil vnitrozemí Lefkady, a zmíním se o kostelíku Profitis Ilias, většina lidí hned kýve a nadšeně vypravuje o adrenalinové cestě na jeden z nejvyšších vrcholků zdejších hor a na kouzelný rozhled po celém ostrově i daleko za jeho vodní hranice. Kostelík Profitis Ilias (v počeštěné verzi kostel proroka Eliáše) totiž stojí na úplné špičce vysokého skalního ostrohu a je od něj vidět opravdu skoro všude. A naopak - z velké části ostrova je vidět vysokánský a strmý kopec a na něm malá bílá čepička ve které jen dalekohled nebo jestřábí oko rozezná bílý kostelík. A i když je to kostelík maličký v porovnání s majestátem okolních hor a dokonce i s velikostí mnoha dalších lefkadských kostelů, právě pro jeho neuvěřitelnou polohu si ho každý pamatuje, právě kvůli ní mu pracovně říkám Velký prorok Eliáš (v něterém z dalších článků si ho určitě taky představíme).

Říkám mu tak od té doby, kdy jsem zjistil, že na ostrově existuje ještě minimálně jeden pozoruhodný kostel Profitis Ilias. Je větší, snadněji dostupný, nepřipomíná jako jeho výše postavený jmenovec orlí hnízdo, ale rozhled od něj je rovněž kouzelný, protože na jedné straně je odtud vidět jako na dlani celé hlavní město Lefkada a všechny severně položené pláže a na druhé straně se pozorovateli odkrývá zvrásněné vnitrozemí s malebně položenými vesnicemi úrodné a na prameny bohaté (a proto i na zdejší poměry celkem hustě osídlené) oblasti s názvem Sfakiotes.